Dívka, která se dotkla nebe - Luca Di Fulvio

Anotace: Tři navzájem propletené osudy v dramatické době vzniku prvního židovského ghetta v Evropě

Neodolatelný příběh o lásce a smrti, přátelství, nenávisti a odpuštění, i o naplnění životních snů. O tom, jak se mladý pouliční zlodějíček, který strávil dětství v pekle, změnil v neohroženého ochránce svobody. Jak se z židovského šarlatána stal uznávaný lékař. A z děvčete bez budoucnosti vlivná módní návrhářka. Odpověď se skrývá v Benátkách na počátku 16. století. Neboť v tamním labyrintu uliček a kanálů nejtajemnější laguny Evropy, se rozvíjí fascinující panorama života…

Mladá židovka se zamiluje do křesťanského zlodějíčka. Ten se snaží polepšit, aby si zasloužil její lásku a uznání jejího otce, jenomže se zavázal ke spolupráci s benátským vládcem podsvětí. Mužem, který má pod palcem všechny zloděje a podvodníky, co jich v Benátkách je. Ten našeho nadaného hrdinu nechce ze svých služeb jen tak propustit. Navíc situaci komplikují jeho bývalí komplici. Kluk, který se spřáhnul s mnichem v jeho tažení proti židům a dívka, která se mstí mladé židovce, protože chce hrdinu sama pro sebe. No, není to jednoduché. Povede se autorovi dovést všechny příběhové linie zdárně do konce a zařídit mladým milencům šťastný konec?
Obrovské zklamání. Opravdu jsem od téhle knihy čekala hodně. Možná jsem si jen nepřečetla pečlivě anotaci a nechala se zlákat krásnou obálkou, ale tak nějak jsem doufala, že se veškeré příběhy nebudou točit hlavně kolem milostné zápletky, která navíc není ani nijak originální nebo nápaditě napsaná. Židovka a křesťan. Nesmí být spolu, otec dívky i veškerá společnost je proti tomu, ale jejich láska je tak silná, že všechna příkoří překoná. Přijde mi, že to už jsem někde slyšela. Ostatní příběhové linie už byly zajímavější a vážně by se mi líbilo, kdyby mojí pozornost neodváděli ti hlavní dva, ze kterých kýč a klišé přímo ukapávali.
Vzhledem k délce knihy jsem navíc zklamaná dvojnásob, protože když už do něčeho investuju tolik času, tak předpokládám, že se mi to vyplatí díky skvělému čtenářskému zážitku, jenomže ten se tady bohužel nekonal. Nebylo to celé úplně příšerné. Našly se samozřejmě i světlé stránky, díky kterým jsem knihu neodložila, jak je mým zvykem. Jenomže pokaždé, když na Dívku, která se dotkla nebe pomyslím, okamžitě se mi vybaví všechno to negativní a to mě prostě štve. Ale abych nebyla nespravedlivá, pokusila jsem se zvážit klady i zápory, než jsem vybrala hvězdičkové hodnocení, takže nakonec z toho nevyšla až tak špatně.

Hugo a jeho velký objev - Brian Selznick

Anotace: Příběh, o nějž se s vámi chceme podělit, se odehrává v roce 1931 pod střechami Paříže. Setkáte se v něm s chlapcem jménem Hugo Cabret; tento chlapec kdysi dávno objevil kresbu, která mu navždy změnila život. Hugo je sirotek, který se stará o nádražní hodiny a v půdním bytě ukrývá velké tajemství. Součástí tohoto spletitého tajemství a okouzlujícího dobrodružství, které se kolem něj odvíjí, je i zápisník Hugova otce, klíček na krku chlapcovy nové kamarádky Isabelle, záhadný majitel hračkářství Papa Georges a magie rodící se kinematografie. Celý příběh je odvyprávěn jedinečným propojením slov a ilustrací a nabízí tak nový čtenářský zážitek.

