Co je nového - Listopad 2014

30. 11. 2014


Panebože zítra začíná prosinec! Kam se ten rok poděl? Takhle je všechno příšerně rychlé a člověk si ani pořádně nestihne uspořádat myšlenky a je tu další Silvestr. Ale ještě předtím budou ty Vánoce, takže to mě maličko uklidňuje. Zpátky ke knihám. Tenhle měsíc jsem se zase trochu víc rozšoupla (i když bych měla kupovat spíš dárky pro ostatní), takže máme pořádně dlouhé video, ve kterém vám opět vysvětlím, že skutečně nejsem šílená (jenom vážně miluju knihu Na Větrné hůrce). Těšíte se? Tady je fotka všech přírůstků pohromadě:


A moje video:



Co pěkného jste si pořídili vy? A taky vás štvou série, které se k sobě navzájem nehodí?

Bitevník - Cherie Priest

25. 11. 2014

Anotace: Mercy Lynchová pracuje ve vojenské nemocnici. Po smrti manžela v zajateckém táboře ji už ve Virginii nic nedrží, a proto se vydává najít svého zraněného otce, který se s ní touží setkat. Cesta napříč kontinentem se mění v dobrodružné putování. Mercy postupně vystřídá vzducholoď, vlak i říční parník. Když dorazí do St. Louis, zjišťuje, že jediný vlak, který pokračuje dál, potáhne děsivá unionistická parní lokomotiva jménem Bitevník. Původně rychlá a klidná cesta se mění v boj o život poté, co je vlak přepaden hordou lupičů a později jižanskými vojáky. Mercy by ráda viděla svého otce dřív, než zemře. Pokud však chce z vlaku vystoupit živá, musí překonat intriky Unie a útoky Konfederace.

Mercy je obyčejná zdravotní sestra. Jistě, práce v nemocnici za války ji zocelila, ale stejně by nikdy nevytáhla paty ze svého malého kousku bezpečí. Alespoň si to myslela, dokud nedostala dvě zprávy, které změnily její život. Její muž zemřel na frontě a její otec umírá a chce ji ještě naposledy vidět. Mercy se tedy vydává na nebezpečnou cestu přes celou válkou poznamenanou Ameriku a že ta cesta bude stát za to. Když váš civilní konfederační vlak táhne ta nejnebezpečnější unionistická lokomotiva, nejspíš něco nebude tak úplně v pořádku. Přijde Mercy na důvod tohoto podivného spojení? A dostane se vůbec z cesty do samotného pekla živá?
Třetí díl ze série Mechanické století opět nezklamal. Miluju steampunk a vážně se mi líbí styl Cherie Priest. Tohle je třetí kniha, kterou jsem od ní četla, a opět je úplně jiná. Tentokrát máme takový malý roadtrip spojený s občanskou válkou a starými špionskými filmy. No prostě opět dokonalá kombinace, plná akce a napětí. Mercy je skvělá postava, která dokáže být naprosto křehká a ženská jednu chvíli a vzápětí naprosto drsná hrdinka. Jak už jsem říkala, Bitevník je hodně akční, ale mě vážně bavily i ty klidnější chvilky. Líbilo se mi tajemství, které celý vlak halilo a postupné odkrývání pravdy.
Tentokrát se mi dokonce líbily i ty válečné scény, ačkoli obvykle téma války naprosto nesnáším. Naštěstí člověk nemusí mít žádné extra znalosti ohledně občanské války v Americe, aby dokázal děj bez problémů sledovat. To málo, co znát potřebujete, autorka velice ráda vysvětlí v průběhu vyprávění, takže nás nemusí rušit lekce z historie. Celkově je to prostě opravdu povedená knížka, která sérii velice elegantně vrátila do dějiště prvního dílu. Za sebe mohu konstatovat naprostou spokojenost a jen už se nemůžu dočkat, až se pustím do dílu čtvrtého, který opět slibuje obrovskou kopu napětí a skvěle napsaného steampunku.



Knižní povídání: Říjen/Listopad

15. 11. 2014


Všímáte si? Je 15. a já nahrávám knižní povídání. Skoro bych řekla, že jsem už úplně zpět po všech těch zmatcích.Za tenhle měsíc je těch přečtených knih opravdu málo, ale neradujte se, že to bude krátké video. Čím míň knih, tím víc o nich vykládám, takže nakonec to do délky vyjde úplně stejně. Ne, že by to byl úmysl, ale tak to prostě je. A co jsem přečetla tentokrát? Tady to máte:


Kvalita se zdá v pořádku, já jsem opět zdravá a bezpředmětné plácání je taky na minimu, tak snad se vám bude video líbit. Co jste přečetli vy?  A můžete mi doporučit některou Vonnegutovu knihu?

Takhle to nejde (pozvánka do mé hlavy)

12. 11. 2014

Takhle to nejde. V jednu chvíli čtu skvělou knihu a připadám si šťastná a ve druhou nemůžu vydržet na místě. Pocit osamělosti buší v mé hlavě. Vyhlédnu z okna, kde přes ulici svítí několik bytů. Za závěsy a žaluziemi vidím siluety lidí, žijících své životy. V mé mysli jsou všichni šťastní a spokojení a nikdo není sám. Na mě už nikdo nezbývá. Ten pocit nevydržím. Musím se odsud dostat pryč. Pryč z tohohle města plného světel a hluku a lidí. Popadnu bundu a boty a vyběhnu na chodník. Vydám se nejkratší cestou pryč z centra do relativní opuštěnosti kousku přírody v tomhle betonovém mauzoleu. Kráčím v protisměru hlavní silnice. Míjí mě jedno auto za druhým a jejich reflektory mě bodají do očí. V jejich světle jsem jako nahá. Hudba v mých uších mě nutí zrychlit krok. Nohama ukrajuju kusy chodníku, skoro běžím, hlavu skloněnou, abych se na ně nemusela dívat. V tu chvíli je všechny nenávidím.
Blížím se k cíli své cesty, pomalu opouštím jasná světla města a nořím se do tmy a ticha. Na kraji hráze potkávám ještě několik lidí, ale čím dál jsem od města, tím větší jsou mezi kolemjdoucími rozestupy, až jsem úplně sama. Sedám si na lavičku a přes vodu se zadívám na vzdálené město. Vidím projíždějící auta a světla v oknech domů, ale tady mě nemůžou dostihnout. Tady jsem konečně sama se svými myšlenkami. Město se odráží ve vodě jako sen nebo duch. Vzpomínka na to skutečné. Dívám se na něj a nechávám se pohlcovat vlastními vzpomínkami a myšlenkami. Hudba už dohrála, ale já si toho nevšímám. Nevím, jak dlouho to trvá. Nemám hodinky a ani na tom nezáleží. Tady jsem tak nádherně oddělená od všech ostatních. Nemusím přemýšlet nad nimi a mám prostor soustředit se jen na sebe. Něco mě ale ruší. Ty. Tvůj obraz se stále znovu vynořuje v mé mysli. Poslední slova, která jsi mi řekl. Tichý smích, když jsem ti bláznivě mávala na rozloučenou. Snažím se vyhnat si tě z hlavy, ale nejde to. Nemine ani několik minut a opět myslím na tu záhadu, kterou pro mě jsi ty. Chtěla jsem utéct před podobnými myšlenkami, ale dohnaly mě i tady a jako vždy převládá jedna jediná: o kolik lepší by bylo, kdybys tu byl se mnou.
Napočítám několikeré zvonění kostelních zvonů, než se konečně odhodlám k návratu. Pomalu se zvedám a volným krokem se vracím k městu. Opět se vydávám vstříc pohledům na všechny ty lidi, kteří mě budou soudit. Proč je sama? Proč má hlavu zabořenou v knize a sluchátka na uších? Proč si drží všechny od těla? Kdyby se zeptali, mohla bych jim to vysvětlit. Odpověď je tak jednoduchá. Pokaždé, když jsem někoho pustila do svého života, musela jsem nakonec změnit působiště a nechat je všechny za sebou v tom minulém životě. Nezbyl mi už téměř nikdo. Teď ses tu ale objevil ty a tváříš se, že zůstaneš. Jdu zpět domů podél stejné silnice a s každým projíždějícím autem zaduní až někde v mé hrudi. Bráním se tomu pocitu, ale i tak mě dostihne. Pořád jsem to já, ale teď jsem jiná. Rozhodla jsem se. Už se nebudu bát...

Jatka č. 5 - Kurt Vonnegut jr.

11. 11. 2014

Anotace: Jedno z nejoriginálnějších protiválečných literárních děl všech dob vypráví příběh mladého Američana s německými kořeny, který se za druhé světové války dostal do německého zajetí a přežil fatální bombardování Drážďan, aby se v pozdějším věku dožil situace, kdy přestane být vázán současností a dokáže se přesouvat v čase, což mu není až tak moc platné, neboť ho unesou mimozemšťané a vystaví ho ve své zoo jako exponát člověka dvacátého století.

Zní to šíleně, že? A taky to je šílené. Billy přeskakuje v čase mezi různými obdobími vlastního života, která zahrnují jeho nešťastné manželství, jeho pobyt ve válce a v zajateckém táboře, jeho úspěšnou praxi optika, jeho dětství a také jeho zkušenost jako exponátu v zoo na planetě Tralfamadořanů. Překvapivě mi ale to přeskakování mezi milionem časových linií vůbec nevadilo. Ani ta představa Tralfamadořanů, protože není o nic absurdnější, než celá představa druhé světové války a toho, jak se Němci chovali ke svým zajatcům. 
Celá stavba knihy je opravdu zajímavá, bohužel, pro mě jí opět zkazilo to téma. Nevím, proč to opakovaně zkouším, když je podle předchozí zkušenosti jasné, že knihu s tématem války prostě nikdy nedočtu. Tahle je navíc opravdu hodně naturalistická, takže to mému slabému žaludku, který všechny nepříjemné věci radši ignoruje, prostě nedělalo dobře. Autorův styl se mi líbil, ale asi budu muset zkusit něco s jiným tématem. Takhle jsem sice knihu nedočetla, ale líbila se mi. Je to normální?


