Nákupní seznam 2014

31. 12. 2013

Stejně jako minulý rok, i letos jsem se rozhodla sepsat si seznam knih, které bych si chtěla v příštím roce koupit. Mohou to být starší knihy, knihy, které zatím ani nevyšly, YA i klasika. Prostě cokoli si zamanu, hlavně pokud to bude kniha. Tenhle seznam mi při výběru co hodit do košíku internetového knihkupectí opravdu hodně pomáhá, i když je mi jasné, že opět projde mnoha změnami. Já prostě nejsem schopná si vybrat a být se svým výběrem spokojená. Spoustu knih postupně zjistím, že vůbec nechci (třeba na základě špatných recenzí), spoustu knih ještě přidám, protože je nutně potřebuju. Mám sice podobný seznam na Goodreads, ale v mém životě seznamů není nikdy dost. Potřebuju je, stejně jako potřebuju mít vždycky co číst.
Nákupní seznam za minulý rok jsem dokončila ještě se skoro měsíčním předstihem, takže jsem na sebe zvědavá letos. Je docela dobře možné, že knihy, které už vyšly, budu mít nakoupené už někdy v červnu, protože prostě nevydržím čekat a nenakupovat tolik knih najednou. Taková už prostě jsem a myslím, že mě budete chápat.
Stejně jako loni je seznam řazený podle priority, s jakou si chci knihy koupit a ty, které ještě nevyšly budou seřazeny na konci podle data předpokládaného vydání. Množstvím jsem se rozhodla neomezovat, protože taková měřítka pro mě prostě neplatí. Tak co si chci v roce 2014 pořídit?

1. První hrob napravo - Darynda Jones (24.2.2014)
2. Nonstop knihkupectí pana Pembury - Robin Sloan (13.1.2014)
3. Cinder - Marissa Meyer (2.1.2014).
4. Zlodějka knih - Markus Zusak (24.2.2014)
5. Okřídlená duše - Amanda Stevens (2.1.2014)
6. Mé sladké šestnácté století - Rachel Harris (24.2.2014)
7. Archiv - Victoria Schwab (14.3.2014)
8. Zakázaná přitažlivost - Kateřina Petrusová (14.3.2014)
9. S hlavou v oblacích - Kateřina Petrusová (14.3.2014)
10. Etiketa a špionáž - Gail Carrier (14.3.2014)
11. Náklonnost - Sarah Waters (2.1.2014)
12. Citadela - Kate Mosse (14.3.2014)
13. Spodek - John Wray (2.1.2014)
14. Mezi zrnky kávy - Cleo Coyle (30.3.2014)
15. Pikantní život Charlotte Lavigneové - Nathalie Roy (14.3.2014)
16. Pýcha, předsudek a zombie - Seth Grahame-Smith (21.3.2014)
17. Otázka za deset - David Nicholls (26.4.2014)
18. Intrika po Anglicku - Adrien Goetz (26.4.2014)
19. Alchymie věčnosti - Avery Williams (13.6.2014)
20. Čistý - Andrew Miller (17.5.2014)
21. Seznam tajných přání - Lori Nelson Spielman (17.5.2014)
22. Ve stínu černých ptáků - Cat Winters (17.5.2014)
23. Vesmír vs Alex Woods - Gavin Extence (13.6.2014)
24. Noční hlídka - Sarah Waters (13.6.2014)
25. Měsíční píseň - Patricia Briggs (3.6.2014)
26. Rebelové věčnosti -  Gerd Ruebenstrunk (13.6.2014)
27. Panika - Lauren Oliver (17.5.2014)
28. Projekt manželka - Graeme Simsion (13.6.2014)
29. Scarlet - Marissa Meyer (22.8.)
30. Zvláštní smutek citronového koláče - Aimee Bender (26.6.2014)
31. Potrhaná křídla - Ruta Sepetys (25.6.2014)
32. Eleanor a Park - Rainbow Rowel (26.12.2014)
33. Harlekýn - Laurell K. Hamilton
34. Austenland - Shanon Hale
35. Magie mrtvých - Ilona Andrews
36. Sundej mi měsíc - Gregory Huges
37. Čas mezi námi - Tamara Stone
38. Labyrint: Útěk - James Dashner
39. Vzdor - Sarah Crossan
40. The Beginning of Everything - Robyn Schneider

Co je nového - Prosinec 2013

28. 12. 2013


Nebudu se tady dneska moc vykecávat, Vánoce jsou za námi a tudíž už považuji letošní nákupy za ukončené, i když už mám zadanou objednávku na Beletrii, abych dotáhla zbytky ze seznamů pro Ježíška. Ta ale dorazí nejspíš až po Novém roce, takže s tou se teď nebudu zabývat. Jediné, co mě štve je fakt, že ve všech knihkupectvích je vyprodaná Zlodějka knih, kterou jsem měla na seznamu, ale nedostala jsem jí. Chtěla jsem si jí hned doobjednat, ale všude mi tvrdí, že je vyprodaná a čeká se na dotisk. Hádám, že jí budu muset sehnat zase až později. Jako by toho odkládání nebylo už tak dost. No, nevadí. I tak mám za prosinec přírůsků dost, takže se můžete kochat:


A opět nějaké to moje povídání, tentokrát překvapivě stručné:


Co pěkného jste dostali vy? Taky toho máte tolik? A těšte se, za  pár dní snad natočím novou bookshelf tour!

Battlestar Galactica

26. 12. 2013

Popis z CSFD: Cyloni byli stvořeni lidmi. Povstali proti nim. Vyvinuli se. Vypadají a cítí jako lidé. Někteří jsou naprogramováni, aby si mysleli, že lidmi jsou. Existují v mnoha kopiích. A mají plán. Vesmírná loď Galactica v čele pronásledované flotily, která se po útoku Cylonů na lidské vesmírné kolonie vydává za novou nadějí a domovem - bájnou 13. kolonií zvanou Země.

Ne, ne, ne a NE!
Moc postav, překombinovaný, šílený příběh a ještě horší scénář. Prostě ne. Tenhle seriál mi nesedl.
Většinu obsazení jsem už od prvního dílu nemohla snést, ta část s halucinacemi jednoho z hrdinů mi přišla šílená a navíc neskutečně otravná. Ani jedné z těch postav jsem nevěřila to, co říkali a jak to hráli. Ale to nejhorší na tomhle seriálu? Neskutečná nuda. Ne, Battlestar Galacticu doporučit rozhodně nemůžu. Jiným lidem se ale dost líbí, takže nevím, možná jsem jenom nějaká jiná.



Veselé Vánoce!

24. 12. 2013

Nemůžu uvěřit, že už potřetí píšu tenhle článek. Ale je to tak, Vánoce jsou zase tady a blog pořád funguje, takže přichází ten nemožný úkol, napsat nějaké originální přání mým čtenářům. Já se obávám, že po tom množství cukroví, které jsem do sebe za uplynulý víkend nacpala nejsem tak úplně schopná myslet, protože můj mozek funguje na čistý cukr, takže se na žádnou extra originalitu nezmůžu. 
Chci vám vlastně jen poděkovat, že na můj blog stále chodíte, že se dokonce vracíte a někteří z vás i čas od času okomentují, což mi vždycky udělá neskutečnou radost. Doufám, že se vám u mě bude i nadále líbit a že díky mě možná objevíte pár nových a zajímavých knih, které se zařadí do vaší knihovničky. Nic mi neudělá větší radost, než když se někdo ozve s tím, že dal na mé doporučení a kniha se mu vážně líbila. To mi potom připadá, že ten blog není jen moje vykecávání se do prázdna, ale že má i skutečný smysl. Chci vám tedy popřát veselé Vánoce, ať najdete dnes večer pod stromečkem kupu knížek, ať vám při večeři nezaskočí rybí kost a ať si na cestě k babičce nezlomíte nohu na náledí. A hlavně: myslete pozitivně :)

Tahle píseň ti změní život - Leila Sales

23. 12. 2013

Anotace: Elisa Dembowská si ve srovnání se svými vrstevníky odjakživa připadá jako mimoň. A pak se jednoho dne rozhodne, že udělá všechno pro to, aby se to změnilo. Celé prázdniny na sobě dře – čte správné časopisy, dívá se na správné seriály, dokonce si i zásadně obmění šatník, jen aby hned první den školy zjistila, že se snažila zbytečně. Že i kdyby na sobě pracovala sebevíc, nezmění to, jaká je uvnitř, a že to její spolužáci vždycky poznají a stejně se s ní nebudou kamarádit. Ale co s tím?

Elisa není jako její spolužáci. Nezapadá. Je jiná. A všichni jí to dávají pořádně sežrat. Šikana je pro ní na denním pořádku. Nejdřív se snažila být neviditelná, ale když to nezabralo, rozhodla se, že se úplně změní. Změní na sobě všechno, každý detail, jen aby konečně zapadla a spolužáci jí začali brát. Možná by si dokonce mohla najít i kamarádku. Jediné, čeho se nedokáže vzdát, je její hudba. To co poslouchají všichni ostatní, se prostě poslouchat nedá, to nedokáže. Když se první den školy ukáže, že veškerá její snaha zapadnout byla úplně k ničemu, Elisa to vzdá. Vrátí se zpět ke své neviditelnosti. Stejně neviditelná jako ve škole je i po nocích, kdy se tajně plíží z domu, aby bloumala sama po městě. Nemá žádný cíl, jen chodí. A chodí tak dlouho, až jí dvě dívky na ulici nenasměrují na taneční párty. Že by konečně našla místo, kde by mohla zapadnout?
Tahle knížka byla rozhodně zajímavá. Nejdřív sice působila trochu jako takové ty výchovné knihy, které dětem ukazují, že i když je ve škole šikanují, není to konec života a dá se najít cesta ven. Potom se to ale úplně otočilo. Elisa si našla tajnou zábavu po nocích, o které její rodiče rozhodně nesmí nic vědět, našla si přítele na nezávazné muchlování, prostě začala dělat věci, které by rozhodně nikdo rozumný nedoporučoval jako nový životní styl, pokud vás ve škole šikanují. Ty klasické knihy poučující o šikaně většinou doporučují dojít si promluvit s učitelem, ne toulat se po nocích.
Elisa byla docela milá postava, ukázalo se, že není tak ztracený případ jak si myslela. Tahle píseň se rozhodně četla dobře, já sama jsem ji přečetla za jediné odpoledne. Je to prostě taková příjemná jednohubka na zlepšení nálady. Dokonce jsem si po dočtení zkusila dohledat co nejvíc zmíněných písní a kapel, abych si udělala obrázek, o čem to vlastně celou dobu mluvili. Ano, bylo to fajn. Ten příběh sice byl maličko přitažený za vlasy, ale nevadí. Většina knih, které čteme, si stejně nezakládá na své reálnosti. Pokud tedy máte pár korun navíc v peněžence a nevíte za co je utratit, rozhodně doporučuji sáhnout po téhle knížce. Možná vám připomene, že žádný mimoň není na světě sám.

