Anotace: Druhá část dystopické trilogie Padlý svět a pokračování knihy Tak padne náš svět
Tajemný virus téměř zničil malou ostrovní komunitu, v které Kaelyn dosud žila. Po měsících přísné karantény připlouvá k ostrovu první loď z pevniny. Ale přestože Kaelyn má velkou radost, že opět vidí svého přítele Lea, zprávy, které přináší, nejsou vůbec dobré. Virus zdecimoval i pevninu a lidé tam potřebují pomoc stejně zoufale jako ostrované.
Druhý díl této série začíná po příjezdu lodě k ostrovu. Leo přijíždí se zprávami z pevniny. Tajemný virus zasáhl celý svět a naprosto ho zničil. Celá civilizace se zhroutila, nic nefunguje, vlády se rozpadly a lidé se navzájem vyhýbají, aby se vyhnuli nákaze. Na léku už nejspíš nikdo nepracuje. Kaelyn pomalu ztrácí naději, když v otcově laboratoři najde téměř dokončenou verzi vakcíny. Není to sice lék, ale všechny, kdo se ještě nenakazili, by mohla vakcína zachránit. Je ale potřeba ji otestovat a vyrobit v dostatečném množství a to na ostrově nepůjde. Kaelyn se tedy musí vydat na pevninu a pokusit se dostat vakcínu bezpečně přes celou kanadu až do Ottawy. Může se jí to povést? I kdyby vakcína fungovala, je ještě šance na záchranu světa?
Životy, které jsme ztratili jsou maličko jiné než první díl. Nejsou už psané tím deníkovým stylem, ale přímo z první osoby a jsou ve stylu apokalyptického roadtripu. To je rozhodně zajímavý styl. Přišlo mi to maličko jako Cesta Cormaca McCarthyho pro náctileté. Taková lehčí verze s přimíchanou romantikou. Taky není tak depresivní. Ale zpět k Životům.. I když se maličko změnil styl, Megan prostě umí psát a tady to opět dokazuje. Kniha je to čtivá, neustále vás nutí otáčet na další a další stránky a čekat se zatajeným dechem, co se stane dál. Je to dost napínavé a vlastně pořád se něco děje, takže ani nevíte jak, a jste na konci.
Co se mi nelíbilo, byl ten milostný trojúhelník. Proč to autorka udělala? Bylo to vážně nutné? Nesnáším, když něco takhle očividně zbytečného potkám v knize a tady to rozhodně nemělo co dělat. Když se na každém kroku bojíte o vlastní život, těžko budete přemýšlet, jestli se na vás váš kamarád nedívá nějak moc zamilovaně. Takové kraviny prostě řešit nebudete, ale stejně je to v téměř každé YA knížce. Proč? Proč je to tak důležité? To si autoři vážně myslí, že když do příběhu nezamotají trochu té romantiky a milostně zmatených puberťaček, tak to nikdo nebude číst? Právě naopak. Spoustě knih by to prospělo. Celkově jsou ale Životy, které jsme ztratili opravdu povedená kniha a naštěstí se jim vyhnulo prokletí druhých dílů, takže se teď můžu nerušeně těšit na ten poslední, který právě vyšel v originálu.
Tajemný virus téměř zničil malou ostrovní komunitu, v které Kaelyn dosud žila. Po měsících přísné karantény připlouvá k ostrovu první loď z pevniny. Ale přestože Kaelyn má velkou radost, že opět vidí svého přítele Lea, zprávy, které přináší, nejsou vůbec dobré. Virus zdecimoval i pevninu a lidé tam potřebují pomoc stejně zoufale jako ostrované.
Druhý díl této série začíná po příjezdu lodě k ostrovu. Leo přijíždí se zprávami z pevniny. Tajemný virus zasáhl celý svět a naprosto ho zničil. Celá civilizace se zhroutila, nic nefunguje, vlády se rozpadly a lidé se navzájem vyhýbají, aby se vyhnuli nákaze. Na léku už nejspíš nikdo nepracuje. Kaelyn pomalu ztrácí naději, když v otcově laboratoři najde téměř dokončenou verzi vakcíny. Není to sice lék, ale všechny, kdo se ještě nenakazili, by mohla vakcína zachránit. Je ale potřeba ji otestovat a vyrobit v dostatečném množství a to na ostrově nepůjde. Kaelyn se tedy musí vydat na pevninu a pokusit se dostat vakcínu bezpečně přes celou kanadu až do Ottawy. Může se jí to povést? I kdyby vakcína fungovala, je ještě šance na záchranu světa?
Životy, které jsme ztratili jsou maličko jiné než první díl. Nejsou už psané tím deníkovým stylem, ale přímo z první osoby a jsou ve stylu apokalyptického roadtripu. To je rozhodně zajímavý styl. Přišlo mi to maličko jako Cesta Cormaca McCarthyho pro náctileté. Taková lehčí verze s přimíchanou romantikou. Taky není tak depresivní. Ale zpět k Životům.. I když se maličko změnil styl, Megan prostě umí psát a tady to opět dokazuje. Kniha je to čtivá, neustále vás nutí otáčet na další a další stránky a čekat se zatajeným dechem, co se stane dál. Je to dost napínavé a vlastně pořád se něco děje, takže ani nevíte jak, a jste na konci.
Co se mi nelíbilo, byl ten milostný trojúhelník. Proč to autorka udělala? Bylo to vážně nutné? Nesnáším, když něco takhle očividně zbytečného potkám v knize a tady to rozhodně nemělo co dělat. Když se na každém kroku bojíte o vlastní život, těžko budete přemýšlet, jestli se na vás váš kamarád nedívá nějak moc zamilovaně. Takové kraviny prostě řešit nebudete, ale stejně je to v téměř každé YA knížce. Proč? Proč je to tak důležité? To si autoři vážně myslí, že když do příběhu nezamotají trochu té romantiky a milostně zmatených puberťaček, tak to nikdo nebude číst? Právě naopak. Spoustě knih by to prospělo. Celkově jsou ale Životy, které jsme ztratili opravdu povedená kniha a naštěstí se jim vyhnulo prokletí druhých dílů, takže se teď můžu nerušeně těšit na ten poslední, který právě vyšel v originálu.
1 komentářů:
Vnímam tento diel ako slabšie pokračovanie skvelého prvého dielu, ale aj tak sa mi to v podstate páčilo. Ten ľúbostný trojuholník sa mi tiež nepáčil, ale v podstate som mala dojem, že Kaelyn vie, čo a koho chce, takže až tak ma to neiritovalo :)
Okomentovat
Komentář vždycky potěší. Nestyďte se - já nekoušu :)