Hugo je sirotek. Jeho strýc, starající se o hodiny na Pařížském nádraží, si ho vzal k sobě jako pomocníka, všechno ho naučil a potom jednou prostě zmizel. Hugo se tedy o všechny hodiny stará sám a ve volných chvilkách se snaží opravit stroj, který zdědil po svém otci. Mechanického mužíčka, který drží v ruce pero. Co napíše, až se jednou probere k životu? Možná vzkaz od otce? Jenomže ve strojku chybí mnoho součástek a jediný způsob, jak strojek opravit, je krást z místního hračkářství mechanické hračky a zkoušet, která ozubená kolečka zapadnou na to správné místo. Podaří se Hugovi stroj opravit dřív, než ho majitel obchodu chytí? Jaká tajemství opravený strojek odhalí?
Hugo a jeho velký objev je skutečně výjimečná knížka. Ne ani tak příběhem, nad kterým, když se zamyslíte opravdu pečlivě, tak objevíte mnoho až příliš velkých náhod. Výjimečná je na téhle knize forma. Hugo je totiž napůl klasická kniha a napůl grafický román. Jenomže není psaný jako typický komiks. Obrázky jsou bez textu a samostatně psaný text dokonale doplňují. Navazují na něj. Nahrazují ho. Je fakt, že i v částech psaných, je toho textu docela málo, ale když je dáte dohromady s částmi příběhu vyprávěnými čistě jenom obrázky, dostanete příběh opravdu bohatý. Místy, pravda, trochu moc bohatý.
Jak už jsem naznačovala, příběh téhle knížky mě zrovna dvakrát neokouzlil. Je překombinovaný a vyskytuje se v něm trochu moc náhod najednou. Takové věci nemám moc ráda. Na první pohled se to nemusí zdát tak strašné, ale když to začnete rozebírat, vyjde vám z toho docela rozsáhlá slátanina všeho možného. Proto doporučuji nepřemýšlet tolik do detailů a spíš si užívat to kouzlo, které v knize dřímá. Je totiž skutečně neopakovatelné.

451 stupňů Fahrenheita - Ray Bradbury

Anotace: 451 stupňů Fahrenheita je teplota, při níž papír hoří. V Bradburyho temné vizi budoucnosti nejsou hasiči vybaveni vodními stříkačkami, ale plamenomety, které ničí poslední svědectví svobodného myšlení – knihy. Až do dne, kdy si hasič Guy Montag začne klást znepokojivé otázky… Román vychází v nově revidovaném překladu s úvodním slovem Raye Bradburyho. Kniha je doplněna původním doslovem Josefa Škvoreckého k prvnímu českému vydání a esejem Františka Novotného k současnému aktualizovanému vydání.

Budoucnost, ve které se nesmí číst. Knihy jsou páleny a každý, kdo je vlastní, je tvrdě potrestán. Tyhle zákazy ale nevznikly náhlým rozhodnutím vlády. Staly se tak nějak postupně, protože lidé sami od sebe číst přestali. Nebojovali za knihy a za právo je vlastnit a tak je vláda mohla snadno zakázat. Dokonce zřídila jednotku pracovníků, novodobých hasičů, kteří v případě potřeby spálí nalezené knihy, aby se k nim již nikdo nedostal. Jenomže co když jeden z těchto hasičů změní názor a zamyslí se, proč jsou vlastně knihy zakázané? Co mohou skrývat tak nebezpečného, že je potřeba je ničit? A co se stane, když jednu z nich ukryje a přečte si ji?
451 stupňů Fahrenheita je neskutečně zajímavá kniha. Už jenom ta myšlenka mě zaujala, ale když jsem četla knihu samotnou, opravdu mě to donutilo přemýšlet. Pro mě jako čtenáře je představa pálení knih naprosto příšerná, ale jak velké procento populace to cítí stejně? Kolik lidí by si dneska bez většího rozruchu nechalo knihy zakázat a spokojilo se s bezduchým sledováním televize? Z některých Bradburyových představ o budoucnosti mě opravdu zamrazilo. Někdy se totiž opravdu až nepříjemně blížil naší současnosti. Přitom tenhle příběh psal v roce 1953.
Když na chvíli odhlédnu od premisy příběhu a zkusím hodnotit knihu jako takovou, pak musím říct, že i tak je opravdu dobrá. Postavy vás zaujmou, příběh plyne rychle a bez nějakých zádrhelů nebo nelogičností a navíc vás opravdu zajímá, co bude dál. Kniha je to poměrně tenká, ale za přečtení rozhodně stojí každičké slovo až do posledního. Nevím, jestli jsem úplně spokojená s tím závěrem a možná proto nedostalo 451 stupňů Fahrenheita plné hodnocení, ale i tak jsem vážně ráda, že jsem si knihu přečetla a že jí mám ve své knihovničce (dokud ještě smím vlastnit knihy..).

