Jackaby - William Ritter

Anotace: Příběh detektiva, který se specializuje na paranormální jevy, překypující troufalým vtipem a notnou dávkou hrůzy ve stylu Doktora Who a Sherlocka Holmese

Abigail Rooková právě přicestovala do Nového Fiddlehamu v Nové Anglii. Píše se rok 1892 a ona nutně potřebuje najít práci. Potkává R. F. Jackabyho, detektiva objasňujícího neobjasnitelné, jehož bystré oko si všímá všeho neobvyklého — což zahrnuje i pozorování nadpřirozených bytostí. Abigail má zase jiný dar, dokáže si všímat obyčejných, ale podstatných detailů, takže se na místo Jackabyho asistentky výborně hodí. Hned během svého prvního dne v novém zaměstnání se Abigail ocitne uprostřed napínavého případu: ve městě řádí sériový vrah. Policie je přesvědčená, že se jedná o běžného kriminálníka, ale Jackaby si je jistý, že je to nelidská stvůra, jejíž existenci policie — s výjimkou mladého pohledného detektiva Charlieho Canea — vytrvale popírá. 

Abigail utekla od svého nudného života a přijela do Ameriky, aby zažila nějaké dobrodružství. Když se setká s detektivem Jackabym a požádá ho o práci, nemá tušení, kolik dobrodružství na ni čeká. Jackaby není jen tak obyčejný detektiv, zabývá se paranormálními jevy, které nikdo jiný nevidí a policie je odmítá brát na vědomí. Je tak na Jackabym, aby případ vyřešil a policii přesvědčil o své pravdě. Když se k němu Abigail přidá, vyšetřuje právě Jackaby případ vraždy, kde vše nasvědčuje tomu, že vrahem není člověk. Jenomže kdo by mohl takhle zrůdně vraždit nevinné lidi? Proč celé město slyší zpěv banshee? A dokáže Jackaby případ vyřešit, i když se mu policie spíš plete pod nohy, než aby ho poslouchala?

Tentokrát se vydavatel se svými marketingovými triky opravdu trefil. Kombinace Sherlocka Holmese a Doctora Who je přesný popis toho, jak Jackaby jako postava působí. Není to ale žádné laciné kopírování a opisování, nic takového. Jen má prostě podobný intelekt a podobnou šílenou energii, se kterou se do všeho vrhá. Abigail potom zastává funkci doktorovy společnice nebo Watsona, tedy normálního člověka, který je vtažen do bláznivých a nebezpečných situací a i přes svou obyčejnost dokáže být svému geniálnímu a úžasnému „zaměstnavateli“ nápomocný. Jejich interakce se mi vážně líbila a bavila mě. Vzhledem k tomu, že je příběh popisován Abigailinýma očima, seznamujeme se s Jackabym stejně jako ona. Společně s ní se nestačíme divit kabátu plnému téměř nekonečným množstvím zdánlivého harampádí a také s ní objevujeme jeho netradiční dům se zvláštními obyvateli. Jackaby jako postava vás prostě musí fascinovat, i kdyby jako detektiv nebyl zase tak úžasný.

To je totiž jediný problém, který jsem s touhle knihou měla. Postavy jsou super, ale příběh už maličko pokulhává. Je tak jednoduchý, že jako detektivní příběh prostě selhává, protože každému musí být jasné, kdo je vrahem. Autor na důležité stopy korespondující s charakteristikami hlavního podezřelého upozorňuje tak okatě, že to prostě nemůžete přehlédnout nebo ignorovat. Jinak je to ale velice čtivé a zábavné, jen ne zrovna napínavé. Bohužel. Jinak jsem ale byla naprosto spokojená a jsem ráda, že si vydavatel nehrál se slovy a se slavnými hrdiny, ale skutečně dokonale vystihl, jak tuhle knihu dostat k těm správným čtenářům. Až vyjde další díl, určitě si ho zase ráda přečtu.

 

Projekt potomek - Graeme Simsion

Anotace: PROJEKT MANŽELKA BYL UKONČEN. BYL JSEM VŠAK NAPROSTO NEPŘIPRAVEN NA PROJEKT POTOMEK.
Zdravím, jmenuji se Don Tillman. Je mi čtyřicet jedna let. Deset měsíců a deset dní jsem ženatý s nejdokonalejší ženou na světě Rosií Jarmanovou.
Manželství dodalo mému životu významnou komplexnost. Když jsme se přestěhovali do New Yorku, Rosie si přivezla tři kufry maximální velikosti. Opustili jsme Standardizovaný stravovací systém a dohodli se, že sex se nebude plánovat předem.
Pak mi Rosie oznámila, že „máme co oslavovat“, a přede mnou stál úkol mnohem závažnější, než byl ten najít si partnerku.
Pokusil jsem se řídit podle konvenčních protokolů a hledal rady u svých šesti přátel, své terapeutky a na internetu.
Výsledkem byla síť klamu. A já se ocitl v nebezpečí odsouzení, deportace a profesionálního znemožnění.
A ztráty Rosie. Navždycky.

Don není jako ostatní. Je, řekněme, zvláštní. Potřebuje ve svém životě řád a čistou logiku, má problém s empatií a vůbec kontaktem s ostatními lidmi. Dokud žil sám, vystačil si, ale nyní má za ženu Rosie a navíc očekává přírůstek do rodiny. Rosie Dona zná a je s jeho povahou smířená, jenomže dítě všechno mění, Don se musí naučit přizpůsobit nové situaci a vyrovnat se s nastávající změnou. Zatím to ale vypadá, že cokoliv udělá, je vždycky jen špatně a Rosie dochází trpělivost. Don si nedokáže představit život bez Rosie, a tak bude muset udělat všechno pro to, aby si ji i BUDa (Budoucí Utvořené Dítě) udržel. Jenomže v situaci, kdy každý jeho pokus skoční katastrofou a on sám nemá dostatečné pochopení pro lidi kolem sebe, aby vše dokázal napravit, se bude muset obrátit na přátele i odbornou pomoc, aby ho od počínajícího konce zachránili. Může se jim to povést? A dokáže se Don natolik změnit, aby ho Rosie považovala za vhodného otce?

Tahle kniha byla maličko zklamání. Byla skvělá, to ne, že ne. Jenomže po Projektu manželka jsem od Simsiona očekávala naprostou dokonalost a tu jsem bohužel nedostala. V prvním díle byl Don naprosto mimo a Rosie byla taková svérázná a od rány a dokonale to klapalo, tady jsem Rosie prostě nechápala a Dona mi bylo většinou strašně líto, takže namísto neustávajícího smíchu jsem spíš četla se zaujetím. Ano, bylo to dobré, čtivé a zábavné, ale něco tomu prostě chybělo. Projekt potomek nejspíš trpí syndromem druhého dílu, což je smutné. Obzvlášť, když první díl byl tak skvělý a třetí možná ani nebude. Alespoň zatím jsem o něm nenašla žádné informace.

Potom bylo i pár věcí, které mi vyloženě vadily. Například kancelář v nadbytečné koupelně, která působila maličko jako vtip pro vtip. Logické zdůvodnění tu sice bylo a Dona by asi uspokojilo, ale mě jako čtenáře ne. Pořád mi přišlo, že ani nikdo tak zvláštní jako Don, by si nezřídil kancelář v koupelně jen proto, že to byla nadbytečná místnost. Už proto, že na záchodové míse se nedá vysedávat příliš dlouho, ať už je zavřená nebo ne. Ano, asi to bylo důležité i pro příběh, aby Rosie do místnosti nevešla předčasně, ale to se určitě dalo vyřešit i jinak – např. respektováním soukromí. Celkově to tedy byla dobrá kniha, kterou jsem přečetla za dvě odpoledne. Bavila mě, ale nebyla jsem naprosto spokojená. Škoda.