Příšerně nahlas a k nevíře blízko - Jonathan Safran Foer

19. 12. 2013

Anotace: Druhý román mladého amerického autora, kterému už prvotina "Naprosto osvětleno" získala mezinárodní věhlas. Její název odkazuje na všechny ty velké, důležité a strašné věci, které rozhodují o našem životě; jak autor tvrdí, láska, válka, násilí či moc se vždycky projevují "příšerně nahlas" a jsou vždycky "k nevíře blízko".
Oskar Schell je vynálezce, milovník francouzské kultury, hráč na tamburínu, shakespearovský herec, šperkař, pacifista, origamista, detektiv, vegan a sběratel motýlů. A mimochodem – je mu devět let. Když jeho otec zahyne při teroristickém útoku na New York v září 2001, Oskar najde v jeho pozůstalosti záhadný klíč a začíná pátrat. Hledání jej provede celým New Yorkem, podivnými životy mnoha jeho obyvatel, ale zatáhne jej i na cestu do dějin a do hlubin vlastní rodící se osobnosti.
Autorova druhá kniha je zábavná, dojímavá a lidská a při autorově mládí až nečekaně vyzrálá.

Oskar a jeho otec spolu měli velice blízký vztah. Před spaním spolu hledali chyby v New York Times, hráli spolu honby za pokladem, vynalézali nemožné věci a vůbec se měli moc rádi. O to horší šok pro malého Oskara byl, když jeho otec 11. září zemřel. Zrovna měli rozehranou opravdu těžkou honbu za pokladem, kdy Oskarovi otec nedal téměř žádné nápovědy. Ten ji chce po otcově smrti za každou cenu dokončit, ale bez nápověd je naprosto bezradný. Až jednoho dne najde v otcově pokoji v podivné váze schovaný klíč a rozhodne se, že se jedná o nápovědu a že pokud najde zámek, ke kterému klíč patří, dostane se o kousek blíž ke svému otci. Jak ale najít ten správný zámek? A proč se maminka nezajímá, co Oskar celé dny dělá?
Příšerně nahlas a k nevíře blízko je úžasná kniha. Je maličko jiná než většina ostatních a to nejen svým obsahem, ale také formou. Je totiž prokládaná fotografiemi, obrázky, různě zdeformovaným textem. Jedna kapitola je plná červeně zvýrazněných oprav, jako by se právě vrátila od editora, v další se Oskarův němý dědeček snaží komunikovat po telefonu pomocí číslic. Už to samo o sobě je výjimečné, ale když vezmeme v potaz ještě i příběh? Dostanete naprostou dokonalost.
Sledujeme dva příběhy, Oskarovo hledání, ve kterém poznáváme jak zvláštní je to chlapec a jak těžké je pro něj vyrovnat se se smrtí svého otce, a potom příběhy Oskarova dědečka a babičky. Celý jejich vztah je opravdu zvláštní, oba prožili neuvěřitelné věci a jejich pozvolné vyprávění vám ukazuje, kolik smutku a osamělosti dokáže člověk vydržet. Tohle možná zní maličko unyle a sentimentálně, ale nebojte se, tahle kniha má do tradičního citového vydírání hodně daleko. Je tak neskutečně...skutečná. Celou dobu jsem při čtení přemýšlela, kdy už toho smutku na stránkách bude moc a já se skutečně rozbrečím, ale to se nestalo. Jonathan depresivnost knihy po kouskách dávkuje, takže si jí můžete plně vychutnat, aniž by vás zdržovalo něco tak přízemního jako je pláč. Pláč by vám totiž od smutku ulevil, jenomže v realitě žádná taková jednorázová úleva nefunguje.
Víc už asi nebudu schopná říct. Já totiž nemám slov. Bojím se, že ani to co jsem napsala, nedokáže vystihnout jak úžasná tahle kniha je. To prostě musíte zažít. Je naprosto odlišná od čehokoli co jsem zatím četla. Vymyká se takovým způsobem, že bych jí ani nedokázala k ničemu přirovnat. Příšerně nahlas je prostě....kruci já to nedokážu vyjádřit. Prostě si jí přečtete jasné? A dejte mi vědět, co by jí dokázalo vystihnout. Já se zatím omezím na hvězdičkové hodnocení. Snad vám něco napoví.


Polibek pro Annu - Stephanie Perkins

17. 12. 2013

Anotace: Sedmnáctiletá Anna se cítí podvedená. Její rodiče ji totiž posílají na roční studium do Francie - přes půlku planety, do neznámého prostředí, aniž by navíc uměla slůvko francouzsky. Musí tak opustit své přátele, potenciální lásku i veškerá pohodlí amerického života a začít úplně nanovo. V romantické Paříži, ve městě, které nikdy nespí, se vrhá do nových vztahů i zkušeností a odhaluje v sobě skryté vlastnosti. A také je tu jeden spolužák, Étienne St. Clair, který se liší od všech chlapců, které kdy Anna potkala…

Anotace to říká všechno. Anna jede na rok na internátní školu do Paříže. Nikoho ve Francii nezná, neumí jazyk a rozhodně není nadšená z toho, že má opustit svou nejlepší kamarádku, potenciálního přítele a svou skvělou brigádu. Po příjezdu do své nové školy se cítí ztracená, bojí se vyrazit mimo areál školy, to se ale brzy změní díky jejím novým přátelům. Hlavně St. Clair ji pobízí, aby se tolik nebála poznávat novou kulturu, a ukazuje jí krásy Paříže. Škoda jen, že jsou pouze kamarádi. Nebo nejsou?
Samozřejmě, že nejsou. Polibek pro Annu je klasický dívčí románek. Už od začátku víte, že ti dva spolu prostě musí skončit, ale stejně vás zajímá, jak se to stane. Příběh tedy nic moc světoborného, i když poznávat spolu s Annou Paříž bylo zajímavé. Nejradši bych tam teď vyrazila sama. A takové kamarády bych jí skoro i záviděla. Všichni působili jako skuteční lidé, Aniny pocity nejsou popisované nijak sladkobolně a celé je to takové milé počtení.
Já sama jsem knihu slupla za jediný večer. Smála jsem se na celé kolo, zajíkala se na správných místech, nadávala hlavním hrdinům, když si sami házeli klacky pod nohy. Prostě to byla zase jednou emocionální jízda, kdy jsem všechno v knize neskutečně prožívala. Jediné štěstí je, že mě nikdo při čtení neviděl a neslyšel. Musel by si totiž myslet, že jsem hotový blázen. Normální lidé asi o půlnoci nekřičí na knihu, že je úplně blbá, že ne? Samozřejmě jsem nekřičela na knihu, ale na Annu, ale pro náhodného pozorovatele by to asi vyšlo na stejno. Vraťme se ale zpátky k mému hodnocení. Polibek pro Annu je skvěle napsaná, čtivá romanťárna, která každou romantickou duši prostě dostane a podle mě rozhodně stojí za přečtení. Jenom o ní píšu, a už mám chuť přečíst si jí znovu.

Kniha šílenství a léčby - Regina O'Melvenyová

12. 12. 2013

Anotace: Strhující historický román z renesančních Benátek představuje neobvyklou hrdinku: mladou lékařku Gabriellu Mondini, jež svou profesi vykonává za podpory svého otce-lékaře a k nelibosti svých mužských kolegů. Pak ale její otec na jedné ze svých cest záhadně zmizí a Gabriella se jej vydá hledat. Na své dobrodružné pouti prochází soudobou Evropou a Středomořím, od Itálie přes Německo či Skotsko až po Maroko; jako vodítka jí slouží jen záhadné dopisy, které jí její otec občas posílá… Regina O'Melvenyová se ve svém románovém debutu opírá nejen o zevrubnou znalost historie, ale i o svou zkušenost oceňované básnířky: poetický jazyk románu podmanivě evokuje barvitý svět renesance i střet moderní, silné a odvážné ženy s nevstřícným okolím.

Gabriella Mondini je lékařkou v době, kdy i pouhé pomyšlení na ženu lékařku byl hřích. Cech ji toleruje pouze díky jejímu otci, který ji učil řemeslu. Ten se ale rozhodl vydat na cestu bez konkrétního cíle, hledat nové léčivé substance a objevovat nové nemoci, a Gabriellu nechal v Benátkách samotnou. Ta se nyní, po mnoha letech od jeho odjezdu, vydává za ním. Chce se pokusit otce najít a odvést ho zpět domů. Může se jí to ale podařit? Jaká nebezpečí čekají na ženu na cestách renesanční Evropou? A jak najít někoho, kdo nechce být nalezen?
Zní to dobře, že? Anotace je opravdu zajímavá, renesanční Evropa zní krásně poeticky, i když je to pořád jenom špinavý středověk a žena provozující řemeslo, ke kterému se nemá ani přiblížit? Tahle kniha má všechno, co by pořádná kniha měla mít. No tedy skoro všechno. Nemá totiž dobrého spisovatele. A k čemu je dobrý námět, když konečný výsledek je tak strašně nudný? Dokonce tak nudný, že jsem ji prostě musela vzdát. Radši jsem se ve vlaku dívala tři hodiny z okna, než abych četla tuhle knihu a to už je co říct.
Střídají se tu kapitoly popisující dění v Gabriellině životě a kapitoly, kdy Gabriella pro svou knihu o nemocech sepisuje jednotlivé části. Obojí je stejně nudné. Ty teoretické části o nemocech jsem rovnou přeskakovala a ani ty "akční" neudržely mou pozornost na dlouho. Všechno, co by mělo být v Knize šílenství a léčby zajímavé bylo popisované tak nudně, že jsem měla problém u knihy po pěti minutách neusínat. U scény, kde se Gabriellin kůň utopil a málem vzal Gabriellu sebou jsem si skoro ani nevšimla, že se děje něco dramatického, čemu bych měla věnovat pozornost. Všechno to tak nějak zapadlo mezi ta krásná slovíčka, která se Regina snažila tak urputně používat. Prostě ne, tahle kniha pro mě není. Možná by se vám mohla líbit, pokud patříte mezi ty čtenáře, kteří si radši vychutnají krásu věty než její obsah. Já ale tuhle knihu rozhodně nehodlám dočítat. Na to mám příliš mnoho knih čekajících na přečtení, které mě s největší pravděpodobnosti neunudí k smrti.

