Bílý žár - M. J. McGrathová

3. 6. 2014

Anotace: V chladných osadách na Ellesmerově ostrově v Arktidě je život těžký. Jeho inuitští obyvatelé zahánějí deprese a chmury alkoholem, jen někteří, jako lovkyně a průvodkyně turistů Edie Kiglatuková nebo její nevlastní syn Joe, mají nějaký cíl. Ediino odhodlání abstinovat však zakolísá, když je na lovecké výpravě zastřelen jeden z jejích klientů, a definitivně padne poté, co po další výpravě s tragickým koncem spáchá Joe sebevraždu. Netrvá ale dlouho, a Edie si začne klást otázky. Opravdu se Joe zabil sám? Proč přibývá mrtvých klientů? A není kolem nich až příliš podivných náhod? Odpovědi zdá se leží až v Grónsku. Edie se za nimi vydává, netušíc, jak těžká zpáteční cesta ji čeká – sama v malém člunu na zamrzajícím moři…

Inuitská komunita je hodně malá a opravdu hodně uzavřená. Žijí v drsném prostředí, a i když propůjčují své služby "lidem z jihu", nejraději by tyhle lidi, neznalé toho jak v Arktidě přežít, poslali zpátky tam, kam patří, než se někomu něco stane. Na to už je ale pozdě. Jeden z Ediiných klientů přijde na lovecké výpravě o život a zdá se, že Rada starších si nepřeje nic víc, než zamést celou záležitost pod koberec. Zdá se, že se to i podaří a vyhnou se policejnímu vyšetřování. Alespoň do té doby, než na další výpravě s Edie a jejím nevlastním synem Joem zemře další cizinec a po návratu domů se Joe sám zabije. To už je příliš náhod najednou a Edie odmítá problém dál ignorovat. Podaří se jí vypátrat, kdo stojí za záhadnými vraždami? A skutečně spáchal Joe sebevraždu, nebo mu někdo pomohl?
To už se nikdy nedozvím, protože jsem skončila na nějaké 160. straně. Vážně jsem s tím bojovala a chtěla jsem knihu dočíst, protože to prostředí bylo tak zajímavé a vážně jsem chtěla vědět, jak to dopadne a kdo je vrah, ale prostě jsem to dál nedokázala. Ona myšlenka je to dobrá. Detektivní příběh zasazený do nevšedního prostředí vždycky zaujme. Je to to provedení, které mě nakonec naprosto odradilo. Zdálo se mi totiž, že autorku víc zajímá antropologický a psychologický rozbor komunity a života Inuitů, než aby se pořádně zaměřila na vyprávění svého příběhu.
Neustále se vrací k problému alkoholismu a k tomu, že většina mladých nemá žádné ambice, a často se žení a vdávají velice mladí, mají děti a nakonec také propadnou alkoholu. K tomu, že Inuiti jsou tak uzavření a odtažití, že téměř pohrdají každým "z jihu". Všechno tohle je sice důležité pro plné pochopení prostředí, ve kterém se příběh odehrává, ale stačilo by to říct jednou. Nemusím to znovu poslouchat každých pár stránek. Když k tomu navíc přiberete fakt, že autorka často používá inuitská vlastní jména a fráze jako součást textu bez dalšího vysvětlení nebo překladu a že místní názvy jsou matoucí a ani s mapkou, která je na předsádce jsem často nevěděla, kde zrovna jsem a co tam dělám, máte zaděláno na katastrofu. Kvůli všem těmhle věcem zápletka postupovala strašně pomalu a já zjistila, že mě čím dál míň zajímá co se na stránkách děje a čím dál víc sleduju počet stran, které už jsem přečetla a kolik mi ještě zbývá a to nikdy není dobré znamení. To totiž znamená, že mě kniha absolutně nebaví. Takže jsem se rozhodla přestat ztrácet čas a prostě ji vzdát. Četli jste ji? Chystáte se? Vážně by mě zajímalo, co si o ní budou myslet další lidé a jestli stojí za to ji dočíst. Zatím ji ale rozhodně vzdávám.


2 komentářů:

Jana CM řekl(a)...

Škoda, že se ti to nelíbilo (i když třeba s panem Rosenblumem se taky neshodneme), mně to připadá fakt zajímavé a ráda bych si to zkusila přečíst...

Myanmar řekl(a)...

Tak to jsem zvědavá, jak se se čtením téhle knihy popasuji já. Přinesla jsem si ji z Levných Knih, protože ta obálka je prostě úžasná, ale k vlastnímu čtení se nejspíš dostanu až někdy v červenci. Psychologický rozbor by mi nevadil, ale orientaci v textu mi komplikují i ruská jména, natož nějaká inuitská. Ale uvidíme :)

Okomentovat

Komentář vždycky potěší. Nestyďte se - já nekoušu :)

Blog contents © Ohana's world of pure imagination 2010. Blogger Theme by Nymphont.