Bylo nebylo #42

Já jsem tak šťastný člověk. Abyste věděli proč, řeknu vám takovou krátkou historku z natáčení. Ve čtvrtek dopoledne jsem se probudila a hups, nejde proud. Nevadí, určitě brzy naskočí. Pustím notebook, který naštěstí na baterku vydrží nějaké 2,5 hodiny, takže pohoda. Po hodině pořád nic, po dvou hodinách nic. Jdu se tedy zeptat domovnice co se děje, že nejde proud v celém domě. A ona mi mile sdělí, že netuší, ale že jí některá vševědoucí sousedka říkala, že ho pustí někdy mezi půl třetí a půl čtvrtou. To můj notebook rozhodně nepřežije, ale protože jsem šťastný člověk, mohla jsem si bez jakékoliv nechuti vzít knihu a začíst se na zbytek bezelektřinové doby. Spousta mých sousedů určitě takové štěstí nemá a tudíž museli těžce nacházet jiné způsoby jak se zabavit. (Nevýhodou bylo jen to, že jsem byla až do tří hodin hlady, protože jsem si samozřejmě nemohla uvařit.) A pointa? Nás čtenáře nikdy podobná situace nerozhodí, tedy pod podmínkou, že se stane za bílého dne. Podobné situace jsou potom třeba při havárii vlaku, kdy musíte dlouho čekat jestli to opraví nebo pošlou jiný, a vlak samozřejmě stojí uprostřed ničeho, takže si maximálně kuřáci mohou vyskočit ven zakouřit, ale jinak prostě není co dělat. Čtenář problém nemá. Napadá vás ještě něco podobného, kdy jsou všichni ostatní pomalu zoufalí, protože nemůžou situaci uniknout a nemají co dělat, ale vy máte řešení sebou v batohu?

Teď už je ale čas na Bylo nebylo, takže bez delších prostojů, tady máte knihu pro tenhle týden:

Carrie Ryanová - Vlny zmítané smrtí

Anotace: Volné pokračování hororové romance Les rukou a zubů Gábi vede klidný život v bezpečí svého městečka u moře, za hradbou. Nechává přátele snít o Temném Městě na pobřeží a sama vše jen pozoruje z majáku. Nic jiného než domov nikdy nepoznala. Nic jiného ke štěstí ani nepotřebuje. Ale život po Návratu nemůže být bezpečný. Existují nebezpečí, která ani hradba nezastaví. Gabrielina matka si myslela, že svá tajemství nechala v Lese rukou a zubů, ale tajemství v jejich světě nezůstávají pohřbena – stejně jako mrtví. Gabrielin svět se začíná hroutit. Jeden večer za hradbou… Jeden kluk, kterého Gábi znala odjakživa, a jeden zahalený tajemstvím… Jeden okamžik nepozornosti, a půlka Gabrieliny generace je mrtvá, druhá půlka uvězněná. Gábi ví jediné: Jestliže má ještě doufat v budoucnost, musí se postavit lesu z matčiny minulosti.

První věty: Vypráví se, že lidé se i po Návratu snažili tu horskou dráhu udržet v provozu. Prý jim připomínala čas předtím. Dobu, kdy se ještě nemuseli strachovat o ty, kdo vstávají z mrtvých, kdy ještě nemuseli budovat ploty, zdi a opevnění, aby je chránily před davy mudo, teří bez ustání pátrali po lidském mase.

Takhle nějak si představuju dokonalé první věty. Záháčkujou člověka, aniž by příliš prozradily, nebo ho vtáhly rovnou do nějaké šílené akce. To se Carrie rozhodně povedlo. Zatím jsem přečetla jenom prvních 100 stran, a i když se mi Vlny docela líbí, Les rukou a zubů se mi zatím líbil rozhodně víc. Ale uvidíme, třeba se to ještě srovná. Slyšela jsem, že druhý díl má být mnohem lepší než první a chci to mu věřit. Jinak na recenzi na první díl se můžete těšit snad ke konci příštího týdne a druhý díl doufejme brzy dočtu. Teď jsem se ke čtení zase dva dny vůbec nedostala, tak snad se ještě dneska polepším.