Řeč květů - Vanessa Diffenbaugh

Anotace: Svéhlavá a zarputilá Victoria Jonesová byla do svých devíti let odmítnutá desítkami pěstounských rodin. Až Elizabeth ji přijala a naučila ji nauce květomluvy – způsobu, jak vyjádřit city, které traumatizovaná dívka téměř nezná. Jenže pak se musí Victoria vrátit zpět a řeč květů je to jediné, co jí zbude. V osmnácti odchází do života ostražitá, uzavřená a myslí si, že neumí cítit lásku. Naučí se jazykem květin otevřít lidem svoje vyprahlé srdce?

Victoria je sirotek. Její rodiče ji opustili a ona celé dětství střídala jedny pěstouny za druhými. Když dostala poslední šanci před umístěním do dětského domova, vzala si jí domů její nová pěstounka - Elizabeth. Elizabeth byla svobodná a velice osamělá a toužila po dítěti. S Victorií to od prvního dne neměla jednoduché, ale naštěstí se nezalekla a postupně si k sobě našly cestu - Elizabeth měla pro Victorii pochopení a předala jí to, co v životě nejvíc milovala. Lásku k rostlinám a květinám a znalost květomluvy.  Když v 18 letech odchází Victoria z dětského domova a musí se postavit na vlastní nohy, vypadá to, že nemůže uspět. Po prvních nešťastných měsících si ale najde práci, později i byt a nakonec, naprostou náhodou (nebo s pomocí osudu?) najde i lásku. Co si ale počne dívka, která se světem nejradši komunikuje pomocí květin, s láskou muže? Je na něco takového připravená?
Tahle knížka mě vážně příjemně překvapila. Původně jsem si jí v Levných knihách koupila hlavně proto, že se v ní vyskytuje téma květomluvy, které mě vždycky hodně zajímalo. Bohužel nemám takovou vytrvalost, abych se naučila jednotlivé významy a dokázala tak květomluvu používat, ale to sem nepatří. Od příběhu jsem nic moc nečekala, ale vypadal dostatečně zajímavě, abych měla chuť si Řeč květů přečíst. Victoriin příběh mě ale vážně dostal. Prolínaly se v něm dvě příběhové linie - současnost, ve které sledujeme, jak se Victoria snaží najít své místo v dnešním světě a minulost, kde se postupně dozvídáme vše o Victoriině soužití s Elizabeth. Postav je tu opravdu málo, myslím, že do deseti se s klidem vejdeme, ale o to jsou propracovanější.
Líbilo se mi, jak autorka dokázala popsat pohnutou psychiku Victorie i klid a odhodlanou lásku Elizabeth. Romantická zápletka pak všemu dodává na dramatičnosti, ale i bez ní by byl Victoriin osud víc než zajímavý. Květomluva je tu nenásilně propojena s příběhem, takže se dozvíte mnoho zajímavého a musím říct, že vzkazy, které si postavy předávaly pomocí květin, nesly vždy to nejsilnější poselství. Skutečně jsem nad touhle poměrně nevýraznou knihou zůstala v ohromení koukat. Do dokonalosti sice měla pořád ještě dost daleko, ale já od ní odcházela rozhodně velice spokojená. Jen škoda, že takových knih neznám víc.