Postcrossing #14

A je tu další várka pohledů ze skvělého projektu zvaného Postcrossing. Pokud o něm slyšíte prvně, doporučuji podívat se na první článek ze série Postcrossing, ve kterém je všechno vysvětlené. Teď už se ale bez dalších úvodů pustíme do pohlednic, protože tentokrát pro vás mám zase řádku pěkně ošklivých a nepovedených. Alespoň v mých očích patří spíš mezi ta ošklivá káčátka.

Tenhle poněkud zvláštní pohled dorazil z Německa a jedná seo vánoční výzdobu Berlína. Mě se ale vůbec nelíbí. Ta kompozice je celá pošahaná, když se podíváte na ty budovy vzadu, kde jedna je starý asi kostel a před ním moderní mrakodrapoidní stavba a v popředí pak ta šílená přeplácaná světla. To prostě není nic pro můj vkus.

Tenhle pohled připlul z Británie, ale je na něm obrázek z Kréty. Ten by sice nebyl tak špatný, ale nepřijde mi na něm nic moc zajímavého. Je prostě takový nijaký. To zajímavé je na druhé straně pohlednice, kde je známka s filmovým Brumbálem. Helen, která mi pohled poslala stejně jako já miluje Harryho Pottera a Doctora Who. Je hezké, když člověk potká mezi těmi všemi lidmi maličko spřízněnou duši. 

Tenhle pohled je prostě příšerný. Přišel z Německa a nic horšího jsem snad neviděla. Kočky mám sice ráda, ale kočka "připravující se na projížďku na kole" se mi rozhodně nelíbí a všechna ta růžová? To je prostě trochu moc. Zoufalá snaha o roztomilost z toho přímo odkapává.

Další ošklivec je z Itálie, takže bych z něj měla mít radost (z Itálie zatím žádný nemám), ale já prostě nemůžu. Kdo si mohl myslet, že přidat před ucházející fotku mostu v noci nějaký výstřižek sochy nějakého horníka, nebo co to je, je dobrý nápad? Podle mě rozhodně není, Bez toho oválu by to totiž mohl být docela pěkný pohled.

Tenhle přišel z Nizozemí a jsem si jistá, že se některým z vás bude líbit. Já ale nesnáším veškerý hmyz a z takhle blízkého záběru se mi dělá přímo špatně. Rozhodně to není něco, co bych si chtěla prohlížet znovu a znovu. 

Na závěr si spravíme náladu něčím opravdu hezkým. Takový milý, kreslený pohled z Ruska. Slečna mi na něm píše, že bydlí na Sibiři a ráda čte a jezdí na Snowboardu a za pár dní bude mít závěrečné zkoušky na vysoké škole. Snad se jí povedly, kdybych věděla kdy přesně, snad bych jí i držela palce. Poslala mi totiž krásnou rohovou známku, na kterou se nemůžu vynadívat.

Tak co, jak se vám líbí má nová várka pohledů? Z těhle jsem opravdu moc velkou radost neměla. Obzvlášť ten motýl mi teda radost neudělal. To ale vůbec nevadí, protože příště se zase pochlubím s těmi krásnějšími z mé sbírky.

Chování nočních motýlů - Poppy Adamsová

Anotace: Ginny, osamělá stará žena, dožívá v rozlehlém chátrajícím viktoriánském domě. Když se k ní po sedmačtyřiceti letech nečekaně vrací mladší sestra Vivien, je Ginny nucena zrekapitolovat svůj život, na jedné straně plný nepochopení (zejména z matčiny strany) a na druhé zcela naplněný vědeckým bádáním, neboť jej zasvětila pomoci otci – uznávanému znalci nočních motýlů. I díky tomu prokládá Ginny líčení rodinných událostí a konfliktů, leckdy s tragickými následky, popisem chování můr a jejich srovnáním se životem lidí. Způsob, jakým Ginny podává skutečnost, však postupně odkryje její schopnost zkreslit realitu ve svůj prospěch . Poté co získá pocit, že Vivien ohrožuje její verzi minulosti, rozhodne se ji navždy umlčet.

