Co je nového - Červen 2012

30. 6. 2012


Moje nová rubrika je tu! Máte radost? Určitě ano. Rubriky tohohle typu bývají hodně oblíbené. Bude to něco na způsob měsíční chvástačky. Ukážu vám, co přibylo do mé knihovničky a pokud se udály další zajímavé tématické věci, rozhodně se o ně s vámi podělím. Nového článku se dočkáte vždy na konci měsíce, ke kterému se vztahuje a pokud se stane něco zajímavého v průběhu, dočkáte se i kratšího článku právě v ten okamžik. Například tenhle měsíc jsem si koupila knihu, ze které mám strašnou radost. Byl by tedy článek hned v den nákupu a potom by se znovu objevila v celkovém updatu na konci měsíce. Sounds good? I hope so. 

Tak rovnýma nohama šup do toho:

Tenhle měsíc byl na knižní přírůstky hodně bohatý. Měla jsem co oslavovat, takže jsem si dopřála více nákupů než obvykle. Začneme tedy třeba nákupy.
Tohle všechno je jeden nájezd na Levné knihy. Největší radost mám z Nemocí. Ti z vás, kteří pečlivě procházeli mou Tour de Library, vědí, že mám maličkou sbírku knih, týkajících se smrti. Tahle tam krásně zapadne. Jedná se o zvláštní encyklopedii 30 smrtelných nemocí, jako je mor, lepra, plané neštovice, ale i AIDS nebo srdeční choroby. Nejsou ale popisovány z pohledu lékařského, ale historického. Jak se s pacienty zacházelo např. ve středověku. Co si lidé mysleli, že je způsobuje a jak se je snažily léčit. Každá nemoc je sledována od jejího prvního doloženého výskytu až do dnes. Věděli jste na příklad, že na mor zemře ještě v dnešní době téměř 200 lidí ročně? Prostě fascinující.
S touhle sbírkou souvisí i Jak si žijí nebožtíci. Tu už sice vlastním, ale potkala jsem ji v Levných knihách za 19 Kč, takže jsem si alespoň jednu vzala a buď ji někomu dám (pořád ji všem doporučuju), nebo si o ní možná budete moct zasoutěžit (taková soutěž by ale asi neměla moc velký úspěch). Uvidíme.
Potom tu máme Interview, které jsem tam prostě nemohla nechat. Ps: Miluju tě jsem si zamilovala ve filmové podobě, takže knihu rozhodně taky potřebuju. A Co by kdyby je román o jedné rodině, která spolu moc dobře nevychází, ale musí na 7 dní nějak přežít ve vzájemné společnosti, protože je posledním přáním jednoho velice zlomyslného člena rodiny, aby uspořádali tradiční truchlicí setkání.

Tady máme knihy z "opravdických obchodů". Tak já říkám všem knihkupectvím, kromě Levných knih, tedy těm, které mají opravdické ceny namísto těch úžasně neskutečných v Levných knihách.
V červnu jsem zainvestovala do Hry o trůny. Koupila jsem si ji v kamenné prodejně Kosmasu jako odměnu za úspěšné státnice a hned se do ní pustila, takže na blogu už máte recenzi. Potom tu najdete Hlas nože, první díl trilogie Chaos z kamenné prodejny Buxu po kterém jsem pokukovala už pěknou dobu (momentálně ho čtu) a při čekání u pokladny jsem ještě v mimořádných slevách našla Kurz tvůrčího psaní. Detektivní román zlevněný z 250 na 79. Zaujal mě obálkou, kterou kvůli špatnému světlu při focení moc nedoceníte, potom názvem a samozřejmě anotací a cenou. Nemohla jsem ho tam nechat.

Tenhle měsíc se mi dokonce poštěstilo v soutěžích a to hned ve dvou. První byla výhra u Willindy, v podobě podepsané kopie Inheritance, ze které jsem skákala radostí až ke stropu. Inheritance jsem četla jako reading copy a recenzi už jste si mohli přečíst před pěknými pár měsíci, ale stejně jsem si chtěla koupit dokončenou knihu, aby korespondovala s ostatními díly v knihovně. Teď už jsem toho ušetřena a aspoň mi nemusí být tak líto, že jsem se nedostala na autogramiádu. Druhá potom u Niky z Knižní zašívárny. Tam jsem vyhrála možnost vybrat si knihu ze čtyř možností a já si vybrala Vlny zmítané smrtí. Teď tedy musím dokoupit Les rukou a zubů, což je první díl k této od pohledu skvělé knize, protože jsem ještě neměla to potěšení. Hmmm. Jsem nucena koupit si knihu. Hrůza. Asi někoho zažaluju :). Oběma bych tedy chtěla ještě jednou moc poděkovat. Z každé výhry mám vždy neskutečnou radost a tenhle měsíc to byly skutečně knižní lahůdky. A pro vás ostatní. Jen víc soutěží, poslední dobou mívám občas štěstí :)

Nakonec tu máme už jen dárky. Jak někteří víte, tenhle měsíc jsem měla narozeniny a navíc jsem odpromovala, což si zaslouží nějaké to knižní ocenění. Všechny tyhle jsou od mých rodičů k promoci, protože se sestrou jsem se zatím neviděla a ani nevím, jestli vůbec nějakou knihu dostanu. Tak šup do toho. První nahoře jsou Goblini. Pitomůstka, kterou mi mamka chtěla prostě udělat radost, protože ji našla někde ve slevách a ví, jak si na různé hloupůstky potrpím. Tu jsem přečetla skoro hned a také vám na ní napsala "recenzi". Potom jsou nahoře ještě Alergie od A do Z. Další slevový úlovek, ze kterého ale moc radost nemám a nemám ani zvláštní chuť ji nejak víc prohlížet, natož číst. Já jsem totiž neskutečně dobrá v sugerování si věcí a jsem si jistá, že po přečtení bych kromě svých skromných simptomů měla milion dalších mnohem děsivějších, takže ne, děkuji.
Dole najdete dva Hemingwaye, o kterých se zmíním ještě za chvíli a také Karla Čapka. Ten je určitě pokusem mé mamky zbavit mě mé antipatie k českým, natož klasickým českým autorům. Uvidíme, jestli se jí to podaří.

Oba Hemingwaye jsem vám chtěla ukázat ještě jednou, protože z nich mám neskutečnou radost. Starce a moře jsem sháněla už pěkných pár let. Poslední vydání v češtině je ale staré nějakých 30 let, takže jsem neměla moc štěstí, a to ani v antikvariátech, protože kdo by se zbavoval Starce a moře, že? Teď ale vyšlo nádherné vydání této klasiky u nakladatelství Beta spolu s Neporaženým, což je soubor povídek, které prý dosud nevyšly v České republice. Obě tahle vydání jsou úžasná. Paperbacky s nádhernými obálkamy, doplněné fotkami uprostřed. Např. ve Starci jsou uprostřed fotky Hemingwaye na Kubě, u jeho psacího stolu, na rybách, nebo také postavy, která ho vůbec inspirovala k napsání tohohle příběhu. Prostě jsem z toho naprosto nadšená. Hemingway je totiž pro mě Pan spisovatel a nedám na něj dopustit. Je to jeden z mála klasiků, kteří se mi opravdu líbí a snažím se sehnat všechna jeho díla, vydaná u nás. Bohužel mi pořád chyběl Stařec a Pohyblivý svátek, po kterém tedy budu dál pátrat v každém zaprášeném antikvariátu, na který narazím. (Samozřejmě mi jich chybí víc, ale tyhle dvě jsem chtěla nejvíc, a pořád nemohla sehnat.)

A všichni fešáci dohromady. Za červen je to 15 kousků, což je na mě neobvykle mnoho a mohlo být víc. Ještě čekám co dostanu od zbytku rodiny k narozeninám, na cestě je objednávka z Buxu a jedna kniha z knižního bazaru u Kath z Kath's World of Books. Ty ale uvidíte až příští měsíc.
Jinak kdo je takový detailista, že kromě knih na fotografiích zkoumá také pozadí a kvalitu, tak za kvalitu se omlouvám, fotograf ze mě nikdy nebude a vybrala jsem si prostě strašné světlo i místo na focení, takže jsem některé obálky musela lehce ztmavovat, takže toho si nevšímejte. A pozadí je obyčejná deka hozená přes postel, pokud si všimnete malých bílých fleků, vězte, že mám dva psy a cokoliv tmavého je těžké udržet bez chlupů. :)
Takže tak. Za měsíc se těšte na další várku a teď se pochlubte vy se svými přírůstky, jsem totiž zvědavá a tenhle typ článků mám ze všeho nejradši.. :)

Motivační plakáty #2

29. 6. 2012

V pondělí jsem se tu s vámi podělila o některé motivační plakáty, týkající se čtení. Tentokrát se podíváme na ty demotivační a ještě něco navíc :)

Chtěli byste takhle vypadat? Pak rozhodně čtěte :) aneb Nerdvana forever...

Kdo potřebuje všechny ty knihy, když má v popředí takovou krasavici? Zabavit se dá i jinak..

Alespoň jeden plakát, střílející si ze Stmívání, tu prostě být musel. Pokud se sami snažíte stát spisovateli, neztrácejte naději. :)

Tenhle je sem zařazen, protože si nejsem jistá, že ho chápu správně. Trochu mě tam matou ty uvozovky, takže pokud je nějak urážlivý, rozhodně se omlouvám, ale mě to prostě nedošlo. Pokud není, pak je to jedině dobře.

Něco demotivačního také k blogování. Myslím, že to sedí na všechny blogy, kromě těch knižních samozřejmě :)

A nakonec něco, co sice nereferuje ke knížkám, ale téma spoilerů je věčné ve všech koutech kultury, takže proč si nedovolit menší přesah jinam?

Face off

28. 6. 2012

Popis z CSFD: Face off jsem na CSFD nenašla.

Face off je poměrně nová reality show. První série je z roku 2011 a hádám, že není v našich končinách moc známá, protože se mi ještě nestalo, že bych sebenovější seriál nenašla na CSFD. Nevadí. O co se jedná vám snad dokážu říct sama. 
Je to klasická reality show s výzvami a vyřazováním na konci každého dílu. Jak asi poznáte z plakátu, její hlavní náplní je filmovy make-up. Ne jen tak ledajaký. Jedná se o trikový make-up. Tihle lidé (soutěžící) musí umět podle zadání vytvořit jakoukoliv postavu a to od návrhu, přes vytvoření silikonových přídavků na obličej i různé části těla, musí je potom nabarvit, upevnit na tělo, dobarvit herce samotného, vytvořit kostým i případné rekvizity. 
 Dokáží vytvořit pohádkové postavy i znetvořené hororové vrahy. Zombie i mimozemšťany. Na každou výzvu mají minimum času. Občas jsou v dílu výzvy dvě - jedna kratší, ve které je prověřena jejich znalosti základů, jako třeba namíchání vlastní krve, nebo nakreslení uvěřitelného tetování. A potom ta hlavní, na kterou mají delší čas ale také je náročnější. Tam už mají vytvořit celé postavy. Aplikovat make-up na herce, kteří potom předstoupí před posuzovací komisi. Ta se podívá z dálky, z blízka. Zhodnotí originalitu nápadu i kvalitu provedení. Zeptá se jednotlivých tvůrců na příběh postavy nebo na to, jak kterou část masky vytvořili a potom se rozhodnou kdo vypadne. Soutěžící občas pracují ve dvojících, občas sami, ale výsledky vždycky stojí za to. Navíc mě fascinoval i tvůrčí proces, který člověku vážně pomůže pochopit, jak potom může být stvůra ve filmu tak děsivá a realistická.
Na téhle reality show se mi líbí nejen to, co soutěžící vytváří a co z toho potom vznikne, samotný tvůrčí proces nebo jejich schopnost improvizace, když se nějaká část nepovede, ale také fakt, že je dán důraz na samotnou soutěž a vztahy a dramata mimo ni zabírají minimálně času i prostoru v každém dílu. U některých reality show jsou vztahy skutečně důležité - třeba survivor, ale pokud jde o něco takhle tvůrčího, kde o svém vyřazování soutěžící navzájem nerozhodují, ale mluví za ně jejich práce, mě prostě mezilidské vztahy nezajímají a chci vidět tu samotnou práci. To tenhle seriál plně splňuje. Jediné, co se mi nelíbí je, že má zatím jen dvě série, dohromady 18 dílů. Čekám ale, že bude pokračovat, protože poslední díl vznikl letos v polovině března, takže je šance na podzimní sérii nebo možná až příští rok zase na jaře. Uvidíme, ale doufám, že se dočkáme dalších dílů. 


A ještě pár obrázků z různých částí seriálu:

George R. R. Martin - Hra o trůny

27. 6. 2012

Anotace: „Pod každým prstem měl čepel, hroty pokroucených mečů vyčnívajících jako tesáky z opěrek trůnu. Dokonce i po třech staletích byly některé ostré tak, že dokázaly říznout. Železný trůn byl pro neopatrného plný pastí. V písních se pravilo, že bylo třeba tisíce mečů, aby ho vyrobili, rozžhavených doběla ve výhni plamenů dštících ze chřtánu Baleriona Černého děsu. Kovali jej padesát devět dní. Konec jejich snažení korunovalo toto pokroucené černé monstrum vyrobené z jako břitva ostrých hran, hrotů a pásů kovu; trůn, který mohl zabít člověka, a také zabil, pokud lze věřit příběhům."
Druhé vydání úvodní části fantasy eposu Písně ledu a ohně, vázané v jednom svazku.

Tak tohohle jsem se ze začátku trochu bála. Přecijen poslední dobou jsem byla zvyklá na mnohem tenčí knihy a když jsem se hned ve druhé kapitole ztratila v tom množství jmen, říkala jsem si, že nemám šanci tohle dočíst ve zdraví.
O co ale vlastně jde. Celý příběh se točí kolem rodiny pánů Zimohradu - Starků. Začínáme na Zimohradu, ale postupně se osudy rodiny rozchází a každý člen nás zavede někam jinam. Celá kniha je totiž vyprávěna z pohledů jednotlivých postav. Mnoha postav. Celkem jsem napočítala 8 vypravěčů, ale je možné, že jsem na někoho zapomněla. Nacházíme se v zemi Sedmi království, ta jsou teď ale sjednocena a sídlo krále se nachází na jihu. Dál na sever od Zimohradu už je jen Zeď. Pevnost postavená z ledu, která má chránit říši před hrůzami severu - Divokými, Jinými, zlovlky a obry. Jeden z rodu Starků se na Zeď vydá, takže dění tam sledujeme skrze jeho vyprávění. Někteří zůstanou na Zimohradě, část rodiny také odejde na jih ke dvoru krále Roberta. Skrze jednotlivé postavy sledujeme dění prakticky v celé říši. Sledujeme boje o moc, ať už pomocí intrik nebo mečů. Vidíme jednotlivé rody, spojené vzájemnými sliby a rozdělené sváry tak starými, že už nikdo pořádně neví, jak to začalo.
A právě ve všech těch intrikách mezi jednotlivými rody může člověk najít problém - jména. Mnoho mnoho jmen. Naštěstí vzadu v knize je jako dodatek soupis jednotlivých rodů, jejich příbuzenských vztahů, provázanosti a nejdůležitější postavy jsou přiblíženy několika větami. Pro ty, kteří ztrácí prostorovou orientaci je zase na začátku knihy mapka celé říše. Já ale překvapivě neměla problém ani s jedním. Tím, jak příběh postupně plyne se vždy člověk zorientuje kdo je kdo, aniž by se snažil nějak víc zapamatovat jednolivá jména. Každá postava je konstruována tak, že se s ostatními prostě neplete a místní názvy jsou natolik nápadité, že se stačí na mapku jednou před čtením podívat a už víte.
Celý příběh je ohromně propracovaný. Říše má velice složitou současnost, ale není ochuzena ani o pohledy do minulosti, takže víte co se děje i proč se to děje a co k tomu vedlo. Vůbec si nedokážu představit, jak těžké muselo být udržet všechny postavy na uzdě - každé vytvořit její vlastní příběh, osobnost, vzhled a na žádnou nezapomenout. Navíc je kniha nejen zajímavá ale ohromně čtivá. I když je plná popisů a docela často se jenom mluví, ani na chvilku se nebudete nudit.
Já osobně jsem si ji obrovsky užila. Nejraději jsem měla vyprávění z pohledu Jona nebo Aryi a moje absolutně nejoblíbenější postava je Hodor. Kdo četl, pochopí :). Na druhou stranu ale těch 800 stran bylo poměrně vyčerpávajících, takže ačkoliv obvykle čtu série co možná najednou, i kdybych měla druhý díl po ruce, asi bych si dala stejně pauzu. První díl totiž sice skončil se spoustou otevřených konců a rozhodně mě zajímá co se bude dít dál, ale zase to nemusím mít hned. Navíc, když si pomyslím, že další díl má 950 stran, říkám si, že zase tak moc na pokračování nechvátám :). V hodnocení jsem váhala mezi plným počtem a stržením jednoho bodu, a nakonec asi o ten jeden přijde. I když se mi kniha hodně líbila, nemám z ní prostě ten pocit naprosté dokonalosti.


Dodatek Zpěvavého léta:

Vyhlášení vítězů

26. 6. 2012

 
Dnes šestou hodinou ranní soutěž skončila a já se rozhodla vás všechny dál nenapínat a co nejdřív přejít k vyhlášení (taky nesnášítě soutěže, které skončí a další dva týdny člověk čeká, než se dozví jak to dopadlo?). Každopádně trochu něco k číslům - zůčastnilo se 96 lidí (jakože cože??), z mých zhruba 30 followerů se blog dostal na krásných 104 a celkem jste nasbírali 732 vstupů. Našli se tací, kteří mají všech 16 vstupů, takže skutečně poctivě chodili každý den, ale byli tu i lidé, kteří mají pouze jeden vstup. Pečlivě jsem si zkontrolovala každého následovníka a každý odkaz na mou soutěž a jsem vážně potěšená, že se našlo naprosté minimum provinilců, kterým jsem ten vstup vážně musela smazat. Chci se ještě trochu vykecávat, ale nechám si to až pod jména vítězů, jinak mě tu asi brzy ukamenujete. Takže kdo vyhrál?

1. cena: Lauren DeStefano - Past
Melissa
(vstup 326)
 
2. cena: Veronica Roth - Divergence
Fée
(vstup 195)
 
3. cena: Kniha dle vlastního výběru
 Jeanne
(vstup 352)

Výherkyním moc gratuluju. Okamžitě odesílám emaily a budu doufat v rychlou odpověď, ačkoliv na to není žádný limit, protože takhle ke konci června nemusí každý být doma a čekat na email - začínají dovolené a podobně, známe to. Vy, kteří jste nevyhráli, je mi to líto, ale takový je život. Za měsíc a kousek má narozeniny blog, takže nejspíš bude další soutěž a můžete zkusit své štěstí zase tam. Jinak Melissa zrovna byla jedna z těch pravidelných (nasbírala 14 vstupů), takže se skutečně vyplatí si nasbírat těch vstupů co nejvíc. Příště na to myslete :)
Na začátku jsem řekla, že chci ještě trochu kafrat. Chci vám totiž všem strašně poděkovat. Obrovská účast mě ohromně potěšila. V první den soutěže byla návštěvnost blogu tak obrovská, že jsem se začínala bát nějakého přetížení :) Hlavně chci ale poděkovat za všechny gratulace v komentářích k soutěži. Každé mě krásně zahřálo u srdíčka až jsem si začala říkat, jestli jsem vám to náhodou nenařídila jako další vstup. :) Takže ještě jednou gratuluji a děkuji a omlouvám se, že nemůžu dát cenu každému z vás.
 
