Mediátor: Temná je noc - Meg Cabot

Anotace: Zatímco v New Yorku byla šestnáctiletá krotitelka duchů Susannah Simonová jediným zástupcem svého řemesla na celých pět městských obvodů, v kalifornském letovisku Carmel-by-the-Sea, kde teď žije s maminkou, nevlastním otcem a jeho povedenými synátory, by se mediátory nejspíš daly dláždit zdejší vyhlášené pláže. K "průvodcům zbloudilých duší" totiž patří nejen ředitel jejich školy, vlídný otec Dominik, se kterým už měla čest v knihách Krajina plná stínů, Devátá stezka a Andělé smrti vyřešit tři složité případy a odeslat zlobivé přízraky do správných posmrtných destinací. Zdá se, že město je doslova přeplněné lidmi, kteří vidí mrtvé. Susannah to brzy zjistí v nóbl hotelu, ve kterém si "odpykává" letní brigádu a kde už by se na ni konečně mohlo usmát štěstí a dopřát ji opravdické rande s někým, kdo by nebyl slaboch, vrahoun ani psychopat...
Gejzíry ironie, nezdolná kuráž a ryzí cit, které Susannah nasadí do boje s dávnými přízraky i se svým dospíváním, ji ve strašidelné hodině duchů nakonec zavádějí až do míst, odkud není návratu. Ano, noc to bude vskutku temná. Jenže pokud láska hory přenáší, nic není nemožné, zvlášť když jde o osudovou lásku až za hrob…

Suzin život asi nikdy nebude jednoduchý. Nejen, že sdílí pokoj s duchem kluka, kterého miluje, teď navíc přichází na scénu i jeho bejvalka María de Silva a chlápek, kvůli kterému se Jesseho zbavila - Diego. Tihle dva se snaží ze všech sil zabránit tomu, aby se pravda o tom, co Jessemu udělali, dostala na světlo. Mohla by jim přece poškodit reputaci (co na tom, že jsou oba dávno mrtví). A aby toho nebylo málo (jako že vraždou posedlí duchové by docela stačili), ani její brigáda nemůže být tak úplně jednoduchá. Při hlídání dětí v hotelu se totiž seznamuje s malým Jackem, zamlklým, ukňouraným dítětem, ze kterého se vyklube mediátor. Už nestačí, že pomáhá duchům vyřešit problémy, které je drží na zemi, teď navíc učí úplně nového a neskušeného mediátora jejich řemeslo. Jak ale zvládnout takovou zodpovědnost a navíc se nenechat v noci zabít Maríou a Diegem? A co se může stát, když Jackovu výchovu úspíší právě María? Kam až je Sussannah ochotná zajít, aby Jesseho ochránila?
Po dlouhé době jsem si dovolila další dávku mé oblíbené drogy - Mediátora. A vážně se teď budu muset držet na uzdě, abych se v nejbližších dnech nepustila do zbylých dílů, dokud nezhltnu tuhle sérii už úplně celou. Jak už všichni víme, Meg Cabot je skvělá spisovatelka a v knize Temná je noc to jen potvrzuje. Tady nejde o žádné jemné nuance, Meg nás hodí přímo do akce a nepustí, dokud nepřečtete poslední stránku. Příběh je to skvělý, napínavý se správnou dávkou adrenalinu i vtipu a navíc se konečně trochu pohneme co se týče vztahu Suze a Jesse. Jediná postava, která mi maličko vadila byl Paul, ale proč mi připadal tak protivný se nakonec vysvětlilo, takže hádám, že jsem ten pocit zachytila naprosto přesně. Paul je prostě slizák, ale nemůžu se dočkat, až se v dalších dílech o něm dozvíme víc (teda jestli se ještě ukáže). Co se mi vážně líbilo byl Megin popis určitého místa. Pozor, maličký spoiler. Nebe je totiž obvykle popisováno velice stereotypně a mě už se prostě obláčky a andílci zajídají. Tady už je bezpečno.
Zase jednou se nezmůžu na nic než na chválu, což už je u knih od Meg Cabot tak trochu zvykem. A protože mě nudí neustále se opakovat, radši teď zmlknu. Jen ještě jednu věc. Pokud jste se do Mediátora zatím nepustili, tak to sakra ihned napravte. (A protože se tyhle knihy prostě nedají sehnat, máte mé vyjímečné povolení jít, stáhnout si knihy kdekoli je dokážete najít, a hned začít číst). Věřte mi, nezabere vám to moc času a litovat rozhodně nebudete.

(Jinak jsem zásadně proti ilegálnímu stahování knih, ale Knižní klub si za to může tak trochu sám, nemyslíte? Kdy už sakra udělají dotisk???)

Co je nového - Květen 2013

Květen téměř skončil a byl to knižně opravdu požehnaný měsíc. A to nejen proto, že byl Svět knihy, o kterém už jsem tu psala. Ale hlavně proto, že jsem získala hodně moc knížek (i když řekněme si to upřímně, většinu z nich jsem musela vyměnit za těžce vydělané peníze). Ale to vůbec nevadí, protože i tak z nich mám obrovskou radost. 

