Postcrossing #12

Jak jsem slibovala, jsem zpět s další várkou pohledů a tentokrát to budou samé ošklivé a ještě ošklivější pohledy. Těšíte se? Tak nebudeme zdržovat a rovnou se do toho pustíme:

Začneme z lehka. Tahle pohlednice není vyloženě ošklivá, ale přijde mi taková nijaká. Kdyby tam byl jenom ten orel, líbila by se mi mnohem víc. Jinak dorazila z Ruska, dokonce až ze Sibiře. Slečna mi píše o tom, že ve městě, kde bydlí budou příští zimní olympijské hry a ona dobrovolničí při jejich organizaci. Není to skvělé?

Tahle se ale opravdu nepovedla. Je sice černobílá, ale také je reklamní a já nesnáším reklamní pohledy. Dorazila z Finska a je to reklama na Helsinskou univerzitu. A je to prostě hrůza.

Další věc, kterou nesnáším. Spousta obrázku jednoho města, z nichž ani jeden není nijak povedený. Tenhle pohled dorazil z Německa od 13 letého kluka Petera a myslím, že jen kvůli jeho věku mu tenhle výběr i odpustím. Ale vážně, jak si tvůrce takovéhle pohlednice může myslet, že je to hezké? Vždyť je to bordel nad bordel. 

Tenhle zvláštní vánoční pohled přijel z Maďarska, a i když je to něco, o co jsem si řekla, rozhodně z něj nejsem nadšená. Alespoň ty známky jsou pěkné. Ty ale bohužel neuvidíte.

Další z řady východních vánočních pohledů a zase příšerný. Tuhle kulturu si asi nikdy nezamiluju. Tenhle dorazil z Ukrajiny a je psaný napůl azbukou a napůl anglicky, předpokládám, že se jedná o překlad, ale jistá si být nemůžu. 

A nakonec další vánoční příšera z Ruska. Sice mám většinou ráda kreslené pohledy ale Děda Mráz je na mě prostě trochu moc. Alespoň mi ale Kristina napsala krásné přání do nového roku. 

Tak co, jak se vám tyhle hrůznosti líbí? Některé opravdu nejsou tak příšerné, ale krásný tu není podle mého ani jeden. Nebo se vám zdám k některým pohledům nespravedlivá? Jen se mi svěřte se svým názorem.

Velký Gatsby - Francis Scott Fitzgerald

Anotace: Bouřlivá dvacátá! Věk ženských lýtek zadýhaných jazzem, věk technického pokroku a propastných sociálních rozdílů, léta uvolněných mravů a prohibice. O Americe paradoxů začal Francis Scott Fitzgerald psát v polovině roku 1924. Pobýval tehdy na Francouzské riviéře nebo v Paříži, kde se scházel s Ernstem Hemingwayem, Gertrudou Steinovou a dalšími, kteří se považovali za součást tzv. ztracené generace. Velký Gatsby je v pořadí třetím Fitzgeraldovým románem. Porpvé vyšel v New Yorku v roce 1925 a byl oceněn kritiky i čtenáři. Dodnes stojí v čele literárních skvostů dvacátého století a bývá označován i za vrchol tvorby samotného Fitzgeralda.

Já nevím, možná jsem prostě moc hloupá a nechápavá, ale mě Velký Gatsby neohromil.

Příběh se odehrává ve dvacátých letech v Americe. Náš vypravěč se přestěhuje vedle tajemného milionáře Gatsbyho. Pomalu se s ním seznamuje a Gatsby mu prozrazuje některá ze svých tajemství. Například to, že posledních pár let čeká na příležitost ohromit svou lásku a ukrást ji jejímu manželovi, který je shodou okolností vypravěčovým přítelem. Společně tedy intrikují, aby se Daisy a Gatsby mohli dát dohromady. 

Musím říct, že tahle kniha mě vyloženě nebavila. Příběh veškerý žádný, jen spousta malých střípků. Navíc okolnosti, za kterých se tyto střípky odehrávaly, byly tak nepravděpodobné, že mě vyloženě rozčilovaly. Ano, svět je malý a občas někdo zná někoho, koho byste vůbec nečekali, ale tohle? To už bylo trochu moc. Milostná zápletka Nicka a jeho golfistky byla taková podivná, protože on sám bral celý vztah vlažně a říkal že ji má rád jen možná. Gatsby a Daisy byli také podivný pár a Daisyin manžel se svou milenkou? Ještě divnější. 

Velký Gatsby má sice poukazovat na zkaženost moderní společnosti, ale mě spíš připadalo, že poukazuje na to, jak vaření z vody musí člověk umět, jinak skončí s nudnou a příliš vykonstruovanou knihou. Chápete co tím myslím? Asi ne, tohle se špatně vysvětluje. Abych to řekla jednoduše: nelíbilo se mi to, byla to nuda. Samozřejmě vám doporučuju, udělat si názor sami, protože není nic lepšího než mít vlastní názor a moct se zapojovat do diskuzí se svým vlastním úhlem pohledu. Na druhou stranu si nedokážu představit, že se tahle kniha může někomu líbit. Proč se z Gatsbyho stala taková senzace? To prostě nikdy nepochopím. Mé hodnocení bude hůř než průměrné.

Co je nového - Leden 2013

Leden už je skoro pryč. Je to vůbec možné? Tenhle měsíc strašně utekl. Asi tak jako každý jiný. Alespoň mi to tak přijde. Člověk si naplánuje takových věcí a pak jenom mrkne a měsíc je pryč. Jak můžete vidět vpravo nahoře, zatím jsem přečetla 6 knih a viděla bych to na takových 8 do skutečného konce měsíce. Tedy pokud se mi povede ještě dneska víc číst než dělat cokoliv jiného. Tak mi držte palce. Teď jsme tu ale proto, abych se pochlubila se svými novými přírůstky a to také hodlám udělat, takže držte si klobouky, jdeme na to.

