Co je nového - Únor 2013

28. 2. 2013



Únor je za námi. Nebudu se podivovat nad tím, jak rychle zase uběhl, protože únor je přecijen poněkud kratší, takže má nárok utéct rychleji, nebo ne? Co mě ale udivuje je, co všechno se za ten kratičký měsíc stalo v mém životě. Největší novinkou je samozřejmě stěhování, ale staly se i další věci mě a kolem mě, které člověk v takovém sletu prostě nečeká. Teď jen doufám, že březen bude nudný a vleklý, abych se mohla trochu vzpamatovat. Tolik vzrušení najednou je na mě prostě moc. Teď už ale zpět k věci. Co že jsem si za tenhle pidiměsíc pořídila do své skromné knihovničky?


A pokud chcete víc než jen fotku, budete muset přežít trošku toho mého blábolení:



Četli jste některé z mých nových miláčků? A co jste si za únor pořídili vy?

Terapie láskou - Matthew Quick

26. 2. 2013

Anotace: Pat Peoples se vrací z léčebny pro duševně choré a svět kolem mu nedává příliš smysl. Oblíbený fotbalový tým hraje na stadionu, který před několika měsíci ještě nestál, přátelé mají manželky a děti, ačkoli nedávno byli ještě svobodní. Nikdo mu nechce vysvětlit, jak je to možné, ani s ním mluvit o jeho ženě Nikki, s níž se jistě brzy zase shledá, i když právě teď žijí odloučeně. Pat ale věří ve šťastné konce. Stačí na sobě pracovat, nenechat se odradit, být laskavý k lidem, a život vás odmění. Tak je to ve všech dobrých filmech. Co si o tom myslí váš terapeut, mrzoutský táta nebo divná kamarádka, nehraje roli. Protože je jen otázkou času, kdy odluka skončí, on se s Nikki opět shledá a budou žít šťastně až do smrti. Nebo ne?

Na úvod recenze bych chtěla poděkovat nakladatelství Knižní klub za poskytnutí recenzního výtisku. Nesmírně si toho vážím. 
 
Tahle knížka je prostě úžasná. Nevím, jaký je film a nehodlám se na něj dívat (vždycky mi film zkazí pocit z knihy), ale jestli je aspoň z poloviny tak dobrý jako jeho předloha, pak si zaslouží všech 8 Oscarů a ještě něco navrch.
Jak už je řečeno v anotaci, Pat se vrací z psychiatrické léčebny, aby se naučil znovu čelit realitě a hlavně, aby získal zpět lásku své manželky Nikki. Jejich manželství totiž zrovna prochází odlukou, aby se Pat mohl dát dohromady, a aby se stal lepším člověkem, aby si Nikki konečně zasloužil. Pat totiž nebyl vždycky duševně nevyrovnaný. Když byl mladý, vystudoval vysokou školu, oženil se a dokonce pracoval jako učitel. Teď, po návratu z ústavu, žije u rodičů a celé dny tráví posilováním, sledováním fotbalu a snahou být laskavý ke svému okolí. Jak se do tohohle stavu dostal, se dozvídáme postupně se samotným Patem. On si totiž z počátku své léčby téměř nic nepamatuje a musí po kouskách odhalovat svou minulost. Jak dlouho vlastně v ústavu byl? A co se stalo mezi ním a Nikki? Je možné, že by ji někdy získal zpět, odluka skončila a Pat se dočkal svého šťastného konce?
První, co musím říct, je: nenechte se zmást tím názvem. Mnohem víc se tu mluví o americkém fotbalu než o lásce. Nikdo nikoho neléčí láskou, nikde nenajdete patos a zamilovaná klišé. Láska tady sice je, a je tu i spousta jiných citů, ale všechny jsou takové opravdové. Chápete? Asi ne. Nevadí.
Pat nám vše vypráví ze svého pohledu. Začínáme jeho posledním dnem v ústavu a pokračujeme krásně plynule přechodem domů, znovuobnovení vztahů s rodinou a pár přáteli (opravdu jen pár) a sledováním jeho denní rutiny posilování. Pomalu přibývají další zážitky, skutečnosti, se kterými se musí vyrovnat, nové situace, které ne vždy zvládá úplně bez problémů a dokonce i pár záchvatů vzteku a agrese. Chvílemi mi Pat připomínal Forresta Gumpa, tím jak poeticky mluvil o svojí lásce a zároveň úplně jednoduše popisoval svůj svět a to, jak ho svým lehce pokřiveným úhlem pohledu chápe. Na druhou stranu jsem si kolikrát říkala, že by potřeboval pořádně proplesknout, aby se už kruci vzpamatoval.
To, a samozřejmě název (a ta filmová obálka), jsou ale vážně asi jediné věci, které se mi na Terapii láskou nelíbily. Je fakt, že bych snesla trochu míň řečí o americkém fotbalu (není jich zas tak moc, ale pro naprostého nesportovce byla i ta troška příliš) a musím upozornit každého, kdo má rád, nebo se chystá číst klasickou literaturu, aby četl Terapii láskou jen na vlastní nebezpečí. Tolik spoilerů jsem totiž na jednom místě neviděla od té doby, kdy začaly být diskuze na CSFD moderované. Pat v rámci svého "vylepšení" totiž čte Americké klasiky a samozřejmě velice otevřeně mluví o jejich obsahu. Jsou tu spoilery na Velkého Gatsbyho, Komu zvoní hrana, Šarlatové písmeno, Kdo chytá v žitě, Pod skleněným zvonem a určitě ještě nějaké, ale teď zrovna si nemůžu vzpomenout. Pokud jste je tedy nečetli a chystáte se na ně v nejbližší době, doporučuji počkat s Terapií láskou, až budete mít tyhle klasiky za sebou.
Celkově tedy nemám pro Terapii láskou nic než chválu. Musím říct, že Pat je vážně skvělá postava a každou chvíli jsem se přistihla, že mu upřímně fandím, aby se šťastného konce dočkal. Co víc si od dobré knihy přát? Mě upřímný zájem o osud postav, se kterými jejich radosti i bolesti prožívám, docela stačí. Pokud tedy máte chuť na opravdu čtivou, odpočinkovou knihu z trošku jiného soudku, než na jaký jsme v našich končinách zvyklí, jste u Terapie láskou na správné adrese.

Bylo nebylo #60

24. 2. 2013

Víte co? Už strašně dlouho jsem neměla v ruce žádný recenzák. Nebyl prostě čas. Jsem ráda, když stihnu jednu knihu za týden a pak jednu zfouknu o víkendu, pokud zrovna nemám jiné povinnosti, a to na čtení recenzáků není zrovna nejideálnější situace. Tentokrát ale jeden mám a mám z něj velikou radost. Terapie láskou má sice pochybný název a navíc filmovou obálku, ale podle anotace vypadá opravdu dobře. A jak že tahle kniha začíná? Na to se tedy podíváme:

Matthew Quick - Terapie láskou

Anotace: Pat Peoples se vrací z léčebny pro duševně choré a svět kolem mu nedává příliš smysl. Oblíbený fotbalový tým hraje na stadionu, který před několika měsíci ještě nestál, přátelé mají manželky a děti, ačkoli nedávno byli ještě svobodní. Nikdo mu nechce vysvětlit, jak je to možné, ani s ním mluvit o jeho ženě Nikki, s níž se jistě brzy zase shledá, i když právě teď žijí odloučeně. Pat ale věří ve šťastné konce. Stačí na sobě pracovat, nenechat se odradit, být laskavý k lidem, a život vás odmění. Tak je to ve všech dobrých filmech. Co si o tom myslí váš terapeut, mrzoutský táta nebo divná kamarádka, nehraje roli. Protože je jen otázkou času, kdy odluka skončí, on se s Nikki opět shledá a budou žít šťastně až do smrti. Nebo ne?

První věty:  Nemusím ani zvedat hlavu, abych poznal, že je to máma, která mě jde zase jednou překvapit neohlášenou návštěvou. V létě si nehty na nohou vždycky lakuje narůžovo a dobře znám i ty kožené sandály s květinovým vzorem - ty si koupila, když mi naposledy zařídila opušťák z ústavu a vzala mě do obchoďáku. Není to poprvé, kdy mě zastihla, jak v županu, bez dozoru, cvičím na dvoře, a v duchu se usměju, protože předem vidím, jak se zase pustí do doktora Timberse a bude na něj dorážet, proč musím být zavřený, když mě pak stejně nechají celý den o samotě.

Začíná to pěkně, já totiž miluju knihy, ve kterých jsou hlavní postavy tak trochu mimo a musí být v ústavu pro duševně chodé. U takových lidí totiž nikdy nevíte co provedou. Vyhoďme ho z kola ven je toho dokonalým důkazem. Terapie láskou se sice nebude odehrávat celá v ústavu, ale myslím, že i střet ústavního světa s realitou bude vážně zajímavé počtení. Nemyslíte?

Finále - Becca Fitzpatrick

21. 2. 2013

Anotace: Napínavý závěr ságy Zavržený a milostného příběhu mezi padlým andělem Patchem a dívkou Norou s výstižným názvem Finále.
Nora si je svou láskou k Patchovi jistá víc než kdy předtím. I když z nich jejich rozdílný původ a osud může udělat nepřátele, Nora se k Patchovi nikdy nedokáže otočit zády. Nyní však musejí čelit dosud nejvážnější hrozbě. Překoná jejich láska širokou propast, která je dělí? Bude ještě možné znovu vybudovat to, co bylo zničeno? Nepřátelské strany jsou dané – ale na které z nich stojí Nora a na které Patch?

Nebylo to tak špatné, jak jsem čekala. To je asi to nejpozitivnější, co o téhle knize můžu říct. V posledním díle se Nora ujímá vedení nefilské armády a ze všech sil se snaží vymyslet, jak vést nefilim k vítězství a zároveň zažehnat válku, jak slíbila archandělům.  To není vůbec jednoduché. Do toho musí trénovat své tělo s Dantem, kterého nesnáší, předstírat, že nechodí s Patchem, kterého má nesnášet a navíc se snaží ochránit Patche před archandělem Pepperem, který si na něj očividně zasedl. Zdá se, že bude mít holka tedy pěkně napilno. Může láska mezi Patchem a Norou vydržet takové překážky? A je vůbec možné najít ve válce kompromis?
Můj názor byl už od počátku takový, že tahle kniha neměla vůbec nikdy existovat. Sice příběh není úplně zbytečný a hezky celou příběhovou linii zakončí, ale na druhou stranu si myslím, že by to šlo zjednodušit a sjednotit se třetí knihou. Nevadí, rozhodnutí už padlo a musíme s ním všichni žít. Co se týče samotného příběhu, tentokrát nebyl úplně stupidní a Nora se výjimečně nechovala jako naprostá pipina, takže jsem nemusela u každé stránky nadávat. To je rozhodně pozitivní. Zase jsem se ale nijak zvlášť nepobavila a četla jsem jen ze setrvačnosti. Alespoň mi to tak připadalo. Ani ty nejnapínavější okamžiky mě nijak neuchvátily, do děje jsem se nemohla vůbec ponořit a ve scénách, které očividně měly naivní čtenářky rozplakat, mi bylo úplně ukradené, co se hrdinům stane. Nevím jak vy, ale já chci od knihy přesný opak. Na druhou stranu musím říct, že lásku a romantiku umí Becca popsat moc hezky, a alespoň u podobně laděných scén jsem občas pocítila "motýlky v břiše". To je ale asi tak to jediné. A ta obálka? Chlápek bez košile a holka v plesových šatech v dramatické krajině. Laciněji už to nešlo?

Seznam pana Rosenbluma - Natasha Solomonsová

19. 2. 2013

Anotace: Román odehrávající se v 30. letech v Británii sleduje osud německého židovského přistěhovalce Jacka Rosenbluma a jeho cestu za tím, jak se stát „pravým Angličanem“. Jackovým snem je zapomenout na svůj původ, na věčné vyhnanství, kterým je jeho národ již věky poznamenán, a tak se od začátku fanaticky drží imigrační příručky, která radí co v Anglii dělat a nedělat. Komický seznam se pod Jackovým dohledem začíná rozšiřovat a mapuje tak spletitou cestu jednoho muže za svou identitu, kterou se – jako správný Angličan – odhodlá najít skrze oblíbený britský sport, golf. Ale je to ta pravá cesta?

Tuhle knihu nebudu moc hodnotit, protože jsem ji jednoduše vzdala. Nebylo to ani blízko tomu, co jsem podle anotace čekala a to, co se ze Seznamu pana Rosenbluma vyklubalo, bylo nudné a naprosto mimo mé momentální naladění. Zkusila jsem mu sice dát šanci, ale když mě ani po sto stranách nechytl, odmítla jsem s ním dál mařit čas.
Čekala jsem něco vtipného, ironického, možná popis problémů, které může mít přistěhovalec v cizí zemi, když se snaží sžít s jinou kulturou a zapadnout mezi domorodce. Dočkala jsem se ale něčeho úplně jiného. Pan Rosenblum si na všechno zvykl bez problémů, což bylo konstatováno v první kapitole knihy a celý zbytek stran, které jsem hrdině zdolala, se snaží dosáhnout jen posledního bodu - být přijat do golfového klubu. Což řeší do velkých podrobností, ještě větších, když se rozhodne sám si golfové hřiště postavit. To pak najednou do detailu víte o druzích trav a překážek a půdorysů, které se ke stavbě takového hřiště vážou a příběh jaksi uniká do pozadí. Prostě nuda. Seznam pana Rosenbluma by se možná mohl zalíbit vášnivému golfistovi a anglofilovi, ale mě rozhodně nezaujal. Je to škoda. Další kniha, která bude v mé knihovně jen překážet. To je ale riziko povolání, ne?
Hvězdičkové hodnocení tentokrát vynechávám, nepřijde mi fér hodnotit něco, co jsem nevychutnala do posledního písmenka.

Bylo nebylo #59

17. 2. 2013

Páni, tohle už tu dlouho nebylo. Jak jen se to stalo, že jsem poslední Bylo nebylo psala 20. ledna? To přece není možné. Že bych ignorovala svou oblíbenou rubriku? Smrtelný hřích! To se musí hned napravit. Alespoň tedy tenhle týden se prvních vět mé právě rozečtené knihy rozhodně dočkáte. A co že to čtu (a už jsem skoro na konci)? 

Lusy Adams - Odstíny života

Anotace: Alexandrina Avitalová se za života nijak nelišila od vrstevníků. Když je v den svých devatenáctých narozenin chladnokrevně zavražděna, nikdo nemůže tušit, že smrt se stane začátkem její nové cesty. Tři roky poté, co byla pohřbena a oplakána rodinou a přáteli, se probouzí znovu k „životu“. Je uvedena do světa magie a ďábelských stvoření. Alex musí zapomenout na svůj předchozí život, aby mohla zaujmout pozici neohrožené bojovnice se silami temnot. Podle dávného Proroctví je právě ona jedinou vyvolenou, Spasitelkou, která má rozhodnout odvěkou bitvu mezi dobrem a zlem…

První věty: Lidé si neustále stěžují na vlastní život. Bědují nad překážkami a utrpením, které se jim postaví do cesty, a posléze si naivně myslí, že už je nedokážou nijak překvapit. Pravdou ale je, že o životě nevědí vůbec nic, dokud o něj nepřijdou.

Inu, začalo to rozhodně zajímavě. Zvědaví jak to bude pokračovat? Já byla a teď už to vím a brzy snad budu vědět i jak to skončí. 100 stran do konce? Pche, co to je, když má člověk volný den? Vidím to ta, že ještě dneska večer pro vás napíšu recezni. Teda doufejme.

