Knižní povídání: YA bublina

10. 2. 2013


Poměrně nedávno jsem viděla tohle video, které mě donutilo vážně se zamyslet:


April se tady zamýšlí nad problémem, který postihuje její čtecí návyky a který už zasáhl skoro každého booktubera - všichni čtou a zajímají se jen o knihy žánru YA. A víte co? My v české knižní blogosféře máme přesně ten samý problém. Všichni čtou jen a pouze YA, čímž navíc vzniká další problém - protože naše zdroje v Čechách jsou omezené, všichni čteme to samé. 
Nechápejte mě špatně, taky mám ráda YA. Často tyhle knihy čtu, užívám si je a chci víc. Jednu dobu jsem četla skoro jen a pouze je. Po čase to ale začne být trochu nuda. Působí to, jako by člověk četl pořád dokola to samé, protože i když se příběhy liší, všechny jsou stejně pořád na jedno brdo.  A mě osobně to začíná štvát. Knížky tu přeci jsou, abychom si rozšiřovali obzory. Abychom roztáhli křídla a dovolili své fantazii, aby nás přenesla do úplně jiných světů, jiných životů, plných dobrodružství. Ale copak tohle dokážou jen YA knihy? Ne! Dokáže to úplně každá kniha. Chápu ale, v čem je problém.
YA knihy se čtou snadno. Čtou se rychle a člověku na první pohled připadá, jak není sečtělý. "Přečetla jsem za rok sto knih, to jsem ale borec." Při dalším pohledu vám ale může začít docházet, že kvalita takovéhle četby není často zrovna valná. Některé knihy samozřejmě jsou kvalitní a mohou být i opravdu "povznášející", ale většina při bližším zkoumání patří spíš na dno knihovničky hřbetem ke zdi, aby na ně nebylo moc vidět. Ano, uznávám, většina knižních blogerů na tyhle knihy má dokonce i věk. Jsou to přesně ti čtenáři, pro které jsou tyhle knihy určeny. Co když se ale zamyslím nad sebou? Je mi 22 a většinu knih, které jsem loni přečetla tvoří knihy pro 15, 16 leté. A proto jsem si řekla dost!
Tyhle knihy nejsou přece ty jediné na světě. Při jejich neustálém čtení mám pocit, že mi maličko měkne mozek a namísto abych se "vzdělávala" jen ubíjím čas. Je to sice o trochu lepší než tupé civění na televizi, ale vážně jen o trochu. Co všechny ty krásné knihy, jejichž čtení sice vyžaduje maličko víc snahy, ale které taky přinášejí víc uspokojení, pokud je vážně dočtete? Takové knihy bych měla číst. Víc knih pro dospělé, společenské romány, klasiky, něco trochu vážnějšího, skutečnějšího. A jak jsem to vymyslela? YA knih se rozhodně úplně nevzdám. To bych nedokázala a nechápu ani proč bych to měla dělat. Není na nich přece nic špatného, pokud je člověk čte v omezeném množství. Rozhodla jsem se ale, že za každou YA knihu (tzv. oblbovačku) přečtu jednu dospeláckou (tzv. vzdělávačku). Už to nějakou dobu praktikuju a zatím to funguje skvěle.
V mé soukromé knihovničce se nachází tolik dospělých knih, na které se jenom práší. Byla by neskutečná škoda, kdybych je pořád jen odsouvala do pozadí kvůli knihám, ze kterých jsem už dávno měla vyrůst. Diktuje mi to nejen společnost, ale hlavně mé vlastní svědomí. Proč tedy neudělat kompromis? Co myslíte? Taky vás už tahle stagnace v YA knihách otravuje? Jdete do toho se mnou? Já jsem se rozhodla se ze své bubliny osvobodit a rozšířit si trochu obzory, a co vy?

Posuď knihu podle obalu #13

9. 2. 2013


Tohle meme je dobře známé, takže předpokládám, že nemusím vysvětlovat o co jde a vděčíme za něj Syki z Knižního doupěte.

