Šašek a vévodkyně - Celia Rees

Anotace: Píše se rok 1601 a slavný dramatik William Shakespeare žije toho času v Londýně. Je na vrcholu své slávy a jeho hry slaví úspěch v divadle Globe. Krásná Violetta a její věrný průvodce šašek Feste jsou také v Anglii, na divadlo však nemají čas – Violetta musí zachránit největší poklad své rodné země, který odcizil zloduch Malvolio, a potřebuje pomoc. Dobrodružný příběh se odehrává na pobřeží Ilýrie i v Ardenských lesích a prolíná se v něm romantika, napětí i nebezpečí. Podaří se krásné Violettě na její pouti, na níž se často ocitá v ohrožení života, najít to, co hledá, a zachránit tak svou zemi i sebe samotnou?

Shakespearova komedie převedena do knihy o tom, jak na takový nápad mohl přijít. Originální myšlenka? Možná, ale to zpracování nestálo za moc. Postavy mě ničím nezaujaly, příběh byl tak vybájený, jako Shakespearovy hry bývají a byl tak strašně mimo realitu, že mě ani trochu nezajímalo, co se stane. Dalo se to číst, to ano, ale žádného valného nadšení se ode mě tahle kniha nedočká. Jediný, kdo mi byl aspoň trochu sympatický, byl Feste, ale ten se projevoval tak málo, že kvůli němu rozhodně hodnocení zvedat nebudu. Původně jsem chtěla knize dát tři hvězdičky, ale když nad tím tak přemýšlím, snažím se o knize něco smysluplného napsat a docházím k závěru, že o ní vlastně nemám co říct, musím hodnocení nakonec ještě snížit. Jsem si jistá, že se může někomu líbit. Možná velkému Shakespearovu fanoškovi, ale já Večer tříkrálový ani neznám, co se příběhu týče, takže mě tahle kniha prostě nezaujala. 

Bouřková fronta - Jim Butcher

Anotace: Harry Dresden je v tom, co dělá, ten nejlepší. No, technicky vzato, je to ten jediný, kdo to dělá. Takže když má Chicagské policejní oddělení nějaký případ, který je za hranicemi možností nebo tvůrčích schopností smrtelníků, přijdou si k němu policisté pro odpovědi. „Každodenní“ svět je totiž vážně plný podivných a magických věcí – a většina z nich s lidmi nevychází zrovna nejlíp. Pak nastupuje Harry. K tomu, abyste chytili – no, to je jedno – potřebujete čaroděje. Je tu ale problém. Obchody jdou, mírně řečeno, od desíti k pěti. Takže když ho policie zavolá jako poradce k příšerné dvojnásobné vraždě provedené pomocí černé magie, ucítí Harry dolary. Ale kde je černá magie, tam je i černokněžník. A ten černý mág zná Harryho jméno. Teď teprve věci začnou být… zajímavé. Kouzla. To může chlapa zabít.

Harry Dresden, hrdina Bouřkové fronty, je čaroděj. Jediný veřejně praktikující čaroděj, který na svých schopnostech vydělává. Živí se jako soukromý detektiv, pátrající po ztracených věcech, exorcista a občas jako konzultant Chicagské policie. Jednoho dne, kdy prací zrovna neoplývá, se tedy rozhodne vzít hned dva případy. Hledání pohřešovaného muže, začínajícího čaroděje a dvounásobnou vraždu, způsobenou velice silnou magií. O to větší je jeho překvapení, když se oba případy začnou postupně prolínat a ukáže se, že i začínající čarodějové mohou být velice nebezpeční.
Harry je rozhodně zajímavá postavička. Neupravený, věčně švorc a navíc oplývající poněkud černým humorem. Je to čaroděj, který ale nemá moc šancí kouzla skutečně provádět. Kdykoli se o něco pokusí, objeví se u něj jeho hlídač, vyslanec Bílé rady (taková kouzelnická vláda) a prošetřuje, jestli Harry jednal v souladu s kouzelnickými zákony. To mu samozřejmě velice komplikuje vyšetřování. Pořádně nemůže ani pumpnout obyčejnou vílu z kapky rosy o informace a schůzka s upírkou? Nebezpečná záležitost. Jak má potom ale zjistit, kdo pomocí černé magie zabil dva lidi? A měl by vůbec s vyšetřováním pomáhat, nebo by bylo rozumnější dát na radu proslulého mafiána a dát si na chvíli placenou dovolenou?
Bouřková fronta je rozhodně zajímavá kniha. Harry je skutečně tak trochu jako Anita Blakeová. Pomáhá policii s paranormálními případy, věčně ho někdo mlátí nebo mu vyhrožuje, a používá své magické síly jen k prosazování své vlastní morálky a tedy dobra. Tím ale srovnání končí. Jim Butcher rozhodně umí napsat průměrnou detektivku, to mu upírat nebudu, ale ten zbytek? Humor skoro nikde, napětí se dostavilo až někdy v poslední třetině knihy a paranormální jevy ve světě sice jsou docela promyšlené, ale zase nejsou vůbec vysvětlené, takže si je člověk skoro neužije. Co že je sakra ten jeho Nevernever? Je možné, že se celá série bude postupně zlepšovat, a že se všech vysvětlení člověk dočká v dalších dílech, ale kdo má čas na takové průtahy? Já rozhodně ne. Neříkám, že je Bouřková fronta špatná, to vůbec ne. Ale na druhou stranu také není zdaleka skvělá. Druhý díl si tedy sice někdy v budoucnu pořídím, ale chvátat na to nebudu a Harry, i když poměrně charizmatická postava, mi nejspíš chybět nebude.

Odstíny života - Lusy Adams

Anotace: Alexandrina Avitalová se za života nijak nelišila od vrstevníků. Když je v den svých devatenáctých narozenin chladnokrevně zavražděna, nikdo nemůže tušit, že smrt se stane začátkem její nové cesty. Tři roky poté, co byla pohřbena a oplakána rodinou a přáteli, se probouzí znovu k „životu“. Je uvedena do světa magie a ďábelských stvoření. Alex musí zapomenout na svůj předchozí život, aby mohla zaujmout pozici neohrožené bojovnice se silami temnot. Podle dávného Proroctví je právě ona jedinou vyvolenou, Spasitelkou, která má rozhodnout odvěkou bitvu mezi dobrem a zlem…

Bohové přivedli Alex zpět k životu, aby zachránila celý svět před samotným Ďáblem. To ale není podstatou téhle knihy. V Odstínech života se Alex snaží jen zmírnit zlo na téhle planetě, zabíjením démonů, upírů, vlkodlaků a podobné havěti. Na jedné takové vražedné výpravě se setká s Gabem, pohledným a neskutečně drzým lovcem, který jí nejdřív zachrání život a pak ji pozve bydlet s ním a jeho přáteli, malou skupinkou lovců. Tak se Alex seznamuje s Mattem a jeho bratrem Jamiem, čarodějkou Mykailou a vlkodlakem Dougem. Podivná, nesourodá skupina, se kterou Alex zažije spoustu nebezpečí, ale i zábavy, jízlivých poznámek a světe div se, dokonce i lásku a pravé přátelství. Jak se ale na její nové přátele budou dívat ti, kteří ji přivedli zpět? Co se stane, když Alex rozpoutá hněv bohů?
Inu, Odstíny života rozhodně nejsou nudné. To musím říct hned na začátek. Příběh, i když ne zrovna originální, byl zábavný a občas i maličko napínavý. Postavy jsou sympatické a krásně to mezi nimi jiskří. Bavila mě jejich interakce a peprné dialogy. Co mě ale nebavilo, byly monology, které si Alex vedla v hlavě a neustálé popisy všeho kolem. Lucy používá na můj vkus trochu moc květnatý jazyk, občas to působilo, jako by se jednoduše příliš snažila. Dlouhá, nic neříkající souvětí, která popravdě knize na atraktivnosti spíš ubírala. Taky mi to občas připomínalo slabý odvar série o Anitě Blakové, a to je rozhodně mínus. Když už chci něco napodobovat, tak aspoň pořádně (i když si nemyslím, že by to byla vědomá snaha o napodobení, spíš se to tak nějak stalo).
Co mě ale vážně štvalo a naprosto to nedokážu odpustit, je časté naprosto nelogické chování postav. Nickovi řeknou, že mu musí něco provést a že to bude strašně bolet a on po všem čím prošel, řekne pouze OK? Bez dalších otázek? Divné. Bohové Alex řeknou, že se pravdu o ní nesmí nikdo dozvědět, ona to vyklopí celé své náhradní rodince a nic se nestane? Blbost. Takovéhle věci mě vytáčely naprosto k nepříčetnosti, protože to působilo, že celé Odstíny života nebyly vůbec promyšlené. Lucy se z toho sice nakonec vysekala s jistou elegancí, ale poetický konec to už prostě zachránit nemohl. Celkově tedy musím konstatovat docela velké zklamání, i když to rozhodně nebyla špatná kniha. To tedy ne. Jen taky nebyla úplně úžasná. Na mém žebříčku nakonec, díky těm dialogům, postavám a jejich vzájemném jiskření a hlavně kvůli vší té akci (i když zdržované zbytečnými popisy), končí Odstíny života na čistě průměrné pozici. Škoda jich, ale za přečtení určitě i tak stojí.

Jeden den - David Nicholls

Anotace:  "Přátelství je někdy míň než láska"

Představte si, že někdy během střední školy potkáte člověka, který vám tak přiroste k srdci, že už ho nikdy nedostanete z hlavy. Chodit spolu ale nezačnete. Přesně to je případ Dextera a Emmy, kteří jsou přátelé už dvacet let - od osmaosmdesátého se setkávají vždy po roce. Je samozřejmě jen otázka času - i když nepřiměřeně dlouhého - než se z takového vztahu vyklube něco víc, než jen návštěva muzea a výroční večeře.

Emma a Dexter se potkali na vysoké škole, znali se od vidění, ale k nějakému bližšímu kontaktu došlo až v den jejich promoce. V ten den na svatého Swithina spolu stráví noc plnou líbání a povídání o budoucnosti. Potom Dexter odjíždí na rok prázdnin, který hodlá strávit cestováním po exotických lokalitách (za pomoci peněz jeho rodičů), aby se údajně našel a zjistil, co chce se svým životem dělat. Emma na druhou stranu zůstane v Anglii, najde si nudnou práci a po odpoledních se snaží změnit svět. Neustále si ale píší dopisy a pohledy. My jako čtenáři můžeme postupně sledovat, jak se v průběhu dvaceti let jejich životy i ideály mění. Nikdy se ale nezapomenou na sv. Swithina sejít jako staří přátelé. Je ale možné, aby takové přátelství přerostlo v něco víc? Je možné i po tolika prodělaných změnách skončit spolu? 

Tahle knížka byla naprosto úžasná. Tak strašně opravdová a nádherně napsaná. Dalo by se sice říct, že vlastně jen sledujeme dvacet let života dvou náhodných lidí, ale ve skutečnosti je v tom něco víc. Přišlo mi, jako by autor psal o mě a mé možné budoucnosti. Chápete jak to myslím? Působí to skoro jako životopis náhodného člověka z ulice. Příběh se vyvíjí ve dvou pohledech, které se poměrně pravidelně střídají. Protože jsou jejich životy většinou naprosto rozdílné a často ani nežijí ve stejné zemi, chvíli vypráví Dexter a chvíli Emma. Nesledujeme jejich životy den za dnem (to by vydalo na pěkně tlustou knížku). David nám nabízí náhodné útržky, tak aby člověk nezůstal na žádném období zaseklý příliš dlouho, takže se příběh vyvíjí sice postupně, ale na druhou stranu pokračuje mílovými kroky. 

David Nicholls psát opravdu umí. Píše takovým lehkým stylem, občas vtipně občas vážně, ale nikdy nudně. V životech jeho hrdinů se pořád něco děje a i když je Dexterův život rozhodně zajímavější než Emmin, měla jsem radši právě její kapitoly, ve kterých vyprávěla o svém úplně obyčejném životě. Nudných pracech, ošklivých podnájmech, zlomených srdcích a promarněných příležitostech. Protože psát zajímavě o něčem v podstatě nezajímavém je jednoduše umění. Rozhodně se nedivím, že se z Jednoho dne stal bestseller a že ho proměnili i ve film. Jen si ještě nejsem jistá, jestli se na něj někdy podívám. Možná, možná ne. Čím si ale můžu být jistá, je to, že jsem Jeden den nečetla na posledy. 

