Obraz Doriana Graye - Oscar Wilde

17. 2. 2015

Anotace: Klasický psychologický román, fantastický příběh aristokrata, jemuž kouzelná moc umění propůjčila věčnou krásu a mládí. Dorian Gray zůstává stále dvacetiletý, jeho podoba na plátně stárne a ohyzdní podle toho, kolik dívčích srdcí zlomil a kolik mladíků uvedl do zkázy.

Proč je tahle kniha klasika? Nápad je to rozhodně zajímavý, ale já jí prostě nedokázala dočíst. Už Wildeův styl není nic jednoduchého na zkousnutí, ale po nějakých sto stranách jsem si na tu květnatost a opisnost začala zvykat. Jiné Wildeovy knihy jsem četla a problém jsem s nimi neměla (Cantervillské strašidlo a jiné prózy a samozřejmě Šťastný princ a jiné pohádky), takže jsem věděla, do čeho jdu. Co mi na Obrazu tak strašně vadilo a nakonec způsobilo, že jsem to prostě vzdala, jsou ty názory na ženy, které tu Wilde tak otevřeně ventiluje. Vypadá to, že podle něj je žena jen bezduchá ozdůbka na mužově ruce, případně bezduchá továrna na děti a takový názor já prostě nemůžu jen tak přejít a číst dál. Vím, že to byla jiná doba a vím, že Wilde byl gay, takže asi ženy nebude nijak extra obdivovat, ale názor, že muž je pánem tvorstva a žena je něco podřadného, ten zkousnout nedokážu. Ne, tímhle si to u mě Wilde pořádně podělal. Jen doufám, že tohle nikde nepatří mezi povinnou četbu.

 

Království - Amanda Stevens

12. 2. 2015

Anotace: Amelia Grayová restauruje staré hřbitovy a píše blog o všem, co souvisí s tradicí pohřbívání na americkém Jihu. Kromě toho má také schopnost vidět duchy, o čemž však – na rozdíl od těch prvních dvou věcí – málokdo ví. Poté, co se málem stala obětí pomateného vraha, vezme Amelia zakázku na obnovu starého hřbitova v městečku Asher Falls v Jižní Karolíně. Brzy však začíná mít neblahé tušení, že se zde ocitla z úplně jiného, mnohem temnějšího důvodu…
Proč se na dně Zvonkového jezera nachází ještě jeden hřbitov? Proč to Ameliu pořád táhne ke hrobu, který objevila v lese? Jako by Asher Falls, tomu chřadnoucímu království, někdo sežral duši. Lidi, domy, dokonce i samotný vzduch, všechno jí zde připadá poskvrněné, nasáklé zlem. K obnově může dojít ale jedině tehdy, pokud nejprve Amelia objeví pravdu. Pravdu o Asher Falls – i pravdu o sobě samotné…
Druhý díl z vynikající série Amandy Stevensové o Hřbitovní královně, který doslova uchvátil čtenáře po celém světě.


Amelia má nový úkol. Má odjet do městečka Asher Falls a zrestaurovat místí hřbitov. Na tom by nebylo nic zvláštního, je to přeci jen její práce. Problém je, že už od jejího příjezdu se jí na městečku něco nezdá. Je zvláštně oddělené od zbytku světa a místní obyvatelé jsou hodně uzavření. Neradi vidí, jak někdo cizí strká nos do jejich věcí. Jenomže po tom, co se Amelii pokusí někdo zabít, jí nezbývá nic jiného, než se pustit do malého vyšetřování. Čí duch jí to pronásleduje? Jaký je příběh zatopeného hřbitova? A kdo je pohřbený hluboko v lese v opečovávaném hrobě? 
Druhý díl Okřídlené duše už na mě rozhodně tolik nezapůsobil. Na jednu stranu je to hodně ponurý a mnohem strašidelnější díl, ale zase když se nad tím zamyslím, tak příběh sám není tak napínavý a zajímavý. Ano, dozvíme se víc o Ameliině životě, ale já bych snad vážně radši hledala nějakého dalšího vraha, jako v Okřídlené duši. Amelia se opět dostává do křížku s místními duchy i s dosud živými obyvateli města a opět prožívá osudovou přitažlivost k naprosto nevhodnému muži. Člověk by si skoro myslel, že v jejím životě nic jako normální vztah neexistuje. Vždycky v tom musí být osud a černá magie. No, to už trochu přeháním, ale je to maličko otravné, když se půlka knihy opět točí kolem tajemného muže, od kterého by se naše hrdina měla radši držet dál.
Celkově kniha nebyla špatná, udržela mou pozornost a chvílemi jsem z ní měla husí kůži, takže Amanda opět dostává nějaké ty plusové body. Další díl si přečtu, i kdyby jen proto, že chci vědět, kam se příběh posune a jak to celé dopadne. Mě jenom štve, že ten největší zvrat celého příběhu byl tak naprosto průhledný, že tam ani nemusel být. Stačilo jen naznačit a posunout se dál a ne předstírat, že na čtenáře čeká nějaké obrovské překvapení. Pokud chce Amanda překvapivé zvraty, bude se muset trochu víc snažit. Celkově docela průměr. 

Dárce - Lois Lowry

10. 2. 2015

Anotace: Dvanáctiletý Jonas žije ve světě, v němž neexistují války, zločiny, strach ani bolest. Všechno je dokonale organizované, nikdo si kvůli ničemu nemusí dělat starosti, dokonce i povolání dostane každý přiděleno. Jonas se má stát „příjemcem paměti“, uctívaným strážcem vzpomínek. Podrobuje se výcviku, při němž mu dosavadní příjemce paměti předává to, co nikdo jiný nesmí vědět ani cítit – vzpomínky a zkušenosti předchozích generací, dozvídá se o bolesti a utrpení, ale i o kráse, lásce a přátelství a začíná chápat, že jeho společenství žije v dostatku a bezpečí za cenu totální absence citů a možnosti volby. A s tímhle vědomím, s poznáním těchto hodnot už nedokáže žít jako dřív...

Jonas žije v dokonalém světě. Nikdo nehladoví, nikdo se nemusí bát o svou práci a vlastně nikdo nemá vůbec žádné starosti. Vše, od práce, partnera, přes účes, oblečení a večeři za něj rozhodne jeho vláda. Jonas se nemusí starat vůbec o nic a dokonce i na projevy puberty se tu berou léky. Všechno je dokonale harmonické. Problém nastane, když se Jonas, jako nový příjemce paměti, dozví o věcech, jako je bolest, láska a dokonce barvy. Jonas už nedokáže žít v bezbarvém, sterilním světě a rozhodne se s tím něco udělat. Může se mu povést změnit zaběhnutý systém? Dokáží se lidé vrátit k životům plným radostí, ale i starostí?
Dárce je rozhodně zajímavá kniha, která si nejspíš zaslouží svá ocenění, ale podle mého má k dokonalosti hodně daleko. Příběh sám o sobě je dobrý a nezapomínejme, že se jedná o první díl z celkových čtyř, které vyšly v originálu. Koncept Jonasova světa je také v pořádku, i když to není nic prudce originálního, řekla bych, že je to prostě další dystopie. A právě s tím světem mám maličko problém. Autorka se rozhodla popsat Jonasův svět a jeho fungování do ohromných detailů, což je obdivuhodné, ale u většiny věcí se nikdy nedozvíme, jak toho lidé dosáhli. Například počasí, které je vždy slunečné, ani moc horko, ani moc zima, ale které dosahuje pouze k hranicím jednotlivých společenství. Jak je tohle možné? Nikde není zmínka o nějaké kopuli, která by společenství chránila a v rámci které by bylo počasí ovládáno, ale stejně - ve společenství je krásně a jen co se Jonas pokusí odejít, potká ho bouřka a dokonce vánice. Takovéhle věci mě rozčilují, protože pokud se autorka rozhodně pro detailní popis všeho, měla by také mít pro všechno vysvětlení. Vysnít si může člověk cokoli a věda v knihách rozhodně nemusí odpovídat realitě, ale pokud jsou podobné technické detaily nedořešené, působí celý svět tak nějak nedokončeně.
Další věc, která mi vadila, byl samozřejmě ten závěr, který jsem prostě nepochopila. Co se to tam vlastně stalo? Jak to skončilo? Vím, že má navazovat další díl, takže otevřený konec by mě nepřekvapil, ale tohle bylo ještě horší než otevřený konec. Tohle byl nesmyslný a navíc otevřený konec. Po dočtení jsem zůstala na knihu zmateně koukat a jen jsem kroutila hlavou nad tak zmařeným potenciálem. Autorčin styl se mi totiž vážně líbil a příběh by to byl dobrý, ale pokud se neobtěžuje dotáhnout "world-building" a navíc konec takhle zmatlá, pak je to vážně škoda času. Celkově Dárce rozhodně není nijak příšerná kniha, ale lepší hodnocení než průměr si podle mě nezaslouží.