Přesně jak se píše v anotaci, Ginny bydlí už pěknou řádku sama, věnuje se studiu nočních můr a libuje si ve své izolaci od světa. Jediné, co ji straší je její minulost. Proto se postupně zbaví většiny připomínek ze svého obrovského domu, postupně uzavírá jednotlivé pokoje, až jí zbyde jen pár místností, které stará osamělá žena využívá ke svému setrvačnému životu. Po 47 letech se ale vrací její mladší sestra, přináší nový život do chátrajícího domu a probouzí v Ginny vzpomínky na minulost. Navíc si dovolí zpochybnit Ginniny vzpomínky a to se nesmí stát. Jak daleko je Ginny ochotná zajít, aby ochránila své pojetí rodinné minulosti? A která ze sester má vlastně pravdu?
Tahle kniha začala tak skvěle. Stará žena čeká u okna na příjezd své sestry a přitom začíná vzpomínat. První vzpomínka byla z dětství, kde dvě malé holčičky zkoumají tajuplný obrovský dům, který jejich rodina vlastní už po generace, vylezou na své oblíbené místo, jednu z věžiček, kterých má podivný dům nepočítaně, a čirou náhodou jedna z nich spadne a téměř zemře. To je vzrušující začátek že? Mám ráda knihy o starých rodinných sídlech, líbí se mi, když se postavy dívají zpět na svůj život, takže tohle vypadalo opravdu slibně.
Jenomže potom se to zvrhlo v rodinné drama, kdy Ginny začala popisovat svého podivínského otce, velice dopodrobna se rozpovídávat o můrách a jejich výzkumu, který prováděla se svým otcem, o své matce, alkoholičce a postupně to začala být spíš nuda. Žádné další vzrušující zážitky. Navíc se tyhle vzpomínky prolínaly s jejím vyprávěním ze současnosti, kdy neustále pozorovala, kde se její sestra pohybuje, co dělá a do toho občas přimíchala stížnost na bolavé klouby. To jednoho po pár desítkách stránek otráví a tahle kniha měla stránek celých 300. Ke konci už jsem tedy vážně doslova odpočítávala, kolik mi zbývá do konce a nemohla se dočkat, až to budu mít za sebou a to rozhodně není něco, co bych při čtení knihy zažívala nějak zvlášť ráda.
Když se nad tím ale zamyslím, nebyla ta kniha celá vyloženě špatná. Líbil se mi styl autorky, jen kdyby si vybrala jiné příběhy k vyprávění. Kdyby do toho zamotala víc toho vzrušujícího dětství v obrovském starém domě a míň teorie ze života hmyzu. Tak jak je kniha psaná teď se bohužel umístí na velice průměrné příčce a to musím hodně přimhouřit oči, abych neubrala ještě jednu hvězdičku. No, hádám, že ne každá kniha může být ta nejlepší, jakou jste kdy četli, některé musí spadat do kategorie - průměr a horší.

Goliáš - Scott Westerfeld

Anotace: Třetí, závěrečný díl trilogie o dobrodružstvích statečné skotské dívky Deryn Sharpové, které v převlečení za chlapce čelí na palubě vzducholodi Leviatan nejen úkladům nepřátel, ale i úkladům tajné lásky k Alekovi, mladičkému dědici habsburského trůnu. Alek a Deryn se znovu ocitli na palubě Leviatanu. Vzducholoď dostala rozkaz vzít na palubu pozoruhodného cestujícího. Geniální, ale zároveň napůl šílený vynálezce tvrdí, že sestrojil mocnou zbraň jménem Goliáš, která dokáže v jediném okamžiku ukončit válku. Na čí straně však objevitel ve skutečnosti stojí? Během této přísně tajné mise Alek konečně odhalí skutečnou totožnost Deryn. Není to však její jediné tajemství. Deryn totiž chová k dědici habsburského trůnu něžné city.
Alek se musí odhodlat k dalšímu kroku, na němž závisí všechno – jeho trůn, naplněná láska k prosté, ale statečné dívce i zničení velkého evropského města.

No, jedno musím Scottovi přiznat, zakončil to teda s pořádnou parádou. Opět se nacházíme na Leviathanu, kde má Alek volné působiště, Deryn je konečně brána opravdu vážně a ne jen jako "holka pro všechno" a navíc přibíráme nového cestujícího - vynálezce Teslu, který je právě tak dost šílený na to, aby se pokusil zastavit válku zbraní, která dokáže zabít miliony lidí najednou. Otázkou je, jestli tuhle zbraň bude muset použít a pokud ano, proti komu? Alek konečně pozná Deryinu pravou totožnost a v závěrečné bitvě se bude muset rozhodnout: co všechno je ochotný obětovat pro mír? 

Víte proč mě tak nebaví psát recenze na knižní série? Protože můžete zopakovat, že autor je skvělý, úžasný a geniální jen párkrát, než to začne být poněkud únavné. Tady se ale zase musím opakovat. Goliáš byl úžasná kniha a vděčí za to svému geniálnímu autorovi. Opět kniha plná napětí a vzrušujících okamžiků, i když tentokrát už se nám do toho zamotaly trochu city a trochu i politika. Stejně to ale pořád bylo skvělé. Všechny postavy se pomaličku polehoučku dál vyvíjely. Alek už nepůsobil tak strašně zmateně a Deryn nebyla tak tvrdá jako dřív. Někdo sice může namítnou, jak mohlo všem trvat tři knihy než si uvědomili, že Deryn je holka, ale takovým pochybovačům řeknu jen jedno: dejte pokoj, je to přece kniha pro děti. To je totiž jediný zádrhel, který může některým čtenářům vadit. Jinak si nedovedu představit, že by někdo těmhle knihám mohl dát méně plný počet hvězd. Celé sérii do hromady bych pak dala celou galaxii. Jak říkám, Goliáš byl skvělý sám o sobě a navíc perfektní zakončení celé série. Nic jiného po Scottovi ani nemůžeme chtít.
Pokud jste tedy ještě sérii Leviathan nezačali číst, musím vás velice přísně napomenout. Rozhodně totiž nebudete litovat. A toho aspektu světové války se rozhodně nemusíte bát, nemusíte o historii vědět absolutně nic a stejně si tyhle knihy užijete. Scott navíc vždy na konci uvede na pravou míru, co se skutečně stalo a které skutečnosti si upravil, takže vás pak ani na hodině dějepisu nebudou strašit bojoví medvědi z Ruska.

Bylo nebylo #63

Vážně bych se měla polepšit. Víte proč? Protože zrovna dočítám knihu, kterou jsem začala číst v pondělí. Není to strašné? Takhle pomalu jsem nečetla už hodně dlouho a vůbec netuším, co to způsobuje. Možná si jen vybírám špatné knihy, možná prostě nemám čas nebo mi schází chuť se do něčeho opravdu ponořit a nechat se světem té knihy pohltit. Možná se prostě jen projevuje moje lenost - sednout si k televizi je přeci jen méně náročné, než číst. Já ale viním to, že nemám pořádné místo, kde bych četla. 

Nemám žádné pohodlné křeslo, má postel je ve skutečnosti rozkládací křeslo, takže spím 20cm nad zemí na 70cm matraci, což není zrovna místo, kam bych se těšila (nedá se tam pořádně válet, takže se tam nedá ani pořádně číst) a jediné další místo, kam si můžu sednout je židle u mého stolu, kde mám notebook a kde taky jím a prostě dělám všechno možné a když tam sedím většinu doby co jsem doma, vážně se mi nechce tam sedět ještě další hodiny při čtení. Asi s tím budu muset něco udělat. Už jsem si koupila opravdickou postel, ale zatím ji nedoručili, takže mám pořád smůlu. Co ale vážně chci je pořádné křeslo. Velké, široké, nejlépe ušák, s polštáři tak akorát měkkými, takže tam člověk vydrží celé hodiny. Jako třeba tenhle krasavec: 

Jenomže to si zatím můžu nechat tak akorát zdát. Leda byste se na mě milí čtenáři složili. :)

No nic, konec blábolení a zpět k věci. Jsme tu, abych vás pomocí prvních vět nalákala k četbě knihy, kterou mám zrovna rozečtenou já. A o kterou se jedná?

Alex Scarrow - Jezdci časem

Anotace: Zahrávejte si s časem a známý svět… by se mohl změnit ve svět, jak ho neznáte.

Liam O’Connor měl zemřít v moři v roce 1912.
Maddy Carterová měla zemřít v letadle v roce 2010.
Sal Vikramová měla zemřít při požáru v roce 2026.
Ale několik okamžiků před jejich smrtí se zničehonic kdosi objevil a řekl: „Podej mi ruku…“
Jenže Liam, Maddy a Sal nejsou zachráněni. Najala je organizace, o jejíž existenci nemá nikdo ponětí, s jediným cílem – aby opravovali narušenou historii. Protože cestování časem je možné a někteří lidé by se rádi vrátili v čase a měnili minulost.
Proto existují JEZDCI ČASEM, aby nás chránili. Aby zabránili cestovatelům v čase ve zničení světa…

První věty:  "Je tady na palubě E ještě někdo?" vykřikl Liam O'Connor. Jeho hlas se rozléhal v úzké chodbě a odrážel se od kovových stěn. "Je tady dole někdo?"

No, začalo to dobře, pokračovalo ještě líp a kdybych nebyla líná, mohla jsem mít Jezdce časem už dávno přečtené, protože za normálních okolností by vás tahle kniha chytila a nepustila. Ty první věty? To je začátek konce života Liama, jednoho z hlavních hrdinů, který zrovna pátrá po posledních lidech na spodních palubách Titanicu. Není to dobrý začátek pro opravdu napínavou knihu?

Vykladačka smrti - Ariana Franklinová

Anotace: Anglické město Cambridge, 12. stol., 4 zavražděné děti. Katoličtí měšťané obviňují své židovské spoluobčany a bouří se, avšak král Jindřich II. nad Židy vyhlašuje svou ochranu. Nečiní to z přátelství k nim - takový pojem je mu v podstatě cizí vůči komukoli - ale věří v zákon a pořádek a především se neobejde bez příjmů, které plynou do královské pokladny z daní židovských obchodníků. V naději, že vědecky podložené vyšetřování odhalí pravého pachatele, posílá Jindřich zprávu svému bratranci, králi sicilskému, mezi jehož poddanými jsou i nejlepší lékaři tehdejší Evropy, s prosbou, aby do Anglie poslal svého nejlepšího „vykladače smrti“, což je nejranější forma povolání zvaného v současnosti soudní lékař. Je vybrán mladý, leč geniální student z univerzity v Salernu, vynikající expert v oboru anatomie a v detektivní práci patologa. Nosí však jméno Adélie - k anglickému králi se vydává „vykladačka smrti“.
V zaostalé zemi plné předsudků a pověr, jakou Anglie té doby je, hrozí Adélii nebezpečí na každičkém kroku. Když zkoumá oběti a pátrá po posledních událostech v jejich přervaném životě, musí přitom skrývat svou totožnost, aby se vyhnula obvinění z čarodějnictví. V tom jí pomáhá jeden z královských výběrčích daní, sir Rowley Picot, jenž má sám na vyšetřování osobní zájem. Jako bývalý účastník křižáckých výprav může být rytíř Rowley jak užitečným přítelem, tak i oním hledaným démonem. Stále intenzivnější pátrání vodí Adélii po temných cambridgeských uličkách podél řeky i za zavřené dveře kostelů i klášterů. Ale vrah se chystá k dalšímu činu…

Na úvod recenze bych chtěla poděkovat internetovému obchodu Dům knihy za poskytnutí recenzního výtisku. Nesmírně si toho vážím. 

Ve městě Cambridge se ztrácejí děti, a protože se nacházíme ve 12. století, kdy všemu vládne církev a kdokoli není křesťan, měl by s tím okamžitě něco udělat, než bude navěky zatracen, jsou okamžitě viněni židé, protože kdo jiný může být tak zvrhlý a ubližovat dětem, že. Král Jindřich si ale židy chrání, židé vynášejí peníze. Jenomže on nemůže jen tak sám prohlásit, že oni to prostě nebyli. Proto si pozve něco jako předchůdce detektiva, koronera a bodyguarda (tedy Simona, Adélii a Mansura). Podivnou skupinku, která má co možná v utajení odhalit, kdo děti unáší a vraždí. Může se jim to povést, když se jim do cesty staví církev, podezíraví občané, nutnost utajení a navíc jsou omezováni primitivními způsoby vyšetřování a improvizovanými podmínkami? A povede se Adélii přesvědčit všechny o svých závěrech vyšetřování, když je vlastně pouhá žena? 

