Zvláštní smutek citronového koláče - Aimee Bender

Anotace: Představte si, že je vám devět a těšíte se na narozeninový citronový piškot s čokoládou, ale místo citronů z něj najednou cítíte zoufalou samotu své maminky. Že je vám dvanáct a z chuti maminčiny večeře poznáte, že je tatínkovi nevěrná. Že je vám dvacet a z vlastnoručně připravené večeře cítíte továrnu... Pro mladičkou Rose se její neobyčejné nadání ochutnávat emoce těch, kteří jídlo připravili, stane utrpením, s nímž se musí naučit žít. Stejně jako s poznáním, že nikdo v její rodině není takový, jak se navenek jeví. Americká autorka napsala půvabný rodinný román o podivuhodné dívce a její zvláštní rodině, prodchnutý dojemně melancholickou atmosférou.

Poprvé se to stalo, když bylo Rose devět let. Ochutnala maminčin koláč, na který se strašně těšila, ale namísto citronů, cukru a šlehačky, cítila v koláči úplně jiné příchutě. Smutek a prázdnotu svojí matky. Samozřejmě ji to vyděsilo a pokusila se matce říct, co se děje, ale ta jí nepochopila. Od té doby v každém jídle, které ochutná, cítí emoce lidí, kteří ho připravovali. Pokud se hodně soustředí, dokáže cítit emoce i z jednotlivých ingrediencí a podle nich se postupně naučí rozpoznávat jednotlivé farmy a továrny. Dokonce si z toho udělá malou hru, protože když se opravdu soustředí na jednotlivé ingredience, může snáz ignorovat pocity člověka, který je dal dohromady. Jenomže jak lidem tuhle schopnost vysvětlit? Uvěří jí vůbec někdo? A co když není jediná z rodiny se zvláštními schopnostmi?
Z téhle knihy mám takové rozpačité pocity. Bylo mi jasné, že to bude něco zvláštního, ale to, co jsem se dočetla, bylo přímo šílené. Rosin příběh byl v pořádku. Dokáže vycítit emoce jiných lidí z jídla. Je to sice neobvyklá, ale vážně zajímavá zápletka. Právě díky téhle schopnosti se toho tolik dozvíme o její rodině, obzvlášť matce, protože z nějakého důvodu za 11 let nikdy nedostane doma jídlo od svého otce nebo bratra. O těch tedy vypráví sama, bez pomoci svých schopností. A právě ta bratrova příběhová linie pro mě knihu naprosto zkazila. Byla tam tak zbytečná a přitom zabrala víc než polovinu knihy. Podle mě to bylo prostě hloupé a ve Zvlášntím smutku to vůbec nemuselo být. A vůbec, když se nad tím člověk zamyslí, byla v téhle knize spousta těžko uvěřitelných věcí.
Už jenom to, že vždycky vařila jen matka, ale byly tam i další věci. Třeba mi přijde zvláštní, že by za 20 let života jedinkrát neviděla fotku svého dědečka, která je normálně zařazená v albu. Nebo to, že se otce na jeho strach z nemocnic nikdy pořádně nezeptala. Nebo to, že se Joe musel prostříhat díry do kalhot. (Pokud jste četli, víte, o čem mluvím). No prostě, bylo tam hodně nesrovnalostí, které mě neskutečně rozčilovaly. Přitom kdyby se autorka na tohle všechno vykašlala, soustředila se jenom na Rosin příběh a knihu tedy zkrátila, mohla by to být vážně skvělá kniha. Jenomže takhle? Veliké zklamání, takže dostane průměrné hodnocení a to jsem ještě vážně hodná.