Malý vetřelec - Sarah Watersová

Anotace: Po dvou románech z viktoriánské Anglie: Zlodějce a Špičkou jazyka, se současná nejúspěšnější britská spisovatelka kvalitní beletrie představí v jiné době, jiném prostředí i jiném druhu vztahů. Malý vetřelec je zasazený do doby po druhé světové válce, na anglický venkov - do dříve opulentního, nyní chátrajícího sídla, a jeho středobodem je tentokrát heterosexuální vztah. Sídlo je přes dvě stě let domovem zámožné rodiny Ayresových: syn Roddy, který se vrátil z války, se pokouší v rychle se měnící době majetek spravovat, jeho matka usiluje o zachování dekoru, obyčejů a starého pořádku a jeho sestra Caroline, která se vůbec nehodí do role příslušnice vyšší třídy, na sebe bere úkoly, jež dříve plnilo početné služebnictvo, a v holinkách pracuje na zahradě. Do rodiny zcela zásadně zasáhne lékař z blízkého městečka, dr. Faraday, který jako chudý kluk kdysi dům navštívil při jakési dobročinné akci pro chudinu. Celý román má svoji druhou, velice temnou stránku, díky které se zatím poslední román Watersové může směle řadit mezi nejlepší díla duchařské literatury.

Přesně jak říká anotace, Malý vetřelec se celý točí kolem starého šlechtického sídla a jeho obyvatel. Po druhé světové válce je čím dál těžší udržet majetek v pořádku a udržet si punc určitého vznešena. Stará šlechtická rodina Ayersových se snaží ze všech sil, ale váha této odpovědnosti postupně drtí jednotlivé členy rodiny. Jak se s tím Roddy, Caroline a jejich matka vyrovnají? A skutečně v domě straší, nebo jednotliví členové rodiny jen trpí duševní poruchou?
Celá tahle knížka je o lidských vztazích a maličko taky o duších a zlých energiích, které mohou člověku zkomplikovat život. Já osobně knihy o starých sídlech, která pomalu chátrají, miluju. Ze stejného prostředí je i má nejoblíbenější knížka - Zatancuj si se mnou. Navíc, když zvážíme fakt, že autorkou je Sarah Watersová, jejíž Zlodějku jsem si zamilovala po prvních větách, neexistuje šance, že by se mi Malý vetřelec nelíbil, že? No, skoro. Celá knížka se mi opravdu líbila. Postup příběhu je sice pomalejší, ale to se dá čekat, a při délce téhle knihy to není na závadu. Líbilo se mi, jak skutečně všechny postavy působily. Caroline jsem si okamžitě zamilovala a dr. Faraday? Ze začátku skvělý, ale postupně mě začal tím svým dolejzáním rozčilovat. To by mi ani tak nevadilo, přecijen, ne všechny postavy musí člověk zbožňovat. Hodně se mi líbila ta duchařská část, která byla napsaná opravdu strašidelně a ze které mi jezdil mráz po zádech. To by tedy bylo k plusům.
Co se mi ale nelíbilo ani trochu byl ten konec. Víte, já nesnáším otevřené konce. To prostě není nic pro mě. Jak si mám domyslet konec celého příběhu, když jsem ten příběh nenapsala? Nehodlám si vybírat, která varianta se mi víc hodí do krámu. Já chci stručně a jasně řečeno, co měl autor celou dobu na mysli a ne, že mě nechá jen tak hádat. To je ale přesně to, co Sarah udělala. Neřeknu, čeho přesně se tahle otevřenost týkala, ale i kdyby se týkala čehokoli, třeba jen ztracené ponožky hlavního hrdiny, naštvala by mě vždycky stejně. Takové věci prostě nesnesu. Řekni, co chceš říct anebo radši mlč, žádné nakusování ve svých knihách nestrpím. To je ale asi jediné skutečné negativum, které jsem na téhle knize našla. Opravdu nechápu, že jsem dřív měla problém ji přečíst. Tentokrát jsem ji slupla myslím za tři dny a nedělalo mi to nejmenší problémy. Celkové hodnocení tomu taky odpovídá: