Mapa času - Félix J. Palma

Anotace: Strhující dobrodružství, které překračuje hranice steampunku...
Londýn roku 1896. Nesčetné vynálezy dovolují vzdělanému člověku uvěřit, že je možné dosáhnout nemožného. To ostatně dokazuje i vznik společnosti, která svým klientům umožňuje uskutečnit dávný lidský sen - cestovat časem...

Páni, popsat, o čem je takhle kniha bude vážně těžké. Pokusila jsem se to vyprávět mamce, když jsem jí chtěla přečíst jednu větu a potřebovala jsem, aby nejdřív pochopila o čem to vlastně melu, ale po půl hodině jsem to vzdala (a není to tím, že by některá z nás byla hloupá a nedokázala vysvětlovat/chápat). Tahle knížka je o tolika věcech, ale pokud vám některé z nich řeknu, úplně vám zkazím zážitek, protože valná většina děje zahrnuje spoilery. Takže o čem že to je? O společnosti Murrayho cesty časem, která vozí skupinky lidí z devatenáctého století do roku 2000, aby se tam jako turisté sledovali bitvu o osud lidstva. Je to o Andrewovi Harringtonovi, který chce zachránit svojí milenku před hroznou smrtí (v této době v Londýně také řádil Jack Rozparovač a jeho milenka byla laciná prostitutka).  Je to o Claire Haggertyové, která není ve své době spokojená, protože postavení žen není zatím zrovna slavné. Je to o H. G. Wellsovi, který celé šílenství ohledně cestování časem vlastně odstartoval svou knihou Stroj času a který je v téhle knize vedlejší a zároveň jaksi hlavní postava. Dává to smysl? Už aspoň tušíte? Asi ne, ale jestli se chcete dozvědět víc, budete si muset Mapu času prostě přečíst.
Tak, co jsem si o ní myslela? To bude ještě složitější. Rozhodně jsem čekala něco naprosto jiného, ale i s tím, co jsem nakonec dostala jsem naprosto spokojená. Už po prvních stránkách jsem prostě nemohla uvěřit, jak strašně si četbu užívám a pořád jsem si v duchu říkala: "Páni, tohle je prostě skvělý." Kniha je rozdělená na tři části a v každé z nich vystupují jiné postavy, i když jsou ty části hodně propletené a všechny je propojují Wells a Murrayho cesty časem. Zároveň by ale podle mě ty první dva příběhy mohly klidně vyjít jako samostatné novelky a člověku by nic nechybělo. Byly to takové příjemné malé epizodky, řekla bych. Postavy si prostě zamilujete, třeba taková Claire mi byla sympatická už od první zmínky o ní a to, že celá kniha začíná pokusem o sebevraždu jedné z hlavních postav, taky ničemu neublíží. Potom je tu samozřejmě příběh, který je naprosto úžasný. Je nepředvídatelný, plný zvratů a taky lehkého humoru a romantiky, protože bez té by to prostě nešlo a samozřejmě je tu i část dobrodružná. Prostě samé skvělé věci.
Na druhou stranu musím říct, že občas se příběh maličko táhnul a občas odbočil úplně mimo, a nechápala jsem, kam tím autor jakože míří. Tyhle chvíle se ale vždycky brzy vysvětlily a já mohla vesele pokračovat dál. Co mi ale bylo úplně a naprosto nejsympatičtější, byly okamžiky, kdy autor mluvil přímo k nám, čtenářům. Celá kniha je vyprávěná ve třetí osobě a čas od času Félix ze svého příběhu tak trochu vyskočil, aby něco vysvětlil nebo dodal a pak se zase vrátil k vyprávění. Jako třeba tady: "V kočáře stále vládne ticho a je možné, že bude trvat ještě hodně dlouho, protože když se  Andrew rozhodne, může trvat hodiny, než se znovu vrátí do tohoto světa - pokud ho někdo nespálí rozžhaveným pohrabáčem nebo na něj nevylije kbelík s vroucím olejem, což jsou ovšem propriety, které u sebe Charles obvykle nenosil. A tak pokud se nechci zase vrátit k popisování zadních partií kočárových koní, nezbývá mi nic jiného než se rozletět k jejich cíli, domu pana Wellse. Nejenže mě nesvazuje pomalý rytmus vozu, jak jste si mohli odvodit z mých vstupů do děje, ale mohu se pohybovat rychle jako paprsky světla, a proto, voilá, za okamžik nebo možná ještě dřív dorazíme do Wokingu a vzneseme se nad střechu skromného třípatrového domu se zahradou, obklopeného vřesovištěm a stříbřitými topoly, jehož křehká fasáda se lehce otřásá, když kolem projíždějí vlaky směrem k Lyntonu." (str. 123) ...a potom plynule přejde k vyprávění o Wellsovi. Takovéhle zvláštnůstky v knížkách miluju a tahle toho není výjimkou.
Celkově jsem tedy naprosto spokojená a vlastně si nemůžu vůbec na nic stěžovat. Pokud jsem vás ale pořád ještě nepřesvědčila, že si Mapu času potřebujete přečíst, ukázku celého začátku knihy včetně obálky, titulní strany a podobných věcí až po stranu 24 najdete na stránkách Hostu, přímo tady. Musím vás ale varovat. Mapa času rozhodně není jedna z těch knížek, které by se líbily okamžitě každému. Já jsem z ní ale nadšená a jsem si jistá, že mnozí z vás budou taky.