Skvělé taky je, že jsem za květen přečetla zatím 7 knížek a Dívku na klíček hodlám do pátku dočíst, takže by se to číslo mohlo ještě maličko zvýšit. Za to jsem na sebe opravdu pyšná, protože mezi těmi knihami byli giganti jako Prázdné místo a Kruh a ani ty ostatní nebyly nijak tenké. Ale co že jsem si to všechno koupila? Tady to máte:

Je jich hodně a jsou krásné a tady vám o nich něco povím:

A co vy? Byli jste na veletrhu? Koupili jste si tam něco nebo někde kdekoli jinde? A máte už dost mých videí? (Doufám, že ne, protože jsem se rozhodla dělat celý projekt Knihobraní ve formě videí - krátkých, ale úderných).

Bylo nebylo #64

Je to skoro přesně měsíc, co jsem se odhodlala přispět do tohoto meme a za to se vážně omlouvám. Mělo by být týdení, ne měsíční. Jednu věc vám ale chci říct. Myslela jsem, že tenhle víkend natočím další díl Co je nového, ale nakonec jsem doma u rodičů, kde nemám ani kameru ani knížky za celý měsíc, takže natáčení budu muset odložit. Ještě nevím, jestli se do toho pustím už v týdnu, nebo to nechám až na příští víkend, ale rozhodně by nejpozději do týdne mělo další video existovat a mělo by být tady na blogu přístupné. No, uvidíme. Ale protože se na natáčení těším, hádám, že to bude spíš dřív než později.

Teď už ale zpátky k věci. Tenhle víkend čtu Dívku na klíček a i když má tahle knížka nádhernou obálku, nejsem si jistá, jestli se mi tak úplně líbí. Zatím ale nechci soudit. Jsem zatím úplně na začátku. Takže k první větám téhle knihy:

Paolo Bacigalupi - Dívka na klíček

Anotace: Anderson Lake pracuje pro společnost AgriGen v Thajsku jako kalorik. Navenek je ředitelem továrny, ale nenápadně pročesává bangkokská tržiště, hledá potraviny, o kterých se myslelo, že už neexistují, a doufá, že se zmocní bohatství ztracených kalorií minulosti. Potom ale potká Emiko… Emiko je dívka na klíček, zvláštní a překrásné stvoření. Není to lidská bytost, patří mezi Novolidi; je uměle vytvořená, vypěstovaná v líhni. Naprogramovali ji, aby uspokojovala dekadentní rozmary jistého obchodníka z Kjóta, ale teď skončila na ulicích Bangkoku. Novolidi někdo bere jako tvory bez duše, jiní je zase mají za ďábly. Pracují jako otroci, vojáci, jako hračky bohatých. Jsme v mrazivé blízké budoucnosti, kdy svět ovládají kalorické korporace, ropný věk pominul a vedlejší dopady bioinženýrských chorob řádí po celém glóbu. Co se bude dít, když se kalorie stanou měnou? Když se bioterorismus stane nástrojem velkých korporací a když jeho následky naženou lidstvo do éry posthumánní evoluce? Nadějný nový autor Paolo Bacigalupi napsal jeden z nejlépe hodnocených science fiction románů poslední doby. Dívka na klíček získala ve Spojených státech hned pětici významných žánrových cen. Je to svižný dystopický thriller, ale i vize blízké budoucnosti, ostrá jako žiletka.

První věty: "Ne! Mangustan nechci!" Anderson Lake se předkloní a ukáže prstem. "Tamto chci. Áu phonlamáj ný khrap. To s červenou slupkou a zelenými chlupy."

Anderson Lake zatím nepotkal Emiko, takže zatím to vůbec zajímavé není, ale taky je fakt, že jsem přečetla jen 46 stran. Uvidíme, co se bude dít dál. Není to úplně nudné, jen mě nic nenutí knihu vzít do ruky a číst dál. Proto jsem taky celý včerejšek a dnešek nečetla, i když jsem měla vyjímečně příležitost (ticho a klid v bytě s rodiči a dvěma psi). Co na Dívku na klíček říkáte vy?

Prázdné místo - J. K. Rowling

Anotace: Prázdné místo je velkolepý a skvěle napsaný román o soudobé společnosti. Rowlingová vytvořila fascinující svět, v jehož postavách zaručeně rozpoznáte své vlastní sousedy. Šarvátky i divoké střety, jež otřásají životem lidí v Pagfordu, jsou plné vášní, které zasahují i každého z nás.
Po nenadálé smrti čtyřicátníka Barryho Fairbrothera zůstane Pagford v šoku. Je to zdánlivě idylické anglické městečko s dlážděným náměstím a starobylým opatstvím, ale za hezkou fasádou zuří tichá válka. Bohatí válčí s chudými, teenageři s rodiči, manželky s manželi, učitelé se žáky.
Pagford rozhodně není tím, čím se zprvu zdá. Prázdné místo, které po Barrym zůstane v městské radě, se brzy stane katalyzátorem největší války, jakou město zažilo. Kdo bude triumfovat ve volbách provázených vášněmi, pokrytectvím a nečekanými odhaleními? Brilantně napsaná kniha, která je autorčiným prvním románem pro dospělé čtenáře, zároveň nutí k přemýšlení a na každé své stránce znovu a znovu překvapuje. 

