Město z popela - Cassandra Clare

30. 7. 2013

Anotace: Clary Frayová si toužebně přeje, aby se její život zase vrátil do normálních kolejí. Ale co je vlastně normální, když jste lovec stínů, zabíjíte démony, vaše matka je v kómatu způsobeném kouzlem a vy najednou vidíte vlkodlaky, upíry a víly? Kdyby se Clary obrátila ke světu lovců stínů zády, mohla by trávit víc času se svým nejlepším kamarádem Simonem, ze kterého se postupně stává něco víc než jen kamarád. Lovci stínů ji však nehodlají nechat odejít, obzvláště její pohledný, avšak nesnesitelný
znovunalezený bratr Jace. Navíc jediný způsob, jak by mohla Clary pomoci své matce, je najít Valentýna, ničemného a nejspíš šíleného lovce stínů, který je zároveň jejím otcem.
V druhém díle napínavé trilogie autorka vtáhne čtenáře zpět do temných spárů newyorského podsvěta, kde láska vždy znamená nebezpečí a moc s sebou přináší smrtonosné pokušení.

Claryin život se úplně změnil. Ona se tím ale nehodlá nechat rozhodit. Chce se držet dál od světa lovců stínů a raději se věnovat svému strýčkovi Lukovi a hlavně kamarádovi Simonovi. Tohle rozhodnutí se ale rychle zhroutí, když se do města vrátí Jacovi adoptivní rodiče a ukáže se, že mu po událostech s Valentýnem nevěří ani nos mezi očima. Clary se samozřejmě rozhodne mu pomoct očistit své jméno před Marysou, jeho matkou a před celým spolkem, který zastupuje děsivá Inkvizitorka. Tím se ale zamotá do mnohem nebezpečnějších situací než by kdo čekal. Valentýn je totiž zpátky a tentokrát má opravdu děsivý plán. Dokáží se mu Clary a Jace postavit? A je možné, aby lidé zapomněli na Jacův původ?
Tenhle díl byl jako jedna velká šmouha před mýma očima. Dočetla jsem ho a vůbec jsem si nemohla vzpomenout, co se v něm vlastně dělo. Nechápejte mě špatně. Je to skvěle a opravdu čtivě napsaná kniha, které děj opravdu nechybí. Jedna napínavá situace střídá druhou, najdete tu spoustu humoru (hlavně v podobě sarkasmu) a samozřejmě nesmí chybět trochu té romantiky a vzbouřených emocí. Stejně mi ale přijde, že se vlastně nic moc nestalo. Spoustu jsme toho s hrdiny zažili, ale děj se vlastně nikam nepohnul. Všechny postavy zůstaly přesně tam, kde byly a přesně takové, jaké byly a to mě prostě nebaví. Chtěla bych nějaký vývoj, nebo alespoň odhalení nějakých dalších neuvěřitelných tajemství, ale přijde mi, že jsem nedostala ani jedno. 
Epické bitvy a vyznání lásky jsou sice hezké, ale mám pocit, že kdyby tahle kniha neexistovala, série by vlastně skoro o nic nepřišla. I přes to to ale bylo příjemné, akční počtení a rozhodně se nemůžu dočkat třetího dílu, který na mě už pomrkává z knihovničky. Jako druhý díl to ale bylo poněkud zklamání. Alespoň, že Clary už se nechovala jako úplná pipka. Nablbé hrdinky totiž z duše nesnáším.


Co je nového - Červenec 2013

27. 7. 2013


A je to tady zase. Váš nejoblíbenější článek. No, hádám, že tyhle řeči na úvod stejně moc z vás nečte, protože se prostě podíváte na fotku, video a jdete dál, ale i tak tu něco stvořím. Někteří z vás totiž taky zanechají komentář a já mám tyhle komentáře moc ráda. Kdo by nechtěl poslouchat samou chválu na svou osobu a svou tvorbu? Asi jen šílenec. Asi nikoho nepřekvapí, že právě Co je nového jsou vždycky nejkomentovanější články a já jsem vám za to moc vděčná. 
Blíží se totiž druhé výročí mého blogu a víte co? Za to vděčím právě vám, mým čtenářům, protože nebýt vás, asi už by mě to dávno přestalo bavit a já bych s tím prostě sekla. Takhle ale blog udržujete v chodu a i když nemám tu největší návštěvnost ze všech blogů, přijde mi, že se najde alespoň pár lidí, kterým se tady opravdu líbí a rádi se sem vracejí a to je podle mě důležitější. Tak a teď už konec s těmi žvásty a jdeme se podívat, co jsem si tenhle měsíc pořídila, ne?


Krásné že? A co na ně říkám?


Tak tady to máte, těšíte se na soutěž? Nějaké návrhy na výhry?

Interview s upírem - Anne Riceová

25. 7. 2013

Anotace: Kultovní román, kterým to všechno začalo... 
Louisovi je dvě stě let. Ze života okusil všechno kromě smrti. Ta je mu jako upírovi zapovězena. Ale temné hříchy černé duše ho tlačí natolik, že se zpovídá mladému reportérovi, který nebezpečně propadá jeho omamnému kouzlu.

Takhle ukňouraného upíra jsem snad v životě neviděla!
Louis byl proměněn v upíra z velice pragmatického důvodu - Lestat, jeho tvůrce, už nechtěl být sám a navíc potřeboval peníze. Vybral si tedy Louise, mladého, bohatého a zoufalého muže, který toužil po čemkoli, co by mu pomohlo dostat se ze svého současného života. Lestat ho proměnil, aby měl trvalého společníka, sám ale příliš dobrou společností nebyl. Krutý a sobecký upír udržoval Louise v temnotě, co se týče informací o jejich druhu a byl odhodlán za každou cenu ho u sebe udržet. Tohle odhodlání dosáhlo tak daleko, že vytvořil dětského upíra, mladičkou Claudii, aby k sobě Louise navždy připoutal. Louis o svém životě s Lestatem, Claudií a všem okolo vypráví mladému reportérovi. Hovoří o všem naprosto otevřeně, aby se vyzpovídal ze svých hříchů, které ho celý posmrtný život tíží. Jakou odezvu bude ale takový příběh mít?
Jak už jsem řekla, takhle ukňouraného upíra jen tak nepotkáte. To je skutečně něco. Jeho životní příběh je opravdu zajímavý a ty části, kdy vyprávěl o jednotlivých událostech, mě bavily, jenomže tyhle části by daly dohromady tak polovinu té knihy. Dalších pár procent jsou návraty z vyprávění do reality, kdy dochází k interakci mezi Louisem a reportérem, ale potom obrovská část knihy jsou Louisovy úvahy. Tenhle upír totiž aspiruje na kariéru filosofa. Místo, aby si svou nově nabytou moc užíval, on přemýšlí, jak si zasloužil zrovna on šanci na nový život. Zamýšlí se nad morálním hlediskem života upíra. Snaží se přijít na to, jestli je synem ďábla, nebo dokonce ďábel sám. Dokonce si pokládá otázku, jak může existovat bůh a dopustit, aby po zemi chodili upíři. No řekněte, koho by tohle bavilo? Mě tedy rozhodně ne. Přitom to začalo tak dobře a zdálo se, že to bude vážně skvělá kniha. Jenomže pak to Anne úplně podělala těmi věčnými monology o smyslu života. Takový potenciál a takhle promrhaný. To je to obrovské minus téhle knihy, které převáží všechny plusy. 
Přitom plusů je tu hned několik, jak už jsem říkala, líbí se mi původní myšlenka, ze které kniha vznikla, líbila se mi postava Lestata i Claudie a vážně se mi líbilo, že ten citlivka upír nezažil žádnou romantickou zápletku. Kromě obdivu k Babettě a jeho podivného vztahu s Claudií tam není ani špetka romantické lásky, což vždycky dokážu ocenit. Jenomže všechny tyhle klady přichází naprosto vniveč a to je podle mě neskutečná škoda. Na druhou stranu ale můžu pocítit zadostiučinění, když dám pro mě velice neobvyklé hodnocení:

...čtenáři, kteří také píšete recenze: Taky si tak užijete, když můžete nějakou knihu opravdu krutě zkritizovat?

A mimochodem, hned po dočtení knihy jsem se podívala na film a víte co? Je ještě stupidnější než jeho předloha. Ty změny, které provedli vůči předloze, mu vůbec nepomohly a tak špatné herecké výkony by člověk pohledal. No, nemůže být každý den posvícení.

