Jsem roztříštěná - Tahereh Mafi

Anotace: Jsem prokletá. MÁM DAR.
Jsem zrůda. JSEM VÍC NEŽ JEN ČLOVĚK.
Můj dotek je smrtící. MŮJ DOTEK ZNAMENÁ SÍLU.
Jsem jejich zbraň. BUDU SE BRÁNIT!
Nikdo neví, proč je Juliettin dotek smrtící, ale Obnova s ní má své plány. Chtějí ji použít jako zbraň. Ovšem Juliettina představa je úplně jiná…
Kniha, kterou držíte v ruce, vás bude děsit.
Tuhle knihu nebudete moci odložit!

Juliette má dar, nebo možná prokletí. Dotek její holé kůže dokáže člověka zabít. Vysaje z něj postupně všechen život.  Její rodiče ji nechali zavřít do ústavu, aby se jí zbavili. Každý s kým se ve svém životě setkala se jí bál. Teď to ale vypadá, že se o její život přecijen někdo zajímá. Warner, představitel vlády, tzv. Obnovy. Chce Juliettin dar využít ve svůj prospěch a rozhodně si nehodlá brát servítky. Osvobodí ji z ústavu, jen aby jí uzavřel do vlastního vězení. Dokáže se z něj Juliette osvobodit? A je vůbec možné, aby někdo přežil její smrtící dotyk?

Jak má autorka pitomé jméno, tak taky pitomě píše. Už vám to asi došlo z první věty, ale tahle knížka se mi zrovna moc nelíbila. Myšlenka to byla dobrá, to tedy rozhodně. Smrtící dotyk, který člověka vysaje. Taková variace na posedlost upíry, že? A líbilo se mi to proškrtávání nežádoucích myšlenek v textu, to je tak ale všechno.

Nejdřív postavy: Juliette, je další z řady naprosto pitomých hrdinek, jejichž chování a uvažování prostě nedává smysl, Adam mi přišel takový nijaký (tím ptákem na hrudi se prostě odmítám zabývat), Warnerovu posedlost jsem jaksi nepochopila a vlastně když se nad tím tak zamyslím, jediná postava, která se mi líbila, byl malý James. A to není moc, obzvlášť když James je jen vedlejší postava. Příběh? No, taky nedával moc smysl. Zdálo se mi to celé strašně jednoduché, stejně tak ta romantika tam byla prostě úplně mimo. Nepůsobilo to reálně, necítila jsem ani z jednoho z hrdinů žádné skutečné emoce a ta trocha líbacích scén mi stylem, jakým byla popsána, připadala spíš jako hra Twisteru (levá ruka tam, pravá noha semhle). Co bylo ale nejhorší, byl ten styl, jakým byla celá kniha napsaná.

Přišlo mi, jako by se Tahereh až příliš snažila. Příliš se snažila psát rádoby umělecky a používat vznosné slovní obraty a důmyslné metafory, takže jí úplně uniklo, že má psát YA. Já neříkám, že každá YA musí mít jenom věty jednoduché a nesmí obsahovat sem tam nějakou tu metaforu, ale tohle bylo prostě moc. Ukázka: "Moje oči jsou jako 2 okna, která se s praskotem rozletí, když do nich zavane chaos tohoto světa." (str. 99) nebo "Nemám slov. Kapsy mám plné písmenek, která ovšem nedokážu poskládat dohromady..." (str. 188) a vůbec má ráda slovní obraty s kapsami, tady je ještě jeden "Zastrčím opatrnost do kapsy a doufám, že bude-li potřeba, můžu pro ni kdykoli sáhnout." (str. 229). Kdo takhle mluví? Obzvlášť v sedmnácti letech. 

Je tu ještě jedna věc, která mě štvala, a to svět, ve kterém se tohle všechno odehrávalo. Ještě někomu přišlo, že vůbec nebyl vysvětlený? Nevím, kde se to odehrává, co se se světem stalo, kdo je a jak vůbec funguje ta slavná Obnova a přijde mi poněkud nereálné, aby takhle mladičká dívka pamatovala svět, jaký byl, a zažila také to, co se z něj stalo. Svět se přece nemění tak rychle. Všechna zvířata nezačnou umírat najednou, všechna půda není v okamžiku otrávená. Jedině, že by byla nějaká třeba jaderná apokalypsa, ale to tam nikde řečeno nebylo. Vyznělo to, jako že lidé se k zemi chovají špatně a tak je to najednou všechno úplně zničené. Cože? To mi prostě nestačí a je to stejný problém, jaký jsem měla i s Divergencí. Když už si vymyslím pro svou knihu celý svět, bylo by fajn, kdybych ho taky vysvětlila svým čtenářům. Mám vzkaz pro autory na celém světě: my nedokážeme číst myšlenky!

Celkově to sice nebylo úplně strašné, ale taky to nebylo zdaleka skvělé. Váhám mezi dvěma a třemi hvězdičkami a nakonec jsem se rozhodla být hodná, i když sama nevím proč. Ani ta obálka se mi nelíbí. No, co už.