Bylo nebylo #27

Další neděle je tu a já vás výtám u své reedice známého meme Bylo nebylo. Momentálně dočítám Divergenci, ale ačkoliv to většinou nedělám, začetla jsem se ještě do druhé knihy. Po příjezdu domů z koleje jsem našla dáreček od rodičů, v podobě pěti knih. A ačkoliv mezi nimi je i můj milovaný Hemingway v nádherném novém vydání, neodolala jsem něčemu úplně jinému:

Danny Willis - Goblini: Říše na okraji

Anotace: Vítejte v Grrymu, říši na okraji - domově goblinů. Je to svět nevídané krásy, plný těch nejúžasnějších, ale zároveň i nejhrozivějších tvorů, jaké si lze představit. A nyní ti nejhorší z tvorů žijících v Grrymu - trollové - upřeli svoji pozornost na Zemi. Toto je poselství Velkého goblina. Varování. Výstraha. Volání do zbraně.

První věty: Dovolte, abych se jaksepatří představil. Jsem Albrrek Meendle Gongggbonckle (vyslove albrek míndl gon-gg-bonkl), Velký goblin, Nejvyšší kancléř království Gibitt, Střážce Zlatých klíčů dračích znalostí, Trojnásobný Mistr maggije, Velký krotitel divokých tvorů z Makbú, Rytíř řádu Černých draků, Velitel Legie Rudých polobotek, Bojový mág Jeho Šedé Eminence, Lovec trollů, Soukmenovec obrů z Miia a nyní i Velvyslanec všecho lidstva. Stejně jako všichni goblini i já jsme velmi hrdý na svůj zevnějšek (podle mě drahokamy zkrášlí každý oděv), ale jen při velmi zvláštních příležitostech, jako je tato, nosím oficiální hábit amocný Dračí vysoký kloubouk, který mi byl postoupen Řádem Velkého goblina.

Rozkošná knížka. Celkem má 27 stran a je plná různých skrytých informací za vyklápěcími částmi stránky a podobně. A taky spousty obrázků. Takové miluju. Mám už doma z jiné edice Egyptologii a Mytologii. Ty jsou samozřejmě především informativní, zatímco tahle je jen tak pro zábavu. :) Takže jsem se do ní musela hned pustit, to je přece jasné. A ačkoliv mám konečně svého vlastního Starce a moře, Goblini mi udělali asi největší radost. To je totiž pořádně důstojný dárek za získání titulu :)

Gilmore girls

(2000)

Popis z CSFD: Seriál, ktorý rozpráva osudy ľudí žijúcich vo vymyslenom mestečku Stars Hollow. Ženy z mocného rodu Gilmorovcov, Emily, jej dcéra Lorelai a jej dcéra Rory prežívaju vzlety i pády, lásky a rozchody. Ich osudy sa stále prepletajú a rozchádzajú.

Lorelai je nekonvečná, Emily je príliš konzervatívna a Rory "rozumnejšia" ako jej matka. Kombinácia z ktorej vzíjde nespočetne veľa príbehov veselých, smutných, každodenných.

