Homeland

31. 3. 2012

(2011)

Popis z CSFD: Seržant Nicholas Brody (Damian Lewis) se navrací po osmi letech z iráckého zajetí, kde se udály věci, o kterých nejlépe ví pouze on sám. Mimo vřelého přivítání je však i chorobně podezříván agentkou CIA Carrie Anderson (Claire Danes) z tajné spolupráce s teroristickou buňkou. Je Brody pouze zlomeným hrdinou nebo skutečně plánuje nebezpečné teroristické útoky?

Zajímavý seriál a konečně taky nový námět. Žádná vztahovka ani sci-fi. Amerika a terorismus. Brody se vrátí ze zajetí, kde byl týrán a mučen a bůh ví co všechno mu dělali. Autority země ho vyslechnou, řeknou že vše v pořádku a nechají ho vrátit se k rodině. Tedy všichni až na Carrie, agentku CIA. Carrie trpí velmi dobře utajovanou mentální poruchou a v Brodym vidí hrozbu pro celé Spojené státy. Je to jen výplod její fantazie nebo má pravdu? Je Brody terorista čekající na správný okamžik, aby udeřil?
Tenhle napínavý seriál má zatím pouze jednu sérii o 12ti dílech. V posledním dílu si ale zdatně nakročil, takže bych čekala pokračování, přecijen, terorismus je teď populární téma. V každém z dvanácti dílů se dozvíte hezky kousek o Carrie i o Brodym a jeho zajetí a plánech do budoucna. Až do posledního dílu ale budete na pochybách, jak to tedy všechno je. A tak to má být. :) Já dávám **** a těším se na další sérii, pokud se tedy seriál ujal dostatečně na to, aby mu pokračování povolili.

Pink: Live from Wembley Arena

30. 3. 2012

(2007)

Oficiální text distributora: "Doufám, že tenhle koncert vyruší z klidu lidi, kteří si myslí, že vědí, co jsem zač," říká odhodlaně dodnes mladá rocková písničkářka Pink. Její debutové album k překvapení všech dostalo dvakrát platinovou desku za prodej v USA a jednu platinu a bezpočet zlatých desek po celém světě. Z desky se dostaly do Top 4O tři hity, dva do Top 1O, jeden na první místo. Navíc se spojila se třemi dalšími novými zpěvačkami nového tisíciletí a z jejich spolupráce vznikl další hit. Talent Pink se už dal tušit. Koncem roku 2001 vydala nové album MISSUNDAZTOOD (Špatně pochopená) (Arista), na kterém Pink přichází s novým hlasem, který září na hudebním nebi jako supernova, hlasem, který umí pořádně rozjet muziku, hlasem nespoutané svobody: "Věřím, že lidem se tolik líbila moje poslední deska, protože poznali, že tam je síla mladý holky, která se nebojí říct svůj názor a ne proto, že to byla nějaká módní záležitost. Na světě je spousta ztracenejch mladejch lidí, který nebaví umělohmotné hlasy. Nedělám muziku proto, abych byla součástí zábavního průmyslu. Hudba musí plno věcí propojovat, a zároveň přesahovat."

Pink obvykle neposlouchám ale nějak jsem narazila na tenhle koncert, zkoukla ho a musím uznat, že je vážně dobrá. Šou, kterou na tomhle koncertě převedla je naprosto neopakovatelná. Zpěv (samozřejmě naživo), tanec, spousta převleků, trochu té akrobacie a sem tam prohozené slovo. Naštěstí nepodléhá nepříjemnému móresu poslední doby se na svých koncertech s diváky vykecávat. Ono je sice hezké, když má zpěvák názor na to i ono, ale na koncert jde člověk z jiného důvodu, že. Pink to ale s mluvením nepřehání, občas něco prohodí, poděkuje za plyšáky i spodní prádlo, které jí v průběhu přilétlo na podium, ale nijak to nepřehání. Jinak zpívá skutečně dobře, její písničky (většinu znáte z rádia) jsou poslouchatelné a naprosto nechápu jak to sakra dokáže udýchat. 
No prostě hodina a půl skvělé zábavy.

Tady máte seznam písniček na které se můžete těšit (převzato z wiki):
  1. Opening
  2. "'Cuz I Can"
  3. "Trouble"
  4. "Just like a Pill"
  5. "Who Knew"
  6. "I'm Not Dead"
  7. "Stupid Girls"
  8. Spanish Dance
  9. "There You Go"
  10. "God Is a DJ"
  11. "Fingers"
  12. "Family Portrait"
  13. "The One That Got Away"
  14. "Dear Mr. President"
  15. "What's Up"
  16. "U + Ur Hand"
  17. "18 Wheeler"
  18. "Don't Let Me Get Me"
  19. "Leave Me Alone (I'm Lonely)"
  20. "Nobody Knows"
  21. "Get the Party Started"
A ještě si dáme trailer, protože tenhle koncert za vaši pozornost rozhodně stojí - ****:

Fast Times at Ridgemont High

29. 3. 2012

(1982)

Oficiální text distributora: Jak se dá využít volný čas při prodávání v bistru? Tahle parta vám to rozhodně ukáže. Jsme v Americe 80. let, kluci experimentují s drogami, a co připomíná holku, to se snaží přimět k sexu. Navíc se vždycky v dohledu najde nějaký šašek, který se snaží být vtipný…

Nějak se nemůžu rozhodnout, jestli se mi tenhle film vážně líbil nebo mi připadal jako totální pitomost. A vždycky když se nemůžu rozhodnout, udělám si seznam.
Takže klady: Příběh pěkně plyne, posunuje se dál bez větších zádrhelů, obsazení postav je sympatické, námět nadčasový. Kamera, hudba a všechny tyhle věci vypadají v pořádku jako vždycky.
Zápory: Nějak pořádně nevím, co mělo být příběhem. Nevadí mi, když se prolýná příběhů několik, ale tohle působilo tak nějak náhodně a neuspořádaně. O postavách se vlastně nic nedozvíte. Nevíte nic o jejich minulosti, přítomnosti, u některých jsem nepostřehla dokonce ani jméno, no prostě bordel. Naprosto netuším, co tam sakra měl dělat Sean Penn. Jeho postava byla ve filmu naprosto samoúčelově. Přišlo mi, že prostě potřebovali hvězdu, aby film trochu zviditelnili, tak přišel Sean a řekl, dobrá, přidám se do vašeho filmečku, ale nelíbí se mi žádná z postav, kterou už tam máte, napište mi tam novou. A tak ho tam prostě připlácli tak nějak navíc. 
Co dělá na plakátu už mi úplně zůstává záhadou, protože jestli jsem ten příběh dobře pochopila, měl být o Stacy a jejím seznámení se sexem, aby si nakonec uvědomila, že není nutné se s každým hned vyspat, ale že existuje i něco jako romantika. Myšlenka chvályhodná, ale na diváka vypálená takovým způsobem, že se ve mě všechno vzepřelo a být určená mě, na just budu dělat přesný opak. Nesnáším moralizování ve filmech. Od toho mají přeci lidé rodiče ne?
No takže co z toho? Nějaké klady to má, ale zápory je většinou vynulují. Viděla bych to tak na zlatý střed. Ani dobré ani špatné, ale dá se to. ***

Doctor Who

28. 3. 2012

(2005)


Popis z CSFD: Pokračování klasického anglického sci-fi seriálu, který se natáčel v letech 1963-1989. Devatenáctiletá Londýňanka Rose Tyler (Billie Piper) žije jednotvárný život prodavačky v obchodním domě s oblečením a nevidí před sebou jinou budoucnost. To se změní ve chvíli, kdy ji po zavíračce ve skladu napadnou oživlé figuríny. Zachrání ji záhadný muž, který se představí jako Doktor. Má neobvyklé znalosti a odlišné vnímání časoprostoru, než ostatní lidé. Rose na něj naráží znovu a znovu a ocitá se uprostřed boje o budoucnost lidstva, o kterém lidé ještě nevědí.

Až na to, že tenhle popis je vlastně popisem prvního dílu, dobrý. Doctor who je úžasný, skvělý a geniální seriál. Hlavní postavou je the Doctor. Poslední z rasy Time lordů. Když jeho rasa umírala v poslední velké time war, ukradl Tardis - stroj času (a prostoru) a uprchl. Spolu s Tardis (protože to není jen stroj, ale je v podstatě živá, má duši) teď lítá vesmírem kamkoli se mu zamane. Tedy většinou se nedostane přesně tam kam chce, ale to ho nemůže rozhodit. Všude kde skončí se ale schyluje ke katastrofě, obvykle hrozící vyhubit celou planetu nebo civilizaci, a tak musí Doctor zasáhnout a nějak se ze všeho vykecat a vykroutit, vymyslet nějaké neotřelé řešení a zachránit situaci. Doctor nikdy nepoužívá zbraně. Tenhle seriál není klasická akční střílečka a vyvražďovačka. Ne, Doctor radši hodně utíká. :)
Obvykle si sebou bere nějakou chudinku pozemšťanku, které chce ukázat krásy vesmíru. Ta samozřejmě nadšeně přijme, aby skončila v každém díle vyděšená a v ohrožení života. Doctor tyhle spolucestovatele ale potřebuje. I když se zpočátku zdá jako milý, okouzlující a trochu podivínský chlápek, brzy se většinou ukáže, že je tak mimozemský, jak jen může být a že dokáže být i velice krutý a neoblomný.
Bohužel jsem zatím neměla to štěstí vidět původní série, tedy prvních osm Doctorů. Série z roku 2005 začíná s novou tváří a novou partnerkou. Do teď, tedy do konce 6. série, máme tři nové Doctory. To zní poněkud zvláště, že? Doctor přeci může být jen jeden. No, on je ve skutečnosti pořád ta samá osoba. Stejná duše, stejné vzpomínky. Ale pokud Doctor zemře, projde regenerací, která změní úplně všechno - jeho vzhled, jeho povahu a způsob chování i jeho vkus v oblečení. Právě tenhle geniální mechanismus umožnil tomuhle seriálu přežít tak dlouho. Já tedy znám jenom poslední tří Doctory - 9. Christophera Ecclestona, 10. Davida Tennanta a zatím posledního 11. Matta Smitha. S těmito třemi se vystřídaly postupně 4 stálejší spolucestovatelky, i když občas Doctor vezme sebou někoho jen na jeden nebo dva výlety. Má nejoblíbenější dvojice ale zatím byl David Tennant spolu s Rose (Billie Piper)


