Pilíře země - Ken Follett

24. 10. 2013

Anotace: Rozsáhlý historický román z pera mistra akčních thrillerů Kena Folletta líčí příběh odehrávající se v Anglii 12. století. Na pozadí mocenských politicko-náboženských sporů sleduje po půl století osudy několika lidí, kteří zasvětili život výstavbě katedrály. Strhující dobová freska v sobě spájí tradiční vypravěčský um, originální myšlenku přiblížit čtenářům formou napínavého příběhu vznik jedinečných a charakteristických staveb své doby a především neobyčejně barvitou představu o středověké Anglii, jež obnáší mozaiku lidských vztahů nabitých napětím, svár dobra a zla, statečnost a lásku, nenávist, násilí, intriky i zradu...

Vše začíná u stavitele Toma, který je rozhodnutý jednou postavit katedrálu a protože přišel o práci, putuje od města k městu a hledá, kde by ho mohli zaměstnat. Také je tu Philip, převor v bezvýznamné komunitě mnichů hluboko v lesích, kterého trápí pohled na chátrající Kingsbridgské převorství. Dále je tu Aliana, krásná, mladá dívka, která odmítá nechat svůj život v rukou tupých mužů, kterých je kolem ní všude dost. Nejsou tu ale jen hrdinové, biskup Waleran a mladý William pořádně zamíchají kartami svou bezohlednou ctižádostí a nevybíravými metodami. Všechny tyhle postavy budou na stránkách Pilířů země zažívat štěstí a zklamání, výhry i ústrky. Pohodlně se usaďte, tohle bude opravdu dlouhá jízda.
Přes 900 stran dlouhá kniha a já na konci nejsem nadšená. Nebyla to nakonec ztráta času? Nejspíš ne naprostá, ale re-reading rozhodně neplánuju. Neberte mě špatně, Pilíře země jsou příběhově opravdu skvělá kniha. Základní body příběhu jsou dobře vymyšlené, osudy jednotlivých postav se skvěle prolínají a celkově to měl Ken prostě na háku. Třeba jen výzkum faktických dobových pramenů mu musel zabrat roky. K čemu je to ale dobré, když nakonec se stal z knihy zdlouhavý a místy poměrně zmatený paskvil. Ne, paskvil je příliš hrubé označení, ale víte, co myslím.
Přišlo mi, jako že se měl Ken nejdřív rozhodnout, jestli chce knihu psát zaměřenou na politické a ekonomické boje o stavbu katedrály nebo jestli se chce víc soustředit na osudy jednotlivých mravenečků, kteří se kolem té stavby pohybují. Takhle tady máte právě docela zmatený maglajs. V jedné kapitole řešíte, jestli ho má nebo nemá ráda a ve druhé jestli se král postaví za převora nebo za biskupa. To je docela markantní rozdíl a mě to v knize docela překáželo. Nebylo to vyloženě matoucí, ale občas mi vážně přišlo, jako bych četla dvě různé knihy.
Pilíře by také rozhodně potřebovaly trochu editace. Spoustu věcí bych nemilosrdně vyškrtala a zkrátila knihu alespoň o 300 stran. Dlouhé knihy mi nevadí, ale pokud má autor potřebu vám na konci připomínat jednotlivé události z počátku knihy, protože je prostě tak dlouhá, že už si to nemůžete pamatovat, začne vám připadat, že se možná někde stala chyba. Na druhou stranu je ale Ken opravdu dobrý vypravěč. Naprosto mě do svého příběhu vtáhnul a už po pár stránkách jsem se vcítila do jednotlivých postav, radovala se z jejich úspěchů a proklínala jejich nepřátele.
Když už jsme u toho, tak musím říct, že takhle frustrující knihu jsem už hodně dlouho nečetla. Je jediné štěstí, že jsem si jí vychutnávala jenom v soukromí svého domova, protože jsem hodně často ventilovala svou bezmoc a nesouhlas s děním na stránkách velice sprostými nadávkami adresovanými autorovi. To je totiž tak: vaší oblíbenou postavu neustále pronásleduje neštěstí (a to prosím neštěstí ve stylu 12. století, takže to není "Ach, nemůžu najít práci", ale spíš "Ach, jestli nenajdu práci, tak zítra umřu hlady"), a vždycky jednou za pár set stran se mu stane něco dobrého, vy se zaradujete, že už bude mít konečně pokoj a ono hups, za chvíli někdo přijde a zase to všechno zkazí a to nejenom nějakými postraními intrikami, ale spíš docela přímo a natvrdo jako vraždou, znásilněním, případně vypálením celé vesnice. A to jsem pak vždycky ječela, že to těm zloduchům přece nemůže nikdy projít, teď už to královi určitě dojde a všechny je pozatýká, ale né. Hrdinové trpí pořád dál a padouši pomalu stoupají po společenském žebříčku.
Už hodně dlouho se mi nestalo, že bych vyloženě přála smrt některé postavě v knize, ale tady se jich na jednom místě našlo hned několik. To na Kenovi rozhodně obdivuju, protože takhle zaujmout čtenáře a přimět ho všechno opravdu prožívat jen tak někdo nedokáže. Co je to ale platné, když všechno nakonec skončí naprosto nesmyslně smrtí Thomase Becketa. Proč? Proč jsme nemohli prostě šťastně vysvětit novou katedrálu a jít domů? A právě kvůli takovýmhle zbytečným odbočkám prostě nemůžu dát knize tak dobré hodnocení, jak bych chtěla. A přitom je to tak dobrá knížka. No, co se dá dělat. Když zvážím všechna pro a proti, nakonec stejně vyjdu jen s průměrným hodnocením. Ken se neměl snažit zakomponovat do Pilířů úplně všechno, co si o 12. století přečetl a třeba by to dopadlo mnohem líp.


0 komentářů:

Okomentovat

Komentář vždycky potěší. Nestyďte se - já nekoušu :)

Blog contents © Ohana's world of pure imagination 2010. Blogger Theme by Nymphont.