Panna - Radhika Sanghani

30. 7. 2015

Anotace: Mladší a hanbatější Bridget Jonesová
Ellie nikdy neviděla ve své sexuální nezkušenosti problém. Až do chvíle, kdy jí doktorka nutí test na chlamydie, protože nechce uvěřit, že je v 21 ještě pannou. Ellie si přijde divná a stydí se, že nikdy neměla žádný pořádný úlet, natož kluka. Rozhodne se tedy k činu: musí přijít o panenství ještě před státnicemi, dokud je jakžtakž s kým. Na jedné párty se jí nečekaně podaří sbalit o několik let staršího Jacka a s pomocí svých zkušenějších kamarádek kuje pikle, jak ho úspěšně svést. Mise se zdaří, avšak kromě šrámu na duši si z ní odnáší i původně záviděné chlamydie. Ellie vtipně a velmi otevřeně popisuje cestu k objevení své sexuality a všechny otázky, které se jí přitom, stejně jako každé holce, rojí v hlavě. Se svou novinářskou otevřeností se o nich ale nebojí psát, a tak si dokonce založí blog o vaginách, panenství, sexu a o všech těch trapných věcech, které se při něm mohou přihodit. Blog jí nakonec pomůže získat nejen vyšší sebevědomí, ale i práci svých snů.


Ellie, je panna. Ellie nechce být panna. Ellie udělá všechno pro to, aby už pannou nebyla. Je s podivem, že za získání této zkušenosti nenabízí mužům peníze, protože to by tak odpovídalo její úrovni zoufalství. Ellie je neskutečně pitomá.
Bridget Jones jsem nečetla, ale jestli je alespoň trochu jako tahle kniha, tak radši vážně zůstanu u filmů. Proboha, tahle kniha byla utrpení. Dokonce takové utrpení, že jsem jí nedokázala dočíst. Skončila jsem někde kolem sté strany, kdy už jsem nevydržela to Elliino věčné fňukání a prostě knihu navěky zaklapla. Takhle otravnou hlavní hrdinku jsem už dlouho nezažila. Příběh, se skutečně točí jen kolem toho, jak se snaží přijít o panenství. Je to tématem všech jejích myšlenek, všech jejích konverzací a původce všech jejích činů. Panna mě tak neskutečně nebavila. Vyhněte se jí. Pokud se tedy netoužíte setkat s otravnou, ufňukanou zoufalkou, která bohužel nakonec ani není vtipná.

 

Slavnost Johna Saturnalla - Lawrence Norfolk

28. 7. 2015

Anotace: Román odehrávající se v 17. století vypráví životní příběh nejlepšího kuchaře tehdejšího světa, Johna Saturnalla, jehož příjmení odkazuje k slavnostnímu rituálu antických saturnálií, který jeho předkové tajně organizovali v předchozích staletích. V mládí se John naučí umění vytvářet pokrmy tak, aby vypadaly jako něco úplně jiného, než jsou, stejně jako připravit pečeni z celého vola nebo vývar ze všech mořských potvor, co se jich hemžilo před biblickou potopou, anebo koláč pro nevěstu, plněný živými ptáky a hadem. Zjišťuje, že kulinářské umění není ničím jiným než šarlatánstvím. Pochopitelně se zamiluje do krásné a urozené Lukrécie -- jenomže její místo je nahoře v komnatách, zatímco jeho dole v kuchyni.

John Saturnall neměl zrovna snadný život. Jako malý vyrůstal se svojí matkou kořenářkou ve vsi, kde si všichni mysleli, že je čarodějnice. Lidé ve vsi se jí báli a nenáviděli ji, i když potajmu využívali její služby, takže když vesnické děti postihla vražedná epidemie, rozhodli se čarodějnici vyhnat a svou ves očistit. Jeho matka krátce na to zemřela, ale ještě stihla Johna naučit o Slavnosti. Obrovské hostině plné roztodivných jídel, kterou její předkové pořádali pro všechny bez rozdílu. John si tyto znalosti nese dál životem, když ho přijmou do kuchyně panského domu jako pomocného kuchtíka. Postupně se vypracuje až na hlavního kuchaře. Jeho postavení ohrožuje jediná věc - láska k pánově dceři. 
Slavnost Johna Saturnalla je opravdu nevšední kniha. Její atmosféra je neopakovatelná a stejně tak jídla, která jsou v ní popisována. Samozřejmě to není kniha pouze o jídle, i když každá kapitola začíná dobovým receptem přímo od samotného Johna. Abych pravdu řekla. Recepty jsem nečetla. Jejich jazyk byl opravdu archaický a navíc jsem byla tak zaujatá tím, co se bude v příběhu dít dál, že jsem se nechtěla zdržovat louskáním starých receptů.
Johnův příběh je zajímavý, milostná zápletka lehce předvídatelná, ale co se dá dělat, ale rozuzlení na konci mi rozhodně vzalo dech. Jediné, co doporučuju, je mít při čtení po ruce něco k jídlu, protože touhle knihou se rozhodně neprokoušete bez toho, aby se vám alespoň tisíckrát sběhly sliny. Ke Slavnosti Johna Saturnalla jsem se dostala naprostou náhodou díky slevám v Tescu, ale jsem vážně ráda, že jsem neodolala krásné obálce a sáhla po ní. I když jsem jí dala jen průměrné hodnocení, tahle kniha nejspíš bude mít trvalé místo v mojí knihovničce.

 

Příliš mnoho Kateřin - John Green

23. 7. 2015

Anotace: Když jste zázračné dítě, otvírá se před vámi zázračná budoucnost. Nebo ne?
Colin Singleton právě maturoval, dostal kopačky od své devatenácté Kateřiny a má pocit, že jeho život skončil. Ještě že je tu jeho kamarád Hassan, který prostě žádné utápění v sebelítosti nepřipouští. Než se Colin stačí vzpamatovat, ocitne se na cestě bez cíle – a ta skončí v ospalé venkovské díře, vyznačující se jen dvěma pozoruhodnostmi: hrobem rakousko-uherského arcivévody a dívkou Lindsey. Její zásluhou Colin začne pomalu chápat, že není nutné být mladistvým géniem, abyste změnili svět...

Colin byl zázračné dítě. Problém je, že teď už je z něj teenager a všichni od něho očekávají velké věci, on už se ale výjimečný necítí. Vlastně jediné, co zatím dokázal je nastřádat neobvyklé množství přítelkyň, které se jmenuji Kateřina. Jenomže co s tím, když se s ním všechny do jedné rozešly. Rozhodne se tedy udělat si malé prázdniny se svým nejlepším kamarádem Hassanem, odpočinout si od Kateřin a pokusit se přijít na teorém, který by dokázal předpovídat budoucnost romantických vztahů. Nejen, jak dlouho bude vztah trvat, ale také kdo ho ukončí. Je možné, něco tak nepředvídatelného předpovídat? A jak do toho zapadá dívka jménem Lindsey?
John Green je rozhodně zajímavý spisovatel a jeho knihy mě obvykle vážně baví, ale Příliš mnoho Kateřin rozhodně není jeho nejlepší a nejskvělejší dílo. Hlavní rysy se podezřele podobají jeho ostatním knihám a zápletka tentokrát není tak silná ani zajímavá, aby vás opravdu zaujala. Alespoň pro mě to rozhodně platí. Práce na teorému je docela o ničem, rozvíjející se vztah s Lindsey taky, dění v zapadákově je už úplná nuda a ani nejlepší kamarád a hlavní vedlejší postava to nedokáže zachránit. Není to tak, že bych celou knihu prozívala, to úplně ne, ale nadšená z ní taky zrovna nejsem. 
Dobré je, že Johnův styl je lehký a čtivý, a jeho knihy nejsou nijak dlouhé, takže i tahle méně povedená vám nezabere příliš mnoho času nebo prostoru v mozku. Na druhou stranu, nebýt to Greenovka, nejspíš by hodnocení skončilo ještě o hvězdičku hůř. Vypadá to, že Jeho knihy vždy skončí buď s plným hodnocením (Hvězdy a Města), nebo s naprosto průměrným (Aljaška a Kateřiny). Mám pocit, že Kateřiny jsou druhá kniha, kterou napsal, hned po Aljašce, takže možná to je prostě tím. Než se opravdu vypsal a našel svůj styl coby skvělý autor, měl pár naprosto průměrných pokusů. Vlastně bych ho nejspíš neměla hodnotit tak tvrdě, já bych se nezmohla ani na ten průměr. Příliš mnoho Kateřin tedy opět docela zklamání, ale i tak za přečtení nejspíš stojí. Možná ale radši z knihovny než z knihkupectví.