Celkový pohled na ty krasavce:

A moje okecávání:

Proč jen mi YouTube vždycky vybere tak strašné obrázky jako miniatury, to nikdy nepochopím, ale doufám, že se i přes to bude video líbit. Co jste si za leden pořídili vy? Pochlubte se mi v komentářích. :)

Posuď knihu podle obalu #11

Tohle meme je dobře známé, takže předpokládám, že nemusím vysvětlovat o co jde a vděčíme za něj Syki z Knižního doupěte.

Stephen Chbotsky - Ten, kdo stojí v koutě

Anotace: Když člověk stojí v koutě, může si všimnout spousty úžasných věcí. Ale pak přijde chvíle, kdy je třeba vykročit na parket a začít opravdu žít. Strhujícímu románu Stephena Chboskeho o dilematu mezi nečinností a touhou se dostalo nadšeného přijetí, vyvolal polemiku a získal miliony oddaných čtenářů. Příběh o dospívání na střední škole, který Charlie vypráví v dopisech, je otevřenější a důvěrnější než leckterý deník, zároveň vtipný i sžíravý. Nevíme, kde Charlie bydlí, ani komu píše - máme jen slova, o která se rozhodl podělit. Zmítán touhou žít svůj vlastní život i touhou vymanit se z role, která mu připadla, prozkoumává dosud neznámé území. Před ním se otvírá svět prvních lásek, rodinných dramat i nových přátelství. Svět sexu, drog a Rocky Horror Picture Show, kde klíčem ke štěstí může být například ta správná píseň, díky níž se můžete řítit tunelem a cítit se nekonečně. V Charliem se autorovi podařilo stvořit vypravěče, který vás uhrane a přenese zpět do divokých a intenzivně prožívaných dní na prahu dospělosti, kdy se život podobal jízdě na horské dráze.

Můj názor: Ne, tohle se mi nelíbí. Nelíbí se mi ta barva, nelíbí se mi ten font a barvy písma, nelíbí se mi ten obrázek a už vůbec se mi nelíbí, že nic nezačíná velkým písmenem, tak jak by mělo. Jako prostě ne. A to mám obvykle jednoduché obálky ráda. Tady se ale jedná o naprosté zklamání. Pro srovnání se můžeme podívat na některé další obálky:

Velice podobná naší a stejně strašná.

Filmová obálka - fuj

Tahle je krásná, nemyslíte? 

Takovou obálku bych chtěla i pro naše vydání.

 Naše vydání se ale bohužel nechalo inspirovat tou původní, takže tento týden je mé hodnocení jednoznačné: 

Nekromant Johannes Cabal - Jonathan L. Howard

Anotace: Johannes Cabal je brilantní vědec, který před lety upsal duši Ďáblu, aby si osvojil umění nekromancie. Bohužel pro něj se záhy ukázalo, že duše je k jeho výzkumu potřebná – a tak pro ni sestoupil až do ohnivých jam pekelných. Znuděný Lucifer mu pak navrhne sázku: pokud mu Johannes do roka a do dne nepřinese sto duší, přijde o život a zůstane zatracený navždy. A aby byla sázka ještě zajímavější, Satan mu k tomuto účelu zapůjčí kočovný karneval.

Popis na zadní straně obálky hlásá, že se jedná o vtipný horor, který se bude líbit fanouškům Neila Gaimana, Raye Bradburyho a Tima Burtona. První dva autory neznám, ale Burtona ano a musím říct, že z Nekromanta skutečně mám lehce burtonovský pocit. Kdyby ho Burton zfilmoval, vzniklo by něco neobyčejného. Nekromant sám totiž rozhodně nestojí za starou bačkoru. Johannes Cabal přichází do pekla, aby od Satana získal zpět svou duši, uzavře s ním sázku, dostane karneval, trochu satanského vlivu a 365 dní, aby získal 100 úpisů. Johannes ale naprosto nerozumí tomu, proč by někdo měl chtít jít na karneval, o pomoc tedy požádá svého bratra Horsta, upíra, který ještě za svého života karnevaly miloval a ví tedy, co se lidem bude líbit. Díky svým schopnostem a satanskému vlivu vyvolá řadu ne úplně lidských bytostí, kteří budou jeho zaměstnanci a sám se pouští do získávání duší. Že to nebude nic jednoduchého věděl už od začátku, ale je vůbec možné něco takového za rok stihnout? Podaří se mu to? To ani sám Satan neví..

Nebojte se, Nekromant rozhodně není horor. Není to dokonce ani thriller. Sama nevím, do jakého žánru bych ho zařadila, bux ho zařazuje do dobrodružství a napětí. Možná bych s tím i souhlasila. Z vlastní zkušenosti musím říct, že nudit se rozhodně nebudete. Howard velice moudře nepopisuje zisk každé ze sta duší (to by bylo poněkud zdlouhavé a nudné), vybírá si jen ty zajímavé, prokládá to dalšími situacemi, ke kterým může na takovém karnevalu dojít a celé to korunuje velice černým humorem:

"Právě jsem se vrátil z policejní stanice, zašel jsem tam, když jsem se od doktora Greenacra dozvěděl tu zprávu."

"Tu dobrou zprávu."

"Ano."

Cabal se na něj napjatě zadíval, ale žádného upřesnění se nedočkal. "Nuže?"

"Omlouvám se," zavrtěl Barrow hlavou a nasadil ten svůj prokletý úsměv. "Měl jsem takový prazvláštní dojem, že už to budete vědět."

"Co mám vědět?" zeptal se Cabal, ale ve skutečnosti to už věděl.

"To dítě. Ono se zotavilo."

"Zotavilo se ze smrti? Pozoruhodné. Děti jsou tak odolné."

(str. 262 - 263)

Opravdu skvělá kniha. Mí spolucestující z vlaku zase jednou měli důvod se po mě otáčet, když jsem ji četla a dostávala záchvaty smíchu. Zápletka je vskutku originální (něco jako kombinace Fausta a Nočního cirkusu) a navíc ty postavy.. Johannes Cabal je úžásný, musíte si ho zamilovat. Jeho duše vědce, která mu dovoluje být naprosto chladný a zase mu zabraňuje pochopit normální lidské pohnutky. Lahůdka. I ostatní důležití, jako jeho bratr Horst nebo třeba takový Satan, mu zdatně sekundují. Tahle knížka je prostě skvělá ve všech bodech. A co mě ještě víc potěšilo je, že v celé knize není ani stránka milostné zápletky. Kdo by věřil, že se bez lásky kniha klidně obejde? A ten konec? To jsem jenom koukala. No prostě zase jednou naprostá spokojenost. Můžu být pyšná, že tuhle knihu mám ve své skromné sbírce. A vám všem ji mohu jen doporučit. Možná bych jen doplnila, že mi přišla alespoň jako 14+. A teď už mé hodnocení, které nejspíš nikoho nepřekvapí.

Homer a Langley - E. L. Doctorow

Anotace: Dosud poslední román jednoho z nejvýznamnějších amerických spisovatelů E. L. Doctorowa je překvapivě napsán v ich-formě a svou atmosférou připomene legendární autorovo dílo Ragtime. Slepý a ve stáří téměř hluchý Homer sepisuje příběh jejich společného života jako svého druhu závěť, jako pokus zachovat pro budoucnost zprávu o posledních potomcích dříve bohaté a vážené rodiny. Oba žijí po smrti rodičů v kdysi přepychovém sídle na Páté avenue, které se zvolna mění ve skladiště a životu nebezpečný labyrint. Před světem se spíše uzavírají a vyhýbají se mu, a přesto jejich chátrajícím domem postupně prochází téměř celé dvacáté století.

Homer a Langley jsou bratři. Homer, ten slepý, pomalu vypráví jejich životní příběh v téhle tenoučké knížečce a mimoděk zaznamenává hlavní událostí první poloviny 20. století. Homer vypráví o tom, jak postupně přicházel o zrak, o prvních letech slepoty, kdy mu bratr předčítal, o době, kdy Langley odešel do války a Homer zůstal doma se svými zámožnými rodiči a jejich věrným služebnictvem, i o době po té, co se Langley vrátil. Vrátil se ale jako úplně jiný člověk, fyzicky zlomený a navíc obsesivní a paranoidní. Po smrti jejich rodičů oba zůstali ve společné domácnosti a postupně se uzavírali před světem. Langley sbíral různé předměty, začínal projekty, které vzápětí zase nedokončené opouštěl a celý život se snažil usnadnit život Homerovi. Možná ho dokonce vyléčit. Jediný projekt Langley nikdy neopustil - snahu vytvořit univerzální noviny. Věřil totiž, že se historie neustále opakuje, vše, co se děje už se někdy stalo a nové události jsou pouze moderními obdobami těch minulých. Proto každý den kupoval noviny, vypisoval z nich, co se stalo a střádal všechny události do kategorií. Noviny a všechny ostatní předměty, které kdy sbíral, ale nikdy nevyhodil, postupně jimi plnil obrovský dům po rodičích a pomalu ale jistě vytvářel Homerovo vězení.
Homer sice všechny bratrovy výstřelky toleroval, ale přesto nemohl popřít, že mu často komplikují život. Situace se navíc zhoršuje, když Homer začne přicházet o sluch, své jediné pojítko se světem. Postupně tak přestává vnímat události jeho společného života s bratrem, lidi, kteří do jejich životů přicházejí a odcházejí a nedobrovolně se uzavírá do světa vlastního vědomí. Co ho v tomto světě čeká? A jak se bude dál vyrovnávat s bratrovým postupujícím šílenstvím? To se dozvíte v tomhle opravdu zajímavém románu.
Říkám zajímavém a ne skvělém. Proč? Protože na Doctorowa musí mít člověk to správné rozpoložení a to rozhodně není v půl páté ráno ve vlaku ani v pět odpoledne na unavené cestě domů. Jinak by to ale rozhodně skvělý román byl. Homer vypráví opravdu zajímavě, Doctorowův styl je jako vždy bezchybný a když se dostanete k opravdu mrazivému konci a navíc se v doslovu dozvíte, že román byl inspirován skutečnými lidmi a událostmi, musíte prostě říct: "klobouk dolů, Doctorowe, zase jsi mě dostal". Proto, pokud někdy budete mít náladu na trochu toho realismu, smíchaného s opravdu vážnými tématy, mohu Homera a Langleyho rozhodně jen doporučit. Pro mě to tentokrát ale rozhodně nebyla dobrá volba a tak musím dát poněkud nezasloužené hodnocení. Škoda ho, možná ho ještě později změním, až si Doctorow zaslouží další šanci.

Bylo nebylo #58

Inu, týden se s týdnem sešel a my tu opět máme mou oblíbenou rubriku Bylo nebylo. Omlouvám se, že jsem v pátek nepublikovala Posuď knihu podle obalu, ale nějak jsem to ve čtvrtek zase nestihla připravit a v pátek jsem byla v práci 12 hodin, takže jsem po návratu byla ráda, že žiju. Na Bylo nebylo si ale vždycky čas najdu. Taky asi proto, že jsem ho posunula na víkend, takže v sobotu mívám čas aspoň něco málo sesumírovat. Teď už se ale pusťme do toho.

Becca Fitzatrick - Finále

Anotace: Napínavý závěr ságy Zavržený a milostného příběhu mezi padlým andělem Patchem a dívkou Norou s výstižným názvem Finále.
Nora si je svou láskou k Patchovi jistá víc než kdy předtím. I když z nich jejich rozdílný původ a osud může udělat nepřátele, Nora se k Patchovi nikdy nedokáže otočit zády. Nyní však musejí čelit dosud nejvážnější hrozbě. Překoná jejich láska širokou propast, která je dělí? Bude ještě možné znovu vybudovat to, co bylo zničeno? Nepřátelské strany jsou dané – ale na které z nich stojí Nora a na které Patch?

První věty: Scott na duchy nevěřil. Mrtví zůstávali v hrobech. Jenže v tunelech křižujících podzemí pod Delfským zábavním parkem ševelily šeptavé zvuky, díky nimž by svůj názor možná ještě rád přehodnotil. 

No, začíná to zajímavě, to musím uznat. Stejně ale nejsem nijak nadšená, že se mám zase ponořit do světa Nory a Patche. Jestli se ta holka zase bude chovat jako naprostý idiot, tak ji totiž asi vážně dojdu zabít. Vlastnoručně. Na druhou stranu jsem docela zvědavá, co si pro své finále Becca vymyslela. Jen mě trochu děsí, že si přechozí díl ale vůbec nepamatuju. No, snad mi to začátek posledního dílu trochu připomene.

Postcrossing #11

11, krásné číslo nemyslíte? Proto si myslím, že je čas na nějaké krásné pohlednice. A tentokrát mám i trochu z čeho vybírat. V prosinci jsem totiž obdržela pohledů hned několik a ráda se s nimi pochlubím. Navíc jsem trochu rozšířila svůj profil na postcrossingu, takže teď už tam není jen "mám ráda černobílé fotografie". To bylo maličko strohé. Teď tam je:

Hi, I really dont know what to say about myself that would be relevant here except for my postcard preferences. I'm 22, I just started working for the first time and in the little free time I have I love to read, watch TV shows and movies and write about them on my blog.

I really love black&white pictures :)
I would love to get birthday cards around the end of June and Christmas cards in December.
I like unusual cards, old photos, cats and architecture.
If you can send me anything that has to do with books in general, Harry Potter or Doctor Who, I will love you for ever.
Please, don't send me anything with insects on it. I hate even butterflies, so nothing like that.

Write me anything you want, I would love to read about you, your country, what you had for dinner or even about weather. I really don't care, I will read anything. If you want to write something in your native language and translate it, I will enjoy that.

Thank you for any postcard you'll decide to send me and have a nice day, everyday :) Happy postcrossing

To je maličko milejší, ne? I když když to tak po sobě čtu, zdá se mi, že některé věci nejsou úplně správně napsané. Nevadí, hlavně že mi lidé rozumnějí, protože se to hned projevilo na pohlednicích, které dostávám. A teď už se na ně podíváme, ne?

První pohlednice je ještě z doby před změnou profilu, takže je na ní ten nechutný šnek, ale tady mi ani tak moc nevadí, když se nesoustředím na ten pocit, že vám šnek leze po nose. Fuj, úplně jsem se otřásla, jen na to pomyslím. Jinak tahle pohlednice přišla z Dánska a slečna na ní píše, že bydlí v krásné vesničce plné starých domů. Předpokládám, že tam lišky dávají dobrou noc a šneci lezou lidem po nose. Idylka, nemyslíte?

Krásná malá pohlednice z Ruska. Z Ruska obvykle dostávám strašně barevné a překombinované pohledy, ale tenhle je vážně krásný. Navíc je to první pohled, který slečna Svetlana přes postcrossing posílala.. Musím říct, že rozhodně vybrala dobře.

Znáte někdo tuhle paní? Protože je to údajně spisovatelka Colette. To jméno mi bohužel nic neříká, ale fotografie je to rozhodně zajímavá. A navíc tenhle pohled přišel z Irska, což je tuším první z téhle krásné země, takže další plusový bod.

Další krásný pohled z Finska. Není rozkošný? Miluju kočky, miluju knížky a miluju černobílé fotografie. Prostě dokonale vybraný pohled. Pohled se překvapivě jmenuje "Kotě mezi knihami". Mira, která mi pohled poslala, píše, že miluje kočky a že momentálně má dvě, ale až bude straší, chce být "crazy cat lady" (to se vážně nedá přeložit, ale určitě víte, co tím myslí).

Tenhle pohled dorazil z Holandska a povězte mi, není prostě nádherný? Anita píše, že v u nás byla už dvakrát, navšívila Prahu a místo, které nedokážu rozluštit a pojede sem zase na prázdniny. Navíc píše, že miluje slovo "pozor", které se Holandsky řekne pas op. Člověk se naučí něco nového každý den, že?

Tahle krásná a opravdu zvláštní pohlednice dorazila až se Singapuru. Opravdu netuším co se mi na ní tak líbí, ale hned jak jsem ji viděla, jsem si jí zamilovala. A přitom je tak divná. Všímáte si, že ta paní má jen jednu nohu? Zvláštní náhoda. Mě se ale vážně líbí. Jen škoda, že odesilatel nenapsal nic, kromě toho, že doufá, že se mi pohled bude líbit.

Tak, to byla dnešní várka. Co na mé nové pohledy říkáte? Líbí? Nelíbí? Který je podle vás nejlepší? Příště se můžete těšit na ty nejošklivější pohledy, které poslední dobou dorazily. A že to bude opravdu něco...

Inkarceron - Catherine Fisher

Anotace: Sedmnáctiletý Finn denně bojuje o život v Inkarceronu, obrovském vězení, které má vlastní inteligenci a krutě s ní střeží tisíce vězňů. Finn si je díky znamení na ruce jist, že se zde nenarodil jako ostatní, ale přišel Zvenčí. Claudia je dcerou Správce Inkarceronu a má se vdávat; nenáviděný princ jí byl nastrčen mocichtivou královnou. Panuje totiž navenek středověká Doba – supermoderní svět se zastavil a dobrovolně se zbavil vší techniky v zájmu míru. Claudia i Finn jsou vězni svých světů – jenže vše se změní, když naleznou křišťálový klíč, který jim umožní spolu komunikovat.