Kdo Gilmorova děvčata ještě nezná, upřímně ho lituju. Za celý svůj život jsem potkala pouze jediného člověka, který je zná a nemá je rád. Tenhle seriál je prostě klasika. Každodenní život dvou ztřeštěných žen v šíleném městečku, které je pro mě osobně jako z hororu, ale v seriálu se mi líbí. Já osobně už ani nedokážu spočítat kolikrát jsem gilmorky viděla. Teď naposledy jsem se na ně dívala, právě proto, že je znám zpaměti a tudíž nezatěžují můj mozek novými informacemi - snažila jsem se přísun nových informací nepodstatných pro studium omezit na minimum. Navíc tenhle seriál naprosto miluju, takže to nebyla žádná těžká volba.
Samozřejmě ani gilmorky nejsou dokonalé. Při každém dalším sledování si všimnu nějakého nedostatku. Tentokrát mi vadil hlavně Dean. Nikdy jsem ho neměla moc ráda - je na mě až moc sladkej. Při tomhle sledování mi ale už vyloženě vadil. Ta jeho majetnickost a žárlivost. Bože. Jess, se k Rory zase choval tak hnusně, že bych ho nejradši přetáhla i když je z mého pohledu rozhodně její nejatraktivnější přítel. Navíc mi vadí, že se občas lidé chovají vážně nesmyslně. Obzvlášť při hádkách. Většinou by se hádky mezi Lorelai a jejími muži daly vyřešit úplně snadno, ale ne, oni se radši rozejdou. Jako třeba naposledy když je s Chrisem. On najde doporučující dopis pro soud o Lukovi a prostě se s ní rozvede? Co je to za pitomost? Mohli se přestěhovat, pokud mu vadilo, že se s Lukem potkává ve městě. Pokud se přece tak strašně milovali, určitě by pro ten vztah udělali víc.
Poslední, co mi úplně nesedí je to, že občas náhody, které vyvolávají konflikty a posouvají příběh dál jsou až moc očividné. Až moc dokonalé. Samozřejmě chápu, že se tomu žádný seriál nevyhne. Kdyby totiž natáčeli jen věci, které se vážně můžou stát v reálném životě, byly by seriály dost nudné. Stejně mi to ale kolikrát vadí.
Gilmorova děvčata tedy nejsou zdaleka dokonalým seriálem, ale přesto mají stálé místo v mé filmotéce a jen tak se s nimi loučit nehodlám. I kdyby jen proto, že při každém sledování pochopím víc a víc jejich narážek a odkazů na různé filmy, hudební skupiny a vůbec na různé aspekty kultury (člověk se na ně ale musí dívat v originále, jinak to moc nefunguje). Gilmorky mě prostě baví, takže pokud náhodou žijete někde v jeskyni a neznáte je, rozhodně to napravte.

Odměna #2

Jak už jistě víte z včerejšího předlouhého článku, úspěšně jsem dokončila své bakalářské studium. Jakýkoliv takovýhle úspěch pro mě znamená odměnu v podobě knihy a protože jsem se výsledky dozvěděla až včera v sedm hodin večer, kdy už má mé oblíbené knihkupectví zavřeno, čas na výběr odměny se přesunul na dnešek. Dlouho jsem o tom přemýšlela. Je tolik knížek, které si chci koupit a v mé peněžence tak málo peněz. Musím si tedy vybrat jednu opravdu dobrou. 

Do knihkupectví jsem se dnes vydala s jasnou představou co chci. Potom jsem ale stanula před regálem s fantasy a sci-fi literaturou a najednou jsem nevěděla. Tolik knížek na jednom místě mě vždycky úplně zahltí. Těch možností a stačí jen po nich sáhnout a budou moje. Takže jsem tam stála nerozhodná asi tak hodinu, prodavačky, které už mě tam znají si mě radši ani nevšímají, protože ví, že výběr knihy není vůbec jednoduchá věc. Alespoň pro mě ne. 

Nakonec jsem se rozhodla, že odměna za takový důležitý úspěch v mém životě musí být pořádně důstojná. Na co tedy padla konečná volba? 

První kniha ze ságy Píseň ledu a ohně - Hra o trůny od George R. R. Martina. Poslední dobou se o ní často mluví, hlavně díky údajně skvělému seriálu, tak proč si ji nepřečíst? Navíc přes 800 stran? To už je pořádná odměna. A o čem tahle cihlička je? Tady máte anotaci:

„Pod každým prstem měl čepel, hroty pokroucených mečů vyčnívajících jako tesáky z opěrek trůnu. Dokonce i po třech staletích byly některé ostré tak, že dokázaly říznout. Železný trůn byl pro neopatrného plný pastí. V písních se pravilo, že bylo třeba tisíce mečů, aby ho vyrobili, rozžhavených doběla ve výhni plamenů dštících ze chřtánu Baleriona Černého děsu. Kovali jej padesát devět dní. Konec jejich snažení korunovalo toto pokroucené černé monstrum vyrobené z jako břitva ostrých hran, hrotů a pásů kovu; trůn, který mohl zabít člověka, a také zabil, pokud lze věřit příběhům." Druhé vydání úvodní části fantasy eposu Písně ledu a ohně, vázané v jednom svazku.

...nemůžu se dočkat, až se dneska večer začtu. Zatím ne do téhle, ale do připravené Divergence. Asi vážně jsem vášnivý čtenář, protože mi poslední dobou čtení vážně chybělo, ale musela jsem ho opomíjet kvůli učení. To už ale nikdy nedopustím. Alespoň do dalších státnic :)

Volejte sláva...

...a tři dny se radujte! Nemožné se stalo skutečností. Dnešní státnice dopadly nad očekávání dobře, a tak mohu prohlásit, že je ze mě skutečně bakalář :)

To samozřejmě znamená mnoho důležitých věcí. Pro mé čtenáře ale bude asi nejzajímavější zjištění, že dojde opět k obnově mé činnosti na blogu a hlavně: na oslavu si zasoutěžíme! Ještě nevím o co, ale rozhodně můžete příští týden čekat soutěž. Protože nejenom že jsem bakalář, také na konci června slavím narozeniny. A to se prostě oslavit musí. Co bych to byla za blogerku, kdybych důležité události ve svém životě neslavila rozdáváním knižních cen? Podrobnosti se tedy brzy dozvíte. 

Tímto hlavní prohlášení končí a bude pokračovat zdlouhavé vyprávění o celém tomhle hektickém dni, pro ty z vás, které takovéhle blbůstky až tak nezajímají, doporučuji přestat číst. Teď!

Ráno jsem samozřejmě vstávala nezdravě brzo. Hlavním důvodem překvapivě nebyla nespavost, ale potřeba zopakovat posledních 6 otázek z dějin a přečíst bakalářskou práci, abych ji mohla pořádně obhájit. Tím jsem tedy strávila většinu rána, ale v 11 hodin už jsem tady skoro lezla po zdi. Nemohla jsem se dočkat až to budu mít za sebou. Ve 12 už jsem nemohla na koleji vydržet a vyrazila do víru velkoměsta - oběd, knihovna, kde jsem si vytiskla seznam literatury a hurá do mučírny. 

Na místo jsem dorazila hodinu předem. Vyslechla si poměrně povzbudivé zprávy předchozí skupinky a vrhla se na lehké pročítání otázek z knihovnictví. Samozřejmě jsem většinu času stejně prokecala, a pak už byl čas na obhajoby. Poměrně sympatický dveřník a podržtaška vyšel z mučírny a ohlásil mé jméno - samozřejmě jsem byla na rozpisu jako první (což mi vlastně docela vyhovuje). Obhajoba šla jako po másle, ačkoliv mě zarazila otázka, jestli zpracování bakalářky přineslo něco do mého života. Vzhledem k tomu, že tématem je filosofie osvícenského autora J. - J. Rousseaua, nepřišlo mi to příliš jako smysluplná otázka, ale budiž. Nějak jsem vybruslila a šla opět čekat na chodbu. 

Po asi deseti minutách už jsem byla volána zpět, abych si vylosovala otázky a šla se připravovat na potítko. Na to, že jsem nevěřící, se dokážu překvapivě dobře modlit, protože jak jinak si vysvětlit tu neuvěřitelně šťastnou ruku při losování? Už podle čísel jsem věděla, že mám naději. Při psaní mě ale dost rušily ostatní obhajoby, takže jsem byla teprve v polovině třetí otázky a už jsem měla jít mluvit. Nevadí, budu improvizovat. 

První otázka - filosofie. "3) Stoicismus, epikureismus a skepticismus" Zlatá otázka, za kterou jsem děkovala bohu, dokud nepřišel čas na vyptávání. Narozdíl ode mě totiž jeden z učitelů očividně znal dílo, o kterém jsem se snažila předstírat, že jsem ho četla (požadavek jedné knihy ke každé otázce se mi zdál časově nesplnitelný). Nakonec jsem to ale tak nějak zahrála a šlo se dál.

Druhá otázka - knihovnictví. "14) Referenční bibliografické a rešeršní služby informačních institucí a předpoklady jejich realizace" Další dobrá, kterou jsem vážně uměla a navíc ze dvou zkoušejících tam byla jen jedna, která je úplně ta nejhodnější učitelka na světě. Snaží se pomáhat, nepotopí člověka, prostě pohoda. Navíc zbytek komise během téhle otázky vypnul, protože nerozuměli ani slovu, takže to bylo zkoušení jeden na jednoho. Dokonce jsem pobavila spolužačku, která se zatím připravovala na potítku. Zkoušející: "Tak nám řekněte alespoň jednu strategii." Já: "Já vám řeknu všechny..." Na tuhle otázku jsem si teda vážně věřila. Největší strach byl z dějin.

Třetí otázka - dějeprava. "7) Husitství: kořeny, příčiny a cíle husitského boje, období 1420 - 1434, kultura doby husitské." Jedna z mála otázek z dějin, u kterých jsem vážně věděla spoustu věcí. Při zkoušení se ale zdálo, že ani to není dost. Už po první větě mě zkoušející přerušil, protože se mu hned první příčina zdála jen okrajová. To mi moc na sebevědomí nepřidalo. Potom mě zastavoval snad po každých dvou větách. Rozhodil mě otázkama jako: jaká byla situace církve u nás v období vlády Karla IV.? nebo dokážete vyjmenovat některé důležité bitvy? Na bitvu jsem si vzpomněla přesně jednu, takže žádná sláva, a to, že za Karla u nás měla církev skvělé postavení, ze mě doloval takovou dobu...Samozřejmě, že to vím, ale v tom stresu mi vůbec nedošlo, co po mě vlastně chce. Navíc v půlce otázky řekl, že mám zbytek říct jen bodově, protože čas kvapí. To mě rozhodilo už úplně, protože mi přišlo, že celou dobu melu jako o závod, ale nevadí. Nakonec jsem si šplhla poznatkem, že husiti ničili kostely a jejich výzdobu, takže aspoň nějaké plusové body. A bylo mi poděkováno a šla jsem čekat. Protože jsem šla první, čekala jsem přes dvě hodiny.

Ze začátku jsem měla skvělý pocit. Potom ale dlouhé čekání trochu té radosti ukrojilo a navíc jsem neměla sebou nic kromě učení, čím bych se mohla zabavit, takže jsem mohla celou dobu jen přemýšlet, co všechno jsem zvorala, co bych řekla jinak a nálada se postupně zhoršovala. Navíc ostatní přicházeli s nešťastnými výrazy a spoustou pochyb, což mi taky nepřidalo. Potom, chvíli před sedmou hodinou jsme byli všichni zavoláni do mučírny a byl vyřčen verdikt:

Obhajoba - 1

Filosofie - 1

Knihovnictví - 1

Dějepis - 1

Takovou radost jsem neměla už opravdu hodně dlouho. Nejen, že je ze mě otitulovaný bakalář, ale hlavně, kdybych nebyla lempl celé studium, mohla jsem mít červený diplom. Já? Cože? To musí být sen!

Co mě ale vážně překvapilo je, že jsem za celý den nebyla nervózní. Vůbec. Až těsně před vyhlašováním výsledků mě bodlo někde u žaludku ale jinak jsem byla celou dobu úplně klidná. Prostě pohodička. Státnice, co to je, že? Vždyť o nic nejde.

Tímto už tenhle zdlouhavý a pro většinu lidí nezajímavý článek ukončím. Chtěla jsem si jen někam zapsat průběh státnic a zaznamenat tenhle úžasný den. Taky vám chci poděkovat - za čtení téhle příšernosti i za držení palců, pokud jste si vážně vzpomněli. Jedině obrovské štěstí při losování mě zachránilo, protože jsem zdaleka neuměla všechno a dokonale. Takže ještě jednou díky. A prohlašuji, že dneska musím být úplně nejkrásnější, protože:

Knihy, ke kterým se vracím #5

První středa v měsíci je opět tu a s ní i pátý příspěvek do mého vlastního meme - Knihy, ke kterým se vracím. Tentokrát jsem se rozhodla vzít vás na cestu hluboko do historie. I do mé čtenářské historie, protože Egyptem jsem byla jednu dobu opravdu posedlá. Je to docela vidět i na mé knihovničce, jejíž nejstarší část je prostě jeden starověký Egypt za druhým. Teď už mě až tak nebere, protože jsem si docela brzo uvědomila, že většina populárnějších knížek je pořád o stejných panovních - Ramses Veliký, Hatšepsovet, Kleopatra, Achnaton a Nefertiti. Ti se opakují asi nejčastěji a časem už to prostě začne být nudné, i když se na tyto postavy každý autor samoztřejmě dívá úplně jinak. Každopádně existuje jeden autor, kterého jsem si oblíbila nade všechny ostatní a tím je:

Christin Jacq - Z lásky k ostrovu Philae

Rok vydání: 2003

Anotace: Na svatém ostrově Philae na jižní hranici Egypta žije v 6. st. po Kristu poslední společenství věrné staré egyptské tradici. Neoblomně odmítá křesťanství, které již ovládá celou zemi. – Hlavními postavami poutavého románu jsou krásná Isis, představená společenství, která vede nerovný boj se všemocným biskupem Teodorem, a Sabni, kterého k Isis poutá nezničitelná láska. Spolu s ní vlévá důvěru do srdcí těchto posledních stoupenců starých tajemství a obřadů.

Recenze: Má první kniha od Jacqa a hned takový poklad. Příběh se odehrává v šestém století našeho letopočtu, tedy v době, kdy už je doba faraonů dávno pryč. Ze starých tradic zbyly jen vzpomínky a obyvatelstvo bylo násilně převedeno na novou víru - křesťanství. Já obvykle knihy o náboženství ráda nemám, protože sice uznávám právo každého věřit v co chce, ale že bych musela nutně číst polemiky o tom, proč je (v tomhle případě) křesťanství jedinou správnou cestou, to není zrovna podle mého gusta. Tady mi to ale tak moc nevadí, protože je křesťanství srovnáváno s náboženstvím mně mnohem bližším, které sice taky není něco, v co bych chtěla nebo vůbec dokázala věřit, ale alespoň se v jeho jménu tolik nezabíjelo. 

Každopádně v 6. století z krásy a kouzla starého egypta přežívá už jen jediný kousek země - ostrov Philae, na kterém se nachází poslední činný chrám, zasvěcený bohyni Isis. Její jmenovkyně - představená společenství na ostrově se snaží spolu se Sabnim - doyenem společenství zachránit tento poslední kousek egyptského mystéria. Biskup Theodor, správce oblasti v okolí Elefantiny, se snaží ve jménu své víry Philae zničit, aby vyhověl požadavkům svého císaře i Boha, zároveň ale nechce použít příliš drsných metod, protože Sabni je jeho přítel a navíc obdivuje sílu ducha společenství, které se nevzdává ani když musí čelit nejtěžším překážkám. Neustále jim tedy hází klacky pod nohy, kterým se ale Isis vždy nějakým zázrakem vyhne. 

Z lásky k ostrovu Philae je úžasná kniha, která vypráví o úžasné lásce a odhodlání bojovat za to, v co věříte, i když se boj zdá předem prohraný. Právě pro tuhle zprávu, kterou Jacq v Ostrovu Philae předává čtenáři, je zrovna tahle jeho kniha mou asi nejoblíbenější, a že jsem jich četla dost. Nemůžu ale říct, že se bude zaručeně líbit všem. Je psaná takovým loudavým pozvolným způsobem - sice nechybí akce, ale tempo knihy je prostě úplně jiné, než na co mohou být lidé dneska (v období rozmachu YA literatury) zvyklí. Mě se to ale líbí, protože občas prostě neuškodí zvolnit a navíc mě tohle tempo skvěle evokuje tu horkou atmosféru Egypta, kdy se všechno pohybuje tak nějak zpomaleně a navíc tam úplně vidím ten líně tekoucí Nil a prostě hned s prvními slovy jsem přímo tam. Navíc se mi na téhle i všech ostatních Jacqových knihách líbí je, že jsou přímo prošpikované informacemi ze starého Egypta, které jinak najdete jen v učebnicích. Christian Jacq je egyptolog, takže asi vážně ví o čem mluví a všechny ty užitečné a vlastně vzdělávací informace dokáže hezky zakomponovat do příběhu, takže si ani neuvědomíte, že se dozvídáte důležité informace o rolích jednotlivých bohů, o fungování státu nebo třeba o průběhu některých rituálů. Třeba taková scéna s mumifikací a pohřbením egypťana je popsaná tak detailně, že bych snad dokázala provést mumifikaci i já, pokud by mi někdo dodal potřebné suroviny (jako třeba mrtvolu ochotnou nechat se mumifikovat). A to se mi líbí, protože je to v podstatě studium celé staroegyptské kultury, ale tak nenásilnou formou, že si ani neuvědomíte, že se vzděláváte.

Proč právě tahle: Jak už jsem řekla. Je to skvělá kniha a navíc byla mou první od Jacqa. Potom jsem jich četla ještě hodně - Královnu slunce, 5 dílů Ramsese, Egypt velkých faraonů, Egyptského soudce (3 díly) a sérii Usirova tajemství (3 díly), ale z Lásky k ostrovu Philae má v mém srdci spešl místo a bude ho tam mít už asi navždycky, protože mě představila úžasnému světu starověkého Egypta v podání Christiana Jacqa.