Jeden den - David Nicholls

Anotace:  "Přátelství je někdy míň než láska"

Představte si, že někdy během střední školy potkáte člověka, který vám tak přiroste k srdci, že už ho nikdy nedostanete z hlavy. Chodit spolu ale nezačnete. Přesně to je případ Dextera a Emmy, kteří jsou přátelé už dvacet let - od osmaosmdesátého se setkávají vždy po roce. Je samozřejmě jen otázka času - i když nepřiměřeně dlouhého - než se z takového vztahu vyklube něco víc, než jen návštěva muzea a výroční večeře.

Emma a Dexter se potkali na vysoké škole, znali se od vidění, ale k nějakému bližšímu kontaktu došlo až v den jejich promoce. V ten den na svatého Swithina spolu stráví noc plnou líbání a povídání o budoucnosti. Potom Dexter odjíždí na rok prázdnin, který hodlá strávit cestováním po exotických lokalitách (za pomoci peněz jeho rodičů), aby se údajně našel a zjistil, co chce se svým životem dělat. Emma na druhou stranu zůstane v Anglii, najde si nudnou práci a po odpoledních se snaží změnit svět. Neustále si ale píší dopisy a pohledy. My jako čtenáři můžeme postupně sledovat, jak se v průběhu dvaceti let jejich životy i ideály mění. Nikdy se ale nezapomenou na sv. Swithina sejít jako staří přátelé. Je ale možné, aby takové přátelství přerostlo v něco víc? Je možné i po tolika prodělaných změnách skončit spolu? 

Tahle knížka byla naprosto úžasná. Tak strašně opravdová a nádherně napsaná. Dalo by se sice říct, že vlastně jen sledujeme dvacet let života dvou náhodných lidí, ale ve skutečnosti je v tom něco víc. Přišlo mi, jako by autor psal o mě a mé možné budoucnosti. Chápete jak to myslím? Působí to skoro jako životopis náhodného člověka z ulice. Příběh se vyvíjí ve dvou pohledech, které se poměrně pravidelně střídají. Protože jsou jejich životy většinou naprosto rozdílné a často ani nežijí ve stejné zemi, chvíli vypráví Dexter a chvíli Emma. Nesledujeme jejich životy den za dnem (to by vydalo na pěkně tlustou knížku). David nám nabízí náhodné útržky, tak aby člověk nezůstal na žádném období zaseklý příliš dlouho, takže se příběh vyvíjí sice postupně, ale na druhou stranu pokračuje mílovými kroky. 

David Nicholls psát opravdu umí. Píše takovým lehkým stylem, občas vtipně občas vážně, ale nikdy nudně. V životech jeho hrdinů se pořád něco děje a i když je Dexterův život rozhodně zajímavější než Emmin, měla jsem radši právě její kapitoly, ve kterých vyprávěla o svém úplně obyčejném životě. Nudných pracech, ošklivých podnájmech, zlomených srdcích a promarněných příležitostech. Protože psát zajímavě o něčem v podstatě nezajímavém je jednoduše umění. Rozhodně se nedivím, že se z Jednoho dne stal bestseller a že ho proměnili i ve film. Jen si ještě nejsem jistá, jestli se na něj někdy podívám. Možná, možná ne. Čím si ale můžu být jistá, je to, že jsem Jeden den nečetla na posledy.