Nádherné bytosti - Kami Garcia, Margaret Stohl

Anotace: Ethan žije v městečku Gatlin v Jižní Karolíně celý život, stejně jako celé generace jeho rodiny. A jedno ví bezpečně – tady se nikdy nic nemění, nikdy se nic neděje. Pak se však objeví Lena Duchannesová a najednou není nic takové, jako bylo dřív. Ethan postupně zjišťuje, že výstřední, zvláštní, nešťastná a nesmírně přitažlivá Lena je z rodiny mocných Zaklínačů a o jejích šestnáctých narozeninách na ni má dopadnout kletba – kletba, která ohrožuje její život. Lenu a Ethana však k sobě váže hlubší pouto, než kterýkoli z nich tuší, a Ethan je možná Leninou jedinou nadějí.

Zase jednou dobré YA skrz naskrz. Nádherné bytosti jsou o Ethanovi a Leně. Ethan žije v obyčejném nudném městečku, kde se nikdy nic nemění. Alespoň dokud nepřijde nová spolužačka - Lena. Tajemná a krásná, ale zároveň okamžitě odsuzovaná kvůli svému původu. Není odsud a navíc je neteří podivného Macona Ravenwooda, tím se okamžitě odsouvá na pokraj středoškolského společenského života. Všichni kromě Ethana se jí vyhýbají a když se kolem Leny začnou dít divné věci, přestanou ji ignorovat a místo toho spustí do plného lynčování. To ještě vůbec netuší, co je Lena skutečně zač. Lena je zaklínačka, kterou v den jejích šestnáctých narozenin čeká Vyžádání - bude jí určeno, zda se přidá na světlou nebo temnou stranu a neexistuje možnost jak tuto volbu ovlivnit nebo se jí vyhnout. Nebo snad ano? Mohl by Ethan ještě zamíchat kartami?

Tahle knížka se mi líbila už od prvních stránek. Hned mě zaujalo, že je vyprávěná z pohledu kluka, což se tak často nestává (obzvlášť u autorek, tedy žen). Navíc je psaná dost hovorovým jazykem, občas se vyskytne i sprosté slovo. To všechno ale přidává postavám na reálnosti a autentičnosti. Tihle lidé skutečně působí, jako byste je mohli potkat někde na ulici (alespoň tedy ti bez nadpřirozených schopností). Jak už jsem se zmínila, postavy jsou prostě skvělé. Milujete ty, které milovat máte, nenávidíte ten zbytek. Jen Lena mi občas lezla trochu na nervy tím svým "miluju víc než svůj život, ale nemůžu ti nic říct, nepochopil bys to, jsme příliš odlišní". Jednu chvíli se k němu lísá, druhou ho odstrkuje, prostě v tom má holka maglajz. Jinak ale rozhodně na jedničku. Co se příběhu týče, moc se mi líbil. Poměrně originální námět, dobře zpracovaný a jen občas se příliš přiblížil k hranici klišé, což se dá ještě odpustit. Co se ale nedá odpustit je ten konec. Ten mě vážně zklamal a trochu i zmátl. Vypadalo to, jako by Nádherné bytosti měly být původně jen jedna kniha, ale autorkám se to tak zalíbilo, že se rozhodly uměle konec změnit, aby mohly pokračovat v psaní. Konec tedy vážně působil tak nějak nedomyšleně.

Na druhou stranu jsem moc ráda, že mám před sebou ještě tři díly, protože i přes všechnu Ethanovu (lehce otravnou) oddanost a Leninu rozháranou povahu jsem se s nimi ještě nechtěla úplně loučit. Rozhodně bych se v příštích dílech chtěla víc podívat do Ravenwoodu, protože ten barák je prostě úžasný a naprosto mě fascinuje. Je maličko jako Bradavice tím jak se pořád mění a člověk neví, co od něj může čekat. A Kuchyně? Kdo by něco takového doma nechtěl? Příběh v prvním dílu byl maličko předvídatelný, ale jak už jsem říkala, konec mě překvapil, takže jsem dost zvědavá, co se může dít v dalších třech dílech. První díl ale rozhodně doporučuju, i když nedostane chudák úplně plný počet hvězdiček (na to je v téhle recenzi příliš negativ).

Kniha posledního soudu - Connie Willisová

Anotace: Román patří bez přehánění mezi nejvýznamnější žánrové práce dvacátého století. Studentka historie je na své cestě do minulosti omylem poslána do doby morových ran roku 1348. Zatímco se dívka snaží přežít, aniž by se sama mohla vrátit do budoucnosti, profesor Dunworthy musí bojovat s rychle se šířící smrtelnou epidemií chřipky i s tupou byrokracií, aby měl vůbec šanci svou žákyni zachránit. Obě časové linie i přes propast času prozrazují, jak je lidská povaha navzdory civilizačnímu pokroku v podstatě stále stejná. Kromě řady domácích cen v USA se knize dostalo rovněž národních ocenění pro nejlepší žánrový román Německa, Španělska a Itálie.

Takhle kniha byla jednoduše úžasná, i když si vůbec nejsem jistá, kam ji žánrově zařadit. Je to totiž trochu sci-fi (úplně maličko), trochu historická fikce a trochu dokument. Divná kombinace? Určitě, ale tady prostě funguje.
Nacházíme se v roce 2054, v roce, kdy lidé už nejsou nemocní, protože dostávají pravidelně vakcíny proti naprosto všemu, včetně chřipky a kdy lidé dokážou cestovat v čase. Zatím to samozřejmě není nijak běžné, ale je to součást výzkumu kateder historie. Jak lépe zkoumat historii, než se do ní podívat? Tak také dojde k tomu, že Kivrin, mladá studentka historie, odcestuje do středověku. Bohužel ale došlo k chybě a namísto relativně bezpečného roku 1320 se nachází v roce 1348, roce morové rány. My tak společně s ní sledujeme běžný život jedné malinké středověké vesnice i vývoj událostí v době, kdy mor udeří plnou silou.
Na druhou stranu sledujeme co se děje v "současnosti". Technik, který Kivrin do minulosti poslal, okamžitě poté onemocněl, aniž by stihl ověřit, že se shoz povedl. Nikdo si to nedokáže vysvětlit, protože to se prostě nestává. Ne po plné vakcinaci. Přesto ale je nemocný a navíc se tento virus začíná šířit a celý Oxford musí být uzavřen do karantény. Profesor Dunworthy se tedy musí pokusit vypátrat původ viru, aby mohl zajistit Kivrin bezpečný návrat. Někteří lidé si totiž myslí, že vir přišel ze středověku a laboratoř musela být hermeticky uzavřena. Stihne se Dunworthy prokousat byrokracií do dne srazu, kdy se má Kivrin vrátit? A může Kivrin vůbec přežít ve středověku zamořeném morem?
Jak říkám, skvělá knížka. Příběh sledujeme z pohledu Kivrin, Dunworthyho a také formou přepisu Knihy posledního soudu, což jsou nahrávky na skrytý diktafon, na který Kivrin zaznamenává svá vědecká pozorování. Líbil se mi styl, jakým byla kniha psaná. Byla taková věcná, ale zároveň hodně emotivní a neskutečně čtivá. Všechny postavy mi strašně přirostly k srdci, a že je jich tam opravdu hodně. Kivrin v minulosti poznává polovinu vesničky a Dunworthy se zase vypořádává s polovinou Oxfordu. Přesto ale v postavách není bordel, každá je jiná a můžete je proto snadno identifikovat. Co se vývoje příběhu týče, musím říct, že jsem ani zdaleka nepředvídala, kam se příběh vrtne a jak to celé dopadne. Bylo tam několik zvratů, které mě naprosto dostaly a několikrát jsem si i pobrečela.
Co se týče negativních věcí, na žádné nemůžu přijít. Snad jen ta obálka mohla být lepší, ale co se dá dělat. Jinak na nic negativního nemůžu přijít a myslím, že už teď s jistotou můžu říct, že tuhle knihu jsem nečetla naposledy.

Bylo nebylo #61

Tak, konečně se věci trochu uklidnily a má milovaná meme se mohou vrátit. Maličký problém bude s Posuď knihu podle obalu, protože v novém bytě zatím nemám moc knih a nerada hodnotím obálky jen podle fotek z internetu, protože to prostě není to samé, ale Bylo nebylo se může vrátit s plnou parádou. Tentokrát se podíváme na první věty knihy, kterou asi nebudete vůbec znát. Já ji taky vlastně neznám, nikdy jsem o ní neslyšela a sama ji teprve čtu, ale zatím se mi vážně líbí, takže proč ji tady trochu nezviditelnit? 

Tiffany Bakerová - Sladká vůně bolehlavu

Anotace: Truly Plaiceová se narodila jako obrovské ošklivé dítě a v průběhu let je stále mohutnější a ošklivější. Po smrti otce, který jí nikdy nepřestal vyčítat skon matky při porodu, ji oddělili od její krásné křehké sestry Sereny Jane a poslali na farmu jako děvče pro všechno. Robert Morgan, nejmladší z místní dynastie lékařů, se do Trulyiny sestry zamiluje a přesvědčí ji k sňatku. Po několika letech manželství od něj ale Serena Jane uteče a je na Truly, aby vedla Robertovi dům a starala se o jeho osmiletého syna. Truly trpělivě snáší svůj úděl, Robertovy urážky i věčný posměch okolí. A osud ji nakonec za její obětavost, vnitřní vyrovnanost a schopnost nadhledu dopřeje zaslouženou špetku štěstí i lásky.

První věty: Ten den, kdy jsem ukládala Roberta Morgana k věčnému odpočinku, byl pozoruhodný ze dvou důvodů. Za prvé, i když byl srpen, nebe nad hlavou bylo drsné a chladné jako lednové jezero; a za druhé, byl to den, kdy jsem se začala zmenšovat. Pamatuju si, jak jsem stála u otevřeného hrobu, blátivá země se lepila jako čerstvý hnůj, a jak jsem čekala, až bude dolů spuštěno tělo Roberta Morgana.

Je mi jasné, že většinu z vás tahle kniha nezaujme, ale doufám, že se najde pár lidí, které, stejně jako mě, tyhle první věty společně s anotací nabudí k přečtení téhle krásné knížky (soudím zatím čistě podle obálky, protože jsem teprve na začátku). Obzvlášť, když je tahle kniha momentálně na všech mých oblíbených internetových knihkupectvích pod 30 Kč. To už za pokus stojí, no ne? A co právě čtete vy?

Anotace: Jana nepoznala rodičovskou lásku, krutí příbuzní ji umístili do sirotčince. Tam dívka žila v nuzných podmínkách, ale získala vzdělání. Jakmile dostane práci vychovatelky na panství pana Rochestra, svitne jí naděje na lepší život. Majitel působí sice jako nerudný a zatrpklý, ale vyučovat malou Adélku Janu baví, proto se rozhodne zůstat. Jenže dům skrývá mnohá tajemství a hrozby. Podivné rány, zoufalé výkřiky a strašidelný smích, které Jana v noci slýchá, rozhodně nejsou jen výplody fantazie.

Celý příběh začíná Janiným dětstvím, které nebylo právě veselé. Jane přišla o oba rodiče a do opatrovnictví ji vzala její teta, která ale rozhodně nemá v úmyslu tohle vzpurné dítě jakkoli rozmazlovat. Nakonec situace postoupí do takového bodu, kdy teta Jane pošle do internátní školy pro sirotky. Tam Jane stráví zbytek svého dětství v poměrně chudých podmínkách a je podrobena tvrdé disciplíně, naučí se ale mnoho užitečných věcí, takže nakonec může školu opustit a najít si zaměstnání jako vychovatelka malé Adele, schovanky pana Rochestra. Dokáže Jane najít štěstí v tajemném domě zádumčivého majitele? Usadí se tu, nebo bude muset zase o dům dál? A je vůbec možné, aby chudá vychovatelka našla lásku?
Já nějak nevím, co si mám o Jane Eyerové myslet. První myšlenka je, že měla Charlotte příběh hodně seškrtat o všechny ty podrobné popisy lidí, krajin a stavů mysli. Vážně nepotřebuju dvě stránky číst o tom, jak místnost vypadá a co si hrdinka myslí, abych se mohla do dané scény vcítit. To by se ale dalo zkousnout, kdyby byl samotný příběh nedostižitelný. Což ale bohužel nebyl. Alespoň pro mě ne. Líbil se mi začátek, Janino dětsví, její pobyt ve škole a příchod na Thornfield. Ve všech částech, kde se Jane bavila s Rochestrem jsem skoro nedýchala a žila jsem pro náznaky náklonosti, které Rochestovi občas vyklouzly. Potom ale přijde zvrat a Jane Thornfield opouští, už žádný Rochester, tajemství domu je odhaleno a co dál? Dlouhé putování a žebrání, nuzný osud pro naší podivnou hlavní hrdinku. V tu chvíli jsem ztratila veškeré odhodlání prokousávat se dál touhle podivností plnou dlouhatánských popisů. Předpokládám, že kdybych vydržela, dostalo by se mi odměny v podobě nějakého jakž takž šťastného konce, ale na to prostě už nemám nervy. Přišlo mi, že kdyby Charlotte napsala dvě knihy a příběh Jane do nich nějak férově rozdělila a zkrouhla by ty popisy, mohly z toho být dvě skvělé knížky, ale takhle v jednom a se vší tou omáčkou okolo příběhu je to prostě k uzoufání nudné, zdlouhavé a hlavně matoucí. Celkově tedy velké zklamání a další kniha, kterou jsem musela vzdát.
Možná, bych s Jane měla větší trpělivost, kdyby mi ji mamka omylem neshodila do záchodu, takže i když byla očištěna a usušena, stejně jsem se jí lehce štítila dotknout. Ten pocit, že je nasáklá bůh ví čím jsem nedokázala setřást a tudíž jsem její čtení chtěla mít co nejdřív za sebou, což se právě u takovéhle knihy dost těžko zařizuje. Tak jsem ji prostě vzdala, zasunu ji někam na dno knihovničky a pokusím se na celé tohle fiasko zapomenout. Přitom knihu jedné ze sester Brontëových naprosto miluju a nemůžu se jí nabažit. Možná, si měla Charlotte vzít z Emily poučení. Nakonec tedy docela zklamání, i když první polovina byla příběhově dobrá, takže celkové hodnocení vychází vlastně průměrně:

Girls

Oficiální text distributora: Nový seriál HBO z dílny spisovatelky, herečky a režisérky Leny Dunhamové sleduje osudy skupiny dívek, kterým je lehce přes dvacet, žijí v New Yorku, mají dostudováno a nyní se snaží dát svému životu nějaký směr.
Hannah před dvěma lety dokončila školu humanitních věd a je přesvědčená, že má talent a schopnosti, aby se stala úspěšnou spisovatelkou. Ačkoliv ještě téměř nezačala psát svou knihu života (nejdříve ji musí prožít), rodiče jí bez milosti odstřihly od přísunu peněz. Další komplikací je pro Hannah neopětovaná vášeň k excentrickému herci Adamovi, se kterým má občas sex (když se obtěžuje odpovědět jí na esemesku). Nájem a další nezaplacené účty se začnou nebezpečně hromadit, Hannah se však naštěstí může opřít o svou spolubydlící a nejlepší kamarádku Marnie. Ta má skutečnou práci v umělecké galerii a dokonce i opravdového přítele. Ve městě se objeví jejich krásná kamarádka Jessa z Velké Británie, jež procestovala tolik různých zemí, jako měla milostných románků. Jessa se nastěhuje ke své naivní sestřenici Shoshanně, která by nejraději žila, jako v seriálu Sex ve městě. Během desetidílné první řady GIRLS, se všechny čtyři mladé dámy snaží zjistit, co doopravdy chtějí – od života, od mužů, od sebe samých i navzájem. Odpovědi nejsou vždy jasné ani jednoduché, ale jejich hledání je velice kontaktní a neskutečně zábavné.

Takový milý kratičký seriál. No, milý zrovna ne. To přirovnání k Sexu ve městě rozhodně sedí. V seriálu Girls se s tím totiž rozhodně nemažou. Hannah se svým šíleným přítelem, Marnie se svou upejpavostí, Jessa, která se vyspí se vším co potká a nakonec Shoshanna,  buhvíkolika letá panna. Na jednu stranu je ten seriál takový divný, ale za to nejspíš může styl, jakým jsou postavy napsané. Samotné herečky jsou všechny celkem sympatické, i když Hannu jsem občas nenáviděla. Co je ale na tomhle seriálu opravdu dobré je, že i přes to, jak je občas podivný, vás zajímá, co se stane dál. S postavami se okamžitě sžijete a pak jim od obrazovky bezmezně fandíte v jejich pokusech o lepší život. A co víc by si mohl člověk přát? Občas jsem se zasmála, občas zamyslela a odcházím s pocitem naprosté spokojenosti, i když už tenhle seriál nemusím nikdy vidět znovu. To se tak občas stává.

Zelená jako smaragd - Kerstin Gierová

Anotace: Gwendolyn má zlomené srdce. Zdá se, že Gideonovo vyznání lásky bylo pouhou fraškou, aby šel na ruku jejich úhlavnímu nepříteli, hrozivému hraběti Saint Germainovi. Ale pak se stane něco naprosto nepochopitelného a Gwennin svět je vzhůru nohama. Ji i Gideona čeká dech beroucí úprk do minulosti, a taky menuety, paruky, kordy a divoké pronásledování a nad tím vším se vznáší otázka, zda se dá stav pokojové fontány vůbec léčit… (pozn. Xemerius se velmi obává, že nikoliv.)

Poslední, a musím říct velmi očekávaný, díl série Drahokamy. Taky jste se tak těšili? Hned jak jsem měla trošku peněz a času, jsem zaskočila do nejbližšího knihkupectví, popadla jí a utíkala k pokladně. Okamžitě jsem se začetla a i když byly určité nucené pauzy (spánek, jídlo a práce - jak otravné fenomény lidského života), přečetla jsem ji stejně jak nejrychleji jsem mohla. V posledním díle se hodně soustředíme na vztah mezi Gwendolyn a Gideonem - je Gideon vážně tak dobrý herec a Gwendolyn vážně tak naivní? To uvidíte. Na pozadí těchto vysoce důležitých událostí se potom řeší závěr hlavní příběhové linie. Proč Lucy a Paul ukradli chronograf, co má hrabě Saint Germain za lubem a co se vlastně stane, až se kruh uzavře? Všechny tyhle otázky budou konečně dořešeny a věřte mi, budete valit oči. 

Kerstin Gierová zase jednou nezklamala. Alespoň co se týče akce, čtivosti a postav. V téhle knize se pořád něco děje, a i když se zrovna dějí věci maličko tlumenějšího rázu než jsou honičky a souboje, stejně se nemůžete odtrhnout. Každý dialog je nabitý vtipem a všechny postavy jsou tak milé (obzvlášť Xemerius), že se s nimi rozhodně nebudete chtít loučit. Proč jen musí mít tahle série jen tři díly? Takové Gwendolyn jsem strašně fandila, Gideona chvílemi milovala a nenáviděla, podle toho jak se zrovna choval, Charlotte proklínala a dokonce i pan Bernhard se konečně nějak projevil. Prostě perfektní kombinace. Přesto Zelená nedostane plný počet hvězdiček. Ptáte se proč? Ten konec! 

Ano, nejspíš vás dostane, překvapí a možná chvílemi i rozbrečí, ale panebože. Konečná pointa to pro mě prostě zabila. Nebudu samozřejmě prozrazovat co přesně mi vadí, protože bych knihu pro každého, kdo jí ještě nečetl, naprosto zkazila, ale musím říct, že jsem si to představovala trochu (hodně) jinak. To, jak se knihu rozhodla zakončil Kerstin mi přišlo takové laciné, ohrané a vůbec nedůstojné k tak skvělé knižní sérii. Vždyť všechno do té chvíle měla tak promyšlené. Tohle ale působilo, jako by najednou nevěděla, jak z té situace vybruslit, takže si vymyslí takovou pitomost. (Mimochodem rozčilovat se nad něčím, když nemůžete prozradit o co vlastně jde není tak uspokojující, jak by jeden čekal.) Prostě ten konec mi to zkazil. Mé celkové hodnocení tedy maličko utrpí, ale zase ne moc. Zbytek knihy tohle totiž naprosto vyvážil.