Anotace: Skandální odhalení v honosné společnosti
Emilie Sheldonová vyrůstá ve starobylém sídle v anglickém Beckinghamshire, opředeném mnoha tajemstvími. Žije pouze s otcem, který z ní chce vychovat alchymistku a filozofku. Nemá však nikoho, kdo by jí umožnil nahlédnout do tajů lidského srdce. Na jaře roku 1725 naruší jejich zatím nejodvážnější experiment – pokus vdechnout život mrtvé hmotě – příjezd dvou zajímavých cizinců a Emilie pod dojmem první lásky a přívalu dosud netušených citů činí osudové životní rozhodnutí. Ocitá se v Londýně, na který není ani v nejmenším připravená.
Takhle kniha mě opravdu zklamala. Mám ráda starobylá sídla plná tajemství a podivné postavičky, jakou byl třeba Emiliin otec a někdy i Emilie sama, ale jinak? Nuda nad nudu. Přečetla jsem pouze prvních 100 stran a rozhodla se Alchymistovu dceru vzdát. Ptáte se co mě k tomu přimělo? Samotný příběh, prostředí ani postavy nijak strašné nebyly. Dokonce mi připadaly zajímavé. Co mě opravdu odradilo od dalšího čtení je právě všudypřítomná alchymie. Je totiž opravdu v každé kapitole a je na ní dáván velký důraz. Pokusy jsou podrobně popisovány, učené filosofické a vědecké diskuze vedeny na vysoké úrovni a mě to prostě nebavilo. K ději vám toho moc nepovím, protože prvních 100 stran se téměř nic nedělo. Teprve jsme se s postavami seznamovali, přijel cizinec, který Emilií naprosto zamával, protože byla zvyklá být ve společnosti pouze svého otce, dvou sluhů a potom z povzdálí vídat lidi ze vsi. Tím jsem tak nějak skončila, protože jsem se opravdu nevýslovně nudila a mou filosofií je neztrácet čas nad knihou, která mě nebaví, když mám v řadě dalších 50 knih, na které se těším. Alchymistova dcera tedy získává velice nízké hodnocení. Možná je maličko nefér, protože jsem knihu nepřečetla celou a mohla by se i zlepšit, ale každopádně odráží můj názor na ni. Pokud tuhle knihu znáte a četli jste ji nebo se na ni chystáte, dejte mi vědět co jste si o ní mysleli a jestli se později zlepší poměr děje a alchymie. Třeba bych jí mohla někdy v budoucnu dát ještě jednu šanci.
Emilie Sheldonová vyrůstá ve starobylém sídle v anglickém Beckinghamshire, opředeném mnoha tajemstvími. Žije pouze s otcem, který z ní chce vychovat alchymistku a filozofku. Nemá však nikoho, kdo by jí umožnil nahlédnout do tajů lidského srdce. Na jaře roku 1725 naruší jejich zatím nejodvážnější experiment – pokus vdechnout život mrtvé hmotě – příjezd dvou zajímavých cizinců a Emilie pod dojmem první lásky a přívalu dosud netušených citů činí osudové životní rozhodnutí. Ocitá se v Londýně, na který není ani v nejmenším připravená.
Takhle kniha mě opravdu zklamala. Mám ráda starobylá sídla plná tajemství a podivné postavičky, jakou byl třeba Emiliin otec a někdy i Emilie sama, ale jinak? Nuda nad nudu. Přečetla jsem pouze prvních 100 stran a rozhodla se Alchymistovu dceru vzdát. Ptáte se co mě k tomu přimělo? Samotný příběh, prostředí ani postavy nijak strašné nebyly. Dokonce mi připadaly zajímavé. Co mě opravdu odradilo od dalšího čtení je právě všudypřítomná alchymie. Je totiž opravdu v každé kapitole a je na ní dáván velký důraz. Pokusy jsou podrobně popisovány, učené filosofické a vědecké diskuze vedeny na vysoké úrovni a mě to prostě nebavilo. K ději vám toho moc nepovím, protože prvních 100 stran se téměř nic nedělo. Teprve jsme se s postavami seznamovali, přijel cizinec, který Emilií naprosto zamával, protože byla zvyklá být ve společnosti pouze svého otce, dvou sluhů a potom z povzdálí vídat lidi ze vsi. Tím jsem tak nějak skončila, protože jsem se opravdu nevýslovně nudila a mou filosofií je neztrácet čas nad knihou, která mě nebaví, když mám v řadě dalších 50 knih, na které se těším. Alchymistova dcera tedy získává velice nízké hodnocení. Možná je maličko nefér, protože jsem knihu nepřečetla celou a mohla by se i zlepšit, ale každopádně odráží můj názor na ni. Pokud tuhle knihu znáte a četli jste ji nebo se na ni chystáte, dejte mi vědět co jste si o ní mysleli a jestli se později zlepší poměr děje a alchymie. Třeba bych jí mohla někdy v budoucnu dát ještě jednu šanci.
0 komentářů:
Okomentovat
Komentář vždycky potěší. Nestyďte se - já nekoušu :)