Dobrý proti severáku/Každá sedmá vlna - Daniel Glattauer

21. 7. 2015

Anotace: Emmi Rothnerová si chtěla přes internet objednat předplatné časopisu Like. Díky překlepu ale její e-mail dostane Leo Leike. Protože Emmi mu dál posílá e-maily, upozorní ji Leo na její omyl. Začne tak nezvyklá korespondence, jakou lze vést jen s osobou naprosto neznámou. Na tenkém ostří mezi absolutním neznámem a nezávaznou intimitou se oba víc a víc sbližují, až si nakonec musí nevyhnutelně položit otázku: snesly by milostné city, které rozkvetly v e-mailech, osobní setkání? A co by se stalo, kdyby ano? Kniha Dobrý proti severáku je moderní a vtipnou variací na epistolární romány. Veškerý děj je popisován formou e-mailů, které si mezi sebou vyměňují obě postavy. Kniha se v Německu stala fenoménem a setkala se s velkým ohlasem u čtenářů i kritiky. Dosud se prodalo více než sedm set padesát tisíc výtisků a v roce 2006 byla nominována na Německou knižní cenu. Na přání čtenářů vyšlo v Německu pokračování, román Alle sieben Quellen (2009) v Česku pod názvem Každá sedmá vlna.

Chci abyste si z téhle recenze odnesli jednu jedinou věc: TUHLE KNIHU SI MUSÍTE PŘEČÍST!!!

Když Emmi píše do časopisu Like o zrušení předplatného a uťukne se v adrese, nemá nejmenší tušení, jaké to pro ni bude mít následky. Omylem totiž napíše Leovi, osamělému profesorovi psychologie, a namísto krátkého a strohého vysvětlení její chyby, se mezi nimi postupně rozvine velice blízké přátelství a pomalu ale jistě i láska. Jenomže může vztah založený na e-mailech přežít v kruté realitě? A je možné takhle snadno najít spřízněnou duši? Nebo je to snad osud?
Zní to příšerně pateticky, já vím, ale věřte mi, Dobrý proti severáku (ani jeho pokračování) rozhodně není žádný uslintaný slaďák. Je to upřímný příběh o lásce v dnešní době, která může vzniknout za naprosto nepochopitelných okolností. O lásce, která si nevybírá a o kterou je třeba bojovat, i když se ta snaha zdá naprosto nesmyslná. Proboha, teď zním pateticky a klišoidně už i já. No, je to romantika, jako žádná jiná. Celý román je psaný formou e-mailů mezi našimi hlavními postavami. To, jak jsou e-maily psané a časované, ještě dodává na napětí. A pokud jste aspoň trochu jako já, nebudete se od knihy moct odtrhnout. Já sama oba díly přečetla za jeden den (četla jsem asi do tří hodin ráno).
Rozhodně doporučuju koupit si oba díly zároveň, protože mohu zaručit, že události na konci Dobrý proti severáku vás nenechají v klidu a vy si budete muset ihned přečíst pokračování. To naštěstí končí krásně uzavřeně, takže jsem mohla knihu odkládat s klidným srdcem a naprostou spokojeností. Vřele ale nedoporučuju číst si anotaci druhého dílu, protože obsahuje naprosto otevřený spoiler toho prvního a úplně vám zkazí dokonalý čtenářský zážitek. Jinak jsem s oběma knihami naprosto spokojená, a i když je rok teprve něco málo za polovinou, už teď tuším, která kniha se dostane na vrchol mé pomyslné roční hitparády.

Dveře do prázdnoty - Victoria Schwab

16. 7. 2015

Anotace: Mackenzie Bishopová vede dvojí život. Není pouze normální studentkou střední školy, ale také Správkyní v Archivu, v tajuplném místě, kam odcházejí spát Historie zemřelých lidí. Mac nastoupí na Hydeskou střední a snaží se dostat svůj život do tak normálních kolejí, jak je to jen možné po tom, co se v Archivu stalo přes minulé léto. Ale nějak se jí to nedaří. Pronásledují ji zlé sny. Mac ví, že minulost je minulost a že jí už nemůže ublížit, ale vše se zdá tak skutečné. A když si povšimne, že se noční můry vkrádají do její mysli i ve dne, začne se obávat, jestli je doopravdy v bezpečí… Mezitím se v jejím okolí ztrácejí beze stopy lidé a jediné, co je spojuje, je to, že naposledy viděli Mackenzie. Kdo za tím vším stojí? A jakou roli v tom hraje Archiv? Mac se to pokusí zjistit, ale riskuje u toho své Správcovství, vymazání vzpomínek, a dokonce i svůj život.

Před správkyní Mackenzie čeká nová výzva. Sotva se situace v Archivu začne trochu uklidňovat po událostech z prvního dílu, musí se Mackenzie vyrovnat s novým stresem. Nastupuje na novou střední školu a přitom jí neustále mučí noční můry. Ale jedná se skutečně o pouhé sny? A aby toho nebylo málo, rozhodne se Archiv vyzkoušet, co vydrží, aby se ujistili o její loajalitě. Naštěstí má stále svého dobrého kamaráda, který jí rád se vším pomůže, ale uvěří její podivné teorii o mizejících lidech a jejích nočních můrách? Nepřichází Mackenzie pomalu o rozum?
Dveře do prázdnoty pro mě byly docela zklamání. Z prvního dílu jsem byla nadšená a opravdu se těšila na pokračování, ale obávám se, že Dveře do prázdnoty zase trpí syndromem druhých dílů. Bylo to pořád zajímavé, prostředí Archivu se mi strašně líbí a jednotlivé postavy mě dost bavily, ale...prostě to nebylo ono. I přes všechnu akčnost, které i tady bylo pořád dost, jsem se chvílemi nudila. Mackenziiny noční můry mě spíš otravovaly, než že by posouvaly děj dál a velké vyvrcholení bylo takové podivné.
Přijde mi zvláštní, že mě víc bavilo obyčejné zvykání si na novou školu a nové spolužáky a přemýšlení o tom, jestli jí ten kluk má vážně rád, než celé dění v Archivu, o čemž by tahle kniha teoreticky měla být. Někde se něco muselo vážně pokazit. Tím neříkám, že by to byla špatná kniha. Až jednou Victoria napíše poslední díl, určitě si ho přečtu a budu zvědavá, jak to celé dopadne, ale z tohohle polovičatého zrovna moc nadšená nejsem. Dostal průměrné hodnocení a nebýt součástí série, nejspíš by hned putoval o dům dál.

Dívka, která se třpytila - Lauren Beukes

14. 7. 2015

Anotace: Harper získá v roce 1931 klíč od domu, který mu umožní cestovat časem. Nachází zde pokoj plný trofejí z vražd, které jednou spáchá – protože už je vlastně spáchal. Putuje časem od světové hospodářské krize třicátých let minulého století až po léta devadesátá a pronásleduje „zářící dívky“, mladé inteligentní a nadějné ženy „s potenciálem“. Pod dohledem je má od jejich dětství a zabíjí je až jako dospělé ženy. Vyprávění klouže dekádami tam a zpět. Vrah vedle těl zanechává obyčejné, ale přece zvláštní předměty a jiné trofeje si zase odnáší.
Kirby měla to štěstí, že Harperovo napadení přežila. Ví, že kromě toho, že se jedná o násilníka a psychopata, je na útočníkovi ještě něco zvláštního. Začne hledat další dívky, které však tolik štěstí neměly a podobná napadení nepřežily. S pomocí novinových výstřižků a rodin obětí pátrá po spojitostech s útočníkem a po jeho totožnosti. Jediného spojence nachází v novináři Danu Velasquezovi, který se jejím případem před léty zabýval. Kirby k němu přichází do redakce na stáž a jejich původně pracovní vztah se postupně začíná měnit v cosi osobnějšího.
Důkaz – Dům a jeho tajemství –, který Kirby nachází, se zdá neuvěřitelný. Ale pro dívku, která přežila vlastní smrt, není nic nemožné. Situace se mění v neprospěch Harpera, protože teď začne ona pronásledovat jeho. Tak dlouho dokud celou věc nedovede až do konce.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Jota.

Harper nikdy nebyl zrovna svatoušek, ale když zdánlivou náhodou získá klíč od domu, který mu umožní cestovat v čase, ukáže se, co za zrůdu v sobě skutečně skrýval. V domě je místnost plná trofejí z vražd, které ještě nespáchal a Dům samotný se velice důrazně dožaduje svých obětin. Harper tedy vyráží na lov. Cestuje v čase do různých období minulosti, kde vždy dokáže najít tu správnou dívku. Dívku, která v jeho očích nevypadá jako všichni ostatní. Tahle dívka je výjimečná. Tahle dívka se třpytí. A je nutné, aby zemřela. Tedy, až nastane ten správný čas. Nejdřív se s ní pouze seznámí a nechá jí něco na památku společně se slibem, že se pro to vrátí. Jenomže co se stane, když jedna z jeho obětí přežije? A jak vypátrat vraha, který vám může utéct do doby před vaším narozením?
Premisa téhle knihy je rozhodně zajímavá. Sériový vrah, cestující časem. Koho by to nezaujalo? Jenomže to provedení už dle mého názoru docela pokulhávalo. V knize se střídá pohled Harpera a jeho jednotlivých obětí, včetně několika vedlejších postav. Nejčastěji potom Kirby, která Harperův pokus o vraždu přežila, a Dana, novináře, který Kirby pomáhá s vyšetřováním. Musím říct, že Kirbiiny kapitoly mě vyloženě bavily. Ona a Dan byli pro mě tím, co tuhle knihu činilo opravdu čtivou. Jejich vztah, jejich vyšetřování, osobnosti, no prostě všechno, co se těch dvou týká. Problém nastal, když jsem měla číst Harperovy kapitoly nebo i ty z pohledu jeho dalších obětí. Harper mi připadal nudný a neustálé přizpůsobování dalším postavám, které zakrátko stejně zemřely, mě strašně unavovalo. Naštěstí nikdy netrvalo dlouho, než jsem se dočkala Kirbiiny kapitoly, která mě zase vzpružila.
Další problém, který jsem s knihou měla je samozřejmě zase to cestování v čase. Dům, od kterého musíte mít klíč, aby vám umožnil pomyslet si na konkrétní datum, do kterého vás přenese, není špatná myšlenka. Je to takové neotřelé a předpokládám, že dál do budoucnosti nebo do minulosti ho to nikdy nepustilo právě proto, že dům v té době nestál. To je všechno v pořádku. Co mě zaráželo, byly jednotlivé paradoxy, které vždy vyvstaly a "nějak" se prostě vyřešily. Pokud dům skutečně existuje ve všech obdobích tak nějak zároveň, museli by se tam jednotliví majitelé i jednotlivé verze Harpera nutně potkávat, což není možné. Pokud je ale dům svojí existencí navázaný na současného majitele klíče, neměl by Harper toho původního majitele vůbec potkat, a tudíž by ho nemusel ani zabíjet. A co to potom vypovídá o hostech? A o nezvaných hostech? Prostě když se nad tím zamyslím, opět vidím v téhle verzi cestování v čase spoustu nelogičností a chyb, které celkový zážitek prostě kazí. Jenomže zkuste najít příběh o cestování v čase, který je dokonale logický a bez paradoxů. Celkově kniha vychází v mém hodnocení jako takový průměr. Přijde mi, jako úžasně promrhaný potenciál, ale rozhodně to mohlo být mnohem horší.


Dcera sněhu - Eowyn Ivey

9. 7. 2015

Anotace: Nesmírně silný, jímavý, brilantně napsaný příběh o nevšedním osudu dvou lidí, toužících po dítěti tak moc, až si jeho existenci přivolají.
Román se odehrává v odlehlé aljašské končině a dny jeho hrdinů – Jacka a Mabel – jsou naplněny těžkou prací.  Manželé se velice milují a trápí je jen marná touha po dítěti. Když toho roku napadne první sníh, ze samé radosti si postaví venku před domem sněhulačku. Následující ráno je však sněhulačka pryč – a na cestě jsou vidět drobné stopy. V příštích dnech  Jack a Mabel několikrát  z dálky zahlédnou blonďatou holčičku osaměle bloudící v lese – ale neodvažují se o tom zmínit jeden druhému ze strachu, že se jedná jen o přelud, podnícený dávno pohřbenými nadějemi na vlastní dítě. V tajuplné, překrásné, ale mimořádně drsné krajině se věci mohou jevit jinak než ve skutečnosti...

Jack a Mabel se mnoho let pokoušeli o dítě, ale bohužel marně. Jejich rodina a přátelé je v tom podporovali, i když postupně se kolem nešťastného páru stalo téma dětí vlastně tabu. Nakonec už to nevydrželi a rozhodli se úplně změnit svůj život. Odjeli na Aljašku, kde si chtěli vybudovat vlastní farmu a začít od začátku. Život na Aljašce ale není žádný med, a když navíc začnou v lese vídat malé děvčátko, napadne je, jestli náhodou nepřichází o rozum. Dokáží v divoké aljašské přírodě přežít? A je tajemná dívenka odpovědí na jejich zoufalou touhu po dítěti, nebo se jedná o pouhý přelud?
Od téhle knihy jsem opět čekala něco naprosto odlišného, než co jsem dostala. Má očekávání jsou tak málokdy přesná, že bych s nimi možná měla prostě přestat. Čekala jsem tajemný psychologický román, ve kterém si za chvíli nebudete jistí, co je bílé a co černé. Tajemna a psychologie jsem se ale dočkala opravdu jen okrajově. Většina románu vypráví o všedních dnech a nevšedních starostech, které takové farmaření na Aljašce obnáší. O vztahu hlavních postav, jejich myšlenkách a pocitech i o jejich vzdálených sousedech. Z celého románu čiší nejprve zoufalství a rezignace a následně zase naděje, když srub Jacka a Mabel začne navštěvovat tajemná dívenka.
Jediné, co opravdu nechápu je, proč je kniha i její propagace tak zaměřená na domnělou proměnu sněhulačky v dívku. Neustále si hraje na obrovskou záhadu, zda to tak skutečně je nebo není, i když je tento fakt poměrně brzy vyvrácen a z celé knihy je naprosto jasné, jak se věci mají. Možná se autorka chtěla pokusit o dovedně napsaný román, který neustále udržuje čtenáře v nejistotě, ale obávám se, že se jí to opravdu nepodařilo. Na druhou stranu je tahle kniha zajímavá, čtivá a má opravdu dobře vykreslené všechny postavy, takže vás rozhodně bude zajímat, jak to s nimi se všemi dopadne a budete Mabel a Jackovi opravdu fandit, aby v stěží spoutané divočině přežili. Líbila se mi. Byla jsem z ní nadšená? Ne. Ale pokud bych se někdy ocitla na Aljašce a potřebovala se nutně zahřát, takhle rozhodně nepůjde do ohně mezi prvními.

Krevní pouto - Patricia Briggs

7. 7. 2015

Anotace: V dnešní době vládne světu věda, která zakazuje upalování, topení nebo veřejné lynčování čarodějnic. A průměrný zákona dbalý občan se naopak nemusí bát příšer ve tmě. Někdy lituji, že nejsem průměrný občan… Mercy Thompsonová má přátele na hlubokých místech – a v temnotě. A teď jednomu z nich dluží laskavost a souhlasí, že pomůže příteli Stefanovi předat vzkaz jednomu z upírů. Ale tento upír není obyčejný – a stejně tak démon, který v něm přebývá…
Druhá kniha s Mercedes Thompsonovou v hlavní roli.
  
Mercedes se opět ne vlastním přičiněním dostává do potíží. Do města přijede vražedná kombinace v jedné osobě. Mág, démon a upír. Upíři sami o sobě jsou už tak dost špatní, ale když některého z nich posedne démon, vznikne něco ještě mnohem horšího. Démon zabíjí nejenom pro jídlo, ale hlavně pro zábavu. A že ho to opravdu hodně baví...Jenomže co zmůže malá, slabá Mercedes tam, kde si upíři nevědí rady? A jak vůbec něco takového zabít? 
Série Mercedes Thompson je jedna z těch lepších urban fantasy. Je to zábavné, akční, dobře napsané, se sympatickými postavami, u kterých vás vážně zajímá, jestli umřou nebo budou žít. Na druhou stranu je to pořád jenom urban fantasy, takže žádné veledílo nečekejte. Přes veledíla jsou tu potom jiní, že ano. 
Tentokrát je kniha zaměřená víc na upíry než vlkodlaky, takže se člověk zase o Patriciině fantasy světě dozví o něco víc, i když kromě postavy samotné Mercedes a kombinaci démonů s upíry, to není nic převratného nebo originálního. Co taky vymýšlet na tohle téma. Zaběhnuté systémy fungují bez větších nelogičností a toho je třeba využít. Na druhou člověka, schopného proměny v kojota, jen tak někde nepotkáte, takže je to alespoň okořeněné něčím novým. Patriciiny knihy se mi obecně líbí, baví mě, můžu u nich vypnout a Krevní pouto nebylo výjimkou. Rozhodně si pořídím další díly a už teď se na ně těším.

 

Ruso a mizející tanečnice - Ruth Downie

2. 7. 2015

Anotace: Sériový vrah ohrožuje říši Británie, rok 117 n. l. Primitivní, studená a sychravá. Vítejte v nejzapadlejším koutě Římské říše. Pro armádního lékaře Gaia Petreia Rusa není tento zámořský post žádný med. Má velké dluhy, otrokyni příliš chytrou pro své vlastní dobro a ještě se musí potýkat se zpupným správcem nemocnice… nemluvě o sériovém vrahu, který je postrachem tanečnic z místního baru. Všichni čekají, že Ruso se ujme vyšetřování, ačkoli k významným pokrokům ve forenzním lékařství dojde až za mnoho set let. Usmějí se na něj bohové, než sám padne za oběť vrahovi?

Ruso je obyčejný lékař. Vlastně ani sám neví, jak se dostal k vyšetřování vraždy. Oficiálně přece ani nic nevyšetřuje. Jen se podívá. Poptá. Prohlédne pár mrtvol. Při tom ale musí i nadále pracovat v místní nemocnici, starat se o otrokyni se zlomenou rukou, aby mu na trhu vynesla co nejvíc peněz, až se uzdraví, řešit finanční problémy své rodiny v zámoří a samozřejmě čelit jisté smrti, pokud se vrah dozví, že se do případu motá. No, nemá to jednoduché. Může se mu pomocí primitivních metod předchůdce forenzních věd podařit vyřešit případ mrtvých tanečnic? Kdo je vraždí? A proč?
Nuda nad nudu. Jsem vážně ráda, že jsem za tuhle knihu nedala plnou cenu, jak jsem měla v plánu, ale počkala jsem si, až se čirou náhodou dostane do Levných knih. Ačkoli by se mělo jednat o detektivku, vražd a vyšetřování samotného se týká velice malé procento textu. A když už se k hlavnímu tématu dostaneme, je popisované tak nudně, že už to horší být ani nemůže. V knize se vlastně celou dobu nic moc neděje. Ruso chodí z místa na místo a přemýšlí nad tím, kolik kde utratil, kolik si musí říct jako zálohu na plat, kolik musí obětovat bohům, kolik ho stojí uzdravení otrokyně, kterou chce stejně potom prodat pro zisk, kolik bude zisk z prodeje otrokyně, jestli mu náhodou nezvednou plat, kolik by měl poslat bratrovi, aby přispěl na péči o rodinný majetek. No, pokud bych chtěla řešit finanční poměry starořímského lékaře na území Británie, určitě bych našla alespoň jednu odbornou knihu, která se tím zabývá. Když si koupím detektivku, očekávám, že se bude zabývat vyšetřováním vraždy. A to se ani nebudu zmiňovat o historických nepřesnostech, které byly natolik do očí bijící, že jsem si jich všimla i já.
Jediné pozitivum, kvůli kterému jsem četla tak dlouho, než jsem to s knihou definitivně vzdala, byl vztah mezi Rusoem a jeho otrokyní. Ta je alespoň zajímavou postavou a její osud mě vážně zajímal. Vývoj jejich vztahu byl alespoň zábavný, i když samozřejmě plný klišé (ona ho nesnáší, i když by mu měla být vděčná za záchranu života, potom mu shodou okolností začne pomáhat a nakonec si ho oblíbí možná se dokonce i zamiluje - tak daleko jsem se v knize nedostala). Bohužel, ostatní části příběhu mě natolik nudily a otravovaly, že ani tahle relativně dobrá to nemohla zachránit. Mám pocit, že jsem přečetla o něco víc než 100 stran, ale jistá si tím nejsem a kniha hned putovala na hromádku těch vyřazených, určených k prodeji. Škoda, čekala jsem něco mnohem lepšího.


Blog contents © Ohana's world of pure imagination 2010. Blogger Theme by Nymphont.