Jak už napovídá anotace, sledujeme zde dvě příběhové linie - Finna a Claudii. Finn je vězněm v Inkarceronu, úžasném vězení, velkém skoro jako svět, které mělo pohltit jednou provždy všechny zločince a dovést je k nápravě a k životu v míru. Měl to být malý ráj. Dokonale uzavřený systém, který se stará o veškeré potřeby svých chovanců. Ti nejsou zamčeni v celách, ale žijí volně ve svém omezeném světě. Lidé (a už vůbec ne zločinci) se ale nehodlají měnit a ani sebeinteligentnější vězení je k tomu nedonutí. Rozdělí se tedy na frakce a vzájemně dál válčí, přepadají se, okrádají a vraždí. Nic se nezměnilo, jen už neohrožují nevinné lidi venku. Tam se nachází Claudia, dcera správce Inkarceronu, předurčená ke svatbě s následníkem trůnu. Celý svět se totiž vrátil do doby primitivní doby králů a rytířů, dosavadních vymožeností se zbavil a veškerý pokrok byl vládním výnosem zakázán. Z Claudie tedy má být královna, ona ale nemá nejmenší zájem vzít si Caspara. Původně se totiž měla vdát za Gilese, následníka trůnu, který bohužel "čirou náhodou" zahynul. Této povídačce ale Claudia nevěří a hodlá odhalit spiknutí. Při svém pátrání se samozřejmě nevyhne ani Inkarceronu a díky objevu křišťálového klíče získá způsob, jak s vězni komunikovat. Od té doby pomáhá Finnovi, Keirovi, Attie a Gildasovi najít cestu z vězení ven a přitom možná pomoci i sobě a svému pátrání po Gilesovi. Podaří se jim to? Je vůbec z Inkarceronu úniku?

Představte si to. Inteligentní vězení, které neustále monitoruje každého svého chovance a za ta léta, kdy všechno v sobě (včetně lidí) recykluje se možná maličko zblázní. Možná začne své chovance spíš mučit, než je převychovávat. Na druhou stranu svět tam venku, který si pošetile myslí, že vytvořil ráj. Sám pro sebe i v rámci Inkarceronu. A vy jste součástí jednoho z těchto světů a zoufale toužíte uniknout. A najednou, z čista jasna zjistíte, že nejste sami, že v tom druhém "ráji" je někdo s naprosto stejnými úmysly. Jaké dobrodružství by se z toho asi dalo vykřesat? Přesně tohle si představila Catherine Fisher a rozhodně se do vytváření svého příběhu pustila s plnou parádou. Propracovaný svět, myšlenka zrůdného vězení, experimentu, který je ostatními považováno za ráj a do toho mladí, odhodlaní hrdinové. Catherine by rozhodně zasloužila metál (nebo alespoň všechna knižní ocenění, co jich na světě je). Píše totiž čtivě, svěže, a její příběh nepostrádá akci ani myšlenku. Prostě dokonalá kombinace. Ještě štěstí, že druhý a poslední díl už u nás dávno vyšel a já nebudu muset čekat nijak dlouho. Inkarceron sice skončil poměrně uspokojivě, ale přecijen se mi s jeho postavami tak brzy loučit nechtělo. S tím budeme muset něco udělat.

Celkově tedy naprostá spokojenost. Přesto ale nedostane plný počet - přecijen mě ani jednou nerozbrečel.

Bylo nebylo #57

Tenhle týden byl šílený! V práci jsem se mohla zbláznit, kolik se toho na mě navalilo a teď navíc musím do práce i v neděli, protože lidé kolem mě jsou neskutečně neschopní. Ale nevadí! Nic mi nezabrání číst a tenhle týden mi život zpříjemňovala kniha, která si podle mého zaslouží pozornost. O které mluvím? Jeden z mých Vánočních dárků, ze kterých mám strašnou radost:

Connie Willisová - Kniha posledního soudu

Anotace: Román patří bez přehánění mezi nejvýznamnější žánrové práce dvacátého století. Studentka historie je na své cestě do minulosti omylem poslána do doby morových ran roku 1348. Zatímco se dívka snaží přežít, aniž by se sama mohla vrátit do budoucnosti, profesor Dunworthy musí bojovat s rychle se šířící smrtelnou epidemií chřipky i s tupou byrokracií, aby měl vůbec šanci svou žákyni zachránit. Obě časové linie i přes propast času prozrazují, jak je lidská povaha navzdory civilizačnímu pokroku v podstatě stále stejná. Kromě řady domácích cen v USA se knize dostalo rovněž národních ocenění pro nejlepší žánrový román Německa, Španělska a Itálie.

První věty: Pan Dunworthy otevřel dveře do laboratoře a okamžitě se mu zamlžily brýle. 

"Jdu moc pozdě?" zeptal se, sundal si brýle a zamžoural na Mary.

"Zavři dveře," řekla "neslyším tě přes ty příšerné koledy."

Začátek nic moc, ale nebojte, ono se to hnedka rozjede, že se nestačíte divit. Tahle kniha je jednoduše skvělá. Zatím mám za sebou jen 100 stran, ale už teď jsem si ji zamilovala a naprosto nechápu, že ji nikdo nezná. Je přeci o cestování časem a tohle téma prostě musíte milovat. A navíc je napsaná opravdu čtivě. Jediné, co jí ubližuje, je ta obálka, to bylo rozhodně špatné rozhodnutí. Kdyby měla povedenější obálku a lépe napsanou anotaci, myslím, že by se z ní u nás mohla stát senzace. Takhle jí asi budu muset trochu vypomoct.

Posuď knihu podle obalu #10

Tohle meme je dobře známé, takže předpokládám, že nemusím vysvětlovat o co jde a vděčíme za něj Syki z Knižního doupěte.

Lucie Adamová - Odstíny životy

 Anotace: Alexandrina Avitalová se za života nijak nelišila od vrstevníků. Když je v den svých devatenáctých narozenin chladnokrevně zavražděna, nikdo nemůže tušit, že smrt se stane začátkem její nové cesty. Tři roky poté, co byla pohřbena a oplakána rodinou a přáteli, se probouzí znovu k „životu“. Je uvedena do světa magie a ďábelských stvoření. Alex musí zapomenout na svůj předchozí život, aby mohla zaujmout pozici neohrožené bojovnice se silami temnot. Podle dávného Proroctví je právě ona jedinou vyvolenou, Spasitelkou, která má rozhodnout odvěkou bitvu mezi dobrem a zlem…

Můj názor:  Tahle obálka je úžasná. Už před asi rokem mě zaujala v obchodě a teď ji mám konečně doma a můžu se kochat. Líbí se mi ta fotografie, přechod světla, takže dole, kde je název knihy a jméno autorky, nic nepřekáží. Líbí se mi font písma, to O byla rozhodně dobrá volba, bez něj by název působil nudně. Takhle mi to připadá jako dokonalá rovnováha jednoduchosti a překombinovanosti. Ty barvy jsou prostě úžasné a motto "Smrt je jenom začátek"? Koho by nezaujalo? Prostě výhra po všech stránkách. Jen bych ocenila, kdyby z boku a zezadu nebyla jenom obyčejná černá, ale kdyby tam ta barevnost přední strany pokračovala. Zepředu ale kniha působí dokonale. 

Jediné co nechápu, je změna jména autorky. Na mé kopii je ještě Lusy Adams, na stránkách buxu už je Lucie Adamová. Člověk by si měl už na začátku vybrat, pod jakým jménem bude jako autor vystupovat. Ale nevadí, hlavně, když už se to nebude znovu měnit. Mě se líbí obě varianty.

Jen se chci ještě omluvit za denní zpoždění tohohle článku. Včera jsem úplně zapomněla, že už je pátek...

Pushing daisies

Popis z CSFD: Když je Ned malý kluk, zjistí, že má schopnost přivádět mrtvé zpět k životu pouhým dotykem. Ovšem na pouhou minutu, protože po uplynutí oněch šedesáti sekund musí jiný živý zemřít a zaujmout tak místo oživeného. Naštěstí může Ned život i vzít a to druhým dotekem. Dá se dohromady se soukromým detektivem, oživuje oběti zločinů a ptá se jich, kdo je zabil. Pak si rozdělí odměnu za zatčení. Ano, šlo to krásně, než se jednou z mrtvých stala Nedova dávná láska, dívka jménem Chuck, a Ned se rozhodl, že ji nemůže nechat zemřít. To ovšem znamená, že se jí nikdy nesmí dotknout...

Skvělý, úžasný seriál. Nemyslíte? Dneska už byste ho mohli houfně znát, protože pokud vím, tak běžel už i v televizi, ale stejně vám o něm něco povím.
Zápletka je vlastně poměrně jednoduchá. Ned, mladý pekař, dokáže cokoliv mrtvého jediným dotekem přivést zpět k životu. A to skutečně cokoliv. Od suchých listů a květin, přes hmyz až po člověka. Může to udělat ale jen na minutu, protože po uplynutí tohoto časového limitu musí za obnovený život zaplatit něco jiného živého, zhruba stejné velikosti. A pokud Ned chce, aby věc na živu zůstala, už se jí nesmí nikdy znovu dotknout. Druhý dotek oživené věci ji totiž znovu zabije a to už navěky. Ned této schopnosti využívá k výdělku, kdy pomáhá soukromému detektivovi vyšetřovat vraždy. Oběť jednoduše oživí, zeptá se, kdo ji zabil a do minuty zase znovu "zabije". Tak se také dostane k případu, který jeho život ovlivní nečekaným způsobem. Nejnovější obětí je totiž jeho láska z dětsví. Dívka Chuck, jejíhož otce kdysi omylem zabil, protože ještě neznal pravidla svého daru. Ve zlomku vteřiny se rozhodne Chuck nechat žít, a protože ta nemá kam jít, vpustí ji do svého života a společně s ní, detektivem Emerssonem a servírkou Olive řeší zapeklité zločiny. Může ale fungovat vztah, ve kterém se druhého člověka nikdy nesmíte dotknout?
Opravdu zábavný malý seriál. Parodie na všechny vážné detektivní seriály a na spoustu zažitých klišé. Je to veselé, barevné a nic to nebere vážně. Obsazení je neskutečně sympatické, řešené případy rozhodně netradiční a oživení v podobě osobních problémů hlavních hrdinů zaručuje, že se nikdy nebudete ani na minutu nudit. Pushing daisies je seriál, který není podobný ničemu jinému, co znáte a pokud se vám zalíbí první díl, jsem si jistá, že už se jen tak neodtrhnete. Jediná škoda je, že má pouze dvě série a poslední díl druhé série byl odvysílán před několika lety, takže to nevypadá, že by tvůrci ještě někdy hodlali pokračovat. Inu, škoda.Buďme ale rádi za těch pár dílů, které máme. Pořád nevíte, co je na něm tak skvělého? Podívejte se sami na trailer:

Doufám, že teď už je vám to jasné. A kdyby ne, přihodím ještě své vlastní bodové ohodnoceni:

Vykoupení - Lauren Kate

Anotace: Luce a Danielovi dochází čas. Aby Luciferovi zabránili vymazat minulost, musejí najít místo, kde andělé dopadli na Zemi. V patách mají temné síly a Daniel netuší, zda to ještě dokáže – žít, jen aby Luce znovu a znovu ztrácel. Schyluje se k osudové bitvě, po níž zůstanou na bojišti mrtví lidé... a andělský prach. Kdo přinese největší oběť? A komu se zlomí srdce?