Co je nového - Hlášení místního rozhlasu #7

23. 7. 2013


Už nějakou dobu mám v počítači uložené dvě věci, které vám chci ukázat. Nikdy mi ale nepřijde, že by se hodily k článku, který zrovna publikuju, takže je pokaždé odložím. Už se mi ale nechce déle čekat, takže jsem si pro vás připravila tenhle malinký článek, kde vám je prostě ukážu a hotovo. A pozor, na konci ještě najdete malé video, takže ho rozhodně nepřehlédněte.

První je výsledek statistiky, kde mi bloger ukazuje tzv. zdroje provozu. Úplně dole jsou vždycky klíčová slova, která ke mě na blog přivedla čtenáře a jeden týden mě ta statistika opravdu překvapila:


Jsou tam docela normální věci, co mě ale zaujalo je "nazí kluci tábor" a potom snad ještě absurdnější "jonas brothers těhotenský test 22 díl". Co si pod tím mám jako představit? Co to vůbec znamená? A jak si google spojil mě a nahé kluky v Táboře? Nechápu, ale přišlo mi, že to vám prostě musím ukázat.
Co mě ale v téhle statistice potěšilo je, že se lidé na můj blog stále častěji dostávají pomocí klíčových slov ohanamon nebo Ohana, nebo rovnou ohanamon.blogspot. To je vážně skvělé, že si mě alespoň někdo, kdo sem zabloudí, zapamatuje a chce se sem vrátit. Ani nevíte, jakou mi to dělá radost.

Druhá věc je nápis, který jsem zahlédla někde ani nevím kde na internetu na hrnečku. Já jsem se rozhodla udělat si z něj malý obrázek, ale protože jsem naprosto neschopná, co se kreslení týče, musela jsem použít upravený obrázek z netu. I tak se mi ale líbí:

 
A ten text? Ten je naprosto výstižný a jednou bych něco podobného chtěla mít na tričku. Vy ne? Co na to říkáte? A nedokázal by někdo vytvořit skutečnou grafiku použitelnou na tričko? Protože myslím, že kdybych tohle realizovala, bylo by to mírně ilegální, vzhledem k tomu, že jsem obrázek sama nevytvořila.

A nakonec to slibované video. Minulý týden probíhal booktube-a-thon, jak někteří z vás nejspíš vědí. Jednalo se o čtecí maraton pro booktube a booktube je komunita čtenáčů na youtube. Já se sice chtěla zúčastnit, ale kvůli práci a životu mi to maličko nevyšlo, tak jsem se připojila alespoň na poslední tři dny a tady o tom něco málo máte:


Jsem roztříštěná - Tahereh Mafi

18. 7. 2013

Anotace: Jsem prokletá. MÁM DAR.
Jsem zrůda. JSEM VÍC NEŽ JEN ČLOVĚK.
Můj dotek je smrtící. MŮJ DOTEK ZNAMENÁ SÍLU.
Jsem jejich zbraň. BUDU SE BRÁNIT!
Nikdo neví, proč je Juliettin dotek smrtící, ale Obnova s ní má své plány. Chtějí ji použít jako zbraň. Ovšem Juliettina představa je úplně jiná…
Kniha, kterou držíte v ruce, vás bude děsit.
Tuhle knihu nebudete moci odložit!

