Prohlídka mého bytu

Je to tady. Řekli jste si o to, a jelikož já jsem velice snadno ovlivnitelný člověk, stačila jen troška nátlaku a hned jsem svolila. Chystám se vám ukázat svůj byt. 

Loni v červnu jsem dostudovala vysokou školu a byl čas se taky konečně osamostatnit. První krok, najít práci, jsem splnila (po dlouhém a náročném hledání) v listopadu. Pak jsem nějakou dobu do práce dojížděla a stále si užívala pohodlí a bezstarostnost bydlení s rodiči. Přitom jsem ale toužila po samostatnosti a po očku sledovala různé realitky a podobné stránky, jestli někde nenarazím na pěkný byteček tak akorát velký pro mou osobu. A v únoru jsem skutečně našla, v březnu se nastěhovala a od té doby tady šťastně bydlím. A i když to má své nevýhody (např. si musím sama vařit, pokud tedy nechci být hlady), má to jednu obrovskou výhodu. Když chci v klidu číst, stačí vypnout zvuk na telefonu a nikdo mě nemůže rušit. A to je něco, co jsem postrádala celý svůj život. 

Zatím je mé bydlení opravdu skromné a vzhledem k rozměrům bytu a k výši mého platu asi o moc luxusnější a vymakanější nebude, ale rozhodně mám ještě spoustu plánů do budoucna, jak by se to tu dalo vylepšit. Např. už vymýšlím, kam by se mi mohla vejít další knihovna :) Chcete to tu prošmejdit? Tak hurá do toho:

Labyrintem smrti - Ariana Franklinová

Anotace: Vykladačka smrti se stal bestsellerem, a tak neudivuje, že se na pultech knihkupectví objevuje další detektivní příběh s hlavní hrdinkou Adélií. Dokázala rozřešit hrůzný případ vraždění dětí, a tak jí král Jindřich II. zabránil vrátit se zpět na Sicílii, neboť si chce ponechat mimořádně schopnou vyšetřovatelku ve svých službách. A tak Adélie znovu dostává příležitost prokázat svůj neobyčejný talent. Je totiž otrávena králova milenka Rosamunda. Hlavní podezření padá na královnu, Eleonoru Akvitánskou. Adélie je povolána biskupem Rowleym, aby se pokusila prokázat královninu nevinu. Ještě nikdy se neocitla ve větším ohrožení. Vrah se pohybuje na svobodě a královna má za sebou celou armádu příznivců, kteří jsou odhodláni bojovat proti Jindřichovi. Ledový zimní vítr a kruté mrazy Adélii pátrání nijak neulehčují. Musí se prodrat nejen složitým labyrintem obklopujícím Rosamundinu věž, ale také rozluštit záhadu mrtvé a zmrzlé ženy, která se nachází uvnitř...

 Adélie se tentokrát zamíchá do pořádně vysoké politiky. Je zavražděna králova milenka a podezření samozřejmě padá na královnu. Rowley jménem krále požádá Adélii, aby vraždu vyšetřila a dokázala královninu nevinu ještě před návratem krále do země, jinak by mohla vypuknout občanská válka. Situace se ale zvrtne a Adélie zůstává sama jen s Mansurem a Gyltou uzavřena s královninými spojenci v uzavřeném areálu kláštera. Odchod znemožňují nejen žoldáci, ale také krutá zima a obrovské závěje. Jak dokáže Adélie vypátrat vraha, když je všude tolik slídivých očí, aniž by se sama dostala do nebezpečí? A je možné, aby vražda královy milenky souvisela s vraždou děvečky a neznámého muže před klášterem? Nebo se jedná jen o náhodu? 

Kolik superlativů může člověk použít v jedné recenzi, aniž by začal být nudný? Jak se mi líbil první díl, tak tenhle byl snad ještě lepší. Víc jsem se smála, byla tam nějaká romantika, napětí i opravdu dobré hlášky. Prostě všechno, co si od knihy můžu přát. Adélie tentokrát čelí opravdu vychytralému vrahovi, takže uhodnout, kdo je vrahem a kdo si vraždu objednal je prakticky nemožné. Alespoň mě se to tedy nepovedlo a to je přesně to, co se mi na Arianiných knihách líbí. Naprosto netuším, kam se příběh posune dál.