No, nevím, jestli překvapuje opravdu na každé stránce, ale zajímavá tahle kniha opravdu je. Vše začne náhlou smrtí jednoho z radních v malém městečku Pagford. Ta přináší příležitost pro změnu poměrů v uzavřené komunitě malého města. I když se totiž na první pohled může zdát idylické, za zavřenými dveřmi se jedná o úplně jiný příběh. Do těchto skrytých příběhů se stránku za stránkou noříme a zjišťujeme, jak se věci opravdu mají. Tušíte, co skrývají vaši sousedi? 

Já vím, zní to tak mysteriózně, že byste čekali, že každý druhý má na zadním dvorku zakopanou mrtvolu a minimálně jeden z obyvatel městečka bude přeoperovaný na ženu, nic tak dramatického to ale není. Jsou to jen skryté manželské problémy, nezvedené dítě, které se rodiče na veřejnosti snaží prezentovat jako andílka, a samozřejmě dobře ukrytá nenávist a pohrdání k polovině městečka. 

Ze začátku jsem se vážně zalekla toho množství postav. Nakonec se to sice nezdá tak strašné, ale když jsem začala číst a v každé kapitole jsem byla seznamována s dalšími a dalšími lidmi, začala jsem si pomalu chystat papír a tužku abych si mohla zakreslovat vzájemné vztahy všech zúčastněných. Po asi sto stranách jsem se ale začala pomalu orientovat a ke konci už mi to přišlo naprosto jednoduché a logické. Tahle je manželka tohohle, který je synem téhle, která se kamarádí s támhletou, která je manželka támhletoho, který podniká s támhletím a ten zase chodí s támhletou, jejíž dítě chodí do školy s dětmi támhletěch. Úplně jednoduché, ne? 

Při pohledu zpět si říkám, co se vlastně v té knize stalo. Protože když začnete příběh dopodrobna zkoumat, zjistíte, že tam skoro žádný příběh není. Obyvatelé městečka se prostě chystají na volby na uvolněné místo v městské radě. Konceptuálně docela nuda. Když se ale pustíte do čtení, zjistíte, že jde ve skutečnosti o mnohem víc. A v tom je právě kouzlo téhle knihy. Rowlingová naprosto skvěle vystihla jednotlivé postavy, ve kterých pomalu ale jistě vážně začnete poznávat lidi, se kterými se znáte ve skutečném životě. A krůček po krůčku nás seznamuje s tím, jak tihle lidé žijí, co skrývají, o co se snaží a po čem touží. Možná v některých postavách poznáte i sami sebe. A jak už to tak u realistických společenských románů bývá, rozhodně se nemusíte bát happy endu. Ten nás totiž v téhle kruté realitě rozhodně nečeká. Nebo možná maličko?

Celkově se mi tedy Prázdné místo docela dost líbilo. Délka knihy je naprosto oprávněná, protože po přečtení chápu, že tohle se osekat prostě nedá. Potom by totiž nevyzněla ta dokonalá "zvrácenost" všech obyčejných lidí v obyčejném světě. Řeknu vám, psychoterapeut by se v Pagfordu skutečně vyřádil.

 

Oheň - Elfgrenová, Strandberg

Anotace: Vyvolené mají začít druhý ročník na gymnáziu. Celé letní prázdniny tajily dech v očekávání dalšího tahu démonů. Hrozba však přijde z místa, které by nikdy nepředpokládaly. Je čím dál zřejmější, že v Engelsforsu je cosi velmi, velmi zvrácené. Minulost se spřádá se současností. Živí potkávají mrtvé. Vyvolené jsou svazovány čím dál těsněji k sobě a opět si musí připomenout, že magie nemůže zhojit nešťastnou lásku nebo spravit zlomená srdce.

Na úvod recenze bych chtěla poděkovat nakladatelství Fortuna Libri za poskytnutí recenzního výtisku. Nesmírně si toho vážím.

V Ohni se opět setkáváme se skupinkou pěti Vyvolených, ale tentokrát je čekají opravdu krušné časy. Nejen, že na každém kroku očekávají nový útok démonů, navíc se s Engelforsem dějí divné věci. Všichni jsou najednou tak "pozitivní". A aby toho nebylo málo, přijíždí zástupci rady, aby konečně spustili vyšetřování zločinů Anny Karin. Dokážou se naše vyvolené konečně spojit v kruh a poprat se se všemi nebezpečími? A co pro ně démoni tentokrát chystají?

Musím říct, že mi ze začátku dělalo maličko problémy se zorientovat. Kdo je kdo a která z dívek má jaké schopnosti. Autoři tohle, ani události z prvního dílu nijak zvlášť nepřipomínali, takže pokud máte stejně špatnou paměť jako já, rozhodně doporučuju si nejdřív první díl aspoň trochu připomenout. Když jsem si ale vzpomněla, mohla jsem se zase naladit na pořádnou jízdu jako v minulém díle. Zase se naplno ponoříme do životů jednotlivých vyvolených. Žádný detail z jejich každodenního života před námi nezůstává skrytý (a že v jejich životech dochází k pořádným změnám..). Autoři o trochu víc vysvětlují svůj svět: tajemství ohledně rady, Vyvolených, jejich schopností, knihy vzorů a vůbec všeho, co by vás mohlo zajímat. Navíc se objevuje několik nových, zajímavých postav a blíž se seznámíme i s některými původními vedlejšími postavami. 

Příběh těsně navazuje na první díl. Je čtivý, napínavý a plný nebezpečí. Rozhodně jsem zase naprosto netušila, co se na dalších stranách bude dít. A rozuzlení celé knihy? To mě dostalo do kolen. Celkově ale opět nemůžu dát plný počet. I když se totiž kniha četla opravdu dobře, stejně by potřebovala proškrtat. Nevím, některé ty osobní věci mi přišly trochu nadbytečné. Mnohem radši bych se ještě víc ponořila do světa magie a úplně se vyhnula protivným otčímům, pomlouvačným kamarádům a otravujícím sociálním pracovnicím. Pokud se vám ale líbil první díl, rozhodně nebudete litovat času, který zabere přečtení téhle bichle. Alespoň já tedy nelitovala.

Svět knihy 2013

Svět knihy 2013 opět provázela pouze jediná myšlenka: páni, těch knížek!! Letos jsem ale byla připravená. Povolila jsem si utratit docela pěknou sumičku a sepsala jsem si seznam knih, které bych chtěla ulovit, pokud bych na ně narazila. To ode mě bylo velice naivní, protože jsem nakonec sumu překročila a knihy nakoupila úplně jiné, ale k tomu se dostaneme později. S tímhle plánem jsem každopádně velice optimisticky vstupovala do holešovického Průmyslového paláce téměř hned po otevření (10:00), hned u dveří jsem si vzala mapku a šla jsem do toho.

Prozkoumala jsem pravé křídlo (které mě letos moc nezaujalo), prošla jsem rychle střed a vydala se do levého, kde sídlili mí oblíbenci: Argo, Host, Knižní klub, Fragment a tuny a tuny dalších. Nemohla jsem se vynadívat na ty krásky, ale pořád jsem si tak nějak nemohla vybrat. Knížky ze seznamu jsem nikde neviděla a nakonec jsem si koupila pouze jednu knížku, o které jsem nikdy neslyšela, a to hlavně proto, že byla ve slevě. Odskočila jsem si ještě ven z areálu jednu knížku prodat a už jsem se chystala udělat jen poslední věc a jet radši domů (to mohlo být někdy mezi 11. a 12. hodinou).

Po cestě jsem ale potkala stánek Saudské Arábie, kde postarší sympaťák seděl a "kreslil" (psal v nádherné arabštině). Chvíli jsem ho pozorovala, když zvedl hlavu a zeptal se mě na jméno. On totiž návštěvníkům psal jejich jména v arabštině. Vypadalo to vážně působivě, ale každé jméno trvalo nějakou dobu, takže jsem mu jen řekla to svoje a odešla dál za svým plánem. Chtěla jsem se stavit u stánku Fragmentu, koupit si Nepřítel mého nepřítele a poprosit "paní Petrusovou" o podpis. Jenomže u Fragmentu Nepřítele už neměli. No není to smůla? Tak jsem teda šla ke Katky stánku jen s mapou areálu, na kterou jsem chtěla získat podpis a co nevidím, přímo před stánkem stojí skupinka povědomých lidí. Říkala jsem si, že některé poznávám, když mi svitlo, že to jsou přece blogerky a v tu chvíli mi to začalo docvakávat: Vendea, Kath, Willinda, Suši, Fée, Amy, Freckels, Kristie... Chvíli jsem přemýšlela, že bych se zašla představit, ale to už u mě stála Suši, že jsem přece Ohana a že mě poznaly podle mých videí a tak dále a tak dále. Tak jsem se teda připojila. (Přišla jsem si přitom skoro jako filmová hvězda, kterou lidi poznávají na ulici, a ten podpis, o který mě Suši požádala, mi k návratu do reality moc nepomohl :) Potom už jsem teda brázdila uličky veletrhu se spolublogerkami a postupně se navíc přidávaly ještě další.

A protože každá z blogerek měla asi tak tunu knih, rozhodla jsem se, že si přece nebudu připadat méněcenná a vydala jsem se ještě jednou ke svým oblíbeným stánkům a u každého jsem něco koupila. Nakonec jsem tedy pořídila krásných pět knih, spoustu edičních plánů, abych věděla, co se chystá, nádhernou magnetickou záložku a samozřejmě nemůžu zapomenout na mé jméno v arabštině.

Celkem bych to viděla na opravdu povedený Svět knihy a už se nemůžu dočkat příštího roku! A holky, jsem ráda, že jsem vás poznala osobně. To byl totiž nakonec asi nejlepší zážitek z celého dne :)

Dead like me

Popis z CSFD: Georgina dokončila studium a rodiče na ní naléhají, ať si konečně najde perspektivní zaměstnání. Netuší však, že tím jí vlastně podepíší rozsudek smrti, neboť jejich dcera umírá při pauze na oběd poté, co jí zasáhne záchodové prkýnko z vesmírné stanice. Její smrt však není zcela obyčejná, stane se totiž "smrtkou", to znamená, že musí sledovat skony jiných a pak jim pomáhat najít jejich další cestu. Seznamuje se se skupinou podobně vyvolených a hlavně se svým naprosto sucharským šéfem. Musí dál žít na zemi, ale ve změněné podobě. Vrací se do svého starého zaměstnání, sleduje svou smutně působící rodinu a hlavně se věnuje onomu "vedlejšáku", při němž se hlavně v počátcích nevyvaruje někdy i dosti fatálních chyb...