Juliette má dar, nebo možná prokletí. Dotek její holé kůže dokáže člověka zabít. Vysaje z něj postupně všechen život.  Její rodiče ji nechali zavřít do ústavu, aby se jí zbavili. Každý s kým se ve svém životě setkala se jí bál. Teď to ale vypadá, že se o její život přecijen někdo zajímá. Warner, představitel vlády, tzv. Obnovy. Chce Juliettin dar využít ve svůj prospěch a rozhodně si nehodlá brát servítky. Osvobodí ji z ústavu, jen aby jí uzavřel do vlastního vězení. Dokáže se z něj Juliette osvobodit? A je vůbec možné, aby někdo přežil její smrtící dotyk?
Jak má autorka pitomé jméno, tak taky pitomě píše. Už vám to asi došlo z první věty, ale tahle knížka se mi zrovna moc nelíbila. Myšlenka to byla dobrá, to tedy rozhodně. Smrtící dotyk, který člověka vysaje. Taková variace na posedlost upíry, že? A líbilo se mi to proškrtávání nežádoucích myšlenek v textu, to je tak ale všechno.
Nejdřív postavy: Juliette, je další z řady naprosto pitomých hrdinek, jejichž chování a uvažování prostě nedává smysl, Adam mi přišel takový nijaký (tím ptákem na hrudi se prostě odmítám zabývat), Warnerovu posedlost jsem jaksi nepochopila a vlastně když se nad tím tak zamyslím, jediná postava, která se mi líbila, byl malý James. A to není moc, obzvlášť když James je jen vedlejší postava. Příběh? No, taky nedával moc smysl. Zdálo se mi to celé strašně jednoduché, stejně tak ta romantika tam byla prostě úplně mimo. Nepůsobilo to reálně, necítila jsem ani z jednoho z hrdinů žádné skutečné emoce a ta trocha líbacích scén mi stylem, jakým byla popsána, připadala spíš jako hra Twisteru (levá ruka tam, pravá noha semhle). Co bylo ale nejhorší, byl ten styl, jakým byla celá kniha napsaná.
Přišlo mi, jako by se Tahereh až příliš snažila. Příliš se snažila psát rádoby umělecky a používat vznosné slovní obraty a důmyslné metafory, takže jí úplně uniklo, že má psát YA. Já neříkám, že každá YA musí mít jenom věty jednoduché a nesmí obsahovat sem tam nějakou tu metaforu, ale tohle bylo prostě moc. Ukázka: "Moje oči jsou jako 2 okna, která se s praskotem rozletí, když do nich zavane chaos tohoto světa." (str. 99) nebo "Nemám slov. Kapsy mám plné písmenek, která ovšem nedokážu poskládat dohromady..." (str. 188) a vůbec má ráda slovní obraty s kapsami, tady je ještě jeden "Zastrčím opatrnost do kapsy a doufám, že bude-li potřeba, můžu pro ni kdykoli sáhnout." (str. 229). Kdo takhle mluví? Obzvlášť v sedmnácti letech. 
Je tu ještě jedna věc, která mě štvala, a to svět, ve kterém se tohle všechno odehrávalo. Ještě někomu přišlo, že vůbec nebyl vysvětlený? Nevím, kde se to odehrává, co se se světem stalo, kdo je a jak vůbec funguje ta slavná Obnova a přijde mi poněkud nereálné, aby takhle mladičká dívka pamatovala svět, jaký byl, a zažila také to, co se z něj stalo. Svět se přece nemění tak rychle. Všechna zvířata nezačnou umírat najednou, všechna půda není v okamžiku otrávená. Jedině, že by byla nějaká třeba jaderná apokalypsa, ale to tam nikde řečeno nebylo. Vyznělo to, jako že lidé se k zemi chovají špatně a tak je to najednou všechno úplně zničené. Cože? To mi prostě nestačí a je to stejný problém, jaký jsem měla i s Divergencí. Když už si vymyslím pro svou knihu celý svět, bylo by fajn, kdybych ho taky vysvětlila svým čtenářům. Mám vzkaz pro autory na celém světě: my nedokážeme číst myšlenky!
Celkově to sice nebylo úplně strašné, ale taky to nebylo zdaleka skvělé. Váhám mezi dvěma a třemi hvězdičkami a nakonec jsem se rozhodla být hodná, i když sama nevím proč. Ani ta obálka se mi nelíbí. No, co už.


Prohlídka mého bytu

16. 7. 2013

Je to tady. Řekli jste si o to, a jelikož já jsem velice snadno ovlivnitelný člověk, stačila jen troška nátlaku a hned jsem svolila. Chystám se vám ukázat svůj byt. 
Loni v červnu jsem dostudovala vysokou školu a byl čas se taky konečně osamostatnit. První krok, najít práci, jsem splnila (po dlouhém a náročném hledání) v listopadu. Pak jsem nějakou dobu do práce dojížděla a stále si užívala pohodlí a bezstarostnost bydlení s rodiči. Přitom jsem ale toužila po samostatnosti a po očku sledovala různé realitky a podobné stránky, jestli někde nenarazím na pěkný byteček tak akorát velký pro mou osobu. A v únoru jsem skutečně našla, v březnu se nastěhovala a od té doby tady šťastně bydlím. A i když to má své nevýhody (např. si musím sama vařit, pokud tedy nechci být hlady), má to jednu obrovskou výhodu. Když chci v klidu číst, stačí vypnout zvuk na telefonu a nikdo mě nemůže rušit. A to je něco, co jsem postrádala celý svůj život. 
Zatím je mé bydlení opravdu skromné a vzhledem k rozměrům bytu a k výši mého platu asi o moc luxusnější a vymakanější nebude, ale rozhodně mám ještě spoustu plánů do budoucna, jak by se to tu dalo vylepšit. Např. už vymýšlím, kam by se mi mohla vejít další knihovna :) Chcete to tu prošmejdit? Tak hurá do toho:


Labyrintem smrti - Ariana Franklinová

11. 7. 2013

Anotace: Vykladačka smrti se stal bestsellerem, a tak neudivuje, že se na pultech knihkupectví objevuje další detektivní příběh s hlavní hrdinkou Adélií. Dokázala rozřešit hrůzný případ vraždění dětí, a tak jí král Jindřich II. zabránil vrátit se zpět na Sicílii, neboť si chce ponechat mimořádně schopnou vyšetřovatelku ve svých službách. A tak Adélie znovu dostává příležitost prokázat svůj neobyčejný talent. Je totiž otrávena králova milenka Rosamunda. Hlavní podezření padá na královnu, Eleonoru Akvitánskou. Adélie je povolána biskupem Rowleym, aby se pokusila prokázat královninu nevinu. Ještě nikdy se neocitla ve větším ohrožení. Vrah se pohybuje na svobodě a královna má za sebou celou armádu příznivců, kteří jsou odhodláni bojovat proti Jindřichovi. Ledový zimní vítr a kruté mrazy Adélii pátrání nijak neulehčují. Musí se prodrat nejen složitým labyrintem obklopujícím Rosamundinu věž, ale také rozluštit záhadu mrtvé a zmrzlé ženy, která se nachází uvnitř...

 Adélie se tentokrát zamíchá do pořádně vysoké politiky. Je zavražděna králova milenka a podezření samozřejmě padá na královnu. Rowley jménem krále požádá Adélii, aby vraždu vyšetřila a dokázala královninu nevinu ještě před návratem krále do země, jinak by mohla vypuknout občanská válka. Situace se ale zvrtne a Adélie zůstává sama jen s Mansurem a Gyltou uzavřena s královninými spojenci v uzavřeném areálu kláštera. Odchod znemožňují nejen žoldáci, ale také krutá zima a obrovské závěje. Jak dokáže Adélie vypátrat vraha, když je všude tolik slídivých očí, aniž by se sama dostala do nebezpečí? A je možné, aby vražda královy milenky souvisela s vraždou děvečky a neznámého muže před klášterem? Nebo se jedná jen o náhodu? 
Kolik superlativů může člověk použít v jedné recenzi, aniž by začal být nudný? Jak se mi líbil první díl, tak tenhle byl snad ještě lepší. Víc jsem se smála, byla tam nějaká romantika, napětí i opravdu dobré hlášky. Prostě všechno, co si od knihy můžu přát. Adélie tentokrát čelí opravdu vychytralému vrahovi, takže uhodnout, kdo je vrahem a kdo si vraždu objednal je prakticky nemožné. Alespoň mě se to tedy nepovedlo a to je přesně to, co se mi na Arianiných knihách líbí. Naprosto netuším, kam se příběh posune dál.
Ariana se opravdu snad ještě zlepšila (jestli je to vůbec možné). Postavy se staly mými přáteli a příběh mi ožíval přímo před očima. Taky jsem se valnou část čtení choulila pod dekou, i když na mě rodiče koukali jako na blázna. Jenomže když čtete o tuhých mrazech a závějích vyšších než je člověk, prostě vám to nedá a začne vám být zima taky. Celkově zase jednou úžasná knížka, kterou bych neváhala nazvat přímo geniální. Tak a teď ty superlativy: skvělé, úžasné, geniální, suprové, nejvtipnější romantická akční detektivka, kterou jsem za celý život četla. A navíc Adélie vše bere tak strašně pragmaticky a je to psané tak opravdově a bez upejpání, že Arianině stylu prostě neodoláte. Jen nedoporučuju příznivcům naší církve svaté. Adélie si totiž o křesťanství a hlavně o přístupu církve k němu myslí svoje a rozhodně nešetří peprnými slůvky. A víte co? Mě se to líbí, protože upřímnosti není nikdy dost (a vždycky se můžeme schovat za to, že se jedná pouze o pohled na středověkou církev, ne?).. Takže celkově, opět naprostá spokojenost a mé hodnocení to rozhodně dokazuje:

Město z kostí - Cassandra Clare

9. 7. 2013

Anotace: Když se patnáctiletá Clary Frayová vydá do newyorského klubu Pandemonium, vůbec netuší, že se stane svědkyní vraždy a vstoupí tak do světa lovců stínů, bojovníků, kteří mají svět chránit před démony. A už z něj nevystoupí, protože její život se převrátí vzhůru nohama... Co je Clary vlastně zač? Kde se vzaly její schopnosti? A jsou pro ni spíš prokletím, nebo požehnáním? Zábavná, odvážná a neotřelá fantasy slibuje svým čtenářům strhující čtení, s nímž nebudou chtít přestat.

Clary žije úplně obyčejný život úplně obyčejného teenagera. Alespoň se zdá obyčejný až do chvíle, kdy v nočním klubu potká Jace, Aleka a Isabelu, kteří tam zaskočili jen tak mimochodem zabít démona. Clary je navíc jediná, kdo je schopný je vidět při činu. Postupně se ukazuje, že její noví kamarádi nejsou tak úplně obyčejná, její matka a strýček také nebudou normální dospělí (vzhledem k počtu zbraní, které Luke vlastní) a potrhlá sousedka možná nebude úplně potrhlá. Je možné, aby v našem světě existovali upíři, vlkodlaci, čarodějové a démoni? A jak se s takovým zjištěním vyrovná Clary?
Překvapivě velice dobře. Jace Clary sice úplně bez obalu prozradí pravdu o obyvatelích celého světa kolem ní, ale s ní to ani nehne. Mnohem víc s ní zamává to, co zjistí o své matce, než to, co právě zjistila o celém světě. To je asi tak jediná vada na kráse, protože jinak je tahle kniha skvělá. Dobře, rychle se to četlo, námět sice není úplně originální, ale je pěkně zpracovaný a člověk nepotřeboval moc vysvětlování a mohl skočit rovnou do akce spolu s Clary a Jacem. Jen ta Claryna reakce mě prostě štve. Podle mě není v pořádku, že jí překvapilo, s jakým klidem to bere její kamarád Simon, když ona zjistila stejné šokující zjištění teprve pár hodin před ním a taky to s ní ani nehnulo. Holt asi ty New Yorské děti jsou nějaké přehnaně otrlé. A taky se mi nelíbilo, jak potřebovala pořád zachraňovat. Copak ta holka nemůže být aspoň trochu samostatná? Jinak Jace je skvělá postava, Simona si zamilujete a strýček Luke je prostě k sežrání (trochu vlkodlačího humoru?). 
Rozhodně se těším na další díly. Byla to totiž skutečně jízda a něco takového akčního a nenáročného jsem už dlouho potřebovala. Navíc děj nebyl příliš předvídatelný a to co Cassandra Clare udělala Jaceovi a Clary mě opravdu dostalo. To jsem prostě nečekala. Ale na druhou stranu je mi jasné, proč takové zvraty v knihách nejsou často - člověka to totiž pořádně naštve, nemyslíte? Přitom Jace je takový perfektní drsný ale přitom romantický hrdina. No nevadí, ale vážně jsem zvědavá, co s tímhle aspektem příběhu provede dál. Aby tohle totiž udělala, musí mít zaprvé pořádné koule a za druhé musí mít v záloze pro další díly novou postavu, no ne? Už se na něj těším.


Mapa času - Félix J. Palma

4. 7. 2013

Anotace: Strhující dobrodružství, které překračuje hranice steampunku...
Londýn roku 1896. Nesčetné vynálezy dovolují vzdělanému člověku uvěřit, že je možné dosáhnout nemožného. To ostatně dokazuje i vznik společnosti, která svým klientům umožňuje uskutečnit dávný lidský sen - cestovat časem...

