Deklarace smrti - Gemma Malley

Anotace: Velká Británie, rok 2140. Život na Zemi se změnil od základů. Lidská civilizace už není ohrožena smrtelnými nemocemi, na které věda objevila léky. Nesmrtelnost však přináší i možná rizika - největším z nich je přelidnění. Proto byla přijata Deklarace - každý obyvatel může mít jen jedno dítě... Kdo zákony poruší, bude potrestán. Patnáctiletá Anna se narodila rodičům, kteří měli dvě děti. Nyní je označována za "Přebytečnou". Jaký život ji čeká? Dokáže se vyrovnat se svým osudem vyděděnce?

Na úvod recenze bych chtěla poděkovat nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku. Nesmírně si toho vážím.

V roce 2140 lidé nemusí stárnout, pokud nechtějí. Netrpí nemocemi a neumírají. To je sice skvělá zpráva, pokud chcete žít navěky v neměnném světě, ale pokud chcete děti? Máte smůlu. Jediný způsob jak mít dítě legálně, je vzdát se vlastního života. Annini rodiče se to rozhodli risknout, jenomže risk se jim nevyplatil. Anna byla rodičům zabavena a poslána do centra pro "přebytečné" na převýchovu, aby se naučila být tzv. užitečnou osobou a mohla jít pracovat k vyvoleným jako služka. Anna prošla převýchovou na jedničku, byla se svým osudem smířená, dokonce jí dělalo radost, že bude moct odčinit hřích svých rodičů. Alespoň do chvíle, než se v domově přebytečných objevil nováček. Nováček, který tvrdí, že žil Venku. Dokonce prý zná Anniny rodiče. Je to ale vůbec možné? A mohla by přebytečná Anna změnit svůj osud?
Deklarace smrti není špatná kniha. Nápad je to rozhodně dobrý. Člověka maličko děsí, že podobný osud by nás vážně mohl jednou potkat. Přelidnění je přeci vážný problém už dnes. Příběh se mi tedy líbil, i když byl jeho postup často dost průhledný. Člověk už na začátku vytušil, co se bude dít dál. Postavy také nebyly špatné. Nebyly sice nic světoborného, ale splnily svůj účel. Mohli jste hrdinům fandit a padouchy zatracovat. Co se mi ale moc nelíbilo, byl autorčin styl.
Deklarace smrti mohla být tak dobrá knížka, pokud by autorčino psaní mělo nějaký šmrnc. A vůbec to není tak, že by ta kniha byla vyloženě špatná nebo nudná. To vůbec ne. Jen jí prostě něco chybělo. Nějak jsem se do příběhu nedokázala zažrat a nakonec mi bylo vlastně úplně jedno, co se s hlavními hrdiny stane. Nejvíc se mi asi líbil ten začátek, kdy jsme mohli poznávat řád domova přebytečných. To bylo opravdu zajímavé a maličko to připomínalo příběhy o internátních školách, které musí každý prostě milovat. Jenomže potom tam přišel Peter a všechno zkazil. Celkově to teda nebylo příšerné, ale na druhou stranu trhák z toho asi nikdy nebude. Možná bych knihu doporučila mladším čtenářům, kteří většinou nebývají tak kritičtí k formální stránce věci.

Zajímavý měsíc ten říjen co? Mám pocit, že ho museli nějak zkrátit, ale nevadí. Aspoň už nestihnu nakoupit žádné další knížky a vydávat je za nezbytnost. I když tenhle měsíc jsem se držela statečně. Vlastně jsem zaplatila jen za jeden z mých přírůstků, a ten jsem si navíc kupovala ještě v září. Proto bych taky chtěla poděkovat společnosti Euromédia a nakladatelství Fragmen za poskytnutí recenzních výtisků. Bez nich bych nejspíš neměla co číst. A teď už se jdeme podívat, co jsem si tedy pořídila:

Ještě mám jednu novou knížku, která ale není na fotce. Budete se muset podívat na video:

A co jste si pořídili vy?

Nepřítel mého nepřítele - Kateřina Petrusová

Anotace: Dluhy se musí platit. To ví i bývalá policistka Joan, která má závazek vůči samotnému králi drogového podsvětí. Ten se nyní hlásí o splacení dluhu a jako pojistku unese Joaninu malou dceru Amy. Zvládne Joan zabít Roberta Bavettu, jednoho z vůdců italské mafie, a dostat svou dceru zpět? Co když existuje ještě jiný způsob, jak Amy zachránit?

Na úvod recenze bych chtěla poděkovat nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku. Nesmírně si toho vážím.