Tahle kniha měla všechno. Doslova. Máme tu skvělý příběh (kdo by nemiloval dobrou detektivku?), dobu (středověk je velice vděčné téma), prostředí (město dost malé, aby každý věděl vše, co se šustne, ale dost velké, aby nebylo snadné prostě ukázat na prvního člověka a označit ho za vraha), postavy (já ty lidi prostě znám a miluju, a rozhodně se s nimi nehodlám loučit), dostatek popisů, abyste věděli co se děje, ale ne tolik, abyste se začali nudit. Máme tu napětí (přeci jen je to detektivka, kde je hlavním zájmem chytit bestiálního vraha), humor (miluju Ulfa i Jindřicha) i romantiku (Rowley je dokonalý nedokonalý gentleman). Co víc ještě chcete? Samozřejmě, skvělý styl psaní, který vás okamžitě vtáhne do děje. No vidíte, a ten je tu taky. Už od prvních vět jsem věděla, že se mi tahle kniha prostě musí líbit a měla jsem pravdu. 

A je tu ještě jedna věc, kterou podle mě každá správná detektivka musí mít - vraha natolik vychytralého a tajuplného, že do poslední chvíle netušíte, kdo je zloduch a kdo hrdina. A i tohle Vykladačka smrti má (nebo jsem možná jen tak hloupá). Já jsem tedy naprosto spokojená a v nebližších dnech se rozhodně rozběhnu do knihkupectví, abych si pořídila volné pokračování - Labyrintem smrti. Jindřich totiž Adélii rozhodně nehodlá hned tak pustit domů - mohla by se mu přeci ještě hodit. Tak na co ještě čekáte? Takhle kniha má všechno, takže se hodí naprosto pro každého, nemusím tedy doporučovat žádné konkrétní skupince, aby se na ní podívali. Prostě si ji jděte koupit všichni a dejte mi vědět, jak skvěle jsem ji popsala a vychválila.  

Vykladačku smrti si můžete koupit zde.

The Mentalist

Oficiální text distributora: Detektív Patrick Jane je veľmi všímavý. Aj z tých najmenších detailov na mieste činu i z chovania ľudí dokáže vyvodiť precízne závery. Preto ako odborný poradca spolupracuje s CBI a pomáha hľadať nebezpečných zločincov. Ale po sériovom vrahovi zvanom "Red John", ktorý zavraždil jeho ženu a dieťa, márne pátra už niekoľko rokov...

 Patrick Jane je hodně všímavý člověk. Dříve mu tahle všímavost sloužila, když se vydával za jasnovidce a tahal z lidí peníze. Po tom, co mu masový vrah zabil ženu a dceru, svůj talent ale poněkud přeorientoval. Teď pomáhá policii řešit případy, které by sami nezvládli. Pokud se díky tomu dostane ke kousku informace, který mu pomůže dopadnout vraha jeho rodiny a pořádně se mu pomstít, je to jedině plus. A je vlastně Patrick jasnovidec? Ale nebuďte bláhoví, jasnovidci přeci neexistují. 

Od tohohle seriálu jsem moc nečekala. Podle toho jak byl prezentovaný v televizi, Mentalista prostě přijde na místo činu a ukáže na vraha. To se mi nelíbí, mám ráda seriály jako Bones nebo Lie to me, kde při vyšetřování zločinů pomáhá nějaká jasná vědecká metoda. Po prvním dílu se ale ukázalo, že jediné, co je na Mentalistovi špatné, je jeho prezentace v masových médiích. Ano, není tu ve hře žádná očividná věda, ale také na Patrickově odhalování zločinců není nic tajuplného. Je všímavý, dokáže lidi manipulovat, občas zhypnotizovat a prostě z nich dostane ty správné odpovědi, aniž by si sami všimli, že se zrovna přiznali k vraždě. K tomu je jeho postava dost arogantní, temná a navíc značně sbabělá, ale víte co? I přes všechny tyhle vady ho prostě musíte milovat. Navíc má za sebou tým drsných poldů, kteří mu kryjí záda a občas ho tak trochu spíš hlídají, aby neprovedl něco příliš drzého. 

Dohromady to vydá na docela zábavný seriál, kdy detektivové v každém díle odhalí jeden případ, občas do toho přimotají trochu osobních záležitostí a vždycky jednou za čas se vrátí Red John, vrah Patrickovy rodiny, který s Patrickem hraje takovou hru na kočku a na myš, ve které chudák Patrick vždy zůstává o krok pozadu. Já jen doufám, že se mu někdy povede Red Johna chytit, to by vydalo na vážně dobrý díl. 

Bylo nebylo #62

Co že jsem to slibovala v poslením Bylo nebylo? Jo, už vím. Že se přeci vrátí všechna meme, protože už na ně budu mít čas. No, jak vidíte, měsíc utekl jako voda a kde nic tu nic. Poslední dobou na blog nějak nebyla chuť. Vůbec netuším proč, je to normálně záhada, ale teď už vymýšlím nové články a projekty a snad se všechno vrátí do starých kolejí. Taky jsem vám slibovala soutěž, co? No, na to se taky budeme muset podívat. Teď jsme tu ale kvůli prvním větám knihy, kterou zrovna čtu (už jsem sice skoro na konci, ale i tak se počítá). A které to teď mluvím? 