Jaké by to asi bylo v 18ti letech zemřít, ale zůstat na zemi a dál vést téměř stejný život? Jedinou změnou je, že tentokrát vypadáte maličko jinak a jako hlavní náplň dne odebíráte duše z těl lidí, kteří mají v příští chvíli zemřít násilnou smrtí. Odpověď na tuhle otázku brzy získá George, dívka, která přesně takovou smůlu měla. Nejen, že zemřela, ale navíc se ani nemůže posunout do posmrtného života, musí zůstat tam kde byla a dál dělat nudnou práci, ze které si navíc odskakuje odebírat duše. A že to není vůbec jednoduché, to snad ani nemusím připomínat. Jak se s tím George vyrovná? A dokáže se odpoutat od svého předčasně ukončeného života?
George je znuděná, otrávená, nevděčná malá holka, která si myslí že je nad vším a nade všemi. Takže když jí Rube začne vysvětlovat, že smrtí její život nekončí, rozhodně nehodlá jen poslouchat a přikyvovat. Rube jí bude muset dát pár pořádných lekcí, aby pochopila, že se smrtí si nemá zahrávat a že má určité povinnosti, které prostě musí plnit. Postupně se ale začne se svojí situací smiřovat, přijmé své "spolupracovníky" za svou druhou rodinu a přestane tak vyvádět.
Jediné, co odmítá pochopit je, že nemá vyhledávat nikoho ze svého původního života. Nemá chodit ke svému rodnému domu, nemá navštěvovat malou sestru ve škole a rozhodně nemá zasahovat do rozvodu svých rodičů. Ona se s tím ale smířit nehodlá a tak celé dvě série pořád leze zpátky za nima a otravuje docela zábavné epizody depresivními vzpomínkami na její dětství. Koho to zajímá? Jinak je to ale docela sranda. Masona a Roxy jednoduše nejde nemilovat, takže i když vám hlavní hrdinka bude připadat chvílemi protivná, pořád se můžete spolehnout na ostatní postavy, že daný díl zachrání. Celkem tedy průměrné hodnocení a lehký povzdech, že tvůrci nevytěžili z obrovského potenciálu seriálu maximum.

Jezdci časem - Alex Scarrow

Anotace: Zahrávejte si s časem a známý svět… by se mohl změnit ve svět, jak ho neznáte.

Liam O’Connor měl zemřít v moři v roce 1912.
Maddy Carterová měla zemřít v letadle v roce 2010.
Sal Vikramová měla zemřít při požáru v roce 2026.
Ale několik okamžiků před jejich smrtí se zničehonic kdosi objevil a řekl: „Podej mi ruku…“
Jenže Liam, Maddy a Sal nejsou zachráněni. Najala je organizace, o jejíž existenci nemá nikdo ponětí, s jediným cílem – aby opravovali narušenou historii. Protože cestování časem je možné a někteří lidé by se rádi vrátili v čase a měnili minulost.
Proto existují JEZDCI ČASEM, aby nás chránili. Aby zabránili cestovatelům v čase ve zničení světa…

Liam, Maddy a Sal měli zemřít, každý za jiných okolností, v naprosto odlišných částech světa a dokonce i v jiných dobách. Co ale mají společného, je, že těsně před jejich smrtí někdo přišel s nabídkou alternativy: "Nemusíš zemřít, pokud půjdeš se mnou a staneš se agentem, chránícím minulost." Kdo by takovou nabídku nebral? Tak se tito tři stávají týmem, který se pod vedením starého Frazera učí, jak chránit minulost, kterou se jiní cestovatelé časem mohou snažit změnit, aby vedla k jejich vysněné budoucnosti. Jak moc, může malá změna v minulosti ovlivnit budoucnost? A budou Liam, Maddy a Sal schopní splnit svůj úkol a vrátit vše zpět?