Jako zabít ptáčka - Harper Lee

Anotace: Klasická kniha o dospívání a morálce
Maycomb v Alabamě je bezvýznamné ospalé provinční městečko obklopené poli s bavlnou. Ve 30. letech 20. století jsou Spojené státy americké zachváceny hospodářskou krizí, ale ta se obyvatel Maycombu dotýká jen okrajově. O letních prázdninách je největší starostí osmileté Čipery a dvanáctiletého Jema vymýšlení plánu, jak vylákat místního podivína z jeho dobrovolného domácího vězení. Když je ale mladý černoch obviněn ze znásilnění bílé dívky, události naberou dramatický spád. Obhajoby se ujímá otec Čipery a Jema, advokát Atikus Finch. Toho čeká předem marný boj s předsudky, strachem a nenávistí.
Román Jako zabít ptáčka ale rozhodně není o rasismu a nespravedlivých soudních procesech. Je to čtivý příběh o dospívání a braní rozumu, o různých formách osobní statečnosti, o přetvářce, morálce a zodpovědnosti. To vše vyprávěno pohledem osmiletého děvčátka. 

Atikus Finch je svobodný otec a právník. Jeho dvě děti mají naprosto obyčejný život, chodí do školy, o prázdninách řádí venku se svými kamarády, a když zlobí opravdu hodně, vyhubuje jim jejich otec nebo černošská hospodyně. Tenhle nevinný život se ale výrazně změní, když Atikus dostane případ, ve kterém má obhajovat mladého černocha, obviněného ze znásilnění bělošky. Znásilnění je závažný zločin, ale v téhle době je to dvojnásob čin, který se rozhodně nepromíjí. Černoch, který by si usmyslel i jen se dotknout bílé dívky, si zaslouží smrt a Atikus se tak pouští do předem prohrané bitvy. Nebo je snad možné, že by pravda zvítězila nad rasismem a nenávistí? 
Notoricky známá kniha, vyprávěná z pohledu malé holčičky, která samozřejmě vnímá svět kolem sebe trochu jinak než její otec, který je skutečným hrdinou tohohle příběhu. Čipeřin pohled je nevinný, naivní a v mnoha situacích i skutečně nechápavý. Netuší totiž, proč by lidé měli najednou nesnášet jejího otce a potažmo i jí a jejího bratra, jen proto, že zastupuje černocha u soudu. Čtenář to samozřejmě ví, ale i tak je opravdu zajímavé sledovat myšlenkové pochody dítěte. 
Na druhou stranu, kdo čeká drama, plné zvratů, hádek a procítěných dialogů, asi se docela zklame. Valná většina knihy popisuje události před soudním procesem, kdy Čipera zažívá normální dětství a vypráví tedy o útrapách ve škole, do které musí na začátku knihy začít chodit a o radostech prázdnin, které tráví hraním se svým bratrem a kamarádem odvedle. Ano, příběh postupně graduje, ale ani ke konci mi nepřišlo, že bych se nemohla odtrhnout, kdybych vážně chtěla. Opravdu mě zajímalo, co se stane a jak to dopadne, ale člověk si prostě musel zvyknout na to pomalejší plynutí vyprávění. I tak je to ale opravdu skvělá kniha a rozhodně stojí za přečtení. Alespoň já si jí vážně užila. Dokonce natolik, že jedna citace z původního znění časem skončí natrvalo v mojí kůži na ruce.

Sníh - Neal Stephenson

Anotace: Kultovní cyberpunkový román Neala Stephensona, pro kterého znamenal raketový start do světa sci-fi, představuje Ameriku takovou, jak ji (dnes ještě) neznáme: jako změť městských státečků založených na prodejních licencích a propojených pouze hypermoderní virtuální sítí, jakýmsi Internetem na třetí. Tento svět je však ohrožen novou drogou zvanou Snow Crash, která je zároveň i počítačovým virem. Na scénu tedy vstupuje Hlavní Hrdina, geniální hacker, mistr bojových umění a zaměstnáním poslíček pro mafiánskou rozvážkovou službu pizzy. Jeho úkolem je zachránit civilizaci před osudem, který stihl staré Sumery při stavbě Babylónské věže…
Vize postmoderní společnosti ohrožované zcela současnými riziky, přímo ďábelské tempo rozvíjení děje a lehce černý humor – to všechno jsou nepochybně důvody, proč se tato kniha stala světovým bestsellerem.

Upřímně? Já naprosto netuším, o čem tahle kniha je. Hlavní hrdina, mimo jiné programátor, rozváží pizzu, což v tomhle světě není jen tak, ale to ponechme stranou. O tuhle práci ale přijde, a když se připojí do virtuálního světa, ve kterém se odehrává většina života současných obyvatel země, najde své příští poslání, které je spojeno s novou drogou, zvanou Sníh. Sníh je droga a zároveň vir, je rychlá, účinná a naprosto nepolapitelná. Náš hrdina ji musí zničit dřív, než napáchá nenapravitelné škody. Teda nejspíš. Tak daleko jsem totiž nedočetla.
Kniha, odehrávající se v úplně novém světě, který autor (očividně posedlý svojí představivostí) musí do každého detailu popsat a vysvětlit. A v tom je právě ten kámen úrazu. Příběh by to možná byl zajímavý, a když se zrovna odehrávala nějaká akčnější scéna, tak i poměrně zábavný, jenomže tohle všechno se naprosto utápí v nekonečných popisech. Pokud si myslíte, že Tolkien je se svými popisy otravný, radši se do Sněhu ani nepouštějte. Je to beznadějné. A navíc je to škoda, protože určitými aspekty mi Sníh připomínal takovou dospělejší verzi Ready Player One, což by mohlo být zajímavé. Jenomže pokud knihu nedokážete dočíst, ani když se opravdu snažíte, přijde veškerý slibný potenciál naprosto vniveč. Škoda.

 

To je Život - Dan Rhodes

Anotace: Když studentka pařížské akademie Aurélie vrhne v rámci svého uměleckého projektu mezi spoluobčany kámen, zákon schválnosti se už postará o to, aby zažila týden divotvorných kalamit. Co si počít s batoletem, které trefila a dostala za trest na hlídání? Poradí jí s tím nadělením ztřeštěná kamarádka? Nebo dívku konečně spasí princ na bílém koni, který doteď ne a ne dorazit? Nejlepší kniha vyhlášeného britského satirika se v rozevláté atmosféře města nad Seinou vysmívá všemu a všem: trefuje se do našich strachů a tiků maskovaných sebejistou existencí, do opičáren a pofiderních mód, do francouzsko-anglické řevnivosti, do mediálních nafoukanců, ba i do prvního muže státu s chotí. A jako v každé správné gogolovské frašce lze i v Rhodesově světě spoléhat na prorocký „smích přes slzy“. Stačí zajít do kina nevalné pověsti, kde nahý performer na výstavě nazvané Život zodpoví nejtajuplnější otázku ze všech: Jaký má naše pinožení smysl?

Aurélie je studentkou umělecké školy v Paříži a jako svůj "třídní projekt" se rozhodla hodit kamenem do davu lidí a následně kreslit a fotografovat nešťastníka, kterého zasáhne. To ovšem nepředpokládala, že trefí batole. A už vůbec nečekala, že se o to batole potom bude muset týden starat. Jenomže ačkoli je to pro Aurélii velká změna, život v metropoli jde dál a v nejromantičtějším městě světa se schyluje k nevídané výstavě. Naháč, žijící na pódiu a předvádějící všechny myslitelné, biologické funkce svého těla. Že to nezní zrovna romanticky? To byste se divili.

Tohle je nejlepší kniha Dana Rhodese? Tak to potom vážně nechci vidět tu nejhorší. To je Život pro mě byl naprosto nesmyslná, nudná slátanina, která se společenskou satirou neměla vůbec nic společného. Už jenom premisa příběhu je dost pokřivená, ale s tím bych se ještě vyrovnala. Jenomže když začal autor představovat jednotlivé příběhové linie, které se samozřejmě vzápětí rádoby důmyslně proplétaly, začala jsem si já říkat, kdy už to asi tak skončí. Aurélie a její snaha o to, udržet nebohé batole naživu mě ještě docela bavila (i když to zavánělo rodinnými komediemi, kde naprosto nezkušený člověk přebaluje dítě pomocí kleští a lepicí pásky), jenomže její kamarádka mi se svými životními postoji přišla neskutečně otravná, japonský překladatel zamilovaný do fotky byl směšný, a vůbec všechny ty ostatní příběhy, hlavně vývoj performance Život, byly prostě nudné. 

Smutné je, že i autora očividně přestaly některé zápletky bavit, takže ke konci knihy to dost odflákl a hlavně u Aurélie si hodně vypomohl zázračným pohádkovým kmotrem. Jestli měl být příběh Života nějak hlubokomyslný, tak mi to nejspíš uniklo a části, kde se autor strefoval do prezidenta Sarkozyho, jsem rovnou přeskakovala. Ne, musím říct, že tahle kniha se mi nelíbila ani trochu. Možná mi mělo napovědět už použití slova "pinožení" v anotaci, ale asi jsem nepoučitelná.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství LEDA. A pokud jsem vás úplně neodradila, můžete si knihu koupit zde.

Sekáč - Terry Pratchett

Anotace: Smrť je nezvěstný. Předpokládá se, že jaksi … odešel. Pravdou však je, že dostal výpověď. To samozřejmě způsobí určitý zmatek, jaký ostatně vznikne pokaždé, když zrušíte využívanou službu veřejnosti. Zeměplochu pomalu naplňují duchové, a skupina bojovníků za práva mrtvých má najednou víc práce něž kdykoliv předtím. Zatím se kdesi daleko na venkově objeví podivný, velmi skromný cizinec, který, jak se ukáže, umí skvěle zacházet s kosou. Jeho obrovský bílý kůň se skvostným postrojem sice vypadá jako kradený, ale začínají žně a každé ruky je zapotřebí. Cizinec nastoupí jako vítaný pomocník na farmě slečny Zahořalé a pustí se do práce, i když chvílemi tak nějak po svém …

Úžasná Zeměplocha (11)

Smrť dostal padáka. Spolu s ním dostal vlastní hodiny, odtikávající jeho čas na Zeměploše a příkaz vypadnout ze svého současného sídla. Sebere si tedy svých pět švestek a jde do světa, najít si práci. A protože jeho specializace zahrnuje práci s kosou, brzy najde zaměstnání jako pomocník na farmě slečny Zahořalé. Jenomže odchod smrtě samozřejmě není jen tak. Všechno přestane umírat a život a smrt na Zeměploše jaksi vypadnou z rovnováhy, což bude mít nedozírné následky. Jaké? To se dozvíte, když si přečtete Sekáče
Můj napůl kladný vztah k Zeměploše se opět prohloubil. Jenomže opět jenom napůl. Říká se, že Smrťova část série je velice vhodná pro začátečníky a Sekáč mi byl přímo doporučen, tak jsem se do něj pustila (zase naprosto mimo pořadí) a opravdu lituju jenom tak nějak napůl. Smrť je skvělá postava a pokaždé, když se příběh točil kolem něj, jsem si to skvěle užívala a smála se opravdu hodně nahlas, takže se lidé chodili ptát, co že to vlastně čtu. Na druhou stranu, když se příběh zaměřil na čaroděje a dění v Ankh-Morporku neskutečně jsem se nudila a dokonce pokukovala na další stránky, když už tam zase bude Smrť. 
Můj věčný problém s Terrym Pratchettem se tedy opět objevil. Buď mi přijde tak skvělý, úžasný a vtipný, že se nemůžu odtrhnout, nebo se u něj k uzoufání nudím. Je pravda, že abych oba stavy zažila v rámci jedné knihy, to se mi stalo poprvé, ale rozhodně bych to nebrala jako pozitivum. Jsem si jistá, že jednou přečtu všechny části týkající se Noční hlídky a Smrťě, ale jestli někdy přečtu skutečně celou sérii, to je skutečně ve hvězdách. Škoda. Vždycky mi přišlo, že lidé, kteří skutečně milují Zeměplochu, jsou milá parta. Já se k nim ale nejspíš nikdy naplno nepřidám.

 

Procitnutí slečny Primové - Natalia Sanmartin Fenollera

Anotace: Kouzelný příběh o lásce a přátelství mezi knihami
Slečna Prudencie Primová, nezávislá, distingovaná a „intenzivně otitulovaná“ žena, se nechá zlákat sugestivním inzerátem v novinách a přichází do kouzelného městečka San Ireneo de Arnois, kde nic není takové, jaké se zdá.
Slečna Primová dostane za úkol uspořádat knihovnu „muže z křesla“, inteligentního, kultivovaného a hloubavého člověka. Překvapivý životní styl obyvatel městečka napřed vzbudí v nově příchozí údiv a zmatek. Postupně však tito podivuhodní a nekonvenční lidé, především muž z křesla a děti, vystaví zkoušce její vizi světa, její předsudky, nejniternější obavy a nejhlubší přesvědčení.
Procitnutí slečny Primové je líbezný příběh o městečku, které se postavilo zády vlivům moderního světa. Je to kniha plná rozhovorů a diskuzí, zmatků a paradoxů, mužů a žen, knih, žárlivosti, lásky, květin, koláčů, a dokonce se v ní objeví i vánoční krocan.

Slečna Primová potřebuje práci, a ačkoli bylo v inzerátu jasně řečeno, že uchazečka nesmí mít vysokoškolské vzdělání, stejně se rozhodne ucházet o zaměstnání u muže z křesla. Ten se nechá přesvědčit, že vzdělání není pro práci knihovnice překážkou a slečnu Primovou přijme. A protože se jedná o zaměstnání s ubytováním přímo na pracovišti (tedy v domě muže z křesla), musí se nyní slečna Primová přizpůsobit životu v malém, podivném městečku. Útočišti pro všechny, kterým jsou milejší starosvětské způsoby než moderní společnost. Brzy se ukáže, že takové místo je pro Prudencii jako dělané. Bude ale smět zůstat?
Tahle kniha je jedním slovem kouzelná. Opravdu se mi strašně líbila. Prostředí, do kterého je příběh zasazen, tedy městečko San Ireneo, je takové Starshollow, kde se všichni znají, mají se rádi, každý ví o každém naprosto všechno, ale nikomu to nevadí a celá komunita si prostě užívá to, že mohou žít takhle pospolu. Od toho se taky odvíjí postavy, které v příběhu potkáte. A to samozřejmě nemluvím o těch hlavních, tedy o Prudencii a muži z křesla (určitě měl nějaké jméno, ale vážně netuším jaké), které si zamilujete i přes to, že muž z křesla umí být pořádný protiva.
Co se příběhu týče, ten plyne velice pozvolna a vlastně se toho ani tolik nestane. Celá kniha je vystavěna spíš na mezilidských vztazích a rozhovorech mezi postavami. A právě tyhle dialogy mě na ní tak okouzlili. Tak inteligentní hádky, plné validních argumentů jen tak někde nepotkáte. Trochu mi to připomínalo slovní přestřelky v knihách Jane Austenové, ale tyhle byly snad ještě lepší. Prostě lahoda pro oči čtenáře. 
Vlastně jediná věc, která mi na knize vadila, je ta obálka, která vám naprosto automaticky a bez ptaní vnutí představu, jak asi má taková slečna Primová vypadat. Takové obálky nesnáším, protože mě obírají o možnost zapojení vlastní fantazie. Navíc mám pocit, že modelka na obálce moc neodpovídá popisu z pera autorky, jenomže to už situaci nezachrání a já budu vždycky vidět slečnu Primovou právě takhle. Je to škoda a je to k vzteku, ale to je asi tak jediné negativum, které mě k téhle knize napadá. Je opravdu skvělá a já jí mohu jedině vřele doporučit.

Ani později, ani jinde - Delphine de Vigan

Anotace: Děj knihy se odehrává v Paříži, popisované jako chaotické velkoměsto plné lidí, kteří se den co den potkávají a míjejí. Jednou ze dvou hlavních postav románu je Mathilde, mladá vdova a matka tří dětí, která se po tragické smrti manžela pomalu naučila znovu žít. Druhým protagonistou díla je Thibault, lékař na volné noze, který denně cestuje za svými pacienty po celé Paříži a tráví tak hodiny v dopravních zácpách. Ani Thibaultův osobní život není jednoduchý, žije s Lilou, ale vztah za moc nestojí. Ve skutečnosti je drží pohromadě pouze sexuální pouto, i když on ji bláznivě miluje. Čtenář tedy napjatě čeká, zda se tyto dva osudy v knize setkají, zda konečně oba hrdinové naleznou trochu štěstí. Oba dva totiž touží po tom samém – po někom, kdo by je mohl milovat. Samozřejmě se v rušné Paříži potkají, otázkou ale zůstává, zda se pouze neminou v davu…Čistý a přesný styl knihy dotváří vynikající atmosféru románu. Hlas vypravěče je chladný a vzdálený, jazyk díla je úsporný a popisy citů jen strohé. Stejně jako onen všední život velkoměsta a jeho obětí.

Jediný den v životě dvou náhodných lidí. Mathilda a  Thibault. Kancelářská krysa a lékař. Jenomže nic není tak jednoduché, jak to vypadá. Mathilda má v práci již dlouho problémy, které ji psychicky deptají a zasahují tak i do jejího soukromého života. Problém je, že jako svobodná matka si nemůže dovolit jen tak proplouvat. Musí být aktivní, starat se, opečovávat. Thibault je sice lékař, ale pracuje jako lékař na zavolanou, takže se jeho život odvíjí převážně za volantem auta. Není tedy divu, že i jeho soukromí a vztahy trpí. V popisovaném dni oba hlavní hrdinové zažijí velkou změnu ve svých životech. Thibault se rozhodne rozejít s přítelkyní, Mathilda skončí v práci. Je ale opravdu tak snadné, změnit svůj život? Udělat obrat k lepšímu? A zajímá to v rušném velkoměstě vůbec někoho?

Ani později, ani jinde je neskutečně zajímavá kniha. Nejde ani tak o ten příběh. Ten popisuje jeden relativně všední den v životech dvou obyčejných lidí z davu. Postavy tedy také nejsou ničím výjimečné. Tito lidé učiní závažná rozhodnutí a musí se s nimi nějak vyrovnat. Ať už je to odhodlání k opuštění práce, nebo bolest z rozchodu. Čím byla tahle kniha tak strašně zajímavá, je hlavně její styl. Od Delphine de Vigan to byla má první kniha, takže si nejsem jistá, jestli tak píše běžně, nebo svůj styl uzpůsobila potřebám tohohle konkrétního příběhu, ale faktem zůstává, že Ani později, ani jinde je psaná naprosto úžasně. Tak stroze a bez jakýchkoli citů, až z toho místy mrazí. Přitom city popisuje, ale Delphine se jako vypravěčce daří zůstávat stranou od toho všeho. 

Jsem si docela jistá, že kdyby stejný příběh psal někdo jiný po svém, už by se mi výsledná kniha ani zdaleka tolik nelíbila. Od příběhu totiž skutečně nemůžete očekávat nic hvězdného. Žádné dech beroucí akční scény ani osudové romance tu skutečně neotkáte. I tak ve vás ale něco zanechá. Alespoň u mě se jí to podařilo. Ano, k dokonalosti jí něco rozhodně chybělo, ale zapůsobila na mě hodně.