Co je nového - Prosinec 2013

Nebudu se tady dneska moc vykecávat, Vánoce jsou za námi a tudíž už považuji letošní nákupy za ukončené, i když už mám zadanou objednávku na Beletrii, abych dotáhla zbytky ze seznamů pro Ježíška. Ta ale dorazí nejspíš až po Novém roce, takže s tou se teď nebudu zabývat. Jediné, co mě štve je fakt, že ve všech knihkupectvích je vyprodaná Zlodějka knih, kterou jsem měla na seznamu, ale nedostala jsem jí. Chtěla jsem si jí hned doobjednat, ale všude mi tvrdí, že je vyprodaná a čeká se na dotisk. Hádám, že jí budu muset sehnat zase až později. Jako by toho odkládání nebylo už tak dost. No, nevadí. I tak mám za prosinec přírůsků dost, takže se můžete kochat:

A opět nějaké to moje povídání, tentokrát překvapivě stručné:

Co pěkného jste dostali vy? Taky toho máte tolik? A těšte se, za  pár dní snad natočím novou bookshelf tour!

Battlestar Galactica

Popis z CSFD: Cyloni byli stvořeni lidmi. Povstali proti nim. Vyvinuli se. Vypadají a cítí jako lidé. Někteří jsou naprogramováni, aby si mysleli, že lidmi jsou. Existují v mnoha kopiích. A mají plán. Vesmírná loď Galactica v čele pronásledované flotily, která se po útoku Cylonů na lidské vesmírné kolonie vydává za novou nadějí a domovem - bájnou 13. kolonií zvanou Země.

Ne, ne, ne a NE!
Moc postav, překombinovaný, šílený příběh a ještě horší scénář. Prostě ne. Tenhle seriál mi nesedl.
Většinu obsazení jsem už od prvního dílu nemohla snést, ta část s halucinacemi jednoho z hrdinů mi přišla šílená a navíc neskutečně otravná. Ani jedné z těch postav jsem nevěřila to, co říkali a jak to hráli. Ale to nejhorší na tomhle seriálu? Neskutečná nuda. Ne, Battlestar Galacticu doporučit rozhodně nemůžu. Jiným lidem se ale dost líbí, takže nevím, možná jsem jenom nějaká jiná.

Veselé Vánoce!

Nemůžu uvěřit, že už potřetí píšu tenhle článek. Ale je to tak, Vánoce jsou zase tady a blog pořád funguje, takže přichází ten nemožný úkol, napsat nějaké originální přání mým čtenářům. Já se obávám, že po tom množství cukroví, které jsem do sebe za uplynulý víkend nacpala nejsem tak úplně schopná myslet, protože můj mozek funguje na čistý cukr, takže se na žádnou extra originalitu nezmůžu. 

Chci vám vlastně jen poděkovat, že na můj blog stále chodíte, že se dokonce vracíte a někteří z vás i čas od času okomentují, což mi vždycky udělá neskutečnou radost. Doufám, že se vám u mě bude i nadále líbit a že díky mě možná objevíte pár nových a zajímavých knih, které se zařadí do vaší knihovničky. Nic mi neudělá větší radost, než když se někdo ozve s tím, že dal na mé doporučení a kniha se mu vážně líbila. To mi potom připadá, že ten blog není jen moje vykecávání se do prázdna, ale že má i skutečný smysl. Chci vám tedy popřát veselé Vánoce, ať najdete dnes večer pod stromečkem kupu knížek, ať vám při večeři nezaskočí rybí kost a ať si na cestě k babičce nezlomíte nohu na náledí. A hlavně: myslete pozitivně :)

Tahle píseň ti změní život - Leila Sales

Anotace: Elisa Dembowská si ve srovnání se svými vrstevníky odjakživa připadá jako mimoň. A pak se jednoho dne rozhodne, že udělá všechno pro to, aby se to změnilo. Celé prázdniny na sobě dře – čte správné časopisy, dívá se na správné seriály, dokonce si i zásadně obmění šatník, jen aby hned první den školy zjistila, že se snažila zbytečně. Že i kdyby na sobě pracovala sebevíc, nezmění to, jaká je uvnitř, a že to její spolužáci vždycky poznají a stejně se s ní nebudou kamarádit. Ale co s tím?

