Posuď knihu podle obalu #5

Tohle meme je dobře známé, takže předpokládám, že nemusím vysvětlovat o co jde a vděčíme za něj Syki z Knižního doupěte.

J. K. Rowling - Harry Potter a kámen mudrců

Anotace: Až do svých jedenáctých narozenin si o sobě Harry Potter myslel, že je jen obyčejný chlapec. Pak ale dostal soví poštou dopis, kterým byl zván ke studiu na prestižní soukromé Škole čar a kouzel v Bradavicích, a jeho život se rázem proměnil. Leccos se dozvídá o minulosti svých zemřelých rodičů, získá pár dobrých kamarádů, naučí se mistrovsky hrát famfrpál a kvůli Kameni mudrců podstoupí smrtelný souboj se zloduchem Voldemortem...

Můj názor: Nebýt tohle Harry, mám pocit, že by se téhle knihy nikdy nikdo ani nedotkl. Vážně, proč mu neudělají hezčí obaly? Je sice hezké, že tam narvali úplně všechno o čem první díl je - máme tu famfrpál, tříhlavého psa, jednorožce, les i hrad, ale uvítala bych spíš, kdyby udělali něco jednoduššího a stylovějšího. A ten název a jméno autorky? Proč, bože, proč? Když to srovnám s dospělými obaly od Bloomsbury, můžu jedině zaplakat.

Jediné, co mě uklidňuje je, že nikde ve světě jsem neviděla dětský obal Harryho, který by se mi líbil. Vážně, proč tu knihu nedokáže nikdo nějak úctyhodně vystihnout na obálku?

Survivor

Oficiální text distributora: Survivor je televizní reality show, která je v různých podobách vysílána v mnoha zemích na světě. Hlavním principem této soutěže je vysazení soutěžících na izolovaném místě v divočině, kde soupěří o různé odměny a hlavní výhru v hotovosti. V soutěži se využívá systému postupného vyřazování, kdy soutěžící hlasují proti dalšímu členu v kmeni dokud nezůstane poslední soutěžící, který kromě výhry získá i titul "Poslední trosečník" ("Sole Survivor"). Soutěž je také obrovským sociálním a psychologickým experimentem, kdy je možné pozorovat různé typy lidí, jak se k sobě navzájem chovají za různých okolností a v různých podmínkách.


Nejlepší reality show na světě! Tedy ta originální americká verze. Po dalších jsem se nepídila, takže budu mluvit jen o ní.
Survivor je pravděpodobně ta nejoblíbenější reality show a já se vůbec nedivím. Pokud ho neznáte (o čemž pochybuju), povím vám o co v něm jde. Skupinka lidí je rozdělena na dva kmeny, vyslána kamsi do divočiny s minimem prostředků. Musí se naučit spolu žít, postavit si úkryt, rozdělat oheň, občas nedostanou nic k jídlu a živí se pouze lovem zvířat nebo sběrem ovoce, jindy dostanou alespoň rýži. Zároveň každých několik dní bojují ve výzvách o odměny a imunitu pro celý kmen. Kmen, který imunitu nemá musí jít vyřadit jednoho se své skupinky a připravit ho tak o šanci na výhru milionu dolarů. Později ve hře se kmeny spojí a výzvy začnou být o individuální odměny a imunitu. Hra se mění, lidé se snaží dostat dostatek hlasů na svou stranu, aby mohli diktovat, kdo vypadne příště a ochránili tak svou pozici ve hře. Posledních několik trosečníků ale zůstává ve hře jako prota pro konečné rozhodnutí kdo vyhraje. Je tedy velice důležité se jich sice zbavit, ale tak, aby vám stále byli ochotní dát nakonec hlas.
Geniální sociální hra, ve které můžete pozorovat lidi v neskutečných podmínkách, pod neustálým tlakem a navíc soupeřící ve fyzicky náročných výzvách. Dokázali byste to? Já rozhodně ne. Ale strašně mě baví to sledovat. Ty podrazy, lži, hloupé i odvážné tahy ve hře, kde vás jediná chyba může stát "život". Survivor už má 25 sérií, přičemž ta poslední stále ještě běží. Každá série je jiná. Mění se místo, podmínky, lidé, výzvy i pravidla. Rozhodně to nikdy není nuda a sledovat, čeho všeho jsou lidé schopní mě nikdy nepřestane bavit. Lidská povaha je skutečně fascinující.

Alchymistova dcera - Katharine McMahonová

Anotace: Skandální odhalení v honosné společnosti
Emilie Sheldonová vyrůstá ve starobylém sídle v anglickém Beckinghamshire, opředeném mnoha tajemstvími. Žije pouze s otcem, který z ní chce vychovat alchymistku a filozofku. Nemá však nikoho, kdo by jí umožnil nahlédnout do tajů lidského srdce. Na jaře roku 1725 naruší jejich zatím nejodvážnější experiment – pokus vdechnout život mrtvé hmotě – příjezd dvou zajímavých cizinců a Emilie pod dojmem první lásky a přívalu dosud netušených citů činí osudové životní rozhodnutí. Ocitá se v Londýně, na který není ani v nejmenším připravená.

Takhle kniha mě opravdu zklamala. Mám ráda starobylá sídla plná tajemství a podivné postavičky, jakou byl třeba Emiliin otec a někdy i Emilie sama, ale jinak? Nuda nad nudu. Přečetla jsem pouze prvních 100 stran a rozhodla se Alchymistovu dceru vzdát. Ptáte se co mě k tomu přimělo? Samotný příběh, prostředí ani postavy nijak strašné nebyly. Dokonce mi připadaly zajímavé. Co mě opravdu odradilo od dalšího čtení je právě všudypřítomná alchymie. Je totiž opravdu v každé kapitole a je na ní dáván velký důraz. Pokusy jsou podrobně popisovány, učené filosofické a vědecké diskuze vedeny na vysoké úrovni a mě to prostě nebavilo. K ději vám toho moc nepovím, protože prvních 100 stran se téměř nic nedělo. Teprve jsme se s postavami seznamovali, přijel cizinec, který Emilií naprosto zamával, protože byla zvyklá být ve společnosti pouze svého otce, dvou sluhů a potom z povzdálí vídat lidi ze vsi. Tím jsem tak nějak skončila, protože jsem se opravdu nevýslovně nudila a mou filosofií je neztrácet čas nad knihou, která mě nebaví, když mám v řadě dalších 50 knih, na které se těším. Alchymistova dcera tedy získává velice nízké hodnocení. Možná je maličko nefér, protože jsem knihu nepřečetla celou a mohla by se i zlepšit, ale každopádně odráží můj názor na ni. Pokud tuhle knihu znáte a četli jste ji nebo se na ni chystáte, dejte mi vědět co jste si o ní mysleli a jestli se později zlepší poměr děje a alchymie. Třeba bych jí mohla někdy v budoucnu dát ještě jednu šanci.

Knižní vzpoura - level 3

Skvělá výzva z dílny Awekki, ve které se všichni snažíme bořit stereotypy. Nikdy vás nenapadlo číst za chůze nebo čichat ke knihám? Tak teď je ta správná chvíle, kdy můžete vyzkoušet něco nového! Budete mít dost odvahy splnit všechny mise a dostat se až na vrchol? 

Účast na knižním veletrhu - letos na jaře jsem vyhrála vstupenku na Svět knihy a samozřejmě jsem jí nehodlala nechat propradnout, takže tuhle zkušenost už mám za sebou. Bylo to úžasné, ale odnesla jsem si poučení pro příšte: nikdy nechodit na veletrh knih bez nadité peněženky, jinak bude člověk odcházet velice smutný. Příště už podobnou chybu rozhodně neudělám :) A o mých zážitcích si můžete přečíst tady.

Čtení při čištení zubů -  neskutečně náročná mise. Chudák knížka byla obalená potravinovou folií a stejně jsem na ní nakonec maličko pasty dokázala stříknout. Neřekla bych, že těch pár minut za to stálo. Příště radši knihu odložím.

Dopisování si s autory - tohle není má pravidelná zábava. Přijde mi, že režisérovi bych taky nepsala, i kdybych jeho film milovala sebevíc, tak proč psát autorovi knihy? Samozřejmě od toho nikoho neodrazuju, tohle je jen můj názor. Ale i tak si mohu tuhle kolonku zaškrntout jako splněnou. Před nějakou dobou jsem totiž četla první kapitoly nové knihy Lucie Adamové, autorky Odstínů života a psala jsem jí, kde jsem našla chyby, co se mi líbilo a nelíbilo, takže myslím, že mám hotovo. Souhlas?

Čtení ve vaně - oblíbená kratochvíle, kterou si jednou za čas dopřeju. Plná vada horké vody, bublinky, rádio a kniha v ruce. Zatím jsem měla to štěstí, že jsem knihu nikdy neutopila (jen prákrát záložku, ale ty jsou lehce nahraditelné). Dřív jsem to dělávala častěji, ale poslední dobou mám většinou čas jen na rychlou sprchu. Inu, lidé se mění. A nejdelší doba, kterou jsem strávila ve vaně s knihou? Přes tři hodiny s pátým dílem Harryho Pottera (zapomínala jsem si i dopouštět teplou vodu, takže jsem to odnesla nachlazením, ale stálo to za to).

Obvykle je ve vaně víc vody a na mě míň oblečení, ale co bych pro své čtenáře neudělala :)

Podtrhávání zajímavých vět - počítá se v učebnicích? Protože tam jsem podobné rebélie dělala opravdu často. V beletrii si ale nepodtrhávám. Většinou si nějakých citátů ani nevšímám, protože jsem příliš zažraná do samotného děje. A když už si všimnu, raději si větu vypíšu, než abych si ničila krásnou knihu.

Tak, další level úspěšně za mnou. Hodnost kapitána je má!

Oškliví - Scott Westerfeld

Anotace: Každý může být úchvatně krásný, co je na tom špatného? Tally bude brzy šestnáct a už se nemůže dočkat. V jejím světě šestnácté narozeniny znamenají operaci, která člověka změní z fyzicky ošklivého na dokonale krásnou bytost, a tím jej katapultuje do ráje špičkových technologií, kde jedinou prací je nikdy nekončící zábava. Několik týdnů před narozeninami však Tally potkává novou kamarádku Shay, která si není úplně jista, jestli vůbec chce být krásná. Mnohem raději by se ocitla mimo dokonalý svět, na utajeném místě zvaném Kouř, kde žijí oškliví, kteří se rozhodli vzbouřit proti diktátu a povinnosti být krásný. Když Shay uteče a zanechá Tally zašifrovaný vzkaz s popsanou cestou do společenství, odhalí Tally odvrácenou stranu světa krásných – a není to nic pěkného. Úřady ji postaví před nejhorší volbu, jakou si dokáže představit: buď najde svoji kamarádku a vrátí se s ní zpět, a zároveň prozradí úřadům, kde se úkryt nachází, nebo nikdy nebude krásná. Její rozhodnutí jí navždy změní život…

Ve světě budoucnosti jsou všichni lidé oškliví, protože přirozené rysy jsou považovány za ošklivé. Každý má potenciál být krásný. Doktoři zde ale nepředepisují dietu a pohyb, krásy se dosahuje radikální operací. Vaše kosti jsou obroušeny do správných tvarů, tuk odsát, kůže opravena, rysy změněny tak, aby každý odpovídal evolučně nejvýhodnějšímu vzhledu. Každý má správnou výšku, váhu, vzhled. Tuhle operaci podstupuje každý v den svých šestnáctých narozenin a každý je vychováván tak, aby se na ni těšil a svou současnou podobou opovrhoval. Tally je nejmladší ze svých kamarádů, takže nakonec zůstane sama a čeká ji dlouhé čekání na vlastní 16. narozeniny. Díky tomu se také seznámí se Shay. Dívkou, která operaci nechce. Dokonce ani nechce žít v krásných, pohodlných městech, Chystá se uprchnout do malé komunity "ošklivých", žijících v divočině a Tally chce vzít sebou.
Takhle kniha se mi opravdu líbila. Rozhodně musím pochválit nápad - naše civilizace se hroutí, protože jeden druhému závidí nebo se nesnáší na základě vzhledu nebo barvy kůže. Kdyby všichni byli krásní, možná by skutečně ubylo konfliktů, válek a žilo by se lépe. Také je skutečně potřeba změnit způsob našeho života, jako třeba získávání zdrojů Země, jejich využívání, recyklace. To ve světě Ošklivých řeší naprostou převýchovou a samozřejmě moderní technologií. Vše je krásné, moderní a zároveň inteligentní. Pokoj s vámi mluví, stroje vás poznávají a pokud s nimi pracujete, zvykají si na váš způsob pohybu (např. ta létací prkna). Pokud je nepotřebujete, samy se zrecyklují. Tohle se mi opravdu líbilo, protože celá společnost byla velice promyšlená. I když samozřejmě zkorumpovaná a zlá, ale to už je pravidlo dystopií.
Také se mi líbilo, jak Scott popisoval život v Kouři. Společnost fungující úplně jinak, ale zase promyšlenou do nejmenších detailů. A rozhodně mě zaujala postava Davida. Tally i Shay sice byly zajímavé, ale až David mi opravdu přirostl k srdci. Působil na mě opravdu velice skutečně a zdálo se mi, že se dost liší od většiny knižních hrdinů. Jednoduše, já jsem naprosto spokojená. Líbil se mi příběh, postavy, prostředí i nápad. Kniha byla velice čtivá, a i když jí občas něco chybělo a nedostane tedy plný počet bodů, rozhodně si nemám moc na co stěžovat. A ten konec? Nemůžu se dočkat, až si koupím další díl.

Bylo nebylo #51

Páni, za měsíc jsou Vánoce, no chápete to? Já tedy ne. A také nechápu, jak se stalo, že letos vůbec nestíhám shánět dárky. Obvykle je mám už od srpna pohromadě, ale letos? Nemám vůbec žádnou inspiraci. Poradíte mi někdo? Protože já začínám být poněkud nešťasná. Ale jinak se nemůžu dočkat. Ta atmosféra, pohádky, odhánění psů od stromečku, aby ho nestrhli na zem nebo nesežrali ozdoby. Prostě pohoda. :) Ale zpět k věci. Tenhle týden jsem toho moc nepřečetla, protože jsem své dny trávila v práci a večery na hotelu s ukecanou koleginí. Přesto jsem rozečetla jednu knížku, která by se mohla zařadit hodně vysoko na seznam mých oblíbenců. Nevím, uvidíme, ale mám z ní takový pocit. O které že to mluvím?

Andrew Davidson - Srdce netvora

Anotace: Román Srdce netvora vypráví příběh bezejmenného muže, který byl po autonehodě převezen do nemocnice s rozsáhlými popáleninami. Z bohatého pornoherce, jenž svůj úspěch postavil na dokonalém vzhledu, se najednou stává netvor. Uvědomuje si, že starý život je nenávratně pryč, a léčebné procedury podstupuje s jediným úmyslem: až se uzdraví, spáchá sebevraždu. Jeho plán však zpochybní pacientka z oddělení pro duševně choré, Marianne Engelová, která ho začne navštěvovat. Vypráví mu příběh jejich lásky, který se měl odehrát ve čtrnáctém století, a postupně přidává i milostné příběhy svých přátel z různých koutů světa. Hlavní hrdina zjišťuje, že se do bláznivé umělkyně zamiloval... Srdce netvora je mnohovrstevnatý román, jehož ústředním tématem je síla lásky, která přetrvá navzdory věkům. Zrcadlí se nejen v ústředním příběhu popáleného muže a jeho přítelkyně, ale i ve vložených mikropříbězích, které jsou neuvěřitelně silné.

První věty: Nehody potkávají člověka neočekávaně a často ho zdrtí, podobně jako láska. Byl právě Velký pátek a hvězdy se pomalu ztrácely v rozbřesku. Při řízení jsem si hladil jizvu na hrudi, jak jsem měl ve zvyku.

Tak takhle začíná poměrně netradiční, ale opravdu skvělá kniha Srdce netvora. Jsem sice teprve na začátku, ale už teď vám ji rozhodně doporučuji. Jen malé upozornění: nehoda hlavního hrdiny a vůbec všechny fyzické procesy provázející jeho zranění jsou popisovány dost graficky, takže pokud jste mladší ročník nebo máte slabý žaludek a živou představivost, rozhodně se k téhle knize ani nepřibližujte. Ani na to nemyslete. Měli byste zlé sny ještě další týden.

House MD

Oficiální text distributora: Dr. Gregory House (Hugh Laurie) má skutočne nevyberané spôsoby. K pacientom si dovolí čokoľvek a z toho, čo si o ňom myslia iní ľudia, si veľkú hlavu nerobí. Na druhej strane, tohto nekonvenčného lekára sprevádza vynikajúca povesť. Jeho inštinkt je neomylný a jeho metódy stopercentne účinné. Práve to z neho robí výnimočného lekára. Navyše, v komplikovaných medicínskych prípadoch sa vyslovene vyžíva. Zachraňovať životy je jednoducho jeho životné poslanie...

Má vůbec smysl tenhle seriál jakkoliv představovat? Geniální, ale neskutečně arogantní doktor, který dokáže vyřešit případy, nad kterými ostatní už zlomili hůl. Nedělá to ale ze samaritánství, to vůbec ne. Dělá to, pokud je případ dostatečně zajímavý, protože má rád záhady. Navíc je neskutečně nevychovaný, drzý, hrubý a sprostý. Využívá lidi kolem sebe a předpokládá, že oni mu cokoliv odpustí. Nikoho si nepouští k tělu, ale zároveň každému narušuje soukromí a osobní prostor. Takový je doktor Haus. Chlápek na zabití, kterého ale všichni z nějakého důvodu tolerují. 

Tenhle seriál jsem ze začátku zbožňovala. Bylo to něco nového, neotřelého. Jednotlivé případy mě fascinovaly a nemohla jsem se na Hause vynadívat. Postupně to ale začalo být dost nezajímavé. Tedy co se případů týče. Člověk přišel, lékaři řekli, že je to autoimunitní nebo kardiovaskulární, dali mu léky na obojí, člověk se zhoršil, začaly mu vynechávat ledviny, potom játra, měl problémy s dýcháním, a nakonec Haus přišel v poslední vteřině s nápadem, který by mohl pacienta zabít, kdyby se mýlil, ale on má přeci vždycky pravdu, ne? Takže případ zdárně vyřešil, ještě párkrát urazil lidi kolem sebe a šel pokračovat ve svém sebedestrukčním způsobu života. The End. To ale lidi asi přestávalo bavit, takže k těmhle ohraným dramatům začali přidávat víc a víc dramat z Hausova života. Nový tým, aférka s Cudyovou, absťák, když vysadil léky, psychiatrická léčebna, vězení, Forman jako šéf nemocnice. Prostě už nevěděli, co by do seriálu narvali, aby ho udrželi zajímavý. To se jim ale stejně nepovedlo. Jsem teď na začátku 8. série, ale nějak mě to už nebere. Sice ho asi dokoukám, jenomže radost z něčeho nového a fascinace Hausem jako osobnosti už dávno vyprchala. Není to smutné? Je. Víc se k Hausovi asi vyjadřovat nebudu, protože proč bych to dělala, že? Seriál jako takový každý zná, mé postupné zklamání už taky. A svůj názor, že tvůrci seriálů by se měli naučit, kdy mají seriál utnout, tu taky ventilovat nehodlám. Už jsem to párkrát říkala a nerada se opakuju. Takže už jen hodnocení nakonec. Prvních několik sérií by dostalo plný počet. Poslední asi tak dvě by dostaly s přimhouřenýma očima tři hvězdičky, takže to zprůměrujeme, ne? 

Posuď knihu podle obalu #4

Tohle meme je dobře známé, takže předpokládám, že nemusím vysvětlovat o co jde a vděčíme za něj Syki z Knižního doupěte.

Susanna Clarková - Jonathan Strange & pan Norrell

Anotace: Před mnoha staletími, dokud ještě magie v Anglii vzkvétala, byl největším mágem Král Havran. Tento člověk vychovaný na elfím dvoře se stal otcem anglické magie: v jeho pojetí se v ní snoubila elfí moudrost a lidský rozum. Na počátku devatenáctého století z něj však nezbývá o moc víc než legenda a Anglie se svým šíleným králem a šviháckými básníky na praktickou magii nevěří.
Pak se ale v Hurtfewském opatství objeví samotářský pan Norrell a nechá obživnout sochy v yorské katedrále. Zpráva o návratu magie se brzy rozlétne po celé Anglii. Pan Norrell odcestuje do Londýna pomáhat vládě v boji proti Napoleonovi, nečekaně při tom narazí na nadaného mladého mága a vezme ho k sobě do učení. Jonathan Strange je okouzlující, bohatý a arogantní. Společně ohromí celou zemi svými podivuhodnými skutky.
Do jejich partnerství se však brzy vloudí rivalita. Pan Norrell se nikdy nezbavil svého tajnůstkářství a Jonathana Strange zase přitahuje ta nejdivočejší a nejnebezpečnější magie. Uhranula mu tajemná postava Krále Havrana a riskantními experimenty s dávno zapomenutou magií ohrozí nejen partnerství s Norrellem, ale i všechno, co mu je drahé.

Můj názor:  Tohle je přesně ten typ obálky, kterou miluju. Jednoduchá, trochu tajemná a bez zbytečně křiklavých barev. Vidíte tu nádheru? Dokonale zvolený jednoduchý font, který ale ozvláštňuje kudrlinkový znak &. Jméno autorky menším písmem, aby název knihy zbytečně nezastiňovalo a mezi nimi pouhá silueta havrana. Bez obalu potom máme pouze malý znak havrana v kruhu a trojuhelníku:

Prostě nádhera. Musím ale říct, že ze všech tří barevných variant mi ta černá připadá nejlepší, nemyslíte? Každopádně mé hodnocení je jasné:

Postcrossing #9

Hurá! Dorazily další pohledy a konečně jsem jich nastřádala dost, abych se mohla pochlubit. Máte taky takovou radost? Já rozhodně, protože tentokrát nepřišly žádné vyloženě ošklivé, jen krásné a ještě krásnější. Měla jsem teď malinko pauzu, protože poměrně velká dávka mých pohledů ne a ne dorazit, takže jsem musela čekat 60 dní až jejich platnost vyprší a mě se uvolní místo pro odeslání dalších. Nechápu, jak jich mohlo nedorazit tolik, ale protože byly většinou ze stejného období, buď je pošta jednoduše ztratila nebo je taky možné, že jsem jednu dávku zapomněla nadepsat ID a lidé je nemohli zaregistrovat. Kdo ví? Ale nevadí, teď už zase jedu naplno. Tak jdeme na ty nejnovější přírůstky:

Tenhle pohled dorazil z Ukrajiny, a kromě toho, že je na něm nějaký palác a že přišel trochu zmačkaný vám nic nepovím. Je totiž celý napsaný azbukou. Ale obrázek se mi líbí, i když netuším, kde to je nebo co je to zač.

Další krásný pohled, tentokrát z Polska. Slečna Justyna mi psala, že ráda čte knihy a zbožňuje jejich kombinaci s čajem a klidným večerem. To je můj člověk. Ráda bych někdy viděla to místo naživo.

Tahle pohlednice přišla až ze státu Washington. Je celá napsaná na počítači, protože paní tvrdí, že její písmo je jinak špatně čitelné. Jedná se o fotku její vlastní výroby. Není krásná? Ty barvy se mi strašně líbí. A mimochodem. Věděli jste, že město Washington není ve státě Washington? Washington je ve státě Columbia a stejnojmený stát je na úplně opačné straně Spojených států. Co všechno se člověk díky postcrossingu nedozví.

Tahle pohlednice se mi opravdu líbí. Za prvé, je to krásná fotka a za druhé ten text, který mi  odesilatelka rovnou přeložila do angličtiny: Pokud si myslíš, že máš příliš práce, pracuj rychleji. To mě opravdu pobavilo. Jinak asi nikoho nepřekvapí, že dorazila z Německa.

Malá holčička na mostě je z Ruska. Tatiana, mi ji poslala přímo z Moskvy a také připsala, že se na univerzitě naučila česky: "When I was a student, I learned cheština in the University". Cheština :)

A nakonec úplně nejnovější pohled, který dorazil z Holandska. Je to fotografie Tony Trisselly, americké fotografky, která se proslavila právě zvláštními fotografiemi žen, každodenního života a módy. Tahle pohlednice je naprosto nádherná, nemyslíte?

Tak, to je tedy pro dnešek vše. Další pohledy teprve přijdou, takže až jich nasbírám dostatek, rozhodně se zase pochlubím. Do té doby bohužel budete muset trávit čas nad mými recenzemi ;) 

Modrá jako safír - Kerstin Gierová

Anotace: Být čerstvě zamilovaná v minulosti vážně není dobrý nápad. To si přinejmenším myslí šestnáctiletá Gwendolyn, novopečená cestovatelka časem. Koneckonců mají oba s Gideonem docela jiné starosti. Například jak zachránit svět. Nebo se naučit tančit menuet. A ani jedno není vůbec snadné! Gwen má sice po svém boku několik dobrých rádců, ale když se Gideon začne chovat tajuplně, je jí jasné, že musí své hormony co nejdříve dostat pod kontrolu...

Už se vám stalo, že jste chtěli do knihy jen nakouknout a najednou bylo o pět hodin později a vy byli na poslední stránce? Protože to se stalo mě s Modrou. Kerstin pro nás zase jednou připravila skvělé počtení. Začínáme přesně tam, kde Rudá skončila - ve zpovědnici v kostele. A hned se seznamujeme s novou postavou, Xemeriem. Malým démonkem v podobě chrliče, kterého opět vidí jen Gwendolyn, ta ale samozřejmě vůbec nemá čas se seznamovat s novým kamarádem démonem. Musí podat hlášení o zpackané misi u lady Tilneyové a navíc si hrabě Saint Germain vyžádal další setkání s Gwendolyn a Gideonem, tentokrát na veřejnosti, dokonce na soaré. To ale znamená, že se Gwen musí urychleně naučit slušnému chování podle standardů 18. století. Musí se naučit pukrle, správné oslovení a samozřejmě ten zatrolený menuet. A navíc musí přijít na to, co se to vlastně Gideonovi honí hlavou, že ji jednu chvíli líbá a druhou jí nadává a také co Lucy myslela vším, co řekla. Co se skrývá pod tajuplným Zeleným rytířem? A proč chce hrabě Gwendolyn tak nutně vidět?
Modrou jsem si skutečně užila. Ono totiž jsou čtivé YA knihy a pak je série Drahokamy, která je na úplně jiné úrovni. Už dlouho se mi nestalo, že bych knihu přes 300 stran slupla na posezení. To já prostě nedělám, ale Modrou jsem jednoduše nemohla odložit. To bych nepřenesla přes srdce. Celé to bylo tak napínavé a vtipné a skvělé, že člověk prostě potřebuje vědět co se stane příšte. Nechápu, jak mohla Kerstin napsat něco takhle skvělého pro mladé a tak příšerného a nezáživného (jako Každé řešení má svůj problém) pro dospělé. Možná se po letech psaní konečně našla, protože mám takový pocit, že Drahokamy i v originále vyšly až po jejích knihách pro dospělé.
Co mě ale nepřestává udivovat je, že i když byl děj Rudé i Modré opravdu zajímavý a originální, mě stejně nejvíc  zajímá, co se příště stane mezi Gwendolyn a Gideonem. Ano, je to hodně insta-love, což obvykle nesnáším, ale když ona je mezi nimi ta láska taková sladká a milá, že nemůžu jinak, než jim fandit. I když dění v Modré mě od fandění Gideonovi dost odradilo. Teď můžu jen natěšeně čekat, co se stane v posledním díle, kterého se jednoduše nemůžu dočkat. Natož, když jsem si vyluštila hádanku na poslední straně knihy. (A jen tak mimochodem, pokud jste knihu už četli, taky vám v tom slově chybělo jedno písmenko?) Prostě opět úžasné a skvělé a mám pocit, že zase jednou nemám ani jedinou věc, kterou bych vytkla.

Knižní vzpoura - level 2

Skvělá výzva z dílny Awekki, ve které se všichni snažíme bořit stereotypy. Nikdy vás nenapadlo číst za chůze nebo čichat ke knihám? Tak teď je ta správná chvíle, kdy můžete vyzkoušet něco nového! Budete mít dost odvahy splnit všechny mise a dostat se až na vrchol?

Nakupování nových knih, přestože už jich mám doma hromadu - můj neustálý problém. Na goodreads mám momentálně téměř 90 knih, které vlastním, ale ještě jsem je nečetla a přesto kupuju pořád další. Problém? Pro někoho možná, ale já si prostě nemůžu pomoct a stejně věřím, že se ke každé z nich jednou dostanu.

Čtení ve škole - to jsem provozovala pravidelně. Na základní škole a na střední vždycky pod lavicí, ale na vysoké už jsem si vytáhla knihu beze studu přímo na stůl a četla - výhoda velkých poslucháren :)

Blogování o knihách - vzhledem k tomu, že tenhle článek zrovna čtete na mém blogu, myslím, že to už blíž vysvětlovat nemusím. Bloguju už přes rok a pořád to miluju a pořád mě to strašně baví. Jen doufám, že mi to vydrží i do budoucna.

Založení knihy čímkoliv, co je po ruce - tohle se mi opravdu občas stane. Obzvlášť když čtu delší dobu v kuse a pak mě někdo zavolá abych šla třeba něco udělat nebo se šla podívat na něco v televizi a já za boha nemůžu najít záložku. To potom popadnu cokoliv co je zrovna po ruce a je mi víceméně jedno, co to je, hlavně že to poslouží svému účelu.

Plyšák na posteli? Proč ne?

Peníze? Když jsou po ruce...

Když jí člověk u stolu v kuchyni, občas popadne to nejbližší :)

Čtení u jídla - rozhodně nic pro mě. Zkusila jsem to včera při obědě, ale stálo mě to tolik nervů, abych si knihu nepocákala (zrovna byla rajská omáčka) a abych se strefila vidličkou do pusy, že bych za chvíli měla žaludeční vředy. Ne, tohle už znovu dělat nebudu. Radši hezky jedno po druhém.

Blankytné hříchy - Laurell K. Hamilton

Anotace:  „Kdykoli nás navštívil nějaký člen rady upírů, umírali lidé. Někteří naši, někteří jejich. Ale Belle Morte sem nikdy nikoho neposlala, až teď svoji zástupkyni Musette. Čekali jsme ji asi tak za tři měsíce, kolem Díkůvzdání. Tak co sakra dělá ve městě měsíc a něco před Halloweenem? Pěkně se nám to tu zvrtlo...“ Anita netušila, že i její mocný upíří milenec Jean-Claude, vládce města St. Louis, může mít z někoho strach – dokud se ve městě neobjevila roztomilá, droboučká, sadistická Musette, vyslankyně Belle Morte, jedné z nejvlivnějších upírek světa a Jean-Claudovy stvořitelky. Roztáčí se intrikánský kolotoč upíří diplomacie a politiky, a to rozhodně není Anitina parketa. Nejradši by vytáhla pistoli a nasázela do Musette pár stříbrných kulek, ale ve hře jsou životy jejích nejdražších… Vedle toho se série brutálních vražd, která vyvolala mediální hysterii, jeden zvláštní klient a podivná dvojice mužů sledující Anitu, zdají jako bezvýznamné epizody. Není však možné, že spolu všechno souvisí?

Anitina situace se od posledně dost uklidnila. Micah je smířený s tím, že pokud chce mít Anitu ve svém životě, musí jí dovolit Jean-Clauda, Richard konečně zmizel z jejího života a navíc se postupně učí ovládat ardeur. K jejímu sycení využívá oba své muže a navíc Nathaniela, takže ani tento nový aspekt jejího života už není tak nepředvídatelný. Pokud ale jdou věci v Anitině životě takhle hladce, rozhodně víte, že se musí něco pokazit. A když pokazit, tak pořádně. 

Zástupkyně dosud nejděsivějšího upíra, se kterým se kdy "setkala", přijíždí na návštěvu o celé tři měsíce dřív, než bylo domluveno. To celé mocenské upíří osazenstvo v St. Louis zastihne nepřipravené a Anitu ve velice komplikované situaci. Musí se totiž chovat diplomaticky, dokonce slušně a využívat upířího politikaření k prosazení svých cílů (jako třeba ochraně všech svých přátel před nevítanou návštěvou). Aby toho nebylo málo, Richard se rozhodne zase si postavit hlavu a navíc po městě pobíhá šílený sériový vrah, zanechávající po sobě jen krvavou spoušť. Dokáže Anita udržet všechny tři hrozící pohromy na uzdě? A dokáže se vůbec ještě oprostit od zabíjení všech, co ji naštvou a chovat se slušně? 

Tenhle díl mě opět velice potěšil. Po tom minulém, který mě svým obsahem dost zklamal, jsem nevěděla, co čekat, ale ukázalo se, že mé obavy byly zbytečné. Stará dobrá Anita se nám vrátila zpět a to s plnou parádou. Pořád je tu dost sexu a násilí, ale tentokrát ho doplňuje detektivní zápletka (včetně velice nechutných míst činu, hádky s Dolphem a špičkování se Zerbowskim) a navíc se zase dozvíme něco víc o Asherovi (který se pomalu ale jistě stává mou nejoblíbenější postavou) a o jeho společné minulosti s Jean-Claudem a Belle Morte. Prostě dokonalá kombinace obvyklého nebezpečí, násilí, sexu a vtipu. U tohohle dílu jsem se zasmála tak, jako u Anity už dlouho ne. Jednoduše, já odcházím zase jednou spokojená. Jak už jsem říkala v Co je nového, ani ta obálka tentokrát není tak strašná. Dokonce uvažuju, že tuhle nevyhodím (předchozí papírové přebaly jsem bez lítosti či studu vyhodila hned, jak se mi kniha dostala do rukou), a to už je opravdu velká pocta. 

Vážně se snažím přijít na něco, co by mi na Blankytných hříších vadilo, ale nějak mě nic nenapadá. Sice mě opět neskutečně rozčiloval Richard s jeho názory a to, jaký vliv na Anitu pořád má, ale tak to Laurell přesně zamýšlela a bylo to logickou součástí příběhu, takže ani tady si moc stěžovat nemůžu. A také mi v jednu chvíli přišel příběh překombinovaný (hrozba Musette a Belle Morte, vraždy, sledování, Matka temnot a ještě do toho Anitiny osobní problémy), ale nakonec se to všechno hezky vyřešilo a propojilo a člověku to prostě zapadlo do sebe. (Až si knihu přečtete, bude vám jasné, o čem mluvím.) Že bych zase jednou narazila na knihu, u které nemám jedinou oprávněnou výtku? Je to možné? Asi ano. A co si z tohoto poznání máte odnést vy, mí milí čtenáři? Přeci, že pokud jste si nový díl Anity ještě nekoupili, rozhodně to běžte na pravit a pokud Anitu zatím neznáte...na co sakra ještě čekáte? Sežeňte si Provinilé slasti a hned se vrhněte do čtení, ať tuto situaci napravíte, nebo budu muset vážně začít uvažovat o vyhoštění ze země. Nebo rovnou z blogu!

Bylo nebylo #50

Další týden uběhl jako voda. To by člověk nečekal, jak čas letí, když tráví 11 hodin v práci. Každopádně blog běžel celý týden bez zádrhele, z čehož mám obrovskou radost. Na příští týden mám také něco přednastaveno, takže by vše mělo hladce pokračovat. Oceníte to aspoň trochu? Doufám, že ano. Ale zpět k věci. Jakou knihu budu příští týden číst a která si vysloužila čestné zařazení do jubilejního 50. bylo nebylo? Přeci stará dobrá Meg Cabot:

Meg Cabot - Na velikosti nezáleží

Anotace: Vypadá to, že se na plnoštíhlou Heather Wellsovou, bývalou pubertální pophvězdičku a současnou zástupkyni vedoucího jedné newyorské koleje, konečně usmálo štěstí. Začíná při práci studovat a co víc, má nového přítele, takže ji už tolik nezaměstnává neopětovaná láska k bratrovi jejího bývalého snoubence, soukromému detektivovi Cooperovi. I když ani teď není Heatheřin život žádná procházka růžovou zahradou: studenti se začínají bouřit, její otec se hodlá vrhnout do nějakého nového podnikání a přítel se jí chystá položit jistou životně důležitou otázku, na kterou se Heather momentálně vůbec nechce odpovídat. A její nový šéf je pěkný protiva… Jenže zase ne takový, aby si zasloužil skončit s kulkou v hlavě! Policie navíc z vraždy obviní nevinného – vedoucího studentských odborů, do kterého je až po uši zamilovaná jedna Heatheřina kolegyně. A tak se Heather navzdory všem varováním a dobrým radám opět pouští do pátrání na vlastní pěst. Dá se vůbec tohle všechno nějak rozumně zvládnout, když přitom člověk smí sníst jenom 1 500 kalorií denně?

První věty: "Ty jsi přišla!" Tahle slova pronese Tad Tocco, můj učitel z opakovacího kurzu matematiky, když se ráno sejdeme v parku Washington Square Park. Nepolíbí mě na uvítanou, protože náš vztah je úplně a naprosto nepřípustný. 

Já si tedy úplně nepamatuju jak skončil druhý díl, ale kdo je sakra Tad Tocco? To jméno mi vůbec nic neříká. No, snad se to brzo dozvím, nemám totiž zrovna čas číst znovu oba předchozí díly a nechci pátrat celou dobu ve tmě. Poradíte mi? Byl v minulém dílu?

Accidentally on purpose

Oficiální text distributora: Billie je krásna žena, ktorá o sebe stále tvrdí, že má tridsať rokov, ale skutočný vek prísne tají. Je filmovou kritičkou v sanfranciských novinách a jej kritické recenzie sú u čitateľov veľmi úspešné. To sa však nedá povedať o jej osobnom živote. Od svojho priateľa dostala „kopačky“, pretože sa už konečne vydať, ale on jej tvrdil, že nie je ešte pripravený. A tak sa jej zdá, že všetko je proti nej. Keď zapíjala svoj smútok v bare, zoznámila sa s ani 20-ročným ctižiadostivým šéfkuchárom Zackom. Spoločne strávená noc však nie je posledná, pretože o mesiac sa Billie dozvie, že je tehotná. Rozhodne sa, že si dieťa nechá. Súčasne sa musí zaoberať aj problémami so svojím šéfom a bývalým priateľom Jamesom, ktorý začne na Zacka žiarliť. Vďaka nečakanému tehotenstvu Billie a Zack sa dohodnú, že budú spolu žiť, ale len platonicky. Novinárka a najlepšia kamarátka Olivia podporuje a povzbudzuje Billie. O to isté sa usiluje aj Billieina mladšia, veľmi konvenčná sestra Abby, ktorá jej odovzdáva svoje manželské skúsenosti.

Billie je svobodná třicetiletá žena. Má svůj život pohromadě, dobrá práce, pěkný byt, úspěšný přítel, který je zároveň jejím šéfem. Potom ale na dovolené v Paříži otevře Pandořinu skříňku a vše se sesype. Chce se totiž vdávat a po třech letech očekává zásnuby, ale James, její přítel, má jiné plány. Ženit se rozhodně nehodlá. Billie se s ním tedy rozejde a při zapíjení smutku si najde jednorázovku a podobě Zacka, o dost mladšího začínajícího kuchaře. Billie za tohle povyraženíčko ale dost zaplatí - zjistí, že je těhotná a rozhodne se dítě si nechat. Zackovi dovolí bydlet u ní doma, aby se na těhotenství mohl podílet a tahle dvě rozhodnutí zkomplikují jak její osobní život, tak také ten profestní. Jejímu bývalému se totiž tenhle vývoj situace rozhodně nelíbí. Billie tedy musí vymyslet, jak zvládnout život svobodné ženy, čekající dítě, bydlení se svobodným otcem toho dítěte a navíc nepřijít o prací. A to ještě netuší, že si Zack sebou přivede partičku kamarádů, kteří jsou všechno, jen ne nekomplikovaní.

Tenhle sitcom jsem si z nějakého důvodu dost oblíbila. Říkám z nějakého důvodu, protože u prvního dílu jsem si říkala, jak jsou ti herci protivní a zápletka dost o ničem. Ale když oni mi tak přirostli k srdci, že bych skoro brečela, když jsem se dostala k poslednímu 18. dílu první série. Další nevypadá, že by se chystala, takže se budu muset vážně rozloučit. Po prvním díle jsem nemohla uvěřit, co všechno musí žena v Billiině situaci řešit. Co takové randění v těhotenství? Kdo o vás bude mít zájem? A jak vyřešit kombinaci bydlení s mladým přitažlivým chlapem a těhotenských hormonů? Zkrátka i taková těhulka se může dostat do spousty vtipných situací a navíc všechny vedlejší postavy příběh krásně dokreslují. Prostě zase jednou milý seriál, který pobaví, neurazí a i když na něj člověk rychle zapomene, rozhodně si zaslouží vyšší než průměrné hodnocení.

Posuď knihu podle obalu #3

Tohle meme je dobře známé, takže předpokládám, že nemusím vysvětlovat o co jde a vděčíme za něj Syki z Knižního doupěte.

Scott Westerfeld - Leviatan

Anotace: První svazek nesmírně napínavé nové série pro mladé dospělé. Odehrává se v alternativní steampunkové minulosti, v níž je svět rozdělen na Industriály, kteří ovládají ohromné parní pochodující válečné stroje, a Darwinisty, jejichž hybridní “potvůrky” fungují jako vzducholodi, parní vlaky, válečné lodi i ponorky. Příběh se odehrává těsně před první světovou válkou. Alex, utajený levoboček nedávno zavražděného arcivévody Františka Ferdinanda, prchá před strýcem Františkem Josefem, který ho chce zavraždit, do Švýcarska a tam se s eznámí s Deryn, skotskou dívkou, která se v převleku za chlapce stane plavčíkem na válečné vzducholodi Leviatan, ohromném ekosystému složeném z velryb, netopýrů, včel, šestinohých psů závislých na vodíku a všelijakých jiných potvor, díky níž je neporazitelná.

Můj názor: Dokáže někdo nemilovat tuhle obálku? Ty barvy, ta jednoduchost, to písmo. Úžasná, skvělá, geniální. Naprosto miluju, jak jsou tu skloubené mechanické motivy s květinovými, aby odpovídaly rozdělení světa v knize na Indrustriály a Darwinisty. Jednoduše, téhle obálce nemám vůbec co vytknout. Jediné, co mě opravdu mrzí je, že tvůrci obálek nezůstali u stejného stylu i u dalších dílů. Protože potom tu máte nádherného Leviatana a k němu průměrného Behemóta a Goliáše. Není to škoda? 

S tím bohužel nic neuděláme a vypadá to, že nemůžeme vinit ani Knižní klub, protože i na goodreads u originálních edic najdete tyto obálky. Nechápu co k tomu původního vydavatele vedlo, ale nevadí. Alespoň tu máme Leviatana, nad jehož obálkou se můžeme už na věky kochat.

Four Kings

Popis z CSFD: Barry (Seth Green), Ben (Josh Cooke), Jason (Todd Grinnell) a Bobby (Shane McRae) jsou přátelé již od dětství. Mají společné záliby, názory a považují se za krále New Yorku. Ostatně, kdo jiný může rozumět NY více než ten, kdo v něm žije celý život? Na „nerozbitné" přátelství čtyř kamarádů však čeká zkouška. A to v podobě apartmá, které Bobby nečekaně zdědí po své babičce...

Skvělý a překvapivě krátký a neznámý sitcom, který si rozhodně zaslouží víc pozornosti. Four Kings je o skupince mladých mužů - Barrym, Benovi, Jasonovi a Bobbym a jejich životě v New Yorku. Benova babička umřela a odkázala mu svůj obrovský byt a ten místo aby se sestěhoval se přítelkyní jako normální člověk, nabídne prázdné pokoje svým třem nejlepším kamarádům. Tihle čtyři se totiž znají už od dětství a jejich přátelství jen tak něco nezahubí. Společně potom v tomhle bytě zažívají spoustu vtipných situací, jednu lepší než druhou.
Každého z těhle čtyř si musíte okamžitě zamilovat. Máte tu Barryho, nedorostlého chlápka s příliš malým sebevědomím, Jasona, který je posedlý posilováním, Bobbyho, který odmítá dospět, i když už na to rozhodně má věk a nakonec Bena. Příliš zodpovědného a upjatého, ale přitom připraveného zapojit se do každé pitomosti, kterou ostatní tři vymyslí. Dohromady se úplně skvěle doplňují a scénář, který na plátně odříkávají prostě nemá chybu.
Musím vás ale upozornit. Four kings se strašně špatně schání a má chudák jen 13 dílů. Naprosto nechápu, proč ho tak brzy ukončili a proč o něm vůbec nikdo neví. Já sama ho objevila jen díky Sethu Greenovi, kterého mám moc ráda a kdysi před lety jsem koukala na jeho profil, v čem všem bych ho mohla vidět hrát a voilá: Four Kings jsou nesmazatelnou součástí mé videotéky. Hádám, že mé hodnocení nikoho nepřekvapí, což?

A nakonec ještě úžasné intro, se kterým si vždycky zpívám z plných plic:

Oddaná manželka - Robert Goolrick

Anotace: Rok 1907, Wisconsin. Na zasněžené nádraží přijíždí Catherine Landová, aby se poprvé setkala se svým budoucím manželem Ralphem. Osamělý, tvrdý muž se rozhodl opatřit si oddanou manželku na inzerát – ale krásná žena, kterou uvítá, tak rozhodně nevypadá. Navzdory podezření k sobě Catherine přijme, a tím se vydá na milost její kráse a vášni. Neví ale, že pro něj novomanželka chystá také jed. Catherine i Ralph před sebou skrývají strašná tajemství, a nic není takové, jak se zdá.

Na úvod recenze bych chtěla poděkovat nakladatelství Ikar za poskytnutí recenzního výtisku. Nesmírně si toho vážím. 

Hned na začátek musím říct, že tahle kniha rozhodně nesedne každému. Nemůžete ji doporučovat lidem na potkání a nemůžete bez rozmýšlení říct: "tohle si zamiluješ". Ale pokud jste jeden z těch šťastných, kteří si Oddanou manželku dokáží zamilovat, pak se rozhodně máte na co těšit. Vše začíná, když se bohatý, stárnoucí podnikatel rozhodne ukončit svou samotu a podá si inzerát na seznámení. Nějakou dobu si dopisuje se ženami, které na inzerát odpověděly, a nakonec si vybírá Catherine Landovou. Zařídí pro ní honosnou cestu vlakem v soukromém vagonu a netrpělivě čeká na její příjezd. Žena, která z vlaku vystoupí, ale rozhodně není ta Catherine, se kterou si psal. Alespoň neodpovídá ženě na fotografii. Co je Catherine zač? Jaká tajemství skrývá? A co od Ralpha chce? To vše se dozvíte ve strhujícím dramatu Oddaná manželka. 

Jak už jsem říkala, Oddaná manželka není pro každého. Je psaná zvláštním, téměř analytickým stylem. Děj je popisován spíše skrze myšlenky a emoce hlavních hrdinů. Postupně tak odhalujeme jejich tajemství a motivy jejich jednání. Dozvídáme se, co všechno Catherine zažila, že ji to dohnalo ke svatbě s cizím mužem. Ralph zase vypráví o svém životě a důvodech, proč je i přes své bohatství tak nešťastný a osamělý. Části, které téměř filosoficky rozebírají jednotlivé postavy, se střídají s chvílemi čiré akce a vytváří tak zvláštní, ale rozhodně velice čtivý celek. 

Chvíli mi trvalo, než jsem si na styl Roberta Goolricka zvykla, ale potom už jsem si jen libovala, jak  okouzlující a dramatickou hru přede mnou rozehrává na stránkách své knihy. Nejzajímavější pro mě byla asi postava Catherine, která musí člověka fascinovat už od prvních stran. Tajemství, obklopující její život, mě poháněla číst pořád dál a dál. Nemohla jsem se odtrhnout a několikrát mě během čtení napadlo srovnání s příběhy Tisíce a jedné noci - jednotlivé kapitoly často končily tak otevřeně, že člověk prostě nemohl jinak, než číst dál a dozvědět se, co se stane příště. Na druhou stranu jsem ale četla velice pomalu, protože jsem si chtěla vychutnat každou větu této tenoučké knihy, nechtěla jsem, aby skončila příliš brzy. Oddaná manželka sice nedostane plný počet bodů, ale rozhodně se vyšplhá hodně vysoko a u mě v knihovničce bude mít vždy své zvláštní místo.

Knižní vzpoura - level 1

Awekki pro nás vymyslela skvělou výzvu. Obvykle jen sledujeme knižní hrdiny a jejich dobrodružství, co si ale vytvořit dobrodružství vlastní? Buďme rebely. Pusťme se do něčeho nebezpečného (a v očích určitých lidí dost možná i nenormálního). Alespoň já se toho rozhodně nebojím a jdu do toho!

Původně jsem chtěla každou misi zdokumentovat fotograficky, ale potom mě napadlo, že to by bylo dost obtížné, takže se zase jenom rozepíšu. Nevadí, i tak to myslím bude zábava. A bez dalšího vykecávání jdeme na to:

Čtení za chůze - tohle už jsem několikrát zkoušela a zjistila jsem, že pro začátečníky to může být velice nebezpečná zábava. To si takhle člověk jde, hlavu zabořenou v knížce a najednou mu do cesty skočí lampa nebo odpadkový koš, který tam ale ještě před týdnem rozhodně nebyl. Samozřejmě by se mu dalo vyhnout, ale na to je potřeba velice intenzivní trénink a kdo má na takové věci čas?

Bezcílné procházení knihkupectvím - provádím pravidelně. I když člověk nemá zrovna peníze na nákup obrovské hory knih, stejně mu zvedne náladu alespoň pohled na všechny ty možnosti. Nemám pravdu? Alespoň na mě to zabírá.

Ohnutí rohu místo záložky - tak tohle nikdy nedělám! Ale rozhodla jsem se nebýt srab a v rámci výzvy se jednou přemoci. Ještě teď mi srdce krvácí a knize jsem se pak omlouvala snad další hodinu.

Upřednostňování čtení před školou - tohle byl můj obrovský problém na vysoké. Jak se donutit jít do školy, když tam po mě nikdo nebude chtít omluvenku a já mám zrovna rozečtenou skvělou knihu? Strašné dilema, kolikrát mě to stálo opravdu spoustu přemáhání.

Přeskládání knihovny - o svém posledním úklidu knihovny už jsem tu psala. Vybrala jsem skutečně všechny knihy z jejich právoplatných míst a zase jednu po druhé vrátila, případně dala někam úplně jinam. A výsledek? 

Před

Po

Já myslím, že si rozhodně další hodnost zasloužím. Nebo ne? A jak jste na tom vy?