Páni, popsat, o čem je takhle kniha bude vážně těžké. Pokusila jsem se to vyprávět mamce, když jsem jí chtěla přečíst jednu větu a potřebovala jsem, aby nejdřív pochopila o čem to vlastně melu, ale po půl hodině jsem to vzdala (a není to tím, že by některá z nás byla hloupá a nedokázala vysvětlovat/chápat). Tahle knížka je o tolika věcech, ale pokud vám některé z nich řeknu, úplně vám zkazím zážitek, protože valná většina děje zahrnuje spoilery. Takže o čem že to je? O společnosti Murrayho cesty časem, která vozí skupinky lidí z devatenáctého století do roku 2000, aby se tam jako turisté sledovali bitvu o osud lidstva. Je to o Andrewovi Harringtonovi, který chce zachránit svojí milenku před hroznou smrtí (v této době v Londýně také řádil Jack Rozparovač a jeho milenka byla laciná prostitutka).  Je to o Claire Haggertyové, která není ve své době spokojená, protože postavení žen není zatím zrovna slavné. Je to o H. G. Wellsovi, který celé šílenství ohledně cestování časem vlastně odstartoval svou knihou Stroj času a který je v téhle knize vedlejší a zároveň jaksi hlavní postava. Dává to smysl? Už aspoň tušíte? Asi ne, ale jestli se chcete dozvědět víc, budete si muset Mapu času prostě přečíst.
Tak, co jsem si o ní myslela? To bude ještě složitější. Rozhodně jsem čekala něco naprosto jiného, ale i s tím, co jsem nakonec dostala jsem naprosto spokojená. Už po prvních stránkách jsem prostě nemohla uvěřit, jak strašně si četbu užívám a pořád jsem si v duchu říkala: "Páni, tohle je prostě skvělý." Kniha je rozdělená na tři části a v každé z nich vystupují jiné postavy, i když jsou ty části hodně propletené a všechny je propojují Wells a Murrayho cesty časem. Zároveň by ale podle mě ty první dva příběhy mohly klidně vyjít jako samostatné novelky a člověku by nic nechybělo. Byly to takové příjemné malé epizodky, řekla bych. Postavy si prostě zamilujete, třeba taková Claire mi byla sympatická už od první zmínky o ní a to, že celá kniha začíná pokusem o sebevraždu jedné z hlavních postav, taky ničemu neublíží. Potom je tu samozřejmě příběh, který je naprosto úžasný. Je nepředvídatelný, plný zvratů a taky lehkého humoru a romantiky, protože bez té by to prostě nešlo a samozřejmě je tu i část dobrodružná. Prostě samé skvělé věci.
Na druhou stranu musím říct, že občas se příběh maličko táhnul a občas odbočil úplně mimo, a nechápala jsem, kam tím autor jakože míří. Tyhle chvíle se ale vždycky brzy vysvětlily a já mohla vesele pokračovat dál. Co mi ale bylo úplně a naprosto nejsympatičtější, byly okamžiky, kdy autor mluvil přímo k nám, čtenářům. Celá kniha je vyprávěná ve třetí osobě a čas od času Félix ze svého příběhu tak trochu vyskočil, aby něco vysvětlil nebo dodal a pak se zase vrátil k vyprávění. Jako třeba tady: "V kočáře stále vládne ticho a je možné, že bude trvat ještě hodně dlouho, protože když se  Andrew rozhodne, může trvat hodiny, než se znovu vrátí do tohoto světa - pokud ho někdo nespálí rozžhaveným pohrabáčem nebo na něj nevylije kbelík s vroucím olejem, což jsou ovšem propriety, které u sebe Charles obvykle nenosil. A tak pokud se nechci zase vrátit k popisování zadních partií kočárových koní, nezbývá mi nic jiného než se rozletět k jejich cíli, domu pana Wellse. Nejenže mě nesvazuje pomalý rytmus vozu, jak jste si mohli odvodit z mých vstupů do děje, ale mohu se pohybovat rychle jako paprsky světla, a proto, voilá, za okamžik nebo možná ještě dřív dorazíme do Wokingu a vzneseme se nad střechu skromného třípatrového domu se zahradou, obklopeného vřesovištěm a stříbřitými topoly, jehož křehká fasáda se lehce otřásá, když kolem projíždějí vlaky směrem k Lyntonu." (str. 123) ...a potom plynule přejde k vyprávění o Wellsovi. Takovéhle zvláštnůstky v knížkách miluju a tahle toho není výjimkou.
Celkově jsem tedy naprosto spokojená a vlastně si nemůžu vůbec na nic stěžovat. Pokud jsem vás ale pořád ještě nepřesvědčila, že si Mapu času potřebujete přečíst, ukázku celého začátku knihy včetně obálky, titulní strany a podobných věcí až po stranu 24 najdete na stránkách Hostu, přímo tady. Musím vás ale varovat. Mapa času rozhodně není jedna z těch knížek, které by se líbily okamžitě každému. Já jsem z ní ale nadšená a jsem si jistá, že mnozí z vás budou taky.