Ariana se opravdu snad ještě zlepšila (jestli je to vůbec možné). Postavy se staly mými přáteli a příběh mi ožíval přímo před očima. Taky jsem se valnou část čtení choulila pod dekou, i když na mě rodiče koukali jako na blázna. Jenomže když čtete o tuhých mrazech a závějích vyšších než je člověk, prostě vám to nedá a začne vám být zima taky. Celkově zase jednou úžasná knížka, kterou bych neváhala nazvat přímo geniální. Tak a teď ty superlativy: skvělé, úžasné, geniální, suprové, nejvtipnější romantická akční detektivka, kterou jsem za celý život četla. A navíc Adélie vše bere tak strašně pragmaticky a je to psané tak opravdově a bez upejpání, že Arianině stylu prostě neodoláte. Jen nedoporučuju příznivcům naší církve svaté. Adélie si totiž o křesťanství a hlavně o přístupu církve k němu myslí svoje a rozhodně nešetří peprnými slůvky. A víte co? Mě se to líbí, protože upřímnosti není nikdy dost (a vždycky se můžeme schovat za to, že se jedná pouze o pohled na středověkou církev, ne?).. Takže celkově, opět naprostá spokojenost a mé hodnocení to rozhodně dokazuje:

Město z kostí - Cassandra Clare

Anotace: Když se patnáctiletá Clary Frayová vydá do newyorského klubu Pandemonium, vůbec netuší, že se stane svědkyní vraždy a vstoupí tak do světa lovců stínů, bojovníků, kteří mají svět chránit před démony. A už z něj nevystoupí, protože její život se převrátí vzhůru nohama... Co je Clary vlastně zač? Kde se vzaly její schopnosti? A jsou pro ni spíš prokletím, nebo požehnáním? Zábavná, odvážná a neotřelá fantasy slibuje svým čtenářům strhující čtení, s nímž nebudou chtít přestat.

Clary žije úplně obyčejný život úplně obyčejného teenagera. Alespoň se zdá obyčejný až do chvíle, kdy v nočním klubu potká Jace, Aleka a Isabelu, kteří tam zaskočili jen tak mimochodem zabít démona. Clary je navíc jediná, kdo je schopný je vidět při činu. Postupně se ukazuje, že její noví kamarádi nejsou tak úplně obyčejná, její matka a strýček také nebudou normální dospělí (vzhledem k počtu zbraní, které Luke vlastní) a potrhlá sousedka možná nebude úplně potrhlá. Je možné, aby v našem světě existovali upíři, vlkodlaci, čarodějové a démoni? A jak se s takovým zjištěním vyrovná Clary?

Překvapivě velice dobře. Jace Clary sice úplně bez obalu prozradí pravdu o obyvatelích celého světa kolem ní, ale s ní to ani nehne. Mnohem víc s ní zamává to, co zjistí o své matce, než to, co právě zjistila o celém světě. To je asi tak jediná vada na kráse, protože jinak je tahle kniha skvělá. Dobře, rychle se to četlo, námět sice není úplně originální, ale je pěkně zpracovaný a člověk nepotřeboval moc vysvětlování a mohl skočit rovnou do akce spolu s Clary a Jacem. Jen ta Claryna reakce mě prostě štve. Podle mě není v pořádku, že jí překvapilo, s jakým klidem to bere její kamarád Simon, když ona zjistila stejné šokující zjištění teprve pár hodin před ním a taky to s ní ani nehnulo. Holt asi ty New Yorské děti jsou nějaké přehnaně otrlé. A taky se mi nelíbilo, jak potřebovala pořád zachraňovat. Copak ta holka nemůže být aspoň trochu samostatná? Jinak Jace je skvělá postava, Simona si zamilujete a strýček Luke je prostě k sežrání (trochu vlkodlačího humoru?). 

Rozhodně se těším na další díly. Byla to totiž skutečně jízda a něco takového akčního a nenáročného jsem už dlouho potřebovala. Navíc děj nebyl příliš předvídatelný a to co Cassandra Clare udělala Jaceovi a Clary mě opravdu dostalo. To jsem prostě nečekala. Ale na druhou stranu je mi jasné, proč takové zvraty v knihách nejsou často - člověka to totiž pořádně naštve, nemyslíte? Přitom Jace je takový perfektní drsný ale přitom romantický hrdina. No nevadí, ale vážně jsem zvědavá, co s tímhle aspektem příběhu provede dál. Aby tohle totiž udělala, musí mít zaprvé pořádné koule a za druhé musí mít v záloze pro další díly novou postavu, no ne? Už se na něj těším.

Mapa času - Félix J. Palma

Anotace: Strhující dobrodružství, které překračuje hranice steampunku...
Londýn roku 1896. Nesčetné vynálezy dovolují vzdělanému člověku uvěřit, že je možné dosáhnout nemožného. To ostatně dokazuje i vznik společnosti, která svým klientům umožňuje uskutečnit dávný lidský sen - cestovat časem...