Ariana Franklinová - Vykladačka smrti

Anotace: Anglické město Cambridge, 12. stol., 4 zavražděné děti. Katoličtí měšťané obviňují své židovské spoluobčany a bouří se, avšak král Jindřich II. nad Židy vyhlašuje svou ochranu. Nečiní to z přátelství k nim - takový pojem je mu v podstatě cizí vůči komukoli - ale věří v zákon a pořádek a především se neobejde bez příjmů, které plynou do královské pokladny z daní židovských obchodníků. V naději, že vědecky podložené vyšetřování odhalí pravého pachatele, posílá Jindřich zprávu svému bratranci, králi sicilskému, mezi jehož poddanými jsou i nejlepší lékaři tehdejší Evropy, s prosbou, aby do Anglie poslal svého nejlepšího „vykladače smrti“, což je nejranější forma povolání zvaného v současnosti soudní lékař. Je vybrán mladý, leč geniální student z univerzity v Salernu, vynikající expert v oboru anatomie a v detektivní práci patologa. Nosí však jméno Adélie - k anglickému králi se vydává „vykladačka smrti“.
V zaostalé zemi plné předsudků a pověr, jakou Anglie té doby je, hrozí Adélii nebezpečí na každičkém kroku. Když zkoumá oběti a pátrá po posledních událostech v jejich přervaném životě, musí přitom skrývat svou totožnost, aby se vyhnula obvinění z čarodějnictví. V tom jí pomáhá jeden z královských výběrčích daní, sir Rowley Picot, jenž má sám na vyšetřování osobní zájem. Jako bývalý účastník křižáckých výprav může být rytíř Rowley jak užitečným přítelem, tak i oním hledaným démonem. Stále intenzivnější pátrání vodí Adélii po temných cambridgeských uličkách podél řeky i za zavřené dveře kostelů i klášterů. Ale vrah se chystá k dalšímu činu…

První věty: Už jedou. Od cesty se nese řinčení postrojů a prach se v obláčcích zvedá k jarnímu nebi. To se vracejí poutníci z velikonočních oslav v Cantenbury.

Do začátku nic moc, ale věřte mi, pokud máte rádi detektivky, historii nebo prostě jen vážně dobré knížky, pak neváhejte a sáhněte po Vykladačce smrti, protože takhle moc jsem se u knihy nepobavila už dlouho. Jediné štěstí je, že z téhle série u nás vyšly ještě další 3 díly, takže se nebudu muset loučit na dlouho. Jinak všimli jste si té anotace? Není maličko přehnaně dlouhá? Sama jsem se lekla, když jsem jí sem zkopírovala ze stránek Buxu. Do recenze s tím budu muset něco udělat, protože takhle by to vypadalo, že má recenze je chudák kratší, než obyčejná anotace a to nemůžeme dopustit. A co vy? Co zrovna čtete? Dokázala by ta kniha zaujmout už prvními větami?

Kouzelná knihovnička #5

Kouzelná knihovnička je projekt, který určitě všichni znáte. Má ho na svědomí Abyss z Knižního nekonečna a její původní článek najdete tady. Ve zkratce jde o to, vyfotit a popsat svou knihovničku v jeden den a pak znovu za rok nebo i v kratších časových intervalech. Já jsem se opět rozhodla pro video, protože fotky prostě nejsou pro takovéhle případy dostačující. Jak jsem vám slibovala, natočila jsem svou novou knihovničku v novém bytě. Jen vás chci upozornit, abyste se ani nepokoušeli porovnat ji s předchozím dílem, protože to se prostě srovnat nedá. V novém bytě mám jen zlomek knih, které vlastním. Zbytek musí zatím zůstat u rodičů. Ale to vůbec nevadí, hlavně že vím, že mám vždycky z čeho vybírat. Tak jdeme na to ne? Co bych se tu vykecávala..

To je ale opravdu všechno.Teď už jen pár fotografií knihovničky, kterou mám u rodičů. Tu už ale opravdu popisovat nebudu:

Pohled na hlavní část knihovničky (jak si všimnete, něco tu ubylo).

Tahle část je plná oblíbneců, které se mi zatím nepovedlo přestěhovat.

Pohled na část, kam chodí knihy umřít (jsou tu ty méně oblíbené nebo knihy, na které se nechystám v nejbližší době - to se týká hlavně boxsetu Harryho Pottera) První pohled je tak, jak to tu běžně vypadá, druhý tak, abyste viděli knihy.

A nakonec dva pohledy na mojí poličku ve staré dětské knihovničce. Tady jsou dětské knihy a vzadu potom knihy antikvariátní. 

