Šibeniční datum

29. 5. 2012

Dnes byl vyvěšen harmonogram státnic pro můj ročník a já se dozvěděla to magické datum. A protože nic neumím, chci vás požádat, mí milí čtenáři, abyste si na mě v ten den vzpomněli, poslali mi nějakou tu pozitivní myšlenku, protože věřte mi, budu to potřebovat. A kdy se tedy má poprava bude konat? 

7.6.2012
14:00

Do té doby už snad učení vydržím, i když už teď mám pocit, že můj mozek z čistého pudu sebezáchovy vynechává. Může člověku puknout hlava? Dost možná to v nejbližších dnech zjistím.
Jinak pokud někdo věříte na sílu pozitivního přání, tak bych brala otázku 7 z filosofie, otázku 5 z dějin a z knihovnictví je mi to víceméně jedno. Kdo by čekal, že předmět, kterého jsem měla za ty roky nejméně a který je u nás brán jako velice okrajový, bude nakonec to nejlepší na učení, zatímco filosofie, kterou bereme v té či oné formě každý semestr hned v několika předmětech mi prostě do té hlavy pořád neleze. Takový už je holt život. Každopádně držte palce a já se jdu zase učit. Už jen 9 dní :)

Jarní dumání: Knihomolství

28. 5. 2012

Těžko uvěřit, ale je tu poslední téma do Jarního dumání. Copak už vážně uběhlo 8 týdnů? To prostě není možné. Někdo mi ten čas musí krást. Každopádně Syki si pro nás tentokrát připravila skutečně zajímavá témata, doufám, že vás čtení mých příspěvků bavilo a rozhodně se podívejte do linkovače u každého článku na Knižním doupěti - rozcestník je tady. Určitě narazíte na spoustu zajímavých myšlenek. A o čem se budeme bavit tentokrát? Téma posledního dumání je knihomolství. Tak s chutí do toho.

Lidé mě často považují za knihomola. Vidí mě s knihou v ruce a už mě škatulkují jako nudného patrona, který nemá žádné přátele, a tak zabíjí čas knihami. Pro mě ale knihy nejsou zabíjením přebytečného času. Naopak, kolikrát si na ně ten čas musím pracně střádat, aby mi ho nevyfoukly jiné činnosti a já se mohla pořádně věnovat čtení. Čtení je totiž má zábava, mé potěšení, můj únik. Přesto se nepovažuji za knihomola.
Pod tímto slovem si totiž představuji takového člověka, co slupne skutečně cokoliv. Jakýkoliv žánr, jakékoliv období. Stejně si užije krkolomnou Kosmovu kroniku, matoucí ruské realisty nebo nejnovější šlágr YA literatury. Taková já nejsem. Povinnou četbu jsem se vždy snažila nějak ošulit. Můj vkus je velice specifický, i když se může zdát dost široký. Nejde mi totiž ani tak o žánr, jako o styl jakým je kniha psaná. Neumím to pořádně vysvětlit, ale je fakt, že ne všechno mi prostě sedne. Knihomolovi ale sedne skutečně všechno. Alespoň v mé hlavě. Beru definici knihomola přesně podle slov, ze kterých toto pojmenování pro milovníky knih vzniklo. Malý hmyzák, který se prokouše každou knihou, která se mu dostane pod tykadlo. Nezáleží to ani tak na množství knih které přečte, ale na tom, že prostě nic neodloží.
Já třeba se snažím zkusit spoustu věcí. Obzvlášť klasiky. Pokud mě ale kniha po pár stránkách nebaví (což se u klasik stává často), nenutím se do ní a jdu dál. Já čtu (alespoň podle mého okolí) hodně. Na konečném počtu přečtených knih se to ale tak moc neprojevuje, protože se k oblíbencům často vracím, čímž ztrácím spoustu drahoceného času pro hledání nových oblíbenců. Mě to ale nevadí. Proč číst pořád dál, když každou knihu člověk jen odloží na poličku a už se do ní nepodívá, ať se mu líbila sebevíc? Taková já nejsem. Hledám ty malé knižní klenoty a ty si pak hýčkám. Od listopadu roku 2005 si vedu takový seznam všech přečtených knih. Nic převratného, jen tabulka v excelu s autorem a názvem. Teď mě mrzí, že jsem si ke každé knize nenapsala alespoň pár vět, ale co už nadělám. Momentálně je počet přečtených knih 314. Tohle číslo je ale dost zkreslené, chybí tam některé školní (dějepisné, které jsem musela číst na recenzi nebo filosofické, které jsem potřebovala ke zkoušce) a navíc si nezaznamenávám, kterou jsem četla kolikrát, tohle je skutečně jen seznam jednotlivých titulů. I tak mi to ale přijde jako docela pěkné číslo. Nižší než někteří, ale vyšší než mnozí.
Co se týče žánrového rozdělení, od patnácti let se tam nacházejí nějaké ty dívčí románky, možná i něco o koních ( :)), potom mě dostal starověký Egypt, a pokračuje to přes mix detektivek, beletrie všemožného zaměření, fantasy, sci-fi občas taky, zatím jsem se bála hororů a trillerů, ale už jsem dva úspěšně přežila a nevyskočila jsem z kůže, takže se možná zaměřím taky víc na ně. Co opravdu nenávidím je jakákoliv kniha s tématem války. Obzvlášť těch moderních - 1. a 2. světové. Cokoliv co se moc snaží zasahovat do politiky taky odkládám okamžitě - to bych rovnou mohla zůstat v realitě, že. A jak už jsem říkala, na klasiku mě taky moc neužije, i když se snažím zkoušet různé autory z různých dob, třeba mě něco zaujme. V nejbližší době se také budu nejspíš vyhýbat příliš filosofujícím knihám, přecijen, od filosofie bych se po dostudování ráda držela chvíli dál. 
Jak je vidět, vybírat pro mě knihu je náročný úkol. Nejlepší je, když mi lidé prostě dají poukázku, případně s nejbližší rodinou máme systém - já jim dám s dostatečným předstihem seznam knih, po kterých momentálně toužím a oni se mezi sebou domluví, kdo mi pořídí co. Takový systém mi naprosto vyhovuje, i když občas mají tendenci vybírat sami. To potom často nedopadá dobře, ale alespoň mám nějaké překvapení :).

Bylo nebylo #26

27. 5. 2012

Další neděle je tu a ačkoliv bych rozhodně neměla číst (a momentálně taky nečtu), vždy mám připraveno, co je další na řadě a tentokrát je to žhavá novinka - Divergence. Už se nemůžu dočkat až budu mít chvíli čas, abych se mohla pořádně začíst. Takhle tu na ní zatím jen toužebně koukám a na druhé straně stolu se zatím vrší státnicové otázky. Já vážně nechápu, že ty nejlepší knížky vždycky vyjdou v době zkouškového, kdy prostě nemám nejmenší šanci přečíst cokoliv zábavného. Ale teď už k Bylo nebylo:

Veronica Rothová - Divergence

Anotace: Chicago, budoucnost. Obyvatelé města, které obklopuje jen močál a obepíná ostnatý drát, jsou rozděleni do pěti frakcí. Beatrice je čerstvých šestnáct a přišel čas vybrat, do které frakce chce patřit, které ctnosti se chce na celý život odevzdat. Překvapivé rozhodnutí jí do cesty přivede osudového kluka – úchvatného, ale taky trochu nesnesitelného. Beatrice zjišťuje, že ve společnosti, která se jeví tak dokonalá, vzrůstá napětí a hrozící nebezpečí lze zažehnat jen jedním způsobem, který ji ale možná zničí. 

První věty: V našem domě je jedno zrcadlo. Visí za posuvným panelem v chodbě v horním patře. Můžu se do něj podívat druhý den každého třetího měsíce, když mi matka stříhá vlasy - jedno z pravidel naší frakce.


Zpěvavé léto

26. 5. 2012

Tak mí milí čtenáři. Nezadržitelně se nám blíží léto a ačkoliv po dobu léta přijdeme o naši oblíbenou Syki, stejně se rozhodla do blogovacího světa zasahovat, alespoň nadálku. Uspořádala pro nás totiž letní čtecí výzvu nazvanou velice poeticky - Zpěvavé léto.
O co jde? Hlavním úkolem je zvolit si metu - kolik knih hodlám přečíst od začátku června až do posledního srpna. Rozhodla jsem se to nepřetáhnout, poněvadž červen ještě bude dost hektický kvůli škole a vybrala jsem si metu sýkory lužní:
Tento článek bude fungovat jako rozcestník pro recenze k jednotlivým knihám, bude tu postupně vznikat seznam přečtených knih s ohodnocením (0-5/5). A proč je letošní léto zpěvavé? Dodatečný úkol je vybrat alespoň jednu píseň která se nám ke každé z přečtených tak nějak hodí. A na to už se opravdu těším, protože vybírat píseň ke knize zní jako docela zábavný nápad. Tak se těšte taky. A jen tak mimochodem: odkaz na tenhle článek najdete dole v menu pod obrázkem sýkory lužní, abyste mohli můj postup hezky sledovat :)


První úroveň: Sýkora modřinka

1) Goblini (3/5) - Fuushun - The Twelve Kingdoms
2) Divergence (3/5) - A Perfect Circle - The Noose
3) Zrůda (2/5) - Aoi Teshima - Teru No Uta
4) Hra o trůny (4/5) - Two Steps From Hell - Heart of Courage
5) Hlas nože (5/5) - Coldplay - The Scientist


Druhá úroveň: Sýkora koňadra

6) Cesta (5/5) - Markéta Irglová - The Hill
7) PS: Miluju tě (3/5) -  Blackmore's night - Wish you were here
8) Past (5/5) -  Alanis Morissette - Crazy
9) Narcis v řetězech (4/5) - Axxis - Dance with the dead
10) Kurz tvůrčího psaní (3,5/5) - Crash Test Dummies - The Ghosts That Haunt Me

 Třetí úroveň: Sýkora lužní

11) Krajina plná stínů (5/5) - Damien Rice - The blower's daughter
12) Každé řešení má svůj problém (1/5) - Daniel Landa - Čas odejít 
13) V kůži supermodelky (3/5) - Dicoballs - Hey! Boy 
14) Leviatan (5/5) - Eggnoise - Wonder
15) Jonas (3/5) - Zuzana Smatanová - Tam kde sa neumiera

Tímto jsem splnila svou výzvu, ale budu dál pokračovat a uvidíme, kam až se dostanu.