Jako v kávovém mlýnku - Cleo Coyle

6. 11. 2014

Anotace: Clare Cosiové proudí v žilách káva. To je také důvod, proč se vrací do New York City jako manažerka historické kavárny Village Blend. A její nový život je plný chutí - s dcerou i exmanželem po boku a tlachajícím detektivem Quinnem potřebuje někdy pomoci s občasným šálkem zločinu?
Clare má s Village Blend starosti. Kavárna sice dobře prosperuje, ale její zákazníci umírají. Stálá zákaznice najde smrt pod metrem. Byla snad v nějaké tísni? Detektiv Quinn je přesvědčený, že někdo má na případu soukromý zájem, zvláště po „sebevraždě“ další zákaznice. Bohužel, jeho hlavním podezřelým je Bruce Bowman - nový muž v Clařině životě...

Claire nejspíš nikdy nebude mít pokoj. Jen co se její život vrátí do normálu po pokusu o vraždu její asistentky, začnou jí pro změnu umírat stálé zákaznice. Skutečně se jednalo o sebevraždy a nehody, nebo je za tím něco víc? A co tyhle mladé a úspěšné ženy spojuje? Navíc se Claire přihlašuje do internetové seznamky, což vyvolává překvapivě nelibou reakci u detektiva Quinna. Skutečně s Claire flirtuje? A kam to povede s novým nápadníkem Brucem Bowmanem? Život atraktivní, svobodné ženy ve středním věku v New Yorku není vůbec jednoduchý, obzvlášť když vám někdo usiluje o život.
Volně navazující druhý díl k detektivce Mezi zrnky kávy jsem si dlouho chtěla pořídit a po přečtení musím říct, že toho rozhodně nelituju. Cleo opět nezklamala a já se mohla vyžívat v napětí, romantice a vůni kávy. Postavy i prostředí je opět skvělé a zápletka zábavná i napínavá. Opět jsem absolutně netušila, kdo za vraždami stojí, což je velice pozitivní u detektivky. Každý správný čtenář přece chce být autorem překvapen, ne?
Tentokrát ale mám i kritiku. Není to sice nic strašného, ale vážně se mi nelíbil vztah Claire a Bruce. Zdálo se mi, že je to celé strašně uspěchané, a to od začátku až do konce. Takhle vztahy prostě nefungují a on byl až moc dokonalý. Já chápu, že si ho má člověk okamžitě zamilovat, ale tohle autorka trochu přehnala. Takové náhody se na seznamkách ani nikde jinde prostě nestávají. Nebo ano? Měla bych se zapsat do nějaké seznamky? Jinak ale opět skvělá kniha, u které jsem si dokonale odpočinula od přemýšlení a o to jde, ne?


Dospěj! - Ben Brooks

4. 11. 2014

Anotace: Kdo říká, že mladým je mládí k ničemu? Jasper má ruce plné práce. Končí střední školu, zkoušky na krku, matka má na něj přehnané nároky, každý týden musí navštěvovat psycholožku (které navíc od A do Z lže), na chatech je to samá prostitutka, na YouTube samé záznamy sebevražd a jeho kámoši se cpou horem dolem drogami a nalévají levným alkoholem… a navíc je jeho otčím nejspíš vrah a holka, co se s ní vyspal (jen jednou a to v totální opilosti), nejspíš čeká mimino... Jak to má asi tak všechno zvládnout?

Jasper je ožrala a feťák a ještě navíc je posedlý sexem. To všechno je ale v téhle knize v pořádku, protože je náctiletý, a tak se mají přece téměř dospělí lidé chovat, ne?  Navíc nesnáší přítele své matky, takže si vymyslí šílenou teorii, že je Keith vrah. Na obálce píšou, že budeme chrochtat smíchy, jenomže u mě se nic takového nekonalo. Spíš mi celá kniha Dospěj! přišla trapná a místy smutná. 
Takhle opravdu někdo žije? A myslí si, že je to v pořádku? Jediné, za co mohu autora pochválit, je jeho upřímnost. S nějakým zastíráním faktů se skuteně nenamáhá, takže pokud chcete vědět, jak často sedmnáctiletý kluk masturbuje a na co při tom myslí, tak tady máte možnost. To je ale skutečně jediné pozitivum, a i tak je to sporné. 
Tahle kniha se mi prostě nelíbila a ačkoli jsem se vážně snažila, prostě jsem jí nedokázala dočíst. Je to škoda, protože podle anotace a ohlasů jsem se na ní vážně těšila. Inu, co se dá dělat, další zklamání z levných knih. Možná bych se příště měla držet nakupování knih, protože je skutečně chci a ne jen proto, že jsou levné.



Blog contents © Ohana's world of pure imagination 2010. Blogger Theme by Nymphont.