David Nichols - Jeden den

Anotace: "Přátelství je někdy míň než láska"
Představte si, že někdy během střední školy potkáte člověka, který vám tak přiroste k srdci, že už ho nikdy nedostanete z hlavy. Chodit spolu ale nezačnete. Přesně to je případ Dextera a Emmy, kteří jsou přátelé už dvacet let - od osmaosmdesátého se setkávají vždy po roce. Je samozřejmě jen otázka času - i když nepřiměřeně dlouhého - než se z takového vztahu vyklube něco víc, než jen návštěva muzea a výroční večeře.
Úspěšný román ze současné Anglie vypráví příběh o tom, že skutečné přátelství mezi mužem a ženou není možné, a musí buď skončit, anebo se proměnit v něco jiného, a také o tom, že si ty nejzákladnější věci uvědomíme, až když je pozdě. Vtipně napsaný příběh, ale skrývá nejen úsměvné a citlivě napsané sondy do lidských citů. Vztah, který přešel od náhodné známosti na jednu noc po věrné i nevěrné přátelství až k hluboké lásce a krátkému manželství jakoby mimochodem pod komickým nátěrem ukazuje změny zvyků, mravů a politiky v Británii posledních dvaceti let. Hlavním tématem příběhu se více než klasická "lovestory" stávají pocity osamělosti a hloubka rozporu mezi mladickou nesmiřitelností a kompromisy, které jsme nakonec schopni tolerovat.

Můj názor:  Tahle obálka je nádherná! Miluju siluety! Tyhle sice nejsou nic moc extra, ale krásně vypráví o tom, o čem kniha je. Mezi to jen nápaditě provedený zázev knihy a jednoduchým fontem ve výrazné barvě motto a jméno autora a hotovo. Skvělá obálka a přitom tak jednoduchá. Navíc je strašně příjemná i na dotek a naživo má i mnohem lepší, výraznější barvy (zvlášť to pozadí je mnohem žlutější a celkově to tedy působí líp). Jen to "brilantní britský bestesler" si mohli odpustit. Tyhle nápisy upozorňující na prodejnost přece nezpůsobí, že bude ještě větší. Pokud tu knihu neznáte, tak tenhle malý nápis vás na ni stejně neupozorní a pokud ji neznáte, tak vám to o ní nic podstatného neřekne (nekoupíte si přece knížku jen proto, že ji kupují jiní lidé). Jinak je ale ta obálka naprosto skvělá. A opět pro srovnání filmová obálka:




 Není sice nejhorší, líbí se mi ty barvy, do kterých je laděna, ale na tu původní prostě nemá. Souhlas? Nebo se vám snad zářivě oranžové siluety nepozdávají? Podělte se o názor v komentářích.


Knihy, ke kterým se vracím #13

6. 2. 2013


Únor. Humusovej měsíc, kterej ale začíná docela dobře. Aspoň není taková zima, že? Navíc ke konci února budu mít svátek a prý už mám na cestě nějakou tu papírovou radost, takže to nakonec možná nebude až tak hrozné. Stejně je ale pořád ještě tma strašně brzo a pořád je tak nějak pošmourno a už i přes den si člověk musí přisvítit, aby měl na čtení dost světla. Nevím jak vám, ale mě takovéhle počací maličko kazí náladu. A proto si jí musím zlepšit něčím osvědčeným:

Douglas Adams - Stopařův průvodce galaxií

Rok vydání: 2002
Anotace: První část "pětidílné stopařské trilogie", kterou autor původně koncipoval jako rozhlasovou hru pro stanici BBC. Tato bravurní parodie na sci-fi je dnes již klasické dílo. Komplikovaný a originální příběh začíná zničením Země, která musí udělat místo nové galaktické dálnici. Hlavní hrdina příběhu, docela obyčejný, ale sympatický pozemšťan jménem Arthur Dent, má to štěstí, že s pomocí svého přítele Forda Prefecta, údajně nezaměstnaného herce, z nehož se vyklube mimozemšťan, stopne kosmickou loď, a tak se mu podaří uniknout z místa katastrofy.

Recenze: Celá série Stopařova průvodce je prostě geniální a skvělá. Vždycky, když ji čtu někde na veřejnosti, budím drobné pobouření svými výbuchy smíchu. A o tom to je.
Vše začíná příběhem starým jako lidstvo samo: rasa mimozemšťanů přiletí zdemolovat planetu Zemi kvůli stavbě nové intergalaktické dálnice a shodou okolností se jednomu člověku podaří uprchnout, když zjistí, že jeho přítel je také mimozemšťan, který se dokáže z téhle planety dostat pomocí stopu. Jednoduché, že? Člověk by řekl skoro až nudné. Taky mohl Adams vymyslet originálnější námět. Potom se ale vše zamotává ještě víc. Arthur a Ford čirou náhodou potkají Zafoda a Trillian, což je mimochodem dívka, kterou Arthur kdysi potkal na jednom večírku a moc se mu tehdy líbila, a společně se vydávají na cestu po galaxii. Při tom jen tak mimochodem odhalí tajemnou planetu Magratheu, tajemství života, vesmíru a tak vůbec a při tom zažijí spoustu dobrodružství, které je popisováno tak originálně a s takovým humorem, že si ani nevšimnete a jste na konci páté knihy téhle skvělé trilogie. Zní to trochu bláznivě? To rozhodně, a dokonce víc než jen trochu. Přesto je to ale skvělá zábava, kterou je třeba zažít. 
Jediné, co mi vadí, jsou obálky Arga, které jsou jednoduše příšerné a pak fakt, že byl první díl zfilmovaný a opět mi zkazil jednu z mých nejoblíbenějších knižních sérií. Ještě horší ale je, když lidé, kteří ten film viděli tvrdí, že dokáží Douglase Adamse ocenit a přidávají se k ručníkovému dni. Pokud jste nepřečetli jediné Douglasovo slovo, ale film se vám líbil, pak s chutí do toho, ale nemyslete si, že byl film jen vzdáleně tak dobrý, jako jsou tyhle knihy. 

Proč právě tahle: Maličko mě mrzí, že jsem tuhle knihu neobjevila sama. Jednou kdysi dávno mi první dva díly přinesla mamka z knihovny s tím, že ji potkala v regálu se zrovna vrácenými tituly a myslela, že by se mi to mohlo líbit. A taky měla pravdu. Okamžitě jsem se zamilovala, skoupila všechny díly, přihodila i nový šestý díl, oba díly Holistické detektivní kanceláře a navíc ještě Lososa pochyb. Šestý díl a Lososa jsem ještě nečetla a budu to muset napravit, ale už prvními sedmi knihami vznikla má úcta k tomuhle spisovateli, protože kdokoli, kdo dokáže něco takového vymyslet, takhle skvěle napsat a přitom nesedí někde v blázinci, je prostě bůh. Proto se také každý rok účastním ručníkového dnu, právě na počest Douglase Adamse. 
Tyhle knihy mi vždycky neskutečně zvednou náladu a v brzké době plánuju rereading, ke kterému přihodím i šestý díl a Lososa, abych měla zkušenost kompletní. Přidáte se někdo? Pokud jste od Adamse zatím nic nečetli a stále váháte, zkuste si utvořit názor na základě ukázky:

Ukázka: Stres a nervové napětí jsou dnes vážným sociálním problémem ve všech částech Galaxie, a proto, aby se tato situace ještě nezhoršila, budou jistá fakta odhalena předem.
Planeta, o kterou zde jde, skutečně je legendární Magrathea.
Útok smrtonosných střel, které mají být zakrátko vypáleny starobylým automatickým obranným systémem, budou mít za následek pouze rozbití tří kávových šálků a jedné myší klícky, několik modřin na nadloktí jednoho z hrdinů a nevčasné stvoření a náhlý odchod z tohoto světa jednoho květináče petúnií a jednoho nevinného vorvaně obrovského.
Aby však byla přece jen poněkud zachována atmosféra tajemství, nedozvíte se v této chvíli, čí nadloktí bude zhmožděno. Tato skutečnost se může bez nebezpečí stát předmětem dramatického napětí, protože je naprosto bezvýznamná.

Radleyovi: Upíři odvedle - Matt Haig

4. 2. 2013

Anotace: Zdá se, že manželé Radleyovi, lékař Peter a jeho žena Helen, žijí naprosto normálně – bydlí na poklidném anglickém předměstí v krásném domě, klábosí se sousedy, navštěvují pravidelný čtenářský kroužek a zažívají obvyklé krize manželského páru středního věku. Jejich dospívající děti, Klára a Rowan, prožívají své teenagerské bolístky, stud a zlobu stejně jako většina jejich vrstevníků. Ale přece je na Radleyových něco zvláštního. Proč kolem jejich domu utichá zpěv ptáků a bzukot hmyzu? Proč se všichni členové rodiny pečlivě mažou opalovacím krémem 60+?


Radleyovi jsou úplně obyčejná rodinka. Manželství trochu skřípe, děti nejsou ve škole nijak oblíbené a syn dokonce zažívá krutou šikanu a navíc je nešťastně zamilovaný. Obě děti navíc trpí strašnými zdravotními komplikacemi. Příšernou alergií na slunce, neustálými migrénami a neutichajícím hladem. Všechny tyhle obtíže ale dokáže jejich otec, lékař, bez problémů vysvětlit. Co vysvětlit nedokáže je, proč jeho dcera téměř sežrala, jednoho opilého spolužáka, který si na ni na večírku trochu moc dovoloval. Tato událost odstartuje sérii dalších. Tajemství rodičů, že Radleyovi jsou prastarý upírský rod, je vyzrazeno. To ale není to nejhorší. Rodiče mají spoustu dalších tajemství mezi sebou a jejich křehká rovnováha je velice ohrožena, když do města přijede Peterův bratr Will. Přijel, aby pomohl zahladit stopy, vedoucí ke Kláře jako vražedkyni, ale rozhodne se chvíli zůstat a poklidný manželský život svého bratra trochu rozhýbat.
Radleyovi jsou poněkud netradiční kniha, a to jak zápletkou, tak stylem i rozdělením. Sledujeme příběh hned několika postav a to v krátkých, úderných kapitolách. Kniha je navíc rozdělena podle dnů, ve kterých se celý příběh odehrává. Styl je takový příjemný, pozvolný, ale přitom si dokáže udržet pozornost člověka a i když je příběh chvílemi opravdu rozvětvený, ani na minutku jsem se neztratila. Na druhou stranu mě mate, co tím chtěl vlastně básník říct. Obyčejná vztahovka to totiž není, drama ani detektivka také ne, k čistému fantasy to má hodně daleko a navíc je tu určitá snaha osvítit člověka, že nemá potlačovat svou přirozenost. Prostě takový mišmaš všeho možného. Kdyby se autor zaměřil pouze na problémy dospělých a jejich manželská a nemanželská dramata, nebo naopak, jen na problém vraždy jejich dcery a náhlého poznání skutečnosti o jejich životě nebo prostě jen na záludnosti ukrývání podobného tajemství v malé komunitě plné drben, mohla to být opravdu skvělá kniha, ale on né. On to musel smíchat všechno dohromady a přihodit ještě pár věcí navíc. To mi trochu vadilo, protože i když byl příběh dobře pochopitelný, těch motivů tam bylo prostě moc a mě osobně to dost rušilo. To je tedy moje velká výtka vůči Radleyovým. 
Přesto je to ale opravdu příjemné počtení a zase nový způsob využití upírů v knize. Proto pokud máte upíry jako bytosti rádi, ale nesnesete už ani jednu teenagerovskou romanci, rozhodně po Radleyových sáhněte. Co já vím, třeba jsem jen ve svém hodnocení moc přísná.

Posuď knihu podle obalu #12

2. 2. 2013

Tohle meme je dobře známé, takže předpokládám, že nemusím vysvětlovat o co jde a vděčíme za něj Syki z Knižního doupěte.

Kami Garcia, Margaret Stohl - Nádherné bytosti

 Anotace: Ethan žije v městečku Gatlin v Jižní Karolíně celý život, stejně jako celé generace jeho rodiny. A jedno ví bezpečně – tady se nikdy nic nemění, nikdy se nic neděje. Pak se však objeví Lena Duchannesová a najednou není nic takové, jako bylo dřív. Ethan postupně zjišťuje, že výstřední, zvláštní, nešťastná a nesmírně přitažlivá Lena je z rodiny mocných Zaklínačů a o jejích šestnáctých narozeninách na ni má dopadnout kletba – kletba, která ohrožuje její život. Lenu a Ethana však k sobě váže hlubší pouto, než kterýkoli z nich tuší, a Ethan je možná Leninou jedinou nadějí.

Můj názor: Tahle obálka je jednoduše nádherná. Líbí se mi ty barvy, fakt, že na pozadí sice je obrázek, ale tak nekonkrétní, že si člověk může vysnít naprosto cokoli. Líbí se mi i ty udělátka kolem nápisu, protože dělají obálku zajímavější, aniž by to přeháněly. Jediné, co je mi trochu líto, je zadní strana obálky, která se prostě nepovedla - to písmo je jednoduše obrovské a taky to, že nikde na internetu obálka nemá přesně ty nádherné barvy, jako ve skutečnosti. Nu což, je asi hodně těžké je správně zachytit.
Po Nádherných bytostech jsem toužila už dlouho, ale nikdy jsem se nedokopala k tomu, abych si je koupila. Teď když se ale začaly všechny tyhle krásné výtisky nahrazovat filmovými obálkami, rozhodla jsem se, že musím rychle zakročit a sehnat ještě tu původní. Kdo by totiž chtěl tuhle dokonalost nahradit tímhle:


To je prostě hrůza a nechápu, proč si knižní klub myslí, že tím naláká víc čtenářů. Spíš bych řekla, že náhodného čtenáře, který film nebude znát takovýhle přebal spíš odradí. Originální obálka je ale skvělá.