Deklarace smrti - Gemma Malley

Anotace: Velká Británie, rok 2140. Život na Zemi se změnil od základů. Lidská civilizace už není ohrožena smrtelnými nemocemi, na které věda objevila léky. Nesmrtelnost však přináší i možná rizika - největším z nich je přelidnění. Proto byla přijata Deklarace - každý obyvatel může mít jen jedno dítě... Kdo zákony poruší, bude potrestán. Patnáctiletá Anna se narodila rodičům, kteří měli dvě děti. Nyní je označována za "Přebytečnou". Jaký život ji čeká? Dokáže se vyrovnat se svým osudem vyděděnce?

Na úvod recenze bych chtěla poděkovat nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku. Nesmírně si toho vážím.

V roce 2140 lidé nemusí stárnout, pokud nechtějí. Netrpí nemocemi a neumírají. To je sice skvělá zpráva, pokud chcete žít navěky v neměnném světě, ale pokud chcete děti? Máte smůlu. Jediný způsob jak mít dítě legálně, je vzdát se vlastního života. Annini rodiče se to rozhodli risknout, jenomže risk se jim nevyplatil. Anna byla rodičům zabavena a poslána do centra pro "přebytečné" na převýchovu, aby se naučila být tzv. užitečnou osobou a mohla jít pracovat k vyvoleným jako služka. Anna prošla převýchovou na jedničku, byla se svým osudem smířená, dokonce jí dělalo radost, že bude moct odčinit hřích svých rodičů. Alespoň do chvíle, než se v domově přebytečných objevil nováček. Nováček, který tvrdí, že žil Venku. Dokonce prý zná Anniny rodiče. Je to ale vůbec možné? A mohla by přebytečná Anna změnit svůj osud?
Deklarace smrti není špatná kniha. Nápad je to rozhodně dobrý. Člověka maličko děsí, že podobný osud by nás vážně mohl jednou potkat. Přelidnění je přeci vážný problém už dnes. Příběh se mi tedy líbil, i když byl jeho postup často dost průhledný. Člověk už na začátku vytušil, co se bude dít dál. Postavy také nebyly špatné. Nebyly sice nic světoborného, ale splnily svůj účel. Mohli jste hrdinům fandit a padouchy zatracovat. Co se mi ale moc nelíbilo, byl autorčin styl.
Deklarace smrti mohla být tak dobrá knížka, pokud by autorčino psaní mělo nějaký šmrnc. A vůbec to není tak, že by ta kniha byla vyloženě špatná nebo nudná. To vůbec ne. Jen jí prostě něco chybělo. Nějak jsem se do příběhu nedokázala zažrat a nakonec mi bylo vlastně úplně jedno, co se s hlavními hrdiny stane. Nejvíc se mi asi líbil ten začátek, kdy jsme mohli poznávat řád domova přebytečných. To bylo opravdu zajímavé a maličko to připomínalo příběhy o internátních školách, které musí každý prostě milovat. Jenomže potom tam přišel Peter a všechno zkazil. Celkově to teda nebylo příšerné, ale na druhou stranu trhák z toho asi nikdy nebude. Možná bych knihu doporučila mladším čtenářům, kteří většinou nebývají tak kritičtí k formální stránce věci.

Zajímavý měsíc ten říjen co? Mám pocit, že ho museli nějak zkrátit, ale nevadí. Aspoň už nestihnu nakoupit žádné další knížky a vydávat je za nezbytnost. I když tenhle měsíc jsem se držela statečně. Vlastně jsem zaplatila jen za jeden z mých přírůstků, a ten jsem si navíc kupovala ještě v září. Proto bych taky chtěla poděkovat společnosti Euromédia a nakladatelství Fragmen za poskytnutí recenzních výtisků. Bez nich bych nejspíš neměla co číst. A teď už se jdeme podívat, co jsem si tedy pořídila:

Ještě mám jednu novou knížku, která ale není na fotce. Budete se muset podívat na video:

A co jste si pořídili vy?

Nepřítel mého nepřítele - Kateřina Petrusová

Anotace: Dluhy se musí platit. To ví i bývalá policistka Joan, která má závazek vůči samotnému králi drogového podsvětí. Ten se nyní hlásí o splacení dluhu a jako pojistku unese Joaninu malou dceru Amy. Zvládne Joan zabít Roberta Bavettu, jednoho z vůdců italské mafie, a dostat svou dceru zpět? Co když existuje ještě jiný způsob, jak Amy zachránit?

