Zpět z dovolené

28. 8. 2011

Tak jsem zpátky. Dovolená to tedy moc nebyla. Jeden výlet za druhým, celý den na nohou a večer v pokoji tak slabá žárovka, že číst se prostě nedalo i kdybych ještě měla energii na to, alespoň knihu otevřít před sebou. Na druhou stranu spousta zážitků. V Orlických horách je toho k vidění strašně moc. Za těch pět dní mohu zmínit tři věci, které jsou literárně vhodné.

Nejdřív výlet do Babiččina údolí. Prohlédli jsme Ratibořický zámeček, tedy sídlo paní kněžny. Krásná památka, i když jsem měla pocit, že když člověk proje jeden zámek, viděl je všechny. Všude spousta menších pokojů navazujících jeden na druhý, drahý nábytek, krásné podlahy i stropy, nudný výklad a hnědé koberce, ze kterých se člověk nesmí vzdálit, aby nespustil alarm. Jako nuda to nebyla, ale od zámků si dám na chvíli zase pokoj. Potom procházkou až k vodnímu mandlu.

Údajně jediná funkční památka tohoto druhu. Úžasná věc. Jako prohlídka to byla dost nudná, protože koho by bavilo číst si o mandlování a bělení a praní a všech podobných věcech v 19. století, ale bohatě mi to vynahradila ukázka skutečného mandlu. Pán prostě zatáhl za takovou páčku a celý ten kolos se začal hýbat. A že to byl hukot.
Hned vedle je potom mlýn, který s mandlem sdílí mlýnský náhon (takový ten potok, který pohání mlýnské kolo). V mlýnu se nás průvodkyně ptala na jména čtyř vnoučat Babičky a taky na jména psů. Na psy jsem si vzpomněla, ale z vnoučat jsem věděla jen tu Barunku. No, poučila jsem se, teď si je zase budu nějakou dobu pamatovat. Dál jsme potkali pomník Babička s dětmi a procházkou se dostali až ke Starému Bělidlu. To jako památka nic moc. Dá se jen nahlednout do babiččiny světničky a do komory, takže jsme se vydali dál k Viktorčinému splavu. Tam jsme vykoupali psa a šlo se zpátky.

Další místo, které jsme navštívili bylo městečko Dobruška. Zde bydlel František Vladislav Hek, tedy předloha pro F. L. Věka. Tam jsme se ale jen podívali na náměstí F. L. Věka a jeli dál. Alespoň jsem si vyfotila sochu F. L. Věka, jako památku. Proč že tuto bezvýznamnou událost zmiňuju? Nevím sám, ale nevadí, to nejdůležitější, tedy pro mě nejzábavnější, teprve přijde.

Předposlední den pobytu jsem si v informačním centru v Olešnici (tedy místě našeho pobytu) zakoupila Vandrovní knížku, která mě opravňuje k vandrování po Kačenčině pohádkové říši. Pohádková říše je dobrovolný svazek 29 obcí v této oblasti (Orlické hory a podorlicko). Každá obec má svého pohádkového patrona, který je nějak spjatý legendou nebo pohádkou s tou kterou obcí. Do této vandrovní knížky můžete v každé obci získat razítko, na kterém je obrázek postavičky. Jsou to např. Bludičky, Vodník, Čarodějnice, Lesní žínky nebo třeba Zdobničtí čerti. Najdete ale i méně známé jako je Ledříček, Vysloužilý voják, Rytíř Drslavic nebo Frymbulín. Ke každému razítku dostanete aršík s pohádkou nebo pověstí, představující postavičku. Při zakoupení knížky také dostanete mapku se všemi razítkovacími místy a se zakládací preambulí s Devaterem artikul:
Každopádně sbírání razítek není jen tak pro radost, i když mě to stačilo i tak. Za alespoň 20 razítek získáte v jedné z "Mýtných stanic" (tedy větších měst v této oblasti, které ale nemají většinou svého patrona) zdarma keramickou figurku znázorňující jednoho z patronů. Taky vlastnění Vandrovní knížky vás opravňuje k určitým slevám na vstupném do muzeí a zámků nebo třeba na ubytování. V Mýtných stanicích je k dostání seznam těchto míst. Toho já ale nevyužila. Jen jsem po cestě domů sbírala v každé vesničce razítka. Tedy alespoň v těch, kde patrony měli. Zatím jich mám sedm, ale mám slíbeno, že příští rok pojedem do Orlických hor znovu a získáme i zbytek. 
Nevím jak vám, ale mě se tenhle nápad strašně líbí. Děti (včetně několika vybraných starších jedinců) to pobaví, turistiku podpoří a člověk se podívá i do míst, kam by ho jinak nenapadlo jet. Navíc mi přišlo úplně roztomilé, že většinou razítkovali dobrovolníci u sebe doma. To takhle jedete vesničkou a hledáte znak Kačenčiny pohádkové říše. Někde ho měli v zahradě, někde jen na dveřích nebo poštovní schránce. Zajdete, zazvoníte a oni vám dají razítko a pohádku. Někde zase byla samorazítkovací místa, která mě osobně bavila víc než otravování cizích lidí v neděli dopoledne. Všichni ale byli milí (taky to byly většinou vesnické babči) a vždycky ochotně orazítkovali knížku praštěné jednadvacetileté dívčině. 

(Jinak tady najdete krásně vypsané všechny patrony včetně vzhledů razítek a tady jsou všechny oficiální informace o Kačenčině pohádkové říši)

0 komentářů:

Okomentovat

Komentář vždycky potěší. Nestyďte se - já nekoušu :)

Blog contents © Ohana's world of pure imagination 2010. Blogger Theme by Nymphont.