Anotace: Jeden z nejzajímavějších současných newyorských dramatiků ve svém
románu-debutu líčí s obrovskou dávkou docela drsného, ale inteligetního
humoru a nemilosrdně zaznamenávajícím okem vtipného pozorovatele jisté
stránky života v New Yorku: bydlení v chudinské a bohémské čtvrti Lower
East Side, místní týpky, pomocnou práci ve velkém nakladatelství a
kontakt s velkými šéfy (i jejich dcerou), svět malých divadelních scén,
psaní románu a milostné drama s přistěhovalkyní z východní Evropy. Adam
Rapp je mistr slova a génius dialogů a román má velkou šanci stát se
kultovní knihou a zdrojem populárních slovních hlášek.
Kult? Tohle? Nenechte se vysmát. Pro mě absolutně největší ztráta času, ale pojďme si to říct hezky popořadě: Náš hlavní hrdina se zrovna z malého městečka někde na středozápadě přestěhoval do New Yorku, kam následoval svůj obrovský sen - stát se spisovatelem. Bydlí s podivnou skupinkou spolubydlících, má nudnou práci v nakladatelství, ve které ale může využívat chvíle klidu k psaní a vůbec žije takovým pochybným životem chudých, ale odhodlaných mladých lidí. Chce to někam dotáhnout. Jak ale s kartami zamíchá jeho přítelkyně Baša, fakt, že jeho psaní postupuje ne zrovna úspěšně anebo to, že jeho bratr právě přiznal svou homosexualitu? A je vůbec možné, aby se z takové venkovské nuly stal uznávaný autor?
Víte co? Tohle mohla být opravdu skvělá kniha. Ten nápad se mi moc líbí - popis strádání chudého spisovatele v New Yorku. Dokonce i jeho práce v nakladatelství by mohla být opravdu zajímavá pro některé čtenáře, kteří možná o podobné kariéře uvažují. Aby se tak stalo, musel by ji ale napsat někdo úplně jiný. Rappův styl mi ani maličko nesedl. Ale vážně ani trochu. Znáte ten typ, kdy se autor tak snaží, aby jeho kniha vyzněla inteligentně, že celý slibný příběh udusí v nekonečných popisech, metaforách, symbolismech a bůh ví čem ještě, takže je z celé knihy naprosto jasně znát ta zoufalá snaha o Nobelovku za literaturu? To je nejenom smutné, ale hlavně otravné. Víte co? Nedejte na můj názor, tady máte jeden příliš dlouhý popis na ukázku:
Feick, ačkoli nemá albínství v genech, je nejspíš ten nejbledší nealbín, co znám. Při určitých osvětleních je tak nadpřirozeně bílý, že vypadá málem nebíle. Na jevišti, ve světle cezeném želatinovými filtry, dostává jeho pleť měsíční nádech. V ostrém svitu zářivek místního lahůdkářství nabírá lehce nazelenalý, rostlinný, sluneční odstín. Jediná svítící devadesátiwattová žárovka zavěšená v koupelně dodává jeho bledosti odkrvený tón pískem vybělené kosti. Může být za umrlce i napudrovaného eremitu. Může být klinicky bílý, jako neklidný geriatrický pacient pátrající po svém invalidním vozíku. Může být chodící biologická laboratoř, pitevní experiment prolitý formaldehydem. Denně je emanací unikající z argonové aureoly vývěsního štítu nad bazarem na První avenue. Je guma i beton. Vinyl i vybělená useň. Ztělesněná fotosyntéza. Je doběla rozpálený, sálá luminescencí jako tlející kláda. Chvílemi to dokonce úplně oslepuje. Může být sluncem vysátý alabastr nebo pálené vápno. Může být alpský sníh. Za dlouhých zimních dnů bývá vanilkový, až to bolí. Jeho bělost dosahuje nejzazšího nasycení běloby. Je lidský reflektor. Kdyby si na pláži lehl vedle vás, tak zbronzovatíte vy. Je vědecký úkol, který se strašlivě a nezvratně zvrtl. (str. 46 - 47)
To je prosím jeden odstavec, po kterém se ale v příběhu pořád nic neděje, protože potom nastává podobný odstavec o barvě Feickových vlasů. Už mě chápete?
