Ten, kdo stojí v koutě - Stephen Chbotsky

Anotace: Když člověk stojí v koutě, může si všimnout spousty úžasných věcí. Ale pak přijde chvíle, kdy je třeba vykročit na parket a začít opravdu žít. Strhujícímu románu Stephena Chboskeho o dilematu mezi nečinností a touhou se dostalo nadšeného přijetí, vyvolal polemiku a získal miliony oddaných čtenářů. Příběh o dospívání na střední škole, který Charlie vypráví v dopisech, je otevřenější a důvěrnější než leckterý deník, zároveň vtipný i sžíravý. Nevíme, kde Charlie bydlí, ani komu píše - máme jen slova, o která se rozhodl podělit. Zmítán touhou žít svůj vlastní život i touhou vymanit se z role, která mu připadla, prozkoumává dosud neznámé území. Před ním se otvírá svět prvních lásek, rodinných dramat i nových přátelství. Svět sexu, drog a Rocky Horror Picture Show, kde klíčem ke štěstí může být například ta správná píseň, díky níž se můžete řítit tunelem a cítit se nekonečně. V Charliem se autorovi podařilo stvořit vypravěče, který vás uhrane a přenese zpět do divokých a intenzivně prožívaných dní na prahu dospělosti, kdy se život podobal jízdě na horské dráze.

Já nevím, možná jsem divná, ale co že je na téhle knize tak úžasného a výjimečného? Charlie formou dopisů vypráví o svém životě. Právě začal chodit na střední školu a vypráví nám o tom, jak si našel partu kamarádů, kteří mu postupně představují takové věci jako drogy, sex, ale i lásku. Postupně se dozvídáme víc o jeho světě a o lidech, kteří jsou v jeho životě důležití. Charlie ve svých dopisech nic neskrývá, mluví otevřeně a upřímně a ve svých názorech na lidi i situace si rozhodně nebere servítky, možná vás dokonce dokáže šokovat. 

Zastavme se hned u prvního problému, který s touhle knihou mám: ta forma. Dopisní forma mě v knihách většinou nebaví, protože postrádá jakoukoli akci, tady ale máme v dopisech přímou řeč, dokonce celé dialogy. To není dopis! Nikdo v dopisech nebo v deníkových zápiscích, které to mělo také připomínat, nepoužívá dialog. Dopis je svou podstatou monolog skrz na skrz a i když dialog samozřejmě není zakázaný, mě nepřipadá reálné, že by takhle někdo skutečně napsal dopis. Dobrá ale, řekněme, že to možné je. Dál mi vadil styl vyprávění. Charlie je, řekněme, divný, na konci se dokonce dozvíme proč, ale to na začátku nevíme a já si půl knihy připadala, jako bych četla zápisky dítěte. Někdy jeho vyjadřování skutečně připomínalo dítě a to se k situacím, ve kterých se nacházel, jednoduše nehodilo. Dobře, je mu patnáct a vyloženě dospělý styl by se k němu taky nehodil, ale tohle bylo občas až moc dětské a ve mě to vyvolávalo podobný pocit jako skřípění nehtů po tabuli. Na druhou stranu můžu pochválit postavy, které působily tak nějak opravdicky. Člověk může věřit, že takoví lidé někde skutečně žijí a zažívají podobné situace.
Je mi ale naprosto jasné, proč se tolika lidem tahle kniha líbí. Je tam totiž tolik rádoby moudrých vět, které jen čekají, až se z nich stanou veřejností opěvované citáty, že si i průměrný čtenář může připadat, jako by četl něco opravdu filosofického a objevného. Nechci samozřejmě nikoho urážet, jen si myslím, že tohle může být docela velký faktor v tom, proč je Ten, kdo stojí v koutě tak oblíbený. Taky si myslím, že spoustě lidí přinese inspiraci na získání dalších zážitků, ať už si přečtou zmíněné knihy, poslechnou písničky, nebo se díky téhle knize seznámí s Rocky Horror Picture Show. Co mě ale zarazilo je žánrové zařazení téhle knihy na buxu - beletrie nad 10 let? Dělají si srandu? Už jen na samotné knize píšou, že je 12+ a já se svou snahou zachovat nevinnost dětí co nejdéle bych tuhle hranici posunula ještě trochu výš, alespoň na 15+. Poslední, co bych chtěla zmínit, je obálka. Nelíbí se mi. Tečka.