Teď už je to ale opravdu všechno. Při focení knihovny u rodičů můj foťák třikrát umřel, takže omluvte kvalitu, ale bohužel neměl dost šťávy, abych mohla každou fotku vyfotit několikrát a vybrat tu nejlepší a nejostřejší. Doufám, že je na nich alespoň něco vidět. Rozhodla jsem se tuhle knihovničku netočit, protože jediné knihy, které tam od posledně přibyly jsou řádně zdokumentované v Co je nového, takže by kecání o nich ještě tady bylo takové nedbytečné, nemyslíte? Takhle to tu teď prostě vypadá a hotovo. A co vy? Máte místo, kde byste se pochlubili se svou knihovničkou? Ráda se podívám :)

Sladká vůně bolehlavu - Tiffany Bakerová

Anotace: Truly Plaiceová se narodila jako obrovské ošklivé dítě a v průběhu let je stále mohutnější a ošklivější. Po smrti otce, který jí nikdy nepřestal vyčítat skon matky při porodu, ji oddělili od její krásné křehké sestry Sereny Jane a poslali na farmu jako děvče pro všechno. Robert Morgan, nejmladší z místní dynastie lékařů, se do Trulyiny sestry zamiluje a přesvědčí ji k sňatku. Po několika letech manželství od něj ale Serena Jane uteče a je na Truly, aby vedla Robertovi dům a starala se o jeho osmiletého syna. Truly trpělivě snáší svůj úděl, Robertovy urážky i věčný posměch okolí. A osud ji nakonec za její obětavost, vnitřní vyrovnanost a schopnost nadhledu dopřeje zaslouženou špetku štěstí i lásky.

Víte co? Tahle knížka je tak plná klišé, že i kdyby vám všechno neprozradili už v anotaci, stejně byste na to přišli (a to málo co neprozradili, prozradím já, takže se připravte na recenzi plnou spoilerů - vážně, naprosto plnou). Truly je velká a ošklivá. Už od malička. Nic v životě se jí nedaří. Nemá štěstí a život se s ní rozhodně nemazlí ani v dospělosti. Lidé, které miluje od ní odcházejí, ať už ze své vlastní vůle, nebo protože jsou k tomu donuceni. Nakonec Truly zůstane téměř sama, stará se o stále nemocnějšího Roberta Morgana, aby po jeho smrti konečně mohla jít za svým osudem a dosáhnout na štěstí, které na ní čekalo hned za rohem. 

Hm, ošklivý, tlustý člověk, který i přes všechny rány osudu nakonec najde štěstí. Kde jsem to jen slyšela? Oh, asi tak v každé laciné knize, která má všem ošklivkám vlít novou naději do žil. A že tahle kniha se lacinými klišé jen hemží. Matka zemře při porodu, otec se upije k smrti, dobří lidé si obě dívky, které po něm zbyly, vezmou na starosti, ale protože je každá úplně jiná, musí je rozdělit. Krásná sestra přijde do jiného stavu, takže její plány na odchod z malého města končí malou svatbou. Nakonec ale od manžela uteče a ošklivá sestra je nucena se mu starat o domácnost a vychovávat svého synovce. Ošklivá a odstrkovaná sestra objeví úžasné tajemství, které má ale dvě strany - může přinést užitek i zkázu a ona musí pečlivě volit, kdy a jak své nové znalosti použije. Krásná sestra je prohlášena za mrtvou, krásný synovec je gay, ale jeho otec se s tím na smrtelné posteli smíří. Ošklivá sestra nakonec najde lásku (i přes svou ošklivost) a navíc zjistí, že krásná sestra není mrtvá a všichni budou žít šťastně až do smrti. Prostě hrůza. 

Přesto ale, mě tenhle příběh zajímal. Opravdu jsem chtěla vědět, jak vše nakonec skončí, i když mi to na pokraji mysli bylo úplně jasné už od zhruba poloviny. I když příběh postupoval neskutečně pomalu a občas dokonce opravdu nudně, takže jsem se chvílemi vážně musela nutit, abych knihu dočetla, stejně mě pořád zajímalo, jak to vlastně bude. S těmihle postavami jsem tak trochu srostla a opravdu jsem jim přála štěstí a obrat k lepšímu. Na konci se ale mé cynické já pozastavilo nad tím, jak naprosto ideálně všechno skončilo. Když se na to tedy podívám celkově, musím Tiffany pochválit za vykreslení postav tak, že vám přirostou k srdci. Na druhou stranu ale všechno ostatní? Hrůza, holka. Radši bys měla otočit svůj zájem o literaturu o 180° a začít knihy spíš číst, než psát. Nevím. Mám ráda jednou za čas opravdu reálně působící fikci, ale tohle vypadalo, jako kdyby vybrala ty nejsmutnější případy z černé kroniky a našťouchala je všechny do jednoho příběhu. I přes to ale měla Sladká vůně bolehlavu své kouzlo. Maličko. Možná. Když budete číst jen koutkem oka. 

Chvíle před koncem - Lauren Oliver

Anotace: Co kdyby vám zbýval jen jeden den života? Co byste dělali? Koho byste políbili? A jak daleko byste zašli, abyste si svůj život zachránili?
Samantha Kingstonová má všechno: kluka, o kterého by stála snad každá, tři úžasné nejlepší kamarádky a prostě všechno nej na střední škole Thomase Jeffersona – od nejlepšího stolu v jídelně až po nejlepší parkovací místo. Pátek 12. února by měl být jen další z řady dnů jejího perfektního života.
Místo toho se ukáže, že je to den poslední…

Na úvod recenze bych chtěla poděkovat internetovému obchodu Dům knihy za poskytnutí recenzního výtisku. Nesmírně si toho vážím. 

Sam má skutečně všechno. Je populární, má skvělé kamarádky, se kterými tráví celé dny, ve škole i mimo ni. Má přítele, se kterým se rozhodne udělat ten velký krok, protože ho miluje. A má před sebou svůj nejoblíbenější den - Kupidův den, zakončený party, na které budou snad všichni. Na konci té party se ale něco šeredně zvrtne, auto na cestě domů sjede ze silnice a Sam zemře. Místo aby jí ale čekala brána nebes nebo chřtán pekelný, Sam se ráno probudí, jako by nic. Brzy jí ale dojde, že je opět Kupidův den, vše se opakuje a ona musí přijít na způsob, jak se z nekonečné smyčky osvobodit a zachránit se před smrtí. Může se jí to povést? A je vůbec možné zvrátit svůj osud?
Páni, tahle knížka byla jednoduše skvělá. Svědčí o tom asi taky fakt, že jsem ji přečetla za jediný den i přes to, že má necelých 400 stran. Téma vracení se do své minulosti nebo opakování stejného dne, dokud člověk nepřijde na to, jak spravit svou budoucnost, už se (hlavně ve filmu) objevilo mnohokrát. To ale vůbec nevadí, protože i když se to jako koncept může zdát poněkud nudné (kdo by chtěl číst šestkrát za sebou to samé pořád dokola), Lauren Oliver jednotlivé dny natolik mění, že na konci hlavní hrdinku skoro ani nepoznáte. Nudit se tedy rozhodně nebudete, to vám slibuju.
Co je na téhle knize tak skvělé je to, že zasazuje opravdu vážné téma a vážné myšlenky do povrchního (a maličko klišé) prostředí americké střední školy, aniž by ale moralizovala. Máme tady klasické problémy puberťáků, partičky populárních lidí i osamělé loosery, lásku i nenávist a ve středu toho všeho partu opravdu zlých ale krásných a populárních dívek, mezi které patří i naše hrdinka Sam. Ta ale během neustále se opakujícího dne bude muset přijít na to, jak napravit zlo, které napáchala a jak napravit sebe, jako člověka, aby zachránila svou duši před zánikem při pitomé autonehodě. A proměnu tedy opravdu prodělá. Ze začátku asi nebudete mít rádi žádného z hlavních hrdinů, postupně je ale poznáváme, odkrýváme důvody, proč se chovají tak, jak se chovají a nakonec vám nejspíš většina z nich přiroste k srdci. Minimálně Kenta prostě nemůžete nemilovat. 
A proto pokud vám imponují klasické americké romantické komedie z prostředí středních škol a zároveň vám nevadí se maličko zamyslet nad tím, co jsme to vlastně všichni za lidi (ať už jste jeden z těch, kteří soudí člověka na základě příliš mála informací, nebo jeden z těch, kteří ubližují ostatním, jen aby nikdo nepoznal, jak zranitelní sami jsou), pak vám můžu Chvíli před koncem jedině doporučit. Rozhodně totiž stojí za přečtení i za zamyšlení.

Chvíli před koncem si můžete koupit zde.

Co je nového - Březen 2013

Další měsíc za námi a další video před námi. Těšíte se? Doufám, že aspoň maličko. Tentokrát je z nového prostředí, které jsem dlouho a pečlivě vybírala a nakonec vybrala bílou zeď za mojí postelí (ten, bordel co tam za mnou vidíte jsou rozhrabané polštáře po odpoledním čtení). A chci se jen dopředu omluvit za vyrušení v podobě vrtačky, ale za to vážně nemůžu a pak za vlastní chybu. 

Dvakrát řeknu, že se poslední díl série Drahokamy jmenuje Zelená jako safír. Já vím, je to kravina, nedává to smysl a navíc bych takovéhle věci už měla trefovat, ale já prostě tyhle dva drahokamy pořád prohazuju, ani sama nevím proč. Až, když jsem na video koukala, abych posoudila jeho koukatelnost, jsem si chybu uvědomila a už se mi nechtělo natáčet ho kvůli dvěma přeřekům znovu. Snad mi to tedy odpustíte. A teď už hurá na to:

To jsou (téměř) všechny přírůstky pohromadě a samozřejmě nemůžeme vynechat ani video:

Tak co myslíte, budou se mi tyhle knihy líbit? Četli jste je? Taky tak milujete těstoviny? A hlavně: co jste si pořídili vy?

Postcrossing #13

Páni, tohle už tu hodně dlouho nebylo. A přitom vůbec nechápu proč, protože se mi nové pohlednice, které bych vám mohla ukázat doma pomalu ale jistě kupí. No, chtělo by to tu hromádku zase trochu zmenšit, takže vám ukážu dalších šest pohlednic, které poslední dobou dorazily z celého světa. A protože se jedná o 13. díl téhle rubriky, vybrala jsem pár opravdu pěkných.

První pohlednice dorazila z Taiwanu, a slečna Jessica, která mi ji poslala na zadní stranu napsala část textu téhle písničky:  

I'm just a little bit caught in the middle
Life is a maze and love is a riddle
I don't know where to go, can't do it alone
I've tried and I don't know why

Tušili jste, že existuje australská zpěvačka, která si říká jen "Lenka"? Já ne, ale přijde mi to kůl.

Další pohled dorazil z Berlína a pokud se nepletu, je na něm část Berlínské zdi. Tady odesílatel nic zajímavého nenapsal, ale pohled je to pěkný. Něco jako: "navštivte Berlín, od roku 89 už není zdaleka tak děsivý".

Další pohled opět z Německa a schválně jestli uhodnete z jakého města. Poslala ho 54 letá zdravotní sestra, která ráda čte thrillery. Hádám, že čtení musí být hodně příhodná činnost, pokud ve vašem městě pořád jen prší. 

Tahle zvláštní pohlednice dorazila z Nizozemí z malého přímořského města, jehož název se dá přeložit jako roh (pobřeží tam prý vytváří takový malý růžek). Na pohledu je prý tradiční západoafrická maska. Docela hezká, jen si nejsem jistá, jestli se mi spíš líbí nebo mě spíš děsí. Co myslíte?

Předposlední pohled je naprosto nádherný, nemyslíte? Dorazil ke mě až z Ameriky, konkrétně z Chicaga, i když sám pochází z Portugalska. Jeho odesilatelka prý viděla podobné místo přímo v zapadlé uličce někde v Lisabonu. Není to úžasné? Takováhle starosvětská místa ještě pořád někde existují. Nebo jsem sama, komu taková myšlenka vyvolá nostalgický úsměv na rtech? I kdyby ano, pohled je to stejně pořád krásný.

A nakonec jeden pohled až z Číny, který mi udělal neskutečnou radost. Poznáte, na co ze světa Harryho Pottera se právě díváme? Když tenhle pohled přišel, měla jsem úsměv od ucha k uchu ještě asi týden. Není to totiž žádná trapná fotka filmového Harryho, ale ilustrace jako vystřižená přímo ze samotných knih. Závidíte hodně?

Tak, to je pro tentokrát všechno. Nic totiž nemůže trumfnout tématický pohled Harryho Pottera. Příště se zase můžete těšit na ne až tak povedné ukázky ze světa pohledů a pohlednic. Snad mi nebude ten článek trvat tak dlouho, jako tenhle. Poslední jsem totiž zveřejnila na konci ledna. Věřili byste tomu?

Behemót - Scott Westerfeld

Anotace: Pokračování steampunkového thrilleru Leviatan se odehrává v Osmanské říši. Behemót je nejdravější z umělých tvorů ve službách britského námořnictva. Dokáže jediným hltem spolknout nepřátelské bitevní lodě. Nyní, když se ocitli ve válce s velmocemi industriálů, ho darwinovci nutně potřebují. Deryn je dívka, která slouží převlečená za chlapce v britském letectvu. Alek je dědicem habsburské říše, skrývající se v převleku za prostého člověka. Když se ti dva sejdou na palubě vzducholodi Leviatan, doufají, že se jim podaří zastavit válku. Poté, co mírová mise vzducholodi skončí katastrofou, zjistí, že se ocitli sami na nepřátelském území, kde musí prchat před pronásledovateli. Alek i Deryn musí prokázat téměř nadlidské schopnosti, najít nové spojence a projevit nesmírnou odvahu, aby mohli čelit všemu, co na ně čeká v ulicích Istanbulu.

Skvělý druhý díl! Začínáme na palubě Leviatana, kde Deryn stále předstírá, že je obyčejný kadet a Alek společně se svými rakouskými poddanými pomáhá obsluhovat industriálské motory.  Společně pracují, aby Leviatana bezpečně dopravili do Istanbulu za jeho diplomatickou misí. Podaří se jim ale v Istanbulu dosáhnout svého cíle? Co všechno mohou naši hrdinové v této exotické metropoli zažít? A co se stane, když Alek musí z Leviathana uprchnout a pokračovat ve svých snahách o zastavení války na vlastní pěst v cizí zemi?
Pořád to říkám a zopakuju to znova: Scott prostě umí! Behemót byl opět neskutečně napínavým, dobrodružným čtením pro děti, které ale po všech stánkách okouzlilo i mě, stařešinu. Miluju všechny postavy, staré i nové. I když musím říct, že se maličko bojím, až bude Deryina totožnost odhalena a bude moct naplno propuknout románek mezi ní a Alekem. To se mi do téhle "dětské" série vůbec nehodí, ale snad to Scott provede vkusně, nebo se tomu možná úplně vyhne. Uvidíme. Ale zpět k tématu. Nad každou stránkou se podivuju, jak skvěle Scott dokáže popsat všechna prostředí, včetně svých steampunkových fantazií a všech darwinovských potvor. Tam, kde i přes jeho umění má fantazie nezvládá, vždycky vypomůže ilustrace skvělého Keitha Thompsona, takže se příběh v mé hlavě dál odvíjí bez jediného zaškobrtnutí. Prostě úžasný ucelený zážitek.
Co se týče vývoje příběhu, mám pocit, že byl hodně uvěřitelný. Nebylo tam nic, nad čím bych si klepala na čelo, což se mi často u knih a hlavně pokračování sérií stává. Scottovi asi hodně pomohlo, že se alespoň zhruba držel skutečných událostí a ty které si přidal, měl skutečně promyšlené. Opět se mi líbí, že v doslovu objasňuje, co všechno bylo podle skutečnosti a co si upravil k obrazu svému, takže necpe dětem do hlavy bludy. Můžete si tedy přečíst skvělou knihu a ještě se na posledních dvou stranách trochu dozvědět o historii Evropy. Není to skvělé? Je to skvělé.
Jediné, co tedy mohu Behemótovi vytknout je jeho obálka, která mi tak úplně nevyhovuje. Mnohem víc by se mi líbilo, kdyby se autoři obešli bez hlavy člověka jako hlavního motivu. To je ale jen nepatrný detail ve srovnání s naprostou dokonalostí všech ostatních aspektů téhle knihy. Mé konečné hodnocení sice není plný počet hvězd, ale je zatraceně blízko. Brzy asi budu muset zavést půlbody, protože teď musím chudákovi Behemótovi maličko ublížit a dát mu jenom 4 hvězdičky. Nu což, my si přeci rozumíme, že?