Potrhaná křídla - Ruta Sepetys

30. 9. 2014

Anotace: New Orleans padesátých let – zábava, saxofony, intriky i černá ruka mafie. Josie Moraineová přišla do města „velké pohody“ s matkou. S matkou, která jí slibovala panenku, když bude hodná, ale nikdy si na to pak nevzpomněla, s matkou, která byla prostitutkou a milovala drahé šperky, s matkou, která se o ni neuměla a možná ani nechtěla postarat. Josie se ale dokázala postavit na vlastní nohy a má hlavu plnou snů. Dokáže si je však splnit? Dokáže se vymanit z bahna Čtvrti, které se jí snaží stáhnout dolů?

Josie má jediné přání. Chce se dostat pryč od své matky, vystudovat vysokou školu a získat slušnou práci. Vypadá to jako jednoduché přání, že? Pro Josie je to ale nesplnitelný sen. Její matka je laciná prostitutka, která všechny své výdělky investuje zase jen do sebe, její hlavní zaměstnání je úklid ve vykřičeném domě a její ochránkyně je majitelka toho domu. Když se navíc matka zaplete s místní mafií a uteče z města, znamená to pro Josie jen další problémy. Dokáže se někdy odpoutat od sobecké matky? A skutečně umírá naděje poslední?
Tahle knížka byla prostě skvělá. Už jenom ta anotace mě strašně zaujala. Příběh slušné dívky, která je kvůli okolnostem spojena s mafií a prostitutkami? To zní prostě strašně zajímavě. Když k tomu přidáte ještě neobvyklé prostředí New Orleans a padesátá léta, máte zaděláno na opravdový trhák. Příběh sám o sobě ale nic nedokáže, pokud ho autor neumí správně podat. To u Ruty Sepetys ale rozhodně nehrozí. Tohle byla první knížka, kterou jsem od ní četla, ale jestli jsou ostatní stejně povedené, rozhodně se vrhnu i na ně. Zatím u nás vyšlo jen V šedých tónech, a i když se mi moc nezamlouvá to téma, asi jí stejně dám jednou šanci, protože Ruta prostě umí psát.
Josie i všichni ostatní jsou prostě skvělé postavy a zažívají opravdu neobvyklý příběh. Co mě ale na knize dostalo nejvíc je ta atmosféra, kterou Ruta dokázala navodit. Už po prvních stránkách jsem si připadala jako chudá dívka v té nejšpinavější čtvrti, která sleduje Josiinu snahu osvobodit se. Byla jsem prostě součástí toho příběhu a přesně takový pocit já jednoduše zbožňuju. Musím říct, že tahle kniha se mnou zůstane ještě hodně dlouho a já se k ní rozhodně budu moc ráda vracet. Kdyby byly všechny YA knihy takové, možná by konečně ustala ta diskuze, jestli je to hodnotný žánr nebo jen samý brak.


Zvláštní smutek citronového koláče - Aimee Bender

25. 9. 2014

Anotace: Představte si, že je vám devět a těšíte se na narozeninový citronový piškot s čokoládou, ale místo citronů z něj najednou cítíte zoufalou samotu své maminky. Že je vám dvanáct a z chuti maminčiny večeře poznáte, že je tatínkovi nevěrná. Že je vám dvacet a z vlastnoručně připravené večeře cítíte továrnu... Pro mladičkou Rose se její neobyčejné nadání ochutnávat emoce těch, kteří jídlo připravili, stane utrpením, s nímž se musí naučit žít. Stejně jako s poznáním, že nikdo v její rodině není takový, jak se navenek jeví. Americká autorka napsala půvabný rodinný román o podivuhodné dívce a její zvláštní rodině, prodchnutý dojemně melancholickou atmosférou.

Poprvé se to stalo, když bylo Rose devět let. Ochutnala maminčin koláč, na který se strašně těšila, ale namísto citronů, cukru a šlehačky, cítila v koláči úplně jiné příchutě. Smutek a prázdnotu svojí matky. Samozřejmě ji to vyděsilo a pokusila se matce říct, co se děje, ale ta jí nepochopila. Od té doby v každém jídle, které ochutná, cítí emoce lidí, kteří ho připravovali. Pokud se hodně soustředí, dokáže cítit emoce i z jednotlivých ingrediencí a podle nich se postupně naučí rozpoznávat jednotlivé farmy a továrny. Dokonce si z toho udělá malou hru, protože když se opravdu soustředí na jednotlivé ingredience, může snáz ignorovat pocity člověka, který je dal dohromady. Jenomže jak lidem tuhle schopnost vysvětlit? Uvěří jí vůbec někdo? A co když není jediná z rodiny se zvláštními schopnostmi?
Z téhle knihy mám takové rozpačité pocity. Bylo mi jasné, že to bude něco zvláštního, ale to, co jsem se dočetla, bylo přímo šílené. Rosin příběh byl v pořádku. Dokáže vycítit emoce jiných lidí z jídla. Je to sice neobvyklá, ale vážně zajímavá zápletka. Právě díky téhle schopnosti se toho tolik dozvíme o její rodině, obzvlášť matce, protože z nějakého důvodu za 11 let nikdy nedostane doma jídlo od svého otce nebo bratra. O těch tedy vypráví sama, bez pomoci svých schopností. A právě ta bratrova příběhová linie pro mě knihu naprosto zkazila. Byla tam tak zbytečná a přitom zabrala víc než polovinu knihy. Podle mě to bylo prostě hloupé a ve Zvlášntím smutku to vůbec nemuselo být. A vůbec, když se nad tím člověk zamyslí, byla v téhle knize spousta těžko uvěřitelných věcí.
Už jenom to, že vždycky vařila jen matka, ale byly tam i další věci. Třeba mi přijde zvláštní, že by za 20 let života jedinkrát neviděla fotku svého dědečka, která je normálně zařazená v albu. Nebo to, že se otce na jeho strach z nemocnic nikdy pořádně nezeptala. Nebo to, že se Joe musel prostříhat díry do kalhot. (Pokud jste četli, víte, o čem mluvím). No prostě, bylo tam hodně nesrovnalostí, které mě neskutečně rozčilovaly. Přitom kdyby se autorka na tohle všechno vykašlala, soustředila se jenom na Rosin příběh a knihu tedy zkrátila, mohla by to být vážně skvělá kniha. Jenomže takhle? Veliké zklamání, takže dostane průměrné hodnocení a to jsem ještě vážně hodná. 

 

Měsíční píseň - Patricia Briggs

23. 9. 2014

Anotace: Je čas na změnu! Zapomeňte na sladkobolné romance! Seznamte se s Mercy Thompsonovou!
Přátelí se s vlkodlaky. Přátelí se s upíry. Ovládá bojová umění. Opravuje stará auta. Lehce se dostane z každého průšvihu.
Je krásná, je chytrá, je jiná.
„Vlkodlaci jsou nebezpeční, když se jim připletete do cesty, ale pokud jste opatrní, nechají vás na pokoji. Umí se dobře skrývat před lidmi, ale já nejsem člověk. Když na ně narazím, poznám je a oni poznají mě…“

Mercy je obyčejná automechanička. No, možná ne úplně obyčejná, ale jediné co chce, je hledět si svého, nepřitahovat žádné problémy a dál spravovat auta ve svém malém servisu. Takový je plán do chvíle, než k ní přijde jeden hladový, opuštěný vlkodlak a požádá ji o práci. Mac je očividně v nouzi a i když si Mercy ráda hraje na tvrďačku, ve skrytu duše je strašná citlivka, takže toho chudáka od svého prahu prostě nedokáže odehnat. Tím si samozřejmě zadělává na problémy a jen bůh ví, jak velké ty problémy budou. Alfu místní smečky možná ještě dokáže zklidnit, ale vlkodlaci, kteří po Macovi jdou, budou docela jiný oříšek. O co jim vlastně jde? A proč by někdo zkoušel na vlkodlaky drogy, když na ně přece vůbec nepůsobí?
Dlouho jsem nad tím váhala, ale nakonec jsem vážně ráda, že jsem si tuhle knihu přečetla. Urban fantasy mám ráda, i když je dost těžké najít nějakou dobrou, ale zdá se, že Patricia Briggs ví, co dělá. Nejde ani tak o příběh, i když byl docela zajímavý a místy i napínavý. Jde hlavně o styl, jakým je napsaný a postavy, které dokázala Patricia vykouzlit svými prsty na klávesnici. Jednoduše řečeno: Mercy je prostě hustá! Ženská hrdinka, která se o sebe dokáže postarat je vždycky milé zpestření. Jenomže když narazíte na takovou, která se o sebe sice postarat umí, ale na druhou stranu není žádná superžena a občas sama dostane pěkně na prdel, pak máte přesně to, po čem toužím.
Hodně se mi líbilo, že Mercy nepotřebovala o všem příliš přemýšlet a rozebírat své pocity. Setká se tu se svým dávným ex, se kterým vztah neukončila zrovna nejlépe a stejně se přes všechny ty nahromaděné pocity dokáže dostat jedním krátkým odstavcem a jede se dál. To je přesně to, co mi vadí na Anitě. Všechno moc rozebírá a navíc do každého svého rozhodnutí zatahuje ještě svou víru, což může být po pár stránkách otravné. Mercy takové problémy nemá a o to je mi sympatičtější. Měsíční píseň se prostě četla skoro sama a byla místa, kdy jsem se i nahlas smála, což je vždycky plus. Já prostě nemám, co vytknou, a i když kniha nebyla dokonalá, líbila se mi vážně hodně.