Tak, konečně to mám za sebou. Co jsem si myslela? Nic pěkného, ale radši čtěte dál, ať mohu svůj negativní postoj vysvětlit.
V tomhle díle Lucifer spustil znovu pád a Lucinda a její přátelé tedy mají 9 dní na to, aby shromáždili relikvie, které jim pomohou najít místo pádu (nebo spíš dopadu), dorazili tam a zastavili Lucifera ještě před tím, než stihne svůj ďábelský plán dokončit. Najít tyhle relikvie samozřejmě není nic snadného, Luce se do cesty neustále staví překážky a všemožní nepřátelé, ona ale dál statečně bojuje za osud světa a tím i za svou lásku.
Ano, má sumarizace děje může znít poněkud výsměšně, ale víte co? Ten příběh se nakonec zvrhl v takovou zhovadilost, že se na nic lepšího nezmůžu. Vezměme to ale popořadě. Postavy - stále stejně přihlouplé, například o takové Luce všichni ostatní tvrdí, jak je statečná, ale na druhou stranu na každé stránce nad něčím fňuká. To je maličko protimluv, ne? Autorčin styl - neskutečně křečovitý. Přišlo mi, že se chtěla vyšvihnout někam výš, psát maličko umělečtěji, ale ve finále se ukázalo, že na to prostě nemá. Měla se držet jednoduchého stylu a duši povznášející metafory přenechat jiným, schopnějším autorům. Jinak totiž vznikne paskvil jako: "Na vysoké hoře uprostřed pouště přistáli těsně před úsvitem. Strašidelně růžovou a zlatou oblohu poprášenou okrovými mraky už nad východním obzorem lemoval pruh světla jako náplast hojící purpurové modřiny noci." (str. 85) Cože? Je možné, že by to bylo jen překladem? Protože já tomu nějak nevěřím.  A když už jsme u překladu, takové "časotřesení" je taky neskutečná hrůznost. Ale jdeme dál. A to prosím pěkně k samotnému příběhu.
Panebože, co si Lauren myslela? Ráda bych to rozebrala trochu víc, ale nechci spoilerovat, tak alespoň náznakově. Za prvé, naše hrdiny sice neustále stíhaly potíže a nepřátelé, ale na druhou stranu by bylo fajn, kdyby se jim nepodařilo každou takovou překážku překonat zázračně jednoduše a v rámci jednoho či dvou odstavců. To pak totiž nemá moc smysl jim ty překážky vůbec předhazovat, že? Za druhé, snaha o šokování čtenáře by neměla být křečovitá a takovýto příběhový zvrat by neměl být naprosto předvídatelný (tedy alespoň já jsem jeden z těch velkých zvratů tušila už hodně dopředu, možná dokonce už od třetí knihy). Navíc, pokud se rozhodnu vložit do příběhu podobné zvraty, měly by být logicky odůvodnitelné (teď bych moc ráda argumentovala nad jeho logikou, ale to bych řekla příliš, takže si to asi odpustím). A za třetí, pokud hrdinové celou knihu bojují za to, aby něčemu zabránili a potom minutu před tím, než se jim to vůbec může podařit, zasáhne třetí strana a jako lusknutím prstů je po problému, čtenáře to může maličko zklamat, možná dokonce rozčílit. Ano, mluvím o tom slavném "DOST." Tak proč se všichni celých tři sta stran vůbec obtěžovali? To mohli rovnou zůstat doma rozvalení na gauči, vyšlo by to na stejno.
Prostě jeden špatný element knihy na dalším. Za jediné pozitivum by se dala považovat obálka, kdyby ji autoři zase nezkazili tím blyštivým písmem. A nezdá se vám, že má modelka pravou ruku trochu moc mrtvolně bílou? Na počítači to tak vidět není, ale když máte knihu v ruce, může se vám z toho odstínu udělat možná maličko mdlo. Vypadá to, jako by jí každou chvíli měla odpadnout. Celkové hodnocení? Ani nevím proč, ale nakonec překvapivě vysoké. Asi z radosti, že už mám celou sérii za sebou.

Bylo nebylo #56

Jak si užíváte návrat do školy? Asi moc ne, že? Já osobně bych ty Vánoce klidně ještě o týden protáhla. Na druhou stranu jsem jeden den po práci zaskočila do Levných knih a udělala jsem si velikou radost. Pořídila jsem si čtyři krásné klasické knihy a hned jsem se do jedné z nich pustila. Zajímá vás jak začíná?

Francis Scott Fitzerald - Velký Gatsby

Anotace: Bouřlivá dvacátá! Věk ženských lýtek zadýhaných jazzem, věk technického pokroku a propastných sociálních rozdílů, léta uvolněných mravů a prohibice. O Americe paradoxů začal Francis Scott Fitzgerald psát v polovině roku 1924. Pobýval tehdy na Francouzské riviéře nebo v Paříži, kde se scházel s Ernstem Hemingwayem, Gertrudou Steinovou a dalšími, kteří se považovali za součást tzv. ztracené generace. Velký Gatsby je v pořadí třetím Fitzgeraldovým románem. Porpvé vyšel v New Yorku v roce 1925 a byl oceněn kritiky i čtenáři. Dodnes stojí v čele literárních skvostů dvacátého století a bývá označován i za vrchol tvorby samotného Fitzgeralda.

První věty:  Když jsem byl mladší a všechno jsem si víc bral, otec mi dal jednu radu, která se mi dodnes honí hlavou. 

"Až někdy dostaneš chuť někoho kritizovat," pověděl mi, "vzpomeň si, že ne všichni lidé na tomhle světě měli takové výhody jako ty."

Nic dalšího neřekl, ale protože naše neobyčejná sdílnost se odjakživa vyznačovala jistou rezervovaností, pochopil jsem, že měl na mysli daleko víc.

Copak asi mohl mít na mysli? To se dozvíte, pokud se do Gatsbyho pustíte. Já za sebou mám zatím jen první kapitolu, ale už teď se těším, až si zítra napustím vanu a vezmu si ho sebou. Protože proč? Protože ho možná stihnu přečíst, než mi voda vystydne. Chudák Gastby má totiž v tomhle vydání jen 197 stran. 

A proč že jsem si koupila tentokrát jen samé klasiky? Přišlo mi, že svůj mozek už příliš dlouho otupuju nenáročnými knihami z kategorie YA. Samozřejmě proti nim nic nemám a budu je číst i nadále, ale rozhodla jsem se, že je třeba to častěji prostřídat. A všechny knihy, které jsem si koupila si chci už strašně dlouho přečíst, ale pořád k tomu nebyla vhodná příležitost. Teď se naskytla a já nezaváhala ani na minutu (taky částečně proto, že jsem měla jen minutu, než mi pojede vlak). Přecijen, když se o něčem neustále mluví, pak na tom musí něco zajímavého být, ne? A o takovém Gatsbym se mluví hodně často. Alespoň u zahraničních booktuberů. Jsem hodně zvědavá, jestli si takovou pozornost vůbec zaslouží. Přidáte se někdo?

Posuď knihu podle obalu #9

Tohle meme je dobře známé, takže předpokládám, že nemusím vysvětlovat o co jde a vděčíme za něj Syki z Knižního doupěte.

Jonathan L Howard - Nekromant Johannes Cabal

Anotace: Johannes Cabal je brilantní vědec, který před lety upsal duši Ďáblu, aby si osvojil umění nekromancie. Bohužel pro něj se záhy ukázalo, že duše je k jeho výzkumu potřebná – a tak pro ni sestoupil až do ohnivých jam pekelných. Znuděný Lucifer mu pak navrhne sázku: pokud mu Johannes do roka a do dne nepřinese sto duší, přijde o život a zůstane zatracený navždy. A aby byla sázka ještě zajímavější, Satan mu k tomuto účelu zapůjčí kočovný karneval.

Můj názor: Nádhera, nemyslíte? Na první pohled se sice může zdát trochu matoucí. Jméno autora je zastrčené nahoře a stranou a jméno knihy obsahuje osobní jméno, takže by si člověk mohl myslet, že ji napsal Johannes Cabal. Ta kresba ale všechno bohatě vynahrazuje. Takovéhle obrázky miluju a zase jednou docela jastně vyjadřuje o co v knize půjde. A rozhodně jde o obálku, která na první pohled zaujme. Jen díky ní jsem při potloukání se po knihkupectví po knize sáhla a objevila další skvělé počtení. Já tedy zase jednou nemám nic než slova chváli. A pokud byste si mohli na knihu sáhnout, poznali byste, že je obálka navíc ze strašně příjemného papíru. Prostě po všech stránkách dokonalá.

Knihy, ke kterým se vracím #12

Leden, nejlepší měsíc v roce. Je zima, je hnusně a pořád je tma. Žáci navíc mají hoňky před pololetím a studenti zase zkouškové období. Kdo by tohle nemiloval? Rozhodla jsem se ho tedy projasnit trochou všeříkající filosofie. Nejen proto, že je leden, ale také proto, že vždycky na silvestra předčítám svému psovi, protože se bojí zvuku ohňostrojů. Náš byt je situován tak pitomě, že v jediném pokoji není od těch světel a hluku úniku, takže mu čtu, aby se soustředil na můj hlas a tolik se neklepal. První rok jsem mu četla právě Malého prince.

Antoine de Saint-Exupéry - Malý princ

Rok vydání: 2010 (alespoň mé vydání - to staré z dětství se někam podělo a není k nalezení)

Anotace: S Malým princem se v africké poušti setkává opuštěný letec, autor této moderní pohádky. Zatímco se pokouší opravit havarovaný stroj, povídají si o všeličem. O tajemství podivuhodné pouti Malého prince, o dobru a zlu, o přátelství a kráse, o pravém štěstí, o odpovědnosti za ty, které máme rádi. A vůbec nezáleží na tom, odkud pocházíme: Malý princ pocházel z tak malinké planetky, že si to možná ani neumíme představit. Ale věděl, že je třeba chránit květinu, kterou vypěstoval, a že mu to přineslo radost.

Recenze: Kdo by tuhle "pohádku" neznal a nemiloval? Já myslím, že takový člověk ani nemůže existovat. Samozřejmě se najdou lidé, kteří už z principu nemají Malého prince rádi (milují ho přeci všichni ostatní a je třeba se aspoň v něčem lišit), já ho ale miluju. Víte proč? Protože pokaždé, když se do něj začtu v něm objevím něco nového. Už jsem ho četla několikrát a vždycky mě něčím překvapí. Nikdy si ho tak úplně nezapamatuju. A takové knihy jsou nejlepší. Protože pokud autor dokáže stejnými slovy stále znovu a znovu překvapovat, pak musí být opravdu vyjímečný. A protože pořád nedokážu své pocity ohledně Malého prince vypsat, opíšu sem svou "recenzi" z Kulturního deníku ze střední školy:

Naprosto nepopsatelné. Četla jsem tuhle knihu už několikrát, ale pořád ještě jsem nepřišla na způsob, jak vyjádřit o čem je nebo jak na mě působí. Nemá moc velký děj, spíš působí na city člověk. Když ji čtete, cítíte najednou všechnu tu nádheru a bolest, lítost a spoustu dalších pocitů.

Jak řekla liška: "Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."

A já jen doufám, že malý princ dorazil na svou planetku v pořádku, že mu beránek nespásl růži, a že dál vymetá sopky, i tu vyhaslou, protože člověk nikdy neví a dál vyrýpává baobaby. 

"Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu."

Proč právě tahle: To nedokážu vyjádřit ani kdybych chtěla. Prostě proto, že je to Malý princ.

Hádám, že tenhle měsíc jsem vám nepředstavila nic ani vzdáleně nového a neznámého, ale nevadí. Ne vždycky musím poukazovat na nové a dosud neobjevené skvělé tituly, že?

Je to tady! Konečně! A nebýt zdlouhavého nahrávání na youtube, mohlo to tu být mnohem dřív. Každopádně plním sliby a tudíž vám mohu prezentovat další chlubicí video. A tentokrát jsem si jeho natáčení opravdu užila. Kdybych měla víc témat, možná bych točila častěji. Napadá vás něco? Ne? Nevadí, něco možná vymyslím. A možná taky ne. Teď už ale nebudu zdržovat proslovy o lednu a konci roku a podobně. Co že jsem si to pořídila za měsíc prosinec?

Hezká kupička že? Co všechno v ní najdete vám povím tady:

A jen poznámka na okraj: to předčítání psovi bylo v období kolem silvestrovské půlnoci (od 23 do 1 hodiny). Setti se totiž bojí zvuku rachejtlí a já mu každý rok předčítám. On se potom soustředí na můj hlas a tolik se neklepe. Dokonce občas i pospává, když se rány neozývají nijak blízko. No jo, co bychom pro ně neudělali, že? (Ne, nejsem blázen, jen mě úplně mučí, když ho vidím tak vyděšeného a vím, že tomu nemůžu zabránit. Dělám alespoň vše pro to, abych mu pomohla.)

..tak jsme přežili další rok

To by člověk ani nečekal, že? Ale je to tak a já vám všem chci strašně poděkovat za krásné komentáře a za to, že ke mě vůbec chodíte a čtete mé názory na všechno možné i nemožné. Doufám, že tak budete činit i v příštím roce, a že ho všichni prožijeme aspoň trošku spokojeně a hlavně ve zdraví. A samozřejmě vám chci popřát: