Konec pana Y - Scarlett Thomasová

Anotace: Mladá literární vědkyně Ariel Mantová se ve své výzkumné práci věnuje obskurnímu spisovateli z 19. století Thomasi E. Lumasovi, jehož dílo Konec pana Y obestírá tajemství. Podle legendy každý, kdo si tento zapomenutý román přečetl, zanedlouho zemřel. Kniha je ovšem ztracená. O to víc je Ariel překvapená, když náhodou výtisk objeví v antikvariátě. Vědecký i literární zájem nakonec v racionálně uvažující Ariel zvítězí nad obavami ze smrtonosné kletby. Přitažlivá doktorandka se vydá na napínavou cestu za odhalením tajemství skrytého v knize. Ačkoli musí často jednat na vlastní pěst a riskovat život, v nesnázích ji pomohou její přátelé i kolegové z univerzity.

Já asi tentokrát nebudu psát o čem kniha je, protože líp než anotace to stejně nezvládnu. Jsem z ní tak trochu hyn, i když bohužel ne v dobrém slova smyslu. Abych to shrnula, přišel mi Konec pana Y jako vážně dobrý spisovatelský styl použitý ale na naprosto šílený příběh, ze kterého nakonec vznikl pseudo filosofický blábol. Asi tak. Už je vám jasné, že se mi tahle knížka nelíbila? Vysvětlím vám proč.

Příběh začíná dobře, máme tady akademické prostředí, sympatickou, ale chudou doktorandku, která právě dala poslední peníze za krabici knih, mezi nimiž je i jedna, opředená tajemstvím. To je dobrý začátek, máte tu dobrou hlavní postavu a příběh, který vás svou tajemností do sebe rovnou vtáhne. Co se ale děje potom? Děs a hrůza. Ariel, naše hlavní postava, je totiž intelektuálka, která se zabývá vším od teoretické fyziky až po filosofii. Její myšlenky i rozhovory se tedy často týkají velice hlubokomyslných úvah, které mě prostě nebavilo číst. Filosofii jsem studovala a už tehdy jsem jí nenáviděla, nehodlám se tedy podstatou bytí zabývat ještě ve svém volném čase. To je ale přesně to, co Ariel dělá. Příběh se totiž rozděluje do dvou rovin, roviny reality a roviny troposféry, určitého světa tvořeného myšlenkami, kterým se Ariel dokáže pohybovat. Příběh odehrávající se v realitě je většinou zajímavý, občas dokonce i akční, takže se čte opravdu dobře (až na ty hlubokomyslné rozhovory). Troposféra má své světlé stránky, ale většinou jsou události z ní propletené s teoretizováním co to vlastně je za místo, jak se tam Ariel dostává a prostě všechny tyhle šílenosti. A to je pro mě šílená nuda. 

Jinak by to byla opravdu dobrá knížka. Scarlett Thomasová rozhodně umí psát, její styl se mi moc líbil, ale to, kam příběh zavedla a všechny ty filosofické myšlenky kolem, pro mě Konec pana Y úplně zkazily. Jsem si jistá, že se najdou lidé, kteří budou tuhle knížku milovat. Musíte být ale ochotní při čtení opravdu hodně přemýšlet, brát knihu všude sebou, ne abyste jí mohli číst, ale abyste v ní mohli listovat, vracet se k určitým myšlenkám a sami si o nich tvořit své závěry. A takový čtenář ze mě nikdy nebude. Je to škoda, mohlo by to být opravdu dobré. Pro mě to ale rozhodně není.