Elisa není jako její spolužáci. Nezapadá. Je jiná. A všichni jí to dávají pořádně sežrat. Šikana je pro ní na denním pořádku. Nejdřív se snažila být neviditelná, ale když to nezabralo, rozhodla se, že se úplně změní. Změní na sobě všechno, každý detail, jen aby konečně zapadla a spolužáci jí začali brát. Možná by si dokonce mohla najít i kamarádku. Jediné, čeho se nedokáže vzdát, je její hudba. To co poslouchají všichni ostatní, se prostě poslouchat nedá, to nedokáže. Když se první den školy ukáže, že veškerá její snaha zapadnout byla úplně k ničemu, Elisa to vzdá. Vrátí se zpět ke své neviditelnosti. Stejně neviditelná jako ve škole je i po nocích, kdy se tajně plíží z domu, aby bloumala sama po městě. Nemá žádný cíl, jen chodí. A chodí tak dlouho, až jí dvě dívky na ulici nenasměrují na taneční párty. Že by konečně našla místo, kde by mohla zapadnout?
Tahle knížka byla rozhodně zajímavá. Nejdřív sice působila trochu jako takové ty výchovné knihy, které dětem ukazují, že i když je ve škole šikanují, není to konec života a dá se najít cesta ven. Potom se to ale úplně otočilo. Elisa si našla tajnou zábavu po nocích, o které její rodiče rozhodně nesmí nic vědět, našla si přítele na nezávazné muchlování, prostě začala dělat věci, které by rozhodně nikdo rozumný nedoporučoval jako nový životní styl, pokud vás ve škole šikanují. Ty klasické knihy poučující o šikaně většinou doporučují dojít si promluvit s učitelem, ne toulat se po nocích.
Elisa byla docela milá postava, ukázalo se, že není tak ztracený případ jak si myslela. Tahle píseň se rozhodně četla dobře, já sama jsem ji přečetla za jediné odpoledne. Je to prostě taková příjemná jednohubka na zlepšení nálady. Dokonce jsem si po dočtení zkusila dohledat co nejvíc zmíněných písní a kapel, abych si udělala obrázek, o čem to vlastně celou dobu mluvili. Ano, bylo to fajn. Ten příběh sice byl maličko přitažený za vlasy, ale nevadí. Většina knih, které čteme, si stejně nezakládá na své reálnosti. Pokud tedy máte pár korun navíc v peněžence a nevíte za co je utratit, rozhodně doporučuji sáhnout po téhle knížce. Možná vám připomene, že žádný mimoň není na světě sám.

Příšerně nahlas a k nevíře blízko - Jonathan Safran Foer

Anotace: Druhý román mladého amerického autora, kterému už prvotina "Naprosto osvětleno" získala mezinárodní věhlas. Její název odkazuje na všechny ty velké, důležité a strašné věci, které rozhodují o našem životě; jak autor tvrdí, láska, válka, násilí či moc se vždycky projevují "příšerně nahlas" a jsou vždycky "k nevíře blízko".
Oskar Schell je vynálezce, milovník francouzské kultury, hráč na tamburínu, shakespearovský herec, šperkař, pacifista, origamista, detektiv, vegan a sběratel motýlů. A mimochodem – je mu devět let. Když jeho otec zahyne při teroristickém útoku na New York v září 2001, Oskar najde v jeho pozůstalosti záhadný klíč a začíná pátrat. Hledání jej provede celým New Yorkem, podivnými životy mnoha jeho obyvatel, ale zatáhne jej i na cestu do dějin a do hlubin vlastní rodící se osobnosti.
Autorova druhá kniha je zábavná, dojímavá a lidská a při autorově mládí až nečekaně vyzrálá.

Oskar a jeho otec spolu měli velice blízký vztah. Před spaním spolu hledali chyby v New York Times, hráli spolu honby za pokladem, vynalézali nemožné věci a vůbec se měli moc rádi. O to horší šok pro malého Oskara byl, když jeho otec 11. září zemřel. Zrovna měli rozehranou opravdu těžkou honbu za pokladem, kdy Oskarovi otec nedal téměř žádné nápovědy. Ten ji chce po otcově smrti za každou cenu dokončit, ale bez nápověd je naprosto bezradný. Až jednoho dne najde v otcově pokoji v podivné váze schovaný klíč a rozhodne se, že se jedná o nápovědu a že pokud najde zámek, ke kterému klíč patří, dostane se o kousek blíž ke svému otci. Jak ale najít ten správný zámek? A proč se maminka nezajímá, co Oskar celé dny dělá?
Příšerně nahlas a k nevíře blízko je úžasná kniha. Je maličko jiná než většina ostatních a to nejen svým obsahem, ale také formou. Je totiž prokládaná fotografiemi, obrázky, různě zdeformovaným textem. Jedna kapitola je plná červeně zvýrazněných oprav, jako by se právě vrátila od editora, v další se Oskarův němý dědeček snaží komunikovat po telefonu pomocí číslic. Už to samo o sobě je výjimečné, ale když vezmeme v potaz ještě i příběh? Dostanete naprostou dokonalost.
Sledujeme dva příběhy, Oskarovo hledání, ve kterém poznáváme jak zvláštní je to chlapec a jak těžké je pro něj vyrovnat se se smrtí svého otce, a potom příběhy Oskarova dědečka a babičky. Celý jejich vztah je opravdu zvláštní, oba prožili neuvěřitelné věci a jejich pozvolné vyprávění vám ukazuje, kolik smutku a osamělosti dokáže člověk vydržet. Tohle možná zní maličko unyle a sentimentálně, ale nebojte se, tahle kniha má do tradičního citového vydírání hodně daleko. Je tak neskutečně...skutečná. Celou dobu jsem při čtení přemýšlela, kdy už toho smutku na stránkách bude moc a já se skutečně rozbrečím, ale to se nestalo. Jonathan depresivnost knihy po kouskách dávkuje, takže si jí můžete plně vychutnat, aniž by vás zdržovalo něco tak přízemního jako je pláč. Pláč by vám totiž od smutku ulevil, jenomže v realitě žádná taková jednorázová úleva nefunguje.
Víc už asi nebudu schopná říct. Já totiž nemám slov. Bojím se, že ani to co jsem napsala, nedokáže vystihnout jak úžasná tahle kniha je. To prostě musíte zažít. Je naprosto odlišná od čehokoli co jsem zatím četla. Vymyká se takovým způsobem, že bych jí ani nedokázala k ničemu přirovnat. Příšerně nahlas je prostě....kruci já to nedokážu vyjádřit. Prostě si jí přečtete jasné? A dejte mi vědět, co by jí dokázalo vystihnout. Já se zatím omezím na hvězdičkové hodnocení. Snad vám něco napoví.