Dech - Sarah Crossan

2. 7. 2013

Anotace: Nic pro nás není tak přirozené jako dýchání...
Představte si ale svět, ve kterém si jen privilegovaní mohou koupit dostatek kyslíku k tomu, aby mohli tančit či si zahrát obyčejný fotbal. Svět, kde chudí jen stěží zaplatí účet za vzduch nezbytný k životu. Svět, v němž po netušené katastrofě přežívá zbytek obyvatel v hermeticky uzavřených městech s vlastní atmosférou. Pustou planetu Zemi, kde nejvzácnějším rostlinným druhem je obyčejný strom.
Právě v takovém světě žije Alina, Bea, Quinn a jejich přátelé. Od ostatních mladých lidí se liší svou přemýšlivostí a odvahou něco ve svém okolí změnit. Odvahou nadechnout se jinak než druzí – svobodně. Dystopický román mladé irsko-americké autorky plný dobrodružství, při němž se doslova tají dech.

Kniha Dech má opravdu zajímavou myšlenku - co kdybychom museli platit za kyslík, který spotřebujeme? Odehrává se v ne až tak nemožné budoucnosti, kdy lidé vymýtili stromy a zabili oceány, aby mohli vypěstovat dost jídla pro všechny ty miliardy lidí, které na zemi žily. To ale způsobilo prudký pokles kyslíku v atmosféře, takže vše, včetně lidí, začalo umírat. Zachránili se jen někteří, kteří postavili kapsule a vymysleli způsob, jak kyslík vyrábět. Pokud chcete přežít, musíte zůstat v kapsuli a poslouchat vládní pracovníky, kteří vám tvrdí, že život mimo kapsuli není možný. Alina, jedna z hlavních hrdinů, je součástí organizace, která se rozhodla dokázat opak. Rozhodli se zachránit stromy a dát lidem zpět svobodu volně se nadechnout. Může se jim to podařit, když se všechno, včetně samotné Země, pokouší jim v tom zabránit? Je možné přesvědčit lidi, aby za právo nadechnout se bojovali?
Tahle knížka byla opravdu zajímavá. Na první pohled zní jako strašně klišé dystopie, kdy máme nějakou vládu, odboj proti ní a mezi hlavními hrdiny chlapce a dívku, kteří teprve začínají prohlížet, v jakém klamu žili. Samozřejmě jeden z nich je ještě navíc z bohaté vrstvy, druhý z chudé, jeden je zamilovaný do druhého, druhý o tom nemá tušení. Prostě jak opsané z Úvodu do psaní úspěšného YA. Když se ale začtete, zjistíte, že i přes očividnou šablonku vás čeká několik překvapení. Alespoň já byla opravdu příjemně překvapená.
Byla jsem překvapená stylem, s jakým autorka psala. Líbilo se mi, jaký svět vytvořila, a že jeho původ opravdu vysvětlila. Líbilo se mi, že se svými postavami skutečně zabývala, takže její postavy měly dokonce důvody ke svým činům. Líbilo se mi, že příběh sledujeme z několika různých perspektiv, takže vždycky vidíte z první řady, co se se kterým hrdinou právě děje. A nejvíc se mi líbilo, jak čtivá tahle kniha byla. Dokonce bych si troufla srovnat jí s Hunger games. Sice by v takovém srovnání neobstála, ale pořád má k úrovni knih Suzanne Collins blíž, než třeba taková Divergence, která s Hunger games bývá často (neprávem) srovnávána. Když se pokusím vymyslet, co se mi na knize nelíbí, dokážu vždycky přijít jen na jednu věc: to, že byla tak krátká. To se mi silně nelíbí. Můžu jen doufat, že Baronet brzy vydá druhý díl. A když už jsme u těch pokračování, tušíte, jestli bude i třetí, nebo to druhým končí? Protože já bych jich klidně snesla i víc. Každopádně, nikoho asi nepřekvapí mé hvězdičkové hodnocení:

Blog contents © Ohana's world of pure imagination 2010. Blogger Theme by Nymphont.