David Tennant. Zatím bezkonkurenčně nejlepší Doctor. Silně pochybuju, že by dokázali najít nějakého lepšího. Tedy alespoň v mých očích ne.
Jinak co je na Doctoru Who skvělé je to, co dělá pro své diváky a pro lidi obecně. Pravidelně totiž pomáhá nadaci pro děti v tísni. Můžete najít několik pidi epizod, natočených čistě pro podporu posílání DMS v Anglii. Také dělá různé soutěže pro děti, protože i když je občas trochu strašidelný, pořád to má být seriál i pro mladší publikum. Takže dělají soutěže o nejděsivější novou příšeru, a následně tu vítěznou skutečně zařadí do seriálu - viz 10. díl 2. série - Love & Monsters. Myslím,  že byla i soutěž o nějaké vybavení, které nesmí chybět na řídící konzoli Tardis, když měnili její interiér pro nového Doctora v podání Matta. Doctor Who samozřejmě také jezdí po tour do všech možných škol. Se začátkem nové série takhle herci podporují sledovanost (ne, že by to potřebovali) a naprosto exkluzivně nechají děti nahlédnout do nového dílu. Prostě Doctor Who není jenom seriál. Je to fenomén a je to součást života, která skutečně myslí na své diváky - ne jen jak jich nahrabat co nejvíc, ale jak jim i pomoct nebo je přímo zapojit do své tvorby.
Všechny tyhle poslední informace mám ze seriálu Doctor Who confidential, což je vlastně dokumentární seriál. Ke každému dílu Doctora Who patří jeden díl Confidential. Je to vlastně takový film o filmu. Mluví se tam s tvůrci toho určitého dílu, s herci, uvidíte jak se dělal který efekt nebo jak maskovali kterou příšeru (mimozemšťana), uvidíte taky jak těžké je vybrat prostředí pro některé díly a jak některé sety upravují a připravují, aby přesně odpovídaly představám tvůrců. Mě to osobně přijde strašně zajímavé, protože nad takovými věcmi v průběhu dílu vůbec nepřemýšlíte. Všechno se to děje tam kde má, příšera je prostě příšera, ne člověk v masce a výbuchy a podobné věci jsou prostě to co jsou a skutečně se dějí, nejedná se o efekty. Potom se podíváte na Confidential a tam vám všechno vysvětlí a ukážou a vy si uvědomíte zase jiný rozměr tohohle seriálu.
Jinak jsem si při téhle mé osobní repríze (protože už jsem Doctora Who skoukla několikrát) taky zkoušela zapisovat své oblíbené díly. Chcete vědět o které se jedná? No, i kdybyste nechtěli, stejně vám to povím.
Takže hezky popořádku (pokud se jedná o dvoudíl, píši jen název první části):
The Empty Child (s01e09) - Are you my mummy? - mluví za vše
The Girl in the Fireplace (s02e04) - pokud jsou jediné hodiny v místnosti rozbité, co tu potom tiká? přeci příšera pod postelí ;0)
The Imposible Planet (s02e08) - planeta pevně zachycená přímo před černou dírou, která se ani nehne, jako dokonalé vězení pro samotného ďábla? do I need to say more?
Blink (s03e10) - The Weeping Angels - má nejoblíbenější příšera v hlavní roli
Silence in the Library (s04e08) - už jenom to, že se díl odehrává na planetě pokryté jedinou obrovskou knihovnou by stačilo na zařazení mezi mé oblíbené, ale Vashta Nerada? Příšery skrývající se v každém stínu, v každé tmě? Úžasné.
Midnight (s04e10) - naprosto geniální rozbor lidské psychiky pod tlakem, ze kterého není úniku. Co byste udělali vy?
The Time of Angels (s05e04) - opět Weeping Angels a tentokrát je jich víc a jsou děsivější
The Doctor's Wife (s06e04) - duše Tardis v těle ženy. Doctorova nejtajnější fantazie se stala skutečností :0)
The Girl Who Waited (s06e10) - Amyina proměna - naprosto neskutečné

(mimochodem většina těhle dílů je z pera Stevena Moffata - náhoda?)


...koukám že jsem se trochu moc rozepsala. Ale když já nemůžu jinak, když jde o tenhle seriál. Je to prostě moje srdcovka a nemůžu unést pomyšlení, že bych na něco důležitého zapomněla, tak říkám i ty nedůležité věci :) Snad mi to tentokrát odpustíte.

No strings attached

27. 3. 2012

(2011)

Oficiální text distributora: Praktická Emma k tomuto svéráznému životnímu stylu dospěla především proto, že jako doktorka aspirující na atestaci nemá na žádný vztah čas a energii, jen občas potřebuje povolit ventil. To Adam má mnohem bolestivější důvody. Poslední přítelkyně ho podváděla s jeho vlastním otcem a vůbec ji neomlouvá, že je to slavný televizní producent, jenž má šarmu na rozdávání. Na duši zraněný Adam se proto rozhodne, že pustí city k vodě a bude si prostě jen nezávazně užívat jako jeho táta. Emmu v minulosti párkrát potkal, a i když jiskra nikdy nepřeskočila, po posledním setkání, ke kterému dopomohly litry vypitého alkoholu, se spolu poněkud impulzivně vyspí. V tom okamžiku se zrodí nápad na nezávazná setkání, při kterých půjde jen a jen o sex. Jenže všechna dohodnutá pravidla platí jen do chvíle, než je jedna ze stran poruší. A to je jen otázka času, protože kdo by věřil tomu, že mezi mužem a ženou může existovat prosté sexuální pouto, které nenaruší láska?

...já bych tomu i věřila, ale  o má osobní přesvědčení tu nejde. Těmhle dvěma se podobný nezávazný vztah samozřejmě nemůže povést. Co by to jinak bylo za romantickou komedii, že. Oba hlavní představitelé jsou milí, mladí, krásní a hlavně dobře obsazení. Natalii mám ráda už od Hvězdných válek a Ashton je tak okouzlující, až to bolí. Každopádně zkusí nezávazný vztah, jeden z nich (on) se zamiluje. Druhý (ona) se závazku a vztahu děsí, takže jejich "vztah" rozpustí. Jenomže je překvapivě potom nešťastná, Adam jí chybí, a tak mu zavolá. On už se ale posunul dál a snaží se zapomenout. Přijde tedy velice napínavá! scéna, kdy ona za ním jede a chce mu servírovat své srdce na dlani, ale zahlédne ho s jinou. Jak to asi dopadne? 
Žádná překvapení ani Oscarové výkony nečekejte, ale je to milý filmeček. Tak akorát na zabití líného odpoledne s kamarádkou. Přítele bych na to nenutila koukat, ještě by mohl dostat nějaké hloupé nápady.. Jinak asi nemám co říct. Není co vytknout, kromě naprosto dokonalé šablonky, podle které je film natočen naprosto stejně jako milion předchozích. S takovým přístupem se ale u podobných snímků počítá, takže proč by jim to měl člověk za zlé? Obsazení, jak už jsem řekla bylo fajn, scénář, kamera, hudba a ostatní hovadinky taky. Prostě hezký průměr - ***. Jenom ze začátku mě zmátlo časové zařazení jednotlivých scén, než jsem pochopila, že když na žačátku scény B napíšou před dvěma lety, nemyslí před dvěma lety od scény A ale od scény D. To ale mohlo být tím, že jsem se na film ze začátku moc nesoustředila, protože jsem ještě pobíhala kolem a vařila čaj a tak. Potom už časová linie plyne normálně, takže se vše srovná a já se začala zase chytat :).

Ira Levin - Rosemary má děťátko

26. 3. 2012

Anotace: V dramatu Rosemary má děťátko autor sugestivně líčí příběh mladé ženy žijící až doposud klidným životem. Rosemary a její nový manžel Guy se stěhují do nového apartmánu v New Yorku ve slavné Park Avenue, kde se spřátelí se starším párem v sousedství a žijí spokojený život.
Po čase se Guy s Rosemary rozhodnou mít dítě a mladá Rosemary prožívá běžné radosti a starosti nastávající maminky. Do světa Rosemary však záhy zasahují události, které se zdají narušovat její duševní rovnováhu. Zpočátku nevinné, zdánlivě bezvýznamné náhody a shody okolností se v její mysli začínají skládat v děsivý obraz, jemuž po dlouhou dobu nechce uvěřit. Objevuje se i nový problém - ochránit dítě, které čeká. Možná to ale nebude dítě, jenž bude potřebovat ochránit.
Její obavy jsou tím intenzivnější, čím více se blíží narození dlouho očekávaného dítěte. Jsou její zlé předtuchy, které okolí považuje za výplod choré mysli, reálné? Stala se skutečně obětí pečlivě propracovaného plánu samotného Satana? A pokud ano, kdo je do tohoto zlovolného scénáře zapojen? Komu ještě může důvěřovat? Co se stane s jejím dítětem?

Zajímavé. Velice zajímavé. Taková pěkná jednohubka. Ale za povšimnutí rozhodně stojí. Film jsem neviděla, takže jsem do toho šla jen s informacemi z anotace. Bála jsem se, že se budu bát, ale nakonec to vlastně vůbec není děsivé.
Vlastně když se nad tím člověk zamyslí, je tahle kniha dost nudná. Technicky vzato. Protože když si řeknete co se tam vlastně děje, zjistíte, že první polovina je jen šťastné manželství, zabydlování v novém bytě, seznamování se sousedy. Občas se ale objeví nějaký detail, věc, která člověka zarazí. Ze začátku si je ale nedá dohromady. Tedy alespoň Rosemary ne. Potom se jí zdá ten zvláštní sen a potom je těhotná. Šťastnější, než kdy předtím. Ale zvláštní detaily, náhody se množí. Pomalu se začínají spojovat do konkrétní myšlenky. Všichni lidé kolem ní jí chtějí ublížit, chtějí jí vzít dosud nenarozené dítě. Ale kdo všechno je do toho zapletený? Komu může věřit? A proč to všechno?
Odpovědi na tyhle otázky se dozvíte až při porodu a potom na posledních pár stránkách knihy. Nejvíc mě ale rozhodil úplný konec. Ne rozuzlení, ale to, že Rosemary se podvolí. Smíří se s tím.
Kniha je psána takovým úsporným způsobem, který příběhu jen prospívá. Nejde jen o délku (210 stran v mém vydání), ale i celkově o pojetí příběhu. Vše je popsáno, vše si dokážete představit, prostředí, osoby, každá situace je dokonale vykreslena, takže člověk v hlavě přímo vidí, co se děje, ale přitom tyhle popisy vůbec nezdržují děj. Prolýnají se s dialogy a akcí v dokonalé symbióze. To se povede málokterému spisovateli. Většinou jsou popisy přehnané a zbytečné nebo zase nedostatečné. Ira ale našel tu křehkou rovnováhu, pevně se jí chytil a nepustil. A to se cení.
Jen mi přišlo zvláštní dělení knihy. Je rozdělena do tří částí, na tom by ještě nebylo nic zvláštního. Každá část ale vždy začíná s počítáním kapitol od začátku. takže ve druhé části, na nějaké straně 103, se opět ocitáme v kapitole jedna. Zarazilo mě to. Jinak k obálce. Hrůza. Tohle vydání se mi ani zdaleka nelíbí. Nemám ráda filmové obálky. Nemělo by to být naopak? Neměl by film mít plakát podle obálky knihy? Co je to za logiku dávat na obálku předlohy obrázky z filmu? To je jako kdyby dali na obal mléka obrázek smetany, protože ta se z něj přece dělá. Sice to není to, co najdete uvnitř, ale nevadí. Smetana je totiž po světě známá a lidé si to snadno spojí. No prostě. Logika nade vše.

Bylo nebylo #19

25. 3. 2012

A ještě si dneska přidáme Bylo nebylo. Přecijen, je neděle. Ten pravý čas objevit novou knihu pro příští týden. Další na řadě, kterou si chci přečíst je Rosemary má děťátko. Spousta lidí tenhle titul zná jako název filmu. Velmi vysoce hodnocený thriller z roku 1968 s Miou Farrow v hlavní roli. Z tohoto filmu je i příšerná filmová obálka knihy - přesně takové nesnáším. Přesto mě přečtení této knihy láká. Třeba se mi podaří nalákat i vás:

Ira Levin - Rosemary má děťátko

Anotace: V dramatu Rosemary má děťátko autor sugestivně líčí příběh mladé ženy žijící až doposud klidným životem. Rosemary a její nový manžel Guy se stěhují do nového apartmánu v New Yorku ve slavné Park Avenue, kde se spřátelí se starším párem v sousedství a žijí spokojený život.
Po čase se Guy s Rosemary rozhodnou mít dítě a mladá Rosemary prožívá běžné radosti a starosti nastávající maminky. Do světa Rosemary však záhy zasahují události, které se zdají narušovat její duševní rovnováhu. Zpočátku nevinné, zdánlivě bezvýznamné náhody a shody okolností se v její mysli začínají skládat v děsivý obraz, jemuž po dlouhou dobu nechce uvěřit. Objevuje se i nový problém - ochránit dítě, které čeká. Možná to ale nebude dítě, jenž bude potřebovat ochránit.
Její obavy jsou tím intenzivnější, čím více se blíží narození dlouho očekávaného dítěte. Jsou její zlé předtuchy, které okolí považuje za výplod choré mysli, reálné? Stala se skutečně obětí pečlivě propracovaného plánu samotného Satana? A pokud ano, kdo je do tohoto zlovolného scénáře zapojen? Komu ještě může důvěřovat? Co se stane s jejím dítětem?

