Co je nového - Červen 2014

Červen je za námi a pro spoustu z vás to znamená začátek prázdnin. Jděte mi do háje s prázdninama. Ty já už nikdy nezažiju a všechny tyhle drobné poznámky a články na téma "Čtecí plány na léto" a podobné věci mě dokážou tak akorát naštvat. To je ale můj problém a asi bych si to neměla vylívat na vás (navíc si můžu říkat, že i vám všem jednou přijdou poslední prázdniny a pak už budete muset jenom pracovat jako já). Páni, dneska jsem nějaká zahořklá. To bude asi tím, že mám za sebou další narozeniny a teď už se můžu těšit jenom na Vánoce a ty jsou přecijen trochu daleko. Zpátky k tématu. Za tenhle měsíc jsem si pořídila úctyhodnou kopičku. Něco byly tentokrát dokonce i dárky, takže alespoň tím se můžu uklidňovat, protože kdybych si zase prostě koupila 20 knih, asi bych už musela jít za nějakým doktorem přes hlavu. Jste zvědaví co jsem si koupila? Jen se podívejte:

To je krásný pohled. Tak ještě nějaké to vysvětlení:

Co pěkného jste si koupili vy? Četli jste některé z mých? Jakou bookschelf tour chcete? Opravdu detailní nebo jenom rychlý přehled? A co plánujete číst přes prázdniny? Hezky si je užijte, dokud ještě můžete (zahořklost ze začátku článku začíná ustupovat, ale jenom maličko).

Pýcha a předsudek - Jane Austen

Anotace: Není pochyb o tom, že hrdinka románu Pýcha a předsudek, Lízinka, je sama Jane Austenová. Přestože prožila tak typicky nekonfliktní život (nikdy se neprovdala a jediné nabídnutí k sňatku prý během hodiny důrazně odmítla), neodráží se v jejím díle žádná osudová hořkost. Zdá se, že se ze své pozice dcery bez věna, a tudíž dívky bez zvláštních šancí na lepší sňatek, spíš nesmírně těšila - asi jako člověk, který v divadle sleduje zábavnou komedii. Přidáním ironického podtextu posunula románovou tvorbu ze sfér naivního realismu o několik generací kupředu.
Víc než půldruhého století je doba, která dovedla pohltit stovky literárních děl, jimž se při zrodu prorokovala nesmrtelnost; a byla to díla s daleko efektnějšími a vzrušivějšími náměty než Pýcha a předsudek. Jemné kouzlo Jane Austenové má svůj stálý vděčný okruh čtenářů a každá nová generace autorčin odkaz objevuje po svém, v nových barevných odstínech a v novém lesku.

Kdo by neznal Pýchu a předsudek? Pět sester bez věna žijících s matkou, jejímž jediným životním cílem je dobře je všechny vdát. Román začíná tím, že se na nedaleké panství přistěhuje nový nájemce. Bohatý pan Bingley, který přijíždí s velkou společností a rozvíří klidné vody anglického venkova. Povede se paní Bennetové provdat své dcery? A opravdu dokáže láska překonat všechny překážky?
Nějakou dobu jsem se dohadovala sama se sebou, jestli vůbec má smysl psát tuhle recenzi. Pýchu a předsudek každý zná a jen stěží bych o ní dokázala říct něco nového. Možná, kdybych řekla, že jí nesnáším a je nudná, ale to by nebyla pravda. Pýcha a předsudek je skvělá kniha a je velice dobrý důvod, proč se z ní stala světoznámá klasika, kterou milují nejspíš miliony lidí. A také naprosto chápu, proč má tolik filmových adaptací. Styl, jakým Jane Austen píše, musí okouzlit naprosto každého. A i lidé, kteří pouze viděli některý z filmů, musí uznat, že Austenová byla skvělá spisovatelka. Když ne kvůli jejímu stylu, pak kvůli příběhu samotnému. Je to příběh plný zvratů, intrik a tajemství ale také plný lásky a odhodlání. Ať už odhodlání paní Bennetové získat pro dcery dobrou budoucnost nebo odhodlání Elizabeth nevdat se bez lásky.
Tahle kniha je prostě dokonalá. U některých dialogů mezi panem Darcym a Elizabeth jsem zapomínala dýchat, a i když v téhle době nebylo vhodné projevovat touhu a vášeň tak, jak jsme zvyklí dnes, cítíte tyhle emoce z každé věty mezi hlavními hrdiny. Možná to bude znít jako klišé, ale tady vážně jediný pohled vydá za tisíc polibků. Co ještě říct? Pokud jste Pýchu a předsudek ještě nečetli, rozhodně to napravte. Jsem si skoro 100 % jistá, že se vám bude líbit. A pokud jste četli jenom tuhle jednu knihu od Jane Austenové, musím vám doporučit všechny ty ostatní, protože jsou všechny stejně skvělé. Já sama jsem Pýchu četla už mnohokrát a pokaždé jsem z ní naprosto unesená.

Dívka, která sahala po hvězdách - Sarah Addison Allen

Anotace: Emily Benedictová přijíždí do pitoreskního jižanského městečka Mullaby v Jižní Karolíně v naději, že se dozví víc o životě své matky, obklopeném mnoha hádankami. Ale od chvíle, kdy dívka vstoupí do domu, kde její matka vyrůstala a kde žije její podivuhodný samotářský dědeček, jehož zatím nikdy nepotkala, nestačí se divit. Ostatně celé Mullaby, kde existují rodinná tajemství, za nimiž stojí snad jen kouzla, je poněkud zvláštní místo. Jak jinak si vysvětlit, že zde žije muž tak vysoký, že dohlédne za obzor. A to je jen začátek…

Emily přijíždí do Mullaby, rodného města své matky o kterém poprvé slyšela až po její smrti, aby žila se svým dědečkem. Musí si nejen zvyknout na nové prostředí a najít si nové kamarády, ale také se seznámit se svým posledním žijícím příbuzným. Co před ní ale skrývá? A proč celé město její matku nenávidí?
Julia se do města vrátila po 18 letech s jediným úmyslem: prodat otcův dům, splatit hypotéku na restauraci a prodat i tu. Potom by se mohla s klidem vrátit zpět do svého života a konečně si pořídit vysněnou cukrárnu. Jenže i na ní čekají v Mullaby kostlivci ve skříni. Dokáže se s nimi vypořádat?
Dívka, která sahala po hvězdách je příběh Emily i Julie. Obě dvě řeší své problémy po svém, ale navzájem si pomáhají. Juliin příběh je zaměřený spíš na její milostný život a její důvody k odchodu z města, zatímco Emiliiny části nám pomáhají přijít na tajemství její matky a tím i na tajemství celého města. Všichni ho totiž znají, jen o něm nikdo nemluví. Obě dvě postavy se mi hodně líbily a stejně tak všechny vedlejší. Taková malá městečka totiž skutečně existují (i když asi ne až tak podivná) a já v jednom takovém městě, kde každý zná tajemství všech svých sousedů, vyrůstala, takže mi to prostředí přišlo hodně uvěřitelné. Líbila se mi i většina příběhu, kdy skutečně po kouscích odhalujeme, co se vlastně v minulosti stalo a nakonec zjistíme i to veřejné tajemství, o kterém nikdo nemluví. S čím jsem měla problém, bylo to tajemství samotné. To mi přišlo hodně povědomé z jiné knihy, a když se to na konci tak zvrhlo, bylo mi jasné, že autorka to prakticky opsala.
Dobře, asi to neopsala schválně, ale stejně, ta inspirace je tak silná, že bych v tom skoro viděla plagiátorství. Nechci říkat, o co přesně jde (to najdete až pod grafickým hodnocením na konci recenze, takže opatrně!), ale řekněme, že to hodně moc připomíná Stmívání. Naštěstí ale až úplně na konci, takže první tři čtvrtiny jsem si docela užila. To jediné taky knihu zachránilo před naprosto katastrofálním hodnocením. Nakonec jsem se rozhodla pro průměr, protože i ty části, které se mi líbily, byly dost obyčejné. Jsem ráda, že jsem za ní v Levných knihách dala skutečně jenom pár korun, protože jinak bych teď ošklivě litovala.

 

Spoiler o kterém v recenzi mluvím:

Ten chlapec, o kterého se Emily zajímá, má tajemství. On a všichni muži v jeho rodině v noci září. Konkrétně, když jsou vystavení přímému měsíčnímu světlu. Nepřipomíná vám to něco? A úplně na konci se Emily přizná, že se na ní chodil v noci dívat do jejího pokoje ve druhém patře a světe div se, ji to vůbec nevyděsí. Já bych asi nebrala jako lichotku, kdyby mi někdo lezl oknem do pokoje a po nocích mě pozoroval..

Tag: ten influential books

Knižní povídání je už týden za námi a do konce měsíce a příštího Co je nového je ještě daleko, takže jsem se rozhodla vyplnit vaše čekání dalším tagem. Tentokrát je to tag na přání, i když jsem si ho pojala trochu po svém. To víte, nerada následuju pravidla nastavená neosobní, korporátní, misogynní společností (neboli nevyhovovalo mi zadání tagu, takže jsem si ho poupravila). Nejsem přeci žádná ovce. Každopádně jsem vybrala knihy, které mě dovedly do mého současného stavu čtenářstva, blogerstva a recenzenstva a tady jsou:

Doufám, že se vám video líbilo. Jaké knihy byste vybrali vy? Natočte video, sepište článek nebo opravdu dlouhý komentář, protože já jsem strašně zvědavý člověk. 

A jenom poznámka k tomu úvodu - vážně bych neměla psát články na poslední chvíli v pátek v noci. Neprospívá to mé schopnosti vytvářet rozumné věty. :)

Zlodějka knih - Markus Zusak

Anotace: Mladý australský autor sepsal silný, jímavý a neobyčejně čtivý příběh. Jeho vypravěčem učinil Smrt. Smrt je zdánlivě nezúčastněný divák, s dokonalým odstupem, s osobitou perspektivou; má všechny předpoklady pro to být svědkem a vypravěčem. Ale příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. I Smrt má srdce. 

Liesel je adoptované dítě v nacistickém Německu. Přichází do cizího domu k cizím lidem a jediné, co jí připomíná její rodinu je kniha, kterou našla ve sněhu na hřbitově po pohřbu svého bratra. Tahle skutečnost, ani to, že neumí číst, jí ale nezabrání v lásce ke knihám a v touze vlastnit jich víc. Jenomže to není nic snadného v době, kdy i brambory jsou na příděl, a tak se z Liesel postupně stává zlodějka knih. Postava, jejíž příběh zaujal i samotnou Smrt. Dokáže ale Liesel přežít válku bez úhony? A co se stane s její láskou ke knihám?

Zlodějka knih je rozhodně o válce. Vždyť se odehrává v samotném původci celé druhé světové války. I přesto je to ale krásná a velice citlivě napsaná kniha o lásce ke knihám. Je vůbec možné tyhle dvě věci kombinovat? Markus Zusak to dokázal. Liesel má tak instinktivní lásku ke knihám, že tu první "ukradne" ještě než se vůbec naučí číst. Tahle kniha ale samozřejmě není jen o tom, jak Liesel krade knihy a potom je pořád dokola čte, i když vůbec nejsou určené pro děti jejího věku. Je tu silný vliv války, ať už vezmete rodiče, kteří se snažili pomoci židovským obyvatelům, než byli všichni odvedeni, přes přídělový systém, který nutí Liesel krást mimo knih i jídlo, až po pochody židů městem, které Zusaka částečně inspirovaly, aby tuhle knihu vůbec napsal. 

Zlodějka knih skvěle nastiňuje, že válka byla těžká i pro Němce, kteří zůstali doma a v relativním bezpečí. A hlavně ukazuje, že ne všichni Němci byli oddanými následovníky Hitlera, což je sice samozřejmé, ale v učebnicích dějepisu se to prostě nedozvíte. Kniha je vyprávěna samotnou Smrtí, která ale pouze převypravuje příběhy v podání samotné Liesel, takže se na vše díváme očima dítěte. Vidíme tedy válku bez politických přesvědčení a bez historického přikrášlování. Vidíme pouze krutou realitu většiny obyvatel, kteří se o válku vlastně vůbec neprosili.

Původně jsem knihu vůbec nechtěla číst právě kvůli jejímu tématu, ale když jsem viděla všechny ty ohlasy, prostě jsem musela zjistit, co na ní všichni mají. Ještě jste ji nečetli a také vás zajímá, proč zaujala tolik lidí? Protože je jednoduše úžasná a je vysoce pravděpodobné, že Markus Zusak je génius. Proto jí tolik lidí miluje. Vy byste ji měli taky zkusit. A zkuste mi po přečtení objektivně říct, že není skvělá. 

Mezi zrnky kávy - Cleo Coyle

Anotace: Clare Cosiová provozovala historickou kavárnu Village Blend, dokud se nerozhodla pro nudnější život v blízkosti tichých pastvin. Po deseti letech se vrací znovu do kavárny, radost jí však vydrží jen do té doby, než najde svou asistentku v bezvědomí ve skladu. Všude kolem jsou rozsypaná kávová zrnka. Policie přijede na místo, aby případ prošetřila, když však nenajde známky násilného vniknutí ani cizího zavinění, považuje vše za nešťastnou nehodu. Případ je uzavřen. Ale Clare o tom není přesvědčená. Po odjezdu policie se jí hlavou honí neodbytné myšlenky. Například proč byl odpadkový koš na jiném místě? Jestliže toto nebyla nehoda, hrozí Clare nebezpečí? A... jsou všichni detektivové takoví fešáci?

Clare jednou ráno dorazí do "své" kavárny, aby zjistila, že její asistentka ještě stále neotevřela, i když už měli mít několik hodin jednoho zákazníka za druhým. Zlost jí ale nevydrží dlouho, protože asistentku najde v bezvědomí pod schody do sklepa. Okamžitě zavolá policii a sanitku, a protože policie vše uzavře jako nehodu a zraněná dívka se stále ještě neprobudila z kómatu, hned se sama pouští do pátrání. Něco jí totiž na celém případu nevoní. Situaci jí ale komplikuje bývalý manžel, který s ní má najednou bydlet v bytě nad kavárnou a fešácký detektiv, který jí nabídl svou pomoc ve volném čase. Podaří se Clare vypátrat, co se stalo? A vzbudí se její asistentka nebo se vše zvrhne ve vyšetřování vraždy?
Tuhle knížku jsem si strašně užila. Je to vážně skvělá detektivka, ale hlavně mě naprosto okouzlilo prostředí kavárny Village Blend a všechny postavy. Protože světe div se, já kavárny miluju. Nemůže to ale být jen tak ledajaká kavárna, musí mít nějaký charakter, trochu originality a hlavně vynikající kávu. A tohle všechno Village Blend má. Když k tomu ještě přičtete sympatickou manažerku, flirtujícího detektiva a otravného manžela, máte zaděláno na pořádný průšvih, anebo taky vážně skvělou knihu.
Další věc, která se mi líbila, byly všechny ty zajímavosti o kávě a postupy přípravy, které jsou do textu jen tak mimochodem zasazené. Hlavní hrdinka Clare je totiž nejenom schopnou manažerkou, ale hlavně opravdovou milovnicí kávy (a něco mi říká, že je silně založená na samotné autorce), takže když připravuje kávu, nezaleje jenom trochu instantní břečky horkou vodou. Ne, ona vám popíše, jak správně kávu namlít, jak jí udusat ve filtru kávovaru, jak má káva vypadat, když z přístroje vytéká, jak má vonět a jak chutnat. A to všechno s takovým zápalem, že vás to nejenom neobtěžuje, protože technicky vzato to zdržuje od samotného detektivního příběhu, ale naopak to ve vás vzbudí naprosto neuvěřitelnou chuť takový božský nápoj vypít. A to prosím kafe moc nemusím.. Celkově jsem prostě naprosto nadšená a nemůžu se dočkat, až si koupím druhý díl a až jich víc vyjde v češtině, protože vážně nerada čtu anglicky, ale tady bych možná udělala výjimku. A to už je co říct.

Knižní povídání: Květen/Červen

Dalšího 15. se blíží a tudíž je tu další měsíční wrap up neboli knižní povídání. Tenhle měsíc jsem si vedla dobře, i když velkou zásluhu na tom měl ještě doznívající read-a-thon z úplného začátku a také knižní lahůdky, které jsem si pořídila na veletrhu a prostě se do nich musela hned pustit. Můj postup se zpomalil až potom, kdy jsem se pustila do cihličky pod názvem Jarmark marnosti. To si ale všechno můžete poslechnout v mém povídání. Tentokrát je pro změnu příliš dlouhé, takže doporučuji připravit si spoustu tekutin ať nezanedbáváte pitný režim a nemusíte video pauzovat. A jdeme na to:

Co pěkného jste přečetli vy? A jak byste popsali Ve stínu černých ptáků, pokud jste ji už četli? Protože já mám vážně velké problémy sepsat na tuhle krasavici recenzi..

Démon z Hex Hall - Rachel Hawkins

Anotace: Sophie Mercerová si myslela, že je čarodějka. Proto byla ostatně poslána do Hex Hall, nápravného zařízení pro delikventy Prodigia, tedy čarodějky, kouzelníky, víly a podobné bytosti. To si ale myslela ale ještě předtím, než zjistila, kdože je vlastně její otec, a že Archer Cross patří k L´Occhio di Dio, které se snaží Prodigia vyhladit z povrchu zemského – a namísto dalšího polibku mu tak musela vrazit jednu pěstí. Že je čarodějnice si myslela do chvíle, než se ukázalo, že je démon. Velká moc však sebou přináší i velká riziko, a než vystavovat nebezpečí své blízké, bude možná lepší se jí zbavit... Co ale dělat, když se ukáže, že i její nové kamarádky jsou démoni a svou sílu rozhodně neplánují použít k žádným bohulibým účelům? Do toho se o Sophii začne zajímat L´Occhio di Dio, a koho jiného za Sophií poslat než Archera. Ještě štěstí, že k němu Sophie už nic necítí. Nebo ano?

Sofie je démon. Takové zjištění jistě každého potěší a Sofii dvojnásob. Dokonce natolik, že se rozhodně projít Odebráním, aby se zbavila vší své magické moci. Má to ale i své světlé stránky - její otec, předseda rady a démon, se rozhodl, že je čas vzít Sofii na prázdniny k sobě a trochu jí přiblížit jaké to je být démonem a jak se to dá zvládnout, aniž by musela zabíjet lidi. Problém je, že tyhle prázdniny by se měly odehrávat v Anglii, kde se také čirou náhodou zrovna pohybuje Archer. A nebude to u tatíka doma, ale na honosném sídle Rady na venkově, kde se zrovna tak trochu schovávají před Okem. Podaří se Sofiině otci přesvědčit ji, že Odebrání není potřeba? A pokusí se ji Archer zabít nebo políbit?
K tomuhle dílu jsem přistupovala trochu opatrně, hlavně proto, že jsem už vůbec netušila co se dělo v tom prvním. Zabijte mě, ale já si detaily knih moc dlouho nezapamatuju, což je při postupném čtení sérií docela problém. Démon z Hex Hall mi ale hezky postupně připomněl, co se stalo a co by se mělo dít teď. Vzpomněla jsem si skoro na všechno a pak už bylo čtení bez problémů. Co mě překvapilo je, jak rychle se tahle knížka četla. Skoro jsem ani nemrkla a byla jsem na konci. A já vím, že je docela tenká, ale i tak to bylo nezvykle rychlé.
Asi to bude tím, že se v ní pořád něco děje, postupně pronikáte hlouběji do světa Prodigia, do tajemství existence démonů i samotné Rady a navíc na vás útočí Oko a potkáte se znovu s Archerem a v domě s vámi bydlí další dva úplně neznámí démoni, kteří se navíc chtějí kamarádit. No prostě je to tak nacpané akcí, že to utíká skoro úplně samo. Rachelin styl je takový nevtíravě akční a ani ten milostný románek příliš nepřehání, takže se čtenářům nedělá ze samé romantiky špatně. Stejně mi přijde romantičtější, když je za vás kluk ochotný položit život než postel plná růžových plátků. No ne? Ale vraťme se zpět k hodnocení knihy. Celkově se mi to dost líbilo a jsem prostě spokojená. Co víc bych vám tu vykládala. Pokud jste první díl četli, přečtěte si určitě i tenhle a pokud ne, najděte si asi spíš recenzi na ten první.

Kdo chytá v žitě - J.D. Salinger

Anotace: Jeden z nejpopulárnějších amerických poválečných románů od klasika moderní literatury. Příběh vyprávěný sedmnáctiletým Holdenem Caufieldem je vlastně popisem necelých tří dnů jeho cesty domů (po opuštění přípravky v Pencey) předvánočním New Yorkem, kdy se Holden konfrontuje s řadou lidí (spolužáci, venkovanky ze Seattlu, prostitutka a její pasák, rodiče, učitel...). Více než putováním prostorem je tato cesta však spíše putováním od nevinnosti k vědoucnosti, od sebeneznalosti k sebeuvědomění, od izolace k pocitu sounáležitosti s okolním světem. Černý humor, jímž je tento svět nazírán, je jednou ze zbraní proti němu: člověka, který není schopen se světu smát, brzy jeho zoufalství zahubí.

Už druhá americká klasika, která mě krutě zklamala. Nejdřív Gatsby a teď Holden.
Kdo chytá v žitě je o Holdenovi Caufieldovi, kterého vyrazili ze školy. Už zase. On se rozhodne školu opustit dřív než by oficiálně měl a využít pár dní volna ke hře na dospělého. Ubytuje se v hotelu ve svém rodném městě a rozhodne se strávit čas tak nějak všelijak. Jde do baru, do parku, do muzea, dokonce navštíví byt svých rodičů, aby se mohl setkat se svou sestřičkou. Co Holden hledá? A může se mu to podařit najít, když ani sám neví, co chce?
Jak už jsem říkala, tahle kniha mě opět velice zklamala. Zdá se, že Američané si ve svých klasikách potrpí na spoustu symbolismu a podobných kravin, které můj zakrnělý čtenářský mozek, zvyklý na brak, prostě nepochopí. Anebo je možné, že ty knížky vážně nejsou o ničem a Američani z nich vynucují symbolismus, aby měli nějakou svou vlastní hodnotnou literaturu, která by se mohla přiřadit k Evropským klasikům. Možné je obojí. Každopádně já prostě nejsem ten typ čtenáře, který by rád své knihy rozpitvával do posledního slova a hledal mezi řádky tajná poselství. Jenomže pokud tuhle knihu nerozpitváte, tak dostanete neuvěřitelně protivného hlavního hrdinu, který se rád opakuje; děj, ve kterém se nic neděje a celkově prostě knihu, která nestojí za nic.
Holdena jsem s jeho povýšeností okamžitě nenáviděla. Pořád chce něco dělat, ale neudělá to, protože na to nemá náladu. S nikým nechce mluvit, protože lidé kolem něj nejsou dost inteligentní, aby mu to za to stálo. Všechno ho chudinku deprimuje a prostě je tak otravný, protivný a ukňouraný, až je mi z toho zle. Chápu, že je to tak napsané schválně, ale pokud nemám ráda hlavního hrdinu a příběh mě nudí, tak se mi těžko bude kniha líbit, že. Z celé téhle knihy prostě čpí přehnaná snaha o intelektualismus, od názvu, přes úvod až po poslední větu. J.D. měl radši napsat knihu tak, jak to cítil a ne tak, aby se líbila literárním kritikům. Jsem si jistá, že ti jí vynášejí do oblak, ale pro mě byla méně než průměrná.

25 facts about me

Taky tak nesnášíte ty téměř anonymní a příšerně neosobní blogy? Já taky. Jsem ráda, když si můžu s konkrétním blogem spojit konkrétního člověka a když vlezu na jeho blog, hned vidím před sebou příslušný ksichtík, nebo když v článku na něco naráží, já narážku pochopím, protože vím, o čem mluví. Takové věci mám mnohem radši, než přijít někam, přečíst si článek a zase odejít. A právě proto jsem se rozhodla zapojit do tagu 25 facts about me, neboli 25 faktů o mě. Snažila jsem se vymyslet něco zajímavého, ale já obecně nejsem moc zajímavý člověk, takže nevím, jak úspěšná jsem byla. To už posuďte sami. 

Jenom bych prosila, když už vám tu takhle odkrývám svojí dušičku, abyste na mě byli v komentářích hodní, protože jak už jsem říkala ve videu - kritiku špatně snáším. :)

A co vy? Máme některé fakty společné? Sepsali nebo natočili jste nějaký podobný seznam? Hoďte mi do komentářů odkaz, ať si hezky počtu. A pokud něco podobného ještě nemáte, pojďtě taky s kůží na trh. :)

Bílý žár - M. J. McGrathová

Anotace: V chladných osadách na Ellesmerově ostrově v Arktidě je život těžký. Jeho inuitští obyvatelé zahánějí deprese a chmury alkoholem, jen někteří, jako lovkyně a průvodkyně turistů Edie Kiglatuková nebo její nevlastní syn Joe, mají nějaký cíl. Ediino odhodlání abstinovat však zakolísá, když je na lovecké výpravě zastřelen jeden z jejích klientů, a definitivně padne poté, co po další výpravě s tragickým koncem spáchá Joe sebevraždu. Netrvá ale dlouho, a Edie si začne klást otázky. Opravdu se Joe zabil sám? Proč přibývá mrtvých klientů? A není kolem nich až příliš podivných náhod? Odpovědi zdá se leží až v Grónsku. Edie se za nimi vydává, netušíc, jak těžká zpáteční cesta ji čeká – sama v malém člunu na zamrzajícím moři…

Inuitská komunita je hodně malá a opravdu hodně uzavřená. Žijí v drsném prostředí, a i když propůjčují své služby "lidem z jihu", nejraději by tyhle lidi, neznalé toho jak v Arktidě přežít, poslali zpátky tam, kam patří, než se někomu něco stane. Na to už je ale pozdě. Jeden z Ediiných klientů přijde na lovecké výpravě o život a zdá se, že Rada starších si nepřeje nic víc, než zamést celou záležitost pod koberec. Zdá se, že se to i podaří a vyhnou se policejnímu vyšetřování. Alespoň do té doby, než na další výpravě s Edie a jejím nevlastním synem Joem zemře další cizinec a po návratu domů se Joe sám zabije. To už je příliš náhod najednou a Edie odmítá problém dál ignorovat. Podaří se jí vypátrat, kdo stojí za záhadnými vraždami? A skutečně spáchal Joe sebevraždu, nebo mu někdo pomohl?
To už se nikdy nedozvím, protože jsem skončila na nějaké 160. straně. Vážně jsem s tím bojovala a chtěla jsem knihu dočíst, protože to prostředí bylo tak zajímavé a vážně jsem chtěla vědět, jak to dopadne a kdo je vrah, ale prostě jsem to dál nedokázala. Ona myšlenka je to dobrá. Detektivní příběh zasazený do nevšedního prostředí vždycky zaujme. Je to to provedení, které mě nakonec naprosto odradilo. Zdálo se mi totiž, že autorku víc zajímá antropologický a psychologický rozbor komunity a života Inuitů, než aby se pořádně zaměřila na vyprávění svého příběhu.
Neustále se vrací k problému alkoholismu a k tomu, že většina mladých nemá žádné ambice, a často se žení a vdávají velice mladí, mají děti a nakonec také propadnou alkoholu. K tomu, že Inuiti jsou tak uzavření a odtažití, že téměř pohrdají každým "z jihu". Všechno tohle je sice důležité pro plné pochopení prostředí, ve kterém se příběh odehrává, ale stačilo by to říct jednou. Nemusím to znovu poslouchat každých pár stránek. Když k tomu navíc přiberete fakt, že autorka často používá inuitská vlastní jména a fráze jako součást textu bez dalšího vysvětlení nebo překladu a že místní názvy jsou matoucí a ani s mapkou, která je na předsádce jsem často nevěděla, kde zrovna jsem a co tam dělám, máte zaděláno na katastrofu. Kvůli všem těmhle věcem zápletka postupovala strašně pomalu a já zjistila, že mě čím dál míň zajímá co se na stránkách děje a čím dál víc sleduju počet stran, které už jsem přečetla a kolik mi ještě zbývá a to nikdy není dobré znamení. To totiž znamená, že mě kniha absolutně nebaví. Takže jsem se rozhodla přestat ztrácet čas a prostě ji vzdát. Četli jste ji? Chystáte se? Vážně by mě zajímalo, co si o ní budou myslet další lidé a jestli stojí za to ji dočíst. Zatím ji ale rozhodně vzdávám.