Co je nového - Hlášení místního rozhlasu #6

16. 2. 2013


Dámy a pánové, stalo se něco neuvěřitelného. Než vám ale povím co se to přesně stalo, musím vás upozornit, že tohle vůbec nebude o knížkách, takže pokud vás nebaví poslouchat novinky z mého mimoknižního života, radši tuhle stránku hned zase zavřete.
Tak, jsme tu jen my, které to zajímá? Fajn. Jak už jsem říkala, stalo se něco neuvěřitelného. Až tak neuvěřitelné to samozřejmě není, jednou se to stát muselo. Dalo by se říct, že to bylo vlastně nevyhnutelné, ale stejně, teď se to děje a já jsem z toho celá pryč. O čem že to tu blábolím? Konečně odcházím (natrvalo) od rodičů a stěhuju se do jiného města za svou prací. Dalo by se říct, že se osamostatňuju. Věřili byste tomu? Já jsem z toho totiž pořád ještě v šoku. Navíc se to děje tak rychle. V pondělí jsem odpověděla na inzerát, ve středu se byla podívat na byt, dneska jsem podepsala smlouvu a 1. se můžu nastěhovat. No chápete to? Já už prý mám být dospělá se vším všudy. Dokud jsem totiž ještě bydlela u maminky, mohla jsem se před touhle skutečností aspoň maličko skrývat, i když už jsem chodila naplno do práce. Teď už ale není úniku. Jsem dospělák, ať se mi to líbí nebo ne. 
Trochu (hodně) mě to děsí, ale na druhou stranu se strašně těším. Byt je to krásný. Je sice maličký (29 m2) a na tu velikost i předražený, ale je jen můj (alespoň dokud budu schopná platit nájem). Pořád tomu nějak nemůžu uvěřit, ale smlouvu mám před sebou a jsou na ní dva podpisy a mé jméno, tak to musí být pravda. Máte ze mě radost? Protože nový byt znamená novou knihovnu a nová knihovna znamená novou Kouzelnou knihovničku. Akorát bude chudák poněkud chudší, kdybych si tam totiž dovezla všechny svoje knihy, už bych se do toho malinkého bytečku nejspíš nevešla já. 

A teď ještě zpátky k blogu. Nejdřív se chci omluvit, že je má aktivita taková, jaká je. Články už nejsou zdaleka každý den (jsem ráda, když to zvládnu třikrát do týdne) a navíc nestíhám včas odpovídat na komentáře, což je mi vážně líto, protože mám z každého vždycky takovou radost, ale pak na něj neodpovím a musí to vypadat, jako bych vás všechny ignorovala. Zkouším to většinou dohnat o víkendech, ale když člověk většinu víkendu prospí a zbytek čte, aby si to trochu užil když má konečně kouska času, tak ten blog přecejen trochu strádá. Proto vám chci všem poděkovat, že jste na mě nezanevřeli, návštěvnost se drží pořád na stejné hladině a navíc maličko roste s každým náhodným příchozím, který se ke mě dostane přes ta nejpodivnější klíčová slova. Ta za poslední týden mě obzvlášť pobavila:

kde se točil van helsing
pes jim v mike a molly
dekorace na maturák pro upíry
do čeho se dava mumie
paní otrok wc
- nad tím posledním už mi vážně zůstává rozum stát, co mě ale vážně potěšilo bylo tohle klíčové slovo: ohanas world of pure imagination. Někdo si zapamatoval celý název mého blogu! Zázrak! A co vy? Co je nového?

Les Misérables

14. 2. 2013

Oficiální text distributora: Když bývalého galejníka Jeana Valjeana propustí na podmínku, netuší, že za zády bude mít jako věčný stín posedlého inspektora Javerta. Ten ctí zásadu, že zloděj zůstane vždy zlodějem a Valjean se zdá být jasným příkladem, zvlášť když pravidla podmínečného propuštění záhy poruší. Jenže Valjeanovi se daří unikat, začne žít pod změněnou identitou, stane se ctihodným občanem a dokonce starostou, jenže ani tehdy není před slídivým Javertem v bezpečí. Po smrti tovární dělnice Fantine, kterou si klade za vinu, se ujme její dcerky Cosette. Společně s ní pak před Zákonem utíká do anonymity francouzské metropole. Tam na ně po pár letech relativního klidu čeká kromě Javerta i další nebezpečí – ulice bobtnající revolucí, kterou připravují mladí kluci. Jeden z nich, Marius, se při letmém setkání zamiluje do dospívající Cosette a ta jeho city opětuje. Kvůli své dceři a jejímu štěstí se Valjean rozhodne riskovat, dokonce se vydá na barikády v předvečer rozhodujícího souboje mezi revolucionáři a armádou, aby z předem prohrané bitvy zachránil Mariuse. Na místě, kde historie napsala jednu ze svých krvavých kapitol, se zároveň odehraje finální souboj mezi ním a Javertem.

Tak od tohohle jsem čekala tedy mnohem víc. Ano, je to silný příběh, krásné písně a skvělí herci, ale to všechno dohromady pořád nebylo dost. Příběh popisovat nebudu, všichni ho známe. Musím říct, že jsem si několikrát pobrečela, což se rozhodně cení. Na druhou stranu ale za sílu toho kterého okamžiku mohly spíš písně než sami herci, kostýmy a scenérie. Jenomže ty písně byly ty staré z divadelních adaptací. A proto mi přijde, že tahle adaptace Bídníků nepřinesla nic tak úžasného a nového. Jenom zopakovala to, co může člověk vidět na nejlepších divadelních scénách a přihodila k tomu trochu bohatší kulisy, aby se člověk nemusel obtěžovat s obrazotvorností. Taky musím říct, že mě hodně zklamal Hugh Jackmann. Zdá se mi, že umí hrát i zpívat rozhodně lépe, než to předvedl v tomhle konkrétním filmu. Nebylo to špatné, to vůbec ne, ale nepřijde mi, že by to bylo až tak úžasné. Přesto ale tyhle krásné písně zanechaly určitý dojem, který mé hodnocení filmu jako celku dost ovlivnil:

Ten, kdo stojí v koutě - Stephen Chbotsky

12. 2. 2013

Anotace: Když člověk stojí v koutě, může si všimnout spousty úžasných věcí. Ale pak přijde chvíle, kdy je třeba vykročit na parket a začít opravdu žít. Strhujícímu románu Stephena Chboskeho o dilematu mezi nečinností a touhou se dostalo nadšeného přijetí, vyvolal polemiku a získal miliony oddaných čtenářů. Příběh o dospívání na střední škole, který Charlie vypráví v dopisech, je otevřenější a důvěrnější než leckterý deník, zároveň vtipný i sžíravý. Nevíme, kde Charlie bydlí, ani komu píše - máme jen slova, o která se rozhodl podělit. Zmítán touhou žít svůj vlastní život i touhou vymanit se z role, která mu připadla, prozkoumává dosud neznámé území. Před ním se otvírá svět prvních lásek, rodinných dramat i nových přátelství. Svět sexu, drog a Rocky Horror Picture Show, kde klíčem ke štěstí může být například ta správná píseň, díky níž se můžete řítit tunelem a cítit se nekonečně. V Charliem se autorovi podařilo stvořit vypravěče, který vás uhrane a přenese zpět do divokých a intenzivně prožívaných dní na prahu dospělosti, kdy se život podobal jízdě na horské dráze.

Já nevím, možná jsem divná, ale co že je na téhle knize tak úžasného a výjimečného? Charlie formou dopisů vypráví o svém životě. Právě začal chodit na střední školu a vypráví nám o tom, jak si našel partu kamarádů, kteří mu postupně představují takové věci jako drogy, sex, ale i lásku. Postupně se dozvídáme víc o jeho světě a o lidech, kteří jsou v jeho životě důležití. Charlie ve svých dopisech nic neskrývá, mluví otevřeně a upřímně a ve svých názorech na lidi i situace si rozhodně nebere servítky, možná vás dokonce dokáže šokovat. 
Zastavme se hned u prvního problému, který s touhle knihou mám: ta forma. Dopisní forma mě v knihách většinou nebaví, protože postrádá jakoukoli akci, tady ale máme v dopisech přímou řeč, dokonce celé dialogy. To není dopis! Nikdo v dopisech nebo v deníkových zápiscích, které to mělo také připomínat, nepoužívá dialog. Dopis je svou podstatou monolog skrz na skrz a i když dialog samozřejmě není zakázaný, mě nepřipadá reálné, že by takhle někdo skutečně napsal dopis. Dobrá ale, řekněme, že to možné je. Dál mi vadil styl vyprávění. Charlie je, řekněme, divný, na konci se dokonce dozvíme proč, ale to na začátku nevíme a já si půl knihy připadala, jako bych četla zápisky dítěte. Někdy jeho vyjadřování skutečně připomínalo dítě a to se k situacím, ve kterých se nacházel, jednoduše nehodilo. Dobře, je mu patnáct a vyloženě dospělý styl by se k němu taky nehodil, ale tohle bylo občas až moc dětské a ve mě to vyvolávalo podobný pocit jako skřípění nehtů po tabuli. Na druhou stranu můžu pochválit postavy, které působily tak nějak opravdicky. Člověk může věřit, že takoví lidé někde skutečně žijí a zažívají podobné situace.
Je mi ale naprosto jasné, proč se tolika lidem tahle kniha líbí. Je tam totiž tolik rádoby moudrých vět, které jen čekají, až se z nich stanou veřejností opěvované citáty, že si i průměrný čtenář může připadat, jako by četl něco opravdu filosofického a objevného. Nechci samozřejmě nikoho urážet, jen si myslím, že tohle může být docela velký faktor v tom, proč je Ten, kdo stojí v koutě tak oblíbený. Taky si myslím, že spoustě lidí přinese inspiraci na získání dalších zážitků, ať už si přečtou zmíněné knihy, poslechnou písničky, nebo se díky téhle knize seznámí s Rocky Horror Picture Show. Co mě ale zarazilo je žánrové zařazení téhle knihy na buxu - beletrie nad 10 let? Dělají si srandu? Už jen na samotné knize píšou, že je 12+ a já se svou snahou zachovat nevinnost dětí co nejdéle bych tuhle hranici posunula ještě trochu výš, alespoň na 15+. Poslední, co bych chtěla zmínit, je obálka. Nelíbí se mi. Tečka.

Knižní povídání: YA bublina

10. 2. 2013


Poměrně nedávno jsem viděla tohle video, které mě donutilo vážně se zamyslet:


April se tady zamýšlí nad problémem, který postihuje její čtecí návyky a který už zasáhl skoro každého booktubera - všichni čtou a zajímají se jen o knihy žánru YA. A víte co? My v české knižní blogosféře máme přesně ten samý problém. Všichni čtou jen a pouze YA, čímž navíc vzniká další problém - protože naše zdroje v Čechách jsou omezené, všichni čteme to samé. 
Nechápejte mě špatně, taky mám ráda YA. Často tyhle knihy čtu, užívám si je a chci víc. Jednu dobu jsem četla skoro jen a pouze je. Po čase to ale začne být trochu nuda. Působí to, jako by člověk četl pořád dokola to samé, protože i když se příběhy liší, všechny jsou stejně pořád na jedno brdo.  A mě osobně to začíná štvát. Knížky tu přeci jsou, abychom si rozšiřovali obzory. Abychom roztáhli křídla a dovolili své fantazii, aby nás přenesla do úplně jiných světů, jiných životů, plných dobrodružství. Ale copak tohle dokážou jen YA knihy? Ne! Dokáže to úplně každá kniha. Chápu ale, v čem je problém.
YA knihy se čtou snadno. Čtou se rychle a člověku na první pohled připadá, jak není sečtělý. "Přečetla jsem za rok sto knih, to jsem ale borec." Při dalším pohledu vám ale může začít docházet, že kvalita takovéhle četby není často zrovna valná. Některé knihy samozřejmě jsou kvalitní a mohou být i opravdu "povznášející", ale většina při bližším zkoumání patří spíš na dno knihovničky hřbetem ke zdi, aby na ně nebylo moc vidět. Ano, uznávám, většina knižních blogerů na tyhle knihy má dokonce i věk. Jsou to přesně ti čtenáři, pro které jsou tyhle knihy určeny. Co když se ale zamyslím nad sebou? Je mi 22 a většinu knih, které jsem loni přečetla tvoří knihy pro 15, 16 leté. A proto jsem si řekla dost!
Tyhle knihy nejsou přece ty jediné na světě. Při jejich neustálém čtení mám pocit, že mi maličko měkne mozek a namísto abych se "vzdělávala" jen ubíjím čas. Je to sice o trochu lepší než tupé civění na televizi, ale vážně jen o trochu. Co všechny ty krásné knihy, jejichž čtení sice vyžaduje maličko víc snahy, ale které taky přinášejí víc uspokojení, pokud je vážně dočtete? Takové knihy bych měla číst. Víc knih pro dospělé, společenské romány, klasiky, něco trochu vážnějšího, skutečnějšího. A jak jsem to vymyslela? YA knih se rozhodně úplně nevzdám. To bych nedokázala a nechápu ani proč bych to měla dělat. Není na nich přece nic špatného, pokud je člověk čte v omezeném množství. Rozhodla jsem se ale, že za každou YA knihu (tzv. oblbovačku) přečtu jednu dospeláckou (tzv. vzdělávačku). Už to nějakou dobu praktikuju a zatím to funguje skvěle.
V mé soukromé knihovničce se nachází tolik dospělých knih, na které se jenom práší. Byla by neskutečná škoda, kdybych je pořád jen odsouvala do pozadí kvůli knihám, ze kterých jsem už dávno měla vyrůst. Diktuje mi to nejen společnost, ale hlavně mé vlastní svědomí. Proč tedy neudělat kompromis? Co myslíte? Taky vás už tahle stagnace v YA knihách otravuje? Jdete do toho se mnou? Já jsem se rozhodla se ze své bubliny osvobodit a rozšířit si trochu obzory, a co vy?

Posuď knihu podle obalu #13

9. 2. 2013


Tohle meme je dobře známé, takže předpokládám, že nemusím vysvětlovat o co jde a vděčíme za něj Syki z Knižního doupěte.

David Nichols - Jeden den

Anotace: "Přátelství je někdy míň než láska"
Představte si, že někdy během střední školy potkáte člověka, který vám tak přiroste k srdci, že už ho nikdy nedostanete z hlavy. Chodit spolu ale nezačnete. Přesně to je případ Dextera a Emmy, kteří jsou přátelé už dvacet let - od osmaosmdesátého se setkávají vždy po roce. Je samozřejmě jen otázka času - i když nepřiměřeně dlouhého - než se z takového vztahu vyklube něco víc, než jen návštěva muzea a výroční večeře.
Úspěšný román ze současné Anglie vypráví příběh o tom, že skutečné přátelství mezi mužem a ženou není možné, a musí buď skončit, anebo se proměnit v něco jiného, a také o tom, že si ty nejzákladnější věci uvědomíme, až když je pozdě. Vtipně napsaný příběh, ale skrývá nejen úsměvné a citlivě napsané sondy do lidských citů. Vztah, který přešel od náhodné známosti na jednu noc po věrné i nevěrné přátelství až k hluboké lásce a krátkému manželství jakoby mimochodem pod komickým nátěrem ukazuje změny zvyků, mravů a politiky v Británii posledních dvaceti let. Hlavním tématem příběhu se více než klasická "lovestory" stávají pocity osamělosti a hloubka rozporu mezi mladickou nesmiřitelností a kompromisy, které jsme nakonec schopni tolerovat.

Můj názor:  Tahle obálka je nádherná! Miluju siluety! Tyhle sice nejsou nic moc extra, ale krásně vypráví o tom, o čem kniha je. Mezi to jen nápaditě provedený zázev knihy a jednoduchým fontem ve výrazné barvě motto a jméno autora a hotovo. Skvělá obálka a přitom tak jednoduchá. Navíc je strašně příjemná i na dotek a naživo má i mnohem lepší, výraznější barvy (zvlášť to pozadí je mnohem žlutější a celkově to tedy působí líp). Jen to "brilantní britský bestesler" si mohli odpustit. Tyhle nápisy upozorňující na prodejnost přece nezpůsobí, že bude ještě větší. Pokud tu knihu neznáte, tak tenhle malý nápis vás na ni stejně neupozorní a pokud ji neznáte, tak vám to o ní nic podstatného neřekne (nekoupíte si přece knížku jen proto, že ji kupují jiní lidé). Jinak je ale ta obálka naprosto skvělá. A opět pro srovnání filmová obálka:




 Není sice nejhorší, líbí se mi ty barvy, do kterých je laděna, ale na tu původní prostě nemá. Souhlas? Nebo se vám snad zářivě oranžové siluety nepozdávají? Podělte se o názor v komentářích.


