Co je nového - Hlášení místního rozhlasu #5

 

Je to pravda je to tak. Skutečně mám práci. Právě jsem se vrátila domů i s podepsanou smlouvou. Omlouvám se za takové osobní zprávy tady na blogu, ale nebojte se, ono se to bude týkat i blogu a vás čtenářů. Pokud vás mé osudy jako nezaměstnané nezajímají, přeskočte až pod obrázek.

Jak jistě víte, do nedávna jsem byla studentkou vysoké školy, na začátku června jsem potom složila státnice a rozhodla se udělat si malé prázdniny, trocha flákání, zkusit nějaké ty přijímačky a pak se uvidí. Přijímačky jsem zkusila jedny a nedostala se, což znamenalo, že bych si měla začít hledat práci. Tou dobou jsem ještě byla optimistická (čti naivní) a myslela si, že hledání práce mi zabere tak možná měsíc. Dala jsem si tedy ještě červenec volný. Až k jeho konci jsem zašla na Úřad práce, abych se zapsala do jejich evidence (a to hlavně aby mi stát zaplatil zdravotní pojištění) a začala skutečně hledat. Na úřadě mi totiž řekli, že mi s hledáním nepomůžou, protože firmy už vůči nim nemají ohlašovací povinnost, takže o většině míst stejně nevědí. Tak začala dlouhá a strastiplná cesta hledání práce. Protože jsem neměla žádný příjem, kromě kapesného, seděla jsem většinou jen doma, hledala na všech možných stránkách, odpovídala na inzeráty a zhruba na polovinu z nich jsem nedostala vůbec odpověď. Ze zbytku tak dvě třetiny byly záporné a zbytek byla pozvání na pohovory, které stejně vždy dopadly takto: "Na živnostenský list a za provizi pracovat nechci, děkuji a nashledanou."

Ano, byla to zábavná (čti velice depresivní) doba mého života. Ještě depresivnější se stala v okamžiku, kdy mi má přidělená pracovnice z úřadu zavolala, že se mám dostavit, aby mi zadala veřejnou službu (veřejně prospěšnou práci). Nakonec se ale ukázalo, že to není tak špatné. Měla jsem to štěstí, že mě zaměstnali přímo na úřadě práce (na části, která dřív byla známá jako sociálka), kde mám vydávat Skarty a pomáhat s čímkoliv administrativním, co je zrovna potřeba. 5 hodin denně, bez nároku na honorář. Není to ale to nejhorší, všichni jsou tam opravdu milí a práce to není těžká. Navíc když jsem potřebovala den volna kvůli pohovoru, stačilo jen říct. A tak se stalo, že jsem jeden den jela na pohovor (všichni z kanceláře mi drželi palce) a další týden dostala první kladnou odpověď. Potom následoval seznam věcí, které si mám přinést (doklady i s kopiemi, vyplněný formulář, který mi poslali v příloze a tak) a výběr ze dvou dat, ve kterých mám přijet a podepsat smlouvu. Vybrala jsem si dnešek ráno. A teď už smlouvu držím v ruce.

Takže smlouvu mám, nástup je v pondělí. Co tahle skutečnost znamená pro blog? To přesně nevím Okamžitě po nástupu bych se měla odebrat na školení (spolu s dalšími čerstvě přijatými pojedeme každý týden do jiné provozovny téhle firmy a budeme se z praxe ostatních učit, jak to máme dělat potom u nás), což vůbec nevím jak bude vypadat co se týče času na čtení nebo přístupu k internetu a hned poté začnu pracovat. Jenomže práce je to velice brzká což znamená, že buď budu vstávat ve 4 hodiny ráno a dojíždět nebo se budu stěhovat (stěhovat se budu určitě jen ještě nevím jestli hned nebo až za chvíli). Což také bude znamenat, že budu unavená a zaneprázdněná a pro blog to každopádně nejsou nejlepší vyhlídky. Samozřejmě hodlám v blogování pokračovat, ani by mě nenapadlo úplně přestat, ale je možné, že se provoz teď v příštích pár týdnech hodně omezí. Proto prosím, buďte trpěliví, budu se snažit psát co nejčastěji.

A je jedna věc, na kterou se můžete těšit a která by se bez téhle skutečnosti nestala. To, že se budu někdy v blízké budoucnosti stěhovat znamená, že budu mít novou knihovnu a nová knihovna znamená nový příspěvek do Kouzelné knihovničky. Takže přecejen končíme trochu pozitivně. 

Ještě jednou se omlouvám za vykecávání se o věcech, které s tímhle blogem nemají moc společného, ale říkala jsem si, že někoho by to třeba mohlo zajímat (obzvlášť, když si tím jednou projde každý).