Víte, já miluju cestování časem. Ten nápad je prostě úžasný, možnosti nekonečné a takového Doctora Who se prostě nemůžu nabažit. Proto jsem schopná odpustit jakoukoli nelogičnost, pokud napomáhá příběhu v posunu vpřed. Takové problémy tedy ve své recenzi řešit nebudu, i když by se jich při bližším zkoumání pár našlo, např. umístění  samotné základny v místě i v čase a následné vysvětlení proč jsou zrovna tam prostě a jednoduše nedávají smysl - pokud chcete chránit budoucnost, proč se zaseknout v časové bublině v nedávné minulosti? Na druhou stranu pokud přijmeme premisu, že čas i vesmír jsou nekonečné, pak budoucnost nikdy neskončí, a tudíž není možné si prostě udělat základnu na konci budoucnosti, že jo? No vidíte a už se dostáváme do problémů, které prostě přesahují lidskou představivost (pokud dokáží cestovat kamkoliv v čase i prostoru, mohli by jít do budoucnosti někam na cizí planetu? a pokud ano, jsou pořád zodpovědní jen za budoucnost lidstva, a nebo díky tomu padá na jejich hlavu zodpovědnost za celý vesmír a všechny možné mimozemšťany, na které by mohli narazit...) Vidíte? Do toho prostě nemá smysl se pouštět, protože pak moje mysl začne utíkat tisíci kilometrovou rychlostí a ani já to nestíhám sledovat, natož to nějak smysluplně vyjádřit a ještě o tom vést diskuzi. Vraťme se tedy k Jezdcům času jako takovým bez všech nelogičností a paradoxů cestování časem.
Tahle kniha ve mě vyvolává smíšené pocity. Na jednu stranu se mi opravdu líbila, skvělý nápad, čtivě napsaný, co víc si přát. Krátké kapitoly, které nás přenášejí v čase tam a zpátky, abychom mohli sledovat víc příběhových linií, přinášejí na dramatičnosti a celé je to prostě skvěle vymyšlené. Problém mám ale s postavami. Nelíbí se mi nikdo, kromě Maddy a to o Maddy v podstatě vůbec nic nevíme. Autor totiž jaksi pozapomněl, že když napíše 400 stránkovou knížku, ze které udělá knižní sérii, a hodlá přilákat nějakou základnu čtenářů, kteří tuhle sérii budou číst, musí nám říct něco o svých postavách. Musí ty postavy nechat maličko vyvinout. A rozhodně je musí napsat sympatické, pokud hrají role dobráků. Já teda nevím, ale podle mě, jsme se toho zase tolik nedozvěděli a navíc mi Liam připadal jako neskutečný srab, který by se do cestování časem neměl vůbec pouštět, Sal jako malý fracek a Frazer jako tajnůstkářský dědek. To rozhodně nejsou postavy, které bych chtěla potkávat znovu a znovu. Začínám uvažovat, že možná přeci jen budu ráda, že víc dílů u nás nejspíš nikdy nevyjde.
Na druhou stranu se mi líbilo, jak se příběh vyvíjel, i když jít hned v prvním dílu po Hitlerovi je maličko jednoduchá volba, nemyslíte? Přitom je v historii tolik postav a okamžiků, které by bylo možné ovlivnit, a změnit tak celou budoucnost. V člověku to skoro vyvolává zvědavost, co se bude dít v dalších dílech, že? Vidíte, už zase ty smíšené pocity. Já se prostě nemůžu rozhodnout, jestli se mi to celkově líbilo nebo ne. Nakonec asi dám na své pocity bezprostředně po dočtení, takže zůstanu u překvapivě dobrého hodnocení. Rozhodně zkusím ještě další díl, a jestli ani tam nedostaneme víc vysvětlení ohledně celé agentury a víc informací o jednotlivých postavách, pak si budu jistá, že ani první díl si nezasloužil takhle dobré hodnocení:

Já to vzdávám

Nevím, jestli je to ve mě, nebo v nich, ale prostě už nemám vůli pokračovat. Vzdávám to. Nelekejte se, nemám sebevražedné úmysly, jen jsem se znovu pokusila začíst do jedné série a zjistila, že na to prostě nemám. Možná je to mnou, asi bych neměla vinit jen autora, ale když on to napsal tak nudně a nezajímavě. Vůbec mi nezáleží na postavách, ten svět, do kterého svůj příběh zasadil, mi přijde nezajímavý a úplně obyčejný a prostě je to vůbec strašné zklamání. A přitom mám kouzla obvykle moc ráda. Myslím, že hlavní problém přeci jen bude ve mě. Jsem moc stará, tím to je. O jaké sérii že to mluvím? 

Tajemství nesmrtelného Nicolase Flamela

Velice naivně jsem si na základě obálek a anotace koupila všech pět dílů, které v té době u nás už vyšly, a hned se pustila do prvního dílu. Ten mě docela zaujal, ale stejně jsem nad čtením Čaroděje hodně váhala. Trvalo mi to devět měsíců a hádám, že v tom hrála roli intuice. Hned po pár prvních stránkách jsem totiž čaroděje a tím i celou sérii musela vzdát. Nelíbil se mi, bylo mi jedno, co se stane postavám, a uvědomila jsem si, že se mi po nich od září, kdy jsem četla první díl, vůbec nestýskalo. To není dobré znamení. Takže tuhle sérii oficiálně vzdávám. Není to nic pro mě. 

Může to ale být dobrá zpráva pro vás, pokud máte zájem si tyhle knihy přečíst. Prodávám je tak, jak jsem je koupila - jako sérii. Já ji pořídila za 945 Kč, nabízím ji za 700 + poštovné. První díl je jednou čtený, ale jako nový, ostatní jsou nečtené (kromě mého pokusu o zdolání Čaroděje). Pokud máte třeba mladšího sourozence, byl by to skvělý dárek a 700 za 5 knih mi přijde jako docela fér cena. Nenajde se někdo, kdo by se jich chtěl ujmout?

Bored to death

Oficiální text distributora: Hrdina komediálního seriálu z produkce HBO je třicátník Jonathan Ames, spisovatel z Brooklynu, který bolestně prožívá rozchod s přítelkyní, má problémy s alkoholem a nedaří se mu napsat další román. Než by čelil realitě, raději se noří do svých fantazií a předstírá, že je soukromý detektiv jako vystřižený z románů svých oblíbených autorů Dashiella Hammetta a Raymonda Chandlera. A protože se chce stát hrdinou a mužem činu, ujímá se řady případů, které řeší s větším či menším úspěchem.

Seriál byl natočen podle povídek skutečného Jonathana Amese, který dal fiktivnímu spisovateli své jméno, v hlavní roli uvidíme Jasona Schwartzmana (Darjeeling s ručením omezeným), jeho šéfa a vydavatele George Christophera ztělesnil Ted Danson a Jonathanova nejlepšího kamaráda, knižního ilustrátora Ray Huestona, hraje Zach Galifianakis. 

Tenhle seriál má poměrně dobré hodnocení a já miluju dobrý detektivní seriál a navíc HBO zatím snad nikdy nezklamalo, takže jsem si řekla proč ne. To jsem ale udělala chybu. To má být komediální? Naprostý pako chlap, kterej nic neumí, chlastá, hulí, brečí kvůli své přítelkyni, na kterou je až nezdravě vázaný, se rozhodne řešit nezáživné případy. S tou komedií mu mají asi pomáhat jeho šéf a jeho kamarád. Šéfův humor mi ale přišel jako naprostá trapnost a navíc slabota a kamarád, který měl být nejspíš okouzlujícně neslušný působil spíš smutně. Ne, tohle rozhodně nebude nic pro mě. Když došlo na epizodu, kde Jonathan řešil případ ukradeného sperma svého kamaráda, a šéf k tomu každých pět minut po telefonu glosoval vtipy hodné tak puberťáka, rozhodla jsem se víc se netrápit. Přitom ale to intro vypadalo tak dobře, nechápu, kde soudruzi z NDR udělali chybu.

Takový potenciál a takové zklamání. No, asi nemůže být každý den posvícení. Na druhou stranu je hezké, že vás na možné následky sledování tohohle seriálu upozorní už v názvu. To dokážu ocenit a proto hvězdičkové hodnocení není naprostá nula:

Sapphique - Catherine Fisher

Anotace: Finnovi se podařilo uprchnout z temného vězení jménem Inkarceron, ale musel tam zanechat své nejbližší přátele, přísežného bratra Keira a dívku Attii. Jeho nárok na trůn Říše se zdá nezpochybnitelný – až do chvíle, kdy vystoupí neznámý Uchazeč, který jako by mu z oka vypadl, a za dědice se prohlásí sám. Finn si stále pamatuje jen život ve vězení, mučí ho sny a nejistota. Kým vlastně je?

Finn je venku z vězení a s Claudií bojuje o svůj nárok na trůn. Ani život Venku totiž není zrovna nejbezpečnější. Všude jsou královnini špehové, nájemní zabijáci čekají za každým rohem a navíc, pokud Finn nedokáže, že je skutečně Giles, on i Claudia mohou přijít o život z výnosu královny. To ale není nic proti životu v Inkarceronu. Vězení se totiž rozhodlo samo ze sebe uniknout tím, že si postaví tělo. To by pro vězně znamenalo jistou smrt a jsou to právě Keiro a Attia, kteří se musí pokusit katastrofě zabránit. Mohou vůbec uspět v boji s něčím, co je daleko větší než oni sami? A dokáže si Finn vzpomenout, kdo vlastně je? Co se stane s dokonalým královstvím, pokud se Inkarceron skutečně osvobodí?
Sapphique je druhý a také poslední tíl této série o dokonalém světě, který vše špatné uzavřel do maličkatého vězení, Inkarceronu, a musím říct, že to Catherine Fisher zakončila opravdu dobře. Příběh opět sledujeme na dvou rovinách - uvnitř Inkarceronu, kde jsou hlavními hrdiny Keiro a Attia, a Venku, kde sledujeme Finna, Claudii a Jareda. Vzhledem k tomu, že správce vzal oba křišťálové klíče do vězení sebou, neexistuje už možnost, jak by naši hrdinové mohli komunikovat, takže se jejich příběhy zase až tak neprolýnají, což je podle mě dobře. Máme tu totiž část opravdu dobrodružnou, plnou nebezpečí a hrůz života v Inkarceronu a potom druhou, úplně jinou, ale přesto stejně zajímavou část plnou intrik a dvorní politiky života Venku. Obě dvě tyhle části se dokonale doplňují, takže si na své přijde vaše dobrodružná i intrikářská osobnost, obě rovným dílem. (Alespoň já tyhle části své osobnosti mám - mimo jiné.) Vaše romantická osobnost přijde malinko zkrátka, protože v době války, i když skryté za tunou diplomacie, na lásku není tolik času, to ale vůbec nevadí. Budete totiž tak zaujatí vším ostatním, co se v knize děje, že si vůbec nevšimnete, dokud nebude po všem. Tím mi Sapphique trochu připomíná pohádky, kde sice prinové a princezny zažívají úžasná dobrodružství, aby se mohli vzít, ale pak jen na konci dostanete "a žili šťastně až do smrti" jako jediný důkaz, že se kdy měli rádi. U Sapphiqua to ale vůbec nevadí. Jak říkám, na velké milostné scény prostě nebyl čas.
Co se týče postav, tak úplně nejradši mám Jareda a Attii. Finn mi občas připadal trochu jako slaboch a Claudia zase jako pěkná mrcha, Keiro je pořádný sobec a všichni ostatní? Nedůležití. Příběh se držel na stejné úrovni čtivosti a zábavnosti po celou dobu. To je jedině dobře, protože naprosto nesnáším, když autor napíše skvělou akční scénu a pak ji zabije dalšími deseti stránkami popisů a vnitřních monologů. To Catherine naštěstí neudělala a já jí za to děkuji. Stejně ale mi na téhle knize něco chybělo, i když vůbec netuším co. Příběh byl dobrý, závěr naprosto monumentální, ale stejně, Inkarceron byl lepší. O chloupek. Dokonce o tak malinký chloupek, že stejně nakonec oba díly dostávají stejné hodnoceni - zarazily se jen těsně pod vrcholem:

Co je nového - Duben 2013

Váš oblíbený článek je zase tady. Duben je bezpečně za námi a je čas podívat se do knihovničky, vybrat kousky, které tam přibyly a ukázat je světu. A to je přesně to, co jsem udělala. Takže kolik to za tenhle měsíc činí? Není jich moc, ale o to jsou lepší. Podívejte se sami:

A teď trochu toho mého povídání:

Tak co, znáte někdo trilogii Kámen a flétna? Nebo jste o ní alespoň slyšeli? Protože já ne a zajímalo by mě, jak moc se mám na tyhle knihy těšit. A taky vás Prázdné místo ze začátku tak mátlo tím množstvím postav? A co jste si v dubnu pořídili vy?

Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel - Jonas Jonasson

Anotace: V den, kdy se mají v přítomnosti různých hodnostářů slavit jeho sté narozeniny, vyleze Alan Karlsson z okna domova důchodců, a jak praví název knihy, zmizí. Zatímco je po něm vyhlášeno pátrání, dostane se jako slepý k houslím ke kufru plnému peněz, takže ho začnou honit jak zloději, kterým ho „ukradl“, tak policisté. On se ovšem se svými pronásledovateli postupně spřátelí, takže vše dopadne úplně jinak, než čtenář očekává.

Druhá dějová rovina mapuje Alanovy předešlé osudy, a tudíž i celé dějiny Švédska, Evropy a světa v průběhu dvacátého století. Jakkoli je totiž Alan člověk veskrze apolitický, během svého úctyhodně dlouhého života se setkal snad se všemi významnými politiky – od Harryho Trumana, přes Mao Ce-tunga, Churchilla, Stalina, de Gaulla až po Kim Ir-sena – a navíc bezděčně ovlivnil významné historické události (např. sestrojení atomové bomby). Jak patrno, má přímo cimrmanovské rysy.

Příběh docela přesně popisuje už anotace, takže to jen shrnu, kdyby to někomu nebylo jasné: stoletý stařík Alan vyleze z okna a zmizí. A pak se mu stane spousta naprosto absurdních věcí, u kterých se nebudete stačit divit. Přitom to ale pořád dává smysl, protože jedna situace navazuje na druhou a jinak by se to přece ani vyvinout nemohlo. Druhá část příběhu, která se s tím prvním prolíná, jsou potom události dosavadního Alanova života - a že toho za těch sto let zažil hodně. Ta je snad ještě absurdnější, protože opět v naprosto logickém sledu poznává snad každého významného politika 20. století a to co s nimi zažije, no nechte se překvapit.
Já tak nějak nevím, co si o téhle knize myslet. Ta část ze současnosti se mi vážně líbila, byla vtipná a čtivá a prostě opravdu dobrá (i když už to občas začalo vypadat, jako že se Jonas Jonasson snažil vymyslet co nejstupidnější situaci, do které by se takový stařík mohl dostat). Ta druhá ze začátku taky, ale potom když Alanův životní příběh pokračoval a on se setkával s dalšími a dalšími politiky, začala to být trochu nuda. Obzvlášť, když autor musel samozřejmě ke každému politikovi trochu osvětlit situaci, aby čtenář i bez větších znalostí politické historie mohl pochopit, co se s Alanem zrovna děje. Já osobně politiku nemám ráda ani ve svém životě, natož, abych se s ní chtěla otravovat v knihách, a dějiny 20. století mi vždycky přišly extra nudné (ve středověku to má alespoň takový pohádkový nádech, i když se tam lidé vraždí po tisících, aspoň jsou u toho na koníčkách). Proto jsem ke konci měla tendenci tyhle kapitoly spíš vynechávat. Ono i bez nich člověk tu část příběhu ze současnosti pochopí, takže jsem se bez větších zádrhelů prokousala až na konec, ale když musím téměř polovinu knihy vynechat, abych byla schopná ji vůbec dočíst, to prostě není dobré. Na druhou stranu některé části to celkové hodnocení opravdu zvedají, takže nakonec stejně skončíme na průměru. Spíš bych to ale viděla jako 2,5 hvězdičky.
Pokud vám ale politika nevadí (nebo se snad chcete i něco přiučit) a navíc si chcete přečíst naprosto absurdní ale přitom stále čistě logický příběh, pak Staříka můžu jen doporučit.