Knihy, ke kterým se vracím #13

6. 2. 2013


Únor. Humusovej měsíc, kterej ale začíná docela dobře. Aspoň není taková zima, že? Navíc ke konci února budu mít svátek a prý už mám na cestě nějakou tu papírovou radost, takže to nakonec možná nebude až tak hrozné. Stejně je ale pořád ještě tma strašně brzo a pořád je tak nějak pošmourno a už i přes den si člověk musí přisvítit, aby měl na čtení dost světla. Nevím jak vám, ale mě takovéhle počací maličko kazí náladu. A proto si jí musím zlepšit něčím osvědčeným:

Douglas Adams - Stopařův průvodce galaxií

Rok vydání: 2002
Anotace: První část "pětidílné stopařské trilogie", kterou autor původně koncipoval jako rozhlasovou hru pro stanici BBC. Tato bravurní parodie na sci-fi je dnes již klasické dílo. Komplikovaný a originální příběh začíná zničením Země, která musí udělat místo nové galaktické dálnici. Hlavní hrdina příběhu, docela obyčejný, ale sympatický pozemšťan jménem Arthur Dent, má to štěstí, že s pomocí svého přítele Forda Prefecta, údajně nezaměstnaného herce, z nehož se vyklube mimozemšťan, stopne kosmickou loď, a tak se mu podaří uniknout z místa katastrofy.

Recenze: Celá série Stopařova průvodce je prostě geniální a skvělá. Vždycky, když ji čtu někde na veřejnosti, budím drobné pobouření svými výbuchy smíchu. A o tom to je.
Vše začíná příběhem starým jako lidstvo samo: rasa mimozemšťanů přiletí zdemolovat planetu Zemi kvůli stavbě nové intergalaktické dálnice a shodou okolností se jednomu člověku podaří uprchnout, když zjistí, že jeho přítel je také mimozemšťan, který se dokáže z téhle planety dostat pomocí stopu. Jednoduché, že? Člověk by řekl skoro až nudné. Taky mohl Adams vymyslet originálnější námět. Potom se ale vše zamotává ještě víc. Arthur a Ford čirou náhodou potkají Zafoda a Trillian, což je mimochodem dívka, kterou Arthur kdysi potkal na jednom večírku a moc se mu tehdy líbila, a společně se vydávají na cestu po galaxii. Při tom jen tak mimochodem odhalí tajemnou planetu Magratheu, tajemství života, vesmíru a tak vůbec a při tom zažijí spoustu dobrodružství, které je popisováno tak originálně a s takovým humorem, že si ani nevšimnete a jste na konci páté knihy téhle skvělé trilogie. Zní to trochu bláznivě? To rozhodně, a dokonce víc než jen trochu. Přesto je to ale skvělá zábava, kterou je třeba zažít. 
Jediné, co mi vadí, jsou obálky Arga, které jsou jednoduše příšerné a pak fakt, že byl první díl zfilmovaný a opět mi zkazil jednu z mých nejoblíbenějších knižních sérií. Ještě horší ale je, když lidé, kteří ten film viděli tvrdí, že dokáží Douglase Adamse ocenit a přidávají se k ručníkovému dni. Pokud jste nepřečetli jediné Douglasovo slovo, ale film se vám líbil, pak s chutí do toho, ale nemyslete si, že byl film jen vzdáleně tak dobrý, jako jsou tyhle knihy. 

Proč právě tahle: Maličko mě mrzí, že jsem tuhle knihu neobjevila sama. Jednou kdysi dávno mi první dva díly přinesla mamka z knihovny s tím, že ji potkala v regálu se zrovna vrácenými tituly a myslela, že by se mi to mohlo líbit. A taky měla pravdu. Okamžitě jsem se zamilovala, skoupila všechny díly, přihodila i nový šestý díl, oba díly Holistické detektivní kanceláře a navíc ještě Lososa pochyb. Šestý díl a Lososa jsem ještě nečetla a budu to muset napravit, ale už prvními sedmi knihami vznikla má úcta k tomuhle spisovateli, protože kdokoli, kdo dokáže něco takového vymyslet, takhle skvěle napsat a přitom nesedí někde v blázinci, je prostě bůh. Proto se také každý rok účastním ručníkového dnu, právě na počest Douglase Adamse. 
Tyhle knihy mi vždycky neskutečně zvednou náladu a v brzké době plánuju rereading, ke kterému přihodím i šestý díl a Lososa, abych měla zkušenost kompletní. Přidáte se někdo? Pokud jste od Adamse zatím nic nečetli a stále váháte, zkuste si utvořit názor na základě ukázky:

Ukázka: Stres a nervové napětí jsou dnes vážným sociálním problémem ve všech částech Galaxie, a proto, aby se tato situace ještě nezhoršila, budou jistá fakta odhalena předem.
Planeta, o kterou zde jde, skutečně je legendární Magrathea.
Útok smrtonosných střel, které mají být zakrátko vypáleny starobylým automatickým obranným systémem, budou mít za následek pouze rozbití tří kávových šálků a jedné myší klícky, několik modřin na nadloktí jednoho z hrdinů a nevčasné stvoření a náhlý odchod z tohoto světa jednoho květináče petúnií a jednoho nevinného vorvaně obrovského.
Aby však byla přece jen poněkud zachována atmosféra tajemství, nedozvíte se v této chvíli, čí nadloktí bude zhmožděno. Tato skutečnost se může bez nebezpečí stát předmětem dramatického napětí, protože je naprosto bezvýznamná.

Radleyovi: Upíři odvedle - Matt Haig

4. 2. 2013

Anotace: Zdá se, že manželé Radleyovi, lékař Peter a jeho žena Helen, žijí naprosto normálně – bydlí na poklidném anglickém předměstí v krásném domě, klábosí se sousedy, navštěvují pravidelný čtenářský kroužek a zažívají obvyklé krize manželského páru středního věku. Jejich dospívající děti, Klára a Rowan, prožívají své teenagerské bolístky, stud a zlobu stejně jako většina jejich vrstevníků. Ale přece je na Radleyových něco zvláštního. Proč kolem jejich domu utichá zpěv ptáků a bzukot hmyzu? Proč se všichni členové rodiny pečlivě mažou opalovacím krémem 60+?


Radleyovi jsou úplně obyčejná rodinka. Manželství trochu skřípe, děti nejsou ve škole nijak oblíbené a syn dokonce zažívá krutou šikanu a navíc je nešťastně zamilovaný. Obě děti navíc trpí strašnými zdravotními komplikacemi. Příšernou alergií na slunce, neustálými migrénami a neutichajícím hladem. Všechny tyhle obtíže ale dokáže jejich otec, lékař, bez problémů vysvětlit. Co vysvětlit nedokáže je, proč jeho dcera téměř sežrala, jednoho opilého spolužáka, který si na ni na večírku trochu moc dovoloval. Tato událost odstartuje sérii dalších. Tajemství rodičů, že Radleyovi jsou prastarý upírský rod, je vyzrazeno. To ale není to nejhorší. Rodiče mají spoustu dalších tajemství mezi sebou a jejich křehká rovnováha je velice ohrožena, když do města přijede Peterův bratr Will. Přijel, aby pomohl zahladit stopy, vedoucí ke Kláře jako vražedkyni, ale rozhodne se chvíli zůstat a poklidný manželský život svého bratra trochu rozhýbat.
Radleyovi jsou poněkud netradiční kniha, a to jak zápletkou, tak stylem i rozdělením. Sledujeme příběh hned několika postav a to v krátkých, úderných kapitolách. Kniha je navíc rozdělena podle dnů, ve kterých se celý příběh odehrává. Styl je takový příjemný, pozvolný, ale přitom si dokáže udržet pozornost člověka a i když je příběh chvílemi opravdu rozvětvený, ani na minutku jsem se neztratila. Na druhou stranu mě mate, co tím chtěl vlastně básník říct. Obyčejná vztahovka to totiž není, drama ani detektivka také ne, k čistému fantasy to má hodně daleko a navíc je tu určitá snaha osvítit člověka, že nemá potlačovat svou přirozenost. Prostě takový mišmaš všeho možného. Kdyby se autor zaměřil pouze na problémy dospělých a jejich manželská a nemanželská dramata, nebo naopak, jen na problém vraždy jejich dcery a náhlého poznání skutečnosti o jejich životě nebo prostě jen na záludnosti ukrývání podobného tajemství v malé komunitě plné drben, mohla to být opravdu skvělá kniha, ale on né. On to musel smíchat všechno dohromady a přihodit ještě pár věcí navíc. To mi trochu vadilo, protože i když byl příběh dobře pochopitelný, těch motivů tam bylo prostě moc a mě osobně to dost rušilo. To je tedy moje velká výtka vůči Radleyovým. 
Přesto je to ale opravdu příjemné počtení a zase nový způsob využití upírů v knize. Proto pokud máte upíry jako bytosti rádi, ale nesnesete už ani jednu teenagerovskou romanci, rozhodně po Radleyových sáhněte. Co já vím, třeba jsem jen ve svém hodnocení moc přísná.

Posuď knihu podle obalu #12

2. 2. 2013

Tohle meme je dobře známé, takže předpokládám, že nemusím vysvětlovat o co jde a vděčíme za něj Syki z Knižního doupěte.

Kami Garcia, Margaret Stohl - Nádherné bytosti

 Anotace: Ethan žije v městečku Gatlin v Jižní Karolíně celý život, stejně jako celé generace jeho rodiny. A jedno ví bezpečně – tady se nikdy nic nemění, nikdy se nic neděje. Pak se však objeví Lena Duchannesová a najednou není nic takové, jako bylo dřív. Ethan postupně zjišťuje, že výstřední, zvláštní, nešťastná a nesmírně přitažlivá Lena je z rodiny mocných Zaklínačů a o jejích šestnáctých narozeninách na ni má dopadnout kletba – kletba, která ohrožuje její život. Lenu a Ethana však k sobě váže hlubší pouto, než kterýkoli z nich tuší, a Ethan je možná Leninou jedinou nadějí.

Můj názor: Tahle obálka je jednoduše nádherná. Líbí se mi ty barvy, fakt, že na pozadí sice je obrázek, ale tak nekonkrétní, že si člověk může vysnít naprosto cokoli. Líbí se mi i ty udělátka kolem nápisu, protože dělají obálku zajímavější, aniž by to přeháněly. Jediné, co je mi trochu líto, je zadní strana obálky, která se prostě nepovedla - to písmo je jednoduše obrovské a taky to, že nikde na internetu obálka nemá přesně ty nádherné barvy, jako ve skutečnosti. Nu což, je asi hodně těžké je správně zachytit.
Po Nádherných bytostech jsem toužila už dlouho, ale nikdy jsem se nedokopala k tomu, abych si je koupila. Teď když se ale začaly všechny tyhle krásné výtisky nahrazovat filmovými obálkami, rozhodla jsem se, že musím rychle zakročit a sehnat ještě tu původní. Kdo by totiž chtěl tuhle dokonalost nahradit tímhle:


To je prostě hrůza a nechápu, proč si knižní klub myslí, že tím naláká víc čtenářů. Spíš bych řekla, že náhodného čtenáře, který film nebude znát takovýhle přebal spíš odradí. Originální obálka je ale skvělá.



Blog contents © Ohana's world of pure imagination 2010. Blogger Theme by Nymphont.