Kdo, proboha, takhle píše? A proč? To se vážně snaží unudit své čtenáře k smrti? Samotný příběh by byl dobrý, kdyby nebyl neustále prokládaný podobnými spisovatelskými výrony. Tohle je ale prostě moc. Jediný důvod, proč jsem Rok nekonečného strádání vůbec dočetla, je ten, že už jsem to jednou zkoušela, a kdybych to vzdala i tentokrát, už by mě nic na světě nedonutilo znovu se do téhle hrůzy začíst a co já vím, jestli bych nepřišla o nějaký úžasný klenot. No, teď už to vím: nepřišla bych naprosto o nic. On i ten příběh totiž začal tak za polovinou knihy skomírat a konec byl už naprostým zklamáním. Prostě hrůza od první stránky až do poslední (458.) Mé hodnocení asi hovoří za vše, ale kdyby to někomu nebylo jasné, tady máte ještě vyjádřené hvězdičkově:
Kult? Tohle? Nenechte se vysmát. Pro mě absolutně největší ztráta času, ale pojďme si to říct hezky popořadě: Náš hlavní hrdina se zrovna z malého městečka někde na středozápadě přestěhoval do New Yorku, kam následoval svůj obrovský sen - stát se spisovatelem. Bydlí s podivnou skupinkou spolubydlících, má nudnou práci v nakladatelství, ve které ale může využívat chvíle klidu k psaní a vůbec žije takovým pochybným životem chudých, ale odhodlaných mladých lidí. Chce to někam dotáhnout. Jak ale s kartami zamíchá jeho přítelkyně Baša, fakt, že jeho psaní postupuje ne zrovna úspěšně anebo to, že jeho bratr právě přiznal svou homosexualitu? A je vůbec možné, aby se z takové venkovské nuly stal uznávaný autor?
Víte co? Tohle mohla být opravdu skvělá kniha. Ten nápad se mi moc líbí - popis strádání chudého spisovatele v New Yorku. Dokonce i jeho práce v nakladatelství by mohla být opravdu zajímavá pro některé čtenáře, kteří možná o podobné kariéře uvažují. Aby se tak stalo, musel by ji ale napsat někdo úplně jiný. Rappův styl mi ani maličko nesedl. Ale vážně ani trochu. Znáte ten typ, kdy se autor tak snaží, aby jeho kniha vyzněla inteligentně, že celý slibný příběh udusí v nekonečných popisech, metaforách, symbolismech a bůh ví čem ještě, takže je z celé knihy naprosto jasně znát ta zoufalá snaha o Nobelovku za literaturu? To je nejenom smutné, ale hlavně otravné. Víte co? Nedejte na můj názor, tady máte jeden příliš dlouhý popis na ukázku:
Feick, ačkoli nemá albínství v genech, je nejspíš ten nejbledší nealbín, co znám. Při určitých osvětleních je tak nadpřirozeně bílý, že vypadá málem nebíle. Na jevišti, ve světle cezeném želatinovými filtry, dostává jeho pleť měsíční nádech. V ostrém svitu zářivek místního lahůdkářství nabírá lehce nazelenalý, rostlinný, sluneční odstín. Jediná svítící devadesátiwattová žárovka zavěšená v koupelně dodává jeho bledosti odkrvený tón pískem vybělené kosti. Může být za umrlce i napudrovaného eremitu. Může být klinicky bílý, jako neklidný geriatrický pacient pátrající po svém invalidním vozíku. Může být chodící biologická laboratoř, pitevní experiment prolitý formaldehydem. Denně je emanací unikající z argonové aureoly vývěsního štítu nad bazarem na První avenue. Je guma i beton. Vinyl i vybělená useň. Ztělesněná fotosyntéza. Je doběla rozpálený, sálá luminescencí jako tlející kláda. Chvílemi to dokonce úplně oslepuje. Může být sluncem vysátý alabastr nebo pálené vápno. Může být alpský sníh. Za dlouhých zimních dnů bývá vanilkový, až to bolí. Jeho bělost dosahuje nejzazšího nasycení běloby. Je lidský reflektor. Kdyby si na pláži lehl vedle vás, tak zbronzovatíte vy. Je vědecký úkol, který se strašlivě a nezvratně zvrtl. (str. 46 - 47)
To je prosím jeden odstavec, po kterém se ale v příběhu pořád nic neděje, protože potom nastává podobný odstavec o barvě Feickových vlasů. Už mě chápete?
Kdo, proboha, takhle píše? A proč? To se vážně snaží unudit své čtenáře k smrti? Samotný příběh by byl dobrý, kdyby nebyl neustále prokládaný podobnými spisovatelskými výrony. Tohle je ale prostě moc. Jediný důvod, proč jsem Rok nekonečného strádání vůbec dočetla, je ten, že už jsem to jednou zkoušela, a kdybych to vzdala i tentokrát, už by mě nic na světě nedonutilo znovu se do téhle hrůzy začíst a co já vím, jestli bych nepřišla o nějaký úžasný klenot. No, teď už to vím: nepřišla bych naprosto o nic. On i ten příběh totiž začal tak za polovinou knihy skomírat a konec byl už naprostým zklamáním. Prostě hrůza od první stránky až do poslední (458.) Mé hodnocení asi hovoří za vše, ale kdyby to někomu nebylo jasné, tady máte ještě vyjádřené hvězdičkově:
0 komentářů:
Okomentovat
Komentář vždycky potěší. Nestyďte se - já nekoušu :)