Knihy, ke kterým se vracím #10

Další měsíc utekl jako voda. Věřili byste tomu, že za necelé dva měsíce tu máme Vánoce? Příští díl bude dokonce Mikulášský, takže budu muset vymyslet něco extra speciálního. Tentokrát to ale také bude stát za to. V tomhle dílu Knih, ke kterým se vracím se totiž můžete těšit na mou nejoblíbenější knihu na celém světě. Myslím, že nebude přehnané tvrzení, když řeknu, že jsem přečetla docela dost knížek. Některé byly dobré, některé méně, a pár jich bylo opravdu skvělých. Na tuhle nenápadnou knížku, zapadlou mezi těmi haldami knih vycházejícíh každý měsíc, ale opravdu nic nemá, alespoň v mých očích. O čem že to blábolím?

Victoria Claytonová - Zatancuj si se mnou

Rok vydání: 2002

Anotace: Viola je mladá, romantická dívka bez formálního vzdělání. Její ochránkyně, teta Mici, ji poslala do světa, aby se naučila sama o sebe postarat a vydělávat si. 

Recenze: Anotace toho tentokrát moc neprozradí. Ono totiž popsat Zatancuj si se mnou v několika málo větách není jednoduše možné. Příběh se točí okolo Violy. Dvacetileté dívky, která poprvé poznává svět. Byla totiž vychovávána svou zámožnou tetou (jak se dozvídáme z jejích příležitostných vzpomínek), která ji posílala do soukromých škol a vůbec ji před realitou všemožně chránila. Viola si nikdy nemusela sama ani uvařit čaj. Nyní se ale rozhodla, že je třeba vyrazit do světa. Odešla tedy do Londýna najít si práci, byt a vůbec se naučit, jak to vlastně ve světě chodí. Jejím bydlištěm se ale stává velice neobvyklé místo. Dům ve staré části Londýna, ve kterém není elektřina, je plný nesourodého nábytku, protože jeho majitel s nábytkem obchoduje a hlavně velice zvláštních lidí, jejichž příběhy kousek po kousku poznáváme. Také její práce je neobyčejná. Pracuje ve společnosti pro záchranu starých domů a právě díky tomuto zaměstnání poznává sídlo Inskip park i s jeho obyvateli. Právě ti hrají v knize Zatancuj si se mnou důležitou roli. Ať je to nerudná hlava rodiny James Inskip, jeho potrhlá žena, prostopášná dcera nebo okouzlující syn Jeremy a mladší syn Nicky. Poznáváme ještě mnoho dalších postav a právě ony jsou základem příběhu. V téhle knize totiž nenajdete žádný strhující příběh, jen malé střípky, které dohromady dávají Violinu cestu za poznáním toho skutečného světa.
Možná to takhle nezní naprosto úžasně, ale věřte mi, že je. Skutečně tady ani tak nezáleží na příběhové linii, jako spíš na jednotlivých postavách. Všechny totiž působí velice skutečně, každá má svůj příběh, minulost, pohnutky vedoucí je k jejich činnům. A každá je něčím zvláštní, jedinečná. Všemu samozřejmě vévodí sama Viola. Velice nezkušená, naivní dívka, která se do všeho vrhá po hlavě, i když občas maličko nesměle a rozhodně se nestydí za své neznalosti. Victoria Claytonová na stránkách své knihy vytváří celý svět, plný živoucích postav a obohacený malými záhadami všedního života. A já tenhle svět miluju. Ať už je to kvůli těm postavám, nebo úžasným starým domům, které jsou popsané do takových detailů, že už jsem se po Inskip parku několikrát ve snech procházela. Tahle kniha se skutečně těžce popisuje, ale jak se do ní jednou pustíte, prostě nemůžete jinak než si ji zamilovat. Slibuju.

Proč právě tahle: Za objev téhle knihy vděčím své mamince (nebo možná Ježíškovi). Našla jsem ji jednou pod stromečkem, přečetla a hned mi bylo jasné, že tahle kniha je neobyčejná. Od té doby už jsem ji četla tolikrát, že to vážně nedokážu spočítat. Dokonce chudák nese známky opotřebení. Sice není okousaná od potkanů (což je spousta knih z doby, kdy jsem potkany chovala), ale za to je jeden celý roh zvlněný, protože se mi chudák namočila. A ani to nebyla moje vina - v kabelce, kde jsem měla knihu se mi otevřelo pití (takže jsem měla mokré taky všechno ostatní, včetně kalhot, protože jsem kabelku měla na klíně). Teď už se bohužel nový výtisk sehnat nedá, ale mě to asi ani tak moc nevadí. Jsem ráda, když je na mých oblíbených knihách vidět, že jsou čtené a opravdu milované.
A proč tahle? Vážně netuším. Něco na ní mi prostě učarovalo. Ony totiž všechny ty napínavé knihy plné zvratů se mi vždycky rychle omrzí. Jak jednou u takové knihy víte co se stane, není už to podruhé ani z poloviny taková zábava. U společenských románů to ale nevadí. Tam jde skutečně jen a pouze o postavy a jejich příběhy a Violin příběh za opakování rozhodně stojí. A navíc, Viola je vášnivá čtenářka, takže se kniha hemží odkazy na různá díla, o kterých jsem většinou v životě neslyšela. Je mým velkým snem si je jednou vyhledat, přečíst a při přístím čtení Zatancuj si se mnou u každého odkazu na knihu jen vědoucně pokyvovat hlavou.

Ukázka: "Tak na budoucnost." Zvedla jsem sklenku k Tiffany, která trůnila na nejpohodlnější židli v kuchyni s několika polštářky za zády a na vidličce držela napíchnutý nakládaný ořech. "Ať už přinese cokoliv."
"Tuším, že kdybychom to věděly, tak bych se obě zpily až do otupění. Jak vždycky říká paní Šilinková, jednoho nezabije práce, nýbrž starostě. Kdybychom tak byly jako zvířata a neuměly předvídat."
"Jsem si jistá, že úplně nejhorší je litovat toho, že čekáš dítě."
"Kdo čeká dítě?" Daniel se zčistajasna a neslyšně zjevil jako obvykle a zůstal stát zakaboněný na konci stolu.
"Já," řekla Tiffany. "Ale nehubujte mě, protože jsem jen taktak schopná o tom mluvit bez hysterického záchvatu."
Daniel si založil ruce a podíval se na Tiffany přes obrubu svých brýlí na čtení. "Nepřipadá mi to jako situace, kterou by vyřešilo hubování. Čekal jsem to. Moderní mladé ženy skáčou do postele mužům, jako by byly nějaký termofor s horkou vodou."
"No teda, tohle není fér! Je mi dvacet dvět a měla jsem jen tří milence..."
"Ušetřete mě podrobnostá svých sexuálních pletek." Daniel zvedl ruku. Má překrásné ruce, třebaže přizračně hubené. "Očekávám, že jste už uvažovala o tom, co to znamená. Pláč v každou denní i noční hodinu, plenky sušící se v koupelně. Pane Bože! Kočárek v hale!" Daniel při té hrůzyplné představě svraštil obličej. "Všechny ženy chtějí mít děti. Proč, to si nedovedu představit. Vy jste skutečně naprosto pitomá, Tiffany. Ale, pro všechny rány, děvče, teď nebrečte." Tiffany se začínaly plnit oči slzami. "Dost, dost dost! Já opravdu nesnesu pláč. Co to pijete?" Přičichl si k mé sklence.
"To je to nejlepší, co měl pan Dring," řekla jsem.
"Chraňte nás nebesa před tím, co má nehoršího. Nehodí se ani k vaření. Jdu do sklepa a pozor, ještě jediná slzička a nic nedostanete."
Daniel má sklep přeplněný drahými lahvemi. Nosí nám je nahoru jen při velice zvláštních příležitostech, jako jsou třeba narozeniny nebo den, kdy jsem dostala práci v OPAR.