 

Motivační plakáty

25. 6. 2012

Známe je určitě všichni. Široký černý okraj, obrázek uprostřed a bílé písmo dole. Původně vážně měly být motivační, ale to není ani trochu zábavné, že? Je třeba to trochu obměnit. A tak začaly vznikat demotivační plakáty. Různé vtípky a kravinky, které když už nemotivují, tak alespoň pobaví. Vznikají skutečně na každé téma, které si dokážete představit a mě napadlo, co když existují i týkající se čtení a knih? Samozřejmě nejčastěji najdete vtipy týkající se Stmívání, ale dokáže se i poštěstit. Tady máte ukázku těch skutečně motivačních:

Jeden skutečně pozitivní, který naprosto přesně ilustruje to, co dělám já. Kdekoliv se zastavím, i kdyby jen na pár minut, vytáhnu knihu a začtu se. Jinak to prostě nejde :)

Tohle mě prostě pobavilo, stejně jako ten následující:


Pravda pravdoucí a také hlavní důvod, proč knihy nikdy nevymizí. Člověk se prostě potřebuje občas dostat úplně mimo tenhle svět a to mu sebelepší film prostě neumožní v knize si ale ten svět určujete v podstatě sami a může být jenom váš, i kdyby tu samou knihu četly miliony lidí.


...líbí? Přístě se můžete těšit ještě na demotivační plakáty a na závěr jeden mimo knižní svět, který ale docela jasně ukazuje, jak nás můžou filmy a seriály ovlivnit i při čtení:



Bylo nebylo #29

24. 6. 2012

Další neděle je tu, soutěž se nám chýlí ke konci, takže klikejte hezky každý den, ať si zvýšíte šanci na výhru. Tohle by ale mělo být hlavně o další knize, na kterou vás chci nalákat pomocí jejích prvních vět. Posledně to byla Hra o trůny, na kterou snad ani není třeba lákat. Musím říct, že pilně pracuji na jejím dočtení, ale těch 800 stran jde prostě trochu pomaleji. Přesto už se ale blížím ke konci, někdy v průběhu příštího týdne se můžete těšit na recenzi a já už mám vybranou další lahůdku, na kterou se hned poté vrhnu. Zvědaví, která to bude? Ve středu jsem byla v Plzni, vyřizovat nějakou byrokracii spojenou s ukončením studia a nebyla bych to já, kdybych se nestavila v knihkupectví. Tentokrát jsem byla spíš dole ve městě, takže jsem se stavila v obchodním domě Plaza, kde jsou pro mě hned dvě lákadla - Levné knihy a Bux a právě ve druhém jmenovaném jsem neodolala tomuhle pokladu:

Patrick Ness - Hlas nože

Anotace: Hlas nože je první kniha dystopické trilogie CHAOS, plná napětí, dramatických zvratů a nečekaných odhalení, ale i humorných situací. Ve Velké Británii se téměž okamžitě po vydání stala hitem, na jehož pokračování čtenáři nedočkavě čekali. O kvalitě napínavé dystopické série svědčí i získaná ocenění Booktrust Teenage Prize, Guardian Award a James Tiptree, Jr. Award (2008). V roce 2009 figurovala série na užším seznamu uchazečů o Carnegieho medaili.
Planetu Nový svět kolonizuje malá skupina osadníků z nepřátelského Starého světa. Po mnoha letech dochází k nečekanému zvratu. Domorodí obyvatelé se vzbouří, zaútočí na osadníky a usmrtí všechny ženy. Muže a zvířata náhle napadne podivný vir, který umožňuje slyšet myšlenky ostatních.
Uniknout se podaří jen nevzdělanému mladíkovi Toddovi, který si stihl vzít na cestu pouze ruksak, lovecký nůž, deník, ale hlavně to vůbec nejdůležitější – svého věrného psího přítele. Ostatní obyvatelé v čele s šíleným knězem ho však pronásledují a kvůli nebezpečnému viru nebezpečí stále narůstá.
Tento nelibozvučný myšlenkový mrak se nazývá Hluk a projevuje se nejen zvukem, ale i obrazem. Nikdy vás nenechá na pokoji a žádná vaše představa a ani jeden váš plán tak nejsou soukromé. Todd objeví v Hluku jakousi „díru“ a záhy zjistí, že žije v úplně jiném světě, než si dosud myslel. Postupně vychází najevo několik prazvláštních situací z minulosti a Toddova strastiplná cesta s armádou v patách se zdá jako nikdy nekončící příběh.

První věty: Když se váš pes učí mluvit, ze všeho nejdřív zjistíte, že psi celkem nemají co říct. O ničem. 

Začátek je to zvláštní, ale i přesto jsem zvědavá. Takhle série je totiž také docela často chválená a vypadá opravdu dobře, takže se nemůžu dočkat. (A mimochodem, dala jsem jenom dvě věty, namísto obvyklých tří, protože třetí větou začíná slovní přestřelka o bobcích a tu bych musela buď opsat celou, nebo úplně vynechat, rozhodla jsem se vás jí ušetřit) :)

Magic Beyond Words: The JK Rowling Story

23. 6. 2012

(2011)

Oficiální text distributora: Tento film vypráví inspirující příběh jedné ženy, která se stala jednou z nejvlivnějších spisovatelek na světě. Sledujte její začátky, coby skromné holčičky s obrovskou fantazií, později podivínské puberťačky, nevyjímaje hlubokou bolest, kterou zažila, když ztratila svou matku, až po zrození fenoménu Harryho Pottera, když jí bylo jen něco přes dvacet. Příběh také vypráví o bouřlivém prvním manželství Rowlingové, jak se stala matkou a následném rozvodu, který ji přivedl až na společenské dno. Musela vyžít ze státní podpory a vyrovnat se s tím, že jeden vydavatel za druhým odmítal vydat její román … A nakonec fenomén jménem Harry Potter, který se stal světovým bestsellerem. Zajistil JK Rowlingové zasloužené místo v literární i kulturní historii.

Zajímavý filmeček. Rozhodně jsem se dozvěděla mnoho o J. K. Problém je v tom, že je to neautorizovaný životopis, takže nevím, jak moc tomu mohu věřit. Přesto se mi to jako film líbilo. Sledujeme Rowlingovou od jejího dětství, kdy vynikala obrovskou fantazií a stejně jako každá správná malá holka chtěla být spisovatelkou už tehdy. Potom se podíváme na její střední školu, kde jí její inteligence umožňuje snít o hodinách, což těžce nesou její hloupější spolužáci. Vidíme počátky těžké nemoci její matky, kvůli které se na nějaký čas vzdává svého snu a hledá si "praktickou" práci, protože jak její otec říkal, psaní může být její koníček, ale peníze jí to nevydělá. Po smrti matky se potom vydává do Portugalska, kde má pracovat jako učitelka angličtiny, zde se také setkává se svým manželem, který ji z počátku povzbuzuje ke psaní (sám je novinář). Postupně se ale idylka ztrácí, manželství nabývá na ošklivé reálnosti, až se Joanne rozhodne i s novorozenou dcerou uprchnout zpět do Anglie, kde se vrací ke psaní a konečně se rozhodne uskutečnit svůj sen.
Celý film je doprovázen skvělou hudbou, scénář je pěkný, obsazení sympatické, prostě není na co si stěžovat. Navíc příběh je "nenápadně" ozvláštňován jednotlivými situacemi, které měly Rowlingovou inspirovat k té které věci v knize. Například vozík se sladkostmi ve vlaku nebo kouzelnické šachy, ale spousta dalšího, čeho si třeba kolikrát všimne jen opravdu zatvrzelý milovník Harryho Pottera. Sledujeme život Rowlingové až k premiéře prvního filmu, uvidíte tedy docela realisticky popsanou snahu o vydání vlastní knihy, co všechno to obnáší, ta zklamání, kdy o vaše dílko nikdo nestojí. Skutečně to stojí za podívání, i když byste zrovna nebyli nadšenými fanoušky Rowlingové a jejích knih (což si nedokážu představit). Já hodnotím 4/5, protože (jak jsem včera vysvětlovala své mamce) je to sice pěkné, ale ani jednou mě to nerozbrečelo nebo nerozesmálo tak, aby mi tekly slzy a bolelo břicho. To je totiž podle mě známka opravdu skvělého filmu - dokáže vyvolat silné emoce :)


I, Robot

22. 6. 2012

(2004)

Oficiální text distributora: Will Smith, v hlavnej úlohe tohto akčného thrilleru, ktorý je inšpirovaný zbierkou krátkych poviedok Isaaca Asimova, natočil režisér Alex Proyas (DARK CITY, VRANA). V roku 2035, sú roboty súčasťou každej domácnosti a ľudia im dôverujú, okrem jedného trochu paranoidného detektíva Del Spoonera (Will Smith) , ktorý je presvedčený, že zločin, ktorý práve vyšetruje spáchal robot. Vyšetrovanie ho privedie, k objaveniu desivej hrozby pre ľudskú rasu.
Spoločne s psychologičkou Susan Calvin vyšetrujú smrť doktora Milesa Hogenmillera vedca, ktorý pracoval s robotmi pre U. S. Robotics. Dôvod smrti bola samovražda, no Spooner je presvedčený, že vedca zavraždil robot. Ale 3 zákony robotiky určujú, že takáto udalosť je nemožná.

Nacházíme se v budoucnosti. Všechny nepříjemné práce za lidi dělají roboti. Jsou to popeláři, uklízečky, řemeslníci. Plánem největšího výrobce robotů je dodat robota do každé domácnosti. A proč ne, že? Jsou přeci naprosto bezpeční. Přímo ve svém mozku mají zabudovány tři zákony robotiky, které nemohou obejít:

1) Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo.
2) Robot musí poslechnout člověka, kromě případů, kdy je to v rozporu s prvním zákonem.
3) Robot se musí chránit před poškozením, kromě případů, kdy je to v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

Existují pouze dva lidé, kteří si uvědomují jejich možné nebezpečí. Nedůvěřivý detektiv Spooner a geniální vědec, jehož sebevraždou začíná vyšetřování zdánlivě nemožného - vraždy člověka robotem. Postupně se ukazuje, že i bezduchý stroj může mít duši a že bezchybná logika není vždy to nejlepší. 
Tenhle akční sci-fi film na motivy díla Isaaca Asimova je další z mých oblíbenců. Má skvělý scénář, obsazení, hudbu a na ty triky se člověk prostě nemůže vynadívat. Navíc ta myšlenka vlastně odevzdání celého lidstva do rukou robotů je poněkud děsivá a s postupujícími technologiemi se zdá, že začíná nabývat na pravděpodobnosti. Takže pozor na dobu, kdy vám lednička odmítne vydat jídlo, protože podle ní potřebujete zhubnout a mobil odmítne vytočit hovor, protože ho unavuje poslouchat vaše blábolení :)

A zase pár zajímavostí z CSFD:

Podle scény v restauraci je byla cena piva v roce 2035 23,25 amerických dolarů.

V závěrečné scéně, kdy skáče, je znatelně vidět Spoonerovo (Will Smith) oddělení hlavy od těla, zapříčiněno animací pomocí techniky CGI.

Stejné zákony robotiky jako v tomto filmu se objevili i ve snímku Andrew - člen naší rodiny (1999).

Kočka Dr. Lanninga (James Cromwell) se jmenuje Asimov.

Pro film bylo speciálně navrhnuto Audi RSQ.

A ta nejzajímavější: O Willu Smithovi je známo, že má neobvykle velké přirození. Během scény ve sprše mu proto muselo být přilepeno izolepou ke stehnu.

 A ještě si dáme trailer, protože se mi prostě strašně líbí :)


American Beauty

21. 6. 2012

Oficiální text distributora: Na první pohled jsou Burnhamovi šťastnou rodinou, jejíž život je zalit sluncem. Pohodlný dům, auto kvalitní značky, půvabná dospívající dcera, studující na správné škole, rodiče úspěšní ve svém povolání. Nikdo se tedy nediví, že paní Burnhamová (Annette Bening) je věčně samý úsměv - alespoň na veřejnosti. Ve skutečnosti je ale všechno jinak. Obraz dokonalosti matce Carolyn a dceři Jane neustále kazí otec Lester (Kevin Spacey). Není tím ramenatým, snědým "plejbojem" a co je horší, začíná stále častěji dávat najevo, že se mu nedaří a že je nespokojen se svým životem. Dokud jen odmítá roli, kterou stovky jemu podobných odevzdaně hrají, aby měli klid, je to pro rodinu sice obtížné, ale únosné. Ještě včera nerozhodný a zakřiknutý Lester se ovšem rozhodne "krizi středního věku" řešit nečekaně radikálně. Dojde mu totiž, o co v životě jde: o splnění snů a tužeb, které člověk má. Lester už nikdy nebude ubožák!

Dokonalá rodinka. Usměvavá matka, průměrně vypadají dcera a otec, který není ničím vyjímečný, ale alespoň má dobrou práci, která platí účty. Až na to, že vůbec není tak dokonalá. Veškerá spokojenost je jen maskou pro obecenstvo a za zavřenými dveřmi je obraz trochu jiný. Všichni jsou nešťastní a domácnost funguje jen díky křehké rovnováze tichého nesouhlasu a útrpnosti. Lester se s tím ale rozhodne něco dělat. Už nechce mlčet. Hodlá se o svou nespokojenost podělit a svůj život od základů změnit. Odejde z práce, kterou nesnáší, začne posilovat, aby měl šanci u své vysněné dívky (kamarádky své dcery) a rozhodne se vrátit ke zvyku z mládí - kouření trávy, která i ten nejubožejší život činní snesitelným (údajně). Matka rodiny ale také začíná se svým životem něco dělat - touží po úspěchu a proto si najde velmi úspěšného milence, který jí ukáže nový náhled na život i nového koníčka - střelné zbraně.
Můj naprosto nejoblíbenější film, kterého se nikdy nenabažím. Skvělý pohled na zdánlivou spokojenost každé (nejen) americké rodinky, který si rozhodně nebere servítky. Dokonalý scénář, skvělé obsazení v čele s mým milovaným Kevinem Spaceym a prostě nedokážu najít jedinou věc, která by se dala tomuhle filmu vytknout. 

Několik zajímavostí z CSFD:
Slogan "...look closer", který se objevil na plakátu k filmu, objevil režisér při postprodukci na nástěnce u pracovního stolu Lestera. Dala ho tam jen tak kostymérka a Samu Mendesovi se zalíbil natolik, že ho použil.

Fotky z dětství Thory Birch jsou opravdu její a již se objevily ve filmu Vysoká hra patriotů (1992)

Scéna v autě, kdy si Kevin Spacey zpívá do písničky "American Woman", byla celá improvizací.

Mísa s chřestem, kterou hodil hlavní hrdina proti zdi měla být původně pouze upuštěna na podlahu.

Film byl zařazen na žebříček 20 nejvíce přeceňovaných filmů časopisem Premiere. - mě tedy přeceňovaný vůbec nepřijde, je skvělý, úžasný a dokonalý a nikdo si nesmí myslet opak :) Pokud jste neviděli, musíte to okamžitě napravit. A tím myslím okamžitě! :)



Brno, ach to Brno

20. 6. 2012

Já jsem obvykle puťka sedící doma. Nemám moc ráda nějaké výlety za neznámem, náhlé změny a honění se za dobrodružstvím, takže když už jsem k něčemu takovému donucena, je to pro mě vždy zážitek a o zážitky se ráda dělím :) (i když nemají nic společného s tímhle blogem). 
Situace se má tak, že se pokouším o přijetí na magisterské studium. Konkrétně na Masarykovu univerzitu v Brně, obor Informační studia a knihovnictví. Chci být knihovníkem za každou cenu a i když momentálně po státnicích nechci učení už ani vidět, ten magisterský titul by se mi docela líbil. Není pro mě sice nezbytnost, ale říkala jsem si, že když už jsem si podala přihlášku, alespoň ty přijímačky zkusím. Ty se konaly překvapivě v Brně a to v naprosto pitomý čas - 10:00. To je pro mě trochu moc brzo, protože to mám do Brna nějakých 200 kilásků a auto nebo řidičák žádný. Jediná možnost tedy vlakem nebo autobusem den předem a někde v Brně přespat, to se sice lehko řekne, ale hůř udělá, když člověk v celém Brně nezná živáčka. Naštěstí existují skvělé věci jako studentské krátkodobé ubytování na koleji - stačí si vybrat kam člověk chce, napsat e-mail a naštěstí bez větších komplikací alespoň tohle je vyřízeno. Potom ale přišel den D.
Přesně v poledne jsem vyrazila na vlak. Sice je to autobusem kratší cesta, ale já mám radši vlaky - jsou pohodlnější, člověk se tam může víc hýbat, nebývají tak plné a navíc v tomhle vedru rozhodně ocením větší okna. Zakoupila jsem si tedy zpáteční jízdenku za 564 Kč a hurá čekat ven. Při mém štěstí měl ale vlak samozřejmě zpoždění, takže o 10 minut později a stále ještě s energickým úsměvem na rtech nastupuji v Milevsku do vlaku a začínám se řítit vstříc dálavám. Na první přestup to mám jen zhruba půlhodiny (12:50 vystupuji), potom už se ale rozjíždí jedna velká neznámá. V Táboře na další vlak čekám hodinu, další přestup je ve 14:15 do přeplněného vlaku plného dojíždějících studentů směr Horní Cerekev, kde 15:59 přestupuji do rychlíku na Brno. Cesta ubíhá překvapivě rychle. Většinou mám dost prostoru pro sebe, svou krosnu i na to, abych si ještě hodila nožky nahoru a udělala si opravdové pohodlí, jen kdyby byl ten vzduch trochu příjemnější. 
V Brně hned před nádražím nastupuji na tramvaj a vyjíždím směrem ke koleji - mému nocovišti. Ubytování probíhá v pořádku a já vstupuji do svého pokoje č. 208. A tam se seznamuji s jakousi Janou. Studentkou, která má druhý den státnice. Jakože cože? Bylo mi jasné, že pokoj nebudu mít pro sebe, ale rušit tam nějakou nebou chudinku, která se snaží do poslední chvíle učit? To je trochu moc. Takže si jenom povleču postel, zběžně vybalím a i když jsem unavená a zralá tak akorát do postele (je nějakých sedm hodin večer), vyrážím prozkoumat alespoň nejbližší okolí. Nakonec té energie vážně tolik nemám. Dojdu se podívat pár metrů dál po ulici na Moravskou zemskou knihovnu. Ta je tak krásná! Sice obvykle nemám ráda moderní budovy knihoven - ocel a sklo se mi prostě ke knížkám nehodí, ale tahle vypadá fakt pěkně. Potom jsem ale už neměla na nic moc náladu. Malé obchůdky už měly dávno zavřeno, takže jsem zaparkovala na nejbližší zahrádce docela příjemné hospůdky, kde jsem si nad orosenou Kofolou četla. Po příchodu na pokoj se dočasná spolubydlící stále ještě učila, takže jsem jen skočila do sprchy a zase si šla číst. V noci jsem toho moc nenaspala, částečně kvůli nervozitě, ale hlavně asi kvůli tomu, že spím s naprosto cizím člověkem v jednom pokoji, navíc mám špunty v uších, takže kdyby nade mnou stála s nožem, tak já o ničem nevím a hlavně bez svých polštářků šusťáků (plněných pohankou) se prostě nikdy pořádně nevyspím. 
Moravská zemská knihovna
Ráno potom jsem se vypravila, překvapivě bez problémů našla správné místo a čekala. Vždy chci být všude v předstihu, takže jsem měla půl hodiny času do začátku. Potom jsem se dozvěděla, že za další půl hodinu budou rozvěšeny seznamy jednotlivých skupin, takže jsem se v půl jedenácté dozvěděla, že budu další hodinu a půl čekat než na mě přijde řada. Prostě skvělé. Ve dvanáct už jsem tedy konečně přišla na řadu - půl hodinový pohovor formou diskuze. Jednoduše nás brali po šesti před dvoučlenou komisi (jeden se ptal, druhý zapisoval) a byly nám předhazovány otázky, na které jsme měli pokud možno všichni odpovídat. 
Diskuze je ale poněkud nadnesený výraz. Člověk vždy řekl dvě, tři věty a už musel nechat mluvit dalšího - čas kvapí, otázek i lidí je hodně, není možné pouštět se do nějakých složitějších debat. Navíc protože je obor otevřen i pro neknihovníky, otázky nemohly být odborného charakteru, takže se jednalo o otázky typu: Kde se vidíte za 5 let? Jaká si myslíte, že je budoucnost knihoven? S jakým vědním oborem byste chtěli zkloubit informační vědu, aby vzniklo něco nového a vzrušujícího? Takže jsme si takhle všichni popovídali. Všichni vždy vyjádřili svůj názor k dané otázce, všechny argumenty se mi zdály validní, takže teď naprosto netuším, podle čeho to budou hodnotit. Asi podle toho, jestli s vaším názorem souhlasí, nebo ne. Prostě přijímací pohovor naprostá fraška. 
Potom už jsem měla jen čas dostat se zpět na nádraží, koupit si něco k obědu a najít správné nástupiště - s desetiminutovým předstihem jsem nastupovala do rychlíku zhruba směr domů. Absolvovala jsem další upocenou, rozdrncanou cestu. Tentokrát jsem ale čekala hodinu v Horní Cerekvi a jen půl hodiny v Táboře. Horko bylo opět strašné, navíc v rychlíku nedrželo otevřené okno, takže jsem ho musela zatížit vlastní krosnou, no prostě komedie. Z předchozí jízdy už jsem byla vlaků docela nabažená, takže jsem veškeré drncání a škubání do stran přetrpěla a naprosto vyflusaná dorazila v 19:40 zpět do Milevska, dotáhla se domů a padla vyčerpáním. 
Mé jediné štěstí je, že jsem si vybrala skutečně skvělou četbu. Vzala jsem si Hru o trůny od Martina a dobře jsem udělala. Dokázala jsem se začíst takovým způsobem, že jsem občas na hrůzy cesty zapomněla a skoro bych si pomyslela, že to byl vlastně fajn výlet. Až na to, že nebyl. Z Brna jsem nestihla vidět vůbec nic, ani jsem nepotkala žádné knihkupectví, abych aspoň mohla říkat: "Podívej, tu mám z Brna", hlavně, že jsem se projela aspoň tou šalinou. 


Co je ale ještě zábavnější je, že zítra jedu v 7:40 zase na opačný konec republiky - do Plzně, kde si musím vyběhat některé náležitosti spojené s ukončením studia a protože je zítra poslední možný den, abych ještě směla na promoci, tak není zbytí a budu cestovat zase - 2,5 hodiny tam a ještě tentýž den zase zpátky. No těším se neskutečně. Ne, že by mi o tu promoci zase až tak šlo, být našňořená do slušného a promenádovat se někde po podiu před celým svým ročníkem a jejich rodinami není zrovna má představa zábavy, ale rodinu o to prostě nemůžu ochudit, takže mě zítra čeká další cestování. Aspoň ještě o kus pohnu se Hrou o trůny, momentálně jsem na nějaké 400. stránce, jestli nebudu zítra ve vlaku spíš spát nebo tupě čumět z okna, mohla bych to dotáhnout možná na nějakých 600. Uvidíme. 


...proto sem dnes nepřibylo nic nového a nejspíš nepřibyde ani zítra. Přesto si dál klikejte denní vstupy do soutěže, ještě zbývá pár dní a kdo ví, třeba zrovna váš extra vstup bude ten vítězný :)

One tree hill

18. 6. 2012

Popis z CSFD: Seriál o partě středoškoláků, kteří jsou si zpočátku dost vzdálení. Ve středu dění jsou bratři Scottové - Lucas a Nathan, mající společného otce a životní lásku - basketbal. Na střední škole se setkávají nejdříve jako rivalové nejen co se týče pozice v týmu Tree Hill Ravens, ale i v lásce. Od toho se odvíjí zdánlivě vedlejší linie příběhu, ale nenechte se klamat, v One Tree Hill vše souvisí se vším.

Tenhle seriál pro mě naprosto přesně představuje nekonečnou hrabivost televizních studií, které podobné věci vytváří. Abych se vyjádřila jasně. One tree hill má momentálně 9 sérií. Já viděla prvních osm. Potom jsem se prostě musela přestat trápit.
První čtyři řady se týkají středoškolského života. Dva nevlastní bratři - Nathan a Lucas. Mají stejného otce, který se ale Lucase i jeho matky zřekl a šel  si hrát na rodinku s novou přítelkyní a novým synem. Obě rodiny ale stále bydlí ve městečku Tree hill a oba bratři nejen chodí na stejnou školu ale dokonce hrají za stejný basketbalový tým. Navíc Nathan chodí s Lucasovou nejlepší kamarádkou, zatímco Lucas přebíhá mezi Nathanovou bývalou přítelkyní a její nejlepší kamarádkou - obě basketové roztleskávačky. Bordel? Bude to ještě horší. Lucasova matka Karen má totiž velice blízký vztah s Lucasovým strýcem a kamarádí se s Nathanovou matkou.
Přesto první čtyři série nejsou vůbec špatné. Dokonce by se dalo říct, že jsou občas i vážně dobré - řeší se tu vztahy mezi "dětmi" i mezi dospělými. Do toho drama basketbalového týmu, jehož hvězdou je právě Nathan. Ten ale váhá, jestli vůbec chce hrát basket, protože jeho otec (bývalá basketová legenda) na něj pořád tlačí, aby se zlepšoval a překonával sebe a všechny ostatní. Potom se ale příběh neustále zhoršuje. Dojde k svatbám, ale i rozchodům, někdo skončí na vozíčku, někdo zjistí, že má možná srdeční chorobu, která mu znemožní hrát. Někdo má dítě, někdo zase práci. Postupem času se ze seriálu o středoškolácích stává jakési drama ze života vyrostlých středoškoláků, příběh se tříští a nucené natáhování je vážně znát. Kvalita rychle upadá, až jsem to i já musela prostě vzdát. A to vydržím vážně hodně. One tree hill začal dobře, ale hrabivost mu nenávratně uškodila. Pokud jste ale jako já a nechcete seriál zatratit rovnou, první čtyři série rozhodně doporučuji :) Celkové hodnocení:



Bylo nebylo #28

17. 6. 2012

Po minulém poněkud zvláštním Bylo nebylo se vracím ke knihám, které by vážně mohly někoho zaujmout. Tentokrát je to kniha, na jejíž přečtení se vážně těším a rozhodně budu mít dostatečnou příležitost se začíst. Zítra se totiž chystám na cestu do Brna, kde přespím na koleji a druhý den hned ráno se pokusím zazářit na přijímačkách na magisterské studium. Cesta do Brna od nás trvá nějaké 4 hodiny případně šest, pokud bych jela vlakem, takže času budu mít dost, navíc večer v Brně se taky nějaký ten čas najde a proto si beru pořádnou cihličku, aby mi náhodou nedošlo čtivo. Tentokrát je to tedy:

George R. R. Martin - Hra o trůny

Anotace: „Pod každým prstem měl čepel, hroty pokroucených mečů vyčnívajících jako tesáky z opěrek trůnu. Dokonce i po třech staletích byly některé ostré tak, že dokázaly říznout. Železný trůn byl pro neopatrného plný pastí. V písních se pravilo, že bylo třeba tisíce mečů, aby ho vyrobili, rozžhavených doběla ve výhni plamenů dštících ze chřtánu Baleriona Černého děsu. Kovali jej padesát devět dní. Konec jejich snažení korunovalo toto pokroucené černé monstrum vyrobené z jako břitva ostrých hran, hrotů a pásů kovu; trůn, který mohl zabít člověka, a také zabil, pokud lze věřit příběhům." Druhé vydání úvodní části fantasy eposu Písně ledu a ohně, vázané v jednom svazku.

První věty: "Měli bychom se vydat zpátky," zamumlal Gared, když les kolem nich začal tmavnout. "Ti divocí jsou mrtví." "Ty máš z mrtvých strach?" zeptal se ho ser Waymar Royce s mírným náznakem úsměvu.

Vypadá opravdu dobře a nějakých 800 stran by mi mělo chvíli vydržet, nemyslíte? :)

Nacuo Kirino - Zrůda

15. 6. 2012

Anotace: Juriko a Kazue, které si na střední škole začaly vydělávat prostitucí, byly v průběhu jednoho roku zavražděny stejně brutálním způsobem. Jejich tragický osud líčí a komentuje Juričina o rok starší sestra: postupně odkrývá souvislosti, jež mezi oběma vraždami vyvstávají, „detektivní“ rovina děje však stále více ustupuje intimní zpovědi vypravěčky – z jejího popisu událostí a snahy dobrat se motivace Juričina a Kazuina jednání a pravdy o jejich smrti začne čím dál zřetelněji probleskovat obraz vypravěččina myšlení a pocitů, jejího vztahu k rodině a společnosti i jejích názorů na prostituci nezletilých, jednoho z nejaktuálnějších a nejpalčivějších problémů moderního Japonska. Obraz bolestný, pokřivený, bizarní… Dokonalá psychologická sonda do duše dnešních japonských žen a zároveň vynikající noir detektivka získala prestižní ocenení Izumi Kyoka Prize for Literature, její vydání v Americe bylo kvůli šokujícím, provokativním scénám podstatně zcenzurováno.

 Zrůda je dokonalou ukázkou neskutečně špatně prezentované knihy. Co jsem u téhle knihy čekala byla hlavně detektivní zápletka. To, že má jít o skandální odhalení světa prostituce nezletilých také nemůže ublížit. Dostala jsem ale něco úplně jiného. Detektivní prvky prakticky žádné. Skandální román? Asi si pod pojmem skandální představuji něco jiného. Ano, mluví se tam o tom, že se Juriko prodávala už na střední škole a za skandální se dá považovat i to, že jejím prvním milencem byl její strýc, ale tahle fakta, včetně těch detektivních naprosto zapadají mezi řečmi o ničem. Vážně.
Většina knihy je totiž vyprávění o každodenním životě mladé dívky v Japonsku, její docházce na prestižní střední školu a její naprosto neopodstatněná nenávist k sestře. Základ příběhu je ten, že se Juričina starší sestra prakticky bála její zrůdné krásy a proto ji nenáviděla. Při první příležitosti se od rodiny oddělila - zůstala v Japonsku u dědečka, zatímco její rodiče i sestra odjeli do Švýcarska. Tam se ale její matka zabije a Juriko se vrací zpět, bydlet k rodinným přátelům Johnsonovým, kteří ji ubytují a starají se o ní a za to ona spí s panem Johnsonem.
Nevím jak vás, ale mě neustálé vyprávění o tahanicích dívek na střední škole a nebo o dedečkových bonsaích prostě vyloženě nezajímá. Tedy hlavně ne, pokud pořád čekám na detektivní zápletku a prakticky se jí nedočkám. A vážně, ale pokud tohle bylo natolik skandální, že to museli v Americe cenzurovat, ukažte mi prosím kde, protože tu část jsem asi zrovna přehlídla. Prostě jedno velké zklamání. Možná, kdyby kniha nebyla prezentovaná tak, jak je, užila bych si ji víc. Vysoké očekávání je vážně spíš na škodu, než k užitku. Potom člověk skončí akorát tak se zklamáním.


Dodatek Zpěvavého léta:


Blog contents © Ohana's world of pure imagination 2010. Blogger Theme by Nymphont.