Co byste byli ochotní udělat pro záchranu života někoho, na kom vám opravdu záleží? Dokázali byste zabít? Přesně před takovou otázku je postavena Joan ve druhém díle mafianské trilogie Kateřiny Petrusové. Její dcera je unesena jedním mafiánským bossem a jejím úkolem je zabít druhého. Není nic jednoduššího, že? Buď někoho zabije, nebo už dceru nikdy neuvidí. Co když ale existuje třetí možnost? Je možné situaci ještě zachránit?
Kateřina Petrusová je génius. To je prostě bez debat, a pokud tento názor nesdílíte, pak můžete tuhle recenzi rovnou zavřít. Tak moc jsem se u knihy totiž už opravdu dlouho nenasmála. Myslím, že sousedi se chvílemi museli bát o můj život, takové jsem vydávala zvuky. Co dvě minuty jsem se aspoň uchechtla, nebo spíš rozřehtala na celé kolo. Mamka mě pravidelně chodila kontrolovat, jestli nemám nějaký epileptický záchvat, ale všechno dobře dopadlo a jediné, co opravdu utrpělo, byla moje bránice. Ano, tahle kniha je opravdu vtipná.
Co se příběhu týče, rozhodně je poměrně originální, i když chvílemi docela průhledný. Zastírat co se stane na dalších stranách, tady ale rozhodně není priorita, takže to vůbec nevadilo. Člověk si prostě užívá co se na stránkách děje a na podobné kritické hlouposti jednoduše nemyslí. Postavy, jako už ostatně posledně, jsou k zulíbaní. Celou dobu jsem si říkala, jaká je to škoda, že takoví chlapi ve skutečnosti prostě neexistují. Nebo snad ano? Pokud takové znáte, ukažte mi prosím kudy za nimi.
A možná bych měla podotknout, že jsem Nepřítele přečetla během dvou dnů. Já se prostě nemohla udržet. Jeden den jsem zvládla prvních 300 stran bez přestávky. Dokonce i večeři jsem oželela, a to už je co říct. Druhý den už jsem jen dorazila ten zbytek a okamžitě šla Kateřinu a obě její knihy vychvalovat každému, kdo byl ochotný mě poslouchat. A co vy? Povedlo se mi vás přesvědčit? Zkuste se nejdřív podívat na první díl, ať to máte pěkně popořádku. Mojí recenzi najdete tady. Obě dvě rozhodně doporučuju, i když by asi bylo lepší si nejdřív odzvučet byt. Rozhodně varuji před čtením těhle knih na veřejnosti. A moje hvězdičkové hodnocení? To asi nikoho nepřekvapí:

Nesmrtelný život Henrietty Lacksové - Rebecca Skloot

Anotace: Jednu z nejprodávanějších nově vydaných knih roku 2010 napsala cenami ověnčená americká autorka Rebeca Sklootová jako svoji prvotinu.
Je to strhující příběh o střetu mezi etikou, rasovými předsudky a vědou, který mapuje vývoj zcela revolučního objevu - nesmrtelné buněčné kultury neboli HeLa buněk. Název těchto buněk je odvozen od Afroameričanky, která se v roce 1951 stala jejich nedobrovolnou dárkyní. Přestože Henrietta Lacksová zemřela velmi mladá na rakovinu, její nesmrtelné buňky budou navždy pomáhat celému lidstvu.

Na úvod recenze bych chtěla poděkovat nakladatelství Ikar za poskytnutí recenzního výtisku. Nesmírně si toho vážím.

Když je vám při lékařském zákroku odebráno několik buněk nebo možná celý orgán, je tento "odpad" stále vaším vlastnictvím, nebo se stává vlastnictvím kohokoli, kdo se ho rozhodne nějak využít? Toto je ústřední otázka celé knihy. Henrietta Lacksová zemřela v roce 1951 na rakovinu. Byla to chudá černoška a v té době měla v Americe štěstí, že jí lékaři vůbec ošetřili, i když musela na tzv. oddělení pro barevné. Během jednoho ze zákroků její ošetřující lékař odebral bez jejího vědomí několik vzorků buněk pro kolegu, který se snažil o dlouhodobou kultivaci buněčné kultury. Do té doby neměl štěstí, ale Henriettiny buňky byly výjimečné. Nejen, že ve zkumavce přežily, ony se dokonce začaly množit a dokud jim člověk poskytuje prostor a živiny, nikdy nepřestanou. I když už je Henrietta dávno po smrti, její buňky žijí dál, jsou uměle pěstovány, prodávány vědcům a využívány k výzkumu v mnoha různých oblastech. Vývoj léků je jednou z nich, ale HeLa buňky se také podívaly do vesmíru, byly klonovány, kříženy se zvířaty i rostlinami, byly dokonce součástí testů atomové bomby. To vše bez vědomí Henriettiny rodiny nebo dokonce Henrietty samotné. Nyní, po více než padesáti letech se mladá novinářka Rebecca Sklootová snaží odhalit, co se stalo s Henriettou, její rodinou a jejími buňkami. Pátrání to není jednoduché, ale rozhodně bude stát za to. Henrietta se totiž konečně dočká uznání, které si právem zaslouží.
Nesmrtelný život Henrietty Lacksové je skutečně zajímavá kniha. Je vyprávěna dvěma formami. Kapitoly o vědeckém pokroku, ke kterému díky HeLa buňkám došlo, jsou velice informativní a jsou psány přísně objektivně. Jsou tu ale také kapitoly o samotné Henriettě, její rodině a Rebečině pátrání. Ty jsou naopak vyprávěny neuvěřitelně lidsky a citlivě. Tak vznikl zajímavý "hybrid", s jakým jsem se v literatuře faktu zatím nesetkala. Člověk chce zároveň bojovat proti rasismu a neoprávněnému využívání lidí vědci, a zároveň vážně fandí vědcům a vědeckému pokroku a maličko i chápe, že se o původ buněk celá léta nezajímali. Jejich původ přece pro výzkum nebyl důležitý. Na jednu stranu litujete rodinu, se kterou nikdo nechtěl o HeLa buňkách mluvit, a na druhou si říkáte, že přeci není povinností jednoho vědce vysvětlovat cokoli náhodným příbuzným.
Nesmrtelný život Henrietty Lacksové je velice rozporuplná kniha, která vám předloží fakta a nechá vás rozhodnout se, kdo je v právu. Opravdu se mi líbil Rebečin styl a přišlo mi vážně chytré uzpůsobovat přístup k vyprávění podle toho, o čem zrovna mluví. Kapitoly o výzkumu tak mohly být psané poměrně odborně, i když stále srozumitelně a neodborného čtenáře (jakým jsem i já) neuspávaly, protože byly prokládány těmi téměř románovými. Celkově to byla rozhodně poučná kniha, která sice určitě nezaujme každého, ale pokud máte zvídavou mysl, doporučuji se po Nesmrtelném životě Henrietty Lacksové alespoň podívat v knihkupectví. Nikdy nevíte, jestli vás kniha zaujme, dokud ji nedržíte v ruce. Alespoň já to tak mám. Za sebe mohu konstatovat velikou spokojenost.

 

Pilíře země - Ken Follett

Anotace: Rozsáhlý historický román z pera mistra akčních thrillerů Kena Folletta líčí příběh odehrávající se v Anglii 12. století. Na pozadí mocenských politicko-náboženských sporů sleduje po půl století osudy několika lidí, kteří zasvětili život výstavbě katedrály. Strhující dobová freska v sobě spájí tradiční vypravěčský um, originální myšlenku přiblížit čtenářům formou napínavého příběhu vznik jedinečných a charakteristických staveb své doby a především neobyčejně barvitou představu o středověké Anglii, jež obnáší mozaiku lidských vztahů nabitých napětím, svár dobra a zla, statečnost a lásku, nenávist, násilí, intriky i zradu...

Vše začíná u stavitele Toma, který je rozhodnutý jednou postavit katedrálu a protože přišel o práci, putuje od města k městu a hledá, kde by ho mohli zaměstnat. Také je tu Philip, převor v bezvýznamné komunitě mnichů hluboko v lesích, kterého trápí pohled na chátrající Kingsbridgské převorství. Dále je tu Aliana, krásná, mladá dívka, která odmítá nechat svůj život v rukou tupých mužů, kterých je kolem ní všude dost. Nejsou tu ale jen hrdinové, biskup Waleran a mladý William pořádně zamíchají kartami svou bezohlednou ctižádostí a nevybíravými metodami. Všechny tyhle postavy budou na stránkách Pilířů země zažívat štěstí a zklamání, výhry i ústrky. Pohodlně se usaďte, tohle bude opravdu dlouhá jízda.
Přes 900 stran dlouhá kniha a já na konci nejsem nadšená. Nebyla to nakonec ztráta času? Nejspíš ne naprostá, ale re-reading rozhodně neplánuju. Neberte mě špatně, Pilíře země jsou příběhově opravdu skvělá kniha. Základní body příběhu jsou dobře vymyšlené, osudy jednotlivých postav se skvěle prolínají a celkově to měl Ken prostě na háku. Třeba jen výzkum faktických dobových pramenů mu musel zabrat roky. K čemu je to ale dobré, když nakonec se stal z knihy zdlouhavý a místy poměrně zmatený paskvil. Ne, paskvil je příliš hrubé označení, ale víte, co myslím.
Přišlo mi, jako že se měl Ken nejdřív rozhodnout, jestli chce knihu psát zaměřenou na politické a ekonomické boje o stavbu katedrály nebo jestli se chce víc soustředit na osudy jednotlivých mravenečků, kteří se kolem té stavby pohybují. Takhle tady máte právě docela zmatený maglajs. V jedné kapitole řešíte, jestli ho má nebo nemá ráda a ve druhé jestli se král postaví za převora nebo za biskupa. To je docela markantní rozdíl a mě to v knize docela překáželo. Nebylo to vyloženě matoucí, ale občas mi vážně přišlo, jako bych četla dvě různé knihy.
Pilíře by také rozhodně potřebovaly trochu editace. Spoustu věcí bych nemilosrdně vyškrtala a zkrátila knihu alespoň o 300 stran. Dlouhé knihy mi nevadí, ale pokud má autor potřebu vám na konci připomínat jednotlivé události z počátku knihy, protože je prostě tak dlouhá, že už si to nemůžete pamatovat, začne vám připadat, že se možná někde stala chyba. Na druhou stranu je ale Ken opravdu dobrý vypravěč. Naprosto mě do svého příběhu vtáhnul a už po pár stránkách jsem se vcítila do jednotlivých postav, radovala se z jejich úspěchů a proklínala jejich nepřátele.
Když už jsme u toho, tak musím říct, že takhle frustrující knihu jsem už hodně dlouho nečetla. Je jediné štěstí, že jsem si jí vychutnávala jenom v soukromí svého domova, protože jsem hodně často ventilovala svou bezmoc a nesouhlas s děním na stránkách velice sprostými nadávkami adresovanými autorovi. To je totiž tak: vaší oblíbenou postavu neustále pronásleduje neštěstí (a to prosím neštěstí ve stylu 12. století, takže to není "Ach, nemůžu najít práci", ale spíš "Ach, jestli nenajdu práci, tak zítra umřu hlady"), a vždycky jednou za pár set stran se mu stane něco dobrého, vy se zaradujete, že už bude mít konečně pokoj a ono hups, za chvíli někdo přijde a zase to všechno zkazí a to nejenom nějakými postraními intrikami, ale spíš docela přímo a natvrdo jako vraždou, znásilněním, případně vypálením celé vesnice. A to jsem pak vždycky ječela, že to těm zloduchům přece nemůže nikdy projít, teď už to královi určitě dojde a všechny je pozatýká, ale né. Hrdinové trpí pořád dál a padouši pomalu stoupají po společenském žebříčku.
Už hodně dlouho se mi nestalo, že bych vyloženě přála smrt některé postavě v knize, ale tady se jich na jednom místě našlo hned několik. To na Kenovi rozhodně obdivuju, protože takhle zaujmout čtenáře a přimět ho všechno opravdu prožívat jen tak někdo nedokáže. Co je to ale platné, když všechno nakonec skončí naprosto nesmyslně smrtí Thomase Becketa. Proč? Proč jsme nemohli prostě šťastně vysvětit novou katedrálu a jít domů? A právě kvůli takovýmhle zbytečným odbočkám prostě nemůžu dát knize tak dobré hodnocení, jak bych chtěla. A přitom je to tak dobrá knížka. No, co se dá dělat. Když zvážím všechna pro a proti, nakonec stejně vyjdu jen s průměrným hodnocením. Ken se neměl snažit zakomponovat do Pilířů úplně všechno, co si o 12. století přečetl a třeba by to dopadlo mnohem líp.

Setkání s duchem - Stacey Kade

Anotace: Královna školy a hvězda místních roztleskávaček Alona Dareová je předurčena pro skvělou budoucnost. Její život však končí nečekaně pod koly autobusu. Všichni si myslí, že je navždy pryč, ale... Alona zůstala ve světě živých jako duch. Pouze jediný člověk ji může vnímat - spolužák a totální lúzr Will. Podaří se jim překonat vzájemnou nechuť a pomoct jeden druhému? Proč Alona neodešla skrze jasné světlo do onoho světa?

Na úvod recenze bych chtěla poděkovat nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku. Nesmírně si toho vážím. 

Jako nejoblíbenější holka na střední škole Alona není zvyklá, aby jí někdo říkal ne. Proto když zjistí, že po své smrti potřebuje trochu pomoci s přesunem na Onen svět a jediný, kdo jí může pomoci je naprostý looser Will, nečeká, že by jí dokázal odmítnout. Pro něj to ale není žádná novinka, duchové ho o pomoc prosí každý den, což mu dost komplikuje život, takže na něj už ani Aloniny půvaby nedokáží zapůsobit. Co ale nečekal je fakt, že dokonce i po smrti je Alona stále stejně cílevědomá a dokáže být velice přesvědčivá. Může jí ale Will pomoci, i kdyby chtěl? A co vlastně drží Alenu na zemi? 
Hned zkraje musím říct, že Setkání s duchem rozhodně není žádný Shakespeare. Na tuhle knížku už jsem viděla dost recenzí a většina z nich nebyla zrovna pochvalná, takže jsem do čtení šla s prakticky nulovým očekáváním. O to příjemnější mě pak čekalo překvapení. Ano, příběh to asi není nejoriginálnější. Populární holka, která se najednou musí smířit s tím, že ne vždy jde všechno podle ní a jejíž osud závisí na klukovi, který jí nijak zvlášť nemusí. Na malé dávce klišé ale nemusí být čas od času nic špatného, obzvlášť pokud je dobře zpracované. Jak už jsem říkala, Setkání s duchem sice není zrovna kniha vhodná k zařazení do klenotů světové literatury, ale pobavila jsem se u něj i tak dost.
Příběh hezky ubíhal, psychika postav se pomalu prohlubovala, jak jsme je poznávali, a vůbec to celé bylo takové milé a oddechové. Chvílemi jsem se dokonce i zasmála, což je víc než můžu říct o některých mnohem oblíbenějších knihách. Zdaleka to nebylo dokonalé, to ne, ale když tak nad tím přemýšlím, není nic, co by mi vyloženě vadilo nebo mě rozčilovalo. Naopak se mi vážně líbil nápad s pozitivní a negativní energií, která ovlivňuje jak moc je duch hmotný. To bylo zajímavé a nemyslím si, že bych na něco podobného často v duchařinách narážela. Proč tedy Setkání s duchem nedostane plný počet hvězdiček? Sama nevím, možná spíš než spousta negativ nemělo dost pozitiv. Skončí tedy na průměrné příčce, ale to pro takovouhle milou krátkou knížečku rozhodně není ostuda. Dokonce uvažuju o koupi druhého dílu (a to už o něčem vypovídá). Jak říkám, celkově jsem docela spokojená, takže nemůžu nic než knihu doporučit, třeba na takové línější sobotní odpoledne, kdy chce člověk něco číst, ale nechce se mu u toho moc přemýšlet. Na to je totiž Setkání s duchem jako dělané.

Co by kdyby - Jonathan Tropper

Anotace: Judd Foxman má dostatek dobrých důvodů, aby byl psychicky na dně. Vše začalo tím, že přistihl manželku se svým šéfem ve vlastní ložnici. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat: krach manželství, výpověď z práce, stěhování do podnájmu. Judd se celé dny buď topí v moři sebelítosti, nebo propadá záchvatům zuřivého vzteku, když přijde zpráva, že mu zemřel otec.
A jako by toho už nebylo dost, otcovým posledním přáním bylo, aby se celá jeho rodina sešla a vespolek truchlila po sedm dní. Pro fungující rodinu by to možná bylo přirozené, ale pro nesourodou skupinu, kterou pojí jen příjmení, je to pravý očistec.
Judd přijíždí do domu, kde vyrůstal, aby strávil sedm dní ve společnosti své matky, v níž se nesnesitelně pojí postarší diblík a upjatá psycholožka, starší sestry Wendy, uvízlé v nešťastném manželství, bratra Paula, který ví všechno nejlíp, a černé ovce rodiny, benjamínka Phillipa, o němž se většinu času ví jen to, co píše bulvár. Smuteční týden se v podání klanu Foxmanů jeví jako sled tragických i komických příhod, vzpomínek a výčitek, jejichž pojítkem je nepopiratelná skutečnost, že takhle si nikdo ze zúčastněných svůj život nepředstavoval…

Další z knih, které po 100 stranách prostě, sprostě vzdávám. Ne, nebaví mě to. Ufňukaný chlápek, který donekonečna rozebírá, jak ho manželka podvedla a jak má divnou rodinu. Kam se poděly ty komické příhody, to opravdu netuším, protože všechno, co jsem se za těch sto stran dočetla, bylo vážně čistě tragické. Kdybych chtěla číst něco depresivního, přečtu si svůj deník. 

Knihy mě mají z reality dostat, ne mi ukázat, jak krutá dokáže být. A Co by kdyby je krutá realita na stříbrném podnose. Přemýšlíte nad sebevraždou a nemůžete se rozhoupat, protože si pořád myslíte, že musí existovat důvod k životu? Tahle kniha vás z toho dostane. Slibuju. A na to já prostě nemám nervy. Je to nudné, je to příliš realistické a je to naprosto o ničem. Takže konec, vzdávám to. Tohle prostě není kniha pro mě. 

Necessary roughness

Popis z CSFD: Seriál se soustřeďuje okolo postavy Dani Santinové, psychoterapeutky z Long Islandu. Ta jednoho dne zjistí, že ji její manžel podvádí a proto požádá o rozvod. Aby po rozluce vystačila s penězi, vezme práci terapeutky pro profesionální fotbalový tým. Brzy se z ní stane vyhledávaná terapeutka celebrit. Sportovci, hudebníci, politici a další lidé žijící v centru pozornosti žádají její služby v okamžicích životní krize. Dani se ale musí naučit, jak vyvážit svoji novou kariéru a roli svobodné matky dvou dospívajících dětí.

Abych řekla pravdu, tenhle seriál nebyl nic moc. Dani má většinou v každém díle nového pacienta, jehož problém řeší zároveň s neustávajícími problémy fotbalového týmu, a to hlavně problematického hráče, kterému každý říká TK. To vše se navíc snaží zvládat společně s probíhajícím rozvodem a výchovou dvou náctiletých dětí. Většinou má život už tak dost komplikovaný, když se do něj ale přimotá ještě nějaké to rande, má Dani na problémy opravdu zaděláno. Může tohle všechno zvládnout?

Tohle rozhodně nebude můj nejoblíbenější seriál. Herci mi všichni přišli takoví průměrní, nic moc zajímavého a postavy, které hráli, byly všechny do jednoho neskutečně protivné. To pátrání po řešení problémů pacientů bylo docela zajímavé, trochu mi to připomínalo obdobu detektivních seriálů, ale to je tak jediné pozitivum. Diagnózy nebyly nic zvláštního, většinou jsem je už v polovině dílu dokázala sama uhodnout, a to nemám v psychologii žádné vzdělání. Noční děsy, schizofrenii nebo třeba OCD ale poznám bezpečně i já. Navíc Dani je tak strašně povýšená a prostě ví všechno nejlíp, že bych jí nejradši několikrát za díl zakroutila krkem nebo vrazila facku. Její hlavní romantický zájem mi nepřišel ani hezký ani zajímavý a naprosto netuším, co na sobě ti dva viděli. Jediná zajímavá postava byla Lindsey, Danina dcera a tajuplný Niko, který má zajišťovat bezpečí celému fotbalovému týmu, bez ohledu na metody. 

Tím se dostáváme k hlavnímu problému tohohle seriálu. Nápad na seriál o psycholožce je rozhodně zajímavý, ale ne, když z ní hned v prvním díle uděláte dvorní psycholožku fotbalového týmu. Americký fotbal mě totiž ani za mák nezajímá, nemám ráda filmy o tomhle tématu, a tudíž se dá předpokládat, že seriál nebude mít o moc větší úspěch. A taky že neměl. Nebylo to ale úplně příšerné. Dokázala jsem zkouknout všechny tři série, takže nakonec své hodnocení budu muset posunout až na průměrnou příčku. Neurazí, ale ani nijak extra nepotěší. 

Úspěšná smolařka - Meg Cabot

Anotace: Lizzie Nichols má problém. Nejde o to, že by v nejmenším netušila, co si počít se životem, anebo že peníze určené na nájemné roztomilého bytečku na Manhattanu právě utratila za letenku do Londýna, kde hodlá navštívit svého dávného přítele Andrewa… K čemu je plánovat si budoucnost, když to udělala zase? Víte, Lizzie totiž neudrží jazyk za zuby. Nejde o to, že na sebe prozradí kdeco. Ona totiž vybrebentí úplně všechno! Hrozí ji, že zničí vše, včetně šance najít si opravdovou lásku… Musí se pokusit udržet jazyk za zuby, aby zachránila, co se dá.

Lizzie má těsně po škole a vydává se za oceán, konkrétně do Londýna, navštívit na měsíc svého přítele. Hned první den se ale všechno pokazí a ani, když se na to vyspí, nedokáže se Lizzie přesvědčit, aby s ním vydržela po zbytek svého pobytu. Co jiného se dá dělat, než od něj okamžitě odejít a pustit se do nového dobrodružství. Kdo ví, třeba se jí podaří najít lásku v romantické Francii.
Úspěšná smolařka je naprosto dokonalá ukázka lehkého letního čtení. Je to klasický román pro ženy a jako takový se taky čte. Sice od čtvrtky knihy víte, jak to celé skončí, ale vesele čtete dál a otáčíte nedočkavě stránky, abyste se ve své předtuše utvrdili. Meg Cabot je dobrá spisovatelka, což se potvrzuje i v Úspěšné smolařce. Je psaná lehkým, rychlým stylem, žádné dlouhé nudné části s popisy, pořád se něco děje a z postav se vám rozbuší srdce. Já třeba jsem jim naprosto upřímně fandila. Smála jsem se s nimi, bála jsem se, že neskončí spolu a prostě jsem prožívala všechno, co k podobné knize patří. Něco takového zábavného, u čeho bych nemusela moc přemýšlet, jsem přesně potřebovala a to jsem taky dostala. Shakespeare to sice není, ale já jsem stejně naprosto spokojená.
Jediné, čeho se bojím, je, že se takováhle kniha nebude líbit každému. Třeba muž jí s největší pravděpodobností neocení, ale to je tak jediná vada, kterou na Úspěšné smolařce dokážu najít. A koho zajímá, jestli se to bude líbit jiným, když se to líbilo mně, že? Takže pokud si chcete u něčeho vyčistit hlavu a skvěle se pobavit, můžu jen doporučit, ale životní moudra tu rozhodně nehledejte.

Relikvie mrtvých - Arianna Franklinová

Anotace: Píše se dvanácté století a mnichové v anglickém Glastonbury najdou po mohutném požáru v klášteře dvě lidské kostry, o nichž nikdo neměl ani tušení. Jedna je vysoká, mohutná, jako by patřila nějakému válečníkovi, druhá malá a drobná. Existuje domněnka, že právě Glastonbury je oním bájným Avalonem z dávných dob. Mohlo by se tedy jednat ostatky krále Artuše a Guinevere? Když se o objevu doslechne král Jindřich II., požaduje důkazy o Artušově smrti. Nepotřebuje totiž, aby jeho vzpurní velšští poddaní začali věřit a doufat, že jejich jediný pravý a budoucí král se jednoho dne vrátí, aby je znovu mohl vést k vítězné bitvě za svobodu. A tak král Jindřich opět povolává Adélii, aby se pustila do prozkoumání podezřelých koster. Jenomže někdo si nepřeje, aby byly kosterní pozůstatky identifikovány a je připraven kvůli tomu i zabíjet...

Lékařka Adélie tentokrát pracuje na opravdu prestižním úkolu. V klášteře v Glastonbury byly nalezeny dvě kostry na velice podivném místě k pohřbu a král chce, aby Adélie dokázala, že se jedná o kostry krále Artuše a jeho královny Guinevery. Samozřejmě pouze, pokud by to byla pravda. Adélie se ale i tak při vyšetřování smrti staré několik set let dostane do nebezpečí. Někdo totiž nechce, aby byly pozůstatky identifikovány. Pokud jsou ale skutečně tak staré, proč by to někomu vadilo? A může se skutečně jednat o bájného krále nebo je vysvětlení mnohem jednodušší?
Já vím moc dobře, proč si tuhle sérii dávkuju takhle po troškách. Něco takhle skvělého totiž člověk nemůže číst bez přestávek, jinak by si příliš zvykl, a pak by nedokázal mít rád ty obyčejné průměrné knížky. Relikvie mrtvých je zase další mistrovské dílo z ruky Ariany Franklinové. Jsem sama, komu se tyhle knížky tak líbí? Ariana mi totiž připadá vážně jako nefalšovaný génius. Vše začíná jako jednoduché ověření, že stará mrtvola je skutečně bájný Artuš, ale to, kam nás příběh nakonec dovede, si nedokážete domyslet ani ve snu. A přitom to všechno dává dokonalý smysl, nic nevybočuje z logického řádu světa a vy se prostě nestačíte divit. Opět je tu spousta nebezpečí, akce, napětí, skvělý humor, trochu té romantiky (i když poněkud svérázné), a prostě všechno, co si od skvělé knížky můžete přát. Navíc, jak už jsem naznačila, je příběh naprosto nepředvídatelný, takže hltáte jednu stránku za druhou, abyste konečně věděli s jistotou, co se stalo a kdo to udělal. A ne, nebyl to zahradník.
Teď bych teoreticky měla vypsat, co se mi na Relikvii mrtvých nelíbilo, ale to by znamenalo, že je konec recenze, protože nic takového není. Snad jen to, že má jen 306 stran, takže si jí člověk moc dlouho neužije, a je konec. Co se mi ale ještě líbilo, je samozřejmě ten humor, za který je většinou zodpovědný Jindřich II., náš král v celém příběhu. Tahle postava je sice jen vedlejší, ale zato vážně dokonalá. Kdo si Jindřicha nezamiluje, ten prostě nemá srdce. A poslední věc, o které se chci zmínit, je poznámka autorky na konci, kde se tentokrát zmiňovala o tom, že jí kritici vytýkají, že když píše o 12. století, měla by používat dobovou angličtinu a názvosloví. Ona tady vysvětluje, proč používá některé archaismy (samozřejmě čistě pro přehlednost pro dnešního čtenáře) a na konci říká, že prostě trvá na tom, aby její knihy byly srozumitelné pro její čtenáře, i kdyby to mělo být na úkor historické přesnosti. To mi přijde jako velice sympatický přístup. Představte si, že byste si chtěli přečíst knihu ze středověku a ona by byla psaná staročeštinou, protože tak se tehdy přece mluvilo. To je podle mě naprosto postavené na hlavu. Já to říkám pořád, kritici prostě nemají rozum.

Speciálové - Scott Westerfeld

Anotace: Speciální případy – z těchto dvou slov běhá Tally mráz po zádech ještě dnes, kdy už není vzpurnou ošklivou. Speciálové byli vždy jen tajemnou a zlověstnou šeptandou. Krásní, silní a závratně rychlí. Mohli jste prožít celý život, aniž byste je potkali. A teď je Tally jednou z nich: bojovníkem, stvořeným k udržování pořádku v dokonalé a krásné budoucnosti.

Síla, rychlost a jasná ostrost vědomí jsou tím nejlepším, co Tally dosud zažila. Kdesi hluboko v nitru však stále doutná vzpomínka na něco jiného. Je snadné ji potlačovat dokud Tally nedostane šanci zlikvidovat vzbouřence z Nového Kouře jednou provždy. Ocitne se před poslední, rozhodující volbou: má naslouchat nejasné vzpomínce, nebo splnit úkol, pro který byla naprogramována?

Tally je zpět ve městě, ale tentokrát není rebelující ošklivá ani prázdná krásná, tentokrát je speciální. Speciální případy ji opět změnily k obrazu svému, ale tentokrát jí a ostatním Řezačům dali mnohem větší svobodu. Mají totiž velice speciální úkol. Zabránit Novému Kouři v šíření revoluce a pochytat co možná nejvíc jejich přívrženců. Tally se tak opět dostává do střetu se svými starými přáteli. Nepatří do Kouře k Davidovi ani mezi krásné k Zaneovi. Kam tedy patří? A dokáže se ještě jednou vymanit z moci úřadů v New Pretty Townu, aby pomohla svým přátelům a možná dokonce zachránila svět? Po všech změnách, které prodělala, je něco takového vůbec možné?
Poslední díl série a zase jednou skvělé počtení. Scott to se mnou prostě umí. Ze začátku jsem teda Tally i Shay nenáviděla, protože měly obě dvě dokonale vymyté mozky. Právě to mě ale udrželo ve střehu a postupně, jak se obě měnily, mohla jsem je zase začít mít ráda. No, alespoň Tally určitě. Příběh se zase vyvíjí do naprosto nečekaných zákrut, a i když konec může každý snadno předpokládat, to, jak k němu dojde, vám vyrazí dech. Jak říkám, zase jednou skvělé, napínavé počtení z velice originálního dystopického světa. Nebo to není dystopie? Tenhle svět přece na první pohled působil tak dokonale...
Je tu samozřejmě pár věcí, které se mi nelíbily. Jednou z nich je rozhodně ten začátek, který sice nebyl vyloženě nudný, to rozhodně ne, ale i přes všechnu tu akci mi docela trvalo, než jsem se do Speciálů pořádně zažrala. Možná to ale bude můj problém, spíš než problém té nebohé knihy. Neměla jsem zrovna důvěru v načínání dalšího nového příběhu po zklamání z předchozí knihy, kterou jsem četla. Druhá věc je ale rozhodně Scottova chyba. Myslím tím úplně poslední dvoustranu. Ten vzkaz, který Tally nechala svým přátelům. To měl snad být vtip, ne? Celá série končí, všechno se vyřešilo a on si nemůže odpustit tenhle pitomý dovětek? Vážně? Já chápu, že je těžké vymyslet, čím úplně definitivně zakončit sérii úspěšných knih, ale tohle bylo prostě tak pitomé. Představujeme Tally, superekoložku. To prostě nemůžu brát vážně a rozhodně mi to hodně pokazilo pocity z celé té knihy. Jedna taková pitomost a už Scotta najednou nemám až za takového génia. Ale je to fakt maličkost, jinak byli Speciálové skvělá knížka a rozhodně důstojné zakončení Ošklivých. Pokud jste tuhle sérii ještě nezačali číst, je na to ten pravý čas. Rozhodně nebudete litovat. Alespoň doufám.

Konec pana Y - Scarlett Thomasová

Anotace: Mladá literární vědkyně Ariel Mantová se ve své výzkumné práci věnuje obskurnímu spisovateli z 19. století Thomasi E. Lumasovi, jehož dílo Konec pana Y obestírá tajemství. Podle legendy každý, kdo si tento zapomenutý román přečetl, zanedlouho zemřel. Kniha je ovšem ztracená. O to víc je Ariel překvapená, když náhodou výtisk objeví v antikvariátě. Vědecký i literární zájem nakonec v racionálně uvažující Ariel zvítězí nad obavami ze smrtonosné kletby. Přitažlivá doktorandka se vydá na napínavou cestu za odhalením tajemství skrytého v knize. Ačkoli musí často jednat na vlastní pěst a riskovat život, v nesnázích ji pomohou její přátelé i kolegové z univerzity.

Já asi tentokrát nebudu psát o čem kniha je, protože líp než anotace to stejně nezvládnu. Jsem z ní tak trochu hyn, i když bohužel ne v dobrém slova smyslu. Abych to shrnula, přišel mi Konec pana Y jako vážně dobrý spisovatelský styl použitý ale na naprosto šílený příběh, ze kterého nakonec vznikl pseudo filosofický blábol. Asi tak. Už je vám jasné, že se mi tahle knížka nelíbila? Vysvětlím vám proč.

Příběh začíná dobře, máme tady akademické prostředí, sympatickou, ale chudou doktorandku, která právě dala poslední peníze za krabici knih, mezi nimiž je i jedna, opředená tajemstvím. To je dobrý začátek, máte tu dobrou hlavní postavu a příběh, který vás svou tajemností do sebe rovnou vtáhne. Co se ale děje potom? Děs a hrůza. Ariel, naše hlavní postava, je totiž intelektuálka, která se zabývá vším od teoretické fyziky až po filosofii. Její myšlenky i rozhovory se tedy často týkají velice hlubokomyslných úvah, které mě prostě nebavilo číst. Filosofii jsem studovala a už tehdy jsem jí nenáviděla, nehodlám se tedy podstatou bytí zabývat ještě ve svém volném čase. To je ale přesně to, co Ariel dělá. Příběh se totiž rozděluje do dvou rovin, roviny reality a roviny troposféry, určitého světa tvořeného myšlenkami, kterým se Ariel dokáže pohybovat. Příběh odehrávající se v realitě je většinou zajímavý, občas dokonce i akční, takže se čte opravdu dobře (až na ty hlubokomyslné rozhovory). Troposféra má své světlé stránky, ale většinou jsou události z ní propletené s teoretizováním co to vlastně je za místo, jak se tam Ariel dostává a prostě všechny tyhle šílenosti. A to je pro mě šílená nuda. 

Jinak by to byla opravdu dobrá knížka. Scarlett Thomasová rozhodně umí psát, její styl se mi moc líbil, ale to, kam příběh zavedla a všechny ty filosofické myšlenky kolem, pro mě Konec pana Y úplně zkazily. Jsem si jistá, že se najdou lidé, kteří budou tuhle knížku milovat. Musíte být ale ochotní při čtení opravdu hodně přemýšlet, brát knihu všude sebou, ne abyste jí mohli číst, ale abyste v ní mohli listovat, vracet se k určitým myšlenkám a sami si o nich tvořit své závěry. A takový čtenář ze mě nikdy nebude. Je to škoda, mohlo by to být opravdu dobré. Pro mě to ale rozhodně není.