Anotace: Bylo jich pět, pět kamarádů a bezstarostných studentů, v době, kdy se o
Hitlera zajímala víc Evropa než Amerika za mořem. Tam měli jiné
starosti: swing Bennyho Goodmana, užívání života... Pět kamarádů prožívá
zajímavé osudy: na počátku jejich cesty září kabriolet novotou, na
konci, po třech dekádách, je dýchavičný a také na jeho majitelích čas
zanechal o poznání hlubší stopy. Ze studentů vyrostli v občany
rozporuplné země, kteří se snaží pochopit nevyzpytatelný svět a smířit
se s rozčarováním, s tím, že odešlo mládí, s válkou, která se jich
netýkala jen zdánlivě...
Další z řady knih, které prostě nedočtu. Vše začíná partou mladíků, kteří se stěhují na univerzitu. Budou spolu bydlet a díky charismatickému Jeanovi se z nich hned první den stanou kamarádi, pistolníci, prostě parta. Žijí poměrně bezstarostný život, pořádně si ho užívají a jejich hlavním cílem je dostat se svým přítelkyním do kalhotek. I takhle blízké přátelství má ale svá úskalí a jednotlivé vztahy se komplikují. Přichází hádky, nevěra, tajemství. A do toho na celou Ameriku s útokem na Pearl Harbor konečně dopadne blízká hrozba války. Tato událost celou partu kamarádů poznamená. Vrátí se vůbec z bojiště? A dokáží se vyrovnat s tím, co ve svém mladém věku zažili?
Knihy s tématem války obvykle nevyhledávám a vím přesně proč. Nebaví mě, je to nepříjemné téma, které si prostě nechci ve svém volném čase připomínat. Měla jsem se svého pravidla držet, ale řekla jsem si, že u Posledního kabrioletu udělám výjimku. Není přece přímo o válce, je o skupině lidí, kterým válka nějak zasáhla do života. To je sice pravda, ale zároveň to nezaručuje, že to bude zajímavá nebo dokonce zábavná knížka. Zase totiž došlo na nešvar mnoha autorů - potřebovalo by to seškrtat. 500 stran o naprosto každé nedůležité události ze života pěti lidí je prostě moc detailní popis. Když navíc třetí část začala dopisní konverzací, prostě jsem to vzdala. Dopisové knihy nemám většinou moc ráda a tady se ukázalo proč. Pro většinu autorů je totiž opravdu problém napsat dopis záživně, aby zatáhl člověka do akce a ne ji jen popisoval. Anton Myrer bohužel není výjimkou.
Přitom je to opravdu škoda, protože celá nálada knihy a to, jak byla psaná, se mi líbilo. Jen kdyby se příběh neodehrával tak zdlouhavě. A to jsem se tentokrát opravdu snažila, dokonce jsem dočetla až na téměř dvoustou stránku. Ale když ono to opravdu nešlo dočíst. Když jsem totiž schopná týden nečíst, protože mě momentálně rozečtená knížka prostě nebaví, tak asi nemá vůbec smysl se snažit. To už je totiž opravdu vážné. Možná by z posledního kabrioletu byl dobrý dobový film, ale knížka? Prostě ne. U podobných knih si vždycky připomenu, jak je důležité mít dobrého editora. Někoho, kdo autorovi řekne: "Tohle všechno musí pryč". Co vy? Četl někdo Poslední kabriolet? Co jste si mysleli?
Hvězdičkové hodnocení opět nebude, protože mi nepřijde fér hodnotit knihu, kterou jsem nedočetla.
Další z řady knih, které prostě nedočtu. Vše začíná partou mladíků, kteří se stěhují na univerzitu. Budou spolu bydlet a díky charismatickému Jeanovi se z nich hned první den stanou kamarádi, pistolníci, prostě parta. Žijí poměrně bezstarostný život, pořádně si ho užívají a jejich hlavním cílem je dostat se svým přítelkyním do kalhotek. I takhle blízké přátelství má ale svá úskalí a jednotlivé vztahy se komplikují. Přichází hádky, nevěra, tajemství. A do toho na celou Ameriku s útokem na Pearl Harbor konečně dopadne blízká hrozba války. Tato událost celou partu kamarádů poznamená. Vrátí se vůbec z bojiště? A dokáží se vyrovnat s tím, co ve svém mladém věku zažili?
Knihy s tématem války obvykle nevyhledávám a vím přesně proč. Nebaví mě, je to nepříjemné téma, které si prostě nechci ve svém volném čase připomínat. Měla jsem se svého pravidla držet, ale řekla jsem si, že u Posledního kabrioletu udělám výjimku. Není přece přímo o válce, je o skupině lidí, kterým válka nějak zasáhla do života. To je sice pravda, ale zároveň to nezaručuje, že to bude zajímavá nebo dokonce zábavná knížka. Zase totiž došlo na nešvar mnoha autorů - potřebovalo by to seškrtat. 500 stran o naprosto každé nedůležité události ze života pěti lidí je prostě moc detailní popis. Když navíc třetí část začala dopisní konverzací, prostě jsem to vzdala. Dopisové knihy nemám většinou moc ráda a tady se ukázalo proč. Pro většinu autorů je totiž opravdu problém napsat dopis záživně, aby zatáhl člověka do akce a ne ji jen popisoval. Anton Myrer bohužel není výjimkou.
Přitom je to opravdu škoda, protože celá nálada knihy a to, jak byla psaná, se mi líbilo. Jen kdyby se příběh neodehrával tak zdlouhavě. A to jsem se tentokrát opravdu snažila, dokonce jsem dočetla až na téměř dvoustou stránku. Ale když ono to opravdu nešlo dočíst. Když jsem totiž schopná týden nečíst, protože mě momentálně rozečtená knížka prostě nebaví, tak asi nemá vůbec smysl se snažit. To už je totiž opravdu vážné. Možná by z posledního kabrioletu byl dobrý dobový film, ale knížka? Prostě ne. U podobných knih si vždycky připomenu, jak je důležité mít dobrého editora. Někoho, kdo autorovi řekne: "Tohle všechno musí pryč". Co vy? Četl někdo Poslední kabriolet? Co jste si mysleli?
Hvězdičkové hodnocení opět nebude, protože mi nepřijde fér hodnotit knihu, kterou jsem nedočetla.
3 komentářů:
Nó, tak Poslední kabriolet jsem sice nečetla, ale četla jsem jiný Myrerův román Divoké pobřeží a obsahově je podobný. Už je to dávno, co jsem to četla, takže si moc z něho nepamatuji, ale vím, že to opravdu bylo zdlouhavé a taky jsem to chtěla ukončit, ale vydržela jsem.
Hmm, četla jsem tu knížku dávno, tak před dvaceti lety? A tenkrát jsem z ní byla úplně unešená... Jsem zvědavá, jak by se mi líbila dneska. Ale myslím, že jo...
Ahoj, ja jsem tuhle knizku cetla, kdyz mi bylo 16 tusim a moc se mi tehdy libila. U me totiz dlouho dobu vedlo tema druhe svetove valky. Ale ono je tezke docist neco, co je nuda! Ja takhle nedavno nemohla docist Zahir od Coelha, ktery zdaleka nema 500 stran. Povysila jsem to na sracku roku :).
Okomentovat
Komentář vždycky potěší. Nestyďte se - já nekoušu :)