 

Američtí bohové - Neil Gaiman

Anotace: Stín strávil tři roky ve vězení, kde se držel zpátky a snažil se přežít. Všechno co chtěl, bylo vrátit se do náručí své milující ženy a po zbytek života se vyhýbat malérům. Několik dní před svým propuštěním se však dozvídá, že jeho manželka zahynula při automobilové nehodě. Svět se pro něj změnil v chladné místo.
V letadle, cestou na pohřeb, se Stín setkává s postarším mužem, který si říká pan Středa, a ten mu nabídne práci. Stín, muž, který už nemá co ztratit ji nakonec přijme. Pracovat pro tajemného Středu však není bez rizika a Stín brzy zjistí, že jeho místo ve Středových plánech je mnohem nebezpečnější, než si kdy představoval. Podniká rušnou cestu tajemným světem Ameriky, jak ji nezná, a jeho společníky jsou mimo jiné i vražedný Černobog, charismatický pan Nancy nebo půvabná Ester - ti všichni navíc vědí o něm víc, než on sám.
Postupně se Stín dozvídá, že minulost neumírá, že každý - jeho mrtvou ženu nevyjímaje - má svoje tajemství a že sázky jsou vyšší, než si kdo dokáže představit. Schyluje se k bouři epických rozměrů. Stín a Středa se stávají centrem konfliktu starého jako lidstvo samo. Pod povrchem každodenního života se schyluje k válce - a bojovat se bude o samotnou duši Ameriky...

Stín je v podstatě spokojený muž. Sice si odsedí tři roky ve vězení, ale doma na něj čeká žena a práce u bratrance v posilovně a vlastně všechno bude jako dřív. Jenomže pár dní před propuštěním se dozví, že jeho žena a bratranec zemřeli při autonehodě. Má sice zpět svojí svobodu, ale jinak přišel o všechno. A tak přijme práci u tajemného Středy, který požaduje služby řidiče, nosiče a případného bodyguarda. Stín se úkolu ujme skutečně poctivě, a i když zažije mnoho zvláštního, na nic se neptá a dělá, co se mu řekne. Alespoň do té chvíle, než se podivnosti začnou týkat přímo jeho. Potom se do dění vloží mnohem důkladněji a začne klást ty správné otázky. Jenomže je pozdě, situace se nevratně zamotala a on společně se Středou musí pokračovat ve svém poslání až do konce, ať už sladkého či hořkého.

Tahle knížka byla divná. A já si pořád ještě nejsem jistá, jestli dobře divná, nebo prostě jenom divná. Rozhodně měla své pozitivní aspekty, které se mi líbily a občas se mi dokonce líbily moc. Jenomže občas jsem prostě jenom zmateně kroutila hlavou nad tím, co to vlastně čtu. Celý příběh je vlastně o tom, že lidská víra „vytváří“ bohy a podobné bytosti, takže když do Ameriky přicházeli přistěhovalci se svými rozličnými vírami, nesli si své bohy sebou a samozřejmě je s postupem času opouštěli, zapomínali na ně, takže jsou z nich téměř obyčejní lidé, kteří se živí jak umí. To je sice zajímavý koncept, ale mě vážně nijak moc nebavil. Nejvíc mě zaujali egyptští bohové, které znám poměrně dobře, takže jsem si mohla užívat, jak krásně je Gaiman převedl do současnosti, jenomže pokud absolutně netušíte, o kom to sakra mluví, tohle kouzlo se jaksi vytrácí.

Víc se mi líbily části, kdy se Stín pokouší žít normálně mezi prací pro Středu. Gaiman mu vybral malinké městečko, plné úžasných a roztodivných postav. Je tu malá záhada, která se vyřeší až úplně na konci a která i tyhle zdánlivě neakční části posouvá neustále dál. Ovšem knize asi neslouží ke cti, že se mi víc líbila prakticky nadbytečná vedlejší zápletka než hlavní příběh. Ano, bylo to zajímavé a Gaiman píše skvěle, ale příběhem se mi tentokrát prostě do noty netrefil. Škoda, mohlo to být úžasné čtení, se kterým jsem se takhle trápila přes dva týdny a nemohla jsem se prokousat skrz.

 

Navždy tvůj - Daniel Glattauer

Anotace: Pětatřicátnice Judith se v supermarketu seznámí s okouzlujícím svobodným architektem Hannesem, který si získá nejen Juditino srdce, ale také sympatie její matky a všech přátel. Zdá se, že je to po všech stránkách ideální muž. Jenže… Hannes je příjemný, jenže až nesnesitelně, je pozorný a oddaný, jenže otravně. Intenzita jeho lásky začne Judith dusit. Čím více se chce z příliš těsného vztahu vymanit, tím více se k ní Hannes snaží připoutat. Nakonec se s ním Judith i přes nesouhlas svého okolí rozchází. Hannes na ni však začíná vyvíjet stále se stupňující psychický nátlak. Až Judith skončí na psychiatrii. Ještě že je tu její asistentka Bianca, která jediná věří Juditinu podezření…

Román Navždy tvůj začíná jako klasický milostný příběh, ale končí jako napínavý psychothriller. Po svém vydání se velmi rychle vyšplhal na čtvrté místo žebříčku bestsellerů týdeníku Der Spiegel.

Judith a Hannes jsou skvělý pár. Když se setkají, Hannes se na první pohled zamiluje, pozve Judith na rande a pak už se to veze. Judith se nechá strhnout jeho milou a veselou povahou, slušným vzhledem a zbožňováním její osoby. Zdá se dokonalý. Komu by se to nelíbilo? Muž, který vám neustále skládá komplimenty, chce být stále s vámi a nejraději by líbal zemi, po které chodíte. Jenomže na Judith to brzy začne být příliš. Chce zase svůj prostor, čas sama pro sebe a prostě oddych od svého přítele. Jenomže Hannes zpátečku dát neumí, a tak Judith nezbývá, než vztah úplně ukončit. To ovšem byla chyba. Hannes rozchod odmítá přijmout a pak teprve začíná pravé peklo. Dokáže se Judith zbavit svého pronásledovatele a přesvědčit kamarády, aby se přidali na její stranu? A jaké tajemství Hannes skrývá?

Kniha od autora Dobrý proti severáku, ovšem příběhově, koncepčně i stylově naprosto jiná. Vše začíná nevinně, jako zamilovaný románek, ale příběh se rychle zvrhne do psychologického dramatu netušených rozměrů. Obě roviny se mi líbily, i když moje temná duše samozřejmě víc ocenila až druhou polovinu, kdy společně s Judith sami nevíte, co je skutečné a čemu můžete věřit. Příběh se neustále stupňuje, až nemůžete knihu odložit, protože se prostě potřebujete dozvědět, co se stane dál a jak to celé dopadne. Navždy tvůj mě chytlo stejně jako Dobrý proti severáku, i když z úplně jiných důvodů.

Na druhou stranu si nejsem jistá, že si knihu, kterou jsem měla půjčenou od kamarádky, budu dokupovat do své sbírky. Líbila se mi hodně, ale bojím se, že pokud bych ji chtěla číst znovu, už by příběh neměl takový dopad, když vím, jak dopadne a o jakou záhadu se vlastně celou dobu jedná. Za mě tedy naprostá spokojenost, i když přikládám varování pro všechny, kteří od autora Dobrý proti severáku čekají další podobné knihy. Tahle se tedy rozhodně vymyká.

Kostičas - Samantha Shannon

Anotace: Kniha začíná v roce 2059. Devatenáctiletá Paige Mahoneyová pracuje v londýnském kriminálním podsvětí. Paige působí jako jakási „spojka“ či „posel“: díky svým jasnovidným schopnostem se dokáže vnořit do mysli jiného člověka.

Žije v represivním režimu Scion, kde páchá velezradu už jen tím, že dýchá. Jednoho dne se její život navždy změní. Je přepadena, unesena a převezena do někdejšího Oxfordu, města, které už před dvěma sty lety zmizelo z map. Tam je Paige vydána na milost a nemilost Strážci, nejkrásnější, ale zároveň nejděsivější bytosti, jakou kdy potkala…

Paige žije v ne tak vzdálené budoucnosti, ale její život je naprosto odlišný od našeho. V jejím světě existuje magie a lidé jako média, senzibilové a věštci jsou zcela běžní. Veřejnost o nich ví, ale zároveň se jich bojí a vláda jim zakazuje schopnosti používat. Kdo je usvědčen z použití nadpřirozených sil, je zatčen a uvězněn nebo rovnou oběšen. Paige je jednou z nadpřirozených. Má neobvyklou schopnost, kdy může vstoupit člověku do hlavy. Ne číst jeho myšlenky, ale procházet se jeho duší, poznat ho, a pokud si zamane, také mu ublížit. Jednou takhle ublíží policistovi, který ji chce v metru zkontrolovat a Scion, její vláda, ji zajme. Tím se ale nedostává do vězení. Spíš do zvláštního otroctví ve městě, které už dávno nemá existovat. Její věznitelé jsou tajemné nadlidské bytosti, které využívají nadpřirozených k boji proti příšerám z pekla. Dokáže Paige uprchnout ze svého vězení? A jaké tajemství skrývá Strážce?

Kostičas měl úžasnou reklamu. Už než vyšel, věděla jsem, že tuhle knihu si budu chtít přečíst. Nepotřebovala jsem ani pořádně vědět, o čem to je. Slyšela jsem o něm od zahraničních booktuberů a všichni o ní mluvili tak nadšeně a byli na ni tak natěšení, že jsem se nechala strhnout a chtěla ho taky. Navíc se u nás vydání ujalo nakladatelství Host, které je pověstné svou kvalitní literaturou, dalo se tedy předpokládat, že to nebude žádná laciná pitomost. No, laciná pitomost to není, ale dobrá a zábavná knížka taky ne. Alespoň podle mého názoru.

Svět, do kterého autorka svůj příběh zasadila, je sice náš, ale je totálně přepracovaný a změněný. Vše má vlastní pravidla a názvosloví a možná jsem hloupá, ale já měla celou dobu, co jsem knihu četla, strašný problém se v tom všem orientovat. Několikrát jsem se musela podívat i do slovníčku výrazů, abych si ujasnila, o čem to vlastně v tu chvíli čtu, což mi čtení dost ztěžovalo a znepříjemňovalo. Příběh byl docela klasický, když vezmu v potaz základní rysy, tedy vládu, která utlačuje skupinu lidí a jejich nevyhnutelnou revoluci, vedenou mladou, výjimečnou a velice odvážnou mladou dívkou. Nic úžasného, ale když je to dobře napsané, může to být zábavné. Jenomže Kostičas se mi prostě nelíbil. Nebavil mě a musela jsem se vyloženě nutit, abych četla dál a nehodila s ním někam do kouta. Za mě tedy obrovské zklamání.

Hledání vytouženého dne - Jennifer Probst

Anotace: První díl nové série od bestsellerové autorky Manželské smlouvy. Kate Seymourová vlastní velmi úspěšnou seznamovací agenturu a nadto má zvláštní dar vycítit, kdy se ve vzduchu vznáší skutečná láska. To jí ale v nejmenším nepomůže, když do agentury vtrhne rozezlený (ale zatraceně sexy) právník Slade Montgomery. Tvrdí, že její podnik je podvod…a jestli ne, ať mu Kate pomůže najít tu pravou ženu. Problém je pouze v tom, že Kate se do něj zamilovala sama…

Kate je krásná, mladá, úspěšná, ale stále nemůže najít toho pravého. Dokonce je ve svých téměř 30 letech stále ještě panna. U reálné ženy by to bylo považováno za něco divného a všichni by se ptaly, proč jí nikdo nechce, ale v téhle knize je to najednou jako kouzlem úplně v pořádku. Slade je mladý, úspěšný, sexy chlap, který nehledá vážnou známost. Kvůli své sestře se ale zapíše do Kateiny seznamovací agentury a světe div se, ti dva se do sebe okamžitě zamilují a navíc je mezi nimi taková chemie, že se nemůžou téměř ani dotknout, aniž by na sebe okamžitě skočili a rozdali si to. Jenomže Kate má zásadu, že se svými klienty nikdy randit nebude. Změní snad názor? A jak dopadne jejich bouřlivý vztah?
Bože, tohle byla taková pitomost, že jsem jí musela odložit po 100 stranách. Nevydržela jsem to. Kniha absolutně nacpaná lacinými klišé a tím nejhloupějším, co může člověk v knize najít. Já obvykle nečtu žádnou kvalitní literaturu pro intelektuály, ale tohle bylo moc brakové i na mě. Sex mi v knihách nevadí, ale tady byl napsaný tak nevkusně, že jsem si na každé druhé stránce říkala, proč to vlastně pořád ještě čtu. Jsem si jistá, že si Hledání vytouženého dne najde své čtenáře, kteří budou naprosto spokojení, ale já jedna z nich rozhodně nebudu. Jsem jenom ráda, že tuhle knihu jsem si nevybrala sama. Sice jsem za ní zaplatila, ale zatím svůj vkus odhadnu natolik dobře, že bych po tomhle nesáhla. Byla to součást knihobitího balíčku a tentokrát se knihobiti rozhodně netrefili. Na druhou stranu mám vlastně radost, že jsem se do ní zkusila začíst. Je hezké vědět, že mám pořád ještě alespoň nějaké standardy. 

No a já - Delphine de Vigan

Anotace: Lou Bertignakové je třináct let, má IQ 160 a v hlavě mraky otázek. Pozoruje lidi, sbírá slova, provádí různé pokusy, hltá encyklopedie. Dva školní ročníky přeskočila. Ve třídě je nejmladší a nejmenší, ale dělá si největší starosti. Proč ji matka už nikdy neobejme, proč otec předstírá dobrou náladu, proč „jsou věci tak, jak jsou?“ Když se seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní No, která zdaleka nemá ani to, co má Lou – střechu nad hlavou, jídlo, rodiče – vezme si na svá bedra víc, než unese. A postupně zjišťuje, jak daleko má realita k reklamním billboardům z ulic a metra. S pomocí nejstaršího spolužáka ze třídy a největšího lempla, který už dvakrát propadl, zato má něžný úsměv a velké černé oči, se Lou vrhne do experimentu, který míří proti osudu... No a já je románem o dospívání, které je podrobeno zkoušce reality. Je pohledem na svět očima předčasně zralého, naivního i jasnozřivého mladého člověka, který se nechce jen tak smířit s během věcí.

No a já je zajímavá kniha. Je o dívce, která díky své nadprůměrné inteligenci a přemýšlivosti dospívá příliš rychle. Je ve vyšším ročníku, než by podle svého věku měla být a vůbec nezapadá. Když si jednoho dne vybere jako téma referátu život mladých žen bez domova, vypadá to, že si možná ukousla příliš velké sousto. Hlavní součástí referátu by mělo být interview s ženou bez domova, ale Lou se bojí s kýmkoli promluvit. Naštěstí si ji na nádraží vyhlédne mladá dívka s podivným jménem – No – a požádá ji o peníze. Když se Lou vzpamatuje, řekne jí nervózně o rozhovor a tím začíná jejich neobyčejné přátelství. Může Lou pomoci No z její svízelné situace? A jak dopadne takové přátelství?

Delphine de Vigan má velice osobitý styl psaní. Tohle je druhá kniha, kterou jsem od ní četla a musím říct, že bych nejspíš poznala, že se jedná o stejnou autorku. Její styl je strohý, téměř úsečný a rozhodně nemaluje realitu na růžovo a neslibuje zářné zítřky. Popisuje holou skutečnost. Proto ani příběh o mladé ženě bez domova nebude nijak pozitivní a sluníčkový. Naopak život No není nic příjemného, a ani když se jí Lou pokusí pomoci, nevypadá to s jejím životem nijak skvěle. Příběh je spíš temnější a temnější až do zdánlivě nevyhnutelného konce.

Kniha je to krátká a i když nejde zrovna o příjemné čtení, čte se dobře a příběh rychle utíká. Mám s ní jen jediný vážnější problém. Nelíbilo se mi, že ve stejný den, kdy si nesmělá hlavní hrdinka určí jako téma referátu bezdomovce, se No rozhodně ji oslovit, i když ji podle jejích slov na nádraží pozorovala už delší dobu. Takové náhody se prostě nedějí a odpíchnout od takové pitomosti celou zápletku knihy je prostě strašné zjednodušení a vadilo mi to. Jinak se mi ale kniha líbila a stejně jako Ani později ani jinde ji mohu jen vřele doporučit.