No a já - Delphine de Vigan

7. 1. 2016

Anotace: Lou Bertignakové je třináct let, má IQ 160 a v hlavě mraky otázek. Pozoruje lidi, sbírá slova, provádí různé pokusy, hltá encyklopedie. Dva školní ročníky přeskočila. Ve třídě je nejmladší a nejmenší, ale dělá si největší starosti. Proč ji matka už nikdy neobejme, proč otec předstírá dobrou náladu, proč „jsou věci tak, jak jsou?“ Když se seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní No, která zdaleka nemá ani to, co má Lou – střechu nad hlavou, jídlo, rodiče – vezme si na svá bedra víc, než unese. A postupně zjišťuje, jak daleko má realita k reklamním billboardům z ulic a metra. S pomocí nejstaršího spolužáka ze třídy a největšího lempla, který už dvakrát propadl, zato má něžný úsměv a velké černé oči, se Lou vrhne do experimentu, který míří proti osudu... No a já je románem o dospívání, které je podrobeno zkoušce reality. Je pohledem na svět očima předčasně zralého, naivního i jasnozřivého mladého člověka, který se nechce jen tak smířit s během věcí.


No a já je zajímavá kniha. Je o dívce, která díky své nadprůměrné inteligenci a přemýšlivosti dospívá příliš rychle. Je ve vyšším ročníku, než by podle svého věku měla být a vůbec nezapadá. Když si jednoho dne vybere jako téma referátu život mladých žen bez domova, vypadá to, že si možná ukousla příliš velké sousto. Hlavní součástí referátu by mělo být interview s ženou bez domova, ale Lou se bojí s kýmkoli promluvit. Naštěstí si ji na nádraží vyhlédne mladá dívka s podivným jménem – No – a požádá ji o peníze. Když se Lou vzpamatuje, řekne jí nervózně o rozhovor a tím začíná jejich neobyčejné přátelství. Může Lou pomoci No z její svízelné situace? A jak dopadne takové přátelství?
Delphine de Vigan má velice osobitý styl psaní. Tohle je druhá kniha, kterou jsem od ní četla a musím říct, že bych nejspíš poznala, že se jedná o stejnou autorku. Její styl je strohý, téměř úsečný a rozhodně nemaluje realitu na růžovo a neslibuje zářné zítřky. Popisuje holou skutečnost. Proto ani příběh o mladé ženě bez domova nebude nijak pozitivní a sluníčkový. Naopak život No není nic příjemného, a ani když se jí Lou pokusí pomoci, nevypadá to s jejím životem nijak skvěle. Příběh je spíš temnější a temnější až do zdánlivě nevyhnutelného konce.
Kniha je to krátká a i když nejde zrovna o příjemné čtení, čte se dobře a příběh rychle utíká. Mám s ní jen jediný vážnější problém. Nelíbilo se mi, že ve stejný den, kdy si nesmělá hlavní hrdinka určí jako téma referátu bezdomovce, se No rozhodně ji oslovit, i když ji podle jejích slov na nádraží pozorovala už delší dobu. Takové náhody se prostě nedějí a odpíchnout od takové pitomosti celou zápletku knihy je prostě strašné zjednodušení a vadilo mi to. Jinak se mi ale kniha líbila a stejně jako Ani později ani jinde ji mohu jen vřele doporučit. 


 

0 komentářů:

Okomentovat

Komentář vždycky potěší. Nestyďte se - já nekoušu :)

Blog contents © Ohana's world of pure imagination 2010. Blogger Theme by Nymphont.