Obrázky

31. 8. 2011

Dneska jsem se trochu nudila, tak jsem prohledávala internet, zkoumala různé věci a potkala pár krásných obrázků, o které bych se chtěla podělit. Takže tady je máte:





 


A ano, uvědomuji si, že se k sobě absolutně nehodí, ale jsou to prostě obrázky, které mě něčím zaujaly. Zvlášť ten poslední je naprosto kouzelný. Nemyslíte?

Castle

Seriál, který jsem konečně objevila, i když pokud vím, u nás už nějaký čas běží v televizi. Neoficiální text distributora (z csfd): Rick Castle (Nathan Fillion) je lehkovážný spisovatel detektivních románů, který se tváří, že má vše, nač si vzpomene - od slávy přes peníze a samozřejmě skalní fanynky. S pověstí lamače dívčích srdcí jde ruku v ruce. Ve svém posledním románu zabil svou nejznámější postavu, díky které vstoupil do pomyslné síně slávy, a život pro něj začíná být pomalu nuda. Ta se rozplyne v okamžiku, kdy ho kontaktuje půvabná detektivka Kate Beckettová (Stana Katic), aby ji pomohl při vyšetřování sérií vražd, které neznámý zabiják provádí přesně tak, jak jsou popsány v Nickových románech…

Pro ty, kdo neví o co se jedná. Je to vlastně obyčejná kriminálka. Žádná z forenzní laboratoře, kde přijdou na vraha podle pár vláken a kousku bláta. Tohle je poctivá detektivka s drsnou policajtkou a otravným chlápkem, kteří se dohadují na možných scénářích jak k vraždě došlo, vyslýchají podezřelé a nakonec skoro vždy s pořádnou honičkou vraha chytí. Nádhera, že? Nemá to sice tolik šťávy jako třeba Sběratelé kostí (Bones), kde jiskření mezi hlavními postavami skoro vidíte, ale své kouzlo to má. Samozřejmě ona ho nenávidí, on je jí naprosto okouzlen. Jak to dopadne? Uvidíme. Jen mi chybí, že v tomhle seriálu jsou skutečně jen tyhle dvě postavy vykresleny trochu dopodrobna. Potom ještě rodina pana spisovatele, ale další policisté, nebo kdokoliv z života krásné detektivky, se jen mihnou a zase zmizí. Vyšetřovací tým se skládá jen z těch dvou. Alespoň s tímhle seriálem nebudou mít problémy lidé, se špatnou pamětí na tváře a jména :). Já jsem na konci první série a uteklo to jako voda. Zatím se příjemně bavím a neztratím nit ani při delších přestávkách mezi jednotlivými díly. Takový seriál mi naprosto vyhovuje. A je rozhodně mnohem realističtější než řešení vražd např. v Kriminálce Las Vegas.

Carnivàle

29. 8. 2011

Wow. Tak tenhle seriál mě zatím neomylně dostává. Narazila jsem na něj vlastně náhodou a dlouhou dobu byl ve frontě na sledování. Teď konečně se dostal na řadu a já mám zase na pár hodin o zábavu postaráno. Nejdřív vám sem ale hodím oficiální text distributora, ať víte o co jde: Strhující drama odehrávající se ve 30. letech v poušti Velkých rovin.
1934. Pouštní kraj Velkých rovin v Oklahomě. Tohle je poslední velký magický věk. V čase obrovských písečných bouří, děsivého sucha, záplav a epidemií – znamení božího hněvu a předpovědí Apokalypsy – začíná konečné účtování mezi dobrem a zlem. Bitva se odehrává v samém srdci říše zvaná Amerika. A až skončí, lidstvo navždy pochopí, proč se stal zázrak. Dvanáct dílů tohoto dramatického seriálu se odehrává při putování cirkusu pouštní krajinou v Oklahomě a sleduje osudy tajemného osmnáctiletého uprchlíka se skrytými schopnostmi a charismatického misionáře, jejichž cesty se zkříží. Je to doba, kdy je zlo na vzestupu po celém světě, protože velká ekonomická i sociální krize napáchala nenapravitelné škody. Po matčině smrti se Ben Hawkinson, který utekl od gangu, hledaného pro vraždu, přidá k cirkusu. Vede jej tajemný impresário zvaný „Šéf“. Ve společnosti vyděděnců Hawkins náhodou objeví své nadpřirozené schopnosti. Mezitím je metodista Justin Crowe, pastor v kalifornském městečku Mitern, sužován apokalyptickými sny a vizemi. On sám také vládne dlouho potlačovanými mimořádnými schopnostmi. Ben a bratr Justin, oba vytrženi ze svých životů, zjišťují, že svět, který znali, je znovu uvržen do pradávného konfliktu mezi Světlem a Temnotou a oni jsou v této bitvě hlavními hráči.

Ano, Ben se přidal k cirkusu, ale ne k tomu, kde trápí zvířata a mají kouzelníky a klauny. K tomu opravdovému. Tenhle cirkus je vlastně celý zábavní park. Jsou tu kolotoče, obludy z obludária (siamská dvojčata, žena s vousy, ještěří muž), jsou tu lidé se zvláštními schopnostmi - věštec, jasnovidka, která je zárověň telepatka a telekinetička. Je tu také stan speciálně pro pánské pobavení. Ben do tohoto prostředí skvěle zapadne, protože i on má zvláštní schopnost. On se jí ale teprve učí používat a znát její pravidla.
Celý tenhle seriál má velmi temnou atmosféru. Je plný tajemství a otázek. Podobně jako třeba první série Lost. V každém dílu se člověk dozví trochu více, a postupně snad získáme celou skládačku. Po pár dílech jsem tedy alespoň já absolutně zaháčkovaná a vždy, když skončí jeden, potřebuju hned další abych věděla víc a víc. Ony už úvodní titulky vás prostě musí zaujmout:


Zatím jsem nedokoukala ani první sérii, ale jestli se kvalita udrží, tak určitě doporučuju každému milovníku tajmna a temné atmosféry.

Bylo nebylo #2

28. 8. 2011

Podruhé pravidelný nedělní článek, kde napíšu první tři věty z knihy, kterou právě čtu. Dnes je to:

Sarah Watersová - Malý vetřelec

Anotace: Po dvou románech z viktoriánské Anglie: Zlodějce a Špičkou jazyka, se současná nejúspěšnější britská spisovatelka kvalitní beletrie představí v jiné době, jiném prostředí i jiném druhu vztahů. Malý vetřelec je zasazený do doby po druhé světové válce, na anglický venkov - do dříve opulentního, nyní chátrajícího sídla, a jeho středobodem je tentokrát heterosexuální vztah. Sídlo je přes dvě stě let domovem zámožné rodiny Ayresových: syn Roddy, který se vrátil z války, se pokouší v rychle se měnící době majetek spravovat, jeho matka usiluje o zachování dekoru, obyčejů a starého pořádku a jeho sestra Caroline, která se vůbec nehodí do role příslušnice vyšší třídy, na sebe bere úkoly, jež dříve plnilo početné služebnictvo, a v holinkách pracuje na zahradě. Do rodiny zcela zásadně zasáhne lékař z blízkého městečka, dr. Faraday, který jako chudý kluk kdysi dům navštívil při jakési dobročinné akci pro chudinu. Celý román má svoji druhou, velice temnou stránku, díky které se zatím poslední román Watersové může směle řadit mezi nejlepší díla duchařské literatury.

První věty: Poprvé jsem Hundreds Hall spatřil v létě po první světové válce, když mi bylo deset. V té době Ayresovi stále patřili v kraji k zámožným a vlivným lidem a u příležitosti státního svátku uspořádali zahradní slavnost. Stál jsem nastoupený v řadě spolu s dalšími dětmi z vesnice a držel ruku zdviženou ve skautském pozdravu, zatímco paní Ayresová a plukovník nám jednomu po druhém předávali pamětní medaile.

No nechtěli byste se rovnou začíst? Já rozhodně ano, ale zatím jsem teprve u třetí kapitoly. Snad s tím teď pohnu, když už jsem zpět z "dovolené".

Zpět z dovolené

Tak jsem zpátky. Dovolená to tedy moc nebyla. Jeden výlet za druhým, celý den na nohou a večer v pokoji tak slabá žárovka, že číst se prostě nedalo i kdybych ještě měla energii na to, alespoň knihu otevřít před sebou. Na druhou stranu spousta zážitků. V Orlických horách je toho k vidění strašně moc. Za těch pět dní mohu zmínit tři věci, které jsou literárně vhodné.

Nejdřív výlet do Babiččina údolí. Prohlédli jsme Ratibořický zámeček, tedy sídlo paní kněžny. Krásná památka, i když jsem měla pocit, že když člověk proje jeden zámek, viděl je všechny. Všude spousta menších pokojů navazujících jeden na druhý, drahý nábytek, krásné podlahy i stropy, nudný výklad a hnědé koberce, ze kterých se člověk nesmí vzdálit, aby nespustil alarm. Jako nuda to nebyla, ale od zámků si dám na chvíli zase pokoj. Potom procházkou až k vodnímu mandlu.

Údajně jediná funkční památka tohoto druhu. Úžasná věc. Jako prohlídka to byla dost nudná, protože koho by bavilo číst si o mandlování a bělení a praní a všech podobných věcech v 19. století, ale bohatě mi to vynahradila ukázka skutečného mandlu. Pán prostě zatáhl za takovou páčku a celý ten kolos se začal hýbat. A že to byl hukot.
Hned vedle je potom mlýn, který s mandlem sdílí mlýnský náhon (takový ten potok, který pohání mlýnské kolo). V mlýnu se nás průvodkyně ptala na jména čtyř vnoučat Babičky a taky na jména psů. Na psy jsem si vzpomněla, ale z vnoučat jsem věděla jen tu Barunku. No, poučila jsem se, teď si je zase budu nějakou dobu pamatovat. Dál jsme potkali pomník Babička s dětmi a procházkou se dostali až ke Starému Bělidlu. To jako památka nic moc. Dá se jen nahlednout do babiččiny světničky a do komory, takže jsme se vydali dál k Viktorčinému splavu. Tam jsme vykoupali psa a šlo se zpátky.

Další místo, které jsme navštívili bylo městečko Dobruška. Zde bydlel František Vladislav Hek, tedy předloha pro F. L. Věka. Tam jsme se ale jen podívali na náměstí F. L. Věka a jeli dál. Alespoň jsem si vyfotila sochu F. L. Věka, jako památku. Proč že tuto bezvýznamnou událost zmiňuju? Nevím sám, ale nevadí, to nejdůležitější, tedy pro mě nejzábavnější, teprve přijde.

Předposlední den pobytu jsem si v informačním centru v Olešnici (tedy místě našeho pobytu) zakoupila Vandrovní knížku, která mě opravňuje k vandrování po Kačenčině pohádkové říši. Pohádková říše je dobrovolný svazek 29 obcí v této oblasti (Orlické hory a podorlicko). Každá obec má svého pohádkového patrona, který je nějak spjatý legendou nebo pohádkou s tou kterou obcí. Do této vandrovní knížky můžete v každé obci získat razítko, na kterém je obrázek postavičky. Jsou to např. Bludičky, Vodník, Čarodějnice, Lesní žínky nebo třeba Zdobničtí čerti. Najdete ale i méně známé jako je Ledříček, Vysloužilý voják, Rytíř Drslavic nebo Frymbulín. Ke každému razítku dostanete aršík s pohádkou nebo pověstí, představující postavičku. Při zakoupení knížky také dostanete mapku se všemi razítkovacími místy a se zakládací preambulí s Devaterem artikul:
Každopádně sbírání razítek není jen tak pro radost, i když mě to stačilo i tak. Za alespoň 20 razítek získáte v jedné z "Mýtných stanic" (tedy větších měst v této oblasti, které ale nemají většinou svého patrona) zdarma keramickou figurku znázorňující jednoho z patronů. Taky vlastnění Vandrovní knížky vás opravňuje k určitým slevám na vstupném do muzeí a zámků nebo třeba na ubytování. V Mýtných stanicích je k dostání seznam těchto míst. Toho já ale nevyužila. Jen jsem po cestě domů sbírala v každé vesničce razítka. Tedy alespoň v těch, kde patrony měli. Zatím jich mám sedm, ale mám slíbeno, že příští rok pojedem do Orlických hor znovu a získáme i zbytek. 
Nevím jak vám, ale mě se tenhle nápad strašně líbí. Děti (včetně několika vybraných starších jedinců) to pobaví, turistiku podpoří a člověk se podívá i do míst, kam by ho jinak nenapadlo jet. Navíc mi přišlo úplně roztomilé, že většinou razítkovali dobrovolníci u sebe doma. To takhle jedete vesničkou a hledáte znak Kačenčiny pohádkové říše. Někde ho měli v zahradě, někde jen na dveřích nebo poštovní schránce. Zajdete, zazvoníte a oni vám dají razítko a pohádku. Někde zase byla samorazítkovací místa, která mě osobně bavila víc než otravování cizích lidí v neděli dopoledne. Všichni ale byli milí (taky to byly většinou vesnické babči) a vždycky ochotně orazítkovali knížku praštěné jednadvacetileté dívčině. 

(Jinak tady najdete krásně vypsané všechny patrony včetně vzhledů razítek a tady jsou všechny oficiální informace o Kačenčině pohádkové říši)

Knižní řetězovka #5

A poslední část Knižní řetězovky:



44. Nejvíc peněz, kolik si na jedenkrát utratila v knihkupectví?

Počítá se i internetové? 2146 i s poštovným

45. Jak často knihu před přečtením prolistuješ?

Listuju knihami hlavně před nákupem. Chci se podívat, jakým způsobem je psaná.

46. Důvod, kvůli kterému bys knihu vzdala?

Kdyby mě nebavila, nebudu se do ní nutit

47. Máš ráda knihy uspořádané?

No, nemám je nějak podle žánrů nebo abecedy, ale mám v nich svůj pořádek a pěkně mě naštve, když mi v nich někdo udělá bordel

48. Knihy skladuješ, a nebo je posíláš dál?

Skladuju. Zásadně skladuju.

49. Jsou knihy, kterým se vyhýbáš?

Určitě. Veškeré naučné nebo třeba s tématem války. Ty nemám ráda.

50. Kniha, která tě rozesmála?

Cokoliv od Douglase Adamse nebo třeba Jiřího Kulhánka

51. Kniha, která tě naštvala?

Na hřbetě Itálie - čekala jsem milý příběh člověka zabydlujícího se v malé zapadlé vesničce a dostala jsem popis politické situace a pár nadávek na stát a jeho zacházení s občany.

52. Kniha, která tě rozplakala?

Naposledy?Kate Thompson - Sex, lži a pohádky. Ta mrcha autorka v ní zabila psa jedné z hlavních hrdinek.

53. Kniha, od které si neměla žádné očekávání, ale nakonec se ti líbila?

Já mám od knihy vždycky očekávání. Jinak bych se do nich nepouštěla

54. Kniha, od které si očekávala hodně, ale nakonec se ti vůbec nelíbila?

La Perdida - čekala jsem od ní sakra víc

55. Oblíbené čtení na odreagování?

Když potřebuju ulevit mozku, sáhnu po některé sra*kové, ty nikdy nenudí a čtou se vlastně samy

Knižní řetězovka #4

27. 8. 2011

Blížíme se do finiše..



34. Vrátila si už knihu do knihovny, aniž bys ji přečetla?

Určitě ano, ale nevzpomínám si na žádnou konkrétní

35. Oblíbená knižní postava?

Anita Blakeová (Laurell K. Hamiltonová - série o Anitě Blakeové)

36. Oblíbený knižní záporák?

Jean-Claude (Laurell K. Hamiltonová - série o Anitě Blakeové)

37. Knihy, které si obvykle beru na prázdniny?

Cokoliv z nepřečtených, které mě v knihovničce zaujmou

38. Nejdelší doba, kdy jsi nečetla?

Nevím přesně. Bude to pár týdnů během zkouškového.

39. Kniha, kterou jsi nedokázala/nemohla dočíst?

Nevím. Nejspíš nějaký horor, příliš jsem se bála.

40. Co tě dokáže při čtení vyrušit?

Lidi, kteří na mě mluví a něco chtějí.

41. Oblíbená filmová adaptace?

Sex ve městě (i když je to seriál) nebo třeba Zelená míle

42. Adaptace, která tě totálně zklamala?

Těch je hodně. Každý film Harryho Pottera, Stmívání, ..

43. Jak často čteš spoilery?

Schválně nikdy. Omylem skoro nikdy

Knižní řetězovka #3

26. 8. 2011

Další pokračování. Začíná to být skoro napínavé, že? :)



23. Žánr, který čteš nejméně (ale chtěla by si víc)?

Nevím, čtu co mě zrovna zaujme bez ohledu na žánr

24. Nejinspirativnější kniha, kterou si tento rok četla?

Každé lidské srdce - William Boyd

25. Oblíbená svačinka ke čtení?

Při čtení obvykle nejím, ale ráda si dám nějaký dobrý čajík

26. Jak často vybíráš knihu podle obálky?

Podvědomně? Asi pořád. Obálka má strašný význam při výběru knihy

27. Jak často souhlasíš s negativní knižní kritikou?

Kritiky obvykle nečtu a blogeři knihy obvykle chválí

28. Co psaní negativních recenzí?

Co s nimi?Pokud se mi kniha nelíbí, klidně negativní recenzi napíšu.

29. Kdyby si mohla číst v dalším cizím jazyce, který by sis vybrala?

Francouzsky. Neumím ani píp, ale číst ty knihy v originále..

30. Největší knižní výzva?

Přečíst ke každé otázce ke státnicím alespoň jednu knihu

31. Největší knižní výzva, do které se stále bojíš jít?

To bude to samé

32. Oblíbený básník?

Nemám. Básničky zrovna nemusím

33. Kolik knih si obyčejně půjčuješ v knihovně?

Kdysi to bylo mezi 6-8. Teď jsou to knihy do školy, takže taky tak, ale radost z toho mám o poznání menší

Knižní řetězovka #2

25. 8. 2011

A máme tu další část řetězovky. Otázky 12 - 22:

12. Čteš někdy tu samou knihu vícekrát?

Rozhodně se najde pár oblíbených, které mě nenudí ani při dvacátém čtení

13. Dokážeš číst v autobuse?

Bez problémů. V autě ale ne.

14. Oblíbené místo na čtení?

Moje postýlka.

15. Zásady při půjčování knih?

Pokud si je půjčuju já, chovám se k nim strašlivě opatrně. Pokud půjčuju já, tak jen rodinným příslušníkům a pár vybraným důvěryhodným jedincům

16. Děláš knihám oslí uši?

Nikdy!

17. Píšeš si na okraje stran poznámky?

Ani náhodou

18. A do učebnic?

Z učebnic si potřebnou kapitolu zkopíruju a potom zvýrazňuju a píšu poznámky bez zábran

19. V kterém jazyce čteš nejraději? V kolika dohromady to zvládneš?

Česky. Zvládám i angličtinu

20. Co musí kniha mít, aby sis ji zamilovala?

Dobrý příběh a reálně vyhlížející hrdiny

21. Co musí kniha mít, aby si ji doporučila dále?

Něco neopakovatelného a takovou tu věc, kdy se od ní nemohu odtrhnout.

22. Oblíbený žánr?

Žádný vyhraněný nemám, ale často čtu fantasy

Knižní řetězovka #1

24. 8. 2011

Tohle je velice zajímavá věc. Jedná se o seznam 55 otázek. Většina lidí, která ji vyplnila se odkazuje na Luu (http://luu-san.blogspot.com/), ale ta zase ve svém článku s řetězovkou píše, že ani ona není autorem. Nevadí, i tak si ji můžu vyplnit a protože se jedná o hodně otázek, vezmeme to hezky po částech s jedenácti otázkami. Takže první část je zde:

1. Oblíbená kniha z dětství?

celá série od Karen McCombie - Alice a ...Dóóóst dobrá rodinka (první díl)

2. Co právě čteš?

Edgar Lawrence Doctorow - Světová výstava

3. Máš právě teď nějakou rezervaci v knihovně?

Knihy, pro které poslední dobou do knihovny chodím, nikdo jiný nechce.

4. Knižní zlozvyk?

Kupuju si pořád další knihy, i když ještě zdaleka nemám přečteny ty, které už mám doma.

5. Co máš právě půjčené z knihovny?

Filosofický slovník a Rozpravy od Jeana-Jacquese Rousseaua

6. Máš čtečku e-kníh?

Ani náhodou, já mám ráda papír a inkoust.

7. Preferuješ číst jen jednu a nebo více knih naráz?

Zásadně jen jednu

8. Změnily se tvoje čtenářské návyky, co jsi začala blogovat?

Ničeho jsem si nevšimla

9. Nejhorší kniha, kterou si tento rok přečetla?

Weber Max - Sociologie náboženství

10. Oblíbená kniha, kterou si tento rok přečetla?

Sarah Watersová - Zlodějka

11. Jak často čteš knihy mimo svůj oblíbený žánr?

Nemám až tak vyhraněný žánr, takže asi docela často



Tak, těšte se na další část..

Sbohem lásko nech mě jít..

23. 8. 2011

...nech mě jít bude klid...aneb odjíždím na dovolenou. Ale nebojte, klid nebude. Přednastavila jsem článek na každý den, počínaje zítřkem, takže nudit se rozhodně nebudete. Doufám, že budu mít čas pořádně číst, abych měla o čem psát až se v neděli vrátím. A teď adios amigos, musím balit :)


Harry Potter a Relikvie smrti (obě části)

 Harry Potter and the Deathly Hallows (2010/2011)

Tak tohle je první adaptace Harryho, která se mi docela i líbila. Asi to bude tím, že poslední díl si z knižní podoby skoro vůbec nepamatuju, a tak mě nerozčilovaly všechny ty chyby a odchylky od původního děje.
Texty distributora sem psát nebudu, obvykle to dělám, ale ke dvěma filmům najednou by texty distributora byly delší, než můj vlastní příspěvek. Pochybuju, že existuje někdo, kdo neví o Harrym Potterovi a nezná jeho příběh alespoň ve zkratce. Pro ty méně znalé, tyto dva filmy jsou adaptací posledního dílu z knižní série, tedy sedmého. A teď již k mému názoru.
Filmy jsou to na omak pěkné. Jsou plné vizuálních efektů, dobré hudby a osvědčených herců. Ani si nedokážu představit, kolik to celé muselo stát. Mají velmi dobrý základ příběhu, takže udělat z toho absolutní odpad by bylo přinejmenším těžké. Tím ale pozitivní pocity končí.
První díl byl skoro o ničem. Vlastně to bylo vysvětlení příběhu, aby divák pochopil co se to vlastně děje ve druhém dílu. Ano, našla se tam občas nějaká akce a nuda to nebyla, ale podle mého, kdyby vynechali všechny ty dlouhé pohledy hrdinů a zbytečnou omáčku skládající se z některých dialogů, mohl to být krásný film na hodinu, ne dvě a půl. Druhý díl byl zase tak naplněný zvraty v příběhu, že jsem občas trochu nestíhala a po první hodině se mi zdálo, že bychom to mohli zabalit během deseti minut. Nějakým záhadným způsobem z toho ale vydolovali další hodinu. Člověk si až říká, že kouzelníci vážně musí existovat. A dokonce se nás snaží na svou existenci nenápadně upozornit pomocí filmů, které vytvářejí. Podle mého by bylo naprosto dostačující zcucnout oba filmy do jednoho, aby člověk při převyprávění posledního dílu Harryho nepřišel o mládí. A úplný závěr příběhu mě naštval i v knize, takže za ten žádné extra body nebudou. Za tu obrovskou snahu a tu audiovizuální stránku jsem dala ****, ale jsem si jistá, že kdybych si knihu pamatovala stejně dobře jako ostatní, skončily by oba filmy se dvěma hvězdičkami, stejně jako všechny ostatní, a ani efekty by je nezachránily.

...a klidně mě ukamenujte

Přesun dokončen

22. 8. 2011

Kromě jednoho článku, který mi dělá trochu problémy při nahrávání fotek z počítače, je blog kompletně přemístěn ze staré domény. Poslední článek hodlám přesunout co nejdřív, takže se není třeba ničeho bát.

Takže vítám svých pár čtenářů na nových, vylepšených stránkách Ohanina blogu a doufám, že se vám bude u mě líbit :)

Desperate housewives

Před pár minutami jsem dokoukala zatím poslední díl Zoufalých manželek a to s07e23. Pokud jsem se dočetla správně, měla by být ještě jedná série a seriál by měl definitivně skončit v květnu 2012. 25. září vychází první díl poslední série. Smutné, že? Seriál je to skutečně dobrý. Přečtěte si nejdříve oficiální text distributora:
Je to možné? Mary Alice Young vyzerá tak šťastne. Nádherný dom na predmestí, spoľahlivý manžel, dieťa a mnoho ďalších vecí. Toto všetko sa rozhodla zanechať? Zdá sa, že áno, ale človek by tomu najradšej neveril. Lenže o pochybnostiach nemôže byť ani reči vo chvíli, keď táto žena ukončuje svoj na prvý pohľad šťastný život výstrelom revolvera. Lenže akokoľvek je to netradičný úvod, táto postava sa s divákmi rozhodne nelúči. Práve naopak. Bude to práve Mary Alice Young, ktorá nás bude sprevádzať po tomto malebnom predmestí a zoznámi nás nielen s jej rodinou, ale aj so susedmi a najmä s jej priateľkami. Iba vďaka jej teraz už nadprirodzenej schopnosti sa dostaneme do diskrétnych zákutí, ako sú spálne alebo toalety. A iba vďaka nej sa dozvieme veci, o ktorých nemajú tušenia ani tí, ktorých sa to najviac týka. Nazrime teda do životov jej piatich najlepších priateliek a spoznajme ich skutočné životy... Mimoriadne úspešný seriál televízie ABC získal tri zlaté Glóbusy, päť cien Emmy a mnoho ďalších cien.



Ano, tím to začalo, Mary Alice se zabila a její zvědavé kamarádky musely přijít na to, proč by ukončovala svůj na první pohled šťastný život. A od této první záhady se s tajemstvými a zločiny roztrhl pytel. Některé situace byly trochu přitažené za vlasy a s takhle vysokou kriminalitou na jedné ulici bych se asi už dávno přestěhovala. Nikdo ale Wisteria Lane neopustí. Má tam přeci kamarádky, a ty nemůže nechat samotné. Pokud tedy to opouštění není nedobrovolné. Ta lehkost, s jakou se v tomhle seriálu vraždí, mě nepřestávala udivovat od prvního až do posledního dílu. No vážně, copak lidé tak často řeší každý problém jednoduše vraždou toho, kdo ho způsobil? V zoufalkách ale ano. A tak na první pohled krásné sousedství je prolezlé vrahy a tajemstvími. Kdykoliv, když se nějaké tajemství odkryje a vše se vysvětlí, se na tuto ulici přistěhuje někdo další a vše začíná nanovo, zatímco hlavní hrdniky stíhají navíc žít své vlastní velmi dramatické životy plné zvratů. No prostě pastva pro oči i zábava pro mozek. Jenom mě mate v zařazení seriálu do žánrů slovo "komedie". Drama rozhodně, mysteriózní klidně, ale komedie? Kde vzali komedii? Jako párkrát jsem se zasmála, ale bylo to spíš takové uchechtnutí vtipu než opravdický smích a bylo to hodně vzácné. Tenhle žánr si podle mého seriál rozhodně nezaslouží, ale drama je to jako vyšité a hodně povedené. Takže rozhodně doporučuju a na csfd odměňuji čtyřmi hvězdičkami.

Bylo nebylo

21. 8. 2011

Teď jsem pár dní nepsala, protože nebylo o čem. Veškerý můj čas zabraly přípravy na velkou rodinnou oslavu a potom samotná oslava a vyspávání následků. Nebyl tedy čas na filmy nebo čtení. Seriál sleduju pořád ten samý, takže o tom také není moc co napsat. Rozhodla jsem se tedy využít nápadu z ostatních blogů o knihách a čtení. Zasloužilí blogoví čtenáři jistě vědí, že existují takzvaná meme. Jak já to chápu, někdo vymyslí pravidelné téma článku, takže třeba každou středu píše o knihách, na které se těší až vyjdou nebo si je koupí, v neděli hodnotí obálky knih, každé pondělí píše ukázku z knihy kterou právě čte aby nalákal ostatní čtenáře. Ostatní blogeři začnou tato meme také psát s odkazem na původního autora a máme veselou komunitu s pravidelnými příspěvky. Já hodlám vykrást meme zvané Bylo nebylo, i když to nebudu nazývat meme a nebudu na nikoho odkazovat. Tohle bude prostě pravidelný nedělní článek, kde napíšu první tři věty knihy, kterou právě čtu. Takže začneme dnes, a to knihou:

Edgar Lawrence Doctorow - Světová výstava


Anotace: Ve svém románu světoznámý představitel tzv. retrofiction ukazuje život v New Yorku v živých barvách třicátých let tohoto století. Doctorow oživuje vzpomínky na Bronx a Manhattan v době, kdy na ulicích ještě bylo bezpečno a rodiny v těžkých časech držely pospolu. Hoch jménem Edgar tehdy intenzivně vnímal své okolí, zachytil všechny jeho vůně, zvuky i zvyky, sladkobolné přísliby doby, jež vyvrcholily Světovou výstavou roku 1939.


První věty: Narodila jsem se v Clintonově ulici v Lower East Side. Byla jsem předposlední ze šesti dětí - dvou kluků, čtyř děvčat. Dva kluci, Harry a Willy, byli nejstarší.



Celá kniha je psaná takovýmhle objektivním a velmi úsporným až strohým způsobem. Dialogů málo, přesto příběh pěkně utíká. Zatím mám za sebou jen pár kapitol, ale myslím že přesto můžu rozhodně jen doporučit.

Lady a Tramp

18. 8. 2011

Lady and the Tramp (1955)

 Včera před spaním jsem se podívala na jednu klasiku - Lady and the Tramp. Světe div se, celou jsem ji viděla úplně poprvé. A mohu řict, že označení klasika si vážně zaslouží. Tenhle film se dětem jen tak neomrzí. A jak je vidět, ani dospělí jím nepohrdnou. A přesně takové filmy si zařazení do škatulky klasických zaslouží.
Příběh filmu je nejspíš každému známý, ale připomeňme si ho oficiálním textem distributora: Roztomilá psí slečna Lady žije spokojeně s mladou manželskou dvojicí. Spí v měkce vystlaném košíku a pyšní se třpytivou psí známkou, která je v jejích očích krásným šperkem. Hodně času tráví se svými kamarády, dvorným Fouskem a stárnoucím Barykem, který už dávno ztratil svůj proslulý čich. ve stejném městě, v rozeschlém sudu na okraji nádraží, žije toulavý pes Tramp. Živí se zbytky jídla na dvorcích místních hostinců a úspěšně uniká nástrahám svého úhlavního nepřítele, pohodného. Náhodné setkání Lady se světáckým Trampem na fenku silně zapůsobí. Láká ji volnost jeho života, neboť se u svých pánů cítí odstrkovaná kvůli očekávanému přírůstku do jejich rodiny. A když se k manželům nastěhuje diktátorská teta Sára se svými siamskými kočkami, Lady uteče a okusí nezávislý život po boku Trampa. jejich dobrodružství však pro Lady skončí v síti pohodného a před smutným osudem ji zachrání jen její známka. Psí tulák se ale nevzdává. Ví, že tahle psí slečna je mu souzena a je ochoten pro ni nasadit i vlastní život.

Mě spíš než samotný příběh zaujala kvalita animace. Už od prvních okamžiků filmu jsem si říkala, jak to tehdá (protože mě se to vážně zdá strašně dávno) dokázali udělat tak úžasně a prakticky dokonale. Walt Disney byl prostě génius. Samozřejmě chápu, že za film není zodpovedný jen on, ale jak říkali v bonusových videích, Walt se na výrobě svých filmů podílel od začátku do konce. Pomáhal utvořit příběh, vybíral animátory, scénáristy i všechny ostatní části ze kterých se film nakonec skládá. Pokud mi tedy nelhali, ale předpokládejme, že ne. To by si přeci nedovolili. Takže jsem se dozvěděla skutečně hodně. Třeba jak vznikají jednotlivé písně v Disneyovkách nebo to, že sám Disney vynalezl tzv. Story-boards, tedy techniku, kdy člověk spolupracující na vyvíjení příběhu kreslí jednotlivé části jako hodně schematický komix. Potom se sejde celý tvůrčí tým a dohaduje se, jestli jednotlivé části příběhu do sebe zapadají a jestli to takhle bude fungovat. Tím ušetřil spoustu peněz, ale hlavně měl velký význam pro celý filmový průmysl, protože dnes storyboards používá spousta filmařů. No nebyl úžasný? Také teď už vím to, že vyvíjení a následná výroba takového animovaného filmu v Disneyho době trvala klidně i 20 let od okamžiku, kdy někdo přišel s originální myšlenkou na nový příběh. Jediné, co by mě ještě zajímalo je, jak asi vypadal Disneyho pohřeb. Schválně jestli se dostavily i jeho originální postavičky..? To se asi nedozvím.

Miláček

17. 8. 2011

Dneska jsem byla velice těžko uspokojitelný divák. Pustila jsem si dva filmy, než jsem se nepotřetí trefila do něčeho, co by mě bavilo nebo zaujalo. První dva byly Flash of Genius (2008) a Before the Devil Knows You're Dead (2007). Oba vypadaly dobře, měly dobré hodnocení a oba mě zklamaly. Po prvních dvaceti minutách jsem věděla, že ani jeden z nich nedokoukám. Nakonec jsem pustila Miláčka a i přes nízké hodnocení na CSFD (49%) mě vážně zaujal. Příběh je o ženě, která je ve zkratce divná. Její rodiče ji silně poznamenali. Navzájem se milovali, ale svou dceru převážně ignorovali, naučili ji ale jednu důležitou věc: musí ve svém životě najít něco, pro co by cítila vášeň. A přesně to udělala. Rozhodla se, že smyslem jejího života je mít neobyčejné dítě. Necítí ale potřebu mít pro to dítě otce, aby se o něj nemusela dělit. Dítě si tedy pořídí díky známosti na jednu noc a vychovává ho podle svého. Na první pohled se zdá jako skvělá matka. S Paulem si hraje, učí ho být kreativní a samostatný, ničeho se nebát a všechno vyzkoušet. Problém ale je, že ho odmítá i jen na okamžik spustit z očí. Nechce, aby si hrál s dětmi na hřišti, chodil do školy, měl kamarády a chodil je navštěvovat. Sama nemá potřebu se socializovat s kýmkoliv, kromě svého syna, kterému přezdívá Loverboy. Paul ale rychle roste a začíná mít potřebu poznávat svět i jinak než po boku své matky. Chce se trochu osamostatnit a nemít za jediného kamaráda maminku. V šesti letech se dozví, že by měl správně chodit do školy a rozhodne se, že si tohle přání prosadí. Jeho matka to nechce dovolit, nedokáže se od něj odtrhnout, ale nakonec musí povolit. Paul začne chodit do školy, ale každý den ho matka vyzvedává brzy, kvůli návštěvám doktora. Namluví personálu školy, že má Paul spoustu alergií a je životně důležité, aby pravidelně dostával jakési injekce. Místo návštěv doktorů ho ale bere na různé výlety a nebo domů, kde tráví zbytek dne spolu. Paul už ale o takovéhle trávení času nestojí. Chce si hrát s dětmi, učit se nové věci od paní učitelky a pomáhat sousedovi opravit loď. Jeho matka nevidí jiné východisko, než svého syna i sebe zabít, aby mohli být navěky spolu a nikdo je od sebe nerozdělil. Jak film nakonec dopadl samozřejmě říkat nebudu, ale myslím, že každý divák znalý osvědčených filmových postupů si konec domyslí.
Film to byl skutečně zajímavý, i když se žádná velká akce nekonala a někoho by mohl nudit. Mě fascinovala postava matky, snažící se sebe i svého syna úplně odříznout od světa. Co by na jejich vztah asi řekl Freud? Jinak zpracování je to dobré, líbila se mi hudba i atmosféra. O matčině dětství se dozvídáme díky krátkým scénám s pohledy do minulosti, a tak si postupně domyslíme proč je sakra tak divná. Ale vlastně nemít takové problémy s vypouštěním svého syna do světa, byla by to vážně skvělá matka, jakou by si určitě přála spousta dětí. Já filmu dávám tři *** a teď na něj mohu pomalu začít zapomínat. Rozhodně to není jeden z těch, které bych si dávala stranou, abych se na něj mohla podívat kdykoliv znovu.

Četba vlaková

16. 8. 2011

přes to, že mi včera cesta do Plzně a zpět domů zabrala nějakých osm hodin celkem, včetně tedy dvouhodinového čekání na nádraží v Ražicích po tom, co mi ujel navazující spoj, nezvládla jsem dočíst momentálně rozečtenou Meg Cabotovou. Bude to asi tím, že většinu cesty tam jsem prospala a část cesty zpět jsem jenom načuřeně koukala z okýnka a přemýšlela koho zabít za celé to nepříjemné cestování. Zbývá mi nějakých 60 stran, takže si myslím, že názor mohu vyjádřit už teď. Jedná se o knihu "velikost XL - Kila navíc přibývají" a zařadila bych ji do žánru na pomezí mezi sra*kovou a detektivkou. Hlavní hrdinka je beznadějně zamilovaná do svého domácího, bratra svého bývalého snoubence, který ji ale bere jen jako tu chudinku se zlomeným srdcem, kterou jeho bratr odkopl. Její domácí je mimochodem samozřejmě strašně krásný a úžasný a navíc soukromý detektiv. Ona je tloustnouci kancelářská krysa z jedné New Yorské koleje, bývalá popová zpěvačka a navíc má neustálou potřebu motat se do vyšetřování vražd, které se na její koleji dějí. V prvním díle (velikost L - Pár kil navíc nikoho nezabije) vyřešila vraždu několika studentek, které kdosi házel do výtahových šacht, aby to vypadalo, že se jedná o nehodu při adrenalinové činosti obyvatel koleje - jízdě na střeše výtahu a přeskakování na druhý výtah jedoucí opačným směrem. Heather vraždy vyřešila za ohrožení vlastního života a jediné co za to dostala bylo vynadáno. V tomhle díle se našla hlava jedné roztleskávačky, vařící se na sporáku v místní menze. Heather samozřejmě nemohla zůstat stranou, a i když jí od toho přátelé odrazují, zase strká nos kam nemá. Tentokrát by o něj ale vážně mohla přijít, protože její dva hlavní podezřelí mají tatínka s velice dobrými konexemi, kterému se nebude líbit kam se vyšetřování ubírá. Inu, uvidíme jak to celé dopadne.
Knížka je to vyloženě odpočinková. Nobelovu cenu za literaturu rozhodně nedostane, ale čte se dobře, příběh je zajímavý a napínavý právě tak akorát, aby vás vtáhl do děje, ale také aby vás nechal jít když budete potřebovat další čtení na chvíli odložit. I když víc než vyřešení vraždy mě zajímá, jestli se Heather tentokrát dožije happyendu. Romantika v sobě prostě nezapřu.



Jinak jsem si v Plzni udělala radost a v levných knihách pořídila dva nové přírůstky. Jeden byl obrovskou náhodou z nákupního seznamu - Doctorow a jeho kniha Světová výstava. Druhá mě zaujala názvem, takže jsem hodně zvědavá co se z ní vyklube. Mluvím o knize od Christophera Hitchense - Bůh není veliký. Anotace zní: Věříte? Nevěříte? A víte čemu??? Christopher Hitchens se erudovaně věnuje jedné z nejnaléhavějších otázek současnosti: zhoubné síle náboženství ve světě. V této působivé polemice s věřícími předkládá základní argumenty proti náboženství (a ve prospěch sekulárnějšího přístupu k životu), a to formou podrobné a poučené interpretace stěžejních textů hlavních světových náboženství. Hitchens vypráví o vlastních nebezpečných zkušenostech s náboženstvím a popisuje svůj vývoj k sekulárnímu nazírání na svět, založenému na vědě a rozumu. Je to svět, ve kterém jsou "nebesa" nahrazena záběry vesmíru získanými pomocí Hubbleova teleskopu, nad nimiž se nám tají dech, a Mojžíš s hořícím keřem ustupuje nádheře a symetrii dvojité šroubovice DNA. "Bůh nás nestvořil," píše autor. "To my jsme stvořili Boha." Náboženství, vysvětluje dále, nabízí zkreslenou představu o našem původu, o naší podstatě a o vesmíru. Tím, že je dětem vštěpujeme, jim škodíme - a ohrožujeme svůj vlastní svět. Vůbec nezáleží na tom, zda jste celý život věřící, nebo přesvědčení ateisté, či zda patříte k těm, kdo si o úloze náboženství v životě dosud neudělali jasno; polemika předložená na stránkách této knihy vás bezpochyby vyprovokuje k zamyšlení a možná i ke kritické revizi svých dosavadních životních hodnot.

Oblíbené knihy

14. 8. 2011

Už několikrát se mě lidé ptali na oblíbené knihy. Nejvíc mě tahle otázka zaskočila asi u maturity, kdy po mě při pohledu na můj seznam četby paní zkoušející chtěla vybrat pár oblíbených. To je ale jedna z nejtěžších otázek. A nemyslím, že jenom pro mě. Copak se dá vybrat? Je tolik krásných knih, ke kterým se kdykoliv ráda vrátím. Celé dnešní odpoledne jsem se snažila najít video z maturitního plesu, abych si připomněla co jsem napsala do dotazníku, který potom předčítal moderátor při šerpování. Vím, že tam rozhodně nebyla jedna kniha. Byl tam celý seznam mých oblíbených. Pokud si správně pamatuju, nepřečetl ho celý, protože mu došel čas. Video jsem bohužel nenašla, ale nevadí. Od té doby se pár nových stejně asi našlo. A přeci bych sem nekopírovala něco, co jsem vybírala před nějakými třemi lety. Jenže ta otázka je pořád stejně těžká.

Co takhle začít s pár oblíbenými autory? Rozhodně zbožňuju cokoliv od Jane Austenové. Nejoblíbenější je asi Pýcha a předsudek. Potom se nikdy nemůžu nabažit Jiřího Kulhánka, tam bych za nejoblíbenější vybrala asi Noční klub. Dále Laurell K. Hamiltonová a celá její série o Anitě, popravčí upírů (první kniha se jmenuje Provinilé slasti). Tam asi nejoblíbenější nevyberu, stejně jako bych nedokázala vybrat nejoblíbenější díl Harryho Pottera. Prostě se mi líbí celý ten příběh. V televizním seriálu si také člověk nevybírá nejoblíbenější díl, ne? Další autor by byl rozhodně Haruki Murakami a od něj zatím nejlepší bylo Norské dřevo. Dále Jonathan Stroud a celá Bartimaeova trilogie. Ty Bartimaeovy poznámky pod čarou mě kolikrát rozesmály tolik, že se po mě díval celý autobus. Další je Caleb Carr a obě knihy, které zatím vyšly v češtině - Psychiatr a Anděl temnoty. Naprosto úžasné detektivní příběhy ze starého dobrého New Yorku, kdy v něm ještě nejčastějším dopravním prostředkem byla drožka a vrazi se nemuseli bát něčeho takového, jako jse usvědčení pomocí otisků prstů. A protože nejsem imunní k zázračným knihám, které dokáží donutit dnešní mládež číst, musíme započítat i celou sérii Stmívání od Stephenie Meyerové nebo Odkaz dračích jezdců od Christophera Paoliniho. Dále bych mohla jmenovat Thomase Harrise s jeho Hannibalem Lecterem nebo Christiana Jacqua a jeho knihy o starověkém Egyptě. Poslední autorkou, kterou bych ráda jmenovala, je Kate Mosse a její volně navazující trilogie o katarech - Labyrint, Hrobka a Zimní přízraky. A nechci se nějak vytahovat jaká jsem sečtělá co se týče klasických autorů, ale vážně se mi líbí knihy od Ernesta Hemingwaye

Oblíbené knihy jsou třeba Zlodějka od Sarah Watersové, která mě zvraty v příběhu naprosto dostala. Mary Roachová si pro svou knihu Jak si žijí nebožtíci vybrala velice zvláštní téma a zpracovala ho s neopakovatelným humorem, který spoustu lidí asi pohorší, ale já šla s každou druhou větou do kolen. Zase na jinou notu je Cormac McCarthy a jeho Cesta. Takhle depresivní knihu jsem už dlouho nečetla a i když je kratinká, rozhodně v člověku zanechá dojem, který jen tak nevybledne. Kniha Osamělost prvočísel od Paola Giordana mě zaujala už od první věty a neodtrhla jsem se po celých 256 stran. Také mám oblíbený grafický román a to Pod dekou od Craiga Thompsona. Je to takový milý příběh o autorově dětství a dospívání. Dočetla jsem se, že se jedná o první autobiografický komix. A není žádné překvapení, že je velmi úspěšný po celém světě. Z klasiky miluju hlavně Na větrné hůrce nebo Draculu. Ale je jedna kniha, ke které se často vracím. Četla jsem ji asi milionkrát a nikdy mě nenudí. Jste zvědaví o kterou jde? Na první pohled je to vlastně obyčejná romantika. Jedná se ale o dost víc, i když se rozhodně nezabývá světovým hladomorem, nesnaží se příjít na způsob zajištění světového míru ani neřeší problémy rasismu nebo finanční krizi. Tahle moje srdcová záležitost se jmenuje Zatancuj si se mnou a napsala ji Victoria Claytonová. Jedná se o jedinou přeloženou knihu této autorky. A já vážně zvažuju sehnat si ty ostatní v originále a prokousat se jimi hezky jednu po druhé. Zatancuj si se mnou je totiž vážně skvělá, i když naprosto neznámá, kniha. Já bych třeba ráda zvýšila povědomí o ní, ale bojím se jí půjčovat i nejzodpovědnějším kamarádům. Vážně totiž nevím, co bych dělala, kdybych o ní přišla. A tady máte na záver její obálku





A nakonec článku si povězme to magické číslo, tedy počet knih v mé knihovně. ..Chvilka napětí.. Přesně 380. Že bude tak vysoké jsem nečekala ani já. Nejsou započítány dětské knihy ani knihy patřící zbytku rodiny. Jen ty, které až se jednou odstěhuju od rodičů, půjdou všechny se mnou. Tak schválně, trumfne tohle číslo někdo? A jaké jsou vaše oblíbené knihy?

Pravidla moštárny

13. 8. 2011

The Cider House Rules (1999)

Pravidla moštárny. Úžasný film, který mnoho lidí určitě zná. Já ho ale objevila teprve dnes. A to navíc vlastně jen náhodou. Začněme ale popisem filmu. Oficiální text distributora zní: "Homer je sirotek, který celý svůj život strávil za zdmi sirotčince, kde se stal žákem doktora Larche - muže, který Homera naučil nejen jak být skvělým lékařem i bez diplomu, ale i jak být dobrým člověkem, který ví, co je správné. Homer však pochopí, že život není jen v ordinaci, a tak se vydá na jablečnou farmu, kde prožívá i velkou lásku... Film o smutku, radosti, lásce i životních zkušenostech se dočkal sedmi oscarových nominací, proměnil však jen dvě - za mužský herecký výkon ve vedlejší roli (Michael Caine) a nejlepší adaptovaný scénář (který napsal John Irving)."
Nebýt těch oscarů, člověk tenhle film odmávne jako další romantickou slátaninu. Obálka i text distributora tomu napovídají. To by ale byla veliká chyba. Já na něj přišla při procházení seznamu nejlepších filmů na CSFD.cz. Podle momentálního žebříčku se jedná o 292. film v pořadí. Zaujal mě název, protože jako častý návštěvník knihovny znám knihy Johna Irvinga alespoň podle jména. Zatím jsem zkoušela číst Svět podle Garpa, musela jsem to ale vzdát a odložit četbu na vyzrálejší věk. Vzhledem k pověsti tohoto autora na něj nechci zanevřít kvůli jedné knize, která mi nesedla. Když jsem se dočetla, že John Irving sám pracoval na scénáři k filmu založeném na jeho knize, rozhodla jsem se dát mu prozatím šanci alespoň na stříbrném plátně. A dobře jsem udělala. Už je to pár hodin, co jsem pročítala závěrečné titulky a vychutnávala si posledních pár minut skvělého hudebního  podbarvení celého filmu a pořád nevím, co přesně se mi na tom filmu tak líbilo.

Samozřejmě příběh. Je neotřelý, dojemný, ale nehraje na city. Ony filmy natočené na základě knihy mívají většinou kvalitní příběh. Jinak by knihu nikdo nezpracovával, že. Ale co dál? Na to bude těžké přijít. Filmy sleduji jako divák, ne jako analyzér jednotlivých technických částí a jejich vzájemné harmonie. Nezkoumám zvlášť kameru, střih, herecké výkony, scénář nebo hudbu. Dívám se na film jako celek a pokud se mi líbí, jsem spokojená a mohu s klidným srdcem dát vysoké hodnocení na csfd i tady. Pravidla moštárny zaslouženě získala plný počet hvězdiček. I když jsem tušila, co se na konci filmu stane, stejně pár slziček ukáplo. Jediné co nechápu je ten oscar za vedlejší roli. Když si vybavím nějakou scénu, je v ní vždy hlavní postava, tedy Tobey Maguire. Většina lidí ho bude nejspíš znát ze Spidermana. To byl ale akční film, kde většina scén uběhla příliš rychle, než aby si divák mohl jeho výkon vychutnat. Já si ho lépe pamatuju z filmu Pleasantville, což je další film, u kterého jsem si říkala, jak je možné, že jsem ho poprvé viděla až ve dvaceti letech. Každopádně Tobey v Pravidlech moštárny válí a díky skvělému obsazení i ostatních rolí je celek prostě dokonalý. Takže The Cider House Rules vřele doporučuji, pokud jste ještě neviděli a zatím se loučím. Těště se na další příspěvek.

ANTM - vítěz

11. 8. 2011

Tentokrát to bude kratší. 9. série mě opět zklamala, co se týče výsledku. Nevyhrála ani jedna z mých favoritek. Jenah se dostala do finálové trojice, ale před poslední zkouškou vypadla. Dle mého názoru samozřejmě nezaslouženě. Ve finálové dvojce byly Chantal a Saleisha.


Vyhrála Saleisha, která je sice na fotografii nahoře nádherná, ale zdálo se mi, že změna vizáže, kterou prošla každá dívka, jí spíš ublížila. Chantal zůstala blondýnou, jen jí udělali platinovou a s ofinou. Saleishu ostříhali, aby nevypadala tak komerčně. Komerčne rozhodně nevypadá, ale nezdá se mi, že by jí změna nějak významně prospěla.


Zato desátá série mi udělala radost. Ze všech vychrtlin, které se dostaly do domu vyhrála jediná tzv. plus-size modelka, Whitney. Vzhledem k mé postavě a také faktu, že žádná plus-size modelka se nedostala do druhé poloviny série, jsem jí hodně fandila a mé přání se vyplnilo. Za těch deset sérií se do domu dostalo několik modelek větších rozměrů. Samozřejmě žádná z nich nebyla tlustá, jen měly tvary a křivky, které žena má mít a vychrtlé modelky je obvykle postrádají. Každá z nich přišla pyšná na svou postavu a každou soutěž zlomila. Ono bydlet v domě plném vychrtlin, které má módní průmysl rád a být tam jediná s normální ženskou postavou, na kterou designéři obvykle oblečení nemají, protože nechtějí aby po molu chodila "tlustá" modelka v jejich oblečení, musí být psychicky náročné. A když člověku s velikostí deset řeknou, že obvykle na molo nepustí modelku s velikostí větší než 2, musí to zabolet. Whitney se ale nedala. Udržela si svůj přístup, že je krásná taková jaká je a má v módním průmyslu své místo a nakonec skutečně vyhrála. A tady je v celé své kráse před a po změně vizáže:

Forenzní antropologie

10. 8. 2011

Včera jsem se pustila do jedné z nejnovějších knih v mé soukromé sbírce: Kde mrtví promlouvají od autorů Dr. Bill Bass a Jon Jefferson. Na obálce píšou, že se jedná o "Pohled do zákulicí legendární forenzní laboratoře známé jako Umrlčí farma". Tohle téma je v dnešní době dost známé, díky seriálu Sběratelé kostí (Bones), kde forenzní antropoložka pomáhá řešit vraždy v případech, kdy z těla nezbylo mnoho. Samozřejmě se jedná o velmi složitý proces, ale v podstatě jde o to, že Kůstka se podívá na kosti oběti a vyčte z nich pohlaví, věk a okolnosti smrti oběti. Na Umrlčí farmě forenzní antropologové zkoumají vliv různých podmínek na rozklad těla. Zatím jsem se dočetla vlastně jen, že člověk který celou knihu vypráví tuto "farmu" založil a jeho práce přinesla mnoho světla do rozkladu lidského těla. A protože mi tato kniha připomněla můj oblíbený seriál. Dneska opět koukám na Bones. A i když jsem ho sledovala v televizi, a později na počítači viděla díl za dílem všechny série, takže víceméně vím, kdo je vrah, stejně mě díly baví. To je zvláštní, protože např. u kriminálky Las Vegas, když jsem si vzpomněla kdo je vrah a jak se bude vyšetřování vyvíjet, díl jsem mohla vypnout, protože bych se u něj jen nudila.
Jinak kniha je to zajímavá. Jenom na můj vkus mállo akční. Ona tam vlastně není vůbec žádná akce. Autor klinicky popisuje případy které zkoumal a závery ke kterým došel a oživuje je vyprávěním jak se vlastně na tuto karierní dráhu dostal, jací významní profesoři ho učili, čeho ve svém oboru dosáhl apod. Škoda jen, že toho vyprávění je víc než popis samotné jeho práce. V první kapitole půl strany bylo o případu a zbytek vyprávění o jednom z profesorů, který se postupně stal jeho mentorem. V další kapitole zase zdlouhavě vypráví o amerických prériích, řekách Mississippi a Missury a o tom, jak tyto řeky byly přehrazovány a kvůli tomu byla zaplavena důležitá archeologická naleziště. On byl k jedné takové oblasti která měla být zaplavena přivolán jako antropolog, aby pomohl s výzkumem vesnice jednoho indiánského kmene. Kniha je sice zajímavá co se týče tématu i příběhů Dr. Basse, ale není moc zajímavě podaná. Je to škoda, protože takovéhle téma mohlo být zpracováno mnohem lépe. Hodlám ale ve čtení pokračovat. V malých dávkách knihu snad za pár dní zvládnu.

Jinak v příštích článcích se těšte na vyhodnocení ANTM a také na konečný počet mých knih k 9.8.2011 (ano, odhodlala jsem se je spočítat). Velikost toho čísla překvapila i mě. Takže se zatím loučím a těšte se na další příspěvky.

Popis blogu

8. 8. 2011

Dlouho jsem přemýšlela, co napsat do popisu mého blogu. To, o co v blogu půjde si snadno odvodíte, nebo to najdete v prvním příspěvku. V popisu ale musí být něco, co by zaujalo nového čtenářa a přitom mu to osvětlilo, o co tady jde. Když jsem pár dní na nic nepřišla, došlo mi, že ta pravá slova už určitě musel někdo říct. A tak jsem začala hledat citáty. Naštěstí lidé řekli o knihách a čtení spoustu věcí, takže bylo z čeho vybírat. Nakonec jsem se rozhodla pro: Bojte se člověka, který přečetl jen jednu knihu. (Denis Diderot)

Bylo mi ale líto té spousty ostatních dobrých citátů, které se na titulku nedostanou. Proto jsem se rozhodla pro tento článek, kde se s vámi podělím o pár citátů, které mě zaujaly. Tak např.:



Člověka je možno poznat podle knih, které čte. (Samuel)



Skvělá kniha - nejprve ji zhltneme, pak si ji v klidu přečteme a nakonec si ji koupíme. (Maria von Ebner-Eschenbachová)



Kniha je nejtrpělivější a nejzábavnější společník. (Samuel)



Doma jsem tam, kde mám knihovnu. (Erasmus Rotterdamský)



Jedni čtou, aby si zapamatovali, jiní, aby zapomněli. (Heine)



Četba je doslova rozhovor s lidmi mnohem moudřejšími a zajímavějšími, než jsou ti, s nimiž se můžeme seznamovat kolem sebe. (Ruskin)



Čtenář to má dobré - může si své autory vybírat. (Tucholsky)



Neposuzujte ženy podle toho, jak často chodí do knihovny. Možná se jim líbí knihovník. (Růžička)



Když čtu špatnou knihu, lituji z celého srdce, že v dnešních dobách umí každý psát. (Bolzano)



Neklamná známka velké knihy: když se při její četbě stydíme, že jsme kdy napsali třeba jen řádek. (Canetti)



Některé knihy byly, zdá se, napsány ne proto, aby se z nich člověk poučil, ale aby se dozvěděl, že autor něco zná. (Goethe)



Když se srazí kniha s hlavou a zazní to dutě, je to vždycky vina knihy? (Lichtenberg)



Kniha je zrcadlo: jestliže do ní nakoukne opice, nemůže z ní ovšem vyhlížet apoštol. (Lichtenberg)



Dokud člověk nezačne knihy balit, nikdy nemá ponětí, jakou spoustu jich má. (Queen)



Knihy jsou lidem tím, čim perutě ptákům. (Ruskin)



Koupě knihy by byla dobrá, kdybychom si mohli současně přikoupit i čas na její přečtení. (Schopenhauer)



Knihy je třeba číst s touž rozvahou a opatrností, s níž byly napsány. (Thoreau)



Kniha, která nestojí za dvojí čtení, nestojí za jedno. (Vymazal)



Lepší než vysedávat v knihovně je spávat se sečtělou ženou. (Pollio)



Jen doufám, že jsem se nikde neupsala. Nebo nedej bože nezhatila někomu jméno. To by byla vážně ostuda. Pokud chcete, můžete se v komentářích podělit o svůj nejoblíbenější citát s tématem knih a čtení. Zatím se loučím a těšte se na další příspěvek.

Mary a Max

Mary and Max (2009)


Mary a Max je naprosto úžasný animovaný film od režiséra Adama Elliota. Oficiální text distributora zní: Dvě rozdílné povahy, dva rozdílné osudy a půlka světa spojuje tento animovaný příběh, který vypráví o přátelství dvou zcela odlišných lidí, kteří se znají jen prostřednictvím svých dopisů. Mary Daisy Dinkle, baculaté osmileté holčičky žijící na předměstí australského Melbourne a Maxe Horowitze, velmi obézního čtyřiačtyřicetiletého Žida žijícího v pulsujícím New Yorku, trpícího Aspergerovým syndromem. Film sleduje Maryino dospívání a Maxův přechod ze středního k pozdnímu věku a objevuje mezi nimi silné pouto, které překoná o hodně víc než obvyklé kamarádské vzestupy a pády. Mary a Max nás vedou cestou neobyčejného přátelství, které musí čelit autismu, taxidermii, psychiatrii, alkoholismu, obezitě, kleptománii, sexuálním rozdílům, důvěře, kopulujícím psům, náboženským rozdílům, agorafobii a mnoha dalším životním překvapením.

A i když byste si to asi odvodili z popisu filmu, musím upozornit, že to rozhodně není animovaný film pro děti. Jedná se o velice temný film, a to jak tématy na která naráží, tak barevným provedením. Já si na jeho promítání navíc zvolila naprosto skvělé okolnosti. Venku bylo ošklivo a celý den bylo pošmourno a zima. Já si zalezla k filmu hezky zahrabaná v dece s teplým čajíkem v ruce a po pár minutách jsem se ocitla ve svém vlastním světě, který jsem sdílela jen s postavami filmu. Celý příběh je dost depresivní, ale nesnaží se hrát na city. Prostě pomocí vypraveče podává situaci tak, jak je, bez přikrášlování nebo dramatizování. Určitě ne každému sedne. Dokážu si představit dva velmi rozhádané tábory: jedni jako já nadšení, druzí pohoršení a možná i znudění. Mě se ale vážně líbil (velice černý) humor tohoto filmu, scénář i sama animace, a že nebyla líbivá, jako ve filmech pro děti. Celé to bylo doplněné milou hudbou a hlasy jednotlivých postav mi k nim docela seděly. Prostě. Na CSFD dostal celých ***** (tedy maximum). A to jsem s počtem hvězdiček hodně striktní. Plný počet dostávají jenom filmy, které na mě skutečně zapůsobí natolik, abych si je i za několik let pamatovala a ráda pouštěla znovu a znovu. Mary and Max je přesně takový film. Vřele doporučuji.

A ještě poznámka k animovaným filmům. Také vás tak rozčiluje, že rodiče vezmou dítě na cokoliv u čeho je napsáno animovaný film? Kdysi jsem šla do kina na Mrtvou nevěstu od Tima Burtona a polovinu kina zabíraly děti! Co na tom, že promítání bylo od osmi, že film se jmenuje Mrtvá nevěsta a že už podle plakátu to rozhodně nebude pohádka. Píšou tam, že je to animované, tak to přeci musí být pro děti, že? Potom člověk u úžasného filmu celou dobu ztráví děláním pššššt na ostatní návštěvníky kina, protože film nechápou a nudí se. A jak se dítě v kině zabaví? Děláním nepořádku a hluku. Ovšem ony nevydrží být zticha ani u filmů, které je baví. To se potom musí dělit s rodiči, případně sourozenci a kamarády, o každý postřeh a každou myšlenku, kterou film vyvolá. U některých věkových kategorií je to potom klasické: "Mami, a proč ten princ nedojde tu princeznu prostě zachránit?...A mami?Že ten drak prince nesní?..A mami? Já potřebuju čůrat." Načež zvednou celou řadu a na pět minut je aspoň ticho a klid. Potom to začne nanovo. A váš postřeh je správný: já nejsem zrovna fanoušek těch malých zrůdiček, které nedokážou přestat otravovat, pořád něco potřebují, mluví moc nahlas a jejichž rodiče je nedokážou, nebo se ani nesnaží, zkrotit. (Rozuměj: nemám ráda děti). Naštěstí filmová Mary, které je na začátku osm toho mnoho nenamluví a vůbec se nechová tak otravně, jako její skuteční vrstevníci.

Konečně..

7. 8. 2011

..jsem se dostala k tomu, vyfotit svou knihovnu. I když nejspíš bych to neměla tak nazývat. Vzhledem k tomu, kolik knih mám na velmi malém prostoru, měla bych spíš říkat, že jsem vyfotila svou hromadu knih. Původně, jsem měla jednu poličku v knihovničce v rohu pokoje, sestra měla druhou a ve spodní bývaly bárbínky (teď jejich místo zabraly kuchařky a bárbínky musely do úložného prostoru v posteli..) Má polička momentálně vypadá takhle:


Tam se mi ale postupně nechtěly další knihy vejít, a i když polička značně změnila obsah (dětské knihy, pohádky apod. putovaly do skříně), stejně není nafukovací a nakonec jsem musela hledat jiné místo. Od rodičů jsem si vyprosila poličku, kde nejdřív bylo pár knih, cédéček a velká sbírka žab. S rostoucí sbírkou knih se CD přesunula do stojanu a nakonec i žáby putovaly jinam. Trochu jsem z nich vyrostla. S mou láskou ke knihám ale ani polička nestačila a hledala jsem další prostor k uložení mých pokladů. Další knihovna už by se do pokoje nevešla. A vlastně ani jinam do bytu. Nakonec se můj problém vyřešil, když jsme pořizovali nové postele. Rámy starých, jsme postavili ke stěnám i s matracemi, abychom se měly se sestrou o co opřít například při čtení v posteli :) Nevypadá to sice nejlépe, ale ukázalo se to jako velmi dobrý nápad. Na mém rámu se totiž postupně začaly hromadit knihy. Nejdřív jenom pár v růžku. Sbírka se ale pořád rozrůstá a nakonec stěna nad mou postelí vypadá takhle:


Krása, že? I když mě trochu trápí, že musím knihy skladovat v naprosto nevyhovujících podmínkách. Kvůli slunci stránky některých ze strany k oknu ztmavly a kvůli tomu, jak na sobě stojí se některým mačká papírový obal, i když se snažím ukládat je tak, aby k tomu nedocházelo. Navíc není možné skládat knihy podle jakéhokoliv pořádku. Ani tam už se ale další nechtějí vejít (začínám se trochu obávat závalu). Letos jsem se musela uchýlit k drastickému řešení. Používám i sestřin rám. Původně místo, které teď zabírají knihy okupovala tiskárna. Ta ale už pár let nemá barvu a nikdo se nějak neobtěžoval ji koupit. Takže tiskárna skončila ve skříni s dětskými knihami a má sbírka může znovu růst. Teď momentálně je tam i místo na knihy z knihovny, ale nebála bych se, že vydrží moc dlouho. :) 

 

Tak co na to říkáte? Jinak kdyby vás zajímalo přesné číslo, tak vážně nemám nejmenší tušení, kolik knih už vlastním. Já se jen nemůžu dočkat vlastního bytu, kde by měly vyhrazenou pořádnou knihovnu a já hned vedle knihovny veliký ušák a pořádnou lampu.

ANTM

6. 8. 2011

Včera jsem se pustila do deváté série America's next top model (ANTM). Zatím to vypadá, jako pěkná partička.


Mé oblíbenkyně jsou zatím Lisa, Jenah a Heather.  

Ne, že bych si myslela, že Heather může vyhrát. Trpí totiž mírnou formou autismu a v sociálních situacích, jako třeba rozhovor s jiným člověkem nebo tlachání s ostatními obyvatelkami domu u bazénu, má dost problémy. Určitě je od ní ale statečné, že to aspoň zkusila. A je pravda, že je naprosto nádherná.
Pustila jsem si ANTM, abych si odpočinula od Zoufalých manželek. Začaly být po čtyřech sériích poněkud únavné. Většinou proto sleduju dva seriály najednou, každý z jiného soudku, abych měla co prostřídat, když mě jeden začne unavovat nebo skoro nudit. Tentokrát je to tedy Desperate housewives a ANTM. Asi to ale nebude fungovat moc dlouho. Většinou, když začnu novou sérii nějaké reality show, musím ji dokoukat co nejdříve kvůli své zvědavosti. Taky to tak máte?

A ještě poznámka. Prosím nesmát se, že koukám na ANTM. Ona je to vážně dobrá reality show. Těch scén, co holky vyvolají...To snad v žádné jiné není.

Moje zhouba...

4. 8. 2011

...bude jednou diskuze "Co právě čtete" na stránkách knihovnice.cz. Posledních pár měsíců jsem se od ní držela dál, ale dneska jsem neodolala a prošla si příspěvky, které jsem zmeškala. A můj nákupní seznam se rozšířil z osmi na 26 knih. Naštěstí některé z nich nemá Kosmas na skladě a protože jsem svému internetovému knihkupectví věrná, na některé si budu muset počkat. Momentálně tedy na mém seznamu jsou:

Obálka knihy Obálka knihy Obálka knihy
Obálka knihy Obálka knihy Obálka knihy
Obálka knihy Obálka knihy Obálka knihy
Obálka knihy Obálka knihy Obálka knihy
Obálka knihy Obálka knihy Obálka knihy
Obálka knihy Obálka knihy Obálka knihy
Obálka knihy Obálka knihy Obálka knihy
Obálka knihy Obálka knihy Obálka knihy
Obálka knihy Obálka knihy

Celkem by mě tenhle nákup vyšel na 6216 Kč. A ano, uvědomuji si, že tohle není normální. A to nevíte, že mám další tři, na které budu upozorněna, až budou na skladu. Nebo to, že jsem na kosmasu nechala od roku 2006 přes 11000. Jediné štěstí je, že se nedá vyčíslit, kolik jsem nechala v různých Levných knihách, kamených knihkupectvích a antikvariátech. Řekla bych, že moje sbírka je už docela cenná. Ale když já si nemůžu pomoct. Nějaká knížka mě zaujme a musím ji mít. Teď se ale s nákupy budu krotit. Přecijen, vážně už to není kam dávat. Ale jsem si skoro jistá, že postupně získám každou knihu z momentálního seznamu. Ať už si na ně ušetřím, nebo je dostanu k Vánocům a narozeninám. Jen škoda, že polovina mých obdarovatelů už mi knihy odmítá kupovat. Sestra dokonce odmítá koupit mi cokoliv papírového. Skandální, viďte?
Blog contents © Ohana's world of pure imagination 2010. Blogger Theme by Nymphont.