A protože jsem knihu nedočetla, nedostane žádné hodnocení:

 

Čarodějnice z Hex Hall - Rachel Hawkins

10. 12. 2013

Anotace: Sophie Mercerová je čarodějka. Jenže její kouzla většinou skončí katastrofou a její poslední šancí je Hex Hall, elitní nápravné zařízení pro adolescenty Prodigia, tedy pro čarodějky, kouzelníky a řádku dalších bytostí. Sophie se už během prvního dne podaří dosáhnout prvních výsledků: získá tři mocné nepřítelkyně, zakouká se do přitažlivého kouzelníka a dostane novou spolubydlící, jedinou upírku na škole. Vedle (ne)obyčejných školních starostí bude Sophie muset čelit i zlovolné síle, která začala útočit na studenty Hecate Hall…

Sophie je čarodějnice, jenomže neumí moc dobře kouzlit, protože vyrůstala jen se svojí matkou, obyčejnou smrtelnicí. Asi proto vždycky když se pokusí někomu pomoct, dopadne to hodně špatně. Dokonce tak špatně, že už si jejích nepovedených pokusů všimla i Rada, která dohlíží na dodržování základních pravidel, jako je utajení, že čarodějnice vůbec existují. Sophii už ale nemůžou dál ignorovat, takže je odsouzena k dostudování střední školy na Hecate Hall, nápravném internátním zařízení, kam chodí ti nejhorší průšviháři z Prodigia. Sophie se tu tedy seznamuje s vlkodlaky, vílami, čarodějkami a čaroději a dokonce s jednou upírkou. Jenna, jediná upírka na škole, se zdá zpočátku fajn, jenomže potom se začnou objevovat Sophiiny spolužačky vysáté do sucha a s dvěma dírkami v krku. Skutečně je na vině Jenna? A co může Sophie udělat, aby zabránila dalším obětem? 
Hex Hall je milé, oddychové čtení. Je to poměrně krátká knížka, člověk u ní nemusí moc přemýšlet a dokonce se občas zasměje. Postavy jsou přesně takové, jaké být mají: hrdiny si zamilujete, zloduchy budete nenávidět a potom je tu samozřejmě Archer, kdo by se do něj nezamiloval? Sophie teda rozhodně ano. To sice trochu zavání insta-love, ale není, nebojte se. Je to jen velice vkusně provedený románek. 
Hex Hall mě opravdu bavilo a dokonce překvapivě vtáhlo do děje. Čas od času jsem vážně pobízela jednotlivé postavy k činu a hlasitě nadávala té nejprotivnější učitelce, když naší hrdince Sophii křivdila. I když, kdo by se jí divil, vzhledem k okolnostem. Sophie rozhodně není dokonalá, což je na ní to nejsympatičtější. Občas dělá chyby a potom za ně musí pořádně platit. Tak, jak to má v životě chodit, bez ohledu na to, jestli vystupujete v realistickém románu nebo paranormální fikci. Tomu, aby byl člověk po škole, se prostě nevyhnete. A tak to má být.
Já jsem rozhodně spokojená a Hex Hall doporučuju každému, kdo si chce na chvíli odpočinout od překomplikovaných fantasy knih a opakujících se dystopií. Já osobně si rozhodně hodlám pořídit i zbylé díly. Upřímně? Už se nemůžu dočkat.

Vrahova modlitba - Ariana Franklinová

5. 12. 2013

Anotace: Lékařka Adélie se ve čtvrtém pokračování historické kriminální série stává ochránkyní mladé princezny. Píše se rok 1176 a král Jindřich II. posílá svou desetiletou dceru Johanu do Palerma, aby ji tam provdal za krále Viléma II. Sicilského. Válka a mor v Evropě činí z takové cesty velmi nebezpečný podnik. Král proto vybral své dceři za společnici ženu, které důvěřuje ze všech nejvíc: svou „vykladačku smrti“ Adélii Aguilarovou.

V posledním dílu této série dostává Adélie úkol přímo mezinárodního dopadu. Má se starat o zdraví malé princezny Johany na cestě přes celou Evropu z Anglie až na Sicílii, kde na Johanu čeká ženich. To je ve dvanáctém století náročný úkol samo o sobě, Adélii ale situaci komplikuje ještě něco jiného. V královském průvodu se skrývá vrah Scarry, který se ze všech sil snaží Adélii dostat. Ne ji sám zabít, ale dostat jí do takové pozice, aby byla upálena jako čarodějnice nebo možná dokonce jako kacířka. Lidé začnou umírat za podivných okolností a je pouze na Adélii, aby odhalila, kdo po ní jde. Jak Scarry vypadá? A kam až je schopný zajít pro svou pomstu?
Nemůžu uvěřit, že už jsem přečetla poslední díl. Ten byl, stejně jako všechny předchozí, naprosto skvělý, ale stejně mi na něm něco vadilo. Vadilo mi, že se na konci budu muset rozloučit s Adélií, Mansurem, Rowlym a všemi ostatními, které jsem si už od první knihy naprosto zamilovala. Dokonce je tu zase to smradlavé psisko, které ale tentokrát naštěstí nezemře. 
Teď ale vážně. Co se příběhu týče, zase je skvěle promyšlený, všechny postavy jsou stejně úžasné jako vždycky a prostě je to celé skvělé. Možná začátek byl trochu pomalejší, protože jak průvod projížděl jednotlivými významnými místy, Ariana měla potřebu o každém říct něco víc než jen "tady teď jsme a vypadá to tu takhle". Význam jednotlivých míst je sice zajímavý, ale pokud je hlavním námětem knihy cesta po těhle místech a střídají se jedno za druhým, začne to za chvíli být nuda. Potom ale konečně dojde na první vraždu a příběh se opravdu rozjede. A když říkám rozjede, tak myslím pořádně. Adélie se dostane do takových situací, že nestačíte koukat a můžete si palce umačkat, aby všechno dopadlo dobře. 
Jako vždycky jsem buď natvrdlá, anebo vážně nemůžete uhádnout, kdo je vlastně vrahem. Samozřejmě víme celou dobu, že je to Scarry, ale kde v průvodu se ukrývá? Já osobně jsem měla jedno podezření, ale ukázalo se, že jsem byla naprosto vedle. A to je další věc, kterou na Arianiných knihách miluju: nikdy nevím na čem jsem a co se stane dál. Jedině ten konec mě maličko zklamal. Pokud to má opravdu být poslední kniha série (a zatím jsem nikde nenašla tvrzení opaku), pak bych čekala na úplný konec něco jako "a žili šťastně až do smrti". To, co Ariana napsala, bylo sice dobré a napínavé, ale skončilo to maličko otevřeně a i když jsem si jistá, že všechno dobře dopadlo, ráda bych to viděla přímo na stránkách knihy, než abych si to musela sama domýšlet. Třeba se můžu plést a nakonec všichni umřeli, co já vím. Celkově ale zase naprostá spokojenost. Tahle série je celá prostě skvělá a já jenom tiše doufám, že vyjde ještě další díl.


Kompars - Scott Westerfeld

3. 12. 2013

Anotace: V předchozích třech knihách tetralogie jsme sledovali příběh dospívající dívky Tally Youngbloodové. V poslední knize jsme byli svědky šílené války, po níž nastala duševní smršť – a lidé i svět se změnili.
Novou hrdinkou příběhu se stává Aya Fuseová. Žije ve městě, které zvolilo reputační ekonomiku. Postavení všech je určováno obličejovým indexem: čím vícekrát se váš obličej nebo jméno objeví v médiích, tím vyšší index získáváte, a tím víc od města dostáváte – od kvality bydlení až po tzv. díru ve zdi, která poskytuje vše, co člověk k životu potřebuje.
Aya Fuseová je mimořádně nadanou práskačkou, což je obdoba investigativního novináře, neustále hledajícího něco mimořádného. Díky své zvědavosti se jí podaří dostat do skupiny dívek, které v tajnosti provádějí šílené triky. Ale Uličnice skrývají něco ještě mnohem většího – výbušný objev, který by mohl navždy změnit tvář nového světa.

Už jsou to tři roky od duševní smrště, kdy se všichni začali léčit ze stavu prázdných kebulí. Svět se změnil a s ním i jednotlivá města. Ayino město začalo fungovat na principu reputační ekonomiky. Podle toho jak slavní jste, dostáváte body namísto peněz, a díky bodům si můžete pořídit lepší oblečení nebo dokonce bydlení. Dostat se z pozice neznámého komparsu je ale strašně těžké. Každý na to má svou metodu. Aya se rozhodla následovat kariéru svého bratra jako práskače. Pokud dokáže prásknout opravdu zajímavý příběh, všichni o ní budou mluvit a rázem se stane slavnou. Jenomže co když jí příběh, který chtěla prásknout, přeroste přes hlavu? Co když se jeho publikování stane otázkou života a smrti pro Ayu? A co když nakonec nic není takové, jaké se zdálo na první pohled? 
Kompars je moc milý doplněk k původní trilogii. Úplně nový příběh, ale stále stejně úžasně čtivě napsaný. Dokonce si myslím, že by bylo možné číst ho úplně samostatně. Potom by ale člověk nemohl číst Ošklivé, protože Kompars je plný spoilerů trilogie Ošklivých. Docela mě zajímalo, co se stane po záchraně světa ve třetím dílu. Většinou totiž knihy končí pověstným "a žili šťastně až do smrti". Málokterý autor se obtěžuje s přemýšlením, co by revoluce zavedeného způsobu života mohla způsobit. Kompars je přesně takové zamyšlení. Je to vlastně jedna z možností co se mohlo po Tallyině revoluci stát.
Aya ale zároveň prožívá naprosto nové a dokonale své dobrodružství. Je zajímavé sledovat, jak se na svět dívá ona, jak se v různých nebezpečných situacích zachová. Kompars je opět čtivý, je plný akce a člověk se u něj ani na minutu nenudí. Jak už jsme se přesvědčili v předchozích dílech, Scott prostě psát umí a jeho představivost nezná mezí. Jen mě trochu mrzí, že se kniha držela trochu povrchního vyprávění. Nebylo tam moc humoru, nebyla smutná a ani romantiky si člověk moc neužil, prostě nic co by se čtenářem opravdu zamávalo. To je maličko škoda a také jediný důvod, proč Kompars nedostane plný počet hvězdiček. I tak je to ale příjemné čtení, které vás na pár hodin dokáže plně zaměstnat.

Co je nového - Listopad 2013

30. 11. 2013


Konec listopadu je tady. Já si momentálně užívám extra pracovní den (inventura v listopadu - kdo to kdy slyšel?), ale vy si můžete užít pár minut mého blábolení. A tentokrát je to opravdu hlavně blábolení. Nějak jsem se holt nechala unést. Mám ale i pár nových knížek, o kterých ve videu mluvím, takže se nemusíte bát. Jen mi z nějakého důvodu taky přišlo zajímavé vám ukázat třeba vánoční světýlka, která jsem si koupila a od té doby se válí na zemi před knihovnou jako výsledek mé frustrace. Světýlka totiž sice chci, ale jaksi je nemám kam dát. Každé místo, které mě napadne je nevhodné nebo neproveditelné, nebo by mi prostě hodně zkomplikovalo život. No ale zpět ke knihám (už zase blábolím). Tady jsou mé nové přírůstky:


A opět zbytečně dlouhé video k nim:


Co vy? Máte už všechny dárky? Pořídili jste nějaké pěkné knihy i pro sebe? Jen se pochlubte :)

Micah - Laurell K. Hamiltonová

28. 11. 2013

Anotace: Třináctý díl série Anita Blakeová – lovkyně upírů tentokrát podrobí zkoušce Anitiny city.
Oživovat mrtvé je snadné. S láskou je to těžší…
Existují různé důvody, proč povolat mrtvého – některé soukromé, jiné veřejné. Tentokrát zemřel svědek ve federálním případu dříve, než mohl poskytnout svědectví. Anita Blakeová se ocitá na cestě do Filadelfie, aby ho oživila. Není však sama – letí s ní Micah, vůdce saintlouiského pardu leopardodlaků. Její milenec a král k její královně, jediný milenec, který jí rozproudí krev pouhým pohledem zelenožlutých kočičích očí.
Jeho společnosti si užívá do chvíle, než se Micah zmíní o tom, že to je poprvé, co budou spolu sami. Bez Jean-Clauda, bez Richarda i kohokoli jiného. Jen ona a Micah. A všechny její obavy a pochyby…

Tenhle díl se opravdu povedl. Anita a Micah odletí z města na jednoduchou prácičku pro federály. Anita si tuhle malou pracovní dovolenou chce prostě odbít a vrátit se domů, jenže Micah se na to dívá jinak. Je to jejich první příležitost být spolu delší dobu sami a to slibuje mnohé. Anitu ale tahle myšlenka natolik rozhodí, že už od přistání ve Philadelfii není sama sebou. Může se jí tahle nesoustředěnost vymstít na hřbitově?
Tak tenhle šťastný 13. díl mě opravdu potěšil. Konečně po dlouhé době závan té staré, dobré Anity. Ano, je tu pořád nekonečné rozebírání jejích vnitřních problémů a Anita už ani nikdy nebude ta samá drsňačka jako na začátku, ale také je tu veliký kus oživování a pozor, jenom jedna postelová scéna. Jediná škoda je, že tenhle díl byl se svými 128 stranami opravdu hodně krátký. Je to ale opravdové oživení celé série. Taková příjemná jednohubka na připomínku těch jednodušších časů z prvních několika dílů. Je tu jenom jeden milenec, žádné náhodné probouzení Ardeur a prostě se aspoň na chvíli všechno vrátilo do starých kolejí. 
Vzhledem k tomu, že tenhle díl byl opravdu krátký, je to asi všechno, co k němu dokážu říct. Pokud Anitu čtete, rozhodně si ho nenechte ujít, myslím, že takový závan čerstvého vzduchu všichni potřebujeme. A pokud jí nečtete, tak to zkuste, třeba se vám zalíbí. Ani ta obálka není tentokrát tak příšerná. Prostě jsem po dlouhé době zase spokojená. A to je co říct.

 

Město Ember - Jeanne DuPrau

26. 11. 2013

Anotace: Pochmurné město Ember, ztracené uprostřed Neznámých území a obklopené neproniknutelnou tmou, čelí postupnému rozpadu. Jeho obrovské podzemní skladiště se zásobami potravin a předmětů denní potřeby se pomalu vyprazdňuje, a tak obyvatelé strádají. Největší hrozbou pro Embeřany, nad nimiž se klene temná obloha a jimž jediné světlo poskytují reflektory a žárovky napojené na dosluhující generátor, jsou stále častější výpadky elektrického proudu. Bojí se, že je tma co nevidět pohltí nadobro.

Naši dva hrdinové Lina a Doon, právě začínají svůj život dospělých, zodpovědných občanů města Ember. Je jim 12 let a účastní se rozřazování, které určí jejich zaměstnání na příští tři roky. Tak to v Emberu chodí, je to malé městečko, kde nebydlí moc lidí a tak se všichni musí podílet na jeho rozkvětu. Ani nová dávka pracovníků městu ale nemůže pomoci. Zásoby dochází a lidi děsí stále častější a delší výpadky proudu. Bez proudu totiž nesvítí světla a bez nich by se město ponořilo do trvalé tmy. Tady totiž na obloze nesvítí slunce, na které se může člověk vždy spolehnout. Je tu jen chátrající generátor a lidé, kteří se zoufale snaží udržet ho v chodu, i když netuší, jak pracuje. Je potřeba najít nějaké trvalé řešení. Je možné, že by se skrývalo v nečitelném vzkazu, který Lina nalezne v komoře? A dokáží ho s Doonem včas rozluštit?
Tahle knížka je moc milé, malé rozptýlení určené rozhodně pro mladší čtenáře. Má jen 230 stran a tak obrovské okraje kolem textu a tak velká písmena, že jsem jí slupla jako malinu. O té cílové skupině se ale přesvědčíte hlavně díky stylu, jakým je kniha psaná. Jak říkám, je milá, ale Harry Potter z ní nikdy nebude. Lina a Doon jsou hlavní postavy a jejich pohledy se čas od času prostřídají, ale většinu knihy vypráví Lina. S její pomocí poznáváme město a ukazuje se, jak málo toho Embeřané o svém městě a svém původu vědí. Neexistuje tu věda ani pokrok, takže prostě žijí ze zásob ve skladištích, opravují, co se rozbilo a čekají bůh ví na co. To naše hlavní hrdiny samozřejmě rozčiluje, takže se začnou pídit po možnostech, jak město zachránit. Příběh je hodně přímočarý. Nemáme vlastně žádné vedlejší příběhy, které by ten hlavní mohly nějak ovlivnit. Jak už jsem říkala, knížka je prostě pro mladší a je to poznat. 
I tak je to ale hodně zábavné. Svět, ve kterém se Město Ember odehrává je dobře promyšlený, my ho pomalu poznáváme a zjišťujeme taky něco o tom, jak vlastně Ember vzniklo a jak to, že lidé o svém původu nic neví. Postavy se mi líbily, i když na těch pár stránkách se něco víc dozvíme vlastně jen o Lině a Doonovi. A příběh? Tak akorát napínavý, aby vás přinutil číst dál. Není to žádná přehnaná akčňárna, ale také jsem nepotkala jediný kousek, kde bych se stihla nudit. Na druhou stranu je to ale celé takové ploché. Žádný velký vtip ani romantika knihou nevládne a už od začátku je každému průměrně inteligentnímu čtenáři jasné, že Lina a Doon ve své snaze nakonec uspějí, takže knihu čtete spíš z potěšení z četby, než že byste ji potřebovali, abyste zjistili, co se stane. Líbilo se mi, jak autorka vyřešila problém se zavedením nějaké překážky do postupu našich hrdinů. Protože je jasné, že nikdo z chátrajícího města nebude proti tomu, aby někdo nalezl řešení jak z toho ven, takže potřebujeme něco jiného, co by jim mohlo stát v cestě. To Jeanne úspěšně vymyslela a dokonce to do příběhu moc pěkně zapadá, takže člověka ani nenapadne, že tahle zápletka je tam jen proto, aby se příběh trochu zkomplikoval. Prostě tam je a hotovo. 
Nakonec jsem se rozhodla pro plné hodnocení, protože Město Ember si ho prostě zaslouží. Kdybych byla jen o deset let mladší, tahle knížka by mě naprosto pohltila, takže jsem dítěti v sobě tentokrát dovolila mé hodnocení ovlivnit. Pro staršího čtenáře je to ale slabší průměr. Holt ne každá knížka je určená všem věkovým kategoriím, to se prostě stává. Město Ember je prvním dílem čtyřdílné série, ale nejsem si jistá, jestli si někdy koupím Vesnici Sparks. Ta vyšla v roce 2009, takže to nevypadá, že by se Argo chystalo vydat i další díly a Město Ember skončilo tak pěkně, že mi přijde zbytečné tenhle poklidný konec dráždit druhým dílem, když ani není jisté, že bych sérii kdy dočetla. Jak říkám, byla to příjemná jednohubka, ale nic víc.


Jméno hvězdy - Maureen Johnsonová

21. 11. 2013

Anotace: Nad Londýnem se stahují mračna strachu a Rory je jediným klíčem k vrahově identitě... Roryini rodiče se rozhodnou pracovat v Anglii a své milované dceři nabídnou jedinečnou příležitost: rok studia na prestižní střední škole v centru Londýna. Rory se příliš dlouho nerozhoduje a za pár týdnů už směřuje z ospalého louisianského městečka do evropské metropole, kde se v té chvíli začíná opakovat nepříjemná historie. Kdosi vraždí po vzoru nikdy nedopadeného Jacka Rozparovače. Všechna těla jsou nacházena tam, kde je původní vrah znetvořil v roce 1888 - ve východní části Londýna, v jejímž srdci stojí i Roryina nová internátní škola.

Přesně jak říká anotace: Rory přijíždí z Ameriky na internátní školu v Londýně, kde má strávit celý příští rok. Nevybrala si ale ten nejlepší čas, v Londýně se totiž zrovna objevil masový vrah, napodobující Jacka Rozparovače. S každou další vraždou se ze zdánlivě nedopadnutelného vraha stává nová legenda vyvolávající strach. Co se stane, až vrahovi dojdou Jackovy vraždy k napodobení? Ustane tohle šílenství nebo se novodobý Rozparovač vydá vlastní cestou? A co má s tím vším společného Rory?
Jméno hvězdy mě příjemně překvapilo. Nejdřív jsem kolem téhle knihy v Levných knihách jen bez zájmu chodila, protože ta obálka mě už na první pohled odpuzovala. Potom  jsem si ale všimla jména autorky, které je mi víc než povědomé z videí Vlogbrothers, takže jsem si alespoň přečetla anotaci a v tu chvíli jsem jí musela mít. A rozhodně to nebyla ztráta času ani peněz. Jméno hvězdy sice rozhodně není dokonalé, ale já se při čtení dobře bavila, a to je důležité.
Na zápletce není nic špatného: je tu internátní škola, dívka zvyklá na úplně jiné prostředí, sympatické postavy a s imitátorem Jacka Rozparovače prostě nikdy nemůžete šlápnout vedle. Vlastně jediné, co mi zážitek trochu kazilo, byla ta naprostá průhlednost největšího zvratu ve Jméně hvězdy. Už od prvního setkání s Alistairem vám totiž musí být jasné co se děje a kam bude celý příběh směřovat. To je sice maličko zklamání, ale rozhodně to není nic tak strašného, abyste si řekli, že teď už to nemusíte číst. To vůbec ne, jen nejspíš nebudete ke konci knihy zírat na stránky s otevřenou pusou, jak Maureen nejspíš zamýšlela. To ale vůbec nevadí, i tak je ta knížka vážně zajímavá a alespoň já měla docela problémy přestat ji číst a jít spát.
Celkově jsem teda opravdu spokojená. Není to sice na plný počet, ale nadprůměrné hodnocení si rozhodně zaslouží. Teď jsem jen zvědavá, jestli se Levné knihy rozhodnou vydat i další díly. Jméno hvězdy sice může být i samostatná kniha, ale mě by vůbec nevadilo přečíst si od Maureen Johnson i něco dalšího.


Odveď mě domů - Julie Kiblerová

19. 11. 2013

Anotace: Vlastní rodinnou historií inspirovaný debut americké autorky, vyprávějící neobyčejně srdceryvný příběh osudové, ale zapovězené lásky, předsudků a hanby. Devadesátiletá Isabel poprosí svou oblíbenou kadeřnici, aby ji odvezla do Texasu na pohřeb. Po cestě začne vzpomínat na život, který prožila. Všechno hezké začalo v roce 1939, kdy se šestnáctiletá dcera zámožného lékaře na večírku seznamuje s bratrem své černošské služebné…

Na úvod recenze bych chtěla poděkovat nakladatelství Ikar za poskytnutí recenzního výtisku. Nesmírně si toho vážím.

Isabel toho v životě zažila už hodně. Zažila druhou světovou válku i období, kdy do jejího malého městečka v Americe nesměli černošští obyvatelé po setmění. Byla vychovávána k rasismu a předsudkům. O to překvapivější je, když se zamiluje do Roberta, bratra své služebné. Je to zakázaná láska plná nebezpečí. Kdyby jejich vztah někdo odhalil, Robert by byl zlynčován, možná zabit a Isabel by skončila na dlažbě. Proto se rozhodnou spolu uprchnout do jiného státu, kde svatba mezi černochy a bělochy není zakázána. Co se ale stane, když Isabel její rodina najde? Dokáže láska přežít odloučení a nepřekonatelné překážky?
Odveď mě domů je jednoduše skvělá kniha, musím vás ale varovat. Máte rádi romantické příběhy? Rádi fandíte hrdinům, aby překonali všechny překážky, aby láska vyhrála? Pak tuhle knihu nečtěte. Zdá se, že rasismus je pro lásku příliš silným protivníkem. Vezměme to ale hezky popořádku.
Isabel si jako postavu musíte okamžitě zamilovat. Když nám po kouscích vypráví svůj srdceryvný příběh, nemůžete jinak, než jí držet palce, aby všechno dopadlo dobře. Kdo jiný by si zasloužil šťastný konec, než tahle milá stará paní, která na cestě přes státy vzpomíná na své mládí a na lásku svého života? Svůj příběh přitom vypráví své kadeřnici Dorrie, která se uvolila, že jí s její cestou pomůže. Sama přitom po kouscích vypráví slečně Isabel o svých problémech. O svém bývalém manželovi, synovi, který přivedl svou přítelkyni do průšvihu i o novém muži ve svém životě, o kterém si není jistá, jestli mu může po všech zklamáních, která zažila, opravdu věřit. Postupně tak poznáváme obě dvě neobyčejné ženy, které spojilo nečekané přátelství.
Co se příběhu týče, ten mi jednoduše vzal dech. Už jsem četla hodně romantických knih, ale žádná z nich se téhle ani nepřiblížila. Lidská krutost a bezohlednost tu zažívá svůj pravý vrchol a vy přitom stále doufáte, že se situace obrátí a že naši hrdinové skončí šťastně spolu. Na několika místech téhle knihy jsem si opravdu pořádně pobrečela, ale ten konec? Ten stál opravdu za to. Nemohla jsem uvěřit, co si pro své čtenáře Julie připravila.
Abych ale jen nechválila, musím říct, že s tou obálkou se mi Ikar tentokrát vážně netrefil do vkusu. Nemám ráda, když mám na obálce obrázek hlavních hrdinů, takže přijdu o příležitost udělat si vlastní představu. A už vůbec nemám ráda, když jsou na obálce různé nálepky a motta, což přesně tady máme, i když je to nálepka pouze falešná. To je ale vážně jediné, co můžu na celé knize zkritizovat. Jinak byla prostě skvělá a já jí můžu každému vřele doporučit.


Závist - Anna Godbersenová

14. 11. 2013

Anotace: Láska, falešní přátelé, skandály
Na první pohled se zdá, že nejbohatší obyvatelé Manhattanu na přelomu 19. a 20. století mají všechno, po čem člověk touží: bohatství, krásu i štěstí. Ale někdy jejich nacvičené úsměvy skrývají šokující tajemství… Dva měsíce po dramatickém příjezdu Elizabeth Hollandové domů, Manhattan dychtivě očekává její návrat do společnosti. Když však Elizabeth odmítne doprovázet svou sestru Dianu a téměř nevychází ven, začnou se šířit fámy, že za majestátními dveřmi domu číslo 17 v Gramercy Parku není všechno tak, jak se zdá.

V lepší společnosti Manhattanu konce 19. století se děje spousta zajímavých věcí. Elizabeth Hollandová vstala z mrtvých, i když na veřejnosti se moc nevyskytuje. Její sestra Diana to obstarává za ní, i když se zoufale vyhýbá svému čerstvě ženatému milenci. Jeho manželství ale není tak idylické, jak by se mohlo na první pohled zdát.  Jediný, kdo se zdá spokojený je Carolina Broadová, která sice dosáhla svého, ale jedině díky podvodu. Jaká je cena za štěstí v nejlepší společnosti? Dokáže někdo v tomhle prostředí plném intrik najít pravou lásku nebo upřímné přátelství? A co když se vám někdo vše, čeho jste dosáhli, snaží vzít?
Tahle série je prostě dokonalá. Miluju dobu, ve které se odehrává, miluju všechny ty intriky a tajemství, malé zrady a dočasná spojenectví. Pokud je taková knížka navíc dobře napsaná, jsou v ní sympatické postavy, se kterými může člověk soucítit a autorka ovládá umění náhlých zvratů, mám zaděláno na vážné problémy. Protože takovouhle knížku pak skoro nedokážu dát z ruky a mám problémy soustředit se na nudné úkony běžného života, protože v každý okamžik, kdy nemám knížku před sebou, přemýšlím, co se asi bude dít dál, jestli mí hrdinové skončí šťastně a která mrcha nebo parchant jim jejich štěstí zase překazí.
Konec byl sice tentokrát trochu zvláštní, ale i tak mi rozbušil srdce a okamžitě po dočtení jsem volala po dalším dílu. Ten už ale naneštěstí bude poslední, takže si ho budu muset trochu šetřit, než se do něj pustím a zjistím, jak tahle dramatická série dopadne. Miluju na ní úplně všechno a vážně nedokážu najít jediné negativum. I kdybych se snažila sebevíc, nic mě prostě nenapadá. Od těch krásných obálek, přes obsah, až po pocity, které ve mě každá stránka těhle knih vyvolává, jsem prostě naprosto spokojená. Anna Godbersenová se rozhodně zařadila mezi jednu z mých nejoblíbenějších autorek a můžu jen doufat, že se některé nakladatelství rozhodne vydat i její další knížky. Napsala totiž ještě jednu sérii, tentokrát se ale odehrává v New Yorku ve 20. letech. To by vůbec nemuselo být špatné, co říkáte?


Poslední kabriolet - Anton Myrer

12. 11. 2013

Anotace: Bylo jich pět, pět kamarádů a bezstarostných studentů, v době, kdy se o Hitlera zajímala víc Evropa než Amerika za mořem. Tam měli jiné starosti: swing Bennyho Goodmana, užívání života... Pět kamarádů prožívá zajímavé osudy: na počátku jejich cesty září kabriolet novotou, na konci, po třech dekádách, je dýchavičný a také na jeho majitelích čas zanechal o poznání hlubší stopy. Ze studentů vyrostli v občany rozporuplné země, kteří se snaží pochopit nevyzpytatelný svět a smířit se s rozčarováním, s tím, že odešlo mládí, s válkou, která se jich netýkala jen zdánlivě...

Další z řady knih, které prostě nedočtu. Vše začíná partou mladíků, kteří se stěhují na univerzitu. Budou spolu bydlet a díky charismatickému Jeanovi se z nich hned první den stanou kamarádi, pistolníci, prostě parta. Žijí poměrně bezstarostný život, pořádně si ho užívají a jejich hlavním cílem je dostat se svým přítelkyním do kalhotek. I takhle blízké přátelství má ale svá úskalí a jednotlivé vztahy se komplikují. Přichází hádky, nevěra, tajemství. A do toho na celou Ameriku s útokem na Pearl Harbor konečně dopadne blízká hrozba války. Tato událost celou partu kamarádů poznamená. Vrátí se vůbec z bojiště? A dokáží se vyrovnat s tím, co ve svém mladém věku zažili?
Knihy s tématem války obvykle nevyhledávám a vím přesně proč. Nebaví mě, je to nepříjemné téma, které si prostě nechci ve svém volném čase připomínat. Měla jsem se svého pravidla držet, ale řekla jsem si, že u Posledního kabrioletu udělám výjimku. Není přece přímo o válce, je o skupině lidí, kterým válka nějak zasáhla do života. To je sice pravda, ale zároveň to nezaručuje, že to bude zajímavá nebo dokonce zábavná knížka. Zase totiž došlo na nešvar mnoha autorů - potřebovalo by to seškrtat. 500 stran o naprosto každé nedůležité události ze života pěti lidí je prostě moc detailní popis. Když navíc třetí část začala dopisní konverzací, prostě jsem to vzdala. Dopisové knihy nemám většinou moc ráda a tady se ukázalo proč. Pro většinu autorů je totiž opravdu problém napsat dopis záživně, aby zatáhl člověka do akce a ne ji jen popisoval.  Anton Myrer bohužel není výjimkou.
Přitom je to opravdu škoda, protože celá nálada knihy a to, jak byla psaná, se mi líbilo. Jen kdyby se příběh neodehrával tak zdlouhavě. A to jsem se tentokrát opravdu snažila, dokonce jsem dočetla až na téměř dvoustou stránku. Ale když ono to opravdu nešlo dočíst. Když jsem totiž schopná týden nečíst, protože mě momentálně rozečtená knížka prostě nebaví, tak asi nemá vůbec smysl se snažit. To už je totiž opravdu vážné. Možná by z posledního kabrioletu byl dobrý dobový film, ale knížka? Prostě ne. U podobných knih si vždycky připomenu, jak je důležité mít dobrého editora. Někoho, kdo autorovi řekne: "Tohle všechno musí pryč". Co vy? Četl někdo Poslední kabriolet? Co jste si mysleli?

Hvězdičkové hodnocení opět nebude, protože mi nepřijde fér hodnotit knihu, kterou jsem nedočetla.

Tak padne náš svět - Megan Crewe

7. 11. 2013

Anotace: Začíná to jako svědění, kterého se nemůžete zbavit. Pak přijde horečka a šimrání v krku. Pár dní nato budete vykládat svá tajemství na potkání neznámým lidem, jako by to byli vaši staří přátelé. Za další tři dny vás postihnou paranoidní halucinace.
A pak budete mrtví.
Šestnáctiletá Kaelyn žije na ostrově nedaleko pobřeží. Když její nejlepší kamarád odjíždí studovat na pevninu, vůbec ji nenapadne, že ho možná už nikdy neuvidí. Ale pak její malou ostrovní komunitu postihne podivná virová epidemie. Počet mrtvých narůstá a vláda dá ostrov do karantény: nikdo nesmí z ostrova odjet, ani se na něj vrátit.
Ti, kteří jsou dosud zdraví, musejí bojovat o tenčící se zásoby potravin, aby neztratili naději na přežití. Zatímco svět, který Kaelyn znala, se kolem ní hroutí, ona nachází nečekané spojence, přátelství i novou lásku. A když ji virus začne okrádat o přátele a rodinu, ze všech sil se snaží udržet si víru, že musí existovat způsob, jak zachránit lidi, kteří jí jsou nejdražší.

Já myslím, že anotace mluví tentokrát za vše, ale ještě jednou pro úplnost: Kaelyn žije na ostrově, kde se najednou začne šířit záhadná nemoc. Ta poměrně rychle zabíjí a šíří se ještě rychleji. Ostrovem prostupuje panika, lidé se snaží ochránit sebe a své nejbližší, i když zdaleka ne všichni mají tak čisté úmysly. Jsou i tací, kteří se snaží využít situace ve svůj prospěch, takže na ostrově brzy není nemoc jediným nebezpečím. Kaleyn se ze všeho nejvíc snaží jen přežít. Pro případ, že by se jí to nepodařilo, ale také píše dopisy svému kamarádovy, který žije na pevnině. Právě pomocí nich nás provází svými děsivými zkušenostmi s bojem proti zdánlivě nezastavitelné epidemii. Podaří se najít lék? Přežije epidemii dostatek lidí, aby se život mohl vrátit do starých kolejí? A co se vlastně mezitím děje na pevnině?
Tahle knížka byla úžasná. Když jsem se prvně začetla, docela jsem se zděsila, protože formu dopisů nemám v knihách většinou moc ráda. Ve většině případů se totiž autorovi nedaří zachytit akci a celý příběh potom vypadá jen jako nezaujaté vyprávění. To se ale Megan rozhodně vyčítat nedá. Její příběh je plný akce, napětí a mě okamžitě vtáhnul do děje. Už dlouho se mi nestalo, že bych četla, aniž bych si byla vědoma svého okolí, kolik času uplynulo a dokonce i kolik jsem přečetla stránek. Tentokrát jsem ale měla opravdový problém se vůbec odtrhnout, abych mohla jít spát. Na jeden zátah jsem přečetla prvních 130 stran a druhý den jsem knihu dočetla. Najednou. Prostě jen tak. Sedla jsem si, že si přečtu pár kapitol a půjdu se navečeřet, ale nakonec jsem dokázala zignorovat i hlad a prostě pokračovat ve čtení, dokud se neprokoušu nakonec. Jednoduše úžasné. 
Ten příběh je totiž tak fascinující, že prostě nemůžete jinak. Já osobně mám moc ráda knihy, které se zabývají psychikou člověka v neobvyklých stresových situacích, a tady jsem se teda opravdu poměla. To stupňující se napětí, strach z nemoci, potom i z gangu, který na ostrově začal řádit, nakonec i nějaká ta romantika, ale díky bohu vůbec ne přehnaná, takže celou tu hrůzu situace, ve které se tihle lidé ocitli, jen pěkně dokresluje. Prostě vše dokonale sedí k sobě a já si jednoduše nemám na co stěžovat. Jak říkám, úžasné. Rozhodně si pořídím i druhý díl, který už naštěstí u nás vyšel. Už teď se ho nemůžu dočkat. Kaelyn se mi prostě dostala pod kůži.


Budeš tam? - Guillaume Musso

5. 11. 2013

Anotace: Co byste dělali, kdybyste měli možnost něco ve své minulosti změnit? Doktor Elliott Carter takovou šanci dostane. Získá pilulky, které mu mají splnit jeho největší přání - znovu spatřit jedinou ženu, kterou v životě miloval a která zemřela už před třiceti lety. Carter pilulky vyzkouší a vydá se tak na cestu časem. Zjistí však, že to není tak jednoduché. Původně měl v úmyslu Ilenu pouze spatřit, ale nakonec neodolá pokušení ji zachránit. Jenže pokud ji zachrání, ztratí to, co je mu stejně drahé, ne-li dražší než Ilena: svou dceru Angie. Doktor Carter horečně hledá způsob, jak obelstít osud a zachránit obě.

Elliotovi je 60 let. Ne, vlastně je mu 30. Oba tito Elliotové nám vypráví svůj příběh. Starší z nich má rakovinu a umírá. Jeho posledním přáním je spatřit jedinou ženu, kterou kdy miloval. To je ale nemožné, protože před třiceti lety zemřela. Mladší Elliot právě prožívá poslední měsíce se svou přítelkyní, aniž by tušil jak strašný osud ji čeká. A právě z těhle dvou postav se proti všem předpokladům stanou spojenci. Je ale rozumné měnit minulost? A co když se jeden z nich rozhodne změnit pravidla hry?
Další z knih, které nejspíš v nejbližší době nedočtu. Protentokrát ji vzdávám. Vůbec se nehodí k mému momentálnímu rozpoložení. Přitom ale vůbec není špatná, jen mi prostě momentálně nesedí. Zápletka je zajímavá a poměrně originální. Postavy mi přišly příjemtě k politování prostě všechno nahrává tomu, aby se mi tahle knížka líbila, ale já na ní teď bohužel nemám nervy. Nechci se nechávat zvolna unášet příběhem, spíš bych potřebovala, aby mě proud příběhu přímo strhl sebou a to se s touhle knihou rozhodně nestane. Takže jí musím bohužel vzdát. Jsem ale odhodlaná se k ní jednou vrátit. Třeba budu mít příště větší štěstí.

Deklarace smrti - Gemma Malley

31. 10. 2013

Anotace: Velká Británie, rok 2140. Život na Zemi se změnil od základů. Lidská civilizace už není ohrožena smrtelnými nemocemi, na které věda objevila léky. Nesmrtelnost však přináší i možná rizika - největším z nich je přelidnění. Proto byla přijata Deklarace - každý obyvatel může mít jen jedno dítě... Kdo zákony poruší, bude potrestán. Patnáctiletá Anna se narodila rodičům, kteří měli dvě děti. Nyní je označována za "Přebytečnou". Jaký život ji čeká? Dokáže se vyrovnat se svým osudem vyděděnce?

Na úvod recenze bych chtěla poděkovat nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku. Nesmírně si toho vážím.
V roce 2140 lidé nemusí stárnout, pokud nechtějí. Netrpí nemocemi a neumírají. To je sice skvělá zpráva, pokud chcete žít navěky v neměnném světě, ale pokud chcete děti? Máte smůlu. Jediný způsob jak mít dítě legálně, je vzdát se vlastního života. Annini rodiče se to rozhodli risknout, jenomže risk se jim nevyplatil. Anna byla rodičům zabavena a poslána do centra pro "přebytečné" na převýchovu, aby se naučila být tzv. užitečnou osobou a mohla jít pracovat k vyvoleným jako služka. Anna prošla převýchovou na jedničku, byla se svým osudem smířená, dokonce jí dělalo radost, že bude moct odčinit hřích svých rodičů. Alespoň do chvíle, než se v domově přebytečných objevil nováček. Nováček, který tvrdí, že žil Venku. Dokonce prý zná Anniny rodiče. Je to ale vůbec možné? A mohla by přebytečná Anna změnit svůj osud?
Deklarace smrti není špatná kniha. Nápad je to rozhodně dobrý. Člověka maličko děsí, že podobný osud by nás vážně mohl jednou potkat. Přelidnění je přeci vážný problém už dnes. Příběh se mi tedy líbil, i když byl jeho postup často dost průhledný. Člověk už na začátku vytušil, co se bude dít dál. Postavy také nebyly špatné. Nebyly sice nic světoborného, ale splnily svůj účel. Mohli jste hrdinům fandit a padouchy zatracovat. Co se mi ale moc nelíbilo, byl autorčin styl.
Deklarace smrti mohla být tak dobrá knížka, pokud by autorčino psaní mělo nějaký šmrnc. A vůbec to není tak, že by ta kniha byla vyloženě špatná nebo nudná. To vůbec ne. Jen jí prostě něco chybělo. Nějak jsem se do příběhu nedokázala zažrat a nakonec mi bylo vlastně úplně jedno, co se s hlavními hrdiny stane. Nejvíc se mi asi líbil ten začátek, kdy jsme mohli poznávat řád domova přebytečných. To bylo opravdu zajímavé a maličko to připomínalo příběhy o internátních školách, které musí každý prostě milovat. Jenomže potom tam přišel Peter a všechno zkazil. Celkově to teda nebylo příšerné, ale na druhou stranu trhák z toho asi nikdy nebude. Možná bych knihu doporučila mladším čtenářům, kteří většinou nebývají tak kritičtí k formální stránce věci.

Co je nového - Říjen 2013

29. 10. 2013

Zajímavý měsíc ten říjen co? Mám pocit, že ho museli nějak zkrátit, ale nevadí. Aspoň už nestihnu nakoupit žádné další knížky a vydávat je za nezbytnost. I když tenhle měsíc jsem se držela statečně. Vlastně jsem zaplatila jen za jeden z mých přírůstků, a ten jsem si navíc kupovala ještě v září. Proto bych taky chtěla poděkovat společnosti Euromédia a nakladatelství Fragmen za poskytnutí recenzních výtisků. Bez nich bych nejspíš neměla co číst. A teď už se jdeme podívat, co jsem si tedy pořídila:


Ještě mám jednu novou knížku, která ale není na fotce. Budete se muset podívat na video:


A co jste si pořídili vy?

Nepřítel mého nepřítele - Kateřina Petrusová

Anotace: Dluhy se musí platit. To ví i bývalá policistka Joan, která má závazek vůči samotnému králi drogového podsvětí. Ten se nyní hlásí o splacení dluhu a jako pojistku unese Joaninu malou dceru Amy. Zvládne Joan zabít Roberta Bavettu, jednoho z vůdců italské mafie, a dostat svou dceru zpět? Co když existuje ještě jiný způsob, jak Amy zachránit?

Na úvod recenze bych chtěla poděkovat nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku. Nesmírně si toho vážím.

Co byste byli ochotní udělat pro záchranu života někoho, na kom vám opravdu záleží? Dokázali byste zabít? Přesně před takovou otázku je postavena Joan ve druhém díle mafianské trilogie Kateřiny Petrusové. Její dcera je unesena jedním mafiánským bossem a jejím úkolem je zabít druhého. Není nic jednoduššího, že? Buď někoho zabije, nebo už dceru nikdy neuvidí. Co když ale existuje třetí možnost? Je možné situaci ještě zachránit?
Kateřina Petrusová je génius. To je prostě bez debat, a pokud tento názor nesdílíte, pak můžete tuhle recenzi rovnou zavřít. Tak moc jsem se u knihy totiž už opravdu dlouho nenasmála. Myslím, že sousedi se chvílemi museli bát o můj život, takové jsem vydávala zvuky. Co dvě minuty jsem se aspoň uchechtla, nebo spíš rozřehtala na celé kolo. Mamka mě pravidelně chodila kontrolovat, jestli nemám nějaký epileptický záchvat, ale všechno dobře dopadlo a jediné, co opravdu utrpělo, byla moje bránice. Ano, tahle kniha je opravdu vtipná.
Co se příběhu týče, rozhodně je poměrně originální, i když chvílemi docela průhledný. Zastírat co se stane na dalších stranách, tady ale rozhodně není priorita, takže to vůbec nevadilo. Člověk si prostě užívá co se na stránkách děje a na podobné kritické hlouposti jednoduše nemyslí. Postavy, jako už ostatně posledně, jsou k zulíbaní. Celou dobu jsem si říkala, jaká je to škoda, že takoví chlapi ve skutečnosti prostě neexistují. Nebo snad ano? Pokud takové znáte, ukažte mi prosím kudy za nimi.
A možná bych měla podotknout, že jsem Nepřítele přečetla během dvou dnů. Já se prostě nemohla udržet. Jeden den jsem zvládla prvních 300 stran bez přestávky. Dokonce i večeři jsem oželela, a to už je co říct. Druhý den už jsem jen dorazila ten zbytek a okamžitě šla Kateřinu a obě její knihy vychvalovat každému, kdo byl ochotný mě poslouchat. A co vy? Povedlo se mi vás přesvědčit? Zkuste se nejdřív podívat na první díl, ať to máte pěkně popořádku. Mojí recenzi najdete tady. Obě dvě rozhodně doporučuju, i když by asi bylo lepší si nejdřív odzvučet byt. Rozhodně varuji před čtením těhle knih na veřejnosti. A moje hvězdičkové hodnocení? To asi nikoho nepřekvapí:


Nesmrtelný život Henrietty Lacksové - Rebecca Skloot

26. 10. 2013

Anotace: Jednu z nejprodávanějších nově vydaných knih roku 2010 napsala cenami ověnčená americká autorka Rebeca Sklootová jako svoji prvotinu.
Je to strhující příběh o střetu mezi etikou, rasovými předsudky a vědou, který mapuje vývoj zcela revolučního objevu - nesmrtelné buněčné kultury neboli HeLa buněk. Název těchto buněk je odvozen od Afroameričanky, která se v roce 1951 stala jejich nedobrovolnou dárkyní. Přestože Henrietta Lacksová zemřela velmi mladá na rakovinu, její nesmrtelné buňky budou navždy pomáhat celému lidstvu.

Na úvod recenze bych chtěla poděkovat nakladatelství Ikar za poskytnutí recenzního výtisku. Nesmírně si toho vážím.

Když je vám při lékařském zákroku odebráno několik buněk nebo možná celý orgán, je tento "odpad" stále vaším vlastnictvím, nebo se stává vlastnictvím kohokoli, kdo se ho rozhodne nějak využít? Toto je ústřední otázka celé knihy. Henrietta Lacksová zemřela v roce 1951 na rakovinu. Byla to chudá černoška a v té době měla v Americe štěstí, že jí lékaři vůbec ošetřili, i když musela na tzv. oddělení pro barevné. Během jednoho ze zákroků její ošetřující lékař odebral bez jejího vědomí několik vzorků buněk pro kolegu, který se snažil o dlouhodobou kultivaci buněčné kultury. Do té doby neměl štěstí, ale Henriettiny buňky byly výjimečné. Nejen, že ve zkumavce přežily, ony se dokonce začaly množit a dokud jim člověk poskytuje prostor a živiny, nikdy nepřestanou. I když už je Henrietta dávno po smrti, její buňky žijí dál, jsou uměle pěstovány, prodávány vědcům a využívány k výzkumu v mnoha různých oblastech. Vývoj léků je jednou z nich, ale HeLa buňky se také podívaly do vesmíru, byly klonovány, kříženy se zvířaty i rostlinami, byly dokonce součástí testů atomové bomby. To vše bez vědomí Henriettiny rodiny nebo dokonce Henrietty samotné. Nyní, po více než padesáti letech se mladá novinářka Rebecca Sklootová snaží odhalit, co se stalo s Henriettou, její rodinou a jejími buňkami. Pátrání to není jednoduché, ale rozhodně bude stát za to. Henrietta se totiž konečně dočká uznání, které si právem zaslouží.
Nesmrtelný život Henrietty Lacksové je skutečně zajímavá kniha. Je vyprávěna dvěma formami. Kapitoly o vědeckém pokroku, ke kterému díky HeLa buňkám došlo, jsou velice informativní a jsou psány přísně objektivně. Jsou tu ale také kapitoly o samotné Henriettě, její rodině a Rebečině pátrání. Ty jsou naopak vyprávěny neuvěřitelně lidsky a citlivě. Tak vznikl zajímavý "hybrid", s jakým jsem se v literatuře faktu zatím nesetkala. Člověk chce zároveň bojovat proti rasismu a neoprávněnému využívání lidí vědci, a zároveň vážně fandí vědcům a vědeckému pokroku a maličko i chápe, že se o původ buněk celá léta nezajímali. Jejich původ přece pro výzkum nebyl důležitý. Na jednu stranu litujete rodinu, se kterou nikdo nechtěl o HeLa buňkách mluvit, a na druhou si říkáte, že přeci není povinností jednoho vědce vysvětlovat cokoli náhodným příbuzným.
Nesmrtelný život Henrietty Lacksové je velice rozporuplná kniha, která vám předloží fakta a nechá vás rozhodnout se, kdo je v právu. Opravdu se mi líbil Rebečin styl a přišlo mi vážně chytré uzpůsobovat přístup k vyprávění podle toho, o čem zrovna mluví. Kapitoly o výzkumu tak mohly být psané poměrně odborně, i když stále srozumitelně a neodborného čtenáře (jakým jsem i já) neuspávaly, protože byly prokládány těmi téměř románovými. Celkově to byla rozhodně poučná kniha, která sice určitě nezaujme každého, ale pokud máte zvídavou mysl, doporučuji se po Nesmrtelném životě Henrietty Lacksové alespoň podívat v knihkupectví. Nikdy nevíte, jestli vás kniha zaujme, dokud ji nedržíte v ruce. Alespoň já to tak mám. Za sebe mohu konstatovat velikou spokojenost.

 

Pilíře země - Ken Follett

24. 10. 2013

Anotace: Rozsáhlý historický román z pera mistra akčních thrillerů Kena Folletta líčí příběh odehrávající se v Anglii 12. století. Na pozadí mocenských politicko-náboženských sporů sleduje po půl století osudy několika lidí, kteří zasvětili život výstavbě katedrály. Strhující dobová freska v sobě spájí tradiční vypravěčský um, originální myšlenku přiblížit čtenářům formou napínavého příběhu vznik jedinečných a charakteristických staveb své doby a především neobyčejně barvitou představu o středověké Anglii, jež obnáší mozaiku lidských vztahů nabitých napětím, svár dobra a zla, statečnost a lásku, nenávist, násilí, intriky i zradu...

Vše začíná u stavitele Toma, který je rozhodnutý jednou postavit katedrálu a protože přišel o práci, putuje od města k městu a hledá, kde by ho mohli zaměstnat. Také je tu Philip, převor v bezvýznamné komunitě mnichů hluboko v lesích, kterého trápí pohled na chátrající Kingsbridgské převorství. Dále je tu Aliana, krásná, mladá dívka, která odmítá nechat svůj život v rukou tupých mužů, kterých je kolem ní všude dost. Nejsou tu ale jen hrdinové, biskup Waleran a mladý William pořádně zamíchají kartami svou bezohlednou ctižádostí a nevybíravými metodami. Všechny tyhle postavy budou na stránkách Pilířů země zažívat štěstí a zklamání, výhry i ústrky. Pohodlně se usaďte, tohle bude opravdu dlouhá jízda.
Přes 900 stran dlouhá kniha a já na konci nejsem nadšená. Nebyla to nakonec ztráta času? Nejspíš ne naprostá, ale re-reading rozhodně neplánuju. Neberte mě špatně, Pilíře země jsou příběhově opravdu skvělá kniha. Základní body příběhu jsou dobře vymyšlené, osudy jednotlivých postav se skvěle prolínají a celkově to měl Ken prostě na háku. Třeba jen výzkum faktických dobových pramenů mu musel zabrat roky. K čemu je to ale dobré, když nakonec se stal z knihy zdlouhavý a místy poměrně zmatený paskvil. Ne, paskvil je příliš hrubé označení, ale víte, co myslím.
Přišlo mi, jako že se měl Ken nejdřív rozhodnout, jestli chce knihu psát zaměřenou na politické a ekonomické boje o stavbu katedrály nebo jestli se chce víc soustředit na osudy jednotlivých mravenečků, kteří se kolem té stavby pohybují. Takhle tady máte právě docela zmatený maglajs. V jedné kapitole řešíte, jestli ho má nebo nemá ráda a ve druhé jestli se král postaví za převora nebo za biskupa. To je docela markantní rozdíl a mě to v knize docela překáželo. Nebylo to vyloženě matoucí, ale občas mi vážně přišlo, jako bych četla dvě různé knihy.
Pilíře by také rozhodně potřebovaly trochu editace. Spoustu věcí bych nemilosrdně vyškrtala a zkrátila knihu alespoň o 300 stran. Dlouhé knihy mi nevadí, ale pokud má autor potřebu vám na konci připomínat jednotlivé události z počátku knihy, protože je prostě tak dlouhá, že už si to nemůžete pamatovat, začne vám připadat, že se možná někde stala chyba. Na druhou stranu je ale Ken opravdu dobrý vypravěč. Naprosto mě do svého příběhu vtáhnul a už po pár stránkách jsem se vcítila do jednotlivých postav, radovala se z jejich úspěchů a proklínala jejich nepřátele.
Když už jsme u toho, tak musím říct, že takhle frustrující knihu jsem už hodně dlouho nečetla. Je jediné štěstí, že jsem si jí vychutnávala jenom v soukromí svého domova, protože jsem hodně často ventilovala svou bezmoc a nesouhlas s děním na stránkách velice sprostými nadávkami adresovanými autorovi. To je totiž tak: vaší oblíbenou postavu neustále pronásleduje neštěstí (a to prosím neštěstí ve stylu 12. století, takže to není "Ach, nemůžu najít práci", ale spíš "Ach, jestli nenajdu práci, tak zítra umřu hlady"), a vždycky jednou za pár set stran se mu stane něco dobrého, vy se zaradujete, že už bude mít konečně pokoj a ono hups, za chvíli někdo přijde a zase to všechno zkazí a to nejenom nějakými postraními intrikami, ale spíš docela přímo a natvrdo jako vraždou, znásilněním, případně vypálením celé vesnice. A to jsem pak vždycky ječela, že to těm zloduchům přece nemůže nikdy projít, teď už to královi určitě dojde a všechny je pozatýká, ale né. Hrdinové trpí pořád dál a padouši pomalu stoupají po společenském žebříčku.
Už hodně dlouho se mi nestalo, že bych vyloženě přála smrt některé postavě v knize, ale tady se jich na jednom místě našlo hned několik. To na Kenovi rozhodně obdivuju, protože takhle zaujmout čtenáře a přimět ho všechno opravdu prožívat jen tak někdo nedokáže. Co je to ale platné, když všechno nakonec skončí naprosto nesmyslně smrtí Thomase Becketa. Proč? Proč jsme nemohli prostě šťastně vysvětit novou katedrálu a jít domů? A právě kvůli takovýmhle zbytečným odbočkám prostě nemůžu dát knize tak dobré hodnocení, jak bych chtěla. A přitom je to tak dobrá knížka. No, co se dá dělat. Když zvážím všechna pro a proti, nakonec stejně vyjdu jen s průměrným hodnocením. Ken se neměl snažit zakomponovat do Pilířů úplně všechno, co si o 12. století přečetl a třeba by to dopadlo mnohem líp.


Setkání s duchem - Stacey Kade

22. 10. 2013

Anotace: Královna školy a hvězda místních roztleskávaček Alona Dareová je předurčena pro skvělou budoucnost. Její život však končí nečekaně pod koly autobusu. Všichni si myslí, že je navždy pryč, ale... Alona zůstala ve světě živých jako duch. Pouze jediný člověk ji může vnímat - spolužák a totální lúzr Will. Podaří se jim překonat vzájemnou nechuť a pomoct jeden druhému? Proč Alona neodešla skrze jasné světlo do onoho světa?

Na úvod recenze bych chtěla poděkovat nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku. Nesmírně si toho vážím. 

Jako nejoblíbenější holka na střední škole Alona není zvyklá, aby jí někdo říkal ne. Proto když zjistí, že po své smrti potřebuje trochu pomoci s přesunem na Onen svět a jediný, kdo jí může pomoci je naprostý looser Will, nečeká, že by jí dokázal odmítnout. Pro něj to ale není žádná novinka, duchové ho o pomoc prosí každý den, což mu dost komplikuje život, takže na něj už ani Aloniny půvaby nedokáží zapůsobit. Co ale nečekal je fakt, že dokonce i po smrti je Alona stále stejně cílevědomá a dokáže být velice přesvědčivá. Může jí ale Will pomoci, i kdyby chtěl? A co vlastně drží Alenu na zemi? 
Hned zkraje musím říct, že Setkání s duchem rozhodně není žádný Shakespeare. Na tuhle knížku už jsem viděla dost recenzí a většina z nich nebyla zrovna pochvalná, takže jsem do čtení šla s prakticky nulovým očekáváním. O to příjemnější mě pak čekalo překvapení. Ano, příběh to asi není nejoriginálnější. Populární holka, která se najednou musí smířit s tím, že ne vždy jde všechno podle ní a jejíž osud závisí na klukovi, který jí nijak zvlášť nemusí. Na malé dávce klišé ale nemusí být čas od času nic špatného, obzvlášť pokud je dobře zpracované. Jak už jsem říkala, Setkání s duchem sice není zrovna kniha vhodná k zařazení do klenotů světové literatury, ale pobavila jsem se u něj i tak dost.
Příběh hezky ubíhal, psychika postav se pomalu prohlubovala, jak jsme je poznávali, a vůbec to celé bylo takové milé a oddechové. Chvílemi jsem se dokonce i zasmála, což je víc než můžu říct o některých mnohem oblíbenějších knihách. Zdaleka to nebylo dokonalé, to ne, ale když tak nad tím přemýšlím, není nic, co by mi vyloženě vadilo nebo mě rozčilovalo. Naopak se mi vážně líbil nápad s pozitivní a negativní energií, která ovlivňuje jak moc je duch hmotný. To bylo zajímavé a nemyslím si, že bych na něco podobného často v duchařinách narážela. Proč tedy Setkání s duchem nedostane plný počet hvězdiček? Sama nevím, možná spíš než spousta negativ nemělo dost pozitiv. Skončí tedy na průměrné příčce, ale to pro takovouhle milou krátkou knížečku rozhodně není ostuda. Dokonce uvažuju o koupi druhého dílu (a to už o něčem vypovídá). Jak říkám, celkově jsem docela spokojená, takže nemůžu nic než knihu doporučit, třeba na takové línější sobotní odpoledne, kdy chce člověk něco číst, ale nechce se mu u toho moc přemýšlet. Na to je totiž Setkání s duchem jako dělané.

Co by kdyby - Jonathan Tropper

17. 10. 2013

Anotace: Judd Foxman má dostatek dobrých důvodů, aby byl psychicky na dně. Vše začalo tím, že přistihl manželku se svým šéfem ve vlastní ložnici. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat: krach manželství, výpověď z práce, stěhování do podnájmu. Judd se celé dny buď topí v moři sebelítosti, nebo propadá záchvatům zuřivého vzteku, když přijde zpráva, že mu zemřel otec.
A jako by toho už nebylo dost, otcovým posledním přáním bylo, aby se celá jeho rodina sešla a vespolek truchlila po sedm dní. Pro fungující rodinu by to možná bylo přirozené, ale pro nesourodou skupinu, kterou pojí jen příjmení, je to pravý očistec.
Judd přijíždí do domu, kde vyrůstal, aby strávil sedm dní ve společnosti své matky, v níž se nesnesitelně pojí postarší diblík a upjatá psycholožka, starší sestry Wendy, uvízlé v nešťastném manželství, bratra Paula, který ví všechno nejlíp, a černé ovce rodiny, benjamínka Phillipa, o němž se většinu času ví jen to, co píše bulvár. Smuteční týden se v podání klanu Foxmanů jeví jako sled tragických i komických příhod, vzpomínek a výčitek, jejichž pojítkem je nepopiratelná skutečnost, že takhle si nikdo ze zúčastněných svůj život nepředstavoval…

Další z knih, které po 100 stranách prostě, sprostě vzdávám. Ne, nebaví mě to. Ufňukaný chlápek, který donekonečna rozebírá, jak ho manželka podvedla a jak má divnou rodinu. Kam se poděly ty komické příhody, to opravdu netuším, protože všechno, co jsem se za těch sto stran dočetla, bylo vážně čistě tragické. Kdybych chtěla číst něco depresivního, přečtu si svůj deník. 
Knihy mě mají z reality dostat, ne mi ukázat, jak krutá dokáže být. A Co by kdyby je krutá realita na stříbrném podnose. Přemýšlíte nad sebevraždou a nemůžete se rozhoupat, protože si pořád myslíte, že musí existovat důvod k životu? Tahle kniha vás z toho dostane. Slibuju. A na to já prostě nemám nervy. Je to nudné, je to příliš realistické a je to naprosto o ničem. Takže konec, vzdávám to. Tohle prostě není kniha pro mě. 


Blog contents © Ohana's world of pure imagination 2010. Blogger Theme by Nymphont.