Na úvod recenze bych chtěla poděkovat nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku. Nesmírně si toho vážím.

Co byste byli ochotní udělat pro záchranu života někoho, na kom vám opravdu záleží? Dokázali byste zabít? Přesně před takovou otázku je postavena Joan ve druhém díle mafianské trilogie Kateřiny Petrusové. Její dcera je unesena jedním mafiánským bossem a jejím úkolem je zabít druhého. Není nic jednoduššího, že? Buď někoho zabije, nebo už dceru nikdy neuvidí. Co když ale existuje třetí možnost? Je možné situaci ještě zachránit?
Kateřina Petrusová je génius. To je prostě bez debat, a pokud tento názor nesdílíte, pak můžete tuhle recenzi rovnou zavřít. Tak moc jsem se u knihy totiž už opravdu dlouho nenasmála. Myslím, že sousedi se chvílemi museli bát o můj život, takové jsem vydávala zvuky. Co dvě minuty jsem se aspoň uchechtla, nebo spíš rozřehtala na celé kolo. Mamka mě pravidelně chodila kontrolovat, jestli nemám nějaký epileptický záchvat, ale všechno dobře dopadlo a jediné, co opravdu utrpělo, byla moje bránice. Ano, tahle kniha je opravdu vtipná.
Co se příběhu týče, rozhodně je poměrně originální, i když chvílemi docela průhledný. Zastírat co se stane na dalších stranách, tady ale rozhodně není priorita, takže to vůbec nevadilo. Člověk si prostě užívá co se na stránkách děje a na podobné kritické hlouposti jednoduše nemyslí. Postavy, jako už ostatně posledně, jsou k zulíbaní. Celou dobu jsem si říkala, jaká je to škoda, že takoví chlapi ve skutečnosti prostě neexistují. Nebo snad ano? Pokud takové znáte, ukažte mi prosím kudy za nimi.
A možná bych měla podotknout, že jsem Nepřítele přečetla během dvou dnů. Já se prostě nemohla udržet. Jeden den jsem zvládla prvních 300 stran bez přestávky. Dokonce i večeři jsem oželela, a to už je co říct. Druhý den už jsem jen dorazila ten zbytek a okamžitě šla Kateřinu a obě její knihy vychvalovat každému, kdo byl ochotný mě poslouchat. A co vy? Povedlo se mi vás přesvědčit? Zkuste se nejdřív podívat na první díl, ať to máte pěkně popořádku. Mojí recenzi najdete tady. Obě dvě rozhodně doporučuju, i když by asi bylo lepší si nejdřív odzvučet byt. Rozhodně varuji před čtením těhle knih na veřejnosti. A moje hvězdičkové hodnocení? To asi nikoho nepřekvapí:

Nesmrtelný život Henrietty Lacksové - Rebecca Skloot

Anotace: Jednu z nejprodávanějších nově vydaných knih roku 2010 napsala cenami ověnčená americká autorka Rebeca Sklootová jako svoji prvotinu.
Je to strhující příběh o střetu mezi etikou, rasovými předsudky a vědou, který mapuje vývoj zcela revolučního objevu - nesmrtelné buněčné kultury neboli HeLa buněk. Název těchto buněk je odvozen od Afroameričanky, která se v roce 1951 stala jejich nedobrovolnou dárkyní. Přestože Henrietta Lacksová zemřela velmi mladá na rakovinu, její nesmrtelné buňky budou navždy pomáhat celému lidstvu.

Na úvod recenze bych chtěla poděkovat nakladatelství Ikar za poskytnutí recenzního výtisku. Nesmírně si toho vážím.

Když je vám při lékařském zákroku odebráno několik buněk nebo možná celý orgán, je tento "odpad" stále vaším vlastnictvím, nebo se stává vlastnictvím kohokoli, kdo se ho rozhodne nějak využít? Toto je ústřední otázka celé knihy. Henrietta Lacksová zemřela v roce 1951 na rakovinu. Byla to chudá černoška a v té době měla v Americe štěstí, že jí lékaři vůbec ošetřili, i když musela na tzv. oddělení pro barevné. Během jednoho ze zákroků její ošetřující lékař odebral bez jejího vědomí několik vzorků buněk pro kolegu, který se snažil o dlouhodobou kultivaci buněčné kultury. Do té doby neměl štěstí, ale Henriettiny buňky byly výjimečné. Nejen, že ve zkumavce přežily, ony se dokonce začaly množit a dokud jim člověk poskytuje prostor a živiny, nikdy nepřestanou. I když už je Henrietta dávno po smrti, její buňky žijí dál, jsou uměle pěstovány, prodávány vědcům a využívány k výzkumu v mnoha různých oblastech. Vývoj léků je jednou z nich, ale HeLa buňky se také podívaly do vesmíru, byly klonovány, kříženy se zvířaty i rostlinami, byly dokonce součástí testů atomové bomby. To vše bez vědomí Henriettiny rodiny nebo dokonce Henrietty samotné. Nyní, po více než padesáti letech se mladá novinářka Rebecca Sklootová snaží odhalit, co se stalo s Henriettou, její rodinou a jejími buňkami. Pátrání to není jednoduché, ale rozhodně bude stát za to. Henrietta se totiž konečně dočká uznání, které si právem zaslouží.
Nesmrtelný život Henrietty Lacksové je skutečně zajímavá kniha. Je vyprávěna dvěma formami. Kapitoly o vědeckém pokroku, ke kterému díky HeLa buňkám došlo, jsou velice informativní a jsou psány přísně objektivně. Jsou tu ale také kapitoly o samotné Henriettě, její rodině a Rebečině pátrání. Ty jsou naopak vyprávěny neuvěřitelně lidsky a citlivě. Tak vznikl zajímavý "hybrid", s jakým jsem se v literatuře faktu zatím nesetkala. Člověk chce zároveň bojovat proti rasismu a neoprávněnému využívání lidí vědci, a zároveň vážně fandí vědcům a vědeckému pokroku a maličko i chápe, že se o původ buněk celá léta nezajímali. Jejich původ přece pro výzkum nebyl důležitý. Na jednu stranu litujete rodinu, se kterou nikdo nechtěl o HeLa buňkách mluvit, a na druhou si říkáte, že přeci není povinností jednoho vědce vysvětlovat cokoli náhodným příbuzným.
Nesmrtelný život Henrietty Lacksové je velice rozporuplná kniha, která vám předloží fakta a nechá vás rozhodnout se, kdo je v právu. Opravdu se mi líbil Rebečin styl a přišlo mi vážně chytré uzpůsobovat přístup k vyprávění podle toho, o čem zrovna mluví. Kapitoly o výzkumu tak mohly být psané poměrně odborně, i když stále srozumitelně a neodborného čtenáře (jakým jsem i já) neuspávaly, protože byly prokládány těmi téměř románovými. Celkově to byla rozhodně poučná kniha, která sice určitě nezaujme každého, ale pokud máte zvídavou mysl, doporučuji se po Nesmrtelném životě Henrietty Lacksové alespoň podívat v knihkupectví. Nikdy nevíte, jestli vás kniha zaujme, dokud ji nedržíte v ruce. Alespoň já to tak mám. Za sebe mohu konstatovat velikou spokojenost.

 

Pilíře země - Ken Follett

Anotace: Rozsáhlý historický román z pera mistra akčních thrillerů Kena Folletta líčí příběh odehrávající se v Anglii 12. století. Na pozadí mocenských politicko-náboženských sporů sleduje po půl století osudy několika lidí, kteří zasvětili život výstavbě katedrály. Strhující dobová freska v sobě spájí tradiční vypravěčský um, originální myšlenku přiblížit čtenářům formou napínavého příběhu vznik jedinečných a charakteristických staveb své doby a především neobyčejně barvitou představu o středověké Anglii, jež obnáší mozaiku lidských vztahů nabitých napětím, svár dobra a zla, statečnost a lásku, nenávist, násilí, intriky i zradu...

Vše začíná u stavitele Toma, který je rozhodnutý jednou postavit katedrálu a protože přišel o práci, putuje od města k městu a hledá, kde by ho mohli zaměstnat. Také je tu Philip, převor v bezvýznamné komunitě mnichů hluboko v lesích, kterého trápí pohled na chátrající Kingsbridgské převorství. Dále je tu Aliana, krásná, mladá dívka, která odmítá nechat svůj život v rukou tupých mužů, kterých je kolem ní všude dost. Nejsou tu ale jen hrdinové, biskup Waleran a mladý William pořádně zamíchají kartami svou bezohlednou ctižádostí a nevybíravými metodami. Všechny tyhle postavy budou na stránkách Pilířů země zažívat štěstí a zklamání, výhry i ústrky. Pohodlně se usaďte, tohle bude opravdu dlouhá jízda.
Přes 900 stran dlouhá kniha a já na konci nejsem nadšená. Nebyla to nakonec ztráta času? Nejspíš ne naprostá, ale re-reading rozhodně neplánuju. Neberte mě špatně, Pilíře země jsou příběhově opravdu skvělá kniha. Základní body příběhu jsou dobře vymyšlené, osudy jednotlivých postav se skvěle prolínají a celkově to měl Ken prostě na háku. Třeba jen výzkum faktických dobových pramenů mu musel zabrat roky. K čemu je to ale dobré, když nakonec se stal z knihy zdlouhavý a místy poměrně zmatený paskvil. Ne, paskvil je příliš hrubé označení, ale víte, co myslím.
Přišlo mi, jako že se měl Ken nejdřív rozhodnout, jestli chce knihu psát zaměřenou na politické a ekonomické boje o stavbu katedrály nebo jestli se chce víc soustředit na osudy jednotlivých mravenečků, kteří se kolem té stavby pohybují. Takhle tady máte právě docela zmatený maglajs. V jedné kapitole řešíte, jestli ho má nebo nemá ráda a ve druhé jestli se král postaví za převora nebo za biskupa. To je docela markantní rozdíl a mě to v knize docela překáželo. Nebylo to vyloženě matoucí, ale občas mi vážně přišlo, jako bych četla dvě různé knihy.
Pilíře by také rozhodně potřebovaly trochu editace. Spoustu věcí bych nemilosrdně vyškrtala a zkrátila knihu alespoň o 300 stran. Dlouhé knihy mi nevadí, ale pokud má autor potřebu vám na konci připomínat jednotlivé události z počátku knihy, protože je prostě tak dlouhá, že už si to nemůžete pamatovat, začne vám připadat, že se možná někde stala chyba. Na druhou stranu je ale Ken opravdu dobrý vypravěč. Naprosto mě do svého příběhu vtáhnul a už po pár stránkách jsem se vcítila do jednotlivých postav, radovala se z jejich úspěchů a proklínala jejich nepřátele.
Když už jsme u toho, tak musím říct, že takhle frustrující knihu jsem už hodně dlouho nečetla. Je jediné štěstí, že jsem si jí vychutnávala jenom v soukromí svého domova, protože jsem hodně často ventilovala svou bezmoc a nesouhlas s děním na stránkách velice sprostými nadávkami adresovanými autorovi. To je totiž tak: vaší oblíbenou postavu neustále pronásleduje neštěstí (a to prosím neštěstí ve stylu 12. století, takže to není "Ach, nemůžu najít práci", ale spíš "Ach, jestli nenajdu práci, tak zítra umřu hlady"), a vždycky jednou za pár set stran se mu stane něco dobrého, vy se zaradujete, že už bude mít konečně pokoj a ono hups, za chvíli někdo přijde a zase to všechno zkazí a to nejenom nějakými postraními intrikami, ale spíš docela přímo a natvrdo jako vraždou, znásilněním, případně vypálením celé vesnice. A to jsem pak vždycky ječela, že to těm zloduchům přece nemůže nikdy projít, teď už to královi určitě dojde a všechny je pozatýká, ale né. Hrdinové trpí pořád dál a padouši pomalu stoupají po společenském žebříčku.
Už hodně dlouho se mi nestalo, že bych vyloženě přála smrt některé postavě v knize, ale tady se jich na jednom místě našlo hned několik. To na Kenovi rozhodně obdivuju, protože takhle zaujmout čtenáře a přimět ho všechno opravdu prožívat jen tak někdo nedokáže. Co je to ale platné, když všechno nakonec skončí naprosto nesmyslně smrtí Thomase Becketa. Proč? Proč jsme nemohli prostě šťastně vysvětit novou katedrálu a jít domů? A právě kvůli takovýmhle zbytečným odbočkám prostě nemůžu dát knize tak dobré hodnocení, jak bych chtěla. A přitom je to tak dobrá knížka. No, co se dá dělat. Když zvážím všechna pro a proti, nakonec stejně vyjdu jen s průměrným hodnocením. Ken se neměl snažit zakomponovat do Pilířů úplně všechno, co si o 12. století přečetl a třeba by to dopadlo mnohem líp.