Takhle to nejde (pozvánka do mé hlavy)

12. 11. 2014

Takhle to nejde. V jednu chvíli čtu skvělou knihu a připadám si šťastná a ve druhou nemůžu vydržet na místě. Pocit osamělosti buší v mé hlavě. Vyhlédnu z okna, kde přes ulici svítí několik bytů. Za závěsy a žaluziemi vidím siluety lidí, žijících své životy. V mé mysli jsou všichni šťastní a spokojení a nikdo není sám. Na mě už nikdo nezbývá. Ten pocit nevydržím. Musím se odsud dostat pryč. Pryč z tohohle města plného světel a hluku a lidí. Popadnu bundu a boty a vyběhnu na chodník. Vydám se nejkratší cestou pryč z centra do relativní opuštěnosti kousku přírody v tomhle betonovém mauzoleu. Kráčím v protisměru hlavní silnice. Míjí mě jedno auto za druhým a jejich reflektory mě bodají do očí. V jejich světle jsem jako nahá. Hudba v mých uších mě nutí zrychlit krok. Nohama ukrajuju kusy chodníku, skoro běžím, hlavu skloněnou, abych se na ně nemusela dívat. V tu chvíli je všechny nenávidím.
Blížím se k cíli své cesty, pomalu opouštím jasná světla města a nořím se do tmy a ticha. Na kraji hráze potkávám ještě několik lidí, ale čím dál jsem od města, tím větší jsou mezi kolemjdoucími rozestupy, až jsem úplně sama. Sedám si na lavičku a přes vodu se zadívám na vzdálené město. Vidím projíždějící auta a světla v oknech domů, ale tady mě nemůžou dostihnout. Tady jsem konečně sama se svými myšlenkami. Město se odráží ve vodě jako sen nebo duch. Vzpomínka na to skutečné. Dívám se na něj a nechávám se pohlcovat vlastními vzpomínkami a myšlenkami. Hudba už dohrála, ale já si toho nevšímám. Nevím, jak dlouho to trvá. Nemám hodinky a ani na tom nezáleží. Tady jsem tak nádherně oddělená od všech ostatních. Nemusím přemýšlet nad nimi a mám prostor soustředit se jen na sebe. Něco mě ale ruší. Ty. Tvůj obraz se stále znovu vynořuje v mé mysli. Poslední slova, která jsi mi řekl. Tichý smích, když jsem ti bláznivě mávala na rozloučenou. Snažím se vyhnat si tě z hlavy, ale nejde to. Nemine ani několik minut a opět myslím na tu záhadu, kterou pro mě jsi ty. Chtěla jsem utéct před podobnými myšlenkami, ale dohnaly mě i tady a jako vždy převládá jedna jediná: o kolik lepší by bylo, kdybys tu byl se mnou.
Napočítám několikeré zvonění kostelních zvonů, než se konečně odhodlám k návratu. Pomalu se zvedám a volným krokem se vracím k městu. Opět se vydávám vstříc pohledům na všechny ty lidi, kteří mě budou soudit. Proč je sama? Proč má hlavu zabořenou v knize a sluchátka na uších? Proč si drží všechny od těla? Kdyby se zeptali, mohla bych jim to vysvětlit. Odpověď je tak jednoduchá. Pokaždé, když jsem někoho pustila do svého života, musela jsem nakonec změnit působiště a nechat je všechny za sebou v tom minulém životě. Nezbyl mi už téměř nikdo. Teď ses tu ale objevil ty a tváříš se, že zůstaneš. Jdu zpět domů podél stejné silnice a s každým projíždějícím autem zaduní až někde v mé hrudi. Bráním se tomu pocitu, ale i tak mě dostihne. Pořád jsem to já, ale teď jsem jiná. Rozhodla jsem se. Už se nebudu bát...

3 komentářů:

Lenka Placková řekl(a)...

Tak tohle je opravdu úžasné! :) Moc moc moc krásné. :)

ospala řekl(a)...

Dúfam, že je to celé vymyslene.
(v pripade, že nie) určite každý okolo iduci ta nesudi... a ak sa na teba zadivaju tak na 99% sa snažia prečitat nazov knihy ktorú čítaš :)

Lusu řekl(a)...

drž sa :/ hoci ti vlastné bývanie závidím, nezávidím tú osamotenosť, s ktorou je spojené

Okomentovat

Komentář vždycky potěší. Nestyďte se - já nekoušu :)

Blog contents © Ohana's world of pure imagination 2010. Blogger Theme by Nymphont.