Chování nočních motýlů - Poppy Adamsová

25. 4. 2013

Anotace: Ginny, osamělá stará žena, dožívá v rozlehlém chátrajícím viktoriánském domě. Když se k ní po sedmačtyřiceti letech nečekaně vrací mladší sestra Vivien, je Ginny nucena zrekapitolovat svůj život, na jedné straně plný nepochopení (zejména z matčiny strany) a na druhé zcela naplněný vědeckým bádáním, neboť jej zasvětila pomoci otci – uznávanému znalci nočních motýlů. I díky tomu prokládá Ginny líčení rodinných událostí a konfliktů, leckdy s tragickými následky, popisem chování můr a jejich srovnáním se životem lidí. Způsob, jakým Ginny podává skutečnost, však postupně odkryje její schopnost zkreslit realitu ve svůj prospěch . Poté co získá pocit, že Vivien ohrožuje její verzi minulosti, rozhodne se ji navždy umlčet.

Přesně jak se píše v anotaci, Ginny bydlí už pěknou řádku sama, věnuje se studiu nočních můr a libuje si ve své izolaci od světa. Jediné, co ji straší je její minulost. Proto se postupně zbaví většiny připomínek ze svého obrovského domu, postupně uzavírá jednotlivé pokoje, až jí zbyde jen pár místností, které stará osamělá žena využívá ke svému setrvačnému životu. Po 47 letech se ale vrací její mladší sestra, přináší nový život do chátrajícího domu a probouzí v Ginny vzpomínky na minulost. Navíc si dovolí zpochybnit Ginniny vzpomínky a to se nesmí stát. Jak daleko je Ginny ochotná zajít, aby ochránila své pojetí rodinné minulosti? A která ze sester má vlastně pravdu?
Tahle kniha začala tak skvěle. Stará žena čeká u okna na příjezd své sestry a přitom začíná vzpomínat. První vzpomínka byla z dětství, kde dvě malé holčičky zkoumají tajuplný obrovský dům, který jejich rodina vlastní už po generace, vylezou na své oblíbené místo, jednu z věžiček, kterých má podivný dům nepočítaně, a čirou náhodou jedna z nich spadne a téměř zemře. To je vzrušující začátek že? Mám ráda knihy o starých rodinných sídlech, líbí se mi, když se postavy dívají zpět na svůj život, takže tohle vypadalo opravdu slibně.
Jenomže potom se to zvrhlo v rodinné drama, kdy Ginny začala popisovat svého podivínského otce, velice dopodrobna se rozpovídávat o můrách a jejich výzkumu, který prováděla se svým otcem, o své matce, alkoholičce a postupně to začala být spíš nuda. Žádné další vzrušující zážitky. Navíc se tyhle vzpomínky prolínaly s jejím vyprávěním ze současnosti, kdy neustále pozorovala, kde se její sestra pohybuje, co dělá a do toho občas přimíchala stížnost na bolavé klouby. To jednoho po pár desítkách stránek otráví a tahle kniha měla stránek celých 300. Ke konci už jsem tedy vážně doslova odpočítávala, kolik mi zbývá do konce a nemohla se dočkat, až to budu mít za sebou a to rozhodně není něco, co bych při čtení knihy zažívala nějak zvlášť ráda.
Když se nad tím ale zamyslím, nebyla ta kniha celá vyloženě špatná. Líbil se mi styl autorky, jen kdyby si vybrala jiné příběhy k vyprávění. Kdyby do toho zamotala víc toho vzrušujícího dětství v obrovském starém domě a míň teorie ze života hmyzu. Tak jak je kniha psaná teď se bohužel umístí na velice průměrné příčce a to musím hodně přimhouřit oči, abych neubrala ještě jednu hvězdičku. No, hádám, že ne každá kniha může být ta nejlepší, jakou jste kdy četli, některé musí spadat do kategorie - průměr a horší.

0 komentářů:

Okomentovat

Komentář vždycky potěší. Nestyďte se - já nekoušu :)

Blog contents © Ohana's world of pure imagination 2010. Blogger Theme by Nymphont.