Měsíční píseň - Patricia Briggs

23. 9. 2014

Anotace: Je čas na změnu! Zapomeňte na sladkobolné romance! Seznamte se s Mercy Thompsonovou!
Přátelí se s vlkodlaky. Přátelí se s upíry. Ovládá bojová umění. Opravuje stará auta. Lehce se dostane z každého průšvihu.
Je krásná, je chytrá, je jiná.
„Vlkodlaci jsou nebezpeční, když se jim připletete do cesty, ale pokud jste opatrní, nechají vás na pokoji. Umí se dobře skrývat před lidmi, ale já nejsem člověk. Když na ně narazím, poznám je a oni poznají mě…“

Mercy je obyčejná automechanička. No, možná ne úplně obyčejná, ale jediné co chce, je hledět si svého, nepřitahovat žádné problémy a dál spravovat auta ve svém malém servisu. Takový je plán do chvíle, než k ní přijde jeden hladový, opuštěný vlkodlak a požádá ji o práci. Mac je očividně v nouzi a i když si Mercy ráda hraje na tvrďačku, ve skrytu duše je strašná citlivka, takže toho chudáka od svého prahu prostě nedokáže odehnat. Tím si samozřejmě zadělává na problémy a jen bůh ví, jak velké ty problémy budou. Alfu místní smečky možná ještě dokáže zklidnit, ale vlkodlaci, kteří po Macovi jdou, budou docela jiný oříšek. O co jim vlastně jde? A proč by někdo zkoušel na vlkodlaky drogy, když na ně přece vůbec nepůsobí?
Dlouho jsem nad tím váhala, ale nakonec jsem vážně ráda, že jsem si tuhle knihu přečetla. Urban fantasy mám ráda, i když je dost těžké najít nějakou dobrou, ale zdá se, že Patricia Briggs ví, co dělá. Nejde ani tak o příběh, i když byl docela zajímavý a místy i napínavý. Jde hlavně o styl, jakým je napsaný a postavy, které dokázala Patricia vykouzlit svými prsty na klávesnici. Jednoduše řečeno: Mercy je prostě hustá! Ženská hrdinka, která se o sebe dokáže postarat je vždycky milé zpestření. Jenomže když narazíte na takovou, která se o sebe sice postarat umí, ale na druhou stranu není žádná superžena a občas sama dostane pěkně na prdel, pak máte přesně to, po čem toužím.
Hodně se mi líbilo, že Mercy nepotřebovala o všem příliš přemýšlet a rozebírat své pocity. Setká se tu se svým dávným ex, se kterým vztah neukončila zrovna nejlépe a stejně se přes všechny ty nahromaděné pocity dokáže dostat jedním krátkým odstavcem a jede se dál. To je přesně to, co mi vadí na Anitě. Všechno moc rozebírá a navíc do každého svého rozhodnutí zatahuje ještě svou víru, což může být po pár stránkách otravné. Mercy takové problémy nemá a o to je mi sympatičtější. Měsíční píseň se prostě četla skoro sama a byla místa, kdy jsem se i nahlas smála, což je vždycky plus. Já prostě nemám, co vytknou, a i když kniha nebyla dokonalá, líbila se mi vážně hodně.

 

1 komentářů:

Romana H řekl(a)...

Jsem ráda, že se ti kniha líbila. Tuhle sérii miluju.:-)

Okomentovat

Komentář vždycky potěší. Nestyďte se - já nekoušu :)

Blog contents © Ohana's world of pure imagination 2010. Blogger Theme by Nymphont.