 

Pikantní život Charlotte Lavigneové 1 - Nathalie Royová

18. 9. 2014

Anotace: Třiatřicetiletá Charlotte Lavigneová, asistentka v televizním pořadu, je šarmantní mladá žena, která je málokdy dokonalá, ale o to zábavnější: je svobodná, beznadějně hledá ideálního manžela, užívá si života a… zůstatku na kreditní kartě. Před kameru se ještě nedostala, ale snaží se realizovat v kuchyni. Zbožňuje vaření. V něm je odhodlaná, vynalézavá a je vždy připravená svádět své hosty pomocí jídla. Jejím cílem je dokonalá večeře, ale to by musela při její přípravě vypít méně vína a být míň nemotorná… Charlotte má zkrátka dobrodružný život se svými bouřlivými láskami, věrnými přáteli, zvláštními rodinnými vztahy i historkami z práce. Být pozván k Charlotte znamená radost, ale také nepředvídatelné dobrodružství — nikdy to není jen obyčejná návštěva.

Charlotte je přímo posedlá hledáním manžela, jenomže většinou když uloví nějakého toho přítele, vyděsí ho dřív, než se vůbec stihnou pořádně poznat. Charlotte má totiž utkvělou představu, že aby si jí muž chtěl vzít, musí být po všech stránkách dokonalá. Neustále. Ale hlavně musí být dokonalá hostitelka. Neustále tedy organizuje večeře pro své přátele i pro diplomaty spolupracující s jejím momentálním přítelem. Bohužel většinou takové večeře skončí trapasem nebo přímo katastrofou. Podaří se Charlotte konečně najít manžela? A povede se jí dokonalá večeře?
Tahle knížka má moc pěkný obal i název a já měla strašnou chuť na dospělé contemporary, takže jsem si řekla, proč ne. Bohužel to jsem neměla dělat. Příběh není ničím převratný, ale to bych ani nečekala. Má to být o ženě hledající manžela, takže žádná moc velká překvapení nechci. Dokonce mě příjemně překvapily vedlejší postavy, konkrétně Charlottini přátelé. Aiša i Ugo jsou oba skvělé postavy a já je často obdivovala. Charlotte je totiž příšerná. Tuhle postavu jsem nesnášela od prvních stránek a bohužel se na tom po celou dobu četby nic nezměnilo. Přišla  mi naprosto pitomá. Neměla žádné sebevědomí, neustále se vrhá na muže, jako kdyby bez nich nemohla přežít a její závislost na kamarádech je vyloženě nezdravá. Kdyby byla některá moje kamarádka takhle vlezlá, asi bych se jí musela rychle zbavit. Navíc ta její neustálá potřeba lidi potěšit a být pro ně dokonalá Kdo dokáže takhle žít? Ještě k tomu ji většinou tyhle snahy dostaly do průšvihu, ze kterého ji opět museli tahat její kamarádi.
Další problém byl s jejím přítelem, francouzským diplomatem. Ten chlap je nafrněnej kretén. Proč by o něj vůbec kdy stála? A proč by o něj stála i podruhé? To přece vůbec nedává smysl. Nehodili se k sobě, a i když jsem Charlotte neměla ráda, takového přítele bych jí nikdy nepřála. Takže nakonec jsem z jejich "a žili šťastně až do smrti" ani nemohla mít radost, protože jsem je oba nemohla vystát. I když na druhou stranu si sebe navzájem možná zasloužili. Každopádně celkově byla kniha velkým zklamáním a to hlavně (a vlastně jedině) kvůli postavám. Za mě tedy slabší průměr a jsem si docela jistá, že druhý díl si nebudu ani kupovat.

Clementine - Cherie Priest

16. 9. 2014

Anotace: Maria Isabella Boydová, úspěšná konfederační špionka, se během let stala natolik známou, že je pro výzvědnou službu prakticky nepoužitelná. Jako vdova propuštěná ze státních služeb a na hranici bídy neochotně přijímá nabídku Pinkertonovy národní detektivní agentury v Chicagu. Aby toho nebylo málo, jejím prvním úkolem je zakázka unionistické armády. Federaci totiž velice leží na srdci osud nákladní vzducholodě Clementine, kterou k nelibosti Strýčka Sama přes Skalnaté hory neúprosně pronásleduje jiná vzducholoď. Clementine převáží utajovaný vojenský náklad, který musí být co nejdřív doručen do Louisville. Podle dostupných zpráv je oním pronásledovatelem uprchlý černoch, po kterém už patnáct let úřady pátrají. Celou tu dobu se kapitán Hainey pohybuje po celém kontinentu, zanechává za sebou vyloupené banky, krade válečné stroje a pašuje zbraně od pobřeží k pobřeží. A Maria ho má chytit.

Maria dostala nelehký úkol. Jako bývalá špionka Konfederace má nyní pracovat pro Unii a zachránit vzducholoď Clementine a její cenný náklad před nechvalně proslulým vzdušným pirátem kapitánem Haineym. Už to samo o sobě zní jako vážně náročný úkol, ale když se Maria z diskrétních zdrojů dozví, že náklad vzducholodi má pomoci dokončit ničivou zbraň, kterou potom Unie použije proti Konfederaci, musí si najednou rozmyslet, ke komu cítí větší loajalitu a zda vůbec chce Clementine zachránit. Na přemýšlení ale nebude mít moc času. Situace rychle graduje, Hayneiova vzducholoď Clementine téměř dohání a v sázce je mnoho. Co vlastně Clementine převáží? A proč o ní Haynei tak moc stojí?
Tahle knížka neměla být původně plnohodnotným dílem série, takže jí budu brát spíš jako doplňující novelku, protože se Zemětřasem (první dílem) nemá kromě prostředí vůbec nic společného. První díl byl sice akční, ale byl spíš ve stylu postapokalyptického zombie příběhu, zatímco Clementine se svým stylem a příběhem blíží spíš ke klasickým westernům, i když samozřejmě s mnoha úpravami. Kniha je to kratičká a příběh v podstatě jednoduchý, ale napsaný tak dobře, že ho prostě zhltnete, ani nebudete vědět jak. Co je na Clementine výjimečného jsou její postavy. Kapitán Haynei je sice opravdový drsňák a kriminálník, ale zároveň má své zásady a když na to přijde, tak má také srdce ze zlata. Maria je zase opravdu hustá ženská hrdinka, která nepotřebuje žádného chlapa, aby jí tahal z průseru (alespoň většinou).
Ty dva jsem si okamžitě zamilovala a tak strašně jsem doufala, že i když mají být nepřátelé, nakonec skončí spolu. Navíc jsem naprosto nemorálně fandila Haineymu, aby Clementine dohnal, i když on má být vlastně ten zloduch, ale co se dá dělat. Když on byl prostě k pomilování. Příběh to není nijak originální, ale mě se to líbilo a v kombinaci se stylem Cherie Priest a jejím světem Mechanického století, to byla vážně příjemná malá jednohubka.

 

Město snů - Beverly Swerling

11. 9. 2014

Anotace: Román je bohatý na nezapomenutelné postavy i jejich osudy, plný rafinovaných, neuvěřitelně poutavých zápletek. Město snů je vzrušující ságou raného Manhattanu i počátků medicínské vědy z pera mistrovské spisovatelky.
Roku 1661 se po jedenáctitýdenní plavbě na dřevěné plachetnici vypotáceli na břeh Lucas Turner a jeho sestra Sally, odhodlaní začít nový život v drsném prostředí holandské kolonie Nový Amsterdam. Lucas je lazebník a chirurg, jeho sestra Sally bylinkářka, zkušená ve výrobě rozličných lektvarů. Oba sourozenci jsou nadanými léčiteli, svázaní nejen pokrevním svazkem, ale i osudovou nutností. Přesto z nich vášeň, zrada i vražda učiní smrtelné nepřátele. V boji o přežití v Novém světě se oba dopustí činů, které zatíží pomstychtivou touhou celé generace jejich potomků, Mezi těmi pak nacházíme vynikající lékaře a chirurgy, piráty i provozovatele nevěstinců. Záštiplné dědictví postaví bratrance proti bratrancům, lékaře proti chirurgům a v neposlední řadě americké vlastence proti loajalistům, věrným anglickému králi.



Lucasem a Sally to všechno začíná a o šest generací později končí. Není to ale vůbec jednoduchá cesta. Je plná vraždy, zrady, lží a intrik, ale i lásky, přátelství a porozumění. Tento román se odehrává na pomezí 17. a 18. století, kdy mít otroka byla společenská povinnost, očkování se považovalo za čarodějnictví a vlastnictví několika bordelů z vás činilo nejvlivnějšího člověka v rozrůstajícím se městě. Město snů se soustředí na rodinu Turnerů, kteří byli jedni z prvních lékařů, chirurgů, lazebníků a apatykářek ve městě New York a na pozadí příběhu téhle jedné rodiny můžeme sledovat vývoj malé osady Nový Amsterdam v překrásné město New York. 
Tenhle román mě docela hodně zklamal. Já vím, že je už v anotaci řečeno, že se jedná o generační román, ale nečekala jsem, že těch generací bude tolik, a že mezi nimi budeme přeskakovat tak rychle. Sotva jsem si stihla zvyknout na jednu sadu postav, už jsme přeskočili o 15 let dopředu a zabývali se úplně novými lidmi. Občas mi dělalo dost velký problém zorientovat se, kdo je vlastně čí příbuzný a když jsem se pokoušela zorientovat podle rodinného stromu na začátku knihy, často jsem si naspoilerovala co se vlastně stane, protože jsem jasně viděla, kdo s kým skončí. Samozřejmě se netočil celý příběh okolo manželských svazků, takže na mě i tak čekala mnohá překvapení, ale i tak mě to dost rozčilovalo. 
Beverly Swerling umí psát. Dokonce mi přišlo, že píše vážně dobře. Jenomže by měla zaprvé zvolnit a víc se soustředit na jednotlivé postavy, a hlavně by si měla rozmyslet, jestli chce psát o postavách nebo o dějinách New Yorku a spojených států jako takových. Občas totiž příběh ustupoval do pozadí kvůli historickým událostem, což je sice pochopitelné, ale rozhodně mě to nepotěšilo. Kdybych si chtěla přečíst učebnici dějepisu, tak to udělám, že. Takže mé pocity z celé téhle knihy jsou nakonec takové rozpačité. Na jednu stranu jsem ke konci už dost trpěla a vážně si myslela, že to budu muset vzdát, na druhou stranu jsem to vzdávat nechtěla, protože mě vážně zajímalo, co se vlastně se všemi stane. Co z toho vyplývá? Průměrné hodnocení a navíc varování na závěr: tahle kniha je jen pro lidi se silnějším žaludkem, protože lékařské techniky 18. století rozhodně nejsou nic pro přecitlivělé jedince.


Ready player one - Ernest Cline

9. 9. 2014

Anotace: Píše se rok 2045 a svět, utápějící se v energetické a ekonomické krizi, je velmi chmurným místem k životu. Není divu, že většina lidí utíká před realitou do uměle vytvořeného vesmíru videoherního systému OASIS, kde mohou zapomenout na běžné starosti, vytvořit si novou identitu a jejím prostřednictvím se pak pohybovat po tisícovkách virtuálních planet, pracovat, studovat, bavit se a prožívat své sny. Navíc se tam někde skrývá i dědictví po tvůrci této videohry, miliardáři Jamesi Hallidayovi, který před svou smrtí zanechal ve skrytých koutech OASIS několik klíčů, jež mají hráčům ukázat cestu k pokladu. Trvá však dlouhých pět let, než se středoškolákovi Wadu Wattsovi podaří objevit první z nich. A potom vypukne hotové peklo, protože zájemců o dědictví, které nálezci zajistí doživotní bohatství a obrovskou moc, je nespočet a v cestě za svým cílem se neštítí žádných prostředků. Když se pak soupeření přenese z virtuálního světa do toho skutečného, končí veškerá legrace — tady už jde o život.

Wade, který žil celý svůj život jako prakticky neviditelný i pro svou rodinu, je najednou slavný. Proč? Protože jako první učinil pokrok v hledání velikonočního vajíčka ve videohře, ukrytého jejím tvůrcem. Kdo vajíčko najde, získá pohádkové bohatství, a proto když se Wadovo jméno objeví na dosud prázdné výsledkové listině, způsobí to docela poprask. Potom se ale s dalšími jmény roztrhne pytel a hra začne nabývat na nebezpečnosti a to nejen pro virtuální avatary. Kdo najde velikonoční vejce jako první? A dokáže se Wade skrývat dostatečně dlouho, aby hru dokončil?
Tahle knížka byla naprosto skvělá. Já to popisuju jako akční dystopické sci-fi, které se většinu času odehrává ve světě fantasy, což už je samo o sobě prostě geniální knížka. Když k tomu ještě přidáte skvělý spisovatelský styl, svižné tempo vyprávění, první osobu, která všemu přidává na dramatičnosti, zajímavou zápletku a sympatické postavy, máte knížku, která prostě neměla skončit v levných knihách. Netuším, jak se to občas stane, že tam skončí i takhle skvělé knihy, ale asi bych měla děkovat náhodě, že jsem ji tam objevila, protože jinak bych možná zapomněla, že jsem si tenhle skvost vůbec někdy chtěla přečíst. 
Kniha je to prostě skvělá. Podle mého si v ní každý něco najde, ať už je to mnoho žánrů, do kterých příběh zasahuje nebo opravdu rozsáhlé zaměření na popkulturu 80. let. Já sama se narodila až v roce 1990 a i tak jsem si u některých referencí maličko zavzpomínala na své dětství. I když ale nebudete znát vše, o čem se v knize mluví, stejně si určitě užijete příběh samotný. Všechna ta 80. léta jsou vlastně jenom zpestření už tak skvělé zápletky. A ten konec? Skoro jsem zapomínala dýchat, jak to bylo napínavé. Já už vážně nemám co dodat. Tahle kniha byla skvělá, a pokud jste jí ještě nečetli, zkuste jí ještě sehnat. Určitě bude stát za to.


Vesmír vs Alex Woods - Gavin Extence

4. 9. 2014

Anotace: Alex Woods si uvědomuje, že jeho život nezačal zrovna konvenčním způsobem. Vyrůstá jen s matkou, která je navíc jasnovidka, a je mu naprosto jasné, že za to tu a tam schytá od kluků nakládačku. A ví taky, že se někdy můžou přihodit i ty nejnepravděpodobnější věci – má jizvu jako důkaz. Zatím ale ještě netuší, že ze setkání s mrzoutským samotářem, vdovcem panem Petersonem, vznikne nečekaně přátelství, v němž se naučí, že člověk v životě dostane jen jednu šanci. A že se musí rozhodnout co možná nejlíp.

Alex je hodně zvláštní dítě. Ze začátku byl možná úplně obyčejný, ale to se změnilo, když ho meteorit trefil do hlavy. Díky tomu je Alex velice slavný, ale na druhou stranu teď trpí epileptickými záchvaty, kvůli kterým nemůže chodit do školy a žít jako normální malý kluk.  Když ho jednou skupinka kluků zažene na zahradu starého samotáře pana Petersona a on je obviněn z jejich vandalismu, jeho matka v podstatě donutí pana Petersona Alexe potrestat. Ani jednomu se do toho moc nechce, ale nakonec dojde k dohodě, že bude Alex o víkendech chodit k panu Petersonovi a pomáhat mu s čím bude potřeba a právě díky tomu vznikne mezi touto nesourodou dvojicí zvláštní přátelství. Dokáže malý kluk změnit Petersonův zahořklý pohled na svět? A až přijde čas, dodrží oba dva svou dohodu?
Tahle kniha byla rozhodně neobyčejná. Když příběh začíná zatčením hlavního hrdiny na celnici, protože veze na sedadle spolujezdce urnu, musí vám být jasné, že tohle bude něco neopakovatelného. A taky, že bylo. Vztah milého, naivního kluka a protivného, starého chlapa by neměl fungovat, ale tady působí tak přirozeně, že prostě nemůžete ty dva nemilovat. Dokonce i toho protivu, protože se z něj díky Alexovi stává v podstatě příjemný společník. Napsat o čem tahle kniha je, je v podstatě nemožné. Alex se zajímá o tolik věcí, mimo jiné o: neurologii, astrofyziku, klasickou hudbu, knihy Curta Voneghuta a spoustu dalších věcí, na které se momentálně nevzpomínám. A protože je kniha vyprávěna z jeho pohledu, dozvíte se mimo hlavního příběhu spoustu detailů i o všech Alexových zájmech, které činí knihu ještě zajímavější.
Co vás na knize Vesmír versus Alex Woods naprosto dostane je právě ten vztah mezi Alexem a panem Petersonem. Hloubka jejich přátelství, jejich oddanost a odhodlání tomu druhému pomoci i v naprosto nemožných situacích je prostě tak dojemná, že si ani nestačíte pomyslet, jak divné to celé je. A že je tenhle příběh opravdu hodně divný. Jenomže vy ho budete milovat i tak, protože jinak to prostě nejde.


Alchymie věčnosti - Avery Williams

2. 9. 2014

Anotace: Serafina už zažila leccos. Na zemi strávila celých šest set let. Věčný život a bohatství mají ovšem vysokou cenu - životy nevinných lidí. Její přítel Cyrus před stoletími objevil alchymistickou metodu, která umožňuje duším střídat těla. A Serafina teď už není schopna nést vinu za to, co provádí… Rozhodne se Cyruse opustit, utéct od něj a zemřít. Do cesty se jí však připlete šestnáctiletá Kailey a Sera je zničehonic v životě dívky, o které nic neví, a musí předstírat pravý opak....

Serafína chodí po téhle zemi už přes 600 let. Jak je to možné? Každých pár let musí změnit své tělo, vymění staré, které se poté rozpadne v prach, za nové, čímž ale také zabije původního vlastníka. Takhle žije se svými přáteli a se Cyrusem, dokud jí neustálé měnění těl nezačne unavovat. Nechce už dál zabíjet, aby sama mohla žít. Rozhodne se uprchnout od svého tyranského přítele Cyruse a jeho oddaných přátel a ukončit svůj život, jenomže zrovna když se chystá ke skoku, uslyší blízko autonehodu a při pokusu o záchranu řidičky Kailey si omylem vezme její tělo. Teď se musí naučit jak žít jako Kailey a může jen doufat, že jí Cyrus nenajde. Dokáže Kailey věrohodně napodobit? A je možné schovat se před někým, kdo vás zná už šest set let?
Tahle knížka byla bohužel naprosto průměrná. Nápad je to dobrý, ale to provedení už značně pokulhávalo. Asi mě mělo varovat, že je knížka taková tenoučká, ale najdou se i dobré novelky, takže jsem to stejně zkusila. Nejspíš jsem se neměla obtěžovat. Už jenom to, že by Kailey vydržela s takovým majetnickým a manipulativním přítelem tak dlouhou dobu je těžko uvěřitelné. Pokud by jí to vážně tak vadilo, utekla by už dávno a pokud jí to až tak nevadilo, neutíkala by nejspíš ani teď. Skoro to vypadalo, že autorka prostě vybrala náhodný letopočet a víc se svou volbou nezabývala. Jednotlivé postavy vůbec nepůsobily skutečně a nevyvolaly ve mě ani kapku zájmu, takže jsem celou dobu četla v podstatě ze setrvačnosti. Vývoj příběhu taky nic nového nepřinesl a za ten konec bych jí rovnou nafackovala (autorce i Serafině). 
Vlastně jediné, co se mi líbilo, byla Kaileyna rodina, která na rozdíl od většiny YA knih existovala. Její rodiče se o dceru zajímali a starali se, kam jde a kdy se vrátí, což je příjemná změna, protože většinou rodiče buď vůbec nejsou zmíněni, nebo si prostě žijí ve vlastním světě, jako by děti vůbec neměli. I tak mi ale přijde smutné, že jediná pozitivní věc na celé knize jsou pro mě tři naprosto vedlejší postavy. Serafína mi přišla jako naprosto prázdná schránka bez jakékoli osobnosti a Kailey, za kterou se vydávala, zase byla strašná mrcha. Celé to prostě bylo dost velké zklamání, a to je co říct, vzhledem k tomu, že jsem od knihy nic moc neočekávala. Druhý díl si rozhodně pořizovat nebudu a na tenhle se rychle pokusím zapomenout.


Blog contents © Ohana's world of pure imagination 2010. Blogger Theme by Nymphont.