Páni, popsat, o čem je takhle kniha bude vážně těžké. Pokusila jsem se to vyprávět mamce, když jsem jí chtěla přečíst jednu větu a potřebovala jsem, aby nejdřív pochopila o čem to vlastně melu, ale po půl hodině jsem to vzdala (a není to tím, že by některá z nás byla hloupá a nedokázala vysvětlovat/chápat). Tahle knížka je o tolika věcech, ale pokud vám některé z nich řeknu, úplně vám zkazím zážitek, protože valná většina děje zahrnuje spoilery. Takže o čem že to je? O společnosti Murrayho cesty časem, která vozí skupinky lidí z devatenáctého století do roku 2000, aby se tam jako turisté sledovali bitvu o osud lidstva. Je to o Andrewovi Harringtonovi, který chce zachránit svojí milenku před hroznou smrtí (v této době v Londýně také řádil Jack Rozparovač a jeho milenka byla laciná prostitutka).  Je to o Claire Haggertyové, která není ve své době spokojená, protože postavení žen není zatím zrovna slavné. Je to o H. G. Wellsovi, který celé šílenství ohledně cestování časem vlastně odstartoval svou knihou Stroj času a který je v téhle knize vedlejší a zároveň jaksi hlavní postava. Dává to smysl? Už aspoň tušíte? Asi ne, ale jestli se chcete dozvědět víc, budete si muset Mapu času prostě přečíst.
Tak, co jsem si o ní myslela? To bude ještě složitější. Rozhodně jsem čekala něco naprosto jiného, ale i s tím, co jsem nakonec dostala jsem naprosto spokojená. Už po prvních stránkách jsem prostě nemohla uvěřit, jak strašně si četbu užívám a pořád jsem si v duchu říkala: "Páni, tohle je prostě skvělý." Kniha je rozdělená na tři části a v každé z nich vystupují jiné postavy, i když jsou ty části hodně propletené a všechny je propojují Wells a Murrayho cesty časem. Zároveň by ale podle mě ty první dva příběhy mohly klidně vyjít jako samostatné novelky a člověku by nic nechybělo. Byly to takové příjemné malé epizodky, řekla bych. Postavy si prostě zamilujete, třeba taková Claire mi byla sympatická už od první zmínky o ní a to, že celá kniha začíná pokusem o sebevraždu jedné z hlavních postav, taky ničemu neublíží. Potom je tu samozřejmě příběh, který je naprosto úžasný. Je nepředvídatelný, plný zvratů a taky lehkého humoru a romantiky, protože bez té by to prostě nešlo a samozřejmě je tu i část dobrodružná. Prostě samé skvělé věci.
Na druhou stranu musím říct, že občas se příběh maličko táhnul a občas odbočil úplně mimo, a nechápala jsem, kam tím autor jakože míří. Tyhle chvíle se ale vždycky brzy vysvětlily a já mohla vesele pokračovat dál. Co mi ale bylo úplně a naprosto nejsympatičtější, byly okamžiky, kdy autor mluvil přímo k nám, čtenářům. Celá kniha je vyprávěná ve třetí osobě a čas od času Félix ze svého příběhu tak trochu vyskočil, aby něco vysvětlil nebo dodal a pak se zase vrátil k vyprávění. Jako třeba tady: "V kočáře stále vládne ticho a je možné, že bude trvat ještě hodně dlouho, protože když se  Andrew rozhodne, může trvat hodiny, než se znovu vrátí do tohoto světa - pokud ho někdo nespálí rozžhaveným pohrabáčem nebo na něj nevylije kbelík s vroucím olejem, což jsou ovšem propriety, které u sebe Charles obvykle nenosil. A tak pokud se nechci zase vrátit k popisování zadních partií kočárových koní, nezbývá mi nic jiného než se rozletět k jejich cíli, domu pana Wellse. Nejenže mě nesvazuje pomalý rytmus vozu, jak jste si mohli odvodit z mých vstupů do děje, ale mohu se pohybovat rychle jako paprsky světla, a proto, voilá, za okamžik nebo možná ještě dřív dorazíme do Wokingu a vzneseme se nad střechu skromného třípatrového domu se zahradou, obklopeného vřesovištěm a stříbřitými topoly, jehož křehká fasáda se lehce otřásá, když kolem projíždějí vlaky směrem k Lyntonu." (str. 123) ...a potom plynule přejde k vyprávění o Wellsovi. Takovéhle zvláštnůstky v knížkách miluju a tahle toho není výjimkou.
Celkově jsem tedy naprosto spokojená a vlastně si nemůžu vůbec na nic stěžovat. Pokud jsem vás ale pořád ještě nepřesvědčila, že si Mapu času potřebujete přečíst, ukázku celého začátku knihy včetně obálky, titulní strany a podobných věcí až po stranu 24 najdete na stránkách Hostu, přímo tady. Musím vás ale varovat. Mapa času rozhodně není jedna z těch knížek, které by se líbily okamžitě každému. Já jsem z ní ale nadšená a jsem si jistá, že mnozí z vás budou taky.

Dech - Sarah Crossan

Anotace: Nic pro nás není tak přirozené jako dýchání...
Představte si ale svět, ve kterém si jen privilegovaní mohou koupit dostatek kyslíku k tomu, aby mohli tančit či si zahrát obyčejný fotbal. Svět, kde chudí jen stěží zaplatí účet za vzduch nezbytný k životu. Svět, v němž po netušené katastrofě přežívá zbytek obyvatel v hermeticky uzavřených městech s vlastní atmosférou. Pustou planetu Zemi, kde nejvzácnějším rostlinným druhem je obyčejný strom.
Právě v takovém světě žije Alina, Bea, Quinn a jejich přátelé. Od ostatních mladých lidí se liší svou přemýšlivostí a odvahou něco ve svém okolí změnit. Odvahou nadechnout se jinak než druzí – svobodně. Dystopický román mladé irsko-americké autorky plný dobrodružství, při němž se doslova tají dech.

Kniha Dech má opravdu zajímavou myšlenku - co kdybychom museli platit za kyslík, který spotřebujeme? Odehrává se v ne až tak nemožné budoucnosti, kdy lidé vymýtili stromy a zabili oceány, aby mohli vypěstovat dost jídla pro všechny ty miliardy lidí, které na zemi žily. To ale způsobilo prudký pokles kyslíku v atmosféře, takže vše, včetně lidí, začalo umírat. Zachránili se jen někteří, kteří postavili kapsule a vymysleli způsob, jak kyslík vyrábět. Pokud chcete přežít, musíte zůstat v kapsuli a poslouchat vládní pracovníky, kteří vám tvrdí, že život mimo kapsuli není možný. Alina, jedna z hlavních hrdinů, je součástí organizace, která se rozhodla dokázat opak. Rozhodli se zachránit stromy a dát lidem zpět svobodu volně se nadechnout. Může se jim to podařit, když se všechno, včetně samotné Země, pokouší jim v tom zabránit? Je možné přesvědčit lidi, aby za právo nadechnout se bojovali?

Tahle knížka byla opravdu zajímavá. Na první pohled zní jako strašně klišé dystopie, kdy máme nějakou vládu, odboj proti ní a mezi hlavními hrdiny chlapce a dívku, kteří teprve začínají prohlížet, v jakém klamu žili. Samozřejmě jeden z nich je ještě navíc z bohaté vrstvy, druhý z chudé, jeden je zamilovaný do druhého, druhý o tom nemá tušení. Prostě jak opsané z Úvodu do psaní úspěšného YA. Když se ale začtete, zjistíte, že i přes očividnou šablonku vás čeká několik překvapení. Alespoň já byla opravdu příjemně překvapená.
Byla jsem překvapená stylem, s jakým autorka psala. Líbilo se mi, jaký svět vytvořila, a že jeho původ opravdu vysvětlila. Líbilo se mi, že se svými postavami skutečně zabývala, takže její postavy měly dokonce důvody ke svým činům. Líbilo se mi, že příběh sledujeme z několika různých perspektiv, takže vždycky vidíte z první řady, co se se kterým hrdinou právě děje. A nejvíc se mi líbilo, jak čtivá tahle kniha byla. Dokonce bych si troufla srovnat jí s Hunger games. Sice by v takovém srovnání neobstála, ale pořád má k úrovni knih Suzanne Collins blíž, než třeba taková Divergence, která s Hunger games bývá často (neprávem) srovnávána. Když se pokusím vymyslet, co se mi na knize nelíbí, dokážu vždycky přijít jen na jednu věc: to, že byla tak krátká. To se mi silně nelíbí. Můžu jen doufat, že Baronet brzy vydá druhý díl. A když už jsme u těch pokračování, tušíte, jestli bude i třetí, nebo to druhým končí? Protože já bych jich klidně snesla i víc. Každopádně, nikoho asi nepřekvapí mé hvězdičkové hodnocení: