Relikvie mrtvých - Arianna Franklinová

Anotace: Píše se dvanácté století a mnichové v anglickém Glastonbury najdou po mohutném požáru v klášteře dvě lidské kostry, o nichž nikdo neměl ani tušení. Jedna je vysoká, mohutná, jako by patřila nějakému válečníkovi, druhá malá a drobná. Existuje domněnka, že právě Glastonbury je oním bájným Avalonem z dávných dob. Mohlo by se tedy jednat ostatky krále Artuše a Guinevere? Když se o objevu doslechne král Jindřich II., požaduje důkazy o Artušově smrti. Nepotřebuje totiž, aby jeho vzpurní velšští poddaní začali věřit a doufat, že jejich jediný pravý a budoucí král se jednoho dne vrátí, aby je znovu mohl vést k vítězné bitvě za svobodu. A tak král Jindřich opět povolává Adélii, aby se pustila do prozkoumání podezřelých koster. Jenomže někdo si nepřeje, aby byly kosterní pozůstatky identifikovány a je připraven kvůli tomu i zabíjet...

Lékařka Adélie tentokrát pracuje na opravdu prestižním úkolu. V klášteře v Glastonbury byly nalezeny dvě kostry na velice podivném místě k pohřbu a král chce, aby Adélie dokázala, že se jedná o kostry krále Artuše a jeho královny Guinevery. Samozřejmě pouze, pokud by to byla pravda. Adélie se ale i tak při vyšetřování smrti staré několik set let dostane do nebezpečí. Někdo totiž nechce, aby byly pozůstatky identifikovány. Pokud jsou ale skutečně tak staré, proč by to někomu vadilo? A může se skutečně jednat o bájného krále nebo je vysvětlení mnohem jednodušší?
Já vím moc dobře, proč si tuhle sérii dávkuju takhle po troškách. Něco takhle skvělého totiž člověk nemůže číst bez přestávek, jinak by si příliš zvykl, a pak by nedokázal mít rád ty obyčejné průměrné knížky. Relikvie mrtvých je zase další mistrovské dílo z ruky Ariany Franklinové. Jsem sama, komu se tyhle knížky tak líbí? Ariana mi totiž připadá vážně jako nefalšovaný génius. Vše začíná jako jednoduché ověření, že stará mrtvola je skutečně bájný Artuš, ale to, kam nás příběh nakonec dovede, si nedokážete domyslet ani ve snu. A přitom to všechno dává dokonalý smysl, nic nevybočuje z logického řádu světa a vy se prostě nestačíte divit. Opět je tu spousta nebezpečí, akce, napětí, skvělý humor, trochu té romantiky (i když poněkud svérázné), a prostě všechno, co si od skvělé knížky můžete přát. Navíc, jak už jsem naznačila, je příběh naprosto nepředvídatelný, takže hltáte jednu stránku za druhou, abyste konečně věděli s jistotou, co se stalo a kdo to udělal. A ne, nebyl to zahradník.
Teď bych teoreticky měla vypsat, co se mi na Relikvii mrtvých nelíbilo, ale to by znamenalo, že je konec recenze, protože nic takového není. Snad jen to, že má jen 306 stran, takže si jí člověk moc dlouho neužije, a je konec. Co se mi ale ještě líbilo, je samozřejmě ten humor, za který je většinou zodpovědný Jindřich II., náš král v celém příběhu. Tahle postava je sice jen vedlejší, ale zato vážně dokonalá. Kdo si Jindřicha nezamiluje, ten prostě nemá srdce. A poslední věc, o které se chci zmínit, je poznámka autorky na konci, kde se tentokrát zmiňovala o tom, že jí kritici vytýkají, že když píše o 12. století, měla by používat dobovou angličtinu a názvosloví. Ona tady vysvětluje, proč používá některé archaismy (samozřejmě čistě pro přehlednost pro dnešního čtenáře) a na konci říká, že prostě trvá na tom, aby její knihy byly srozumitelné pro její čtenáře, i kdyby to mělo být na úkor historické přesnosti. To mi přijde jako velice sympatický přístup. Představte si, že byste si chtěli přečíst knihu ze středověku a ona by byla psaná staročeštinou, protože tak se tehdy přece mluvilo. To je podle mě naprosto postavené na hlavu. Já to říkám pořád, kritici prostě nemají rozum.