Anotace: Zajímavá a citlivá knížka o šestnáctileté Hazel, která trpí rakovinou a sblíží se s Augustem, jemuž se podařilo tuto nemoc překonat. Ti dva mladí lidé se výborně doplňují, a navíc je spojuje originální pohled na život i na chorobu, která je postihla. „Nejvtipnější smutný příběh“ je napsán s mimořádným smyslem pro humor a sarkasmus a díky autorovu vyprávěčskému talentu vyznívá velmi působivě.
Já vážně chtěla na tuhle knížku napsat recenzi, jenomže to začíná vypadat, že to nebude možné. Už mi totiž přišlo, že mám dostatečný odstup, jenomže potom jsem si přečetla tu anotaci a zase se mi všechny pocity z Hvězdy nám nepřály vrátily a teď si nejsem jistá, jestli ze sebe dokážu vymáčknout alespoň první odstavec, ale víte co? Já se o to hodlám i tak pokusit.
Hvězdy nám nepřály jsou ve zkratce o Hazel, které je 16, a pomalu, ale jistě umírá na rakovinu. Na podpůrné skupině pro lidi s rakovinou Hazel potká sedmnáctiletého Augusta, který už rakovinu (snad) nemá, ale taky nemá nohu a Hazel natolik okouzlí, že se okamžitě stanou kamarády a pomalu ale jistě se také zamilují. Hazel a Augustus sdílí nejenom stín rakoviny nad jejich životem, ale navíc kamaráda Izáka (který kvůli rakovině přichází o zrak) a lásku ke knize Císařský neduh. Tahle kniha nám poskytuje vedlejší příběhovou linii k té hlavní, kdy se dva mladí lidé milují a zároveň trpí příznaky smrti, jako je rakovina. Pozor, teď bude velice očividný spoiler. Veliké překvapení v polovině knihy má být, že se Augustus přecijen nezbavil rakoviny tím, že mu doktoři usekli nohu, takže v něm rakovinotvorné buňky rostly vesele dál a tak teď umírá rychleji než Hazel. Konec spoileru, tady už je bezpečno. Jak to celé dopadne, už prozrazovat nebudu, ale myslím, že to dokážete uhodnout. Šťastný konec nás rozhodně nečeká.
Tahle knížka, musím uznat, je opravdu dobrá. Sice mě nerozbrečela tak moc, jako některé jiné, ale stejně na mě opravdu hodně zapůsobila. To asi bude tím, že i když nikdo z těch lidí vážně neexistuje, existují spousty opravdických lidí, které části tohohle příběhu vážně zažívají, a tudíž pro mě není tak lehké se od tragédie toho příběhu distancovat. Hazel a Augustus jsou oba strašně skvělé postavy, které si zamilujete a se kterými se budete smát a plakat a pak si uvědomíte, že nejsou skuteční a pocítíte strašnou ztrátu. Tak reálně působící postavy John Green vytvořil. Příběh je poněkud předvídatelný, ale tuhle knížku člověk nečte kvůli příběhu. Čtete jí, kvůli té myšlence. Poselství, které se vám John snaží nacpat do hlavy. A že se mu to daří. Hvězdy nám nepřály totiž rozhodně neodložíte na poličku s klidným srdcem a prázdným mozkem. A nejhorší (nejlepší) je, že se vám tyhle pocity vybaví pokaždé, kdy její obálku i jen zahlédnete ve své knihovničce.
Pojďme se ale bavit maličko víc o autorovi, Johnovi. Teprve nedávno jsem objevila Vlogbrothers, kde John spolu se svým bratrem Hankem vytvořili naprosto úžasnou komunitu lidí, pomocí několika skvělých a šílených nápadů a spousty videí. Mohu hrdě prohlásit, že i já jsem teď Nerdfighter. Co mě ale vážně dostalo je, že John tuhle knížku skutečně napsal. Jako já vím, že je autor, takže jí napsat musel, ale když sledujete jeho videa a pak čtete jeho knížku, prostě ho vidíte v každé větě. On totiž jenom nenapsal knížku, on do ní vložil i kus sebe (já vím, že to zní strašně trapně, ale líp to říct nejde). Když jsem četla tu větu o děkování v nemocnicích a poznala ji z videa, ve kterém je John sám v nemocnici a říká, že se v nemocnicích strašně moc děkuje, protože jste bezmocní a lidé vám pomáhají a vy jim za to musíte pořád dokola děkovat, tak jsem chvíli jenom oněměle zírala na stránky Hvězd a nemohla uvěřit, že to v té knížce vážně je. Tohle on přece sám řek, a pak psal knížku o nemocných lidech a říkal si: "Hm, teď bych se mohl odkázat na něco, co jsem sám zažil" a prostě to tam napsal. To mi přijde naprosto neuvěřitelné a přimělo mě to opravdu přemýšlet nejenom o knížkách, které čtu, ale i o jejich autorech. Do teď pro mě autor byl někdo, jehož dílo jsem mohla obdivovat, teď si ale uvědomuju, že jsou to nejenom autoři knih, ale taky úplně obyčejní lidi. Taky jste někdy zažili podobný moment? Nebo berete autora knihy jen jako šum v pozadí? Protože to jsem do teď dělala já.
A proč, že jsem tak moc nebrečela? Protože je John srab a vyvlíknul se z umírací scény pomocí telefonátu, když už bylo po všem. A to je pro mě jako prostě nedostatečné. Obzvlášť, když si pak přeživší řekli: stejně ta osoba měla rakovinu, tahle smrt není nečekaná, jedeme dál. Jako ano, byli trochu smutní, ale podle mě ne dost. Já chtěla něco ve smyslu: "nemůžu bez tebe žít, jdu za tebou!!!" a dostala jsem "hm, a je po něm/ní, život jde dál". A to je jako prostě zklamání. I tak je ale vážně skvělé si jednou za čas takovouhle knížku přečíst a donutit se přemýšlet taky o skutečných problémech, ne jen, co by člověk dělal, kdyby ho zavřeli do Arény nebo mu přišel dopis z Bradavic. A Hvězdy nám nepřály jsou opravdu skvělá kniha, pokud se chcete ponořit do lehce pokřivené reality.
Hvězdy nám nepřály jsou ve zkratce o Hazel, které je 16, a pomalu, ale jistě umírá na rakovinu. Na podpůrné skupině pro lidi s rakovinou Hazel potká sedmnáctiletého Augusta, který už rakovinu (snad) nemá, ale taky nemá nohu a Hazel natolik okouzlí, že se okamžitě stanou kamarády a pomalu ale jistě se také zamilují. Hazel a Augustus sdílí nejenom stín rakoviny nad jejich životem, ale navíc kamaráda Izáka (který kvůli rakovině přichází o zrak) a lásku ke knize Císařský neduh. Tahle kniha nám poskytuje vedlejší příběhovou linii k té hlavní, kdy se dva mladí lidé milují a zároveň trpí příznaky smrti, jako je rakovina. Pozor, teď bude velice očividný spoiler. Veliké překvapení v polovině knihy má být, že se Augustus přecijen nezbavil rakoviny tím, že mu doktoři usekli nohu, takže v něm rakovinotvorné buňky rostly vesele dál a tak teď umírá rychleji než Hazel. Konec spoileru, tady už je bezpečno. Jak to celé dopadne, už prozrazovat nebudu, ale myslím, že to dokážete uhodnout. Šťastný konec nás rozhodně nečeká.
Tahle knížka, musím uznat, je opravdu dobrá. Sice mě nerozbrečela tak moc, jako některé jiné, ale stejně na mě opravdu hodně zapůsobila. To asi bude tím, že i když nikdo z těch lidí vážně neexistuje, existují spousty opravdických lidí, které části tohohle příběhu vážně zažívají, a tudíž pro mě není tak lehké se od tragédie toho příběhu distancovat. Hazel a Augustus jsou oba strašně skvělé postavy, které si zamilujete a se kterými se budete smát a plakat a pak si uvědomíte, že nejsou skuteční a pocítíte strašnou ztrátu. Tak reálně působící postavy John Green vytvořil. Příběh je poněkud předvídatelný, ale tuhle knížku člověk nečte kvůli příběhu. Čtete jí, kvůli té myšlence. Poselství, které se vám John snaží nacpat do hlavy. A že se mu to daří. Hvězdy nám nepřály totiž rozhodně neodložíte na poličku s klidným srdcem a prázdným mozkem. A nejhorší (nejlepší) je, že se vám tyhle pocity vybaví pokaždé, kdy její obálku i jen zahlédnete ve své knihovničce.
Pojďme se ale bavit maličko víc o autorovi, Johnovi. Teprve nedávno jsem objevila Vlogbrothers, kde John spolu se svým bratrem Hankem vytvořili naprosto úžasnou komunitu lidí, pomocí několika skvělých a šílených nápadů a spousty videí. Mohu hrdě prohlásit, že i já jsem teď Nerdfighter. Co mě ale vážně dostalo je, že John tuhle knížku skutečně napsal. Jako já vím, že je autor, takže jí napsat musel, ale když sledujete jeho videa a pak čtete jeho knížku, prostě ho vidíte v každé větě. On totiž jenom nenapsal knížku, on do ní vložil i kus sebe (já vím, že to zní strašně trapně, ale líp to říct nejde). Když jsem četla tu větu o děkování v nemocnicích a poznala ji z videa, ve kterém je John sám v nemocnici a říká, že se v nemocnicích strašně moc děkuje, protože jste bezmocní a lidé vám pomáhají a vy jim za to musíte pořád dokola děkovat, tak jsem chvíli jenom oněměle zírala na stránky Hvězd a nemohla uvěřit, že to v té knížce vážně je. Tohle on přece sám řek, a pak psal knížku o nemocných lidech a říkal si: "Hm, teď bych se mohl odkázat na něco, co jsem sám zažil" a prostě to tam napsal. To mi přijde naprosto neuvěřitelné a přimělo mě to opravdu přemýšlet nejenom o knížkách, které čtu, ale i o jejich autorech. Do teď pro mě autor byl někdo, jehož dílo jsem mohla obdivovat, teď si ale uvědomuju, že jsou to nejenom autoři knih, ale taky úplně obyčejní lidi. Taky jste někdy zažili podobný moment? Nebo berete autora knihy jen jako šum v pozadí? Protože to jsem do teď dělala já.
A proč, že jsem tak moc nebrečela? Protože je John srab a vyvlíknul se z umírací scény pomocí telefonátu, když už bylo po všem. A to je pro mě jako prostě nedostatečné. Obzvlášť, když si pak přeživší řekli: stejně ta osoba měla rakovinu, tahle smrt není nečekaná, jedeme dál. Jako ano, byli trochu smutní, ale podle mě ne dost. Já chtěla něco ve smyslu: "nemůžu bez tebe žít, jdu za tebou!!!" a dostala jsem "hm, a je po něm/ní, život jde dál". A to je jako prostě zklamání. I tak je ale vážně skvělé si jednou za čas takovouhle knížku přečíst a donutit se přemýšlet taky o skutečných problémech, ne jen, co by člověk dělal, kdyby ho zavřeli do Arény nebo mu přišel dopis z Bradavic. A Hvězdy nám nepřály jsou opravdu skvělá kniha, pokud se chcete ponořit do lehce pokřivené reality.
0 komentářů:
Okomentovat
Komentář vždycky potěší. Nestyďte se - já nekoušu :)