První věty: Rosemary a Guy Woodhousovi podepsali nájemní smlouvu na čtyřpokojový byt v bílém hranatém mrakodrapu na První avenue, a hned nato dostali zprávo od jisté paní Cortezové, že se najednou uvolnil byt o třech pokojích v Bramfordu. Starý temný obrovitý Bramford je velkokrálíkárna bytů s vysokými stropy a s krby a zájemci se o ně derou hlavně pro jejich vyktoriánský styl. Rosemary s Guyem se přihlásili do pořadníku, hned jak se vzali, ale už si přestali dělat naděje.

Tak takhle to začíná. Docela slibně. Přesto se bojím, že knihu nedočtu. Nerada se bojím a abych dlouhé hodiny četla něco, při čem se budu bát, to mi přijde jako masochismus. No, uvidíme. Možná nakonec nebude tak děsivá jak slibuje.

Lauren Kate - Vytržení

Anotace: Ve třetím dílu série Andělé se dál odvíjí příběh Luce a Daniela. Luce s jistotou cítí, že někde v jejích minulých životech se skrývá něco – nebo někdo –, co by jí mohlo pomoci v tom současném.
A tak se vydá na nejdůležitější pouť tohoto života: vrací se napříč věčností, stále hlouběji do minulosti, a stává se svědkyní svých dřívějších vášnivých vztahů s Danielem. S jediným cílem – najít klíč, který odemkne jejich lásce dveře do budoucnosti.

Třetí díl skončil. Tedy pro mě. A velké překvapení: on není poslední. Ještě letos by měl v originále vyjít 4. díl této série - Rapture. Kdy vyjde u nás se mi nepodařilo zjistit. Knižní klub se totiž nehodlá podělit o svůj ediční plán. Nevadí. Prostě si budu muset počkat. 
Co k tomuto dílu říct? Luce se zase chová jako naprostá blbka a vážně si hraje s ohněm. Cestovat do vlastní minulosti, kde jediné slovo může změnit veškerou budoucnost? Co si sakra myslí? Ale alespoň se díky její lehkovážnosti dostaneme na zajímavá místa. Podíváme se na obě světové války, do Ruska, Itálie, Anglie, Francie, Tibetu, Staré Číny a Egypta, dokonce na chvilku zaskočíme k Mayům. A všude nacházíme to samé.  Luce a Daniela. Obvykle se podíváme na jejich ohromnou lásku, kterou očividně nic nemůže překazit, tedy nic kromě toho zničujícího ohně. Luce postupně zjišťuje víc o jejich vztahu i kletbě, která je oba stíhá. Začíná tomu trochu rozumět, i když se svou minulostí potácí jako slepý imbecil, který je ještě navíc namol. Daniel se honí za ní, ale stále mu uniká. Naštěstí (nebo ne?) má Luce průvodce, který jí pomáhá najít správnou cestu. Navíc se v její a Danielově minulosti potácí spousta dalších lidí, kteří tam nemají co dělat a snaží se ty dva najít a odtáhnout zpět kam patří, což se zdá jako jediná rozumná věc. 
Tentokrát nedojde k žádné obrovské bitvě andělů a démonů. Za to se setkáme se samotným Zlem, které nám naprosto naivně prozradí své plány a kterému nakonec nevysvětlitelně (o vysvětlení se autorka ani nesnažila) oba bez úhony uniknout. Zdá se mi to, nebo Lauren Kate začíná mít ve svém psaní poněkud trhliny? Vždy, když se jí něco nehodí do příběhu to prostě obejde, přejde to mlčením, protože na vysvětlení asi zatím nepřišla, a jede dál, jako by se nechumelilo. Trochu se mi to přestává líbit. To si vážně myslí, že jí to prostě spolkneme i s navijákem a ani nepípneme? Její cílové čtenářstvo možná. Ale přecijen to není knížka pohádek, aby dospělý mohl mávnout rukou nad nelogičnostmi a říct si, že je to přece pro mladé. Od čtenářů, kterým je tato série určená, nejsem věkově tak vzdálená, takže pokud by to mělo projít u nich, mělo by to projít i u mě. Já ale ty trhlinky nelogičnosti vidím. A s každým dílem se stále rozšiřují. Pokud je bude Lauren dál ignorovat, může se taky stát, že poslední díl už roztrhají úplně na kousky.
Jinak to samozřejmě až tak špatné není. Příběh pěkně plyne. Člověk si ani nevšimne a 300 stran má za sebou. Jediná další velká výtka je zase ohledně obálky. Jako vždy mi vadí blyštivé písmo. S tím bych se ale ještě dokázala smířit. Když se ale podívám na tuhle obálku jako celek a srovnám jí s předchozími díly, můžu jenom říct: Co si sakra její tvůrci mysleli?

Hunger games

22. 3. 2012

(2012)

Oficiální text distributora: V troskách bývalé Severní Ameriky se rozkládá země Panem s nablýskaným hlavním městem Kapitolem a dvanácti okolními kraji. Kapitol jim vládne krutou a tvrdou rukou. Poslušnost si udržuje kláním Hunger games – zvrácenou televizní reality show, ve které každoročně jedna dívka a jeden chlapec z každého kraje nedobrovolně bojují o život. Šestnáctiletá Katniss chce zachránit svou sestru, která byla vylosována a nabídne svou účast dobrovolně. Do hry o přežití se přidávají i lidskost a láska… Dokáže přežít v divočině, když se všichni snaží o to, aby nespatřila další úsvit?

Dobrá. Myslím, že potřebuju chvilku abych to rozdýchala. Původně jsem na film nechtěla jít. Obvykle, když se mi líbí nějaká kniha a oni jí zfilmujou, zkazí mi celý zážitek z ní. To samé jsem čekala u Hunger games. Čekala jsem obrovské zklamání a celý film pronádavaný, protože "takhle to přece v knížce nebylo". A možná i proto jsem teď tak vyvedená z míry. Oni to totiž dokázali. Ten úžasný tým filmařů, kteří na Hunger games pracoval, dokázal převést knížku na plátno, aniž by jí ublížil. A navíc vyprodukoval naprosto skvělý film, aniž by ho zkazil přílišnou fixací na předlohu. No prostě. Nemám slov.
O co ve filmu jde nemusím vysvětlovat. Začínáme přesně jako v knize, dnem Sklizně. Katniss jde lovit, potom jde s rodinou na Sklizeň a potom se to celé podělá. Tedy pro Katniss. Dobrovolně se přihlásí za svou sestru a je poslána vlakem do Kapitolu. Potom výcvik, aréna a velké finále. Vyhlášení vítězů, cesta domů. Konec. Nevynechali jedinou důležitou věc. A nevynechali ani spoustu těch nedůležitých. Co změnili je, jak se Katniss dostala k špendlíku s reprodrozdem, ale to se dá odpustit. A potom velká změna byla podoba mutů ve finálovém souboji. Ale ti by se asi těžko napodobovali, takže to také odpouštím. Jinak to prostě vystihli. Téměř všechny hlavní postavy odpovídaly mým představám. Tedy kromě Haymitche a prezidenta Snowa. Obzvlášť ten mě zklamal, protože jsem čekala nějakého úlisného hada a dostala jsem dědečka z pohádky, ale dobrá. Nic nemůže být dokonalé. 
Jinak dost mě překvapil způsob, jakým byl film natočený. Spousta scén, hlavně těch akčních byla točena jako by jste skutečně stáli hned vedle Katniss nebo byli přímo jí, a sledovali dění kolem. Těkali pohledem z jedné věci na druhou. Ze začátku se mi z toho dělalo i trochu mdlo, ale pak jsem si zvykla. Tímto způsobem vás vážně vtáhnou do děje a nemáte šanci se vyprostit, dokud nezačne hrát závěrečná píseň a vy neuvidíte titulky. Budete spolu s Katniss vyděšení, nervózní i nešťastní. Koho nerozbrečí scéna se smrtí Routy, nemůže mít srdce. No prostě. Wow. Tohle "slovo" často nepoužívám, ale tady nemůžu jinak. 


 Také se mi líbilo, jak zvládli všechny ty věci, které si postavy v knize myslí, dostat do filmu, aniž by museli všichni trpět samomluvou. Spoustu věcí nám vysvětlí moderátor, nebo tu a tam samostatná scéna ze stanoviště tvůrců her. Tady jednoduše nemůžu jinak, musím dát plných *****. I když vážně doporučuju nejdřív knihu, potom film. Ne, že by na tom až tak záleželo. Jen si myslím, že kdybych nečetla knihu, trochu by mě zmátlo Katnissino rozvzpomínání na to, jak jí dal Peeta chleba. Později ve filmu je to vysvětleno, takže to ničemu neublíží, ale první dva záblesky na chvíli zmátly i mě. Tak, a teď šupem do kina. Tohle si nemůžete nechat ujít!

Albert Nobbs

21. 3. 2012

(2011)

Popis filmu z CSFD: Albert Nobbs je velmi pečlivý a spolehlivý vrchní číšník, který už řádku let slouží v Morrisonově hotelu patřícím Marge Bakerové. Madam Bakerová vede svůj dublinský podnik pevnou rukou a služebnictvu netoleruje sebemenší výstřelek či zaváhání, tady vše musí být prostě dokonalé, vždyť na místo každého jejího zaměstnance připadá dnes v Irsku tolik zoufalých uchazečů o práci. V takových těžkých časech spoří Albert do tajné schránky pod podlahou penci za pencí a sní o lepší budoucnosti, kdy si bude moci zařídit vlastní obchod s tabákovými výrobky. Přestože je mezi kolegy pro svou umírněnou povahu a profesionální vystupování oblíbený, od ostatních si pečlivě udržuje odstup a vlastně nemá po všech těch letech ani jednoho opravdového přítele. Zaběhlý život naruší až příchod malíře Huberta Page, kterého madam Bakerová z nedostatku ubytovacích kapacit pošle přespat do pokoje Alberta Nobbse.

Zvláštní film. Velice zvláštní. Vlastně ani nevím, co k němu říct. Protože to není velké tajemství, myslím, že mohu prozradit, že Albert Nobbs je žena. Žena, která celý život nosí mužské oblečení a pracuje jako číšník v různých podnicích. Postupně si střádá peníze, aby si mohla otevřít obchod s tabákem. Když se seznámí s Hubertem, přidá k tomuto snu ještě jeden. Oženit se. 
V celém filmu se toho nestane moc. Přesto ale příběh plyne bez větších zádrhelů, a i když plyne pomalu, vlastně si ani nestačíte všimnout a je po něm. Nedočkáte se žádných obrovských výlevů citů. Vlastně se nedočkáte prakticky žádných. Téměř všechny postavy tohoto filmu jsou chladní a vypočítaví lidé. Každý, včetně Alberta, po něčem touží a jde si za tím bez ohledu na ostatní.Tudíž i když je příběh smutný, je těžké cítit s lidmi na plátně a litovat je nebo se s nimi i jen zasmát. 
Obvykle se mi filmy, kde si nijak zvlášť neoblíbím ani jedinou postavu, nelíbí. Na Albertu Nobbsovi ale něco je. Je o ničem, ale přesto vás zaujme. Nehraje na city, ale přesto vás zasáhne. Po dlouhém zvažování, jak s ním naložit, jsem se rozhodla pro slabší ****. Vlastně je to 3+ nebo 3,5. A mám takový pocit, že mi bude hlavou vrtat ještě pořádně dlouho.

Zamilovaný Shakespeare

20. 3. 2012

Shakespeare in love (1998)

Oficiální text distributora: Londýnský dramatik Will Shakespeare má napsat novou hru a nutně potřebuje inspiraci. Tu nachází ve chvíli, když se nečekaně setká s půvabnou Lady Violou, která tolik miluje divadlo, že se vydává za muže, aby si mohla zahrát. Z lásky na první pohled se rozhoří osudový vztah, do něhož se zaplete i sama královna Alžběta I. , a vznikne hra Romeo a Julie, která má obrovský úspěch. Milenci se však musí rozejít, neboť Viola je proti své vůli provdána a Will už je ženatý. Dokonale rozehraný, důmyslný a vtipný příběh těží i z dalších Shakespearových děl, ale především nabízí skvělou barvitou podívanou, která okouzlí a potěší srdce každého filmového diváka.

Po včerejším zklamání s Hugem jsem si chtěla spravit náladu a neriskovat. Vrátila jsem se tedy k poněkud staršímu filmečku, který ale nikdy nezklamal. Zamilovaný Shakespeare je na svůj žánr překvapivě povedený. Přecijen, když ho na CSFD chválí i velký kritik Golfista, musí to něco znamenat. Příběh je ne úplně originální. Alžbětinská Anglie, dívka, která chce hrát divadlo i přes přísný zákaz, zakázaná láska, jeden z milenců bohatý, druhý chudý. Ale zamilovaný Shakespeare má něco. Nevím. Nedokážu to pojmenovat. Možná to bude taky herci. Kdo by dokázal odolat Fiennesovi? Ty jeho oči. A navíc sledovat, jak Shakespeare psal Romea a Julii. I když je to samozřejmě naprostá smyšlenka. Stejně. Má to své kouzlo.
Shakespeare in love dostává ****. Nerozbrečel mě. I když musím pochválit za jeden z mála romantických filmů, který nekončí happy endem. To se vidí málokdy.

Hugo

19. 3. 2012

(2011)

Oficiální text distributora: Hugo Cabret je neobyčejný kluk, který po otcově smrti žije na pařížském vlakovém nádraží u strýce alkoholika, jenž tu pracuje jako seřizovač nádražních hodin. Po tátovi Hugo zdědil vynalézavost a robota s klíčovou dírkou ve tvaru srdce, který možná ožije, pokud se do ní vloží ten správný klíč, a předá chlapci otcův vzkaz. Alespoň v to doufá. Neutišitelná zvědavost přivede Huga k nerudnému prodavači mechanických hraček a od něj i k jeho chráněnce, která, ač je to neuvěřitelné, drží v rukou klíč k rozluštění Hugovy životní záhady. Jak k němu přišla? Jaké tajemství skrývá její adoptivní prarodič, že o něm nesmí nikdo mluvit? Skrývá robot skutečně otcův vzkaz? A dokáže Hugo na všechny tyhle otázky odpovědět dřív, než ho dostihne ruka zákona v podobě přísného nádražního hlídače a pošle ho do sirotčince?

Jak hodnotit film, který je vizuálně naprosto nádherný, ale scénáristicky pokulhává? Od prvních minut se propradnete do  nádherné Paříže. Projdete s Hugem stěnami nádraží, nastavíte hodiny a přitom sledujete život různých zajímavých postaviček, které se na nádraží zdržují. Milou květinářku, postarší majitelku kavárny, prodavače novin i přísného nádražního hlídače. Potom narazíte na prodavače hraček, a začnou problémy. Tedy mé problémy s tímto filmem. On se totiž prodavač hraček chová naprosto nesmyslně. Zabaví Hugovi jeho zápisník s tím, že ho prostě spálí. Cože? Proč? Jakým právem? Potom film pěkně ubíhá. Dokud nedojde k dalšímu zádrhelu. Hugova první návštěva uvnitř hračkářova domu. A opět naprosto nesmyslná reakce této zvláštní postavy. Potom se příběh komplikuje, objevují se tajemství a z Huga se stává přemoudřelý spratek. Já nevím. Ten herec mi nebyl moc sympatický už od začátku, ještě před polovinou filmu přestává být sympatická i jeho postava a od té doby jsem se začala každých pár minut dívat, kdy už to sakra skončí. 
Nelíbí se mi to. Film se jmenuje Hugo, přitom je vlastně o skryté minulosti protivného prodavače hraček. Navíc je tam podivný robot, který se tváří jako strašně důležitá součást filmu, ale přitom kdyby tam nebyl, zase tolik by se nestalo. Celé je to prostě moc přitažené za vlasy. Ale vizuálně to byla skutečně podívaná, jen co je pravda. Proto také Hugo neskončí jenom na dvou, ale dostává ode mě tři hvězdičky. A ještě k tomu českému názvu. Co že to Hugo objevil tak úžasného? Toho robůtka objevil jeho otec, zprovoznil ho jen díky Isabelle a hračkářovu minulost by neobjevil bez pomoci knihkupce a toho profesora z knihovny. Ne, tenhle film se mi prostě nelíbí.

Bylo nebylo #18

18. 3. 2012

Po přesně měsíci se zase jednou dočkáte mé lehce poupravené verze známého meme Bylo nebylo. Tentokrát to bude třetí díl velice zajímavé série Andělé. Asi by se hodilo, abych sem dala první díl, protože pokud má člověka tahle série zaujmout, mělo by to být prvním dílem. Ráda bych, ale teď momentálně pod mou knihovnou spí moje "malá" štěnice Kora, a protože je po operaci, nerada bych jí rušila, když konečně usnula. A stejně vždy do Bylo nebylo dávám knihu, kterou momentálně čtu. Takže tedy:

Lauren Kate - Vytržení

Anotace: Ve třetím dílu série Andělé se dál odvíjí příběh Luce a Daniela. Luce s jistotou cítí, že někde v jejích minulých životech se skrývá něco – nebo někdo –, co by jí mohlo pomoci v tom současném.
A tak se vydá na nejdůležitější pouť tohoto života: vrací se napříč věčností, stále hlouběji do minulosti, a stává se svědkyní svých dřívějších vášnivých vztahů s Danielem. S jediným cílem – najít klíč, který odemkne jejich lásce dveře do budoucnosti. 

První věty: Práskl výstřel. Brána se prudce rozlétla a koňská kopyta zabušila do dráhy. Znělo to jako burácení hromu.

Tenhle začátek není nic moc, že?. Pokud ale znáte předchozí díly - Pád a Muka - stejně už jste určitě přesvědčení, že si máte přečíst i Vytržení. Pokud ne, vězte, že začátek Pádu musel být mnohem lepší. Mimochodem. Jsem to jenom já, nebo ten samotný název ještě nekomu asociuje návštěvu zubaře?

Skins

17. 3. 2012

(2007)

Popis z CSFD: Tínedžerská dráma, v ktorej nechýba humor. Seriál sleduje skupinu tínedžerov, vyrastajúcich v anglickom Bristole. Tony Stone je populárny ale manipulatívny chlapec, ktorý ochraňuje svoju sestru Effy. Jeho najlepší kamarát Sid nemá odvahu sa Tonymu postaviť a povedať mu, že miluje Tonyho priateľku Michelle. Príbeh o mladistvých, ľudských vzťahoch, drogových problémoch...

Skins je zvláštní seriál. Příběh je úplně obyčejný. Skupinka náctiletých nevychovaných a nezodpovědných parchantů, kteří si očividně myslí, že život je hra. Berou jakékoliv drogy ke kterým se dostanou, kouří, pijou, zneužívají léky, při svých divokých párty většinou zdemolují co mohou a na následky kašlou. Při tom se stihnou několikrát proházet v párech, vyspí se s každým na koho přijdou a zažívají samozřejmě i nešťastné lásky a spoustu jiných běžných problémů. Problémy ve škole (většinou následek něčeho co provedli pod vlivem drog), rozvod rodičů, přítel nebo přítelkyně je podvedli, někteří teprve zjišťují svou sexuální orientaci. Občas se tam mihne i nějaká psychická choroba, ať už anorexie nebo deprese. Některé zápletky skutečně zaujmou a některé jsou už tak ohrané, že se chce člověku brečet. Co je ale na tomhle seriálu opravdu zvláštní je, že každé dvě série naprosto vymění hlavní protagonisty. Nastoupí nová generace.
Série totiž začne nástupem na dvouletý obor jakési školy. Na konci druhé série dostanou známky z jakési maturity, přátelství se rozpadne a každý jde svou cestou dál na vysokou školu. S třetí sérií začne nová generace opět na stejné škole a na konci čvrté zase zmizí. V páté sérii máme novou partičku a vsadím se, že na konci šesté, která ještě není celá natočená se zase rozejdou dál kam je srdce táhne. A protože mi to přijde jako 3 rozdílné seriály, také je tak ohodnotím.

Takže:
1. a 2. série - ****
3. a 4. série - ***
5. série - ***

Christopher Paolini - Inheritance

16. 3. 2012

Anotace: Není tomu tak dávno, co byl Dračí jezdec Eragon obyčejným chudým farmářským chlapcem a jeho dračice Safira pouhým modrým kamenem v lese. Nyní právě na nich závisí osud celé civilizace. Dlouhé měsíce výcviku a bojů přinesly mnohá vítězství a naději, ale také srdcervoucí ztrátu. A ta nejtěžší bitva je přitom teprve čeká: musí se postavit samotnému Galbatorixovi. Aby zvítězili, potřebují být neskutečně silní a odvážní. Pokud to nedokaží oni, neporazí Galbatorixe nikdo. Druhá šance neexistuje.
Jezdec a jeho drak došli dál, než se odvážil kdokoli jiný. Ale podaří se jim porazit samotného krále zla a obnovit v Alegaësii spravedlnost? A pokud ano, co budou muset obětovat?
V Inheritance, čtvrté a poslední části světoznámé řady Odkaz Dračích jezdců, je konečně vše odhaleno. 

Na úvod recenze bych chtěla poděkovat nakladatelství Fragment za poskytnutí reading copy knihy Inheritance. Nesmírně si toho vážím.

Neobsahuje spoilery!

O knize: Celá série Odkazu Dračích jezdců je jedna dlouhá cesta. Cesta plná odhodlání a statečnosti, stejně jako strachu a zrady. Se začátkem knihy Inheritance se dostáváme na poslední úsek cesty. Úsek plný nebezpečí, který se bude mnohokrát větvit a odbočovat, ale nakonec se všichni doberou stejného cíle, kde bok po boku stanou v bitvě epických rozměrů. 
Tento díl je mnohem temnější, než předchozí. Ubylo komických situací, malých vtípků mezi Safirou a Eragonem a dokonce ani z čiré zlomyslnosti se čtenář moc nezasměje. To ale asi patří k ohromnému finále, které si pro nás Paolini nachystal. Už při pohledu na výtisk Inheritance člověk pochopí, proč nemohl skončit u trilogie, ale pokračoval ještě čtvrtým dílem. A dle mého názoru je velmi dobře, že to udělal.
Příběh sleduje postup Vardenů napříč Královstvím, při kterém obléhají jednotlivá města a snaží se je dobít a podmanit si místní obyvatele. Většinou sledujeme průběh bitev očima Eragona nebo Rorana. Ojediněle se objeví kapitola z pohledu Nasuady nebo Safiry. Nakonec se ale všechny oddíly vojska spojí před Urû'baenem. Lidé, trpaslíci, urgalové i elfové se zde sejdou aby čelili neznámému nebezpečí v podobě galbatorixových nástrah i samotného Galbatorixe a jeho draka Šruikana. Jejich jedinou nadějí na vítězství je Eragon se Safirou. Všechno ale není tak, jak to vypadá a Paolini má ještě několik es v rukávu, která mohou zvrátit průběh boje. Víc už ale neprozradím, nechci nikomu kazit zážitek z knihy.


Můj názor: Je zajímavé sledovat, jak se autorův styl psaní vyvíjí. V tomhle díle už naštěstí upustil od přebytečného filosofování, kterým se nechal unést v Brisingru. Přesto ale stále pozastavuje vývoj i těch nejnapínavějších scén, aby popsal nové prostředí do kterého se boj zrovna přesunul. Až když popíše poslední suk ve dřevě na židli v rohu místnosti a poslední bradavici na nose útočníků, uráčí se milému Christopherovi pokračovat v popisování vývoje boje. Navíc mě v bitvě s Galbatorixem, která se z očividných důvodů odehrávala na dvou frontách, neskutečně rozčilovalo neustálé přepínání mezi soubojem Eragona s Králem a Rorana v ulicích města s královými vojáky. Předpokládám, že to mělo vystupňovat napětí, ale mě to jen donutilo skřípat zuby.
Jinak se mi poslední díl velmi líbil. Je to důstojné zakončení série, i když je mi líto, že se musím s Eragonem i s půvabnou Alagäesií rozloučit. Ačkoli Paolini v Poděkování slibuje, že se do ní ještě v budoucnu vrátí s novými příběhy a objasní mnohá stará tajemství. Doufejme, že se mu dá věřit, přecijen, nepřísahal ve starověkém jazyce. 

Co dodat? K formě knihy nemám co říct, zapadá do celku série a odpovídá jí obálkou i vnitřním uspořádáním. Opět obsahuje úvodní kapitolu, ve které naleznete všechny podstatné informace z předchozích dílů, takže nezoufejte, pokud nemáte čas osvěžit si před datem vydání 30. března všechny tři knihy. K obsahu jsem toho řekla možná až příliš. Jen jediná výtka k překladu. Ocenila bych převedení různých vzdáleností do metrického systému. Je sice hezké, že vodopád je vysoký půl míle, Kull měří 12 stop a ostří se zastavilo 3 palce od Eragonovy kůže, to mi ale moc nepomůže si jedinou z těchto věcí představit. A jedna poznámka na okraj. Paolini v poděkování zmiňuje, že jednu z nejpozoruhodnějších postav - Angelu - inspiroval svou vlastní sestrou. To mi přijde strasně sympatické a Paolinimu i Angele to hned dodává mnohem lidštější vzhled.
Zbývá tedy jen doporučit knihu čtenářům a vyplísnit ty, kteří se ještě do celé série nepustili. Já jsem v Odkazu Dračích jezdců našla knihy, které jsou mému srdci velmi blízké, a tak je také celým srdcem doporučuji dál. I když jsou určeny pro mladší čtenáře, než jsem já, a jejich děj může být na několika místech poněkud průhledný. Pokud se ale necháte pohltit a dovolíte Christopherovi Paolinimu, aby vás zavedl do svého tajuplného světa a ukázal vám ho v celé jeho kráse, rozhodně nebudete litovat a na nějaké drobné nedostatky ani nepomyslíte.

"Nejsme sami, maličký."

Knihu, stejně jako celou sérii můžete zakoupit na webových stránkách nakladatelství Fragment, kterému ještě jednou děkuji za poskytnutí reading copy.
Více informací o knihách, filmu, autorovi, stejně jako první kapitoly knih volně ke stažení najdete na webových stránkách eragon.cz

Soutěž u Nikki Finn

14. 3. 2012

Nikki si pro své čtenáře připravila bleskovou soutěž, která trvá ode dneška do 25. března. Tentokrát hrajeme o výtisk druhého dílu trilogie Lovkyně snů - Vstříc temnotě





Pokud jste nečetli první díl, máte už smůlu, ale ještě nedávno se o něj soutěžilo na Knižním vesmíru. Tak teď už ale honem k Nikki, protože za každý den v soutěži můžete získat extra vstupy, takže chvátejte, ať vám začátek neuteče.. :)

Day 30: Nejlepší kniha, kterou jsi letos přečetl/a

Težká otázka. Je to nerozhodně mezi hned několika tituly. Třeba takový Černobílý svět byl skvělý, nebo poslední díl vlků z Mercy Falls, a samozřejmě celá série Hunger games. Navíc jsem teď přečetla tři díly Odkazu Dračích jezdců, že. Takže kdo vyhraje? Těžké, skutečně těžké. Ale také je to poslední otázka, takže šup, ať je to za námi.

Suzanne Collins - Síla vzdoru

Anotace: Plamen vzdoru Jmenuji se Katniss Everdeenová. Proč nejsem mrtvá? Měla bych být. Katniss Everdeenová, dívka v plamenech, přežila, ale její domov byl zničen. Hurikán unikl. Katnissina rodina je v bezpečí. Peetu zajal Kapitol. Třináctý kraj skutečně existuje. Vypuklo povstání. Katniss záměrně zachránili z arény krutých a krvavých čtvrtoher a bez jejího vědomí ji už před dlouhou dobou zapojili do revoluce. Třináctý kraj vystupuje ze stínů a plánuje svrhnout Kapitol. Zdá se, že všichni o pečlivě připraveném plánu vědí - s výjimkou Katniss. Úspěch povstání závisí na její ochotě stát se pěšákem, přijmout odpovědnost za nespočetné životy a změnit budoucnost Panemu. Kvůli tomu musí odsunout stranou svoji zlost i nedůvěru. Musí se stát symbolem revoluce - reprodrozdem - bez ohledu na to, že cena může být hodně vysoká.

A proč zrovna tenhle díl? U prvního dílu je člověk takový vyjukaný, co se to děje. U druhého dílu mi vadil uspěchaný konec. Takže třetí díl musel vyhrát. I kdyby jen kvůli tomu Peetovu: Skutečnost nebo iluze? Z toho mi jen tak mimochodem běhá mráz po zádech ještě teď. Tahle jediná věta stačí, abych se vrátila v myšlenkách zpátky, ke všem těm hrůzám, které se ve třetím dílu dějou. A že je jich hodně. Každopádně Hunger games si tohle vítězství zaslouží a zkuste si říct, že ne.

Takže. 30. den je tady. Světe div se, já to dokázala. A bez jediné vynechávky. Jsem na sebe tak zvláštně pyšná. Obzvlášť když vezmu v úvahu vše co se kolem děje. Jakože škola a dva psi doma a tak. Takže doufám, že se tohle malé zpestření čtenářům líbilo a teď zase najedeme na tradiční režim. Který ale bude asi dost vynechávkový, nějak teď nemám čas ani náladu na filmy a seriály teď mám samé mnohasériové, takže bude chvíli trvat, než jeden zkouknu, abych mohla poreferovat. Tak hodně zdaru a zkuste to se mnou vydržet :)

Christopher Paolini - Brisingr

13. 3. 2012

Anotace: Přísahy, zkoušky oddanosti, mocné síly se střetnou... Bitvou na Hořících pláních boj s Královstvím zdaleka neskončil a zdá se, že v nadcházejícím střetu bude Galbatorixův Jezdec mocným protivníkem. Eragona se Safirou proto čekají další zkoušky v boji, ale v příběhu už nejde jenom o ně…Stejně jako Eragon a Eldest, i Brisingr je plný napětí, nečekaných odhalení a zvratů, ve kterém nechybí ani Safiřin něžný humor.

Takže. Čím začít? V tomhle díle se toho stalo tolik. Všechno stejně důležité. 
Začínáme na úpatí Helgrindu, kde se Roran s Eragonem chystají přepadnout Ra'zaky, aby pomstili smrt Gera a zachránili Katrinu. To se jim při troše námahy povede. Eragon ale pošle Safiru zpět k Vardenům samotnou, aby se mohl postarat o zrádce Slouna, kterého v jedné Helgrindské cele také najde. Když se vrátí, musí opět čelit Trnovi s Murtaghem, kteří zaútočí spolu se skupinou vojáků, kteří necítí bolest a prakticky je nelze zabít. Eragonovi ale pomáhají elfové svými silami, a tak Murtagha zažene.  Pokusí se pomoci Elvě, ze které ale udělá dost možná ještě horší zrůdu.
Potom dostane velice důležitý úkol, má cestovat k trpaslíkům a pomoci uspíšit volbu nového krále. V opuštěných chodbách pod Tronhejmem ho napadnou bojovníci jednoho z trpasličích klanů, což se klanu ale nakonec vymstí a je podle trpasličích zákonů vyhoštěn ze společenství trpaslíků. Tato událost pomůže Orikovi získat korunu pro sebe a nebezpečí pro Vardeny je zažehnáno. Pokud by totiž vyhrál Orikův protivník, Vardenové by přišli o veškerou vojenskou podporu trpaslíků. Po korunovaci Eragon se Safirou odlétají do Ellesméry, aby si promluvili se svými učiteli - Oromisem a Glaedrem. Od nich se Eragon dozví hned několik největších překvapení tohoto dílu. Dozvídá se pravou totožnost svých rodičů, získává meč hodný Jezdce a hlavně se dozvídá, jak dokázal Galbatorix po celou dobu své vlády stále sílit nad možnosti člověka či elfa. 
Když se oba chystají na cestu zpět k Vardenům, uštědří jim Oromis ještě jedno překvapení, on s Glaedrem poletí část cesty s nimi a připojí se k vojsku královny Islanzadí. Je konec schovávání. Osudy obou draků se tedy rozdělí a každý z nich míří do vlastní bitvy. Safira s Eragonem dorazí k Vardenům právě včas, aby pomohli s dobytím města Feinster. Ve strhující závěrečné bitvě bojují s mnoha vojáky, dostanou se do střetu dokonce se Stínem. Celá bitva je ale narušována záblesky Glaedrova vědomí, které ukazuje Eragonovi i Safiře průběh jeho vlastní bitvy s Murtaghem a Trnem. Využili momentu překvapení a vlastních dlouholetých zkušeností a téměř oba Galbatorixovy přisluhovače dostali na lopatky, v kritické chvíli ale Oromise ochromil silný záchvat a tato chyba se mu stala osudnou. Po chvilce boje podlehl i Glaedr, který byl příliš silně zasažen Oromisovou smrtí. Safira a Eragon jsou opět jediným svobodným drakem a Jezdcem. Sami musí čelit celému království i oběma zbývajícím jezdcům - Murtaghovi a Galbatorixovi.

"Všechno bude dobré, maličký."

Můj názor? Inu, Brisingr je velmi dobrá kniha. Je napínavá a podle mého dobře napsaná. Na začátku mi ale hodně vadilo neustálé filosofování, které bylo nejhorší asi při Eragonově osamoceném putování napříč Královstvím. Chvílemi to vypadalo, že Paolini nehodlá nechat jedinou myšlenku opomenutou. Také jsem v knize narazila na několik hluchých míst. Například setkání s mudrcem v troskách elfské stavby. Předpokládám, že bude mít význam v posledním dílu, ale tady vyznělo poněkud naprázdno. Zbytečně protahované je také třeba rokování trpaslíků nebo kování nového meče. Podle mého by Brisingr potřeboval seškrtat. Také už mě konečně začalo rozčilovat, jak Christopher do bojových scén vkládá naprosto zbytečné popisy okolí, které průběžně aktualizuje. V místnosti nemůže zafoukat větřík, aby to Paolini mnohomluvně nepopsal. Je sice hezké, že se snaží čtenáři přiblížit situaci, ale v zápalu boje to spíš zdržuje. Jinak už snad nemám co vytknout. Hodněkrát jsem se zasmála, ke konci i uronila slzu. Nebýt kniha zbytečně zdlouhavá, byla bych nadmíru spokojená. Přesto je to ale povedené dílko a pro čtenáře předchozích dílů nebude problém těch 600 stran přelétnout během několika dní.

Day 29: Kniha, kterou právě čteš

Tak tahle je jasná a odpověď na ní můžete najít přímo tady vpravo na blogu, spolu s počtem stran, které jsem přečetla a z kolika. Každopádně, momentálně čtu:

Christopher Paolini - Brisingr

Anotace: Dlouho očekávaný 3. díl fantasy série Christophera Paoliniho. Přísahy, zkoušky oddanosti, mocné síly se střetnou... Bitvou na Hořících pláních boj s Královstvím zdaleka neskončil a zdá se, že v nadcházejícím střetu bude Galbatorixův Jezdec mocným protivníkem. Eragona se Safirou proto čekají další zkoušky v boji, ale v příběhu už nejde jenom o ně…Stejně jako Eragon a Eldest, i Brisingr je plný napětí, nečekaných odhalení a zvratů, ve kterém nechybí ani Safiřin něžný humor. 

Během tří dnů, kdy jsem se opět omezila na čtení pouze po večerech, jsem se dostala na stranu 535, zbývá mi tedy nějakých 100 stran. Z čehož vyplývá, že recenzi můžete čekat ještě dnes večer, případně zítra hned po ránu. Tou dobou už na mě na poště doufejme bude čekat Inharitance. Jinak mi naprosto překazí plány a udělají mi v nich obrovskou díru.
Jinak k tomu, co právě čtu. Ještě jedna poznámka. Já zásadně čtu jenom jednu knihu. Tedy zábavnou, občas k ní přihodím i nějakou tu filosofickou zhovadilost do školy. Hádám, že tahle otázka by byla těžší pro někoho, kdo je schopný mít rozečteno více knih najednou. Já to nedělám, protože se potom akorát ochuzuji o plný zážitek z každého jedinečného příběhu, který se mi dostane do rukou.

Men in trees

12. 3. 2012

(2006)

Popis z CSFD: Seriál vypráví o populární a půvabné poradkyni přes milostné vztahy (Anne Heche). Právě dopsala svou další knihu a chystá svatbu se svým přítelem. Ale ještě před tím musí odjet na Aljašku na jednu ze svých přednášek. V letadle ale zjistí, že si omylem vzala notebook svého přítele a v něm najde fotky s jinou dívkou. V tu chvíli se jí vše rozpadá před očima. Dorazí na zmíněnou Aljašku do jednoho zapadlého městečka. Plánovala, že tu bude jen pár dní, ale nakonec tu zůstává. Chce si tu odpočinout. Nemá tu sice manikůru ani spinnig, ale za to je tu krásná příroda a spousta jiné zábavy.

Byl to boj. Takhle bezradnou hrdinku jsem už dlouho neviděla. Men in trees je poměrně dobrý seriál. Pokud tedy patříte do skupiny jeho cílového diváctva. Hádám, že já tam nepatřím. Skoukla jsem tedy sice obě dvě série, ale nijak odvařená z toho tedy nejsem. Marin je mi krajně nesympatická. Pořád potřebuje od někoho pomoct a není ani v nejmenším schopná se o sebe postarat. Chápu, je v jiném prostředí a uznávám, že není nic špatného na tom, občas potřebovat poradit. Jenomže ona potřebuje poradit, případně zachránit, minimálně jednou v každém dílu. A to je mi silně proti srsti.
Patrick a Annie jsou tak neskutečně optimističtí, až mi vážně lezou na nervy, Jacka bych rovnou nakopla a vůbec je celé to městečko takové podivné. Lidé jsou tam sice milí, ale když máte mezi důležitými vedlejšími postavami prostitutku, barmana a hospodského povaleče, asi je něco špatně, ne? Prostě já nevím. Potom ještě přijde squater Cash, Jack se ztratí na moři a do Patricka uhodí blesk. To už je potom splácanina až to bolí.
Takže původní myšlenka sice dobrá, ale potom šel celý scénář podle mě úplně jinou a trochu moc klikatou cestou. *** a pryč od toho.

Day 28: Kniha, kterou jsi naposledy četl/a

Konečně jedna jasná otázka, nad kterou nemusím ani přemýšlet. Naposledy jsem četla a přečetla:

Christopher Paolini - Eldest

Anotace: Šíří se temnota, přichází beznaděj, vládne zlo ...
Pokračování fantasy bestselleru Eragon z pera Christophera Paoliniho opět dobývá svět!
Eragon cestuje se Safirou do elfského města Ellesméry, aby podstoupil výcvik v kouzlení a boji, životně důležitých dovednostech Dračího jezdce. Ztrácí jistotu, neví komu může věřit a osud království, v němž temná ruka krále rdousí veškerý vzdor, leží i nadále právě v jeho rukou...

Co k tomu říct? Vše, co jsem říct chtěla jsem řekla v recenzi. Takže snad jen, že nemůžu uvěřit, že jsem Eragona a Eldesta přečetla dohromady za nějaké 4 dny. To je u mě naprosto nevídané a všímám si, že takové intenzivní čtení má svá pro a proti. Pro je jasné, přečtete knihy rychleji, když potřebujete. Proti - jste naprosto odřízlí od reality. Příběh mě natolik pohltil, že jsem potom měla problém si třeba k obědu zapnout díl seriálu, protože jsem nechtěla, aby nový příběh narušil ten, který zrovna prožívám. A hlavně potom člověk nemá čas na lidi kolem sebe a na užitečnější věci. To je vždycky přesvědčování, než se vůbec přiměju odložit  knížku a jít třeba i jen umýt nádobí. To se ale naštěstí nestává při běžném čtení. Jen při tomhle zintenzivnělém. :)

Day 27: Oblíbená fikce

11. 3. 2012

Těžká otázka. Fikce čtu hodně. Vlastně většina toho co čtu je fikce. Kdo by taky chtěl číst o realitě? Té si užiju dost všude kolem. Je přeci hloupost utíkat z reality do reality. Ale zpět k této zapeklité otázce. Oblíbená fikce. Hm. Mnoho už jich tu bylo, takže by to chtělo zabrousit zase někam jinam. Ale kam? ...HA! Už to mám: Malý princi, volím si tebe!

Antoine de Saint-Exupéry - Malý princ

Anotace: Není pohádka jako pohádka a není princ jako princ. Tenhle je skutečně jen jeden – kouzelná bytost, která přichází na naši Zemi ze vzdálených vesmírných světů. V africké poušti se s Malým princem setkává opuštěný letec, autor našeho příběhu. Zatímco se pokouší opravit havarovaný stroj, povídají si o všeličem. O tajemství podivuhodné pouti Malého prince, o dobru a zlu, o přátelství a kráse, o pravém štěstí, o odpovědnosti za ty, které máme rádi. 

Malý princ. Nesmrtelný příběh, který musí každý znát. Za celý život jsem potkala pouze jediného člověka, který ho přečetl a nelíbil se mu. Já ho ale miluju. Četla jsem ho jako poměrně malá, a tehdy se mi líbilo kreslení otevřeného a zavřeného hroznýše. Jinak jsem samozřejmě naprosto netušila. Když jsem ho potom četla znovu, pochopila jsem z něj mnohem víc. Při dalším čtení jsem si v něm našla zase něco jiného a tak to jde pořád dál. Pokaždé když ho čtu, zasáhne mě z něj jiná část, jiná myšlenka. Asi záleží na rozpoložení. Jednou jsem ho četla našemu psovi, na Silvestra, aby se soustředil na můj hlas a ne na rány ohňostrojů, kterých se bojí. Překvapivě to pomohlo. 
A jen malé upozornění. Nikdy nečtěte Malého prince v němčině. Ta totiž všechno zničí. V textech na hodinu němčiny jsme měli krátkou ukázku Malého prince, ale přišlo mi to tak zprzněné, že jsem se nedonutila to ani přečíst, natož překládat. Vážně, čeština je krásný jazyk, a ten kdo Malého prince překládal musel být génius. 

Christopher Paolini - Eldest

10. 3. 2012

Anotace: Šíří se temnota, přichází beznaděj, vládne zlo ...
Pokračování fantasy bestselleru Eragon z pera Christophera Paoliniho opět dobývá svět!
Eragon cestuje se Safirou do elfského města Ellesméry, aby podstoupil výcvik v kouzlení a boji, životně důležitých dovednostech Dračího jezdce. Ztrácí jistotu, neví komu může věřit a osud království, v němž temná ruka krále rdousí veškerý vzdor, leží i nadále právě v jeho rukou...

Eldest. Eragonův příběh se rozrůstá a košatí. Už nesledujeme jenom jeho příběh, ale podíváme se i za Roranem a také Nasuadou. Cesty všech tří se ale v posledních kapitolách sejdou, aby všichni společně bojovali v obrovské bitvě proti království. Už se ale zase předbíhám a měla bych to vzít asi popořádě.
Eldest začíná několik dní po událostech na konci Eragona. V trpasličí jeskyni se pilně odstraňují pozůstatky boje a pohřbívají mrtví. Ažihad se svými bojovníky dohledává v tunelech urgaly a zabíjí je. Po jedné takové výpravě se ale urgalové vrátí, zabijí Ažihada a zavlečou Murtagha do tunelů. Arya se je sice vydá hledat, ale vrátí se se zprávou, že Murtagh je mrtvý. Po smrti Ažihada je Eragon nucen vstoupit do složité politiky Vardenů i trpaslíků, pomáhá zvolit Nasuadu vůdkyní Vardenů a přísahá jí věrnost, také je přijat jako právoplatný člen trpasličího klanu, aby se síly opět uvedly do rovnováhy. Nakonec musí stvrdit svou poslušnost vůči elfům tím, že odjíždí na výcvik do Ellesméry, hlavního města elfů. Tam se také seznamuje s Islanzadí, královnou elfů a je mu odkryto nejpřísněji střežené tajemství - mezi elfy žije poslední přeživší jezdec, zdravý mrzák a truchlící mudrc Oromis spolu se svým drakem Glaedrem. Právě ti přebírají výuku Eragona a Safiry a prohlubují jejich znalosti historie, kouzel, boje a mnoho dalšího. 
Zároveň sledujeme příběh Rorana, pro kterého si přišli vojáci spolu s Ra'zaky. Vesnice se rozhodne Rorana nevydat, bojují proti království, nakonec Sloun ale zradí, vpustí vojáky do vsi a ti unesou jeho i Katrinu. Roran přesvědčí vesničany, že musejí uprchnou a vydá se s nimi na dlouhou cestu přes Dračí hory a potom přes moře až na jih do Surdy. Po celou dobu ho žene touha zachránit Katrinu a pomstít se Ra'zakům. V několika kapitolách sledujeme i Nasuadu, která řeší problémy s organizací a financováním života Vardenů v Surdě.
Když se Eragon pomocí nazírání dozví, že Galbatorix shromáždil vojsko a táhne proti Surdě, okamžitě ukončí výcvik, opustí lesy Du Weldenvarden a na Safiřině hřbetu letí do boje. Uprostřed bitvy se na bojišti objeví nový, rudý drak. Není to ale Galbatorixův Šruikan. Jmenuje se Trn a jak správně tušíte, je to jeden z dosud nevylíhnutých draků v králově moci. Kdo je ale jeho jezdec a jak Eragon v boji s ním uspěje, to už si přečtěte sami. I tak jsem prozradila příliš.


Můj názor na Eldesta je smíšený. Je stejně dobrý a napínavý jako první díl, ale při čtení mě rušily kapitoly o Roranovi. Samozřejmě chápu, že tento vedlejší příběh je důležitý a svým způsobem nepostradatelný, ale několikrát jsem měla nutkání kapitolu přeskočit a vrátit se k Eragonovi a Safiře. To jsem samozřejmě neudělala, protože i Roranův příběh byl napínavý, ale přesto tam to nutkání bylo. Paolini nám v Eldestovi ukázal další divy Alagaësie. Podívali jsme se mezi elfy do jejich úžasných sídel, odhalili další část příběhu a vybojovali další úžasnou bitvu. Jednu věc ale nechápu, a to je název knihy. Pokud mi někdo dokáže slovo Eldest vysvětlit, budu jedině ráda, protože jsem teď dočetla, prošla jsem si i slovníčky na konci knihy a pořád tápu. (Edit: už chápu, nenapadlo mě přemýšlet o názvu anglicky :D) Každopádně pro každého, kdo přečetl Eragona je Eldest další povinná zastávka a pro každého kdo ještě nečetl první díl: šupem do toho, to si nemůžete nechat ujít!

"Uvidíme se později, maličký."

Day 26: Oblíbená non-fikce

Non-fikce. Té jsem moc nepřečetla a když už nějakou, tak to byla většinou chytrá knížka, kterou jsem musela číst kvůli škole. Musela jsem tedy pečlivě pátrat ve své knihovně, ale přecijen jsem našla non-fikci, která je zároveň jednou z mých nejoblíbenějších knih.

Craig Thompson - Pod dekou

Anotace: Autor ve svém komiksovém románu civilně, ale přitom nápaditě a zábavně líčí příběh svého dětství, mládí a první velké lásky. Zároveň se tu řeší problém lidí, kteří byli vychováni na mírně řečeno nábožensky horlivém (a nemírně řečeno fanatickém) americkém venkově a kteří se pak zpod téhle deky i zpod jiných dek obtížně derou ven. Je to vražedně přímočarý příběh, při kterém si vzpomenete na vlastní věk nevinnosti a lásky tolik, až vás to píchne do srdce jako rampouch z pravé wisconsinské zimy. 

Jak říká anotace, jedná se o autobiografický komix, čímž myslím splňuje požadavek na non-fikci. A je opravdu skvělý, to musím zdůraznit. Komixy moc nečtu, protože najít nějaký, který by odpovídal vašemu vkusu je dost těžké. U knihy stačí, když se vám líbí příběh, v komixu ale musí vašim představám odpovídat i kresba a to je opravdu málo pravděpodobné. Doma mám přesně čtyři komixy, nebo grafické romány, jak se jim také přezdívá. Vránu, o které jsem psala už u stejnojmeného filmu, potom La Perdidu, ta se mi ale nelíbila a nedočetla jsem ji, Život mi pije krev, ten čeká na přečtení a nakonec Pod dekou. Můj první grafický román vůbec a zatím se mu žádný nevyrovnal. Ten příběh je tak upřímný a tak naprosto odhaluje autorův život v době dospívání, že pokud se rozhodnete ho přečíst, už nikdy nebudete chtít žádný jiný :)

Day 25: Oblíbená kniha, kterou jsi četl/a ve škole

9. 3. 2012

A tohle je zase myšleno jak? Že jsem ji četla přímo na pozemku školy, třeba o volných hodinách, nebo že jsem ji četla v době, kdy jsem také chodila do školy. A do které? Protože studentem jsem pořád ještě. Rozhodla jsem se tedy pro knihu, kterou jsem četla poprvé ještě během docházky na základní školu:

Oscar Wilde - Cantervillské strašidlo a jiné prózy

Anotace: Obsahuje povídky Cantervillské strašidlo, Sfinga bez záhady, Neobyčejný model, Zločin lorda Artura Savila a Obraz Doriana Gray. 
Cantervillské strašidlo: Nesmrtelný příběh odhodlaného ducha, který se marně snaží vypořádat s rodinou amerických neotesanců, si jemnou ironií a suchým humorem získal srdce již mnoha generací čtenářů, v neposlední řadě díky svěžímu, nestárnoucímu překladu.

Wilde, pan Spisovatel. Jednotlivé příběhy, kromě tedy Cantervillského strašidla, uz si nepamatuju, ale strašidlo asi nikdy nezapomenu. Ten úžasně smutný příběh, duch opírající se o měsíční paprsek, nešťastně bloumající po starém domě. Dívka, která najde jeho kosti a konečně ho pohřbí. No prostě nádhera. Byla jsem na strašidle Catervillském dokonce i v divadle. Odpolední představení v anglickém jazyce. To byl tedy rozhodně zážitek. Jediné, co jsem z téhle knihy nikdy nečetla je Obraz Doriana Gray. Mamka mi kdysi poradila, abych si ho nechala na později, až budu starší a spíš příběh pochopím. Já ji tehdá moudře poslechla, ale od té doby jsem se k němu pořád ještě nedostala. Asi bych to měla napravit.




Christopher Paolini - Eragon

8. 3. 2012

Anotace: Jeden chlapec, jeden drak, svět dobrodružství. Fantasy bestseller Eragon z pera patnáctiletého Christophera Paoliniho, který nadchl miliony čtenářů po celém světě. Vypráví příběh chudého farmářského chlapce, který najde v Dračích horách modrý kámen, z něhož se vyklube dračí mládě - Safira. Spolu se vydají na nebezpečnou cestu královstvím ovládaným králem, jehož zlo nezná mezí. Dokáže Eragon naplnit své předurčení a převzít břímě legendárních Dračích jezdců? Osud království možná leží v jeho rukou ... První díl tetralogie Odkaz Dračích jezdců. 

Knihu už jsem četla dříve tuším dvakrát, ale vzhledem k blížícímu se datu vydání 4. dílu si chci  (a potřebuji) celou sérii znovu oživit v paměti. Popadla jsem tedy včera ráno Eragona a nedala si pokoj, dokud jsem ho dnes odpoledne nedočetla. Tak dobrá kniha to je. Vezměme to tedy od začátku. 
Eragon je obyčejný farmářský chlapec z malé vesnice, jeho budoucnost zahrnuje práci na farmě, jednou nejspíš ženu a děti, když bude mít štěstí, tak na té samé farmě i zestárne. Vše se ale mění, když při lovu v Dračích horách najednou najde záhadný oválný kámen. Z kamene se jednou v noci vyklube malé modré dráče a Eragonův příběh začne nabírat obrátky. Dráče ukryje a chce ho tajně vychovat, má ale mnoho otázek, a tak se obrátí na vesnického vypravěče Broma. Ten je velmi starý a velmi moudrý, vypráví Eragonovi o dracích, Dračích jezdcích, o historii celého království a také o krutém králi Galbatorixovi. Také mu brzy díky dračí značce na Eragonově ruce dojde, proč je chlapec najednou tak zvědavý, a když do vsi přijdou královi posluhovači a v honbě za vejcem či drakem srovnají Eragonovu farmu se zemí a zabijí jeho strýce, Brom mu pomůže z rodného území uprchnout a začíná dlouhé putování za pomstou, spojené s výukou, o které se Eragonovi dosud ani nezdálo.
Postupně se učí vše o dracích, situaci v království, učí se bojovat i kouzlit. Skrývají se, aby království nepřišlo na to, že se vejce vylíhlo. On i Safira, jak svého draka pojmenoval, společně sílí a stávají se naprosto nerozlučnou dvojicí. Na cestě za pomstou Eragonova strýčka Gera zažijí mnoho dobrodružství, většinu velmi nebezpečných. Brom jedno takové dobrodružství zaplatí životem, království se dozví o drakovi i novém Jezdci a vyhlásí na něj hon. Na jeho území již tedy není bezpečno, a tak Eragon spolu s novým průvodcem - Murthagem - musí podstoupit náročnou cestu při hledání úkrytu Vardenů - jediné síle otevřeně bojující proti králi. Pomůže jim v tom elfka Arya, kterou zachrání z Galbatorixova zajetí. Ani u Vardenů ale není bezpečno. Eragon se zaplétá do vysoké hry politiků. Někteří chtějí Jezdce ve svých službách, někteří mu nevěří a najradši by se ho zbavili. Než se situace stihne více zkomplikovat, je trpasličí a Vardenské město, ve kterém se skrývají, napadeno Urgaly - odpornými bytostmi ve službách krále - a Eragon musí se Safirou napnout všechny síly, aby pomohli ubránit životy trpaslíků i Vardenů.


Kniha je jednou dlouhou, napínavou smrští událostí. Neustále se něco děje, a jakmile začnete číst, nemůžete se odtrhnout, dokud se nedostanete až na poslední stranu. Líbí se mi, jak vás chytne skutečně již od první strany. Paolini dokáže skvěle popisovat postavy i okolí, takže se ocitnete přímo v Alagaësii ve vesničce Carvahall. Vidíte protivného řezníka Slouna, přívětivého kováře Horsta i eragonova bratrance Rorana nebo strýce Gera. Postupně prakticky celou Alagaësii projdete, podíváte se do měst, k moři, na poušť i do hor. Vše se zdá tak skutečné, že by člověk téměř začal věřit na draky. Rozhodně oceňuji, že už v patnácti letech dokázal Chritopher popsat nejen bojové scény a putování, ale i ty citové - roztomilé dračí mládě, smrt Gera, Broma nebo i malé okamžiky, kdy Safira prokazuje Eragonovi téměř mateřskou lásku. Nepotkala jsem v Eragonovi jediný hluchý nebo nudný moment, často jsem se zasmála a i slzička ukápla. Vše je pečlivě promyšleno tak, aby na sebe jednotlivé scény navazovaly a posouvaly příběh pořád dál. Za sebe mohu Eragona rozhodně jenom doporučit a to čtenářům v každém věku.

Day 24: Kniha, ve které je tvá oblíbená scéna

Netuším proč, ale k tomuhle nadpisu se mi téměř okamžitě vybavila tahle kniha:

Joanne Harris - Čokoláda

Anotace: Když se do francouzské vesnice Lansquenet nad Tannou bůhvíodkud přistěhuje exoticky vyhlížející cizinka, Vianne Rocherová, a otevře si tu prodejnu čokolády přímo proti kostelu, otec Reynaud v ní od počátku vidí vážné nebezpečí pro své stádečko, především nyní, na počátku období půstu, kdy by si lidé měli tradičně odpírat světská potěšení. Kněz proto nově příchozí, v níž odhaluje pokušitelku k hříchu, vyhlašuje otevřený boj. Viannin obchod se najednou stává předmětem tajemné šeptandy, skvělou příležitostí pro donašeče, farizejsky rozhořčené ovzduším hříchu a toužícími se osvědčit jako poslušné ovečky. Na druhé straně krámek je místo, jež neodolatelně přitahuje mlsné jazýčky. Kdo by také mohl odolat tak sladkému pokušení? Za ty dva zdrávasy, které otec Reynaud za porušení půstu nařizuje, to přece stojí! Vianne se však svých odpůrců nezalekne a rozhodne se, že na Velikonoce uspořádá Čokoládový festival. Její plán rozdělí obec na dva tábory. Následuje střet, jenž je církví vyostřen v "čokoládovou bitvu". Začíná to vypadat, že velebnost církve může být ohrožena pohanskou vášní pro čokoládové opojení. Román Čokoláda je literárním požitkem pro všechny smysly.

A o kterou scénu jde? Už je strašně dávno, co jsem knihu četla, ale stejně si pořád pamatuji tenhle jeden okamžik. Vianne vyběhne ze svého obchůdku, fouká silný vítr, její kabát se za ní třepe ve větru. Najednou do ní narazí poryv větru a ona jakoby vyklouzne ze svého těla, vznese se vysoko nad vesničku a na okamžik se dívá na svůj obchůdek, náves i kostel jakoby z velké výšky. Nevím proč, ale tahle scéna mi utkvěla. Stejně jako mnoho jiných z téhle knihy, protože je jednoduše skvělá. A je to jedna z mála, u které mi na filmovém zpracování nevadí téměř nic. 

Day 23: Kniha, o které říkáš, že jsi ji četl/a, ale není to pravda

7. 3. 2012

Tahle je pro mě překvapivě jednoduchá. Samozřejmě souvisí se školou a povinnou nebo požadovanou četbou.

Friedrich Nietzsche - Zrození tragédie z ducha hudby

Anotace: Lidský život, píše Nietzsche, inspirován Schopenhauerovou metafyzikou pravůle, je bytostně ohrožen, plný bolesti, úzkosti a beznaděje. Tím, co má člověku pomoci snášet jeho osud, je umění. Ve starověkém Řecku pak Nietzsche nachází pojmenování dvou základních principů v umění působících: princip apollinský, jehož úkolem je tragickou skutečnost lživě zkrášlovat a harmonizovat, a tak poskytnout smrtelníkům požitek estetické slasti dovolující zapomenout, a princip dionýský, původnější a hlubší, výraz nespoutanosti a opojení, v němž se mísí hrůza, bolest i titánský vzdor.

Hrozná kniha. Hrozný autor. Na předmět Estetika 2 jsme měli k ústní zkoušce přečíst jednu z asi šesti nabízených knih. Byl tam nějaký Platón, kterého četli prakticky všichni. Chtěla jsem se mu tedy vyhnout, protože kolovaly pověsti, že učitel je na něj už ke konci zkouškového háklivý a ptá se do pořád větších detailů. Potom další knihy, které jsem všechny poctivě vyzkoušela, ale ani jedna se mi nezdála zvlášť čtivá. Nakonec jsem dva dny před zkouškou už pořádně zoufalá popadla Nietzscheho s tím, že ho prostě musím přečíst. Mám takový pocit, že jsem přečetla úvod a možná jednu celou kapitolu. Každopádně dál jsem se rozhodně nedostala. Nedalo se to číst. On píše tak rádoby poeticky a ještě navíc o filosofii a estetice, že jsem přes veškerou snahu nebyla schopná knihu dočíst. Stáhla jsem si tedy seminární práci, kde byla docela dobře popsaná. Udělala si poznámky z ní a doufala, že to bude stačit. Nakonec jsem měla s chlupem za 3, ale uspěla jsem. Bylo to za mnou.
Potom ale přišel další předmět, kam jsme měli přečíst tři libovolné filosofické knížky z toho a toho období, učitel si na zkoušce jednu vybere a vy to ní pohovoříte. Já poctivě přečetla dvě. Třetí jsem ale zase už nestíhala (ale já vážně nejsem flákač, přísahám) a tak jsem učiteli k těm dvěma přihodila i Zrození tragédie. A kterou si vybral? Samozřejmě, že Nietzscheho. Opět jsem pohovořila zkušeně o knize, a pro změnu dostala za 1. Ještě mě zastavoval, že už jsem řekla dost a že je vidět, že jsem jí skutečně pečlivě pročetla. :D
A tak si říkám. Má vůbec smysl tyhle rádoby chytré knížky číst, když stačí dobře sepsaná seminárka? Teď mě v nejbližší době čekají státnice. Ke každé otázce s filosofie mám mít alespoň jednu knihu a já si tak říkám: mám znovu vsadit na Nietzscheho? :)

Knihy, ke kterým se vracím #2



A je tu znovu čas na Knihy, ke kterým se vracím. Rozhodla jsem se provést vás trochu po své čtenářské minulosti a odhalit pár knih, které jsem jako mladší (malá) měla vážně ráda. Dokonce natolik ráda, že si je s radostí přečtu i dnes. Už to nejsou pohádkové knihy pro malé dětičky. Tentokrát se zaměříme na trochu starší věkovou kategorii. Takových 13 podle toho roku vydání :)

Karen McCombieová - Alice a Dóóóst dobrá rodinka

Rok vydání: 2003
Anotace: Hledáte dóóóst dobrou kámošku? Třináctiletá Alice bude pro vás tou nejlepší. Hrdinka dóóóst dobrých příběhů řeší stejné problémy jako všechny holky po celém světě: spory se sourozenci, nepochopení ze strany rodičů, vztahy s kamarádkami a první lásky. Pro začátek varování: Nikdy si nezkoušejte ostříhat ofinu, když máte špatnou náladu.

Recenze: První díl dlouhatánské série o Alici a jejím divném i když naprosto normálním životě. V originále vyšlo 19 dílů série Ally's world. Já jich vlastním 14 a nějak se pořád nemůžu dokopat k sehnání posledního dílu, který u nás zatím vyšel. První díl je ale samozřejmě základ státu a proto je to právě on, o který se tady teď hodlám s vámi podělit.
Alice je normální holka. Bydlí v lehce se rozpadajícím domě v Londýně se svými třemi sourozenci, otcem, dvěma psy, pěti kočkami a spoustou křečku, myší, pakobylek, rybiček a bůh ví čeho všeho ještě možného. Její rodina je všechno, jen ne normální. Navíc má moc milou kamarádku Sandie a kamaráda Billyho. A je beznadějně zamilovaná do kamaráda své nejstarší sestry Linn - Alfieho. 
V tomhle díle řeší problém s vymýšlením dárku pro tatínkovy 40. narozeniny. Při jeho shánění se ztratí Tor, tedy nejmladší ze sourozenců. Navíc nestíhá projekt do školy a dostala na opatrování novou žákyni Kyru, kterou nenávidí. Jak to všechno dopadne? A co se děje v ostatních dílech? A proč s nimi nebydlí taky maminka? To můžete zjistit sami. A já to vřele doporučuju :)


Proč právě tahle:  Alici jsem kdysi objevila ve stojanu knížek u nás v Penny marketu. Ukecala jsem mamku aby mi koupila oba díly, které tam tehdá měli, tedy rodinku a rande. Postupně jsem potom dokoupila zbytek dílů, ale bohužel jsem ještě nepřečetla všechny. Už ani nevím, kde jsem se zadrhla. Ale chystám se na ně. Jednou. Až zase budu mít najednou čas, dětinskou náladu a budu chtít vzpomínat. Bez toho to totiž nejde. 
První díl jsem četla mnohokrát. Líbí se mi nejvíc, protože tam Alice vysvětluje co mají všechno za zvířata a jak všechny děti přišly k neobvyklým jménům a tak. Má prostě svoje kouzlo a já se u ní chechtám i dneska. Karen totiž skvěle vystihla mluvu i myšlení jedné potrhlé, roztěkané, 13ti leté dívky. Alice se při vyprávění nechává neustále unášet vedlejšími příběhy a informacemi, které vám prostě musí sdělit. Dneska při čtení jsem mamce do kuchyně dokonce chodila kousky předčítat a smála se stejně jako já. Z toho vyplývá, že se mi Alice bude líbit už asi na věky. Horní hranice věku čtenářů totiž naštěstí neexistuje.

Lauren Kate - Muka

6. 3. 2012

Anotace: Ve druhém dílu fantasy série Andělé pokračuje dramatický příběh, v němž se mladičká Luce snaží odhalit pravdu a přerušit věčný koloběh lásky, předčasné smrti a znovuzrození. Daniel, její odvěká láska a padlý anděl, dojedná příměří, aby ji chránil před Vyhnanci, kteří jí chtějí ublížit. Ve snaze zajistit její bezpečí ji ukryje v internátní škole pro Nefilim, potomky lidí a padlých andělů, ale brzy se ukáže, že ani tam není všechno růžové. A navíc v Luce sílí pocit, že jí Daniel lže, nebo jí alespoň neříká celou pravdu... 

Druhý díl je za mnou a vážně začínám uvažovat, jestli se mám pouštět do třetího. Ale jsem zvědavá jak to skončí, takže samozřejmě možnost prostě ho nepřečíst nepřichází v úvahu.
Ale postupně. Další díl, nová škola. Tahle je ale trochu jiná, mají zde program pro normální studenty (lidi) a pro talentované (nefilim). Lidé netuší, že studují s někým zvláštním, ale to jen tak na okraj. Luce je díky svému osudu, životu, znalostem, zařazena mezi nefilim a studuje tedy zvláštní hodiny s nimi. Tady se taky naučí, jak pracovat s Hlasately a jak je využít ve svůj prospěch, ale o tom až za chvíli. V okamžiku, kdy Luce vstoupí na pozemek školy mi kniha začala silně připomínat Harryho Pottera. Luce je mezi nefilim (v Harrym mezi mágy) známá pro něco, o čem se teprve dozvídá. Je vržena do úplně nového světa, ale už ji považují za úžasnou a skvělou a jsou na ni všichni zvědaví. Máme tu i mudly, kteří o ničem nemají ani ponětí, ale to je detail. Je tu samozřejmě někdo, kdo Luce odmítá zbožňovat jen kvůli jejímu příběhu - Shelby (Snape).
Všichni kdo o tomto světě, o kterém se Luce teprve dozvídá a naprosto mu nerozumí, ví mnohem víc ji varují, v jakém je nebezpečí, že si nemá zahrávat s Hlasately, že nemá opouštět školu. Řekne jí to i Daniel. A ona? Blbka jedna dělá přesně opak. Protože ona je přeci nezávislá a komu záleží na tom, že vlastně netuší proč nemá školu opouštět, hlavně, že si dělá co chce a nenechá si poroučet. Zase jednou mě tedy hlavní postava (opět dívka) začala neskutečně rozčilovat. Ona sice ví, že kdyby jí toho řekl moc najednou, tak nejspíš umře, ale stejně vyzvídá a když Daniel neudělá přesně co po něm chce, tak se naštve a z trucu udělá tu největší pitomost, na jakou momentálně dokáže přijít. A můžou jí to říkat horem dolem. Ještě k té podobnosti s Harrym. Nepřipomíná vám Hlasatel tak trochu myslánku?
Každopádně půlku knihy jsem pronadávala čistě jen nad pitomostí Luceina chování. Ale nechme to plavat. Oceňuji závěr knihy. Za prvé celou scénu s Díkuvzdáním, u té jsem se skvěle bavila. A potom úplný záver. Tak napůl jsem čekala, že se autorka z velké bojové scény zase šikovně vylže jako v prvním díle, ale naštěstí tak neudělala. A i když je Lauren Kate srab a nenechala ani jednu z hlavních postav zemřít (že by zázrak při velikosti té armády, která stála proti pár andílkům?), stejně to popsala docela pěkně, ale na druhou stranu ani v poslední kapitole si neodpustila nechat Luce chovat se jako blbka. Byla přeci v situaci, kdy si mohla všechno nechat vysvětlit a donutit je, aby jí řekli spoustu věcí, ale ona prostě odejde. No je to normální?
Jinak k formě knihy nic nemám, obálka opět nádherná a ani mi nevadí jméno autorky v růžovoučké barvě. Na tuhle obálku se docela hodí. Jen kdyby se nápis Muka opět netřpytil. S tím se ale asi prostě nedá nic dělat.
Blog contents © Ohana's world of pure imagination 2010. Blogger Theme by Nymphont.