Kdo chytá v žitě - J.D. Salinger

Anotace: Jeden z nejpopulárnějších amerických poválečných románů od klasika moderní literatury. Příběh vyprávěný sedmnáctiletým Holdenem Caufieldem je vlastně popisem necelých tří dnů jeho cesty domů (po opuštění přípravky v Pencey) předvánočním New Yorkem, kdy se Holden konfrontuje s řadou lidí (spolužáci, venkovanky ze Seattlu, prostitutka a její pasák, rodiče, učitel...). Více než putováním prostorem je tato cesta však spíše putováním od nevinnosti k vědoucnosti, od sebeneznalosti k sebeuvědomění, od izolace k pocitu sounáležitosti s okolním světem. Černý humor, jímž je tento svět nazírán, je jednou ze zbraní proti němu: člověka, který není schopen se světu smát, brzy jeho zoufalství zahubí.

Už druhá americká klasika, která mě krutě zklamala. Nejdřív Gatsby a teď Holden.
Kdo chytá v žitě je o Holdenovi Caufieldovi, kterého vyrazili ze školy. Už zase. On se rozhodne školu opustit dřív než by oficiálně měl a využít pár dní volna ke hře na dospělého. Ubytuje se v hotelu ve svém rodném městě a rozhodne se strávit čas tak nějak všelijak. Jde do baru, do parku, do muzea, dokonce navštíví byt svých rodičů, aby se mohl setkat se svou sestřičkou. Co Holden hledá? A může se mu to podařit najít, když ani sám neví, co chce?
Jak už jsem říkala, tahle kniha mě opět velice zklamala. Zdá se, že Američané si ve svých klasikách potrpí na spoustu symbolismu a podobných kravin, které můj zakrnělý čtenářský mozek, zvyklý na brak, prostě nepochopí. Anebo je možné, že ty knížky vážně nejsou o ničem a Američani z nich vynucují symbolismus, aby měli nějakou svou vlastní hodnotnou literaturu, která by se mohla přiřadit k Evropským klasikům. Možné je obojí. Každopádně já prostě nejsem ten typ čtenáře, který by rád své knihy rozpitvával do posledního slova a hledal mezi řádky tajná poselství. Jenomže pokud tuhle knihu nerozpitváte, tak dostanete neuvěřitelně protivného hlavního hrdinu, který se rád opakuje; děj, ve kterém se nic neděje a celkově prostě knihu, která nestojí za nic.
Holdena jsem s jeho povýšeností okamžitě nenáviděla. Pořád chce něco dělat, ale neudělá to, protože na to nemá náladu. S nikým nechce mluvit, protože lidé kolem něj nejsou dost inteligentní, aby mu to za to stálo. Všechno ho chudinku deprimuje a prostě je tak otravný, protivný a ukňouraný, až je mi z toho zle. Chápu, že je to tak napsané schválně, ale pokud nemám ráda hlavního hrdinu a příběh mě nudí, tak se mi těžko bude kniha líbit, že. Z celé téhle knihy prostě čpí přehnaná snaha o intelektualismus, od názvu, přes úvod až po poslední větu. J.D. měl radši napsat knihu tak, jak to cítil a ne tak, aby se líbila literárním kritikům. Jsem si jistá, že ti jí vynášejí do oblak, ale pro mě byla méně než průměrná.