Čtvrtá úroveň:  Sýkora babka

16) Jak si žijí nebožtíci (5/5)
17) Erebos (4/5)
18) Spící město (3/5)
19) Temný ráj (5/5)
20) Válka hluku (5/5)



Pátá úroveň: Sýkora parukářka

21) Amulet Samarkandu (5/5)
22) Lucerna v temnotě (4/5)
23) Lovkyně snů: Procitnutí (5/5)
24) Temné vize: Odhalení (3/5)
25) Zloděj blesku (5/5) 



Šestá úroveň : Sýkora uhelníček

 26) Alchymista

Francisco X. Stork - Marcelo ve skutečném světě

Anotace: Marcelo Sandoval slyší hudbu, kterou nikdo jiný neslyší. Je to jeden z projevů psychické poruchy podobné autismu, kterou trpí. Celý dosavadní život chodil na školu pro žáky se speciálními potřebami, ale toto léto se jeho otec rozhodl, že musí poznat skutečný svět a zaměstná ho ve své právnické firmě. Marcelo poznává, co je to zrada, zklamání, žárlivost, hněv i touha a láska, a učí se s tím vším vyrovnávat.Tento jedinečný příběh je příběhem o spravedlnosti i krutosti světa kolem nás a o tom, že každý z nás může někdy zaslechnout hudbu své duše.

Také se vám zdá, že CooBoo má neskutečně dobrý vkus na knihy, které se rozhodnou vydat? Zrovna jsem dočetla Marcela, na stole přede mnou leží Divergence, lidé si vychvalují Tygrovo prokletí a co taková Rudá jako rubín? Tu si budu muset přidat na seznam "to read". Ale zpět k Marcelovi.
Marcelo rozhodně není žádná dechberoucí akčňárna, kde by si člověk nestihl oddechnout od jednoho nervydrásajícího okamžiku a už by se na něj řítil další. Marcelo plyne hezky pomalu. Přesto ale není ani zdaleka nudný. Rychlost děje se ale tak nějak přizpůsobuje rychlosti, s jakou Marcelo sám dokáže dění kolem sebe vnímat. Tak jsem to alespoň vnímala já.
Seznamujeme se s ním v okamžiku, kdy je na své pravidelné lékařské prohlídce. Nejde při ní ani tak o zjištění Marcelova stavu, jako o studium jeho poruchy, které má pomoct dětem s mnohem horšími formami autismu. Marcelo totiž není jen tak nějaký chlapec. Jeho psychická porucha z něj dělá neobyčejného člověka. Je to vlastně druh velice sociálně funkčního autismu. Marcelo při troše snahy dokáže existovat v nechráněném, jak mu sám přezdívá skutečném, světě, přesto si volí raději bezpečí své školy pro různě postižené děti. Jeho otec, který si odmítá připustit, že by s jeho synem bylo něco v nepořádu, ho ale chce za každou cenu pro skutečný svět připravit, aby byl samostatný a dokázal normálně fungovat i po dostudování - najít si práci, založit rodinu. Rozhodne se tedy Marcela takříkajíc hodit do hluboké vody a zjistit, jestli poplave. Pokud budu v téhle metafoře pro životní zkušenosti pokračovat, Arturo, Marcelův otec, ale samozřejmě nechce, aby se jeho syn "utopil", hodí ho tedy zatím jen na mělčinu - zaměstná ho ve své právnické firmě na místo pomocné síly v podatelně. Marcelo zde musí ukázat, že dokáže splnit vše, co se po něm bude chtít, aby byl Arturo spokojený.
Jak si tu Marcelo vede? Ze začátku nad očekávání dobře, postupně ale zjišťuje, že skutečný svět je mnohem ošklivější místo, než si kdy představoval. Přesto se v něm najdou i hezké stránky - láska například. :) Víc už ale prozrazovat nebudu.
A co na Marcela říkám já? Skvělé, skvělé, a ještě jednou skvělé! Od první stránky do poslední jsem nenašla jedinou chybičku. Jediný falešný tón v symfonii zvané Marcelo ve skutečném světě. Opět se potvrzuje, že psychické poruchy jsou velice rozmanitým spektrem pro namíchání úžasné knihy. Ať už jsou hrdinové umístění v psychiatrické léčebně (Vyhoďme ho z kola ven) nebo ve skutečném světě jako Marcelo, ať je závažnost jejich onemocnění jakákoliv. Když se ke skvělému námětu přidá ještě talentovaný spisovatel, kterým Francisco Stork rozhodně je, máte zaděláno na pořádný malér v podobě dlouhého ponocování a přejetých vlakových zastávek. Ale takovéhle knihy prostě stojí za to. Rozhodně doporučuji všem, kteří jsou unavení okoukanými romantickými schématy, ale přesto se nechtějí lásky ve své četbě úplně vzdát. Tohle je rozhodně vítané oživení. Nebo těm, kteří nepřestávají hledat hudbu ve své duši.




Ručníkový den

23. 5. 2012

 
Douglase Adamse zná nejspíš každý. Kdo ho nezná podle jména, alespoň slyšel o jeho nejznámějším díle - Stopařově průvodci po galaxii. A právě ze Stopařova průvodce pochází inspirace pro celosvětovou a každoroční poctu Douglasi Adamsovi - Ručníkový den.
Každý rok, 25. května, všichni fanoušci Douglase Adamse vykročí do ulic s viditelně umístěným ručníkem - přes rameno, kolem krku, nebo ho můžete celý den nosit v ruce.

Proč zrovna ručník?
Citováno ze Stopařova průvodce po galaxii:
Ručník je skutečně kolosálně užitečná součást výbavy hvězdného stopaře. Především má značnou praktickou cenu - můžete se například do něj zabalit, aby vám nebylo zima, když poskakujete napříč chladnými měsíci planety Jaglan Beta. Můžete na něm ležet na zářivých, mramorovým pískem vystlaných plážích Santraginu V a vdechovat opojné výpary z jeho moří. Můžete na něm spát pod hvězdami, jež tak rudě září na planetě pouští, Kakrafúnu. Můžete ho použít jako plachtu, až poplujete na maličkém voru po proudu drsné řeky Moth, můžete ho namočit pro boj zblízka, nebo si jím zahalit hlavu, abyste necítili jedovaté pachy žravé obludy Blátotlačky z Traalu a nestřetli se s jejím pohledem (je to nepředstavitelně tupé zvíře, myslí si, že když ji nevidíte, nevidí ani ona vás - blbá jak tágo, ale značně žravá). Když jste v úzkých, můžete jím signalizovat o pomoc. No, a samozřejmě se jím také můžete utřít, pokud vám po tom všem ještě připadá dost čistý.
Co je však ještě důležitější, je obrovský psychologický význam ručníku. Tak například když nějaký paďour (paďour = ten, kdo není stopař) zjistí, že stopař má ručník, automaticky předpokládá, že vlastní rovněž kartáček na zuby, žínku, mýdlo, krabici sušenek, čutoru, kompas, mapu, klubko provázku, sprej proti mravencům, výbavu do deště, skafandr atd. ap. A nejen to. Rád stopaři půjčí kterýkoli ze jmenovaných předmětů nebo cokoliv jiného, co stopař nešťastnou náhodou "ztratil". Onen paďour si totiž pomyslí, že ten, kdo dokázal stopovat napříč a našíř celou galaxii, žít v drsných podmínkách a za pár šupů, porvat se s osudem a přeprat ho, a kdo přesto vždycky ví, kde má ručník, je zřejmě člověk, s nímž je nutno počítat.
Tento obrat ostatně pronikl i do stopařského slangu. Lze například říct: "Hele, sasuješ toho húpyho Forda Prefecta? To ti je teda frúd, kterej fakticky ví, kde má ručník." (sasovat = znát, brát na vědomí, seznámit se s, poznat po sexuální stránce; húpy = opravdu děsný frajer, frúd = opravdu děsně správný frajer). 

Občas může být trochu trapné nosit u sebe celý den ručník - lidi civí, občas i ukazují. Pokud ještě chodíte do školy nebo máte striktního zaměstnavatele, můžete se dostat i lehce do problémů. Většinou ale stačí vysvětlit co děláte, případně odkázat nevzdělance na knihu. 
Na druhou stranu ke konci května už bývá i neobvykle teplo, takže se ručník stále při ruce může kolikrát i hodit ;) 
Tak nepropadejte panice, popadněte ručník a vyražte 
25. května do světa. 



Ps: Jsem vážně háklivá na lidi, kteří se účastní takovéhle pocty, aniž by kdy přečetli jediné slovo od Adamse. Lidi, nebuďte líní. Adams byl génius, otevřete knihu a pobavte se s námi, kteří ho uctíváme téměř jako boha. Film pro pochopení jeho geniality rozhodně nestačí!

Douglas Adams napsal:
- trilogii v pěti dílech - Stopařův průvodce po galaxii
- dvoudílnou série Dirka Gentlyho - Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho a Dlouhý, temný čas svačiny duše
- Losos pochyb - z pozůstalosti Adamse (zážitky, dopisy dvanáctiletého Adamse, nedokončený román)


Zoë Hellerová - Zápisky o skandálu

22. 5. 2012

Anotace: Když Sheba Hartová nastoupí na londýnskou střední školu St George’s jako učitelka keramiky, postarší a osamělá Barbara Covettová vycítí, že našla spřízněnou duši. Barbara však není jediná, koho Sheba přitahuje. Zanedlouho se Sheba zaplete do tajného milostného vztahu s jedním ze svých studentů. Když jejich známost vyjde najevo a Shebě se zhroutí manželství, Barbara se jí rozhodne ujmout.

Zajímavá kniha. Vážně. Já si je totiž umím vybírat. Sice na nobelovku to není, ale zase na druhou stranu - knihy oceňené nobelovkou za literaturu většinou nejsou pro normálního čtenáře.
Kniha je vlastně převyprávěním událostí vztahu učitelky Sheby (kolem 40) a jednoho žáka - Conollyho (15). Po tom, co se celý skandál provalil, bydlí Sheba se svou kamarádkou Barbarou a postupně jí vypráví celý příběh - od seznámení až po prozrazení. Barbara se rozhodne příběh zapsat, tak jak jí ho Sheba vypráví - tedy jako obhajobu z pohledu prznitelky dětí, za kterou Shebu má celá Anglie. Spolu s příběhem vztahu Sheby a Conollyho Barbara také vypráví okolnosti svého přátelství s Shebou a současnou situaci, vypráví o návštěvách u ní doma, o její rodině a o svém smutném osamělém životě postarší učitelky bez manžela, dětí nebo přátel. 
Celé je to vyprávěné jakoby objektivním pohledem na subjektivní vyprávění Sheby a naštěstí se autorka obešla bez nějakého grafického popisu sexuální stránky jejich vztahu. Za to po stránce psychické a emoční si člověk přijde na své. Dokonce jsem se v mnohém dokázala vcítit v Barbaryny pocity. Ne, že by můj život byl bez přátel a rodiny, ale některé stránky její osobnosti mi byly velmi blízké. Nebudu prozrazovat které, ale napíšu vám tu malý úryvek z první návštěvy Barbary u Sheby, který mě zaujal:
"Nepořádek tam dosahoval stupně, který bych myslím byla sotva ochotna tolerovat. A přřece v tom chaosu bylo cosi záviděníhodného. Když žijete sami, vaše zařízení, vaše vlastnictví vám neustále připomíná nepatrnost vaší existence. U každé věci, které se dotýkáte si s bolestivou přesností uvědomujete, odkud pochází a kdy jste se jí dotkli naposled. Pět malých polštářků na vaší pohovce zůstává neustále načechraných a celé měsíce se opírají v jednom okázalém úhlu, pokud je teatrálně nepomačkáte. Slánka se den po dni vyprazdňuje vždy stejným, trýznivým tempem. Když jsem seděla v Shebině domácnosti - a zkoumala pomíchané usazeniny jejích několika obyvatel -, uvědomila jsem si, jaká to musí být úleva, když se k vašim ubohým osobním věcem připojí věci druhých lidí."
Já hodnotím knihu kladně - ačkoliv mě nestrhla svou neodolatelnou čtivostí, také mě ničím neurazila nebo nezklamala. Rozhodně zajímavé spestření mé knihovničky. :)

 

Jarní dumání: Délka četby

21. 5. 2012

Je tu zase pondělí a s ním nové téma do Jarního dumání, které pro nás organizuje Syki z Knižního doupěte. Tentokrát se budeme bavit na téma délka četby.

Zajímavé. Nad tímhle mě nikdy moc nenapadlo se zamyslet. Délka četby. Jak dlouho člověk čte knihu je velice individuální. Záleží to na samotných čtecích schopnostech daného jedince. Člověk se totiž postupně zlepšuje (dnes čtu rozhodně rychleji než v první třídě :), i když mám pocit že se ten vývoj jednou musí zastavit. Ačkoliv samozřejmě existuje i technika rychločtení, kdy po dlouhém a náročném tréninku je člověk schopný na jedno či dvě kouknutí vnímat obsah celé A4 najednou. Ta se ale asi nepoužívá při čtení beletrie, ale spíš věcí, které člověk číst musí ale nechce - jako třeba smluv, že. Nevím, já to neumím a ani umět nechci. Ráda si totiž knihy vychutnávám (ačkoliv když je kniha obzvlášť napínavá, občas přeskakuju dovětky k dialogům - "blabla" řekla procítěně. Pomalu se na něj vyčítavě podívala a tichým hlasem prohlásila: "bla bla bla", potom mi to ale přijde líto a vracím se k nim, když se siuace v ději uklidní). 
Dalším faktorem je náročnost knihy, jazyka, stylu spisovatele - souhrně se tomu říká čtivost. Některé knihy jsou prostě čtivé. Rychle ubíhají a nemusí mít ani tak naléhavý příběh. Prostě se čtou skoro samy. Když má navíc kniha obsah, který člověku nedá spát, je zaděláno na pořádnou čtecí smršť. 
Nakonec jde také o jazyk knihy - v cizím jazyce člověk čte zpravidla pomaleji než v mateřštině, to dá rozum. 
Já, jak už jsem říkala, se snažím si knihy vychutnávat. Nechvátám na ně a když se dám do čtení, obvykle udržuju stabilních 40 stran za hodinu. Pokud je kolem naprosté ticho, může to být větší číslo, naopak na návštěvě u babičky, kam si zalezu do koutku a snažím se číst a nevnímat svět kolem (lidé mluví jeden přes druhého, do toho děti, psi, navíc většinou ještě ječí televize) jsem ráda za nějakých 15 stran za hodinu. Vážně. Tam je to strašné. Ve vlaku to jde mnohem lépe. 
Pokud je ale knihou takový Harry Potter, Hunger games nebo podobné nerváky, jsem schopná slupnout 300, 400 stran za večer a ani si nevšimnu ubíhajícího času - to se potom ke spánku dostanu až velice pozdě :)
K tomu jak rychle knihu přečtu má také co říct mé momentální rozpoložení a určité části mého života -.například školní povinnosti. Pokud je toho ve škole moc, jsem schopná mít knihu rozečtenou i několik týdnů, protože v té době prostě nemám náladu zatěžovat mozek ještě čtením - raději si pustím nějaký nenáročný film. A jsou období, kdy na čtení nemám náladu, i když bych čas měla. 
Také se mi občas stane, že po dočtení opravdu dobré série (vždy čtu všechny dostupné díly po sobě), ve které se vážně sžiju s postavami, mám po posledním dílu trochu problém začíst se do jiné knihy - postavy z té přechozí mi chybí, chybí mi jejich svět a jejich problémy a prostě nemám náladu pouštět se do něčeho jiného. Připadá mi, jako bych je schválně opouštěla a vystrkovala ze svého života. Jsem blázen, já vím.
Když už se ale odhodlám k přečtení něčeho dalšího, vybírám prostě podle nálady. Jak jste mohli vidět v mé Tour de Library, můj záběr žánrů a autorů je poměrně široký a neuspořádaný. Knihy si vybírám prostě podle toho, jestli mě dokáže něčím zaujmout. Potom když přijde čas na to, vybrat další k přečtení, prostě se zadívám na svou knihovnu a sáhnu po tom, na co mám zrovna náladu. Mám docela dobrou představu o čem by měla která kniha být a přesně vím, co jsem četla a nečetla, takže s výběrem nemám problém. Často se také vracím k osvědčeným titulům, když se chci s jejich postavami zase setkat :)
Jinak jsem jeden z lidí, kteří nedokážou číst víc knih najednou. Tedy dokážu číst odbornou a po večerech utíkat k zábavné, ale více zábavných najednou? Ani náhodou. Vždy mi přijde, že se o něco ochuzuju. Stejně jako nesnáším dávání pauzy ve filmu, protože mi přijde, že tím přicházím o ten pocit, který má prostě jednotlivými částmi filmu proplouvat a vpíjet se do diváka - pokud dám pauzu, ten pocit se stáhne někam pryč a já už se do něj težko znovu ponořím. Knihy sice odkládat musím, ale pořád mi ten pocit z ní zůstává v hlavě a příště na něj dokážu navázat, pokud bych ale četla víc knih najednou, přijde mi, že bych o ten pocit přišla, přetrhala ho a zničila. Takže ačkoliv nemám nejmenší problém sledovat víc příběhů najednou (viz mé sledování seriálů - vždy alespoň dva najednou + nepočítaně různých, jejichž díly sleduju týden od týdne, tak, jak vycházejí na svět), víc knih najednou nikdy nerozečtu. Nechápu, jak to jiní lidé dělají. 
A nekonečný seznam knih k přečtení? Ten mě netrápí. Však já se k nim jednou dostanu :)

Bylo nebylo #25

20. 5. 2012

Včera jsem si dala volno od učení kvůli Světu knihy, článek z něj si můžete přečíst kousek níž a protože jsem měla volno a jela dlouhou dobu vlakem, dohnala jsem své čtení a dočetla Zápisky o skandálu. Recenze se dočkáte nejspíš v úterý. A protože nikdy nejsem bez připravené knihy na další čtení, i když vím, že stejně nebudu mít v nejbližší době čas ani chuť číst, připravila jsem si pro vás další Bylo nebylo. Tentokrát o knize:

Marisha Pesslová - Vybrané okruhy z mechaniky pohrom

Anotace: Prvotina čtyřiadvacetileté, neobyčejně nadané americké autorky, vzbudila v roce svého vydání, 2006, nebývalý ohlas: nejdříve z důvodů atraktivní podoby jako krásná autorka (mnozí tvrdili, že se jí dostalo takové pozornosti jen kvůli tomu, jak vypadá), a hned vzápětí chválou kritiků za výjimečný talent. Detektivní příběh je napsaný s takovou bravurou pro detail i celkovou koncepci, matení i napětí, a s takovým vtipem, že jej někteří recenzenti označili za příliš "velkolepý ohňostroj nápadů a bonmotů".
Román je koncipovaný do kapitol nazvaných podle povinné četby z kánonu americké a světové literatury. Hlavní hrdinkou a vypravěčkou je studentka na vysoké škole Blue van Meerová, která pouze se svým otcem (matka zahynula), vysokoškolským hostujícím profesorem jezdí semestr od semestru od školy ke škole, až na jeden celý rok zakotví na prestižní škole St. Gallway v Severní Karolíně. Zde se Blue stane záhy členkou tajného eltiního spolku studentů vedených profesorkou filmové vědy charizmatickou Hannou Schneiderovou, jejíž život (i smrt) jsou opředeny samými tajemstvími.

První věty: Táta vždycky říkal, že aby člověk mohl vypsat své Životní osudy s očekáváním, že si je někdo přečte, musí mít velkolepý důvod. "Pokud se člověk neřadí ke jménům typu Mozart, Matisse, Churchill, Che Guevara nebo Bond - James Bond -, měl by ve volných chvílích radši malovat prstem nebo hrát dámu, protože podrobnosti jeho žalostné existencce, která bezpochyby skončí tak, jak začala, tedy hekáním, nebudou zajímat nikoho vyjma jeho dotuha naondulované matky s rozkynulýma rukama a rozkydlým pohledem." Z tohoto přísného vymezení jsem usuzovala, že svůj Velkolepý důvod najdu nejdřív v sedmdesátí, když budu mít jaterní skvrny, revma, ostrovtip jako škrabku na brambory, přisražený příbitek v Avignonu (kde se  budu krmit 365 druhy sýra), o dvacet let mladšího milence, který se bude lopotit na poli (nevím na jakém - nějakém zlatavém a vlnivém), a při troše štěstí se budu chlubit i nějakým menším úspěchem v oblasti filosofie či přírodních věd. Přesto rozhodnuté - ne, nepřekonatelné nutkání - chopit se pera a svěřit papíru své dětství - zvláště onen kritiský rok, kdy se rozpáralo jako natržený svetr - přišlo mnohem dřív, než jsem kdy vůbec tušila.

Dlouhatánské věty a navíc jsem přihodila i bonusovou 4., abyste pochopili smysl předchozích tří. Tuhle knihu mám doma už dlouho a teď konečně se na ní také dostane. Moc se těším až si udělám chvíli a trochu prostoru v mozku a začtu se.

Svět knihy 2012

19. 5. 2012


Úžasný mezinárodní knižní veletrh je za mnou. A že jsem si ho užila :), a to i přes to, že hlavním tématem byl letos (jedná se o 18. ročník) komiks a vše kolem něj a čestným hostem Rumunsko - lákadla dle mého literárního zaměření dost na nic.
Tákže pěkně popořadě. Původně jsem vůbec jet nechtěla. Přecijen Praha je trochu z ruky z domova i z města mých studií a navíc ta témata mě prostě nezaujala. Na knížky se můžu podívat v knihkupectví kdykoli, tak co tam, že. Navíc se letos odehrává nějaké dva týdny (a pár dní) před mými státnicemi a to není zrovna nejvhodnější doba na celodenní výlety kamsi. Potom jsem ale vyhrála vstupenku. Tedy jednodenní čestnou pozvánku, podívala jsem se tedy podrobněji na program, pár věcí mě zaujalo a bylo rozhodnuto. Dalším dilematem bylo který den jet, protože každý den mě z programu zaujalo hned několik věcí. Nakonec volba padla na sobotu a to překvapivě ne kvůli Patricii Briggs nebo jakékoliv jiné autogramiádě. Zaujaly mě tři body programu:
 
Vlasta Winkelhöferová: Od Šimazakiho k Murakamimu
Etapy ve vývoji moderní japonské literatury a jejich hlavní přestavitelé v překladu do češtiny.

- hned jak jsem viděla jméno Murakamiho, věděla jsem, že tohle nemůžu propást - navíc moderní japonská literatura je prostě vážně zajímavé téma, alespoň tedy pro mě.

Historická témata v literatuře
Poodkrytá rouška historie – zajímavá historická témata v literatuře. Beseda s českými autory, autogramiáda a čtení.

- další úžasné téma a beseda s autory? Ne, že bych jim měla moc co říct, ale poslouchat to by mohlo být vážně zajímavé.

Předávání Cen Akademie science-fiction, fantasy a hororu
Sedmnáctý ročník tradiční akce, v níž stovka akademiků, odborníků na fantastiku, hodnotí produkci fantastických literárních žánrů za uplynulý rok, také oceňuje výkony předních osobností. Pořad moderují Eva Decastelová a Richard Klíčník.

- ceny za sci-fi, fantasy a horor? Tam nesmím chybět.

Takže sobota je mým dnem. S davy lidí se prostě nějak poperu, lokty na to mám ostré dost a trpělivosti celé kotle :)
Do Prahy jsem dorazila před desátou a vydala se hledat stanoviště tramvají, naštěstí nejsem úplně neschopná přežít ve velkém městě plném zlých lidí, takže jsem (k mému velkému překvapení) byla úspěšná už napoprvé a navíc mi tramvaj přijela už asi po minutě čekání. Začátek dne tedy optimistický (až na to vstávání v 6 ráno). V Holešovicích jsem byla něco po desáté a hurá do akce. Hned za dveřmi jsem si z informací uzmula plánek (ráda aspoň vdáleně tuším, kde jsem) a vyrazila. Nejprve střed, ve kterém jsem ale rychle pochopila, že ukrývá převážně stánky jednotlivých zemí (kdo by to byl čekal na mezinárodním veletrhu, že) a přesunula se rychle dál - o Islámskou literaturu zájem vážně nemám. Zamířila jsem tedy napravo. Hned za dveřmi na mě číhal stánek BB artu a pak už jsem byla jako Alenka v Říši divů. Tolik knih na jednom místě, tolik zajímavých článku a navíc nakladatelství o kterých jsem třeba ani neslyšela, tolik skvělých akcí (hlavně slevových :) ale hlavně: tolik lidí! A pak že zájem o literaturu v České republice upadá. Pche! Takový kec. Jako já vím, že z těch milionů obyvatel je to zoufale málo, ale i tak mě dav lidí příjemně překvapil (tedy dokud mi nedošlo, že tím se budu muset prodírat).
Potom už to byl jeden stánek za druhým. Kde mě zaujaly vyložené knihy (či jiné produkty), vzala jsem si katalog, ediční plán nebo alespoň nějaký leták nebo vizitku s internetovými stránkami, abych to mohla doma všechno prozkoumat a nic nezapomněla. Tímto stylem jsem se sice musela každou chvíli zastavovat a odkládat jednotlivé materiály do batohu, ale to mi náladu zkazit nemůže. Po projití asi tak poloviny pravého křídla výstaviště bylo 11 hodin a čas najít pravý Komorní sál, pro přednášku o Japonské literatuře. Ta byla vážně zajímavá, i když trochu zklamala. Za prvé tím, že paní špatně rozvrhla čas a tudíž se k té úplně moderní, která mě zajímala úplně nejvíc, nedostala. To bylo opravdu velké zklamání, protože jsem se těšila, že když se dostane k Murakamimu, doporučí třeba autory s podobným stylem. Přesto jsem si zapsala pár názvů děl a rozhodně se k Japoncům pod literární pokličku ještě podívám. Za druhé mě lehce zklamalo, že očividně inteligentního člověka připravujícího přednášku plnou krkolomných nezapamatovatelných jmen (ani zapsat se většinou nedala) nenapadne, že by bylo fajn připravit pro těch pár zájemců (a že nás tam vážně nebylo mnoho) alespoň na jednu A4 soupis zmíněných autorů. To by mě vážně potěšilo, a i když se s tím nedalo počítat, trochu mě to zklamalo. V 11:50 zpět do víru veletrhu. Další kupa stánků, katalogů a slev a hurá do levé poloviny. 
Tam jsem se těšila na jeden stánek - L420, ve kterém měla být trvalá výstava Jak se dělá kniha. Další kupa stánků, hned u vchodu například Knižního klubu, kde mě odchytla jakási paní a tentokrát se jí podařilo mi "vnutit" členství. Už mi totiž bylo nabízeno několikrát při různých jiných příležitostech, vždy jsem ale odmítla, protože se mi nelíbí povinnost nakupovat z každého katalogu 1 knihu, aby si člověk udržel slevy a pokud nenakoupí, prostě mu vyberou knihu a pošlou. Paní mě ale přesvědčila a to jednoduchou větou - karta je přenositelná a navíc stačí jen nahlásit číslo karty a nákup se přičte na mé zákaznické konto. Navíc znala Milevsko, maličké město ze kterého pocházím, a které naprosto nikdo nezná - ona u nás byla kdysi na dovolené a dokonce zná naše přírodní koupaliště Pytlák. Tím mě prostě vyhrála, takže jsem konečně podlehla :) A ačkoliv jsem na tom s financemi dost mizerně, koupila jsem si tedy jednu knihu - abych potvrdila své členství a také abych mohla říkat - "tu mám ze Světa knihy", protože jaká lepší památka na knižní veletrh než kniha? A navíc s 50% klubovou slevou, tu jsem tam prostě nemohla nechat. :) A která je ta má vyvolená? Máte ji o kousíček níž. Původně jsem si chtěla odvézt Divergence, tu jsem si ale nakonec objednala už v pátek spolu s Marcelem a čekám je v pondělí (a nemůžu se dočkat - sice nemám čas je číst, ale i jenom je vidět je prostě splněný sen - ve stánku Albatros Media jsem nad nimi slintala jakou dobu a vážně litovala, že jsem tu objednávku učinila - sleva 25% totiž platí i přímo na stánku a dopravu bych měla zdarma taky).

Nacuo Kirino - Zrůda

Anotace: Juriko a Kazue, které si na střední škole začaly vydělávat prostitucí, byly v průběhu jednoho roku zavražděny stejně brutálním způsobem. Jejich tragický osud líčí a komentuje Juričina o rok starší sestra: postupně odkrývá souvislosti, jež mezi oběma vraždami vyvstávají, „detektivní“ rovina děje však stále více ustupuje intimní zpovědi vypravěčky – z jejího popisu událostí a snahy dobrat se motivace Juričina a Kazuina jednání a pravdy o jejich smrti začne čím dál zřetelněji probleskovat obraz vypravěččina myšlení a pocitů, jejího vztahu k rodině a společnosti i jejích názorů na prostituci nezletilých, jednoho z nejaktuálnějších a nejpalčivějších problémů moderního Japonska. Obraz bolestný, pokřivený, bizarní… Dokonalá psychologická sonda do duše dnešních japonských žen a zároveň vynikající noir detektivka získala prestižní ocenení Izumi Kyoka Prize for Literature, její vydání v Americe bylo kvůli šokujícím, provokativním scénám podstatně zcenzurováno. 

A pak už jsem našla L420. A další zklamání. Stánek totiž sestával ze živého obrazu "čtenář a jeho kniha" ve kterém se můžete za poplatek vyfotit (já neměla foťák), potom několika dřevěných plastikckých obrazů a v růžku byl skrčený snad necelý metr na metr obraz, kde byly velice ve zkratce popsány jednotlivé kroky a to navíc až skutečného fyzického vytvoření knihy - takže svázání, přebal a hotovo. Nevím co jsem si představovala, ale tohle to rozhodně nebylo.
Na další program - Historická témata v literatuře jsem úplně zapomněla a vzpomněla si až půl hodiny po začátku, takže ten jsem vynechala a na ten poslední už se mi nechtělo čekat. Byl až pozdě odpoledne a mě se veletrh už začínal protivit. Zatímco pravá polovina byla skvěle klimatizovaná, stejně jako střed, v levé polovině bylo naprosto nechutně nedýchatelno a všichni ti lidé kolem. Navíc když nemáte peníze na nakupování knih, knižní veletrh se docela rychle omrzí. 
Co mě ale nad očekávání potěšilo byl stánek PRAHA MĚSTO LITERATURY, kde jsem ukořistila úžasné plakáty nad kterými jsem slintala od okamžiku, kdy jsem je prvně viděla v univerzitní knihovně. Už jsem vám je tu ukazovala - jsou to plakáty ze série Přečtěte si to dřív než Hollywood ze článku Propagace čtení. A navíc krásný plakát Praha město literatury, který zobrazuje plán Prahy s vyznačenými místy kde žili významní čeští autoři. Jenom je strašné, že mi přijde líto je pověsit na stěnu - abych je třeba nepoškodila :)
Celkově to ale bylo prostě úžasné. Skvěle jsem si to užila a zjistila poučení pro příště - bez peněž a bez foťáku na veletrh nelez! A mám i jedno doporučení pro organizátory - židle lidi!

Plánovaná výluka

18. 5. 2012

Takže. Doufala jsem, že tento krok nebude nutný, ale ukázalo se, že se tomu prostě nevyhnu. Ačkoliv je pro mě blog velice důležitý a vážně mě baví vymýšlet všechny ty články a dělit se s vámi o své názory a semtam nějakou tu myšlenku mimo, momentálně bude muset chudák jít stranou. Za přesně 18 dní začínají mému oboru státnice. Zatím nevím přesné šibeniční datum pro mou konkrétní osobu, ale 5.6. to prostě vypukne a nic tomu nezabrání. Z toho důvodu posledních pár dnů studuju jako šílená a studovat budu až do soudného dne. A jelikož jsem poněkud podcenila přípravu, studuju od rána až pozdě do večera, abych to vůbec stihla. Tím bohužel nezbývá čas na mé obvyklé volnočasové zábavy - čtení, filmy, seriály. A protože studium je pro mě přecijen trochu důležitější než blog, bude blog procházet plánovanou výlukou spojenou s omezením provozu a to s okamžitou platností.
Zítra ještě jedu na svět knihy - to si prostě nemůžu nechat ujít, takže se s vámi v neděli podělím o své pocity a zážitky. Dokončím sérii dumání, takže v pondělí také na prázdno nevyjdete a první středu v červnu (6.6.) se budete moct těšit na mé soukromé meme - Knihy, ke kterým se vracím. 
Pokud bych si našla čas na nějakou knihu nebo film, rozhodně se s vámi podělím o svůj názor, ale moc bych s tím nepočítala. Poslední dobou se totiž snažím maximálně omezit přísun nepotřebných informací do mozku, aby se mi tam udrželo co možná nejvíc učení. Mohu vám ale slíbit, že hned jak odstátnicuju, okamžitě se vrátím k běžnému provozu alespoň jednoho článku za den. A za vaši trpělivost vás také náležitě odměním - 26. června mám totiž narozeniny a navíc 26. - 28. budou probíhat promoce, kterých se doufejme budu moci zůčastnit. Pokud tedy bude co oslavovat, rozhodně si pro vás připravím soutěž o nějaké pěkné knihy. To vše je ale ještě strašně daleko, takže zatím se loučím. Tímto článkem jsem vám chtěla jen dát vědět na čem jste, co se děje a že jsem na vás nezapomněla.


Girl walks into a bar

17. 5. 2012

(2011)

Popis z CSFD: Sebastian Gutierrez zasadil snímek do prostředí rozličných barů, kde se kříží osudy několika lidí. Společné útočiště - bar - spojuje hlavní postavy a nechává diváka na chvíli nahlédnout do jejich životů. Nenásilné prezentaci a oddychové atmosféře dominují dlouhé dialogy, ostatně o nich film je. Sledujeme krátkou epizodu detektivky Carly Gugino, tanečnice Emmanuelle Chriqui, jejího bratra a dokonce se zde objeví i Zachary Quinto, jakožto zklamaný manžel.

Podle toho názvu a plakátu jsem čekala rozhodně něco jiného, ale vyloženě zklamaná jsem nebyla. Ono je to zvláštní. Film je prakticky o ničem. Vážně vůbec nic se v něm nestane. Není vtipný ani dramaticky. Není tam žádná romantika. Ale stejně není nudný. Jen jsem z něj trochu na větvi.
Vlastně tam jde o to, že detektivka se vydává za nájemného vraha, jde na schůzku s potenciálním klientem, kterého má tedy v plánu nejspíš zatknout za plánování vraždy jeho ženy. Domluví se na tom, že on dojde pro peníze a za pár hodin se v baru opět sejdou. Tím tedy sledujeme dva různé příběhy - klienta, který chce získat peníze od jakéhosi mafijána a tam ho potká taková událost, na kterou navazuje další střípek příběhu a tak pořád dál. A linie detektivky, která se v baru setká s nějakým týpkem, ten jí ukradne nahrávku rozhovoru s klientem a tak se ho vydává hledat a potom spolu s ním a jeho sestrou striptérkou zažívají další věci. Pak se to tak polovičatě propojí, aby to jako vypadalo jako strašně promyšlený film a je konec. Pointou je to, že se jednotlivé epizodky filmu odehrávají v různých barech. Prostě vážně o ničem. Samotné dialogy ale nejsou úplně špatné a ačkoliv se tam nic neděje, nenudila jsem se. Takže zlatý průměr *** a můžu začít zapomínat.

Pan Am

16. 5. 2012

(2011)

Popis z CSFD: Světoznámá společnost Pan American World Airways, zkráceně Pan Am. 60. léta, kdy do oblasti letecké dopravy vstupují velkokapacitní proudová letadla, s jejichž nástupem se tento druh dopravy stává dostupným široké veřejnosti. Pan Am startuje s novými letadly na linkách do Evropy, nabírá stevardky, které nejenže musí být krásné, ale také velmi vzdělané, neb právě ony dělají spolu s nejlepšími piloty, špičkovým servisem a luxusem tvář Pan Amu. Jedním z hlavních postav je i mladý, ambiciózní pilot Dean, který udržuje vztah se stevardkou Bridget, jejíž minulost je poněkud nejasná. Letuška Kate pro změnu spolupracuje s MI6 a americkou vládou, tudíž o intriky, milostné pletky a špionáže rozhodně nebude nouze.

Tenhle seriál mě podle popisu docela zaujal, a protože seriálů není nikdy dost, musela jsem se na něj hned podívat. No, myslím, že jsem to mohla chvíli odložit a nic by mi neuteklo. Vypadá moc pěkně a má svižný start, to je vždy dobrá zpráva, potom je ale tak nějak. Já nevím, není o ničem, ale mě zápletka prostě nesedla. 
Ta doba, ti herci, všechno skvělé, jen příběh pro mě prostě mimo. Kdyby to byla obyčejná vztahovka, byla bych nadšená, oni do toho ale zamotali ještě tajné agenty a politiku a podobné věci a to se mi tam prostě nehodilo. Samozřejmě je možné, že v 60. letech byly letušky zároveň tajné agentky, ale pro mě je to prostě tak zvláštní kombinace, že se přes to nedokážu dostat a užít si seriál. Naštěstí má jenom 14 dílů a podle nejnovějších zpráv jich ani víc mít nebude. Asi nejsem jediná, komu letušky a agenti nejdou dohromady. Původně dokonce měla série končit až u nějakého 20. dílu, ale usekly zbytek, protože seriál neměl dobrou odezvu a upřímně, musel stát hodně peněz...
Pro mě tedy nic moc, ale ani neurazil - ***. Komu se ale líbí 60. léta (a komu ne? :)) a dokáže si v hlavě zkombinovat agenty s letuškami, směle do toho, kromě téhle příběhové linie by pro mě totiž byl vážně dokonalý.

Hysteria

15. 5. 2012

(2011)

Oficiální text distribura: Příběh mladého lékaře Mortimera Granvilleho se odehrává ve viktoriánské Anglii. Pokrokovému Mortimerovi vadí, že většina nemocnic ignoruje nejnovější lékařské teorie a výzkumy a nadále léčí pacienty pomocí pijavic a pouštěním žilou. Když ho vyhodí z posledního místa, skončí jako zaměstnanec Dr. Roberta Dalrympleyho, který se specializuje na léčbu žen trpících "hysterií". Mortimerův nejlepším přítel je k novým metodám léčení naopak velmi otevřený a pomůže mu přesvědčit i doktora Dalrmpleyho. Společně sestrojí důmyslný nástroj /vibrátor/, který ženám podivuhodně rychle a efektivně umožňuje dosáhnout vytoužené úlevy a klidu... Zakrátko se zpráva o jejich zázračném přístroji roznese a čekárna jejich ordinace je stále plná „hysterických“ žen, které chtějí pomoc. Jediná žena, která v převratný vynález nemá důvěru je svobodomyslná a feministicky založená Charlotta, dcera lékaře Dalrympleyho. A právě do ní se Mortimer beznadějně zamiluje…

Film o vynálezu vibrátoru. Musím říct, že jsem k němu přistupovala značně skepticky, ale příjemně mě překvapil. Jen důležité upozornění - rozhodně se na něj nedívejte s někým, s kým je vám trapné třeba i jen mluvit o sexu, jinak si zavaříte na hodně nepříjemných chvil.
Doktor Dalrympley totiž všechy psychické problémy žen léčí jejich uspokojováním. Manuálním. Považuje to za převratnou lékařskou metodu stimulace nervového systému. Mladý Mortimer je v tom ale tak dobrý, že má brzy příliš pacientek a začíná mít problémy se svou rukou. Proto se svým kamarádem vynálezcem vymyslí převratný přístroj - vibrátor. Ten má obrovský úspěch a rychle se rozšiřuje, takže Mortimer může pomoci své vytoužené ženě s pomocí sociálně slabým. Ona totiž vede školku pro chudé svobodné matky, vyváří jim a navíc organizuje prádelnu. Chce ale své působiště rozšířit o pořádnou školu a třeba taky malou nemocnici, a to něco stojí. To sice vyznívá, jako by si jí Mortimer koupil, ale tak to není, Charlotta ho skutečně miluje, ale stejně, trocha té pomoci se hodí :)
Jako film je to moc milé. Sice některé scény uspokojování upjatých viktoriánských důchodkyň byly trochu moc, ale dobrá, to k tomu asi patří. Navíc je to celé natočené velice vkusně a dokonce vtipně. Pořád nechápu, jak filmaři dokázali zkloubit vynález vybrátoru s láskou :D, ale pokud spadáte do kategorie 15+, směle do toho, nebudete litovat. Já dávám **** a rozhodně oceňuju tu vzdělávací hodnotu :)

Jarní dumání: Milostné trojúhelníky

14. 5. 2012

Kupujte si vstupenky! Blíží se nám poslední jízda dámy a pánové, kupujte si vstupenky! Už nám to jede, už se to roztáčí. Nejlepší atrakce u nás na pouti. Kupujte si vstupenky! Poslední volná místa, nenechte si ujít! - Ne nezbláznila jsem se, ale do konce dumání nám zbývají poslední tři témata a to si nemůžete nechat ujít. (A taky bych zašla někam na pouť, ale ta je teď zrovna mimo sezonu, nevadí.) Každopádně. Dnes máme opět pondělí a tedy další článek do Jarního dumání, které pro nás všechny zorganizovala Syki. A dnešní téma je: Milostné trojúhelníky.

Občas jsem ohledně takovýhle věcí natvrdlá. Beru knížku tak, jak je, a nepřijde mi nic zvláštního na šablonce, podle které je napsaná. Tohohle fenoménu jsem si ale všimla dokonce i já. V knihách spadajícíh do YA literatury se poslední dobou snad žádný autor nespokojí s obyčejnou dvojicí milenců stíhaných osudem. Ne, on musí přidat a dát minimálně trojúhelník. Proč to? Co je to popadlo? Že by to bylo atraktivnější? Ono vůbec klasická šablonka vztahu je: velká láska - velký problém - usmíření - konec a co by autoři pořád měli výmýšlet za velký problém, že. Nejjednodušší je tam prostě dát dalšího nápadníka. Což je také zajímavá věc - obvykle je to dívka, se dvěma zoufale zamilovanými chlapci, nějak si neuvědomuju jedinou knihu, kde by byl hrdina muž a musel odrážet útoky dvou dívek či žen. A to se kolikrát autor nezastaví jen u dvou, ale staví před hrdinku celé hordy potenciálních nápadníků -  a co si má ona chudinka potom počít? 
Mě osobně trojúhelníky z principu nevadí. YA literaturu často střídám s jinými žánry, takže se mi to nepřejí a občas je dokonce milé se ze zasmušilého světa dospělých vrátit k těm náctiletým hrdinkám, které mají největší problém s výběrem vhodného chlapce, protože o ně stojí tolik zájemců. Co mi ale vadí je kolikrát ta nereálnost. Dívka se přistěhuje do města a aniž by ji kdokoliv znal, hned o ní první den školy stojí půlka kluků. To jako vážně? Takové věci se přece nestávají. Možná nějaká krásná a naprosto dokonalá slečna by s tím problém mít mohla, autoři ale své hrdinky píšou jako naprosto normální lidi - průměrně přitežlivé a s pár charakterovými chybami. Takových lidí už ze skutečného života znám a na nějaký přebytek potencionálních partnerů si nestěžuje ani jedna. A to navíc v knihách většinou není jen takové to "Ta holka se mi líbí, mohla by být fajn, pozvu ji na rande." Ne, oni jsou do ní okamžitě bezhlavě zamilovaní a bez ní nejpíš umřou. Copak na tom nikomu nepřijde nic zvláštního? Nezdá se to autorům trochu moc? 
Očividně nezdá, protože se to v podobných knihách opakuje znovu a znovu. Z principu mi to tedy nevadí - občas si člověk rád počte o těžkých volbách hrdinů a v duchu si fandí tomu svému oblíbenému. Také to umožňuje dlouhé diskuze mezi čtenáři, kdy si každý obhajuje toho svého a argumentuje proč by si hrdinka měla vybrat zrovna jeho. To je dobrá věc, to se mi líbí. Ale musí to mít své meze. A to meze reálnosti takové atraktivity jednoho průměrného individua. Samozřejmě, pokud si autor napíše hrdinku jako sebevědomou sexbombu, už ani neceknu, ony jsou to ale vážně většinou nesmělé, občas téměř neviditelné dívky - které najednou všichni milujou. A to je na mě trochu moc. Oni si možná autoři říkají, že tohle by si přece každá dívka přála - aby o ni stál každý v nejbližším okolí, a tak to svým čtenářkám dopřávají ať to stojí, co to stojí.
Jinak ideální romantickou linii příběhu asi nemám. Jen potřebuju, aby ve mě na správných místech vyvolávala ty správné pocity. Jak toho docílit? Na to návod nemám. Sama nevím, proč se mi některý příběh líbí víc než jiný. Proč mi některá ústřední dvojice (či trojice) prostě sedne. Ale když takovou knihu najdu, je to vždycky zážitek, i když tam samozřejmě mimo tuhle linku příběhu musí být ještě navíc (viz níže: ).

Bylo nebylo #24

13. 5. 2012

Tak, opět je tu neděle (nějak podezřele to utíká). Minulý týden jsme tu měli spešl vydání Bylo nebylo, ale teď se snad vrátíme zpět k normálu. Mé čtení se teď zase trochu pohnulo, protože jsem narazila na dvě neuvěřitelně čtivé knihy po sobě - Žena v černém a Nebezpečná láska. A protože jsem si slíbila, že se také pokusím zdolat ty hory dosud nepřečtených knih v mé knihovničce, rovnou jsem se na to vrhla, takže dneska to je:

Zoë Hellerová - Zápisky o skandálu

Anotace: Když Sheba Hartová nastoupí na londýnskou střední školu St George’s jako učitelka keramiky, postarší a osamělá Barbara Covettová vycítí, že našla spřízněnou duši. Barbara však není jediná, koho Sheba přitahuje. Zanedlouho se Sheba zaplete do tajného milostného vztahu s jedním ze svých studentů. Když jejich známost vyjde najevo a Shebě se zhroutí manželství, Barbara se jí rozhodne ujmout. 

První věty: Nedávno u večeře vyprávěla Sheba o tom, jak se s mladým Connollym poprvé políbili. Většinu z toho jsem už samozřejmě předtím slyšela, protože v celé té záležitosti s Connollym je jen málo věcí, které mi Sheba několikrát dokola nepřevyprávěla. Tentokrát ale přišla s něčím novým.

Docela dobrá kniha a stylově a atmosféricky :) úplně jiná než mé nedávné čtivo. Zatím jsem zhruba v polovině a vážně se mi líbí, i když není psaná tak čtivě a akčně, jako jsou třeba knihy žánru YA. Tahle je taková vyzrálejší, vážnější a také pomalejší.
Jinak jen ještě detail z mého života - za zhruba tři týdny mi začínají státnice, takže pokud teď nějakou dobu nebudou články každý den, nelekejte se - prostě a jednoduše není čas (a to vážně na nic).

Smash

12. 5. 2012

(2012)

Popis z CSFD: Seriál Smash vypráví příběhy skupiny lidí podílejících se na uvedení velkolepého muzikálu o životě sexsymbolu 20. století - Marilyn Monroe. Pokud věříte, že drama naleznete jen na pódiu, jste na omylu. To, co se děje v zákulisí je mnohdy daleko horší. A také cesta za hvězdnými sny nemusí být vždy předem prohraná.

Glee pro dospělé, přesně to je tenhle seriál zač. Protože narozdíl od Glee, kde se řeší ne tak podstatné problémy, jako třeba špatné známky, ve Smash se dočkáte pořádných problémů - třeba možný rozpad manželství, nebo kde sehnat pár milionů na uskutečnení muzikálu. Navíc tady se člověk dočká taky trochy toho sexu, bez kterého by to prostě nešlo, a který dospělému obecenstvu může v takovém Glee třeba chybět.

Hlavní postavy jsou samotní autoři nového muzikálu (scénáře i hudby), producentka, režisér, nějací ti asistenti, kteří se třeba doslechnou něco, co by neměli a pak hlavně samotní herci v muzikálu, obzvlášť dvě aspirantky na hlavní roli - Ivy a Karen. Příběhovou linií je samozřejmě tvorba muzikálu, který by měl dojít až na Broadway, ale příběh často odbočuje do osobního života jednotlivých postav a prostě nudit se rozhodně nebudete. Je to totiž jedno drama na druhém a navíc celé to prostředí je tak okouzlující a netradiční, že se zmůžete jen na tupé zírání na obrazovku. A to obsazení - prostě skvělé, všechny postavy miluju, vážně :) i ty protivné.
Momentálně dojíždí první série (v pondělí by měl být poslední díl) a já jsem neskutečně zvědavá, jak to dopadne a hlavně, jestli má Smash takový úspěch, aby se zmohl i na další série, ačkoliv vzhledem k tomu, že muzikál už je skoro hotový, nevím, o čem by další série měla být, aby se nemuselo moc měnit obsazení - že by začali tvořit nový muzikál se stejným režisérem i obsazením? To by bylo poněkud zvláštní.
Jinak písničky jsou tu docela často a opravdu skvělé, i když většina je jich součástí samotného muzikálu a tudíž vlastně nijak neposouvá děj dopředu - jinde by mi to možná vadilo, ale tady si to užívám přesně tak, jak to je :) A ještě jednu věc musím vychválit - úvod seriálu (obvykle to bývají úvodní titulky, ale tady titulky běží dole během prvních minut dílu, takže úvod je vlastně jen název a created by. A tady ho máte: 

Hell's kitchen

11. 5. 2012

(2005)

Oficiální popis distributora: Gordon Ramsay si vybírá pro svoji restauraci nejlepšího z dvanácti nastávajících šéfkuchařů. Kdo zvítězí?

Další zajímavá realityshow z kuchařského prostředí. Tentokrát není tak úplně individuální - kuchaři jsou na začátku rozdělení na dva týmy, ve kterém je každý za sebe a sám usiluje o výhru, ale také musí spolupracovat s ostatními, aby vyhráli v podstatě imunitu jako tým a nemuseli vyřazovat.
V každém dílu je na začátku výzva (challenge), ve které je celý tým pohromadě (až v posledních dílech hrají vážně jen za sebe) a celý tým tedy může vyhrát nebo prohrát - výhra většinou znamená výlety mimo kuchyni a jejich bydlení, které je v té samé budově, často je výhrou třeba společný pokec nad jídlem s Ramsaym. Tým, který prohrál, je tvrdě potrestán - dostanou nepříjemné práce v kuchyni, musí uklízet jejich ubytování, připravovat jídelnu nebo třeba převzít všechny dodávky jídel a donést je do skladu. Trest ma navíc často dvě části, takže musí udělat nějakou nepříjemnou práci a ještě jim nějak ztíží kuchyňskou šichtu.
Druhou částí dílu je totiž vždy šichta v kuchyni opravdické restaurace, kam prostě přijdou lidé a mladí (a často nezkušení) kuchaři se mají co otáčet, aby jim zákazníci neutíkali z restaurace hladoví.  Šichty jsou vždycky to nejdramatičtější, protože Ramsay je v kuchyni s nimi, ale vaření se ani nedotkne - on vyvolává objednávky, kontroluje jídlo než ho naservírujou, připravuje talíře pro číšníky a také přijímá kritiku zákazníků, když jsou natolik drzí, aby si přišli stěžovat až ke kuchyni. A protože Ramsay není žádná máma kvočna, ale pořádně náročnej, protivnej a často sprostej chlap, snad žádná šichta se ještě neobešla bez breku. A to už jsem na konci třetí série.
Na konci šichty Ramsay vybere tým, který byl horší. Z toho týmu vybere nejlepšího jednotlivce, který nominuje dva kandidáty na eliminaci a z nich Ramsay nakonec vybere toho, kdo končí. Prostě zábava :)
Jinak ke kameře, režii, hudbě a podobným hovadinkám se nebudu vyjadřovat, to u realityshow skutečně není tak podstatné. K obsazení také ne, protože jsou to prostě obyčejní lidé. Ale Ramsay. Jeho styl mi trochu připomíná Pohlreicha - s tím neustálým nadáváním, ale u Ramsayho mi to nepřijde samoúčelné, nebo součást image. Ramsay nadává, když skutečne musí, protože je pod tlakem a potřebuje z nich dostat to nejlepší co může (samozřejmě ne vždycky, mluví sprostě i když nemusí, ale aspoň pořád neječí). Nebo je to možná tím, že na Hells Kitchen se nedívám v televizi, takže mi ty nadávky tolik nevadí, nebo možná jen proto, že v angličtině ty nadávky nevnímám tak urážlivě. Nevím, ale líbí se mi to. Ze začátku jsem měla trochu problém se odtrhnout a nepouštět jeden díl za druhým, a tak to má být :)

Kateřina Petrusová - Nebezpečná láska

10. 5. 2012

Anotace: Na doporučení posledního zaměstnavatele získá mladá newyorská ošetřovatelka Paige práci v rodině Bavettových, bohatých podnikatelů pocházejících z Itálie. Má se starat o jejich syna Michaela, mladého muže, který se po autonehodě duševně vrátil do období svého dětství. Paige si k němu postupně nachází cestu a Michael si ji velice oblíbí. Postupem času Paige přichází na to, že se dostala do newyorského podsvětí a její zaměstnavatelé jsou součástí mafie. Co se stane, až se jednou Michael probere? Dostane se Paige ze spárů Bavettových, když odhalila jejich tajemství?

K téhle knize jsem přistupovala poněkud skepticky. Prvním faktorem je, že se jedná o dílo české autorky. Už jsem někde říkala, že mám z neznámých důvodů vůči českým autorům averzi. Vždycky si představuju, že taková knížka prostě nemůže dosáhnout kvality těch zahraničních. Proč? Netuším, ale snažím se toho zbavit. Navíc česká autorka, která se rozhodla umístit děj do New Yorku. To v mé hlavě zase zavání jakýmsi snobstvím. No prostě jsem plná předsudků a odvykat si je není zrovna nejsnazší věc. Druhý faktor, který mě skoro až odpuzoval je název. Nebezpečná láska? To zní tak strašně lacině. Okamžitě se mi vybaví takový ten typický brakový román s polonahými lidmi na obálce, ještě pokud možno o pirátech, který v určitých scénách zavání až pornografií. Prostě skutečně mě nezaujala a dokonce jsem se nejdřív nepodívala ani na anotaci. Potom jsem jí ale vyhrála v soutěži (Velikonočním hopu) u Vendey a rozhodla jsem se, že to teda zkusím. 
Až budu mít zase někdy neodůvodněné předsudky vůči knize, prosím, zabijte mě, protože Nebezpečná láska je skvělá! Už dlouho mě kniha takhle nechytla. Poslední dobou nemám na čtení moc náladu, protože je můj mozek zahlcený prací do školy a samými důležitými informacemi. Nebezpečná láska ale byla přesně, co jsem potřebovala. Vezměme to popořádku.
První část knihy, ta s Mikeem jako malým dítětem je prostě dokonalá. Četla jsem jí ve vlaku a pak ještě hned po příjezdu na koleji a dokonce jsem se kolem půlnoci musela přemlouvat, abych jí zavřela a šla spát. Prostě mi dělalo problémy pustit jí z ruky. Smála jsem se takovým způsobem, až se na mě skoro celý vagón otáčel, ale víte co? Mě to bylo úplně jedno, protože bych si těch pohledů skoro ani nevšimla, jak jsem byla zažraná. Potom (doufám, že to není až tak překvapivé) se Michael probere. Je to zase dospělý Michael se vším všudy. A je do Paige zamilovaný, protože si pamatuje co všechno pro něj dělala. Jak správně podotkla Theresa: Ten do ní byl zamilovaný, ještě než věděl, co to znamená. A přehoupneme se tedy od absolutně dokonalé komedie (občas s dramatickými prvky) do klasického zamilovaného románku. Ten je pořád ještě vtipný (a to sakra často), ale má už také spoustu jiných poloh a nuancí (tohle slovo miluju, i když jsem si skoro jistá, že ho většinou nepoužívám správně). Druhá polovina je tedy dost odlišná od té první, ale stejně skvělá a ta změna není nijak rušivá, takže prostě spokojenost. Potom (jako v každém správném románu) musí nastat nějaké drama v idilce. Tady samozřejmě nemůže chybět a musím říct, že tak moc jsem nebrečela u knížky už hodně dlouho. Většinou můj pláč trvá jen tak na tu jednu stránku, kdy se něco špatného stane, ale tady? S každou stránkou jsem začala vzlykat znovu a znovu. Nemohla jsem přestat. Dokonce jsem musela knížku na chviličku odložit, abych se mohla pořádně vysmrkat a utřít si oči (obvykle mi u knih i filmů jen tečou slzy a není to skutečný pláč ale tahle mě prostě absolutně dostala). Jak to dopadne prozrazovat nebudu. I když jsem asi 20 - 30 stran před koncem tušila, ale vůbec mi to náladu nezkazilo a stejně jsem ve správnou chvíli vyjekla překvapením :)
Já tedy pro Nebezpečnou lásku nemám nic než slova chvály. Naprostá horská dráha emocí a navíc tak čtivá, že ji prostě neodložíte, dokud nebudete na konci. Skvělé, dokonalé, úžasné. Už nikdy nebudu soudit knihu podle původu autora nebo podle názvu. Slibuju :)

Na konec chci moc poděkovat Vendee, že jsem u ní knihu mohla vyhrát, protože jinak by mě ani nenapadlo vzít ji do ruky a přišla bych o skvělý požitek :)

Dexter

9. 5. 2012

(2006)

Popis z CSFD: Dexter Morgan, na první pohled sympatický vyšetřovatel v nejlepších letech, má nezvyklého koníčka. Zabíjí lidi. Dexter totiž už od dětství prakticky necítí žádné emoce. Jediné, co u něj dokáže ještě zvednout hladinu adrenalinu je usmrcení jiného člověka. Jeho práce forenzního vyšetřovatele (bez problému by zapadl do kriminálky Miami) mu umožňuje přístup k nevyřešeným případům, kde se pachatele nepodařilo usvědčit, Dexter prostě vezme spravedlnost do vlastních rukou a sám se pak spravedlnosti vyhne. Jenže nejde o žádného "mstitele", sám Dexter s vražděním nemůže přestat a musí pořád naplňovat svou jedinou touhu. Policie se s tak rafinovaným vrahem ještě nesetkala a zdá se, že jeho řádění nemůže (nebo snad ani nechce) zabránit. Aby se Dexter mohl začlenit do společnosti, musí každý den hrát svou roli člověka s normálními emocemi. Ke každé situaci má přiřazenou nějakou emoci, kterou prostě předvede aby ho okolí nepovažovalo za bezcitného a kupodivu se mu to daří (až na občasné škobrtnutí) perfektně. "Člověk" kterého Dexter hraje je zdvořilý, šarmantní a charismatický, což mu zajišťuje hodně přátel a hezkou přítelkyni (o které se taky nedá říct že by byla normální). Jenže jak dlouho může svobodně po světě takový nebohý psychopat chodit, než si ho někdo všimne?

 Dexter je úžásný seriál. Je skutečně promyšlený, napínavý, prostě vás chytne a nepustí. Já jsem teď zrovna dokoukala zatím poslední, 6. sérii, ale naštěstí není třeba smutnit, protože na podzim by měla se měla začít vysílat i série 7. a zrovna u tohohle seriálu mi to nevadí. Spousta seriálu totiž neví kdy skončit, a tak natahuje i když už je příběh úplně mimo, u Dextra ale tenhle nešvar zatím nenastal, každá série je přesně stejně skvěle propracovaná a prostě dokonalá, jako ta přechozí.
V každé sérii tohoto neobyčejného seriálu je jedna hlavní příběhová linie, která prostupuje každým dílem a v posledním dílu série se divák dozví rozuzlení. V první sérii je to hra na kočku a na myš se sériovým vrahem, kterého média přezdívají The Icetruck killer. Ve skutečnosti se jmenuje Brian a je biologický bratr Dextera. Svými vraždami ho chce na sebe upozornit, aby se mohli spojit a vraždit spolu. Druhá série je celá o vyšetřování případu The Bay Harbor Butcher, což je přezdívka, kterou vymysleli novináři tentokrát přímo pro Dextera, jehož masový hrob v oceánu byl odhalen. Naštěstí ale vina padne na nesprávného, a tak může Dexter vesele vraždit dál. Ve třetí sérii se Dexter snaží najít si kamaráda - státního návladního Miguela Prada, se kterým by mohl vraždit. Bohužel zjistí, že ne každý má pro vraždění tak pevné zásady. Čtvrtá série se točí kolem Trinity killer - sériový vrah, který vraždami rekonstruuje katastrofu, která se odehrála v jeho vlastní rodině - zabije dívku ve vaně (jeho sestra), potom donutí ženu skočit z výškové budovy a zabít se (jeho matka), potom kladivem umlátí muže (jeho otec). Dexter jeho případ vyšetřuje (samozřejmě ve svém volném čase a inkognito), až se do něj nepříjemně zaplete. Pátá série se vyvíjí kolem Lumen - dívky, které Dexter pomáhá pomstít se skupině násilníků a vrahů, kteří ji drželi zavřenou bůh ví kde - znásilňovali ji, mučili a chystali se zabít. Lumen chvíli vypadá docela nadějně, protože s Dexterem zabíjí a nevypadá, že by ji tahle Dexterova stránka děsila. Když je ale pomsta dokončena, Lumen (k mému velkému zklamání) odchází začít nový život někde jinde. Šestá série je o Doomsday killer - psychopat, který se snaží vraždami a vytvářením scén z bible s mrtvými těli svých obětí vyvolat konec světa, který by přežil jen on jako Svědek. (Já pořád říkám, že náboženství je nebezpečná věc). Tahle série zůstala tak dokonale otevřená, že se podzimu asi nedočkám.
Dexter je skutečně skvělý seriál. Většinou sledujeme zároveň policejní a Dexterovo soukromé vyšetřování jednotlivých vrahů. Dexter také docela často zabije někoho, kdo s hlavní příběhovou linií nesouvisí, čistě aby nevyšel ze zvyku a uspokojil svého Temného pasažéra, jak přezdívá touhu, která ho nutí zabíjet. Často musí docela těžce zamakat na tom, aby nebyl chycen policijí (zvlášť ve druhé sérii) a prostě většina dílů vás zarve do sedačky a věřte, že si ani neodskočíte na záchod nebo pro pití, abyste o nic nepřišli (nebo v mém případě nemuseli dávat pauzu). Jediné, co mě v pozdějších sériích trochu rozčilovalo, byly Dextrovy halucinace o otci, který mu radil, snažil se ho dostat na správnou cestu a podobně. To začalo být po chvíli docela otravné, ale je to dost důležitá součást seriálu, takže to odpouštím a s klidným srdcem dávám plný počet - ***** :)

Susan Hillová - Žena v černém

8. 5. 2012

Anotace: Pyšný a osamělý dům u Úhořího močálu vévodí slaným, větrem bičovaným mokřinám, přes něž vede cesta po hrázi s názvem Devět životů. Mladý právník Arthur Kipps je vyslán na pohřeb jediné obyvatelky domu, aniž tuší, jaká tragická tajemství se skrývají za zavřenými okenicemi domu. Teprve když zahlédne vyzáblou mladou ženu, celou oděnou v černém, začne se ho zmocňovat plíživý pocit nejistoty, který ještě posiluje neochota místních hovořit o dámě v černém – a jejím strašném záměru.
Kniha se dočkala také stejnojmenné filmové adaptace s Danielem Radcliffem v hlavní roli.

Tuhle jednohubku jsem vyhrála v narozeninové soutěži Vee a hned jak jsem jí dostala do rukou, tak jsem neodolala a musela ji přečíst. Mluvím o Ženě v černém jako o jednohubce, protože má chudinka malá jen nějakých 143 stran. To mi ale naprosto vyhovovalo, protože jsem jí zvládla za jeden večer a ty nejděsivější části mi vyšly přesně na dobu, kdy už šli všichni kolem spát, takže bylo naprosté ticho, za dvěřmi mého pokoje tma, prostě dokonalá atmosféra pro takovou pěknou duchařinu.
Právník Arthur Kipps, který příběh vypráví, je poslán svým šéfem na pohřeb jakési staré vdovy (o které šéf říká, že byla "divná") a hlavně aby uspořádal důležité dokumenty, které by mohl najít v domě a poslal je zpět do firmy, protože stará paní má nějaké vzdálené příbuzné až v Indii a někdo se o tyhle věci postarat musí. Arthur dorazí do vsi, kde vždy když zesnulou majitelku domu U Úhořího močálu zmíní, dostane se mu jen tajemných narážek, které ho očividně mají od práce odradit. On se ale nedá, protože tuto skutečnost přičítá spíš zálibě vesničanů v drbech a pověrčivosti. Když ale dorazí do domu, zjistí, že možná na povídačkách bude něco pravdy.
Knížka má opravdu skvělou atmosféru. Rychle ubíhá, protože je psána v první osobě a navíc poměrně krátkými větami. Nenajdete tu žádné zbytečně rozsáhlé popisy. Vždy jsou věci popsány tak akorát, abyste si dokázali představit jednotlivé postavy a místa, ale aby zdlouhavé popisy nezdržovaly od příběhu. Tak to mám ráda. Příběh je vyprávěn přímočaře, bez odboček, aby nic nerušilo čtenáře od hrůz, které ho čekají. Nemusíte se ale lekat, ty hrůzy nejsou nijak příšerně hrůzné. Právě tak akorát, aby člověku přebíhal mráz po zádech (což je mé jediné štěstí, jinak by se mi rozhodně usínalo mnohem hůř). Nejvíc jsem se stejně bála, když se chudák Spider topila v bažině.
Vše ale není jen pozitivní. Musím říct, že vysvětlení záhady bylo docela předvídatelné, takže žádná velká překvapení, která by se postupně odkrývala. To mi přišlo docela jako škoda, protože kdyby Susan dokázala příběh obestřít větším tajemstvím, byl by ještě přitažlivější a kniha tedy povedenější. Pak mi taky trochu vadilo, že jsem celou dobu četla špatně jméno domu - U Úhořího močálu mě vždy z nějakého důvodu nutilo číst jako U Hořícího močálu. To samozřejmě není chyba knihy, ale mého podivného mozku, ale stejně mě to rozčilovalo. Trochu. Potom mi trochu vadilo to neustálé ujišťování postavy, že on přece na duchy nevěří. To je tam řečeno několikrát - jako správně vychovaný mladý muž na duchy nevěřím, ale tohle se jinak vysvětlit nedá. Na duchy sice nevěřím, ale tohle se prostě stalo. Přišlo mi to, jako by se autorka snažila čtenáři vnutit, že ačkoliv sám na duchy nevěří neznamená, že se něco takového nemůže stát i jemu. A takovéhle podbízivé myšlenky, které autor prostě čtenáři vnucuje já nemám moc ráda. Možná je to ale jen můj pocit a vůbec to neměl být záměr. Co já vím? :)
Co zase musím rozhodně pochválit je obálka. Předpokládám, že je filmová, ale tady to není tak očividné, takže mi to nevadí a spíš se mi vážně líbí. I když si jí asi nikdy nevystavím přední stranou směrem do místnosti - to by mě žena v černém ještě mohla začít strašit.
Celkově je to tedy až na pár detailů opravdu dobrá kniha a pokud si pro ní uděláte správnou atmosféru a nebudete ji číst zrovna o přestávce ve škole nebo třeba v pravé poledne v autobusu plném lidí, rozhodně se budete aspoň trochu bát. A kdo by se občas rád nebál?

Jarní dumání: Knihovna vs. knihkupectví

7. 5. 2012

Je tu zase pondělí a s ním nové téma do Jarního dumání, které pro nás organizuje Syki z Knižního doupěte. Tentokrát se budeme bavit na téma knihovna versus knihkupectví.

Jak je nejspíš patrno z mé knihovničky, poslední dobou preferuji jednoznačně knihkupectví. Do knihovny chodím jen kvůli školním věcem a u nás v městské knihovně jsme nebyla už po hříchu dlouho. Není to tím, že bych neměla knihovny ráda - naopak, jejich prostředí a atmosféru miluju. Je to spíš proto, že jsem teď často na koleji. Domů jezdím většinou v pátek večer, takže nemám moc příležitost si knihy půjčit nebo vrátit. Navíc můj čtecí režim je kvůli škole dost nepravidelný - někdy mi přečíst knihu trvá den nebo dva, někdy klidně měsíc (viz. třítýdení čtení Quarteku), takže mi víc vyhovuje mít vlastní knihy, které můžu číst jak dlouho mi to vyhovuje. 
Další faktor je, že prostě každou knížku, která se mi líbí chci mít doma, abych se k ní mohla kdykoliv vrátit. Takže si většinou spíš kupuju knihy, než abych si je půjčovala. Navíc, co je lepší dekorace, než pořádně plná knihovna? Za knížky jsem ochotná dát opravdu velké sumy. Většinou valná část peněz, které dostanu darem k Vánocům nebo narozeninám, padne na nové kousky do knihovničky. Takové útraty nikdy nelituju. Tím, že knih víc kupuju než stíhám přečíst ale vzniká zajímavý úkaz - mám v knihovně obrovské množství dosud nepřečtených knih, takže předpokládám, že můj návrat do veřejných knihoven bude značně odložen i po tom, co dostuduju a usadím se zase v jednom městě.
Největší suma, kterou jsem utratila najednou v knihkupectví byla přes dva tisíce (ale musím říct, že část byly dary, ne jen knihy pro mě) a kdybych měla víc, byla by to klidně částka desetinásobná. Zase ale umím být praktická, a návštěvu knihkupectví si odepřít, když vím, že budu potřebovat peníze na něco jiného, takže se mi ještě nestalo, že bych kvůli knihám musela na konci měsíce hladovět :) Takže jsou měsíce (je jich tedy málo), kdy si prostě nekoupím jedinou knížečku a pak jsou měsíce, kdy pořádně ani nevím, kde jsem na to všechno kdy vzala. 
Dřív jsem si kupovala knihy, které jsem už přečetla v knihovně a vážně se mi líbily a věděla jsem najisto, že si je budu chtít přečíst znovu, poslední dobou už to ale nedělám a prostě si kupuju co si myslím, že by se mi mohlo líbit. Za ty roky čtení už jsem docela vytrénovaná v tom, jak poznat, která kniha za ty peníze bude stát. Vybírám si tedy podle názvu, potom obálky (pokud neznám autora), anotace, někdy i ohlasů z blogů a diskuzí, ale na ty tak moc nedám, protože můj názor se docela často liší od toho obecného. Většinou i nahlédnu do knihy na prvních pár stránek, zkusím se začíst, abych se ujistila, že mi bude vyhovovat styl psaní, protože k čemu je mi knížka, která sice má krásnou obálku a zajímavý příběh, ale nedá se číst? 
 V knihovně jsem se většinou nejprve došla podívat ke stojanu s novinkami, potom jsem obešla pár svých oblíbenců, často jsem si připravila seznam co bych si chtěla půjčit nebo jen procházela uličkami a prohlížela si názvy (v kontextu s barvou obálky kolem). Kolikrát jsem takhle objevila opravdu skvělé knížky (třeba takovou Austenovou jsem objevila díky krásné obálce Emmy, která přečuhovala z police, protože ji tam někdo nesprávně zastrčil). Taky se zastavím u polic se zrovna vrácenými knihami a inspiraci jsem si brala i z police s rezervovanými knihami, protože přece když někomu stála za čekání, musí stát za to :)


Poslední dobou ale vážně bohužel na knihovnu nemám čas. Jednou se tam ale určitě vrátím, chci být totiž knihovnice :)

Blog contents © Ohana's world of pure imagination 2010. Blogger Theme by Nymphont.